o zaplacení 118 620 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 118 620 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II.). Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce na náhradu za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení vedeného [správní orgán] (dále jen „Úřad“) o žádosti o poskytnutí informace pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jen „posuzované řízení“).

2. Žalobce uvedl, že se dne 30. 11. 2021 obrátil na správní orgán s žádostí o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“). Zákonná lhůta pro poskytnutí informace měla dle žalobce marně uplynout dne 16. 12. 2021 a požadované informace byly žalobci poskytnuty teprve po rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. [spisová značka] ze dne 5. 10. 2023. Řízení je třeba posuzovat jako jeden celek, kdy zákonem stanovená lhůta 15 dnů k poskytnutí informací nesmí být překročena. Žalobce uplatnil nárok na poskytnutí nemajetkové újmy u žalované přípisem ze dne 23. 10. 2023. Žalovaná tento nárok přípisem ze dne 17. 4. 2024 odmítla. Žalobce akcentuje, že k dosažení účelu žádosti bylo nutno využít opravných prostředků, což vedlo k náročnosti procesu získání informací. Žalobce požaduje v základu částku 100 Kč za každý den prodlení, kterou navyšuje o 30 % z důvodu, že věc bylo možno vyřídit v řádu dnů, o 30 % z důvodu složitosti obrany a o 20 % z důvodu zvýšeného významu požadovaných informací. Žalobce požaduje předmětnou částku i s ohledem na inflaci.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že žádost o poskytnutí informací ze dne 30. 11. 2021 byla vyřízena dne 9. 12. 2021 vydáním rozhodnutí o odmítnutí žádosti, tedy jedním z možných způsobů vyřízení a byla tedy vyřízena v zákonné lhůtě. Žalovaná dále zdůraznila, že celková délka řízení trvala 1 rok, 10 měsíců a 5 dní. Řízení probíhalo plynule, bez jednotlivých průtahů. Celkem řízení probíhalo v 5 instancích. Správní orgány jednaly zcela standardně, zaujaly určitý právní názor dosud judikatorně neřešené otázky, jehož validita byla následně přezkoumána a vyvrácena ze strany Městského soudu v Praze. Žalovaná v neposlední řadě sporovala výši požadované nemajetkové újmy, kterou hodnotila jako nedůvodnou.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že dne 30. 11. 2021 zaslal žalobce Úřadu podání označené jako „Žádost o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. ve znění: „1. Žádám o žalobu (sp. zn.: [spisová značka]) proti rozhodnutí [funkce] [správní orgán 2] ze dne 14. 12. 2017, č. j.: [spisová značka]. 2. Žádám o vyjádření ke kasační stížnosti [správní orgán 2] proti rozsudku Krajského soudu v [místo] ze dne 10. 10. 2019, č. j.: [spisová značka]“.

5. Dne 9. 12. 2021 vydal Úřad dle § 15 a § 20 odst. 4 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., pod č. j.: [spisová značka] rozhodnutí ve správním řízení vedeném podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jímž byla žádost ze dne 30. 11. 2021 odmítnuta s tím, že se jedná o výjimku z práva na poskytnutí informace ve smyslu ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. Žadatel proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace podal ještě téhož dne 9. 12. 2021 odvolání. O odvolání žalobce bylo rozhodnutím [správní orgán 3] (dále jen „[správní orgán 3]“) ze dne 6. 1. 2022, č. j. [spisová značka] (datované zřejmě v důsledku chyby v psaní 6. 1. 2021) napadené rozhodnutí Úřadu zrušeno a věc byla vrácena Úřadu k novému projednání. Vzhledem k tomu, že doposud nebylo jednoznačně zákonem ani dotčenou judikaturou interpretováno, jaké informace mají povahu „informací o rozhodovací činnosti soudů,“ je na povinném subjektu, aby v rámci nového projednání žádosti, pokud opětovně dospěje k závěru, že v daném případě jsou naplněny důvody pro odmítnutí poskytnutí žádaných informací dle ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., své závěry řádným a přezkoumatelným způsobem v rozhodnutí odůvodnil. Úřad poté v rámci nového projednání žalobcovy žádosti dospěl k opětovnému závěru, že je naplněn důvod pro odepření informací vymezený v ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., a rozhodnutím č. j.: [spisová značka] ze dne 24. 1. 2022 žádost znovu odmítl. Žalobce proti novému rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace podal téhož dne odvolání.

6. [správní orgán 3] o odvolání rozhodl dne 23. 2. 2022 rozhodnutím č. j.: [spisová značka], jímž odvolání zamítl a napadené rozhodnutí povinného subjektu potvrdil. Dne 23. 2. 2023 napadl žalobce výše uvedené potvrzující rozhodnutí [správní orgán 3] žalobou u Městského soudu v Praze. Rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. [spisová značka] ze dne 9. 8. 2023 bylo napadené rozhodnutí [správní orgán 3] ze dne 23. 2. 2022, č. j. [spisová značka], a rozhodnutí Úřadu ze dne 24. 1. 2022, č. j. [spisová značka] zrušeno a Úřadu bylo uloženo poskytnout žalobci informaci v rozsahu jeho žádosti ze dne 30. 11. 2021 do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Městský soud v Praze v rámci odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dospěl k závěru, že oba správní orgány vyložily a nesprávně aplikovaly ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. Úřad zaslal požadované informace do datové schránky žalobce dne 5. 10. 2023.

7. Žalobce z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení uplatnil nárok na nemajetkovou újmu ve výši 100 Kč za každý den prodlení u žalované. Přípisem ze dne 16. 4. 2024 žalovaná nárok žalobce odmítla, neboť bylo rozhodováno v zákonných lhůtách.

8. Po provedeném dokazování posoudil soud prvního stupně věc po právní stránce dle § 13 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“, nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Stát odpovídá za nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci spočívající v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a takovou odpovědnost je nutné posuzovat v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s judikaturou Nejvyššího soudu, která se týká zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zejména se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

9. Soud prvního stupně přitom s ohledem na provedené dokazování dospěl k závěru, že obecně přiměřená délka řízení před správním orgánem činí 4,5 měsíce (15 dnů na vyřízení žádosti + 30 dnů na podání stížnosti + 7 dnů na předložení nařízenému orgánu + 15 dnů na rozhodnutí nadřízeným orgánem + případných 15 dnů na rozhodnutí povinným subjektem po přikázání nadřízeným orgánem + přihlédnutí k uložení písemností v případě poštovní přepravy, nebo 15 dnů na vyřízení žádosti + 15 dnů na podání odvolání + 15 dnů na předložení nařízenému orgánu + 15 dnů na rozhodnutí nadřízeným orgánem + přihlédnutí k uložení písemností v případě poštovní přepravy) a před soudem činí 1,5 roku (včetně lhůty k podání žaloby), je-li rozhodováno v jednom stupni, tj. celkem 1 rok a 9,5 měsíce. Posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od jeho zahájení dne 30. 11. 2021, kdy byla podána žádost o poskytnutí informací ke správnímu orgánu, do 5. 10. 2023, kdy bylo žádosti vyhověno. Řízení tedy trvalo celkem 1 rok, 10 měsíců a 5 dnů.

10. Řízení bylo do jisté míry procesně složité, neboť bylo rozhodováno na pěti stupních. Soud celé řízení posoudil jako plynulé, všechny orgány postupovaly při vyřizování dané věci koncentrovaně. Soud závěrem konstatoval, že řízení trvající 1 rok, 10 měsíců a 5 dnů za daných okolností nelze považovat za nepřiměřeně dlouhé. Soud prvního stupně v jednání státu neshledal nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Vzhledem k tomu, že nebyl naplněn jeden ze základních předpokladů pro poskytnutí satisfakce za nesprávný úřední postup, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

11. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).

12. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3339/20 ze dne 1. 7. 2021 a jeho závěr, že situaci, kdy je třeba využít důvodného opravného prostředku, je vážným porušením zákona a zjevný exces. Má za to, že se jednalo o excesivní jednání povinného subjektu, nelze jej bagatelizovat a má se projevit v odškodňovacím řízení. Navrhl proto napadený rozsudek změnit tak, že se žalobě vyhovuje.

13. Žalovaná navrhla rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit.

14. Odvolací soud přezkoumal z podnětu a v mezích podaného odvolání napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

15. Odvolací soud zcela souhlasí se závěry, které soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku po skutkové i právní stránce vyjádřil. Soud prvního stupně správně vycházel z § 31a OdpŠk, i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR, zejména pak ze sjednocujícího stanoviska ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010.

16. Dle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

17. Dle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

18. Kritérii obsaženými v § 31a OdpŠk se v podrobné formě zabývá Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen jako „Stanovisko“), z něhož vyplývá, že ačkoli je konstatace porušení práva rovnocennou formou odškodnění jako relutární satisfakce, tak v případech zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřeně dlouhého řízení, je přiznání odškodnění ve formě konstatace porušení práva velmi výjimečnou záležitostí, např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013). Tento závěr je plně v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích, a přichází v úvahu typicky tehdy, je-li délka řízení způsobena nemalou měrou chováním stěžovatele.

19. Již ve svém Stanovisku Nejvyšší soud také uvedl, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, stížnost č. 64890/01, A. proti Itálii, odst. 93, nebo Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015). Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016).

20. Vzhledem k výše uvedené judikatuře se odvolací soud zaměřil na délku posuzovaného řízení a dále hodnotil, jakou intenzitu zásahu do nemajetkové sféry žalobce posuzované řízení mohlo představovat, a to s ohledem na to, co pro něho bylo „v sázce“.

21. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že délka řízení v posuzovaném případě nebyla nepřiměřeně dlouhá, správní orgány vyřizovaly žádost ve lhůtách, jednalo se o poměrně složitou, judikaturně dosud neřešenou otázku a řízení probíhalo rovněž u Městského soudu v Praze jako soudu správního. Nelze tedy celé řízení posuzovat pouze izolovaně jako řízení před správními orgány, ale rovněž do něj zahrnout řízení před správním soudem, přičemž ve všech stupních bylo rozhodováno ve lhůtách a bez průtahů.

22. Je tedy zcela správný závěr soudu prvního stupně, že nebyl naplněn jeden ze základních předpokladů pro poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup a již z toho důvodu bylo třeba žalobu zamítnout. Rovněž odvolací soud tedy uzavírá, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu na straně státu v posuzovaném řízení.

23. Nad rámec výše uvedeného odvolací soud uvádí, že v řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace pro žadatele. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv. Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude zcela nepatrný.

24. Odvolací soud poukazuje na skutečnost, že (jak je odvolacímu soudu známo z jeho úřední činnosti) žalobce vede v podobném duchu mnoho dalších řízení. Pouze za roky 2024 a 2025 vede tentýž žalobce u tohoto odvolacího soudu více než 10 obdobných řízení. V posuzovaném řízení nekonkretizoval žádným způsobem ani význam požadovaných informací ani zásah do jeho osobní sféry. Žalobce s požadovanými informacemi nikterak nenaložil, jak správně uváděla žalovaná, např. tak, že by např. vyvolal veřejnou diskuzi nad příslušnou problematikou. Z ničeho nevyplývají ani žádné okolnosti o důvodech, pro které žalobce předmětné informace požadoval, či že by s poskytnutými informace jakkoliv (ať už v tomto, či v jiném obdobném jím vyvolaném řízení) pracoval. Žalobce tedy informace získávané dle zákona č. 106/1999 Sb. nevyužívá k primárnímu účelu zákona, tj. např. vyvolání veřejné diskuze.

25. V rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že okolnost vedení většího množství sporů žalobce staví ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené (případnou) nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/2014. Tentýž závěr zaujal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, v usnesení ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1481/2014, v usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5973/2017, v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5608/2016, a v mnohých dalších svých rozhodnutích, přičemž takto Nejvyšším soudem setrvale formulovaný právní závěr současně představuje i promítnutí rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) o nepřijatelnosti stížností ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, a ve věcech Dudek proti Německu ze dne 23. 11. 2010, č. stížností 12977/09, 15856/09, 15890/09, 15892/09 a 16119/09.

26. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

27. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná dosáhla plného procesního úspěchu i v této fázi řízení a byla jí proto přiznána náhrada nákladů řízení. Náklady řízení jsou tvořeny podle § 1 a § 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jednou paušální náhradou po 300 Kč za vyjádření k odvolání a jednou paušální náhradou za účast u odvolacího jednání dne 28. 5. 2025.