o zaplacení částky 216 000 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 216 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II). Takto rozhodl o požadavku žalobkyně na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u [správní orgán] (dále též jen „posuzované řízení“).

2. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že podala dne 25. 3. 2015 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor roku 2015, správce daně v návaznosti na kontrolní zjištění vydal dne 15. 3. 2017 platební výměr, jímž doměřil žalobkyni daň. Žalobkyně brojila proti platebnímu výměru odvoláním, ve druhém stupni rozhodovalo [správní orgán 2], které rozhodnutím ze dne 29. 8. 2019 odvolání žalobkyně zamítlo a platební výměr potvrdilo. Navázalo řízení o správní žalobě žalobkyně před Krajským soudem v [adresa], jakož i řízení o kasační stížnosti žalobkyně před Nejvyšším správním soudem. Žalobkyně podala také ústavní stížnost. Ke dni podání žaloby (1. 4. 2024) trvalo řízení 9 let a probíhalo řízení o ústavní stížnosti žalobkyně

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně podala dne 25. 3. 2015 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2015. Daňová kontrola, jejímž předmětem byla kontrola jednotlivých daňových povinností žalobkyně na dani z přidané hodnoty, včetně té za zdaňovací období únor roku 2015, byla zahájena dne 16. 9. 2016. Správce daně vydáním dodatečného platebního výměru ze dne 15. 3. 2017 odepřel žalobkyni nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, a to na základě závěru o tom, že žalobkyně byla zapojena do podvodu na dani z přidané hodnoty v souvislosti s žalobkyní nakoupenou propagací na [název] akcích. Žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru brojila odvoláním, o němž dne 29. 8. 2019 rozhodlo [správní orgán 2].

4. Proti (pro ni) nepříznivě vyznívajícímu rozhodnutí [správní orgán 2] brojila žalobkyně správní žalobou ze dne 11. 11. 2019, správní soud učinil první úkony směřující ke skončení věci již v listopadu roku 2019, v prosinci roku 2019 měl správní soud k dispozici vyjádření žalovaného i správní spis, v únoru roku 2020 bylo do spisu formálně zaznamenáno, že je po realizaci všech potřebných úkonů připraven k rozhodnutí a k nařízení jednání. Jednání soud nařídil v březnu roku 2021 na červencový termín téhož roku. V červenci roku 2021 žádal zástupce žalobkyně o odročení jednání pro svou zdravotní indispozici, a to i v souvislosti s nepříznivou situací ohledně pandemie covid, jednání bylo odročeno na zářijový termín. V září roku 2021 proběhla dvě jednání, u druhého z nich byl vyhlášen zamítavý rozsudek. Správní soud v odůvodnění rozsudku vyložil, že v daném případě existují okolnosti svědčící o tom, že daň nebyla odvedena v důsledku podvodného jednání s tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují vědomosti žalobkyně o podvodném jednání v daném řetězci.

5. Žalobkyně následně proti tomuto rozhodnutí podala kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2024. Nejvyšší správní soud vyslovil mj. i závěr o tom, že orgány finanční správy podrobně zdůvodnily, proč mají za to, že žalobkyně o svém zapojení do řetězce zasaženého podvodným jednáním nejen že vědět měla a mohla, ale dokonce věděla.

6. V srpnu roku 2023 žalobkyně doručila žalované žádost o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení s požadavkem na poskytnutí peněžitého zadostiučinění, [ústřední orgán] v únoru roku 2024 konstatovalo existenci nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení a žalobkyni se omluvilo.

7. Na základě těchto skutkových zjištění posoudil soud prvního stupně věc po právní stránce podle ustanovení § 13 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“, nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Odkázal na judikaturu Nevyššího soudu, který v rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, uvedl, že státní moc si musí při stanovení a vybírání daní a poplatků počínat v mezích stanovených zákonem, který již svou povahou představuje zásah do základního práva na vlastnictví, jejž zároveň legitimuje. Daňová řízení se proto z ústavněprávních hledisek ocitají mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní na straně jedné a ochranou autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Daňová kontrola proto představuje v rámci daňového řízení nejcitelnější zákonem aprobované narušení autonomní sféry jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a účastníkům tudíž svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Soud prvního stupně proto shrnul, že daňové řízení je legitimovaným zásahem do vlastnictví, jde o řízení, jehož předmětem je základní právo vlastnit majetek a jeho účastníku svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení. Nárok na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného před daňovými orgány a navazujícího soudního řízení správního se odvíjí od shodného skutkového základu a na tato řízení je nutno nahlížet jako na řízení jediné (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 570/20). Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že celková délka řízení (od září roku 2016 do dubna roku 2024 (7 let a 7 měsíců) je zcela zjevně nepřiměřená, a proto došlo k porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení.

8. Dále pak soud prvního stupně při stanovení kompenzace přihlédl ke konkrétním okolnostem případu dle kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Soud prvního stupně v tomto případě zohlednil judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3531/2023), ve kterém Nejvyšší soud nevylučuje možnost přičíst k tíži účastníka protiprávnost i v těch případech, kdy se poškozený dopustí jednání naplňujícího znaky činu spáchaného vědomě nedbale. I za takové situace lze dospět k závěru o tom, že jednání poškozeného minimalizuje význam řízení pro poškozeného. Dále soud prvního stupně uvedl, že i za situace, pokud by protiprávní jednání žalobkyně nebylo úmyslné, ale vědomě nedbalé, by bylo vzhledem k okolnostem projednávané věci třeba dojít k závěru o tom, že význam řízení pro žalobkyni byl natolik nepatrný (tak významně snížený), že neodpovídá představě spravedlivého uspořádání vztahů účastníků (žalobkyně a odpovědného státu) poskytnout žalobkyni jakoukoliv finanční kompenzaci. Naopak adekvátní formou kompenzace se podle soudu prvního stupně jeví (již žalovanou vyslovená) omluva zahrnující konstatování porušení práva žalobkyně. Soud prvního stupně v této souvislosti poukázal na to, že nyní projednávaná věc vykazuje podobnost s věcí, při jejímž posouzení soudy dospěly k závěru o tom, že poškozenému peněžitá kompenzace nenáleží (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023 ve věci sp. zn. 30 Cdo 2980/2023).

9. V závěru pro úplnost svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně byla ve skutečnosti vystavena jediné nejistotě v rámci procesu, který pojímal dílčí, avšak souběžně vedená daňová řízení o daňových povinnostech žalobkyně na dani z přidané hodnoty. Soudu prvního stupně je z úřední činnosti známo, že žalobkyně uplatnila ve vztahu ke každému zdaňovacímu období samostatnou odškodňovací žalobu, avšak podstatné je to, co soud dovodil ve vztahu k určení počátku řízení. Ve věci všech daňových povinností byla vedena jediná daňová kontrola, správce daně vypracoval jedinou zprávu o kontrole, bylo vedeno na podkladě odvolání žalobkyně jediné odvolací řízení, žalobkyně podala jedinou žalobu, o níž bylo rozhodnuto jediným rozsudkem správního soudu, žalobkyně podala jedinou kasační stížnost, o níž bylo rozhodnuto jediným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, a konečně žalobkyně podala jedinou ústavní stížnost vypořádanou jediným rozhodnutím Ústavního soudu. Překrývalo se to, čím se správce daně v řízeních na obou stupních zabýval skutkově i právně ve vztahu ke všem daňovým povinnostem žalobkyně, totéž platí ohledně soudního řízení správního a řízení o kasační stížnosti. Žalobkyni nemohly vznikat jakési samostatné dílčí újmy, neboť mohla být vystavena toliko jediné (jedné) nejistotě ohledně jediného (společného) výsledku ve vztahu ke všem dílčím daňovým povinnostem. Z pohledu úpravy zák. č. 82/1998 Sb. se proto jedná o posouzení jako v případě jediného řízení týkajícího se více nároků, nikoliv jako více souběžných řízení. Tento závěr soud opírá také o závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 20. 10. 2021, č. j. 30 Cdo 1762/2021-48.

10. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítala, že [tituly před jménem] [jméno FO] není oprávněn zastupovat žalovanou, neboť své oprávnění dokládá pověřením [funkce] ze dne 13. 6. 2018, v tento den ale spor neprobíhal (nebyl zahájen) – pokud ministryně financí o tomto sporu nevěděla, nemohla zastupováním pověřit [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobkyně dále namítala, že na daňovém podvodu se podílela pouze ve formě nevědomé nedbalosti, kdy daňový podvod spočíval v nemožnosti ověřit správnost výše daně u bezprostředního dodavatele [název]. Z objektivních okolností je patrné, že žalobkyně nakoupila reklamu od neseriózního dodavatele. Soud prvního stupně měl provést vlastní úvahu, z jakého jednání žalobkyně plyne, že úmyslně zkrátila daň z přidané hodnoty. Z provedených důkazů plyne jen to, že nakoupila reklamu a lhostejně přistupovala ke správě smluvních povinností. Vůbec nebylo prokázáno, že by se nějaká daň ztratila, a tudíž byla zkrácena, protože bližší informace o daňových povinnostech dodavatele reklamy obchodní společnosti [název] nebylo možné z důvodu její nekontaktnosti získat. Skutečnost, že nelze z důvodu nekontaktnosti daňového subjektu prověřit, zda byla z šetřených plnění odvedena daň v řádné výši, lze podřadit pod pojem „chybějící daň“, ale nikoliv „zkrácená daň“. Přestože tedy bylo zjištěno, že [společnost] za příslušná zdaňovací období podala daňová přiznání k DPH, současně vznikly pochybnosti o správnosti údajů vykázaných v těchto přiznáních, tak je nebylo možné prověřit z důvodu nekontaktnosti [společnost]. Závěr obvodního soudu o úmyslném zkrácení daně je tak nepodložený. V závěru svého odvolání žalobkyně také zpochybnila závěr soudu prvního stupně ohledně jediné újmy za všechna zdaňovací období s tím, že předmětem daňového řízení v případě daně z přidané hodnoty je vždy jen jedna daň za jedno zdaňovací období. Z toho plyne, že i kdyby žalobkyně uplatnila všechny nároky uvedené v kontrolním zjištění [správní orgán] jednou žalobou, jednalo by se o tolik samostatných nároků, kolik bylo daňových řízení. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě zcela vyhověl.

11. Žalovaná navrhla rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit.

12. Odvolací soud přezkoumal z podnětu a v mezích podaného odvolání napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

13. Odvolací soud předně uvádí, že plně souhlasí se skutkovými i právními závěry, které soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku vyjádřil. Soud prvního stupně správně vyšel z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví a jednak se dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž žalobkyni svědčilo právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 nebo usnesení ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1291/2022). Soud prvního stupně tedy správně vycházel z § 31a zákona o odpovědnosti za škodu i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak ze sjednocujícího stanoviska ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Odvolací soud plně souhlasí s hodnocením jednotlivých kritérií tak, jak jej provedl soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, a pro stručnost svého rozhodnutí na odůvodnění napadeného rozsudku plně odkazuje.

14. Vzhledem k tomu, že již ve vyjádření k žalobě žalovaná tvrdila snížený význam posuzovaného řízení pro žalobkyni, zaměřil se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) na posouzení tohoto kritéria a hodnotil především, jakou intenzitu zásahu do nemajetkové sféry žalobkyně posuzované řízení pro ni představovalo.

15. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, vycházel z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudku ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017), podle které kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. I případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit. V rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, Nejvyšší soud uvedl: „Účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1997 ve věci Guillemin proti Francii, č. stížnosti 19632/92, § 63). Samotný výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26).“ Od situace, kdy výsledek posuzovaného řízení byl pro poškozeného negativní, je však nutné odlišovat situaci, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám. Např. v usnesení ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, Nejvyšší soud dospěl k tomuto závěru: „Pokud žalobce uplatnil žalobou nárok, o němž již v době podání žaloby věděl, že se jedná o nárok promlčený, nelze od této skutečnosti odhlížet. Uplatnění bezdůvodné žaloby samo o sobě opodstatňuje výrazné snížení základní částky.“ Ve vztahu k trestnímu řízení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, uvedl: „Za určitých okolností lze přitom uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil.“ Právě tento závěr lze analogicky vztáhnout i na ostatní řízení, v nichž je prokázán nepoctivý úmysl účastníka řízení, jehož logickým důsledkem bylo zahájení daného řízení. Účastníku, jehož nejistota ohledně výsledku řízení se omezuje na to, zda jeho nepoctivý úmysl bude prokázán, je okolností, která vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky tohoto řízení na jeho straně vyvrací, či význam takového řízení činí pro tohoto účastníka nepatrným.

16. V projednávané věci ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (na která odvolací soud plně odkazuje), zejména rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2024, č. j. 3 Afs 343/2021-43, jímž byla kasační stížnost žalobkyně zamítnuta, vyplývá, že žalobkyně o svém zapojení do řetězce zasaženého daňovým podvodem nejenže vědět měla a mohla, ale dokonce věděla.

17. Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci byl dostatečně prokázán nepoctivý úmysl žalobkyně směřující ke zkrácení daně, a že její nejistota ohledně výsledku posuzovaného řízení spočívala pouze v tom, zda její nepoctivý úmysl (daňový podvod) bude prokázán. Tato skutečnost snižuje význam posuzovaného řízení pro žalobkyni na nepatrnou úroveň. Již z tohoto důvodu proto bylo na místě žalobu jako nedůvodnou zamítnout. V dalších podrobnostech odvolací soud plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně.

18. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

19. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná dosáhla plného procesního úspěchu i v této fázi řízení a byla jí proto přiznána náhrada nákladů řízení, které jsou tvořeny podle § 1 a § 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. třemi paušálními náhradami po 300 Kč za vyjádření k odvolání