o neoprávněnost výpovědi z nájmu bytu,

1. Napadeným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně tak, že se zamítá žaloba s tím, aby bylo určeno, že výpověď z nájmu bytu č. [číslo] o velikosti 2+1 s příslušenstvím o výměře zhruba 67 m2, situovaného ve [číslo] nadzemním podlaží ([číslo]. patro) domu na adrese [adresa] v k. ú. [adresa], obec [adresa], vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV [číslo] u Katastrálního úřadu pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], ze dne 2. 2. 2023 daná žalovanými žalobkyni, je neoprávněná (výrok I.), a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 52 030 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl na podkladě žaloby, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovaným vyslovení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu č. [číslo] o velikosti 2+1 s příslušenstvím o výměře 67 m2 , situovaného ve [číslo] nadzemním podlaží ([číslo]. patro) domu na adrese [adresa] v k. ú. [adresa], obec [adresa], vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV [číslo] u Katastrálního úřadu pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa] na adrese [adresa] ze dne 2. 2. 2023, kterou obdržela od žalovaných dne 2. 3. 2023 (dále jen „výpověď“ a „předmětný byt“).

3. Žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že mezi ní jako nájemkyní a právní předchůdkyní žalovaných jakožto pronajímatelkou byla dne 1. 9. 2004 uzavřena nájemní smlouva, na jejímž základě se žalobkyně stala nájemkyní předmětného bytu. Dne 2. 3. 2023 byla žalobkyni doručena výpověď dle § 2288 odst. 2 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), s tím, že žalované potřebují předmětný byt pro 2. žalovanou k užívání. Žalobkyně uvedla, že nájemní smlouva ze dne 1. 9. 2004 byla uzavřena na dobu určitou, a to na dobu 5 let s možností prodloužení o dalších pět let (článek 5. smlouvy). Žalobkyně považuje podanou výpověď za neplatnou a neoprávněnou, neboť byla dána z důvodu § 2288 odst. 2 písm. a) o. z., který upravuje postup pro podání výpovědi z nájmu bytu na dobu neurčitou. Žalobkyně nikdy neporušila své povinnosti plynoucí z nájemní smlouvy či z právních předpisů, naopak byt řádně užívala a úpravami jej zhodnotila. Žalobkyni tedy neměla být dána výpověď a pro případ porušení povinnosti z nájmu bytu ji mohla být výpověď dána pouze z důvodů vymezených v § 2288 odst. 1 o. z. Žalobkyně dále poukázala na to, že v domě, kde se nachází předmětný byt, se nacházejí další vhodné byty, které 2. žalovaná mohla užívat. Na základě uvedeného považovala žalobkyně postup žalovaných za účelový a výpověď za neoprávněnou a neplatnou pro rozpor s dobrými mravy.

4. Žalované navrhly žalobu zamítnout. Nájemní vztah mezi žalobkyní a žalovanými je uzavřen na dobu neurčitou. Žalované ukončily nájemní vztah dle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. po právu, neboť zájem 2. žalované je užívat přímo předmětný byt. Žalované jsou sestry. 1. žalovaná již v domě užívá k bydlení byt na stejném patře jako je předmětný byt. Žalované považují za výhodné, aby s rodinami žily v přímém sousedství. Vedle vhodné dispozice předmětného bytu vedlo žalované k jejich rozhodnutí i dřívější chování žalobkyně a rovněž velmi nevýhodné podmínky původní nájemní smlouvy.

5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně ke skutkovému závěru, že žalované jsou spoluvlastnice domu na adrese [adresa], každá o velikosti podílu ½. Mezi pronajímatelkou [jméno FO] a žalobkyní jako nájemkyní byla uzavřena nájemní smlouva k předmětnému bytu. Žalobkyně byla oprávněna předmětný byt užívat od data podepsání smlouvy (1. 9. 2004). Nájem byl sjednán na dobu určitou 5 let do 31. 8. 2009. Smluvní strany se dohodly na tom, že pokud žalobkyně jako nájemce neporuší své povinnosti vyplývající jí ze smlouvy závažným způsobem, prodlužuje se smlouva periodicky vždy o dalších pět let, pokud žalobkyně jako nájemce neoznámí písemně pronajímateli 3 měsíce před termínem ukončení smlouvy, že trvá na jejím ukončení. Pro rok 2004 bylo sjednáno nájemné ve výši 3 500 Kč měsíčně.

6. Žalované vypověděly žalobkyni nájem předmětného bytu výpovědí ze dne 2. 2. 2023. Důvod výpovědi vyplývá z § 2288 odst. 2 písm. a) o. z., když byt bude užívat spolumajitelka domu - 2. žalovaná. Žalované daly jako pronajímatelé z totožných důvodů výpověď již dne 28. 8. 2020 nájemcům bytu [číslo], který se nachází v [číslo]. nadzemním podlaží. Daný byt má dispozici 3+1 s příslušenstvím a výměru cca 74 m2.. V průběhu roku 2023 mělo v domě končit několik nájemních smluv na dobu určitou, a to konkrétně v případě bytu [číslo] ke dni 31. 5. 2023, v případě bytu [číslo] ke dni [datum] a v případě bytu [číslo] ke dni 31. 12. 2023. Nájemci bytů [číslo] a [číslo] jsou dle uzavřených (nových) nájemních smluv stále stejní. Byt [číslo] měl být na základě smlouvy pronajatý od 1. 3. 2022 do 29. 2. 2024, avšak byl nájemci nečekaně opuštěn vhozením klíčů do schránky v březnu 2023 a dne 5. 4. 2023 byla uzavřena nájemní smlouva s novým nájemníkem. Sjednané nájemné v době podání výpovědi žalobkyni činilo u bytu [číslo] částku 12 000 Kč, u bytu [číslo] částku 13 000 Kč a u bytu [číslo] částku 11 500 Kč. Žalobkyně v období let 2022 a 2023 hradila nájemné ve výši 4 430 Kč měsíčně. V bytě [číslo], který má od roku 2020 v užívání 2. žalovaná, žije od září 2023 syn manžela 2. žalované se svou přítelkyní. Syn manžela 2. žalované již od února 2023 věděl, že splňuje podmínky pro to, aby byl přijat na vysokou školu v [adresa] a věděl, že se bude z [adresa] přesouvat do [adresa] a bude bydlet právě v bytě [číslo]. 2. žalovaná očekávala příchod prvního dítěte, věděla, že není možné žít se synem manžela a jeho přítelkyní společně s narozeným dítětem v bytě [číslo]. V tomto bytě 2. žalovaná občasně přespávala, do budoucna však plánuje, že bude v [adresa] pobývat dlouhodoběji, a to v předmětném bytě. Manžel 2. žalované přespává nyní v bytě [číslo] pravidelně jednu či dvě noci týdně. Manžel 2. žalované jako svědek uvedl, že v budoucnu je možná varianta, že s 2. žalovanou budou pobývat jednu půlku týdne v [adresa] a druhou půlku na [adresa] nebo budou v létě na [adresa] a zbytek roku v [adresa] v předmětném bytě. V roce 2021 byla manželu 2. žalované diagnostikovaná [nemoc] a dojíždění do [adresa] každodenně za prací z [adresa] jej vyčerpává. Nyní v bytě [číslo] přespí jednou týdně.

7. Žalobkyně dostala od svého zaměstnavatele výpověď ze dne 1. 3. 2023 z důvodu organizační změny. Pracovní poměr měl skončit k 31. 5. 2023. Žalobkyně byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání v době od 1. 6. 2023. Podpora v nezaměstnanosti jí byla poskytována v době od 1. 9. 2023 do 17. 8. 2024. Podpora při rekvalifikaci jí poskytována nebyla. Žalobkyně dochází do psychiatrické ambulance od 19. 1. 2023 s [Nemoc]. V roce 2015 docházela do ambulance pro [Nemoc]. Žalobkyně popisovala pocity vyčerpání, úzkosti a deprese v návaznosti na náročné zaměstnání a vztah, který ukončila. V poslední době došlo u žalobkyně k psychickému propadu v souvislosti s problematikou bydlení. Antidepresiva neužívá.

8. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle § 685 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (platný a účinný do 31. 12. 2013), dále dle § 2201, § 2238, § 2285, § 2286 odst. 1, 2 o. z. a § 2290 o. z.

9. Soud prvního stupně uzavřel, že dle nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 2004 byl dle § 685 a následujících zákona č. 40/1964 Sb. nájemní vztah mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalovaných uzavřen na dobu určitou 5 let. Smluvní strany si dále sjednaly, že nájemní smlouva se automaticky prodlouží vždy o dalších pět let, pokud žalobkyně neporuší závažným způsobem své smluvní povinnosti, a pokud žalobkyně neoznámí pronajímateli písemně 3 měsíce před termínem ukončení smlouvy, že chce nájemní vztah ukončit. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4955/2008, uvedené ustanovení o automatickém prodloužení nájmu nezakládá automatické prodloužení (nebo obnovení) nájemního vztahu. Nájemní smlouva skončila uplynutím doby pěti let od uzavření smlouvy, tj. dne 31. 8. 2009. Aktuálně nájemní vztah mezi účastníky existuje na základě § 2238 o. z., neboť žalobkyně užívá předmětný byt v dobré víře po dobu delší než tří let. Žalované tak měly možnost dát žalobkyni výpověď z nájmu bytu dle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. (při splnění zákonem daných podmínek).

10. Při posouzení oprávněnosti výpovědi zohledňoval soud prvního stupně závěry judikatury dovolacího soudu, které jsou uvedeny zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3296/2022. Uzavřel, že výpovědní důvod byl naplněn. Z provedených důkazů bylo zjištěno, že na přelomu února a března 2023, kdy byla žalobkyni doručena výpověď z nájmu, nebyl v domě na adrese [adresa] žádný volný byt. Nájemní smlouvy k bytům [číslo], [číslo] a [číslo] měly končit v roce 2023, avšak nájemci, kteří v nich aktuálně bydleli, v daných bytech žili minimálně od roku 2021. Nelze tak považovat za automatické, že žalované neměly prodloužit, resp. sepsat nové nájemní smlouvy s některým ze stávajících nájemníků těchto bytů proto, aby jeden z těchto bytů mohla užívat 2. žalovaná. Soud v dané souvislosti poukázal na skutečnost, že sjednané nájemné v době podání výpovědi v případě všech tří bytů [číslo] (12 000 Kč), [číslo] (13 000 Kč) a [číslo] (11 500 Kč) bylo podstatně vyšší, než u předmětného bytu (4 430 Kč). Ostatně za všechny pronajaté byty v celém domě platí jejich nájemci podstatně vyšší nájemné než žalobkyně. Soud prvního stupně usoudil, že už jen z ekonomického hlediska bylo jednání žalovaných logické, když ukončily nájemní vztah výpovědí právě s žalobkyní. Nelze dále opomíjet hledisko žalovaných, které uvedly v řízení, že předmětný byt chtěly zejména z toho důvodu, že sousedí s bytem 1. žalované, přičemž 2. žalovaná chtěla být se svou sestrou v bezprostředním sousedství. Skutečnost, že žalované daly výpověď z nájmu právě žalobkyni, tak není v rozporu s dobrými mravy dle § 588 o. z., neboť dané jednání vychází z objektivních ekonomických důvodů a z osobních životních preferencí žalovaných jako (spolu)vlastnic předmětného domu.

11. Soud prvního stupně na nemravnost výpovědi či zneužití práva neusoudil ani z poukazu žalobkyně na dlouhodobost nájemního vztahu a na jí tvrzenou těžkou sociální a zdravotní situaci. Žalobkyně poukazovala na to, že prakticky ve stejnou dobu, resp. velmi krátce poté, co obdržela předmětnou výpověď, obdržela i výpověď ze zaměstnání a od ledna 2023 dochází do psychiatrické ambulance. Soud prvního stupně však zohlednil, že tyto skutečnosti a důkazy o nich žalobkyně předestřela soudu až před posledním soudním jednání. Do té doby své problémy žalobkyně v řízení nikterak nezmínila a u soudního jednání dne 17. 10. 2024 navíc uvedla, že manželovi 1. žalované před podáním výpovědi při jejich rozhovoru nesdělovala, že má psychické či jiné zdravotní problémy. Žalované tak neměly před podáním výpovědi žádné povědomí o zdravotních či životních problémech žalobkyně. Žalované tak nemohly tyto problémy ani zohlednit při svých úvahách před podáním výpovědi. Soud prvního stupně zdůraznil, že si je vědom nelehké životní situace žalobkyně, avšak právě v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3296/2022 je nutné uvést, že Nejvyšší soud v daném případě řešil situaci [věk] poloslepé nájemkyně, která v pronajatém bytu žila 40 let. Naopak žalobkyně je stále ženou v aktivním věku, která by měla změnu bydlení (stěhování) související s výpovědí z nájmu zvládnout. Podobnost případu žalobkyně s případem, který řešil Nejvyšší soud, tak lze spatřovat jen v dlouhodobosti trvání nájemního vztahu, když žalobkyně v době, kdy obdržela od žalovaných výpověď, žila v předmětném bytě již déle než 18 let. Jen na základě této dlouhodobosti nájemního vztahu však nelze výpověď od žalovaných hodnotit jako nemravnou, a to i s ohledem na již uváděné velmi nízké nájemné, které žalobkyně hradila za užívání bytu po celou dobu.

12. Při posouzení, zda 2. žalovaná má skutečný zájem a bude užívat předmětný byt, tedy zda byl naplněn výpovědní důvod dle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z., soud prvního stupně dovodil, že z předložených důkazů bylo zjištěno, že v bytě [číslo], který má od roku 2020 v užívání 2. žalovaná, žije od září 2023 syn manžela 2. žalované se svou přítelkyní. Syn manžela 2. žalované jako svědek uvedl, že již od února 2023 věděl, že splňuje podmínky pro to, aby byl přijat na „[Škola]“. Tehdy už věděl, že se bude z [adresa] přesouvat do [adresa] a bude bydlet právě v bytě [číslo]. 2. žalovaná v rámci své účastnické výpovědi uvedla, že i nadále plánuje bydlet na [adresa], kde by pobývala přes léto a ve zbývající části roku by pobývala v [adresa], proto potřebuje předmětný byt, nyní užívaný žalobkyní. Tento byt potřebuje také k návštěvám lékaře a rovněž z důvodu, že očekává narození dítěte, přičemž není možné žít se synem manžela a jeho přítelkyní společně v bytě [číslo]. V tomto bytě 2. žalovaná občasně přespávala, do budoucna však plánuje, že bude v [adresa] (ale v předmětném bytu užívaným žalobkyní) pobývat dlouhodobě. Předmětný byt jí vyhovuje více než byt [číslo], a to dispozičně a především proto, že se nachází v sousedství bytu [číslo], který užívá 1. žalovaná (její sestra). Obě sestry by si tak mohly vypomáhat s hlídáním dětí. Navíc zvažovaly, že by se oba byty propojily.

13. Soud prvního stupně hodnotil obě svědecké výpovědi (manžela 2. žalované a syna manžela 2. žalované) i účastnický výslech 2. žalované jako věrohodné. Jednotlivé výpovědi se lišily v některých skutkových detailech. Bylo patrné, že svědci a 2. žalovaná jako rodina neměli „nacvičenou“ jednu verzi příběhu. Soud dospěl k jednoznačnému závěru, že 2. žalované a jejímu manželovi vznikla již v únoru 2023, vzhledem k plánovanému příchodu syna manžela 2. žalované s přítelkyní do bytu [číslo], důvodná potřeba mít v domě k užívání (vedle bytu [číslo]) předmětný byt. Proto potřebovali situaci řešit co nejdříve, konkrétně již v únoru 2023, a žalobkyni tak dali výpověď z nájmu bytu. I kdyby se totiž žalobkyně soudně nebránila proti výpovědi, byt by byl kvůli výpovědní lhůtě volný až v červenci 2023. Výpověď měla náležitosti dle § 2286 o. z., žalobkyně v ní byla poučena o možnosti podat proti ní námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem ve lhůtě dvou měsíců od doručení výpovědi. V daném případě tak byly splněny podmínky pro podání výpovědi dle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. Na základě všech výše uvedených důvodů je podaná výpověď oprávněná, a proto soud žalobu zamítl.

14. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) tak, že byla přiznána žalovaným, které byly v řízení zcela úspěšné, náhrada nákladů řízení ve výši 52 030 Kč.

15. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. V něm namítla, že v době podání výpovědi měla 2. žalovaná možnost užívat nově zrekonstruovaný byt [číslo] v předmětném domě, ke kterému daly žalované výpověď jiným nájemcům v roce 2020. Bytová potřeba 2. žalované byla tedy v době podání výpovědi plně saturována. Pokud by 2. žalovaná měla skutečně v minulosti zájem přenechat užívání bytu [číslo] třetí osobě, byl by výpovědní důvod uvedený ve výpovědi, kterou daly žalované žalobkyni, naplněn až aktem přenechání nájmu bytu [číslo] třetí osobě a výpověď jako taková, aby byla oprávněná, by musela následovat až po aktu přenechání práva užívání bytu [číslo] třetí osobě. Pokud tedy měl svědek [jméno FO] mladší potřebu užívat byt v předmětném domě, měl být tento důvod uveden ve výpovědi z nájmu bytu, která byla dána žalobkyni. Toto učiněno nebylo a žalobkyni se následná tvrzení žalovaných o potřebě užívat byt [číslo] panem [jméno FO] mladším jeví jako účelová a vytvořená až na základě zahájení soudního řízení. Žalobkyně je přesvědčena, že prokázala, že žalované mohly použít k naplnění bytové potřeby 2. žalované jiný byt v domě. Dle názoru žalobkyně byla skutečným důvodem pro podání výpovědi ekonomická stránka věci. Pokud by tomu tak bylo, tak by taková výpověď byla jednoznačně neoprávněná. Žalobkyně uvedla, že žije sama, její zdravotní stav není dobrý, je dlouhodobě nezaměstnaná a bez příjmu. Najít si novou práci je pro ni vzhledem k věku a dosaženému vzdělání velmi komplikované. Z těchto důvodů je pro ni stěhování z bytu velkým zásahem do života. Soud vůbec nezohlednil, že žalobkyně se od počátku chtěla s žalovanými domluvit na řešení věci uzavřením nájemní smlouvy s jinou výší nájemného nebo uzavřením nájemní smlouvy k jinému bytu. Žalované však jakékoliv jednání od počátku odmítaly a jiné řešení problému nalézt nechtěly. Ze všech těchto důvodů navrhla napadený rozsudek zrušit a vrátit k novému řízení.

16. Žalované navrhly napadený rozsudek potvrdit jako věcně správný. K tomu, aby byl nájemce, který s výpovědí z nájmu dle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. nesouhlasí, v řízení o žalobě na neoprávněnost výpovědi dle § 2290 o. z. úspěšný, je nutné, aby tvrdil a prokázal okolnosti, jimiž existenci uplatněného výpovědního důvodu vyvrátí, tedy takové (konkrétní) okolnosti, z nichž bude možné usoudit, že prohlášení pronajímatele o záměru (vůli) využít byt pro sebe (k vlastnímu bydlení) není pravdivé (viz R 61/2018). Žalobkyně žádné takové okolnosti neprokázala, přestože soud prvního stupně provedl všechny důkazy jí navržené. Žalobkyně od doby doručení výpovědi, tedy od 2. 3. 2023, postupuje účelově ve snaze řízení prodlužovat. Po prvním jednání soudu prvního stupně žalobkyně požadovala prostřednictvím právního zástupce po žalovaných odstupné ve výši 450 000 Kč s tím, že jinak bude trvat soudní spor tři roky. Až v samotném závěru nalézacího řízení informovala o svém údajně špatném zdravotním stavu a nezaměstnanosti. Ohledně možného užívání ostatních bytů 2. žalovanou v domě uvedly, že jestliže v minulosti žalované vypověděly nájem bytu [číslo] z důvodu vlastní potřeby užívání, pak prokázaly, že tento výpovědní důvod byl naplněn, když byt byl rekonstruován a následně užíván 2. žalovanou a její rodinou. Stejně tak doložily, že dospělý syn manžela 2. žalované začal studovat v [adresa] a byt [číslo] užívá s přítelkyní k bydlení, a tedy nastala v únoru 2023 potřeba 2. žalované v domě užívat předmětný byt, když tento byt přímo sousedí s bytem užívaným 1. žalovanou a její rodinou. Žalované nad rámec běžného dokazování v obdobných případech doložily, jakým způsobem je nakládáno se všemi byty v domě, kdo a za jakých podmínek je jejich nájemcem. Výpověďmi svědků a 2. žalované bylo jasně vysvětleno, jak a proč jsou v domě užívány konkrétní byty přímo žalovanými, jak se za poslední tři roky změnila rodinná situace 2. žalované, i proč a jak chce napříště užívat předmětný byt. Soud prvního stupně své rozhodnutí podrobně odůvodnil, vypořádal se i se všemi argumenty žalobkyně.

17. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

18. Dle § 3028 odst. 1 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

19. Dle § 3074 odst. 1 o. z. nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro pacht.

20. Dle § 2201 o. z. nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.

21. Dle § 2238 o. z., užívá-li nájemce byt po dobu tří let v dobré víře, že nájem je po právu, považuje se nájemní smlouva za řádně uzavřenou.

22. Dle § 2204 odst. 1 o. z., neujednají-li strany dobu trvání nebo den skončení nájmu, platí, že se jedná o nájem na dobu neurčitou.

23. Dle § 2286 odst. 1 o. z. výpověď nájmu vyžaduje písemnou formu a musí dojít druhé straně. Výpovědní doba běží od prvního dne kalendářního měsíce následujícího poté, co výpověď došla druhé straně.

24. Dle § 2286 odst. 2 o. z., vypoví-li nájem pronajímatel, poučí nájemce o jeho právu vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem, jinak je výpověď neplatná.

25. Dle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. pronajímatel může vypovědět nájem na dobu neurčitou v tříměsíční výpovědní době i v případě, že má být byt užíván pronajímatelem, nebo jeho manželem, který hodlá opustit rodinnou domácnost a byl podán návrh na rozvod manželství, nebo manželství bylo již rozvedeno.

26. Dle § 2290 o. z. nájemce má právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla.

27. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

28. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

29. Odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkový závěr. V návaznosti na to soud prvního stupně věc i přiléhavě právně posoudil a odvolací soud se s tímto právním posouzením ztotožňuje.

30. Výpověď musí být určitá, odpovídat dobrým mravům a zákonu. Z výpovědi musí být patrné, kdo ji činí, včetně projevu vůle této strany, vůči komu je činěna, musí obsahovat specifikaci nájemního vztahu, specifikaci bytu, jehož se týká (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5.2002, sp. zn. 26 Cdo 813/2002). Vypovídá-li nájemní vztah pronajímatel, má rovněž povinnost uvést ve výpovědi výpovědní důvod (§ 2288 odst. 3), včetně jeho skutkové specifikace (Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 2286 o. z.).

31. Odvolací soud se předně shoduje se soudem prvního stupně, že výpověď měla náležitosti dle § 2286 o. z., když žalobkyně v ní byla poučena o možnosti podat proti ní námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem ve lhůtě dvou měsíců od doručení výpovědi, obsahovala řádně uvedený výpovědní důvod a je určitá. Žalobkyně obdržela výpověď dne 28. 2. 2023 a včas (dne 6. 4. 2023) podala žalobu na neoprávněnost výpovědi dle § 2290 o. z.

32. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v době obdržení výpovědi byl nájemní vztah mezi účastníky uzavřen na dobu neurčitou. Původní nájemní smlouva ze dne 1. 9. 2004 byla uzavřena dle § 685 a následujících zákona č. 40/1964 Sb. Dle § 3074 odst. 1 o. z. věta druhá se vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona posuzují podle dosavadních právních předpisů. Dle § 685 a následujících zákona č. 40/1964 Sb. byl nájemní vztah mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalovaných uzavřen na dobu určitou 5 let. Smluvní strany si dále sjednaly, že nájemní smlouva se automaticky prodlouží vždy o dalších pět let, pokud žalobkyně neporuší závažným způsobem své smluvní povinnosti, a pokud žalobkyně neoznámí pronajímateli písemně 3 měsíce před termínem ukončení smlouvy, že chce nájemní vztah ukončit. Soudní praxe se ustálila v názoru (v případě smluv o nájmu bytu uzavřených v režimu starého občanského zákoníku), že ujednání obsažené ve smlouvě o nájmu bytu uzavřené na dobu určitou, podle něhož „bude-li nájemce řádně dodržovat podmínky uvedené ve smlouvě o nájmu bytu, bude tato smlouva opět prodloužena na dobu určitou“, nezakládá automatické prodloužení (nebo obnovení) nájemního vztahu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4955/2008 a rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3419/2006). Nájemní vztah na základě nájemní smlouvy tak zanikl uplynutím doby dne 31. 8. 2009, neboť doba trvání smlouvy nemohla být dle citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu automaticky prodlužována. Nájemní vztah mezi účastníky však existuje na základě § 2238 o. z., neboť žalobkyně užívala nadále předmětný byt v dobré víře, že je nájemcem (toto její právo ostatně nikdo nerozporoval) po dobu delší než tří let, přičemž tato dobrá víra existovala rovněž ke dni 1. 1. 2014 (ke dni účinnosti o. z.). Ohledně doby nájmu pak na věc dopadá § 2204 o. z. (neujednají-li si strany dobu trvání nebo dobu skončení nájmu, jedná se o nájem na dobu neurčitou). Z tohoto důvodu je nutné učinit závěr, že ke dni obdržení výpovědi žalobkyní existovala mezi účastníky nájemní smlouva na dobu neurčitou a žalované tak měly možnost, při splnění zákonem daných podmínek, dát žalobkyni výpověď z nájmu bytu dle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z.

33. Soud prvního stupně se dále správně podrobně zabýval otázkou, zda byl naplněn výpovědní důvod zakotvený v § 2288 odst. 2 písm. a) o. z., tedy zda 2. žalovaná skutečně má zájem užívat předmětný byt pro sebe.

34. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1454/2016 plyne, že ve výpovědi dané nájemci z důvodu dle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. stačí uvést, že byt, jehož nájem je vypovídán, chce využít k bydlení pro sebe pronajímatel. Je pak na nájemci, který s výpovědí nájmu bytu nesouhlasí, aby v řízení o žalobě na neoprávněnost výpovědi dle 2290 o. z. tvrdil a prokázal okolnosti, jimiž existenci uplatněného výpovědního důvodu vyvrátí. V daném případě půjde o takové (konkrétní) okolnosti, z nichž bude možné usoudit, že prohlášení pronajímatele o záměru (vůli) využít byt pro sebe (k vlastnímu bydlení) není pravdivé. Zbývá dodat, že s ohledem na to, že proklamovaný záměr pronajímatele představuje ryze subjektivní skutečnost, jejíž existenci lze vyvrátit jen obtížně, poskytuje nájemci dodatečnou ochranu před zneužitím výpovědi dané (nejen) z tohoto důvodu právní úprava obsažená v § 2289 o. z.

35. V řízení dle § 2290 o. z., o nějž jde i v posuzované věci, soud rozhoduje o oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, tedy zejména o tom, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod; neoprávněná je však i výpověď, která je neplatná či zdánlivá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněný pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rámci úvahy o neplatnosti (§ 580 o. z.) výpovědi z nájmu bytu soud posuzuje také otázku rozporu výpovědi s dobrými mravy a přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.). Při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 588 o. z. pro rozpor s dobrými mravy jsou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel výpověď doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srovnej odůvodnění rozsudku sp. zn. 26 Cdo 5679/2016).

36. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (viz např. již výše citovaný rozsudek ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1454/2016, uveřejněný pod č. 61/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3670/2020), přijal a odůvodnil právní závěr, že má-li byt, jehož nájem je vypovídán, užívat pronajímatel, je výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. naplněn bez dalšího. Pro účely posouzení, zda byl naplněn citovaný výpovědní důvod, není významné, jaká je intenzita pronajímatelovy potřeby bydlení. Výpovědní důvod opírající se o „potřebu“ bytu pro pronajímatele je dán nejen v případech, kdy pronajímatel nemá vlastní byt, ale i tehdy, má-li vlastní byt, avšak „chce“ realizovat své vlastnické právo a bydlet v bytě nacházejícím se v domě, jehož je (spolu)vlastníkem.

37. Z judikatury rovněž plyne, že v případě, že tento výpovědní důvod je dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to s ohledem na § 3 odst. 1 obč. zák. (resp. § 580 ve spojení s § 588 o. z. či § 8 o. z. v poměrech o. z., pozn. odvolacího soudu). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro jeho použití, je však nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít o rodinné a sociální poměry vyklizovaného, délku doby, po niž vyklizovaný v bytě bydlí, apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, tj. pronajímatele; k okolnostem významným pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), přitom patří též míra naléhavosti bytové potřeby osoby, v jejíž prospěch je nájem bytu vypovídán. Uvedené závěry jsou přiměřeně použitelné i za účinnosti současné právní úpravy. Nejvyšší soud zdůraznil, že je třeba si uvědomit, že okolnosti, které osoba relativně nízkého věku s dobrým zdravotním stavem vnímá jako běžnou součást života a překonává je bez potíží nebo jen s minimálními obtížemi, může osoba vyššího věku s podlomeným zdravím prožívat jako nepřekonatelné životní překážky a problémy.

38. Nejvyšší soud dále v rozsudku 26 Cdo 3670/2020 ze dne 16. 3. 2021 dovodil, že již v rozsudku ze dne 22. listopadu 2016, sp. zn. 26 Cdo 1454/2016, uveřejněném pod č. 61/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 45/2018 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil právní závěr, že má-li byt, jehož nájem je vypovídán, užívat pronajímatel, je výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. naplněn bez dalšího. Pro účely posouzení, zda byl naplněn citovaný výpovědní důvod, tedy skutečně není významné, jaká je intenzita pronajímatelovy potřeby bydlení. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že záměrem tvůrců zákona č. 89/2012 Sb., promítnutým do citovaného ustanovení, bylo stvrdit stávající extenzivní výklad § 711a odst. 1 písm. a) obč. zák., jenž vycházel z názoru, že výpovědní důvod opírající se o „potřebu“ bytu pro pronajímatele je dán nejen v případech, kdy pronajímatel nemá vlastní byt, ale i tehdy, má-li vlastní byt, avšak „chce“ realizovat své vlastnické právo a bydlet v bytě nacházejícím se v domě, jehož je (spolu)vlastníkem (srov. judikaturu k ustanovení § 711a odst. 1 písm. a) obč. zák. citovanou shora). Rovněž výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. může tedy pronajímatel použít i tehdy, je-li jeho potřeba bydlení již plně saturována jinak, tj. i tehdy, jestliže disponuje takovým právním titulem, který mu umožňuje bydlení trvalé povahy i v jiném bytě (např. ve vlastnictví, v nájemním poměru na dobu neurčitou nebo k němuž mu svědčí služebnost bytu apod.); z pohledu citovaného ustanovení je totiž k výpovědi z nájmu bytu dostačující i prostá vůle („chtění“) pronajímatele bydlet v bytě nacházejícím se v domě, jehož je (spolu)vlastníkem. Dovolací soud pak zastává názor, že aby bylo možné pokládat jeho výpověď za oprávněnou, má být jeho zamýšlené užívání vypovídaného bytu zpravidla relativně trvalého rázu, neboť výpověď z důvodu podle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. směřuje ke zrušení užívacího titulu také relativně trvalé povahy (nájmu bytu na dobu neurčitou). Na druhé straně však podle přesvědčení dovolacího soudu nelze aplikaci ustanovení § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. výlučně omezit, a to i vzhledem k úpravě obsažené v ustanovení § 2289 o. z., jen na případy, kdy pronajímatel hodlá vypovídaný byt užívat pouze trvale. V reálném životě totiž mohou nastat situace, kdy z nejrůznějších důvodů nebude namístě omezit použití výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. jen na případy, kdy pronajímatel hodlá vypovídaný byt užívat pouze trvale. Jeho potřeba užívat vypovídaný byt může být i přechodného rázu.

39. Soud prvního stupně provedl k otázce naplnění výpovědního důvodu a případného rozporu výpovědi s dobrými mravy či možného zneužití práva rozsáhlé dokazování. Po zhodnocení důkazů, s jejichž závěry se odvolací soud rovněž ztotožňuje, přiléhavě aplikoval na projednávanou věc i výše zmíněnou judikaturu. S jeho závěrem se odvolací soud ztotožňuje, pro stručnost na ně odkazuje a dodává k nim následující.

40. Žalobkyni se v řízení nepodařilo prokázat takové konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možné usoudit, že prohlášení pronajímatele (2. žalované) o záměru (vůli) využít předmětný byt pro sebe (k vlastnímu bydlení) není pravdivé. Jak plyne z výše citované judikatury dovolacího soudu, zejména pak z rozsudku sp. zn. 26 Cdo 1454/2016, pro účely posouzení, zda byl naplněn citovaný výpovědní důvod, není významné, jaká je intenzita pronajímatelovy potřeby bydlení. Výpovědní důvod opírající se o „potřebu“ bytu pro pronajímatele je dán nejen v případech, kdy pronajímatel nemá vlastní byt, ale i tehdy, má-li vlastní byt, avšak „chce“ realizovat své vlastnické právo a bydlet v bytě nacházejícím se v domě, jehož je (spolu)vlastníkem. V řízení bylo prokázáno, že 2. žalovaná chce využívat předmětný byt pro své potřeby. Předmětný byt se nachází vedle bytu [číslo], který užívá její sestra (1. žalovaná). Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že uplatněný výpovědní důvod byl dán.

41. Pokud se soud v řízení zabýval tím, zda 2. žalovaná má skutečný zájem a bude užívat předmětný byt, dospěl soud 1. stupně ke správnému skutkovému závěru z výpovědi svědků a z účastnického výslechu 2. žalované, že v bytě [číslo], který má od roku 2020 v užívání 2. žalovaná, žije od září 2023 syn manžela 2. žalované se svou přítelkyní. Syn manžela 2. žalované jako svědek uvedl, že již od ledna 2023 věděl, že splňuje podmínky pro to, aby byl přijat na [Škola]. Tehdy už věděl, že se bude z [adresa] přesouvat do [adresa] a bude bydlet právě v bytě [číslo]. 2. žalovaná v rámci své účastnické výpovědi uvedla, že není možné žít se synem manžela a jeho přítelkyní společně v bytě [číslo]. V tomto bytě 2. žalovaná občasně přespávala, do budoucna však plánuje, že bude v [adresa] (v předmětném bytě) dlouhodobě. Podstatná je také skutečnost, že manžel 2. žalované přespává nyní v bytě [číslo] pravidelně jednu či dvě noci týdně. Manžel 2. žalované jako svědek uvedl, že v budoucnu je možná varianta, že s 2. žalovanou budou pobývat jednu půlku týdne v [adresa] a druhou půlku na [adresa]. Soud tak dospěl ke správnému závěru, že 2. žalované a jejímu manželovi vznikla již v únoru 2023, vzhledem k plánovanému příchodu syna manžela 2. žalované s přítelkyní do bytu [číslo], důvodná potřeba mít v domě k užívání předmětný byt. Rodinná situace 2. žalované se v únoru 2023 změnila a zkomplikovala. 2. žalovaná hodlala využít pro svou potřebu nadále předmětný byt, nacházející se vedle své sestry, i z praktického důvodu (očekávání narození potomka). Byť byl byt [číslo] „právně“ volný, věděli 2. žalovaná s manželem, že tento byt nadále hodlají využít pro potřeby své rodiny, přičemž lze považovat za pochopitelné, že s ohledem na narození potomka by se soužití 4 dospělých lidí s miminkem v bytě [číslo] nejevilo praktické. Proto potřebovali situaci řešit co nejdříve (již v únoru 2023), a žalobkyni tak dali výpověď. I kdyby se totiž žalobkyně proti výpovědi soudně nebránila, byt by byl kvůli výpovědní lhůtě volný až v červenci 2023. Pokud tedy žalobkyně dovozuje, že výpovědní důvod je smyšlený, neboť 2. žalovaná měla k dipozici pro užívání právě byt [číslo], odvolací soud se s tímto neztotožňuje.

42. Ačkoliv pro naplnění výpovědního důvodu dle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. není významné, jaká je intenzita potřeby bydlení pronajímatele, jeho či manželových příbuzných, může být tato okolnost významná (spolu s dalšími skutečnostmi) pro posouzení, zda výpověď z nájmu není neplatná pro rozpor s dobrými mravy. V souladu s judikaturou dovolacího soudu se soud prvního stupně správně dále zaměřil na otázku, zda výpověď není v rozporu s dobrými mravy dle § 580 ve spojení s § 588 o. z. či zneužitím práva.

43. Žalobkyně dovozovala neplatnost výpovědi pro rozpor s dobrými mravy či zneužití práva jednak ze skutečnosti, že 2. žalovaná mohla realizovat svou potřebu bydlet v jiném bytě v domě, jehož je podílovou spoluvlastnicí, a to např. v bytě [číslo], kde měl stávajícím nájemcům skončit nájemní poměr na dobu určitou ke dni 30. 6. 2023, popř. v bytě [číslo] a [číslo]. Žalobkyně dále v průběhu řízení (téměř v jeho závěru) poukázala na svou špatnou sociální a zdravotní situaci, kdy počátkem března 2023 obdržela výpověď z pracovního poměru, následně byla vedena jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce. Žalobkyně dále poukazovala na svůj nepříznivý zdravotní stav, neboť se léčí s [Nemoc]. Poukázala rovněž na skutečnost, že v domě bydlí od roku 2004.

44. Soud prvního stupně k této otázce uvedl, že nájemní smlouvy k bytům [číslo], [číslo] a [číslo] měly končit v roce 2023, avšak nájemci, kteří v nich aktuálně bydlí, v daných bytech žili minimálně od roku 2021. V bytě [číslo] žijí nepřetržitě od 18. 1. 2019 [jméno FO] a [jméno FO] a byt [číslo] užívá na základě nájemní smlouvy od 18. 1. 2019 [jméno FO]. Lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že nelze považovat za automatické, že žalované neměly prodloužit či sepsat nové nájemní smlouvy s některým ze stávajících nájemníků těchto bytů proto, aby jeden z těchto bytů mohla užívat 2. žalovaná. Sjednané nájemné v době podání výpovědi v případě všech tří bytů [číslo] (12 000 Kč), [číslo] (13 000 Kč) a [číslo] (11 500 Kč) bylo skutečně podstatně vyšší, než u bytu č. [číslo] užívaného žalobkyní (4 430 Kč). Žalované se tak rozhodly ukončit nájemní poměr s žalobkyní a zachovat stávající nájemní vztahy (resp. v nich pokračovat) u bytů [číslo], [číslo] a [číslo], přičemž ve svém rozhodování evidentně nutně hrála roli ekonomická stránka věci. Jak soud prvního stupně zdůraznil, za všechny pronajaté byty v domě platí nájemci podstatně vyšší nájemné než žalobkyně, která byt užívá za velice nízké nájemné od roku 2004. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že pokud žalobkyně argumentuje právně volným bytem [číslo], zdůrazňuje odvolací soud, že nájemní vztah dle nájemní smlouvy u bytu [číslo] byl uzavřen na dobu určitou do 31. 5. 2023, byt byl užíván řádně platícími nájemci (nájemné 12 000 Kč), dne 1. 6. 2023 byla s nájemcem uzavřena nová nájemní smlouva na dobu určitou do 31. 5. 2026. V době rozhodné (doručení výpovědi) tedy byt [číslo] nebyl právně volný.

45. Jak správně podotkl soud 1. stupně, nelze opomíjet hledisko 2. žalované, která při své účastnické výpovědi uvedla, že chce užívat předmětný byt zejména z toho důvodu, že sousedí s bytem 1. žalované, přičemž 2. žalovaná chtěla být se svou sestrou v bezprostředním sousedství. Tento byt jí (na rozdíl od bytu [číslo], který má zcela nevyhovující koupelnu pro užívání s batoletem) vyhovuje rovněž dospozičně. 2. žalovaná s manželem bydlí na [adresa], nicméně hodlají předmětný byt užívat (mimo letní měsíce). Nelze přehlédnout ani skutečnost, že manžel 2. žalované od roku 2011 dojíždí do zaměstnání do [adresa] (dříve každodenně). Vzhledem ke skutečnosti, že onemocněl [nemoc], potřebuje každodenní dojíždění omezit, neboť jej vyčerpává. Z výpovědi 2. žalované rovněž vyplynulo, že se jí narodí dítě a i z toho důvodu hodlá využít předmětný byt nacházející se vedle bytu její sestry, neboť se jedná o její první dítě, a proto pomoc se sestry bude vítaná, přičemž bezprostřední sousedství bytů se jeví jako praktické.

46. Co se týče žalobkyní tvrzeného rozporu výpovědi s dobrými mravy z důvodu její špatné zdravotní a sociální situace a dovozované z dlouhodobosti nájmu, uvádí odvolací soud, že i s touto námitkou žalobkyně se soud prvního stupně pečlivě vypořádal.

47. Jednak je správný jeho závěr, že tyto skutečnosti žalobkyně sdělila až po roce a čtvrt od podání žaloby před posledním jednáním ve věci. Do té doby své problémy v řízení nikterak nezmínila. U soudního jednání dne 17. 10. 2024 žalobkyně uvedla, že manželovi 1. žalované před podáním výpovědi při jejich rozhovoru nesdělovala, že má psychické či jiné zdravotní problémy. Žalované tak neměly před podáním výpovědi žádné povědomí o zdravotních či životních problémech žalobkyně a nemohly tyto problémy zohlednit při svých úvahách před podáním výpovědi. Pokud žalobkyně poukazovala na svou situaci v souvislosti se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3296/2022, soud prvního stupně správně vnímal rozdíly ve skutkových okolnostech citovaného judikátu od situace v projednávaném případě. Nejvyšší soud řešil situaci [věk] nájemkyně, která v pronajatém bytě žila 40 let a trpěla zdravotními problémy (byla téměř nevidoucí). Naopak žalobkyně je stále ženou v aktivním věku, která by měla změnu bydlení (stěhovaní) související s výpovědí zvládnout. Jen na základě dlouhodobosti nájemního vztahu nelze rovněž výpověď hodnotit jako nemravnou, a to i s ohledem na již uváděné velmi nízké nájemné, které žalobkyně hradila za užívání bytu. S těmito závěry se odvolací soud rovněž zcela ztotožňuje.

48. Odvolací soud nad rámec výše uvedeného dodává, že žalobkyně skutečně po dobu 19 let užívala předmětný byt za velice nízké nájemné, přičemž z proběhlé korespondence (dopisu právního zástupce žalovaných ze dne 24. 10. 2023) vyplynulo, že v průběhu řízení žalobkyně po žalovaných požadovala za opuštění bytu „odstupné“ ve výši 450 000 Kč a poukazovala na skutečnost, že je to problém žalovaných jako pronajímatelů, že ji nechaly po dobu 19 let předmětný byt užívat a nájemné jí nezvyšovaly. I v této souvislosti a ze souhrnu všech okolností v projednávaném případě lze uzavřít, že nelze hodnotit výpověď žalovaných z nájmu předmětného bytu jako rozpornou s dobrými mravy či jako zneužití jejich práva. Životní situace žalovaných, zejména pak 2. žalované a její rodiny, se vlivem onemocnění manžela 2. žalované, očekávání narození prvního dítěte, potřeby 2. žalované být nablízku své sestry (1. žalované), studia syna manžela 2. žalované a s tím související potřebou bydlení v bytě [číslo], ve srovnání s rokem 2020 rapidně změnila. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalované se nerozhodovaly pro využití předmětného bytu k bydlení pouze ze „zištného“, tedy ekonomického důvodu, ale zvažovaly využití předmětného bytu i s ohledem na své již zmíněné blízké vztahy, narození dítěte 2. žalované, dispozice bytu, nemoc manžela 2. žalované a otázku možného soužití 4 dospělých osob (z toho dvou studentů vysoké školy) s miminkem v jednom bytě (byt [číslo]). Žalobkyně je naproti tomu osobou ještě stále v produktivním věku, před obdržením výpovědi nesdělila žalovaným, že by měla zdravotní či jiné sociální problémy, žalované tak při zvažování výpovědi tyto okolnosti nemohly vzít v úvahu. Její nezaměstnanost ostatně ani nemohla být v souladu s citovanou judikaturou zohledněna, neboť nastala až po obdržení výpovědi z nájmu bytu. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že v domě nebyl právně volný jiný byt, který by byl vyhovující potřebám 2. žalované, která z rodinných důvodů hodlá využívat právě předmětný byt vedle své sestry.

49. Při porovnání míry ochrany vlastnického práva a nájemního práva v poměrech projednávané věci (dlouhodobé ponechání žalobkyně v předmětném bytě bez zvyšování nájmu) se odvolací soud přiklonil k závěrům soudu prvního stupně, že daná výpověď není zneužitím práva a není v rozporu s dobrými mravy.

50. Na základě všech výše uvedených důvodů soud prvního stupně správně žalobu zamítl.

51. Pro úplnost odvolací soud zdůrazňuje, že žalobkyni zůstává zachováno právo dle § 2289 o. z., aby jí pronajímatelky předmětný byt znovu pronajaly nebo jí nahradily škodu, nevyužijí-li byt do jednoho měsíce od jeho vyklizení k účelu uvedenému jako výpovědní důvod.

52. Ze všech těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. včetně správného výroku o nákladech řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

53. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Tato náhrada je tvořena náklady za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a), § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za jeden úkon. Z důvodu zastupování dvou žalovaných se dle § 12 odst. 4 a. t. každý z provedených úkonů násobí dvěma a odměna se snižuje o 20 %. Odvolací soud přiznal žalovaným odměnu za celkem 2 úkony (vyjádření k odvolání, účast na odvolacím jednání) dle § 11 odst. 1 a. t. Celkem tedy odměna za 2 úkony činí 10 000 Kč – 20 % = 8 000 Kč. K tomu náleží 2 paušální náhrady výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Celková výše náhrady nákladů odvolacího řízení představuje částku 10 768 Kč.