pro doručování Kettnerova 1939/3, 150 00 Praha 5 o vypořádání společného jmění manželů, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. dubna 2023 č. j. 11 C 144/2010-1211,

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně rozhodl, že ze zaniklého společného jmění manželů – účastníků se do výlučného vlastnictví žalobkyně přikazuje pozemek parcela č. st. [hodnota], zastavěná plocha a nádvoří o výměře 21 m², jehož součástí je jiná stavba – budova bez čísla popisného nebo evidenčního a pozemek parc. č. [hodnota], zahrada o výměře 1480 m², to vše v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsáno na LV č. [hodnota] vedeného u [Orgán veřejné moci] (výrok I), ze zaniklého společného jmění manželů – účastníků se do výlučného vlastnictví žalovaného přikazuje jednotka č. [hodnota], vymezená podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, v budově č. p. [hodnota], [hodnota], [hodnota], stojící na pozemku parc. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota] a podíl na společných částech budovy a pozemků o velikosti 784/46809, to vše v k. ú. [adresa], obec [adresa], bytová jednotka je zapsána na LV č. [hodnota], pozemky a stavby na LV č. [hodnota], vše vedené u [Orgán veřejné moci] /dále bytová jednotka/ (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku [částka] do jednoho roku od právní moci rozsudku (výrok III), povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na náhradě nákladů řízení částku[Anonymizováno][částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV), žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na náhradě nákladů řízení částku 17 717 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).

2. Žalobkyně požadovala vypořádání společného jmění manželů na základě tvrzení a argumentů uvedených v bodě 1. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a žalovaný předestřel tvrzení a argumenty uvedené v bodě 2 rozsudku soudu prvního stupně.

3. Soud prvního stupně rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění jeho rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba účastníci, řízení o odvolání žalovaného bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 12. 2023 č. j. 11 C 144/2010-1291, které nabylo právní moci dne 18. 1. 2024.

5. Žalobkyně v odvolání sporovala správnost rozhodnutí o povinnosti k vyplacení vypořádacího podílu a o náhradě nákladů řízení státu a nákladů účastníků, soudu prvního stupně vytkla, že nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a důkazům, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že věc nesprávně právně posoudil. Namítla nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně vinou nedostatku řádného odůvodnění, z něhož není zřejmé, jakým způsobem soud prvního stupně určil výši vypořádacího podílu. Soud prvního stupně správně dovodil, že obě vypořádávané nemovitosti jsou součástí SJM, a důvodně rozhodl o jejich přikázání do výlučného vlastnictví toho kterého z účastníků, není ale zřejmé, jak dospěl k závěru o povinnosti žalobkyně vyplatit žalovanému na vypořádání podílů částku 1 250 000 Kč. Při znalecky zjištěné hodnotě majetku v SJM ve výši 10 900 000 Kč, při zhodnocení vnosu žalovaného do SJM ve výši 3 100 000 Kč z prostředků získaných prodejem družstevního podílu a ve výši 350 000 Kč z kupní ceny vozu [podezřelý výraz] po jejím údajném zhodnocení za trvání manželství výpočet soudu prvního stupně neobstojí. Žalobkyně sporuje žalovaným tvrzené investice do SJM, ale i při jejich zaúčtování by měl žalovaný uhradit žalobkyni 125 000 Kč. V řízení ale bylo prokázáno, že žalobkyně ze svého přispěla na úhradu části kupní ceny bytové jednotky skrze svůj podíl na zaplacení ceny za předchozí družstevní byt ve výši 175 000 Kč, a to dílem z úspor, dílem z daru od své matky. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že by se nejednalo o její vnos do SJM, ale o investici do výlučného majetku žalovaného. Jakkoli to tak původně bylo, družstevní podíl byl žalovaným následně prodán a z obdržené částky byla financována koupě bytu, který již do společného jmění náleží. Je tak spravedlivé vnos žalobkyně zhodnotit. V opačném případě žalobkyně započítává svou pohledávku na úhradu částky 175 000 Kč za žalovaným proti přiznané pohledávce žalovaného na úhradu vypořádacího podílu, případně proti pohledávce žalovaného na vrácení investice do společného jmění ve výši 3 100 000 Kč. Vzájemné pohledávky se potkaly v čase a pohledávka žalobkyně je způsobilá k započtení proti pohledávce žalovaného na vypořádání jeho vnosu. Dále bylo prokázáno, že žalobkyně vynaložila ze svých výlučných finančních prostředků ze stavebního spoření u společnosti [právnická osoba] na základě smlouvy o stavebním spoření č. [hodnota] ze dne [datum] částku [částka] na rekonstrukci původního bytu, úvěr splácela výlučně žalobkyně až do roku 2016. Závěry soudu prvního stupně v tom směru, že i žalovaný v obdobné výši přijal úvěr ze stavebního spoření a oba účastníci spláceli úvěry částečně za trvání manželství, přičemž se jednalo o částky, které zhodnotily byt v době trvání manželství, částky se však postupně „rozpustily“ společným užíváním bytu, žalovaná odmítla. Případný úvěr žalovaného nebyl předmětem vypořádání, navíc bylo doloženo, že takový úvěr si ve skutečnosti vzal otec žalovaného. Žalovaný v řízení neprokázal, že by do SJM vnesl něco ze svého, důkaz byl navržen téměř výlučně výpověďmi otce žalovaného, které ale jsou nevěrohodné, vzájemně rozporné až zmatené a je z nich patrné jednoznačné ovlivnění svědka žalovaným. Listinné důkazy žalovaného se týkaly téměř výlučně období po pořízení nemovitostí, postrádaly věcnou či časovou souvislost s jejich pořízením. Závěr, že žalovaný investoval ze svých výlučných prostředků částku 3 100 000 Kč na koupi společné nemovitosti, není správný. Prokázáno nebylo ani tvrzení žalovaného o jeho užití výnosu z prodeje vozidla [podezřelý výraz]. Není důvod uvažovat s částkou 350 000 Kč, když se jedná o kupní cenu automobilu uhrazenou před uzavřením manželství, ani s jakýmsi „zhodnocením“ kupní ceny ve výši 300 000 Kč. Žalovaný ani přes poučení neprokázal, že by částka utržená za prodej vozidla měla následně být použita na úhradu kupní ceny nemovitostí v k. ú. [adresa] a jejich rekonstrukci. Soud I. stupně nezhodnotil ani podmínky pro odchýlení se od rovnosti podílů při vypořádání SJM, a to s ohledem na péči žalobkyně o rodinu, společnou domácnost a výchovu syna. Žalovaný po rozvodu neplnil řádně a včas svoji vyživovací povinnost vůči synovi, více než 2 roky syna opomíjí a ignoruje, od rozvodu se nepodílel na žádných dalších výdajích syna. Při hodnocení zásluh o udržení majetku by mělo být hodnoceno, že v důsledku jednání žalovaného vznikla pohledávka, která, podle žalobkyně, nepatří do SJM, ale pro kterou je vedena exekuce proti společnému majetku, a to k uhrazení dluhu žalovaného vůči [jméno FO] st. ve výši 4 294 000 Kč s příslušenstvím. Mělo by tak být zhodnoceno zavinění žalovaného na nadměrném zadlužení společného jmění manželů. Žalovaný se pak nijak nestaral o společný majetek, naopak na něm způsobil škodu, což vedlo až k soudnímu rozhodnutí o zatímní úpravě poměrů účastníků, a fyzicky napadal žalobkyni, což vedlo k nařízení předběžného opatření, podle kterého byl žalovaný povinen opustit společnou domácnost a zdržet se setkávání se žalobkyní. Fakt, že se žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně disparitního rozdělení majetku účastníků nedomáhala, není na závadu, neboť soud o něm může rozhodnout sám. Žalobkyně dále s odkazem na označenou judikaturu namítla, že pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je podstatné, co žalobce nebo žalovaný požadovali jakožto součást SJM vypořádat, jestli jim soud ve výsledku přisvědčil, či nikoliv a jestli byli účastníci schopni shodnout se na vypořádání některých položek. S ohledem na postoje a postup žalovaného v řízení má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu podaného odvolání ve výroku II – VI tak, že ze zaniklého společného jmění manželů se do výlučného vlastnictví žalovaného přikazuje bytová jednotka a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 590 478,10 Kč to do tří dnů od právní moci rozsudku, aby zrušil výrok ad IV a uložil žalovanému jednak povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na náhradě nákladů řízení částku 35 679 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, jednak povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobkyně je přípustné, bylo uplatněno včas, naplňuje požadavky § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (zkráceně o. s. ř.) a obsahuje odvolací důvody stanovené v § 205 odst. 2 o. s. ř., projednal je při jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a přezkoumal správnost rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.). Vzhledem k předmětu řízení, vypořádání společného jmění manželů, je daná věc sporem, v němž způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá ze zákona, odvolací soud tak nebyl vázán mezemi odvolání žalobkyně, na jehož základě bylo napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně jako celek (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013 sp. zn. 22 Cdo 1326/2012).

7. K odvolacímu jednání se původně nedostavil řádně předvolaný žalovaný, odvolací soud tak ve smyslu § 211 a § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v jeho nepřítomnosti, žalovaný se dostavil na konci odvolacího jednání a přednesl, že setrvává na svém stanovisku vysloveném před soudem prvního stupně. Poté, kdy byl odvolacím soudem poučen podle § 211 a § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že žalovaný dosud navrženými důkazy neprokázal své tvrzení o tom, že by na zhodnocení společného majetku účastníků byla použita částka přesahující 4 000 000 Kč získaná jako půjčka od otce žalovaného, a že je na žalovaném, aby k prokázání svého tvrzení navrhl důkazy, jinak neunese břemeno tvrzení a bude v tomto směru ve věci neúspěšný, žalovaný uvedl, že jeho otec poskytoval půjčky platbami firmám a řemeslníkům, kteří na stavbě nemovitostí ve [adresa] pracovali, a to za trvání manželství poté, kdy žalovaný utrpěl úraz. Žalovaný sdělil, že listinné důkazy k prokázání tohoto svého tvrzení předložil soudu prvního stupně, stejně jako listiny prokazující jiné okolnosti a vyvracející tvrzení žalobkyně. Nové důkazy nenavrhuje, všechny jím navržené důkazy jsou nebo byly obsahem spisu.

8. Odvolací soud poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné.

9. Odvolací soud plně vychází ze skutkového stavu správně zjištěného soudem prvního stupně.

10. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 (zkráceně o. z.) pro vypořádání zaniklého společného jmění účastníků vycházel ze zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (zkráceně obč. zák.), neboť manželství žalobkyně a žalovaného bylo pravomocně rozvedeno dne 9. 4. 2010.

11. Předmět vypořádání byl jasně vymezen, soud prvního stupně se v tomto směru správně zabýval všemi aktivy SJM i tvrzeními o jeho pasivech. Nelze přisvědčit odvolací námitce žalobkyně, že by úvěr žalovaného (za spoludlužnictví jeho rodinných příslušníků) uzavřený s [právnická osoba]. č. [č. účtu] nebyl učiněn předmětem vypořádání, žalovaný k němu tvrdil, navrhoval důkazy, které také byly soudem prvního stupně provedeny.

12. Odvolací soud dává soudu prvního stupně za pravdu i v tom, že oba soubory nemovitostí uvedené ve výroku tohoto rozhodnutí - pro účely tohoto rozhodnutí označené jako bytová jednotka v [adresa] a nemovitosti v k. ú. [adresa] – zhodnotil jako majetek spadající do společného jmění účastníků. V řízení bylo prokázáno, že tyto nemovitosti v obou případech pořizovali oba účastníci s jasně, výslovně projevenou vůlí nabýt je do společného majetku. V tomto směru soud prvního stupně důvodně odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího stupně ze dne 17. 10. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1659/2000, odkazujícího na rozsudek téhož soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, publikovaný v Právních rozhledech č. 8, ročník 2000, str. 357, podle nichž platí, že v případě, kdy kupní cena nemovitostí byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, ale kupujícími byli oba manželé, kteří oba jasně projevili vůli nabýt tyto nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví, je právě tato vůle rozhodující z hlediska určení, zda nemovitosti patří či nepatří do jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Bylo zjištěno, že účastníci již jako manželé společně uzavřeli písemnou kupní smlouvu ohledně nemovitostí v k. ú. [adresa], stejně jako smlouvu o převodu družstevního podílu ohledně bytové jednotky v [adresa], oba byli jako jejich vlastníci zapsáni do katastru nemovitostí. Projevili tedy zjevně svoji vůli nabýt obě nemovitosti do společného jmění, a v takovém případě je třeba částky, o nichž bylo zjištěno, že byly vynaloženy na zaplacení kupní ceny uvedených nemovitostí (nákladů na pořízení bytové jednotky) z výlučného majetku žalovaného zhodnotit jako jeho vnos do majetku společného, ale obě nemovitosti se staly součástí společného jmění účastníků. Správně soud prvního stupně také vyšel ze znalecky zjištěné obvyklé ceny nemovitých věcí v době rozhodování soudu stanovené s ohledem na stav každé z těchto věcí k okamžiku vypořádání společného jmění manželů, ani odvolací soud neshledal žádné okolnosti odůvodňující zohlednění stavu vypořádávané věci v době zániku společného jmění manželů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1205/2019).

13. Odvolací soud sdílí také závěr soudu prvního stupně, že je na místě přikázat každou z nemovitostí jednomu z účastníků. Jednak to naplňuje obecný požadavek na vypořádání SJM ideálně tak, aby byla výše ceny majetku přikázaného každému z bývalých manželů totožná, či se lišila co nejméně, jednak to bere v potaz fakt, že žádný z účastníků není schopen vyplatit druhému dostatečně vysokou částku, která by dorovnala hodnotu nemovitého majetku. Současně soud prvního stupně důvodně vzal v úvahu, že žalovaný užívá bytovou jednotku v [adresa] a žalobkyně nemovitosti ve [adresa].

14. Soud prvního stupně zjistil, že do společného majetku účastníků žalovaný vnesl hodnoty ze svého výlučného majetku. Na pořízení bytové jednotky v [adresa] bylo z výlučných prostředků žalovaného (získaných z prodeje jeho předchozího bytu na stejné adrese) vynaloženo 3 100 000 Kč, na pořízení nemovitostí ve [adresa] byl použit výnos z prodeje vozidla [podezřelý výraz]. Jak soud prvního stupně zjistil, žalovaný toto vozidlo pořídil, jakkoli těsně, před vznikem manželství za cenu 350 000 Kč. Z jeho prodeje byla získána cena 685 000 Kč, ovšem žalovaný vozidlo zhodnotil svojí prací a náklady ze společných prostředků již za trvání manželství. Soud prvního stupně proto důvodně jako vnos z výlučného majetku žalovaného do společného jmění v tomto případě hodnotil právě částku 350 000 Kč.

15. Pokud žalovaný tvrdil, že do společného majetku účastníků vnesl další částky získané od svého otce, ať už se mělo jednat o dar či půjčku, svá tvrzení blíže nedoplnil a nenavrhl důkazy k jejich prokázání, a to ani poté, kdy byl v tomto směru poučen odvolacím soudem. Důkazy žalovaným za tím účelem navržené a provedené v řízení před soudem prvního stupně k prokázání jeho tvrzení nevedly, když předložené listiny rozhodné skutečnosti, zejména plnění otce žalovaného za účastníky, nedokládaly, výpověď dnes již zesnulého otce žalovaného byla soudem prvního stupně důvodně s ohledem na své vnitřní rozpory hodnocena jako nevěrohodná, především ale správně soud prvního stupně poukázal na výši tvrzených půjček (přesahující částku 4 000 000 Kč) s tím, že se v poměrech domácnosti účastníků nejednalo o běžnou dispozici s majetkem, a nestaly by se tak ani v případě, že by byly prokázány, součástí společného jmění jako společný dluh. V odvolacím řízení žalovaný nové důkazy nenavrhl, odkazoval na listiny již předložené soudu prvního stupně.

16. Jako důvodnou odvolací soud neposoudil odvolací námitku žalobkyně, že nebyly zhodnoceny vnosy z jejího výlučného majetku do majetku společného. Pokud se mělo jednat o investici žalobkyně do pořízení prvního bytu žalovaného v [adresa], šlo by o investici žalobkyně do výlučného majetku žalovaného, k jejímuž vypořádání nebyl v tomto řízení prostor. Pokud žalobkyně v odvolání uvedla, že tuto svoji pohledávku započítává na práva žalovaného z vypořádání SJM, nebylo možno k takové námitce přihlédnout dílem proto, že k ní soud prvního stupně nevedl jakékoli dokazování, a tudíž ohledně ní nejsou dána žádná zjištění, dílem proto, že pohledávka žalobkyně a práva žalovaného z vypořádání SJM nejsou k započtení vhodné.

17. Pokud žalobkyně poukazovala na to, že po zániku manželství hradila (také) ze svého společný dluh účastníků vůči [právnická osoba] z úvěru ze stavebního spoření vedeného na její jméno č. [hodnota] poskytnutého ve výši 123 634 Kč, odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že takové plnění je třeba hodnotit ve světle vedle stojícího dluhu žalovaného z úvěru poskytnutého mu [právnická osoba]. č. [č. účtu] ve výši 136 715 Kč. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl spoludlužníkem tohoto úvěru (spolu se svými rodiči a další členkou své rodiny paní Kadochovou), a že částky z úvěrů vyplacené byly v obou případech použity účastníky na pořízení či zhodnocení jejich společného majetku. Oba úvěry byly získány v přibližně stejné době, za trvání manželství, za jeho trvání byly spotřebovány a částečně splaceny, po rozvodu manželství byly každým z účastníků spláceny a před rozhodnutím soudu prvního stupně doplaceny (úvěr žalobkyně dne 22. 4. 2016, úvěr žalovaného dne 10. 11. 2016). K datu rozhodnutí soudu prvního stupně tak společný majetek účastníků žádný z nich nezatěžoval jako pasivum, soud prvního stupně tak neměl důvod je zahrnout do vypořádání. V situaci, kdy se jednalo o prakticky shodné závazky a kdy byly po rozvodu manželství doplaceny tím kterým z účastníků prakticky rovnovážně, nebyl důvod zahrnout do vypořádání ani to, co žalobkyně i žalovaný na jejich doplacení vynaložili za svého.

18. Požadavek na tzv. disparitní vypořádání společného jmění žalobkyně vznesla až v odvolání, odvolací soud hodnotil ve smyslu § 205a odst.1 o.s.ř. na základě zjištění soudu prvního stupně, zda je takový návrh důvodný. Dospěl k závěru, že tomu tak není.

19. V poměrech zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák. byla založena obecná rovnost podílů na vypořádání SJM, judikatura ale neměla pochybnosti o tom, že podíl na společném jmění při vypořádání SJM nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů, jsou-li pro to dány podmínky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011). Platí ale, že pro odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparitu podílů) musely být naplněny konkrétní výjimečné okolnosti. Žalobkyně takové okolnosti v řízení před soudem prvního stupně netvrdila, nebylo k nim tudíž ani vedeno dokazování. V odvolání pak žalobkyně v případech, které popisuje a z nichž dovozuje, že její vypořádací podíl by měl být vyšší než podíl žalovaného, poukazuje na jednání žalovaného po rozvodu manželství (dluh na výživném pro syna účastníků, nezájem o syna účastníků po rozvodu, neúčast na plnění nákladů na jeho zvýšené potřeby, zásahy do práva žalobkyně užívat společné nemovitosti po rozvodu, škoda způsobená na společné nemovitosti), kromě toho poukazuje na zatížení společného majetku závazky žalovaného vůči jeho otci, které ale, jak výše vysvětleno, nebyly v řízení prokázány. Za popsaného stavu nebyl zákonný důvod pro to, stanovit vypořádací podíl účastníků rozdílně.

20. Od závěrů soudu prvního stupně se tak odvolací soud odchýlil v podstatě pouze ve stanovení výše vypořádacího podílu a toho, který z účastníků je povinen jej druhému uhradit.

21. Celková hodnota vypořádávaného majetku účastníků činí podle zjištění soudu prvního stupně 10 900 000 Kč. Z této částky náleží žalovanému 3 450 000 Kč jako vyrovnání vnosu z jeho výlučného majetku (jednak 3 100 000 Kč, jednak 350 000 Kč). Rozdíl, tedy 7 450 000 Kč, je na místě rozdělit rovným dílem mezi účastníky, každý z nich tak má ze společného jmění dostat 3 725 000.

22. Žalobkyni byly do výlučného majetku přikázány nemovitosti ve [adresa] v ceně 3 600 000 Kč, žalovanému bytová jednotka v [adresa] v ceně 7 300 000 Kč. Je tak na žalovaném, aby na vyrovnání podílů žalobkyni zaplatil částku 125 000 Kč, takže každému z účastníků se ze společného jmění dostane právě uvedených 3 725 000 Kč.

23. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (s přesnou specifikací) tak, že ze zaniklého společného jmění manželů se do výlučného vlastnictví žalobkyně přikazují nemovitosti ve [adresa], do výlučného vlastnictví žalovaného se přikazuje bytová jednotka v [adresa] a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů ze zaniklého společného jmění manželů částku 125 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, přičemž o lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř. s ohledem na výši vyrovnávacího podílu a délku řízení.

24. Ve smyslu § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud nově rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (§ 148 odst. 1 o.s.ř.) a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).

25. Platí, že žaloba na vypořádání SJM je projevem vlastnického práva toho, kterého z účastníků ke společnému majetku, jež ve vztahu k němu mohl realizovat kterýkoli z nich, a to, kdo řízení zahájil, tak nehraje roli. Míra úspěšnosti obou účastníků je z majetkového hlediska srovnatelná (v podrobnostech srovnej závěry Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska Pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 k rozhodování o nákladech řízení podle § 142 o. s. ř. v řízeních majících povahu iudicii duplicis publikované ve Sbírce zákonů pod č. 302/2023). Odvolací soud v nyní posuzovaném případě neshledal žádné okolnosti, které by odůvodnily výjimečné přiznání práva na náhradu nákladů řízení jednomu z účastníků. Bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

26. Na základě obdobné úvahy postupoval odvolací soud i při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení České republice. Stát nesl náklady v celkové výši 35 479 Kč (soud prvního stupně náklady na znalečné a svědečné správně označil, v tomto směru lze na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat, při jejich součtu ale učinil drobnou chybu), částka 5 000 Kč byla použita ze zálohy zaplacené žalobkyní, která je součástí nákladů řízení žalobkyně. Zbývající sumu 30 479 Kč je tak důvod rozdělit v rovném poměru mezi oba účastníky, každý z nich je tak povinen zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení částku 15 239,50 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř.