o zaplacení 2 351 395 Kč s příslušenstvím

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 2 351 395 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že se jedná o náklady, které musela vynaložit namísto žalované za odčerpání a odvoz těžkých topných olejů (dále jen „TTO“) ze skladových kapacit, pronajatých právnímu předchůdci žalované, podnikateli [právnická osoba]. Nájem skladových kapacit byl sjednán nájemní smlouvou ze dne 1. 7. 2009 a ukončen dohodou účastnic ke dni 30. 6. 2017. Jelikož žalovaná uskladněné zásoby TTO z předmětu nájmu neodčerpala a neodvezla, ačkoliv to byla její povinnost, přistoupila k vyklizení předmětu nájmu sama žalobkyně. Náklady s tím spojené následně žalované vyfakturovala (viz faktura vystavená dne 20. 11. 2017 a znějící na částku 1 943 301,42 Kč bez DPH, 2 351 395 Kč včetně DPH). Tyto náklady sestávají z personální nákladů ve výši 395 412 Kč, nákladů na tepelnou energii ve výši 416 653 Kč, spotřebované elektřiny v částce 6 896 Kč, nákladů na dopravu ve výši 422 640 Kč, nákladů na provoz parovodu ve výši 415 200 Kč a nákladů na čištění nádrže a potrubí ve výši 286 500 Kč.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v odst. 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

3. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví žalobě vyhověl co do částky 315 260 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 21. 12. 2017 do zaplacení (výrok I), žalobu zamítl co do částky 2 036 135 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] (výrok III) a povinnost nahradit náklady řízení žalované (výrok IV).

4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastnicemi, resp. žalobkyní a právním předchůdcem žalované [právnická osoba], byl smlouvou ze dne 1. 7. 2009 založen nájemní vztah, jehož předmětem bylo užívání volných skladových kapacit žalobkyně k uskladnění TTO a poskytování dalších služeb souvisejících s uskladněním a využitím skladových kapacit. Nájem byl (dle nesporných tvrzení účastnic) ukončen dohodou ke dni 30. 6. 2017. Pro případ ukončení nájmu byla pro žalovanou (nájemce) sjednána povinnost vyklidit předmět nájmu do 60 dnů úplným vyčerpáním TTO a zajištěním jejich přepravy z areálu žalobkyně, k čemuž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované součinnost, a to za úplatu. Žalobkyně v rámci jednání o ukončení nájmu požadovala, aby TTO byl z nádrže odvezen do 25. 6. 2017, neboť k tomuto dni skončila platnost revize nádrže. Současně účastnice řešily otázku výše nákladů za vyskladnění TTO žalobkyní. Žalovaná odkazovala na cenu sjednanou ve smlouvě (46 Kč za stočení jedné tuny TTO), žalobkyně s tím nesouhlasila a požadovala cenu vyšší. K úplnému vyčerpání a odvozu TTO žalobkyní došlo ke dni 29. 6. 2017, kdy byl sepsán protokol o předání skladových prostor žalobkyni, tedy ještě za trvání nájemního vztahu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v takovém případě se jednalo o činnost žalobkyně v rámci sjednaných služeb podle smlouvy o nájmu, jejichž cena byla sjednána v čl. IV odst. 2 ve výši 46 Kč za stočení a dopravu jedné tuny TTO (stejná cena byla sjednána i pro zpětné čerpání TTO z pronajaté nádrže do železničních cisteren). Za celkové množství odčerpaných TTO (v objemu 6 853,47 tun) se jedná o částku 315 260 Kč. V této části proto soud prvního stupně žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení ode dne následujícího po splatnosti faktury, kterou žalobkyně žalované za odčerpání TTO vystavila. Ve zbývajícím rozsahu žalobu coby nedůvodnou zamítl, když se neztotožnil s názorem žalobkyně, že by jí náhrada vynaložených nákladů měla náležet z titulu bezdůvodného obohacení (z důvodu plnění povinnosti za jiného). O nákladech řízení účastnic rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. (v rozsudku soudu prvního stupně mylně uveden § 142 odst. 3 o. s. ř.) a o nákladech státu dle § 148 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, jímž napadla zamítavý výrok II, spolu s výroky o nákladech řízení. Namítala, že ačkoliv soud prvního stupně provedl dokazování za účelem zjištění výše bezdůvodného obohacení, kterého se žalované dostalo tím, že žalobkyně za ni splnila povinnost vyklidit předmět nájmu, přesto nakonec dovodil, že žalobkyni náleží pouze úplata podle čl. IV odst. 2 nájemní smlouvy. Tento závěr má žalobkyně za nesprávný a je přesvědčena, že její nárok uplatněný z titulu bezdůvodného obohacení je po právu, a to minimálně ve výši zjištěné znaleckým posudkem. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil a žalobě vyhověl.

6. Žalovaná měla odvolání žalobkyně za nedůvodné. Soud prvního stupně dle ní rozhodl správně, pokud žalobkyni přisoudil jen výši úplaty, která se opírala o čl. IV odst. 2 nájemní smlouvy. To, že žalobkyně ve skutečnosti vynaložila náklady vyšší, nelze klást k tíži žalované, neboť jejich výše byla způsobena rozhodnutím žalobkyně, která v průběhu nájmu ukončila mazutové hospodářství, a v důsledku toho se zbavila i některých provozů potřebných k odčerpání TTO (zrušení nahřívání nádrže, zrušení parovodu, prodej vlečky, zrušení ohřevu páry u nádrže). Žalovaná odmítla hradit i náklady za čištění nádrže a potrubí, neboť je sama převzala znečištěné. K nákladům na dopravu uvedla, že souvisely s plněním povinnosti žalobkyně dle čl. IV odst. 2 nájemní smlouvy, přičemž pokud jde o jejich výši, nebylo dostatečně prokázáno, že by odpovídala ceně obvyklé. Připomněla rovněž, že dokud byla žalobkyně (v době mazutového hospodářství) vlastníkem vlečky, dodávku po vlečce nikdy neúčtovala, a že tyto náklady tak vznikly proto, že vlečku v mezidobí prodala. Konečně namítala, že součástí bezdůvodného obohacení nemůže být DPH. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil.

7. Odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2024, č. j. [spisová značka], rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé II změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 271 541 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů účastnic v řízení před soudy obou stupňů (výrok II a V) a o nákladech státu (výrok III a IV). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, s jeho právním posouzením věci se však neztotožnil. Samotná skutečnost, že k odčerpání TTO ze skladových zásob docházelo ještě před ukončením nájmu, neznamená, že by se nemělo jednat o plnění povinnosti, které bylo (v čl. VII odst. 4 nájemní smlouvy) vztaženo až ke skončení nájmu, je-li zjevné (a bylo to i účastnicemi tvrzeno), že vyskladnění TTO z nádrží žalobkyně se uskutečnilo z důvodu ukončení smluvního vztahu účastnic. Nelze tak převzít výši úplaty sjednané za stáčení TTO, která byla v čl. IV odst. 2 sjednána jen po dobu trvání nájemní smlouvy, tj. cenu 46 Kč za jednu tunu TTO, zatímco za součinnost žalobkyně poskytovanou při vyklizení předmětu nájmu konkrétní výše úplaty sjednána nebyla. Za situace, kdy žalovaná svou povinnost vyklidit předmět nájmu v souvislosti s jeho skončením nesplnila a vyklizení za ni provedla žalobkyně, znamená to, že žalobkyně plnila za žalovanou, a má se jí proto dostat finanční protihodnoty toho, oč se žalovaná na její úkor obohatila. Cena tohoto plnění byla zjištěna znaleckým posudkem a žalobkyni byla přiznána částka 366 912 Kč (personální náklady), 416 653 Kč (tepelná energie), 6 896 Kč (elektrická energie), 422 640 Kč (doprava) a 373 700 Kč (provoz parovodu), v celkovém součtu částka 1 586 801 Kč, od níž byla odečtena soudem prvního stupně pravomocně přisouzená částka 315 260 Kč. Rozdíl činí 1 271 541 Kč. Požadovala-li žalobkyně též náhradu daně z přidané hodnoty, odvolací soud neshledal tento požadavek důvodným (viz odst. 24 rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 3. 2024)

8. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2024, č. j. [spisová značka], rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. 3. 2024 ve výroku I v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 271 541 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích II, III, IV a V zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že – jak vyplývá ze skutkových zjištění – žalobkyně (pronajímatelka) a právní předchůdce žalované (nájemce) uzavřeli dne 1. 7. 2009 smlouvu, která je smlouvou nájemní dle § 663 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a jelikož byla uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, řídí se též příslušnými ustanoveními zákona č. 513/1991 Sb. (dále jen „obch. zák“; srov. § 261 odst. 6 obch. zák. ve znění účinném k 1. 7. 2009, § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.). Žalovaná byla podle čl. VII odst. 4 nájemní smlouvy povinna v případě ukončení nájmu skladových kapacit zajistit v termínu do 60 dnů úplné vyčerpání TTO ze skladových kapacit a zajistit jejich přepravu z areálu. Nájemní vztah skončil dne 30. 6. 2017, tudíž lhůta ke splnění této povinnosti by uplynula dne 29. 8. 2017, a porušení této povinnosti by pak mohlo zakládat právo pronajímatelky domáhat se náhrady škody. Povinnost vyklidit TTO za trvání nájemního vztahu ale žalovaná neměla. Měla-li žalobkyně zájem na ukončení nájemního vztahu a odvezení TTO z nádrže nejpozději ke dni 25. 6. 2017, kdy měla skončit platnost její revize, bylo na ní, aby smlouvu včas vypověděla, což neučinila. Neobstojí proto závěr odvolacího soudu, že žalobkyně, která zajistila vyčerpání a odvoz TTO ze skladových kapacit za trvání nájemního vztahu, splnila smluvní povinnost za žalovanou. V této souvislosti ale nelze přehlédnout, že podle žalobních tvrzení žalobkyně odůvodňuje svůj nárok (mimo jiné) tím, že (když přistoupila ke stočení a odčerpání TTO) současně se žalovanou ujednala, že stáčení TTO provede sama a náklady následně žalované vyúčtuje. Jestliže se za této situace odvolací soud nezabýval otázkou, zda k takovému ujednání skutečně došlo, co konkrétně účastnice dohodly a zda tímto způsobem původní práva a povinnosti nezměnily, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.

9. Odvolací soud poté k odvolání žalobkyně opětovně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.), a to pouze v rozsahu, v němž byl jeho předchozí rozsudek ze dne 6. 3. 2024 dovolacím soudem zrušen, tj. v rozsahu částky 1 271 541 Kč s příslušenstvím, a shledal odvolání žalobkyně zčásti důvodným.

10. Odvolací soud žalobkyni při jednání konaném dne 3. 4. 2025 vyzval dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby svá dosavadní tvrzení doplnila tím, že uvede, kdy a jakou formou mělo mezi účastnicemi dojít k uzavření dohody ohledně odčerpání a odvozu TTO ze skladových kapacit a co přesně mezi nimi bylo ujednáno – zda a jaká původní práva a povinnosti (sjednaná v nájemní smlouvě ze dne 1. 7. 2009) tím byly změněny, a pro svá tvrzení aby rovněž označila důkazy, jimiž je lze prokázat. Současně odvolací soud žalobkyni poučil, že nevyhoví-li výzvě odvolacího soudu, vystavuje se nebezpečí, že ve sporu nebude úspěšná.

11. Žalobkyně po tomto poučení uvedla, že iniciativa k ukončení nájemního vztahu nevzešla od ní, jak by se mohlo zdát z rozsudku Nejvyššího soudu, nýbrž že prvotním impulsem pro to se stalo oznámení Státní správy hmotných rezerv z prosince 2016, že smluvní vztah s firmou [právnická osoba] bude ukončen ke dni 1. 4. 2017. Z tohoto důvodu spolu účastnice začaly jednat o ukončení nájemního vztahu a rovněž o stočení TTO a nákladech s tím spojených, o čemž byly předloženy listinné důkazy. Žádná písemná dohoda mezi nimi ale uzavřena nebyla, byť žalobkyně žalované opakovaně předkládala písemné návrhy, nejprve na částku 308 Kč za odčerpání jedné tuny TTO, později na částku 238,50 Kč za tunu. Žalobkyně je i nadále přesvědčena, že tím, že TTO odčerpala a odvezla, plnila povinnost za žalovanou a že jí náleží plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Dále uvedla, že ačkoliv k žádné písemné dohodě mezi účastnicemi nedošlo, lze dovodit, že byla uzavřena ústně, a to v říjnu 2017, kdy žalovaná v rámci e-mailové komunikace, kterou za ni vedla [tituly před jménem] [jméno FO], odsouhlasila nepodepsaný návrh dohody na částku 283,50 Kč za stočení jedné tuny TTO. K tomu žalobkyně označila k důkazu e-mailovou korespondenci účastnic z října 2017, která již je obsahem spisu, zejména e-mail [tituly před jménem] [jméno FO] z 25. 10. 2017. Dodala, že žádné jiné důkazy k tomu nemá. Závěrem ještě upozornila (podobně jako v podání ze dne 5. 8. 2020), že pokud jde o náklady na dopravu, ty byla žalovaná povinna uhradit dle čl. V nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 2009.

12. Žalovaná v reakci na tvrzení žalobkyně uvedla, že žádná jiná smlouva, než byla nájemní smlouva ze dne 1. 7. 2009, mezi účastnicemi uzavřena nebyla. Žalovaná popírá, že by došlo k uzavření jakékoliv dohody v říjnu 2017. V této době byl navíc nájemní vztah již ukončen, a nemohlo by se tak ani jednat o žádnou změnu původních práv a povinností. K dotazu odvolacího soudu žalovaná potvrdila, že [tituly před jménem] [jméno FO] ji v daném období (v říjnu 2017) zastupovala, a to především v záležitostech týkajících se vyřizování dědictví po [právnická osoba], nebyla ale oprávněna schvalovat a podepisovat za žalovanou jakékoliv dohody.

13. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkaz e-mailovou korespondencí mezi žalobkyní, za niž ji vedl Mgr. Jaroslav Němec, vedoucí právního oddělení ([e-mail]), a zástupkyní žalované, [tituly před jménem] [jméno FO] ([e-mail]), z října 2017 (č. l. 12 až 13 spisu) a zjistil, že oba si ve dnech 16. 10. až 25. 10. 2017 vyměnili e-maily, jejichž předmět byl označen jako „Dohoda o ukončení nájmu skladových kapacit TTO – 16.10.17“. Dne 16. 10. 2017 zaslala žalobkyně zástupkyni žalované nepodepsaný návrh dohody a ta jí odpověděla, že jej projedná s klientkou a podá co nejdříve zprávu. Dne 19. 10. 2017 zástupkyně žalované sdělila žalobkyni, že klientka má k návrhu dohody připomínky a uvedla, čeho se týkají. Dne 24. 10. 2017 se žalobkyně dotazovala, zda dohoda již byla podepsána. Na to reagovala zástupkyně žalované dne 25. 10. 2017 tak, že „doporučuji podepsat zápis z Vaší strany a zaslat mi ho scanem, zajistím podpis od firmy [jméno FO] a společně s dohodou Vám zašlu zpět“. Dále se dotazuje, zda nevadí, že dohoda nebude vytištěna na barevné kopírce. Žalobkyně, prostřednictvím [tituly před jménem] [jméno FO], téhož dne odpovídá, že „zápis“ nechá podepsat a zašle jej v nejbližších dnech zpět a že dohoda může být vytištěna na černobílé tiskárně.

14. Ohledně ostatních pro věc významných skutečností odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dospěl k níže uvedeným závěrům.

15. Vzhledem k tomu, že nájemní smlouva ze dne 1. 7. 2009 neobsahovala ujednání, že může být změněna nebo zrušena pouze písemnou dohodou stran (§ 272 odst. 2 obch. zák.), nebylo vyloučeno, aby si účastnice změnily její obsah i ústním dodatkem. Bylo tak ale možno učinit jen po dobu platnosti a účinnosti této smlouvy, tj. nejpozději do 30. 6. 2017, neboť k tomuto dni – jak bylo mezi účastnicemi nesporné – se pronajímatelka a nájemce dohodli na zrušení nájemní smlouvy, a nájemní vztah tím skončil (§ 677 odst. 1 obč. zák.). To, že by účastnice do této doby uzavřely (jakoukoliv formou) dohodu, kterou by svá původní práva a povinnosti z nájemní smlouvy změnily, žalobkyně netvrdila. Nic takového ostatně nelze dovodit ani z jí předložených listin. Ze zápisu o jednání účastnic ze dne 9. 3. 2017 vyplývá, že účastnice spolu v této době jednaly o ukončení nájmu a odčerpání TTO a že žalobkyně, která byla připravena odčerpání provést (a to v termínu do 25. 6. 2017), požadovala náhradu nákladů s tím spojených a vyčíslených v jejím návrhu dohody o ukončení skladování (jednalo se o částku 308 Kč za tunu TTO), zatímco žalovaná trvala na ceně sjednané ve smlouvě, tj. 46 Kč za tunu TTO. K žádné dohodě, kterou by byla změněna původní ujednání týkající se ceny plnění poskytovaných žalobkyní žalované za trvání nájmu, nedošlo. Písemný návrh dohody o ukončení nájmu skladových kapacit a úpravě podmínek vyčerpání a odvozu TTO, který žalobkyně připravila a podepsala dne 13. 4. 2017, nebyl ze strany žalované akceptován. Účastnicím jistě nic nebránilo, aby i poté, co nájemní vztah skončil, spolu uzavřely (novou) smlouvu, v níž by se žalovaná dodatečně zavázala k úhradě nákladů, které žalobkyni vznikly v souvislosti s vyskladněním TTO. Žalobkyně tvrdila, že se tak stalo v říjnu 2017, tato svá tvrzení však (ani po poučení dle § 118a o. s. ř.) neprokázala. E-mailová korespondence, kterou k tomu označila k důkazu, dokládá pouze tolik, že právník žalobkyně a zástupkyně žalované spolu jednali o písemném znění smlouvy (mělo se jednat o smlouvu, v níž by byla cena za stočení jedné tuny TTO stanovena částkou 283,55 Kč, tj. částkou, kterou žalobkyně žalované vyúčtovala fakturou ze dne 20. 11. 2017), jejíž finální podoba měla být ještě schválena samotnými účastnicemi a měl být zajištěn jejich podpis na této smlouvě. Obě strany tak daly jasně najevo, že smlouvu chtějí uzavřít v písemné formě (§ 272 odst. 1 obch. zák.), k tomu ale již nedošlo. Z provedených důkazů naopak nelze dovodit, že by účastnice měly vůli uzavřít smlouvu ústně, a už vůbec ne, že by se shodly na jejím určitém obsahu.

16. Za této situace je namístě vyjít z nájemní smlouvy, dle které se žalobkyně coby pronajímatelka zavázala zajišťovat pro nájemce za trvání nájemního vztahu služby související s uskladněním TTO, mimo jiné obsluhu skladových kapacit a dopravní a energetické mechanismy, přičemž cena za stočení a dopravu jedné tuny TTO z železničních cisteren do nádrže (a naopak) byla sjednána ve výši 46 Kč bez DPH (čl. III odst. 1 a čl. IV odst. 2 nájemní smlouvy). Dále bylo ujednáno, že bude-li se jednat o dopravu TTO pro potřeby nájemce, která bude žalobkyni vyúčtována ze strany Českých drah nebo jiných subjektů, budou tyto náklady hrazeny přímo nájemcem anebo na něj budou pronajímatelkou v plném rozsahu přeúčtovány (čl. V odst. 1). V daném případě, jak bylo zjištěno, byly náklady na dopravu TTO (po vlečce ze stáčecí stanice v areálu žalobkyně do bodu napojení na celostátní dráhu) vyúčtovány žalobkyní společností [právnická osoba] ve výši 422 640 Kč bez DPH (viz odst. 11 rozsudku soudu prvního stupně). Namítala-li žalovaná, že tyto náklady vznikly jen proto, že žalobkyně se v průběhu smluvního vztahu účastnic v souvislosti s ukončením vlastního mazutového hospodářství zbavila vlastnictví vlečky, aniž brala ohled na to, jak bude uskladněné zboží expedováno, a že prodejem vlečky způsobila, že bylo třeba zaplatit plnění jejímu vlastníku, nemohou tyto námitky vyloučit nárok žalobkyně na plnění, které si účastnice pro tyto případy sjednaly. Žalobkyni nesvědčila žádná povinnost zajišťovat dopravu pro nájemce jen vlastními prostředky, naopak smlouva výslovně počítala s tím, že se tak bude dít i prostřednictvím jiných osob, a žalovaná se zavázala náklady takto vzniklé uhradit. Pokud jde o námitku žalované, že výši těchto nákladů nemohla nijak ovlivnit a že je otázkou, zda byly účtovány v obvyklých částkách, je možno připomenout, že náklady na dopravu ve výši požadované žalobkyní (422 640 Kč) byly shledány jako svou výší v daném místě a čase obvyklé i provedeným znaleckým posudkem znalce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 7. 6. 2023. Náklady na dopravu v uvedené výši tak žalobkyni právem náleží. Lze dodat, že pokud žalobkyně k ceně této služby účtovala rovněž DPH (k čemuž by ji opravňoval čl. IV odst. 5 nájemní smlouvy), není tento nárok již předmětem řízení, neboť žaloba v části týkající se DPH byla soudem prvního stupně zamítnuta a toto rozhodnutí bylo rozsudkem odvolacího soudu ze dne 6. 3. 2024 potvrzeno. V tomto rozsahu nebyl pravomocný rozsudek odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024 nijak dotčen.

17. Vzhledem k tomu, že smluvená cena za odčerpání TTO již byla žalobkyni přiznána pravomocným vyhovujícím výrokem I rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud změnil zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 1 271 541 Kč s příslušenstvím, jen tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 422 640 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 12. 2017 (stran prodlení je možno odkázat na odst. 32 napadeného rozsudku), jinak jej v tomto výroku podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

18. Odvolací soud rozhodoval nejen o nákladech odvolacího řízení, ale též o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). V souladu se zásadou vyjádřenou v § 142 odst. 2 o. s. ř. náleží žalované náhrada nákladů řízení v míře odpovídající jejímu převážnému procesnímu úspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř., § 224 odst. 1 o. s. ř.).

19. V řízení před soudem prvního stupně byla předmětem řízení částka 2 351 395 Kč. Žalobkyně (které se z této částky výsledně dostalo 737 900 Kč = 315 260 + 422 640) uspěla z 32 %, zatímco z 68 % uspěla žalovaná. Žalobkyně je proto povinna nahradit žalované 36 % jejích účelně vynaložených nákladů řízení. V této fázi řízení vznikly žalované náklady na právní zastoupení v rozsahu 13 úkonů právní služby: 1) převzetí a příprava zastoupení, 2) vyjádření k žalobě ze dne 13. 7. 2020. 3) účast u jednání dne 10. 6. 2021, 4) účast u jednání dne 9. 11. 2021, 5) odvolání (proti rozsudku) ze dne 3. 1. 2022, 6) účast u jednání odvolacího soudu dne 6. 4. 2022, 7) doplnění skutkových tvrzení na výzvu soudu ze dne 29. 6. 2022, 8) vyjádření ve věci samé ze dne 26. 10. 2022, 9) návrh otázek znalci ze dne 7. 12. 2022, 10) vyjádření ke znaleckému posudku ze dne 16. 8. 2023, 11) účast u jednání soudu dne 5. 9. 2023, 12) doplnění skutkových tvrzení ze dne 5. 10. 2023 a 13) účast u jednání soudu dne 26. 10. 2023. Sazba odměny advokáta, který žalovanou zastupoval, činí podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif“), částku 17 740 Kč za úkon, vyjma úkonů ad 9) a 10), kde sazba odměny činí dle § 11 odst. 2 a 3 advokátního tarifu 8 870 Kč za úkon. Sazba režijního paušálu činí podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu 300 Kč za úkon. Žalované náleží i náhrada cestovních výloh a náhrada za ztrátu času v souvislosti s cestami konanými ze sídla advokáta k soudu a zpět (vzdálenost [adresa] a zpět: 240 km, čas strávený jednou cestou: 8 započatých půlhodin, cesta konána osobním automobilem tov. zn. [nazev], reg. zn. [SPZ], spotřeba paliva 7,46 l/100 km; § 13 a § 14 advokátního tarifu, § 157a § 158 zákona č. 262/2006 Sb.). Tyto náklady žalované vznikly: 1) dne 10. 6. 2021 - cestovné 1 553,73 Kč + náhrada za ztrátu času 800 Kč (cena paliva 27,80 Kč/l, sazba základní náhrady 4,40 Kč/km; vyhl. č. 589/2020 Sb.), 2) dne 9. 11. 2021 – cestovné 1 661,15 Kč + náhrada za ztrátu času 800 Kč (cena paliva 33,80 Kč/l, sazba základní náhrady 4,40 Kč/km; vyhl. č. 375/2021 Sb.), 3) dne 6. 4. 2022 – cestovné 1 792,23 Kč + náhrada za ztrátu času 800 Kč (cena paliva 37,10 Kč/l, sazba základní náhrady 4,70 Kč/km; vyhl. č. 47/2022 Sb.), 4) dne 5. 9. 2023 – cestovné 1 985,64 Kč + náhrada za ztrátu času 800 Kč (cena paliva 41,20 Kč/l, sazba základní náhrady 5,20 Kč/km; vyhl. č. 191/2023 Sb.), 5) dne 26. 10. 2023 – cestovné 1 985,64 Kč + náhrada za ztrátu času 800 Kč (cena paliva 41,20 Kč/l, sazba základní náhrady 5,20 Kč/km; vyhl. č. 191/2023 Sb.). Výsledně cestovné spolu s náhradou za ztrátu času činí 12 978,39 Kč. K nákladům žalované se podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. přičítá i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %, neboť zástupce žalované je plátcem této daně, tj. částka 48 249,26 Kč. Dále náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši 117 570 Kč a ze spotřebované zálohy na znalecký posudek ve výši 8 828 Kč (žalovaná složila zálohu na znalecký posudek ve výši 12 000 Kč, z čehož bylo na úhradu znalečného použito 8 828 Kč, zbytek ve výši 3 172 Kč byl žalované vrácen usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. 5. 2024, č. j. [spisová značka]). Celkem tak náklady před soudem prvního stupně na straně žalované činí 404 405,65 Kč (= 11 x 17 740 + 2 x 8 870 + 13 x 300 + 12 978,39 + 48 249,26 + 117 570 + 8 828). Z této částky žalované náleží 36 %, tj. 145 586,03 Kč.

20. V řízení před odvolacím soudem, a to v jeho první fázi (od podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 11. 2023 do rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 3. 2024), byla předmětem řízení částka 2 036 135 Kč. Žalobkyně (které se z této částky dostalo 422 640 Kč) uspěla z 21 %, zatímco ze 79 % uspěla žalovaná. Žalobkyně je proto povinna nahradit žalované 58 % nákladů, které žalovaná v této fázi řízení na svou obranu vynaložila. V této fázi řízení vznikly žalované náklady na právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby: 1) vyjádření k odvolání ze dne 27. 2. 2024 a 2) účast u jednání odvolacího soudu dne 6. 3. 2024. Sazba odměny advokáta, který žalovanou zastupoval, činí podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu částku 16 460 Kč za úkon. Sazba režijního paušálu činí podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu 300 Kč za úkon. Na náhradě cestovného dne 6. 3. 2024 žalované náleží částka 2 027,93 Kč (ujeté km: 240, spotřeba 7,46 l/100 km, cena paliva 38,20 Kč/l, sazba základní náhrady 5,60 Kč/km; vyhl. č. 398/2023 Sb.), na náhradě za ztrátu času pak částka 800 Kč (§ 14 advokátního tarifu). K nákladům žalované se podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. přičítá i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %, neboť zástupce žalované je plátcem této daně, tj. částka 7 633,07 Kč. Celkem tak náklady v první fázi odvolacího řízení na straně žalované činí 43 981 Kč (= 2 x 16 460 + 2 x 300 + 2 027,93 + 800 + 7 633,07). Z této částky žalované náleží 58 %, tj. 25 508,98 Kč.

21. Ve druhé fázi odvolacího řízení (od podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 3. 2024 do rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 4. 2025) byla předmětem řízení částka 1 271 541 Kč. Žalobkyně (které se z této částky dostalo 422 640 Kč) uspěla z 33 %, zatímco ze 67 % uspěla žalovaná. Žalobkyně je proto povinna nahradit žalované 34 % účelně vynaložených nákladů řízení. V této fázi řízení vznikly žalované náklady na právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby: 1) dovolání ze dne 17. 6. 2024 a 2) účast u jednání odvolacího soudu dne 3. 4. 2025. Sazba odměny advokáta, který žalovanou zastupoval, činí podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu (a to i ve znění účinném od 1. 1. 2025) částku 13 420 Kč za úkon. Sazba režijního paušálu činí podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu 300 Kč za úkon ze dne 17. 6. 2024 a 450 Kč za úkon ze dne 3. 4. 2025 (§ 13 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, čl. II vyhl. č. 258/2024 Sb.). Na náhradě cestovného dne 3. 4. 2025 žalované náleží částka 2 032,96 Kč (ujeté km: 240, spotřeba 7,46 l/100 km, cena paliva 35,80 Kč/l, sazba základní náhrady 5,80 Kč/km; vyhl. č. 475/2024 Sb.), na náhradě za ztrátu času pak částka 1 200 Kč (§ 14 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, čl. II vyhl. č. 258/2024 Sb.). K nákladům žalované se podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. přičítá i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %, neboť zástupce žalované je plátcem této daně, tj. částka 6 472,83 Kč. Dále náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč. Celkem tak náklady ve druhé fázi odvolacího řízení na straně žalované činí 51 295,79 Kč (= 2 x 13 420 + 750 + 2 032,96 + 1200 + 6 472,83 + 14 000). Z této částky žalované náleží 34 %, tj. 17 440,57 Kč.

22. Náklady žalované za řízení před soudy obou stupňů tedy výsledně činí celkem 188 535,58 Kč (=145 586,03 + 25 508,98 + 17 440,57). Lhůta k plnění a místo plnění jsou stanoveny postupem podle § 160 odst. 1 v části věty před středníkem o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř. (ve vztahu k nákladům odvolacího řízení ve spojení s § 211 o. s. ř.).

23. Výrok o nákladech státu se opírá o § 148 odst. 1 o. s. ř. Náklady státu vznikly v řízení před soudem prvního stupně a s ohledem na procesní úspěch a neúspěch, kterého v něm účastnice dosáhly (žalobkyně uspěla z 32 %, žalovaná z 68 %), je žalobkyně povinna nahradit státu 68 % a žalovaná 32 % nákladů, které stát platil. Na znalečné ve výši 25 078 Kč (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 2023, č. j. [spisová značka]) byla použita záloha složená žalobkyní ve výši 12 000 Kč a záloha složená žalovanou ve výši 8 828 Kč. Ze státních prostředků bylo zaplaceno 4 250 Kč. Z této částky je žalobkyně povinna nahradit státu 2 932,50 Kč a žalovaná 1 317,50 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 v části věty před středníkem o. s. ř.