o náhradu nemajetkové újmy, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. prosince 2024, č. j. 14 C 172/2022-155

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky 320 000 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a následně u Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Tvrdí, že ačkoliv řízeno mohlo skončit již během jednoho měsíce, pokud by soud odmítl ničím nepodložený návrh na vydání platebního rozkazu, trvala celá kauza více než 15 let a byla skončena až rozsudkem ze dne 20. 1. 2021. V důsledku výše uvedeného žalobkyně utrpěla nesmírnou psychickou újmu a byly jí způsobeny velké zdravotní problémy, které trvají dodnes. Šlo o kruté a nelidské zacházení. Z tohoto důvodu si žalobkyně dle § 2958 o. z. nárokuje rovněž částku 530 000 Kč za vytrpěné bolesti a duševní útrapy a částku 390 000 Kč za ztížení společenského uplatnění.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v bodě 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

3. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že by se nárok na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění promlčel z důvodu, že žalobkyně jej poprvé uplatnila až podáním u soudu dne 23. 9. 2022. Žalobkyně tento požadavek vznesla již ve své žádosti, která byla žalované doručena dne 17. 2. 2022. Výslovně zde uvedla, že žádá 530 000 Kč za vytrpěné bolesti a 390 000 Kč za ztížení společenského uplatnění. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud se tímto nárokem věcně nezabýval. Co se týče náhrady újmy za nepřiměřenou délku řízení, soud prvního stupně převzal stanovisko žalované, aniž by se vypořádal s argumentací žalobkyně. Ta opakovaně poukazovala na to, že posuzované řízení nebylo nikterak skutkově či právně složité, o čemž svědčí i to, že ve věci samé bylo rozhodnuto při prvním a jediném jednání. Řízení se ovšem vleklo z důvodu procesních pochybení soudu, který na platební rozkaz – přestože proti němu byl podán odpor – vyznačil doložku právní moci a vykonatelnosti. Též poměřování výše peněžitého zadostiučinění s předmětem posuzovaného řízení je nesprávné a ve svých důsledcích mylné. Částka 83 592 Kč představovala pouze jistinu pohledávky, je ale třeba přihlédnout i k jejímu příslušenství, jímž byl poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile za každý den prodlení od června 2003 do zaplacení. V exekuci bylo po žalobkyni neprávem vymáháno více než 800 000 Kč. Jednalo se o částku, která přesahovala možnosti žalobkyně. Jejím bezdůvodným vymáháním došlo k ochromení podnikání žalobkyně a rovněž k výraznému zhoršení jejího zdravotního stavu. Nelze proto dovozovat, že by význam řízení pro žalobkyni byl snížený, navíc v situaci, kdy na základě vadně vyznačené doložky právní moci a vykonatelnosti byl exekučně postižen majetek žalobkyně, včetně nemovitostí. Závěrem žalobkyně uvedla, že vzhledem k částečnému plnění ze strany žalované bere svou žalobu v rozsahu částky 127 500 Kč zpět. Ve zbývajícím rozsahu na podané žalobě trvá, včetně požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uloží nahradit žalobkyni újmu tak, jak je požadováno žalobou po jejím částečném zpětvzetí, případně aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnila a navrhla, aby byl jako věcně správný potvrzen.

6. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen zčásti. K projednání odvolání došlo v nepřítomnosti žalobkyně, která se z účasti na jednání odvolacího soudu, aniž by trvala na jeho odročení, omluvila. Odvolací soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. jednal v její nepřítomnosti.

7. V případě nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení (v částce 320 000 Kč) zůstává spornou otázkou již jen výše přiměřeného zadostiučinění, kterého by se žalobkyni mělo dostat, neboť žalovaná (a to ani v řízení před soudem prvního stupně) existenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu představovaného nepřiměřenou délkou řízení nezpochybnila, a srozuměna byla též s formou zadostiučinění. I tak je možno uvést, že odvolací soud shledává správným závěr soudu prvního stupně o nepřiměřené délce řízení, které ve vztahu k žalobkyni trvalo 15 let a 2 měsíce (od 25. 7. 2006, kdy jí byl doručen platební rozkaz ze dne 14. 7. 2006, až do 10. 9. 2021, kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž bylo řízení skončeno). Stejně tak lze souhlasit s tím, že újmu, která žalobkyni (presumovaně) vznikla, je třeba odškodnit v penězích. Vyšel-li soud prvního stupně ze základní částky odškodnění na samé horní hranici rozmezí daného judikaturou, tj. z částky 20 000 Kč za rok řízení (z toho za první dva roky ve výši poloviční), je to vzhledem k době, po kterou řízení trvalo, adekvátní. Základní částka odškodnění tak činí 283 334 Kč (= 2 x 10 000 + 13 x 20 000 + 2 x 1 667).

8. Pokud jde o modifikaci základní částky odškodnění v závislosti na působení jednotlivých faktorů uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., soud prvního stupně ji zcela odpovídajícím způsobem (o 20 %) navýšil pro postup soudu, který – v důsledku mylného vyznačení právní moci na platební rozkaz, proti němuž byl podán včasný odpor – vykazoval nečinnost po dobu několika let. Nepochybil ani v tom, pokud ji naopak snížil z důvodu složitosti věci o 25 %. Třebaže se řízení nevyznačovalo přílišnou skutkovou ani právní složitostí věci (v tomto ohledu lze s odvolací námitkou žalobkyně souhlasit), bylo nepochybně složité po stránce procesní. Jak vyplývá z listinných důkazů provedených soudem prvního stupně, a to spisu Okresního soudu ve [adresa] sp. zn. [spisová značka] (který již nebylo třeba v odvolacím řízení opakovat; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1154/2017), v době následující po zastavení exekuce na majetek žalobkyně (a jejího manžela) z důvodu, že exekuční titul – platební rozkaz – nenabyl právní moci a vykonatelnosti, se soud musel vypořádat s celou řadou procesních otázek. Jednalo se o návrhy žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, námitku místní nepříslušnosti soudu, návrh na delegaci věci a opakované námitky podjatosti soudců, přičemž o některých z těchto návrhů bylo rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy, což délku řízení nevyhnutelně prodloužilo. Dále byla řešena i otázka procesního nástupnictví, neboť manžel žalobkyně, který byl spolu s ní žalován, v průběhu řízení zemřel. Důvodným odvolací soud shledává též snížení základní částky o 50 % z důvodu významu řízení, byť z jiných než soudem prvního stupně uváděných důvodů. Jakkoliv obecně není důvod, aby peněžité zadostiučinění svou výší přesahovalo předmět průtažného řízení vyjádřený v penězích, nelze současně odhlížet od příslušenství takto požadovaného plnění a od jeho případně narůstající výše v průběhu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014). Se žalobkyní lze souhlasit, že byl-li předmětem posuzovaného řízení vedle samotné jistiny dluhu (83 592 Kč) i denně narůstající poplatek z prodlení z 32 dlužných měsíčních částek po 2 322 Kč, jejichž splatnost měla nastat v období od 31. 7. 2003 do 31. 7. 2006, nelze mít význam řízení pro žalobkyni – pouze z tohoto důvodu – za snížený, resp. limitovaný žalovanou poskytnutým plněním. Současně však nelze přehlédnout, že žalobkyně se o průběh posuzovaného řízení po více než polovinu jeho doby vůbec nezajímala. Po podání odporu (dne 3. 8. 2006) o řízení neprojevovala žádný zájem (nečinila žádná podání, nedotazovala se na stav řízení, nevyužila žádný prostředek k odstranění průtahů apod.). Její zájem o řízení byl zjevně vyvolán až exekucí nařízenou na její majetek v roce 2014 (exekuční návrh byl podán dne 6. 2. 2014 a již dne 24. 6. 2014 byla exekuce na majetek žalobkyně a jejího manžela zastavena z důvodu nevykonatelnosti exekučního titulu). Uvedená okolnost, tedy že žalobkyně po dobu téměř osmi let pustila řízení ze zřetele, vede k závěru, že po tuto dobu nemohla pociťovat ani žádnou nejistotu ohledně jeho výsledku. Tento závěr je třeba zohlednit při posouzení kritéria významu řízení pro žalobkyni, a to snížením základní částky odškodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3694/2014), v daném případě právě o 50 %. Výslednému zadostiučinění, které lze mít s ohledem na všechny okolnosti daného případu za přiměřené a plně způsobilé kompenzovat vzniklou újmu na straně žalobkyně, tak odpovídá částka 127 500 Kč.

9. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobkyni tuto částku již vyplatila a žalobkyně z tohoto důvodu vzala svou žalobu (až) v odvolacím řízení zpět, odvolací soud v souladu s § 222a odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu tohoto zpětvzetí rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil.

10. Žalobkyně se však důvodně domáhá úroku z prodlení z částky 127 500 Kč, která jí byla – dle shodných tvrzení účastnic – vyplacena dne 14. 10. 2024, a tedy po uplynutí šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, k němuž došlo dne 17. 2. 2022 (§ 14, § 15 zákona č. 82/1998 Sb.). Počínaje dnem 18. 8. 2022 se žalovaná dostala do prodlení, a je tak povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády, tj. ve výši 15 % ročně z dlužné částky (§ 1968, § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Žalobkyně požadavek na zaplacení úroků z prodlení uplatnila v podání ze dne 20. 9. 2024, s nímž byla žalovaná seznámena při jednání soudu prvního stupně dne 27. 11. 2024, a byť soud prvního stupně o této změně žaloby spočívajícím v jejím rozšíření o zákonné úroky z prodlení, jdoucí od 18. 8. 2022 do zaplacení, formálně nerozhodl (§ 95 odst. 1 a 2 o. s. ř.), je zjevné, že žalobu v tomto rozsahu projednal (viz výrok I napadeného rozsudku).

11. V souladu s tím, co bylo uvedeno, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím byla zamítnuta částka 192 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 320 000 Kč za dobu od 18. 8. 2022 do zaplacení, změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na zákonném úroku z prodlení z částky 127 500 Kč za dobu od 18. 8. 2022 do 14. 10. 2024 částku 41 341,43 Kč (odpovídající ročnímu úroku z prodlení ve výši 15 %), jinak jej podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

12. V případě samostatně uplatněného nároku na náhradu újmy na zdraví (v celkové výši 920 000 Kč), kterou měla žalobkyně utrpět v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení, shledává odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. S důvody jeho rozhodnutí se však neztotožňuje. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně se promlčel uplynutím promlčecí doby upravené v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalobkyně jej poprvé uplatnila až podáním u soudu ze dne 23. 9. 2022, a tedy po uplynutí šesti měsíců od pravomocného skončení průtažného řízení. Nejenže soud prvního stupně přehlédl, že žalobkyně tento nárok uplatnila předběžně u žalované dne 17. 2. 2022 (a u soudu pak žalobou ze dne 14. 8. 2022), ale především při posouzení délky a běhu promlčecí doby vyšel z nesprávné právní úpravy. V promlčecí době dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se promlčuje pouze nemajetková újma upravená v § 31a tohoto zákona, nikoliv samostatně uplatněná újma na zdraví. Tento nárok je totiž v režimu odpovědnosti státu třeba považovat za nárok na náhradu škody, jehož promlčení se posoudí podle § 32 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2224/2022). Pro posouzení běhu promlčecí doby dle tohoto ustanovení však v napadeném rozsudku chybí dostatečné skutkové podklady. Přesto požadavku žalobkyně na náhradu újmy na zdraví nelze vyhovět, a to z důvodu nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní.

13. Nárok na náhradu újmy na zdraví dle § 2958 o. z. je tvořen samostatnými dílčími nároky na náhradu za vytrpěnou bolest (bolestné), další nemajetkovou újmu a náhradu za ztížení společenského uplatnění, které samostatně vznikají i zanikají. Smyslem náhrady za bolest je odškodnit nejen utrpení tělesného a duševního rázu, ale i určité míry nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou, a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisejí s bolestí obvykle doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách bolestného (tzv. bolest v širším smyslu). Smyslem náhrady za ztížení společenského uplatnění je odškodnit dopady trvalých zdravotních následků, které poškozeného vyřazují z možnosti zapojit se do obvyklých životních aktivit.

14. V posuzovaném případě žalobkyně vznesla požadavek na bolestné (530 000 Kč) a náhradu za ztížení společenského uplatnění (390 000 Kč), který odůvodnila toliko tím, že žít s vědomím, že v případě neúspěchu v posuzovaném řízení bude zadlužena a nebude moci pokračovat v podnikání, jí způsobilo zdravotní problémy, stavy bezmoci, úzkost, deprese atp., které přetrvávají dodnes, a dodala, že v případě potřeby svá tvrzení ještě doplní. Byť jsou uvedená tvrzení z hlediska minimálních nároků kladených na projednatelnost žaloby postačující, nejsou dostatečná pro procesní úspěch žalobkyně v tomto sporu. Z pohledu hmotného práva bylo třeba, aby žalobkyně tvrdila nejen existenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu (kterou lze mít v řízení za prokázanou), ale i všechny skutečnosti významné pro vznik újmy a příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy, neboť všechny tyto tři předpoklady musí být splněny současně. Bylo tedy zapotřebí, aby žalobkyně svá skutková tvrzení ještě doplnila uvedením toho, jaké konkrétní zdravotní problémy a ve které době se ni u ní projevily, proč jejich vznik dává do souvislosti s posuzovaným řízením, zda a kde byla léčena (jak byly z medicínského hlediska její problémy diagnostikovány), kdy a jaké bolestivé stavy vytrpěla a čím byly vyvolány, jaké trvalé následky na zdraví ji postihly a jaké jsou jejich konkrétní dopady do jednotlivých sfér jejího života. Dále bylo nezbytné, aby pro svá tvrzení označila důkazy, neboť pro úspěch žaloby bylo nutno postavit najisto (prokázat), že žalobkyně utrpěla újmu na zdraví a že nepřiměřená délka řízení byla (ne-li jedinou, tak podstatnou) příčinou jejího vzniku. V situaci, kdy žalobkyně svou povinnost tvrzení a důkazní sama neunášela, bylo povinností soudu poskytnout jí poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a to při jednání. V nyní souzené věci však soud prvního stupně svou poučovací povinnost neporušil (a dle názoru odvolacího soudu není rozhodné, zda o potřebě poučit žalobkyni vůbec věděl či nikoliv), neboť z objektivního hlediska ji ani nemohl splnit. Žalobkyně se totiž k jednání soudu prvního stupně, které se konalo dne 27. 11. 2024, nedostavila, a tím se sama o možnost být poučena připravila. Za této situace nelze shledat v postupu soudu prvního stupně žádnou vadu a ani jiný důvod pro kasaci jeho rozhodnutí, které je ve výroku I v části týkající se částky 920 000 Kč (= 530 000 + 390 000) s příslušenstvím věcně správné, a jako takové bylo odvolacím soudem dle § 219 o. s. ř. potvrzeno.

15. Lze dodat, že ani v případě, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženou vadou z důvodu nedostatku poučení dle § 118a o. s. ř., a potřebné poučení by proto mělo být poskytnuto odvolacím soudem v odvolacím řízení (§ 213b odst. 1 o. s. ř.), nebylo by možno je udělit, neboť ani k jednání odvolacího soudu se žalobkyně nedostavila. Ze stejného důvodu nebylo možno žalobkyni seznámit ani s odlišným právním názorem odvolacího soudu, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil z jiného důvodu, než na němž své zamítavé rozhodnutí stran nároku na náhradu újmy na zdraví postavil soud prvního stupně, a umožnit jí se k tomuto důvodu vyjádřit.

16. Odvolací soud rozhodoval nejen o nákladech odvolacího řízení, ale též o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Tím je odklizen nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně.

17. V řízení před soudy obou stupňů byla převážně procesně neúspěšná žalobkyně, která dosáhla úspěchu (resp. vzala žalobu částečně zpět pro chování žalované) jen ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, zatímco s nárokem na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění neuspěla. Za tohoto stavu je to žalovaná, která by měla v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na poměrnou náhradu svých účelně vynaložených nákladů řízení. Odvolací soud však aplikoval § 150 o. s. ř. a žalované – která byla s tímto záměrem předem seznámena při jednání dne 10. 4. 2025 a nevznesla proti němu žádné výhrady – právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vzal přitom v úvahu jak okolnosti, které vedly k uplatnění nároku, tak poměry žalobkyně (která je dle obsahu spisu příjemkyní starobního a vdovského důchodu), a dospěl k závěru, že v dané věci lze po žalované spravedlivě žádat, aby náklady řízení (jedná se o náklady nezastoupené účastnice ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř.) nesla ze svého.