o [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 122/2020 - 47,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala na žalované náhrady majetkové újmy způsobené jí tvrzeným nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen„ OS“) v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 21 C 3/2017 a Městského soudu v Praze (dále jen„ MS“) jako soudu odvolacího v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 13 Co 91/2019, přičemž nesprávný úřední postup obou soudů žalobkyně spatřovala ve vadném hodnocení nesprávného úředního postupu, k němuž mělo dojít v řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi (dále jen„ OKS“) pod sp. zn. 5 C 833/93.

3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila s tím, že nárok žalobkyně neuznala, neboť ta napadá rozhodovací činnost soudů, kterou však nelze přezkoumávat, absentuje tak odpovědnostní titul.

4. Po provedeném dokazování a citaci ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“) upravujících institut předběžného projednání nároku, institut nezákonného rozhodnutí a institut nesprávného úředního postupu, soud I. stupně nejdříve dospěl k závěru, že věc může být před ním projednána, neboť žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila.

5. Poté shrnul, čeho se žalobkyně po skutkové stránce domáhala, tedy toho, že v řízení vedeném u OS pod sp. zn. 21 C 3/2017 a v navazujícím řízení vedeném u MS jakožto soudem odvolacím pod sp. zn. 13 Co 91/2019 došlo k pochybení na straně obou soudů v tom směru, že nebyla správně vyhodnocena kritéria stanovená v ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. při posuzování předmětu řízení, tedy při posouzení nesprávného úředního postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení vedeného u OKS pod sp. zn. 5 C 833/93.

6. Při hodnocení důvodnosti žalobního žádání se soud I. stupně zabýval podstatou nesprávného úředního postupu na straně jedné a nezákonného rozhodnutí na straně druhé jakožto možných odpovědnostních titulů. V této souvislosti vysvětlil, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje, jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí. Případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Soud I. stupně dále vysvětlil, že aby bylo možno rozhodnutí pokládat za nezákonné, musí jít o rozhodnutí pravomocné nebo vykonatelné bez ohledu na právní moc a zároveň musí být zrušeno nebo změněno pro nezákonnost.

7. Soud I. stupně dospěl k závěru, že ve věci není dán odpovědnostní titul, neboť jak ze samotných tvrzení žalobkyně, tak i z provedeného dokazování je zřejmé, že nedošlo v předmětném řízení vedeném OS a následně MS k vydání nezákonného rozhodnutí, tedy k tomu, že by jejich rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena či změněna. Zjevně pro doplnění soud I. stupně uvedl, že z provedeného dokazování je zřejmé, že jak OS, tak MS se průběhem řízení vedeného u OKS zabývaly, nebylo tak shledáno, že by nezjišťovaly skutkovou stránku věci.

8. O nákladech řízení soud I. stupně zjevně rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši jednoho režijního paušálu ve výši [částka] za písemné vyjádření k žalobě. O lhůtě k plnění rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal žádný důvod.

9. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, v němž vyslovila nespokojenost s tím, že délka řízení vedená u OKS pod sp. zn. 5 C 833/93 činila 25 let, rozhodnuto přitom mělo být do 3 let, 22 let délky řízení tak mělo být kladeno k tíži žalované, což však OS v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 21 C 3/2017 nehodnotil. Základní částka odškodnění měla být stanovena na [částka] za rok řízení, nesprávný úřední postup soudu (OKS – poznámka odvolacího soudu) a chování poškozené (žalobkyně – poznámka odvolacího soudu) měly být hodnoceny samostatně, hodnoceno však bylo jen, a to nesprávně, chování poškozené. Rovněž bylo chybně hodnoceno kritérium významu předmětu řízení pro žalobkyni. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě vyhoví; stran rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně zpět k dalšímu řízení (posuzováno dle obsahu podání).

10. K odvolání žalobkyně se žalovaná nevyjádřila, ve své omluvě z nařízení odvolacího jednání jen uvedla, že navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Žalobkyně, aniž by se z neúčasti omluvila, se k odvolacímu jednání nedostavila.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a neshledal odvolání žalobkyně důvodným.

12. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, a takto zjištěný skutkový stav posoudil věcně správně i po stránce právní s citací pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.

13. S ohledem na soudem I. stupně citovaná zákonná ustanovení a vycházeje ze skutkových zjištění soudem I. stupně učiněných odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně dospěl k závěru o absenci odpovědnostního titulu k náhradě škody, jímž by v dané věci mohlo být jen nezákonné rozhodnutí, která však vydáno nebylo.

14. Zákon [číslo] Sb. rozeznává, jak soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku správně vystihl, dva odpovědnostní tituly, a to sice nezákonné rozhodnutí (jakožto rozhodnutí, jež bylo pro nezákonnost změněno či zrušeno k tomu příslušným orgánem) a nesprávný úřední postup, jímž se v ustálené judikatuře a teorii rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Nesprávnosti či vady úkonů úředního postupu přímo směřujících k vydání rozhodnutí, které nacházejí svůj odraz v jeho obsahu, mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, samy o sobě odpovědnostní titul představovat nemohou (srov. [příjmení], P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci – komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 91; uvedené hodnocení nicméně shrnuje již po delší dobu konstantní judikaturu soudů v tomto směru, jež nedoznala jakékoliv změny – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 708/2007, a v něm citovaná judikatura Nejvyššího soudu).

15. Postup soudu v občanském soudním řízení je sice nepochybně úředním postupem, končí-li však vydáním rozhodnutí (tak jako v dané věci), jsou jakékoliv úvahy o (věcné) správnosti či nesprávnosti takového postupu (tedy postupu odrazivšího se v obsahu rozhodnutí, a tedy předcházejícího jeho vydání) zcela bezpředmětné. O nesprávný úřední postup se tak v posuzované věci jednat nemůže.

16. Soud I. stupně rovněž nepochybil, když vyšel v souladu s ust. § 8 odst. 1, odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a s jeho ustáleným judikatorním výkladem z toho, že nezbytnou podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, aby pravomocné (nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné) rozhodnutí bylo příslušným orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno; rozhodnutím tohoto orgánu je totiž soud ve sporu o náhradu škody (případně odškodnění nemajetkové újmy) proti státu vázán, tj. není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je či není nezákonné, což žalobkyně přehlíží.

17. V dané věci žalobkyně splnění uvedené podmínky odpovědnosti státu za škodu ani netvrdila, přičemž ze skutkového zjištění učiněného soudem I. stupně ze spisu vedeného OS pod sp. zn. 21 C 3/2017 se podává, že proti rozhodnutí odvolacího soudu ani podáním mimořádného opravného prostředku (srovnej ust. § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.) nebrojila, kdy právě jím případně mohla docílit existenci odpovědnostního titulu, tedy teoretického nezákonného rozhodnutí, v daném případě pravomocného rozhodnutí, jež by bylo změněno či zrušeno k tomu příslušným orgánem.

18. Závěr soudu I. stupně o absenci jakéhokoliv odpovědnostního titulu, který by podle zákona č. 82/1998 Sb. mohl být v příčinné souvislosti s žalobkyní tvrzenou majetkovou újmou, je zcela správným.

19. Odvolací soud tak rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil, a to včetně správného akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, kdy zcela úspěšné žalované v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.