o zaplacení 136 646 Kč s příslušenstvím

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalované poskytnutí částky [částka] jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem v řízení vedeném před správními orgány a návazně před správními soudy. Tvrdila, že dne [datum] podala u Finančního úřadu pro hl. m. Prahu přiznání k dani z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) za zdaňovací období říjen 2015. Daňová kontrola byla zahájena dne [datum], žalobkyni byl za dané zdaňovací období vyloučen nárok na odpočet daně ve výši [částka]. Proti platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, které zamítlo Odvolací finanční ředitelství svým rozhodnutím ze dne [datum]. Žalobkyně napadla toto rozhodnutí žalobou, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], zamítnuta. Celkovou délku řízení má žalobkyně za nepřiměřenou. Při stanovení peněžního zadostiučinění vycházela z částky [částka] ročně krácené na polovinu za první dva roky, přičemž takto vypočtené odškodnění navýšila o 20 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci, neboť ve správním řízení nebyly dodrženy zákonné lhůty a řízení před soudem bylo stiženo průtahy, a o dalších 20 % z důvodu významu řízení pro žalobkyni.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v bodě 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

3. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví konstatoval, že v řízení zahájeném dne [datum] u Finančního úřadu pro hl. m. Prahu podáním přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2015 a v navazujícím soudním řízení, vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka] o zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum], č. j. [číslo], a v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem, vedeném pod sp. zn. [spisová značka], bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I). Současně zamítl žalobu s požadavkem na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok III). Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.

4. Proti tomuto rozsudku podaly odvolání obě účastnice řízení.

5. Žalobkyně napadla odvoláním zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž nevyhověl jejímu požadavku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění. Vytkla soudu prvního stupně, že nezohlednil překročení zákonné lhůty pro rozhodnutí v odvolacím správním řízení, ani průtahy v řízení před soudem. Dále nesouhlasila se závěrem, že význam řízení pro ni snižuje skutečnost, že podala řadu žalob, jimiž se domáhá náhrady nemajetkové újmy ve formě peněžitého zadostiučinění za jiná zdaňovací období. Zdůraznila, že požadavek na zadostiučinění za daňové řízení o DPH za zdaňovací období říjen 2015 je samostatným nárokem. Řízení o každé jednotlivé dani bylo řízením samostatným, jehož výsledek byl vždy originální, založený jen na skutečnostech vzniklých v příslušném zdaňovacím období, a rozhodnutí vydané v jednom daňovém řízení nebylo určující pro rozhodnutí v dalších daňových řízeních. Ve smyslu doktríny totožnosti skutku tak bylo každé daňové řízení samostatné, a nelze proto snížit význam předmětu řízení kvůli konstatování porušení práva, kterého se žalobkyni dostalo v odškodňovacím řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Dále uvedla, že při posouzení významu řízení pro ni je její neobezřetnost při výběru obchodního partnera, kterou evropské právo nazývá účastí na daňovém podvodu, zcela nerozhodná. Jak uvedlo Odvolací finanční ředitelství ve svém rozhodnutí ze dne [datum], č. j. [číslo], neobezřetnost žalobkyně nelze posuzovat jako jednání v dobré víře, když tato nepřijala veškerá rozumná opatření, která lze po ní s ohledem na rozsah a charakter plnění spravedlivě požadovat, aby své účasti na podvodu na DPH předešla. Žalobkyně se tak sice rozhodně dopustila protiprávního jednání, nicméně otázkou je, zda to pro ni znamenalo minimalizaci významu předmětu řízení z hlediska jeho délky. Je třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích. V této souvislosti žalobkyně dále uvedla, že jakkoliv je vždy nutné zvažovat, zda v konkrétním případě nenastala okolnost, která tento předpoklad vyvrací, tak takovou okolností bez dalšího není to, že se účastník průtažného civilního řízení dopustil protiprávního jednání. Žalobkyně popřela, že by měla nepoctivý úmysl neodvést daň ve správné výši, a tento jí ani nebyl v daňovém řízení prokázán. Výhrady měla i proti nákladovému výroku rozsudku soudu prvního stupně a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že vyhoví žalobě o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím a soudem prvního stupně přiznanou náhradu nákladů řízení navýší o částku [částka].

6. Žalovaná napadla odvoláním vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobkyni přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Dle jejího názoru byla žalobkyni vzniklá nemajetková újma již zkonzumována. V této souvislosti poukázala na to, že ve dnech [datum] až [datum] obdržela 13 obsahově obdobných žalob na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou daňového řízení a navazujícího soudního řízení ohledně zdaňovacích období prosinec 2014 až prosinec 2015, přičemž žalobkyně požaduje přiměřené zadostiučinění samostatně, za každé zdaňovací období zvlášť. Ve věci žalobkyně tak bylo paralelně zahájeno 13 soudních řízení, přičemž některá z těchto řízení (celkem šest) byla spojena pouze u Obvodního soudu pro [adresa], u Obvodního soudu pro [adresa] jsou vedena samostatně. Odvolací finanční ředitelství přitom rozhodlo jediným rozhodnutím, stejně tak i správní soudy obou stupňů. O nároku žalobkyně týkajícím se zdaňovacího období únor 2015 již bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], jímž bylo žalobkyni přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, zatímco požadavek na finanční zadostiučinění byl (vzhledem k nepatrnému významu řízení pro žalobkyni, která se účastnila daňového podvodu) zamítnut. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná vyslovila přesvědčení, že z pohledu vzniku újmy z titulu nepřiměřené délky řízení je třeba postup orgánů veřejné moci ohledně daňové povinnosti žalobkyně k DPH za všechna dotčená zdaňovací období považovat za jediné řízení, v němž byla žalobkyně vystavena jedné újmě způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyni bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění již ve shora uvedené věci, je namístě již přiznané zadostiučinění v nyní vedeném řízení zohlednit, a žalobu zamítnout. Újma žalobkyně vzniklá jí nepřiměřenou délkou daňového řízení za zdaňovací období říjen 2015 tak již byla zkonzumována přiznáním zadostiučinění v řízení týkajícím se zdaňovacího období únor 2015. Co se týče nákladů řízení, žalovaná je přesvědčena, že žalobkyni by ani v případě procesního úspěchu neměla být náhrada nákladů přiznána, neboť postup žalobkyně, která v rámci samostatně vedených řízení požaduje několikeré zadostiučinění prakticky za jeden časový úsek, kdy jí vznikla jediná újma, je výrazem zneužití práva, neboť tak dochází k umělému navyšování nákladů řízení. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

7. K odvolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je má za nedůvodné. Se stejnou argumentací žalobkyně se Městský soud v Praze vypořádal již v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], v němž uvedl, že „nelze odhlédnout od toho, že zahájení posuzovaného řízení (daňovou kontrolu) vyvolalo protiprávní jednání žalobkyně (nezákonný odpočet DPH) a v průběhu řízení bylo zjištěno její vědomé zapojení do daňového podvodu“, přičemž „není rozhodné, že toto jednání žalobkyně nemělo trestněprávní rozměr, neboť bylo zjevně společensky škodlivé a mělo za cíl významně zkrátit žalovanou na příjmech, vybíraných ve veřejném zájmu“. Žalovaná připustila, že zásadně sice platí, že zadostiučinění za újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení má být přiznáno bez ohledu na jeho výsledek, nicméně z tohoto pravidla existuje několik výjimek, přičemž Městský soud v Praze v citovaném rozsudku správně aplikoval výjimku týkající se pachatelů trestných činů s tím, že ji lze analogicky vztáhnout i na účastníky daňového podvodu dle daňových předpisů. To znamená, že rovněž účast poškozeného na daňovém podvodu dle daňových předpisů může být skutečností, která snižuje význam řízení pro něj na nepatrnou úroveň, k čemuž právě došlo v nyní posuzovaném případě. Žalovaná vyslovila přesvědčení, že není dán důvod, aby se odvolací soud v nyní souzené věci od těchto závěrů odklonil a význam řízení pro žalobkyni posoudil jinak (poukázala i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], jež bylo vydáno v jednom ze souvisejících řízení). Nelze souhlasit s tvrzením žalobkyně, že by z její strany šlo o pouhou neobezřetnost, neboť stran jejího zapojení do podvodného jednání Odvolací finanční ředitelství ve svém rozhodnutí ze dne [datum], č. j. [číslo], uvedlo, že „obchodní transakce, ze kterých odvolatel uplatnil nárok na odpočet, tedy nejsou nahodilými transakcemi, jejichž součástí by se odvolatel stal bez vlastního vědomí či přičinění“. Vědomost žalobkyně o zapojení se do podvodného obchodního řetězce aproboval rovněž Městský soud v Praze v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. S ohledem na vědomou účast žalobkyně na daňovém podvodu je třeba mít význam řízení pro ni jen za nepatrný.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaných odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a odvolání účastnic neshledal důvodnými.

9. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně správně v napadeném rozsudku citoval relevantní normy objektivního práva (které tedy již odvolací soud znovu neopakuje) a učinil správný závěr o skutkovém stavu, a takto zjištěný skutkový stav posoudil věcně správně i po stránce právní.

10. Soud prvního stupně správně vymezil počátek rozhodné doby řízení, a to podáním daňového přiznání žalobkyní dne [datum]. Rozhodná doba řízení skončila dnem [datum], kdy nabylo právní moci poslední rozhodnutí. Celkem tak činila 6 let a 3 měsíce. Tuto dobu je třeba mít za nepřiměřenou, neboť jak ve správní fázi řízení, tak zejména ve fázi soudní, došlo k nečinnosti, jakkoliv ve správní fázi nijak výrazné (neboť prodloužená lhůta k rozhodnutí nebyla nijak dramaticky překročena). Průtah v řízení tak nebyl zcela ojedinělý (a díky tomu případně tolerovatelný), nadto průtah v řízení před Městským soudem nebyl nijak zanedbatelný.

11. Na tomto místě odvolací soud uvádí, že jednotlivé fáze řízení nelze posuzovat izolovaně, když se jednalo o tutéž povinnost žalobkyně (odvést daň ve správné výši), pročež jak řízení před správními orgány, tak před soudy je nutno posuzovat z pohledu požadavku na poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení jako řízení jediné. Z tohoto důvodu je pak nerozhodné, zda „jednotlivá“ řízení byla, či nebyla přiměřeně dlouhá, když testem přiměřenosti neprošlo předmětné daňové řízení jako celek. Odvolací soud dále plně sdílí názor soudu prvního stupně, že na předmětné správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“), neboť v posuzovaném řízení bylo rozhodováno o povinnosti odvést daň ve správné výši, a šlo tak o rozhodnutí, které mělo zásadní a vážný důsledek pro existenci vlastnického práva. Na posuzované řízení tak lze vztáhnout i navazující judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a jeho judikaturu, dle níž se čl. 6 odst. 1 Úmluvy v rozsahu garance práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vztahuje nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků, dle níž jde o vyvratitelnou domněnku vzniku nemajetkové újmy a dle níž se stanovují částky přiznávané pro odškodnění nemajetkové újmy způsobené v důsledku nepřiměřené celkové délky řízení. Odvolací soud však v projednávaném případě neseznal, že by bylo namístě poskytnout zadostiučinění v penězích.

12. Namítala-li žalovaná, že není důvod pro poskytnutí žádného zadostiučinění, tedy v jakékoliv formě, neboť o daňové povinnosti žalobkyně za jednotlivá zdaňovací období běželo po výraznou většinu doby společné řízení, a újma vzniklá žalobkyni již byla kompenzována poskytnutím zadostiučinění v jiném soudním řízení, nelze s ní souhlasit. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], v němž k otázce zkonzumování zadostiučinění uvedl, že ačkoliv bylo žalobkyni rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa], sp. zn. [spisová značka], přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve vztahu ke zdaňovacímu období únor 2015, tak toto konstatování nemůže být pojmově vztaženo i k jiným řízením, která byla (na základě odlišných daňových přiznání) zahájena v jiném období, neboť se zmíněné konstatování (navíc učiněné ve formě rozsudku soudu) vztahuje pouze a jenom ke zdaňovacímu období únor 2015, a není možno ho bez dalšího rozšířit na všechna postupně posuzovaná řízení. Žalované samozřejmě nic nebrání (zejména ve fázi předběžného projednání nároku) poskytnout zadostiučinění k více dílčím (či společně projednávaným) nárokům, taková skutečnost však musí z dané formy zadostiučinění jednoznačně vyplývat. Tato podmínka však ve vztahu k projednávané věci splněna není.

13. Pokud jde o formu zadostiučinění, kterého by se žalobkyni mělo dostat, soud prvního stupně správně vystihl, že význam řízení pro žalobkyni byl nepatrný, a proto samotné konstatování porušení práva je pro ni dostatečnou satisfakcí. Jakkoliv dle odvolacího soudu nelze dovodit bagatelní význam pro žalobkyni z předmětu řízení jako takového, a to již jen z důvodu vyměřené výše daně za předmětné zdaňovací období, tak projednávanou věc provázejí další okolnosti, které již byly zdejším soudem ve skutkově i právně obdobných sporech účastnic řešeny (viz níže). Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně považuje řízení nejen za nepřiměřeně dlouhé, ale souhlasí též s jeho závěry o aplikaci jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. na projednávané řízení, která slouží nejen pro posouzení vlastní (ne)přiměřenosti délky posuzovaného řízení, ale i pro stanovení formy (a případně i výše) zadostiučinění.

14. Stran odvolacím soudem již naznačených dalších okolností, které projednávaný případ provázely, lze poukázat na již zmíněný rozsudek zdejšího soudu vydaný ve věci sp. zn. [spisová značka], proti němuž bylo dovolání žalobkyně odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] (dále i na rozsudek zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka], proti němuž bylo dovolání obou účastnic odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], či rozsudek zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka], proti němuž bylo dovolání žalobkyně odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Jakkoliv sice obecně platí, že porovnání s jinými případy je nepoužitelné s ohledem na odlišnosti toho kterého namítaného řízení, individuální specifika a hmotněprávní i procesněprávní markanty každého řízení, ve shora uvedených řízeních byly projednávány nároky téže žalobkyně proti téže žalované o poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení, přičemž o jednotlivých zdaňovacích obdobích probíhala formálně samostatná řízení jen před prvostupňovým správním orgánem. Před odvolacím správním orgánem a v řízení před soudy probíhalo již řízení jediné (společné), které se týkalo všech (celkem [hodnota]) zdaňovacích období, a rozhodování o nich se odbývalo shodným způsobem. Soudy se tak zabývaly i téměř totožnými okolnostmi, za nichž k nemajetkové újmě došlo, a významem řízení pro žalobkyni, přičemž žalobkyně argumentovala zcela shodně jako v tomto řízení (obdobně jako zde namítala, že jí nebyl prokázán žádný její nepoctivý úmysl a že daňový podvod ve smyslu daňového práva není [podezřelý výraz] činem, tudíž nelze použít judikaturu vztahující se k minimalizaci významu průtažného řízení pro poškozeného, a že se na daňovém podvodu podílela jen neopatrným výběrem svého dodavatele, a byť se dopustila protiprávního jednání, nevylučuje to poskytnutí peněžní zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, jehož samotný výsledek není rozhodný). Zdejší soud opakovaně dospěl k závěru, že je namístě žalobkyni odškodnit (jen) konstatováním porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době, a odvolací soud ani v nyní projednávané věci nevidí žádný důvod se od těchto závěrů odklonit. Městský soud v Praze mimo jiné v odůvodnění svého rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uvedl: „Nelze odhlédnout od toho, že zahájení posuzovaného řízení (daňovou kontrolu) vyvolalo protiprávní jednání žalobkyně (nezákonný odpočet DPH) a v průběhu řízení bylo zjištěno její vědomé zapojení do daňového podvodu (srov. odůvodnění rozhodnutí v soudním řízení správním, zejména rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka]). Je tedy zřejmé, že řízení bylo vyvoláno deliktním jednáním žalobkyně, jež byla vědomým „hybatelem děje“ a musela si být vědoma toho, že tím vnáší do své existence nejistotu, zda bude její nepoctivý úmysl odhalen, což činí význam předmětu řízení pro ni nepatrným, a ani jiné okolnosti věci pro úvahu o peněžitém zadostiučinění v daném případě nesvědčí. Bylo by naopak v rozporu s obecně pojímanou představou spravedlnosti, kdyby měla žalobkyně prostřednictvím nároku na satisfakci za nepřiměřenou délku řízení finančně těžit ze svého deliktního jednání. Není rozhodné, že toto jednání žalobkyně nemělo trestněprávní rozměr, neboť bylo zjevně společensky škodlivé a mělo za cíl významně zkrátit žalovanou na příjmech, vybíraných ve veřejném zájmu. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že dostatečnou satisfakcí za újmu, vzniklou žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení, je konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, jež je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Lze dodat, že ani s ohledem na § 13 zákona č. 89/2012 Sb. není namístě, aby bylo v tomto řízení vydáno jiné (protichůdné) rozhodnutí než v již zmíněných dalších kompenzačních řízeních těchže účastnic.

15. Ve světle uvedeného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v obou výrocích o věci samé (ad I a II) jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

16. Správným shledal odvolací soud i výrok o nákladech řízení (ad III), jímž byla procesně úspěšné žalobkyni přiznána plná náhrada nákladů řízení. Soud prvního stupně nepochybil ani při určení výše této náhrady (v podrobnostech viz odst. 17 rozsudku soudu prvního stupně), a proto i ohledně nákladového výroku postupoval odvolací soud dle § 219 o. s. ř. a jako věcně správný jej potvrdil. K odvolacím námitkám žalobkyně lze uvést, že její replika v této věci je datována dnem [datum] (nikoliv dnem [datum]) a náhrada za ni byla žalobkyni přiznána. Pokud jde o náhradu za předběžné uplatnění nároku (postupem dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb.), její přiznání je vyloučeno § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. Projednání nároku u příslušného úřadu má totiž charakter neformálního předběžného projednání věci, které není regulováno žádnou speciální procesní úpravou, a proto se nepředpokládá, že by měl být poškozený v této fázi řízení právně zastoupen. Z toho důvodu se mu ani neumožňuje žádat náhradu nákladů zastoupení, které v souvislosti s projednáváním nároku u příslušného úřadu případně vynaložil (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] či Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1619/09, sp. zn. III. ÚS 3120/11).

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v základu svého nároku v odvolacím řízení úspěšná, neboť žalovaná se svým odvoláním, jímž brojila proti vyhovujícímu výroku o věci samé, kterým bylo žalobkyni přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, neuspěla. Pokud pak žalobkyně neuspěla se svým odvoláním do zamítavého výroku o věci samé, tj. s požadavkem na přiznání peněžitého zadostiučinění, záleželo toto rozhodnutí (týkající se jen formy a výše přiměřeného zadostiučinění) na úvaze odvolacího soudu. Byť tedy žalobkyni nebylo přiznáno jí požadované (peněžité) plnění, v základu důvodnost svého nároku i v odvolacím řízení obhájila, a náleží jí proto plná náhrada nákladů, které na uplatňování svého práva účelně vynaložila.

18. V odvolacím řízení žalobkyni vznikly náklady na právní zastoupení v rozsahu 3 úkonů právní služby: 1) podání odvolání ze dne [datum], 3) podání žaloby pro zmatečnost ze dne [datum] a 3) účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]. Sazba odměny advokáta, který žalobkyni zastupoval, činí podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění účinném do [datum], částku [částka] za úkon; sazba režijního paušálu činí podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do [datum], částku [částka] za úkon. Sazba odměny advokáta, který žalobkyni zastupoval, činí podle § 6 odst. 1, § 7, § 9a odst. 2 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném od [datum], částku [částka] za úkon; sazba režijního paušálu činí podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od [datum], částku [částka] za úkon Náklady žalobkyně tvoří i náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty, jejímž je její advokát plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), která činí [částka]. Konečně je třeba k nákladům žalobkyně přičíst i soudní poplatek ze žaloby pro zmatečnost ve výši [částka]. Celkem náklady řízení před odvolacím soudem činí na straně žalobkyně [částka] (= 2 x 3 100 + 2 300 + 2 x 300 + 450 + [částka] + [částka]).

19. Lhůta k plnění a místo plnění jsou stanoveny postupem podle § 160 odst. 1 v části věty před středníkem o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 211 o. s. ř.