o vydání bezdůvodného obohacení, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve znění doplňujícího usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z této částky od [datum] do zaplacení (výrok II), žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši [částka] ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta (výrok III) a současně i povinnost náhradit náklady státu s tím, že jejich výše a splatnost bude stanovena v samostatném usnesení (výrok [příjmení]). Usnesením ze dne [datum] byl rozsudek doplněn o výrok V., jímž byla povinnost k náhradě nákladů státu uložena i žalovanému. Výše nákladů státu a jejich splatnost pak byla ve vztahu k oběma účastníkům řízení určena v usnesení ze dne [datum] tak, že žalobkyně je povinna zaplatit z tohoto titulu částku [částka] a žalovaný částku [částka], oba ve lhůtě 3 dnů.

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] z titulu bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému mělo dostat tím, že v době od [datum] do [datum] bez právního důvodu užíval nemovitosti žalobkyně - pozemek parc. [číslo] s rodinným domem [adresa] a pozemek parc. [číslo] zapsané na [list vlastnictví] pro katastrální území Motol, obec Praha (dále též jen“ předmětné nemovitosti”).

3. Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění, která popsal v odst. 4 až 50 napadeného rozsudku, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. V krátkosti lze shrnout, že soud I. stupně vzal za prokázané, že žalobkyně se stala vlastnicí předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne [datum], uzavřené s [jméno] [příjmení], matkou žalovaného, jež nemovitosti získala na základě vypořádání zúženého bezpodílového spoluvlastnictví manželů. [příjmení] [jméno] [příjmení] v kupní smlouvě prohlásila, že ke dni jejího podpisu žalovaný užívá nemovitosti bez právního důvodu a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne [datum], mu byla uložena povinnost nemovitosti vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Žalovaný v rodinném domě, jenž je součátí předmětných nemovitostí, bydlel minimálně od svých 18 let a za jejich užívání svým rodičům (a později žalobkyni) nic neplatil. V předmětném období, za něž je žádáno bezdůvodné obohacení, užíval se svou rodinou toliko první patro domu, v němž se nachází byt o velikosti 3 + [anonymizováno]. Otec žalovaného, [příjmení] [příjmení], je statutárním ředitelem a předsedou správní rady žalobkyně. Žalovaný vlastní jeden kus akcie žalobkyně. V lednu [rok] podal otec žalovaného [příjmení] [příjmení] návrh na rozvod manželství s matkou žalovaného, [jméno] [příjmení], a od té doby začaly žalovanému chodit dopisy s výzvou, aby dům opustil. Žalovaný se i s rodinou z domu vystěhoval v [anonymizováno] [rok] a dopisem ze dne [datum] byl ze strany žalobkyně vyzván k vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka]. Výše obvyklého nájemného za srovnatelnou bytovou jednotku, jakou užíval žalovaný, byla zjištěna ze znaleckého posudku a v roce [rok] činila [částka] měsíčně.

4. Na zjištěný skutkový stav soud I. stupně aplikoval § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen“ o. z.”), jakož i § 609 a násl. o. z. a § 8 o. z. a dospěl k závěru, že za období od [datum] do [datum] je nárok (vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne [datum]) promlčen. Jelikož žalovaný se tohoto promlčení dovolal, nelze žalobkyni za tuto dobu právo (z důvodu promlčení) přiznat.

5. Ohledně další části uplatněného nároku soud I. stupně uvedl, že byť z objektivního hlediska byly splněny podmínky pro vznik práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za období od [datum] do [datum] (neboť žalovaný užíval byt v prvním patře jejího domu, aniž by jí za to cokoliv platil), nelze odhlédnout od širšího rámce, v němž k jeho obohacení mělo dojít. Žalovaný je synem osoby, která byla v době od [datum] do [datum] statutárním orgánem žalobkyně, přičemž vztahy mezi žalovaným a jeho otcem, ale též mezi oběma rodiči žalovaného se od roku [rok] zhoršovaly, a postupně tak sešlo z jejich původního plánu, že předmětné nemovitosti bude užívat žalovaný. Je zřejmé, že s požadavkem na to, aby žalovaný za užívání nemovitostí platil, přišla žalobkyně jako právnická osoba ovládaná otcem žalovaného až poté, co vztahy mezi žalovaným a jeho otcem byly vážně narušeny. V tomto okamžiku začal otec žalovaného, vystupující za žalobkyni, ignorovat původní dohodu mezi žalovaným a jeho rodiči. Z toho lze vysledovat, že pravým důvodem podání této žaloby je osobní nevraživost otce žalovaného a že jejím cílem je další prohlubování osobního konfliktu, a nikoliv důvodné bránění práva žalobkyně. Takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Proto byla žaloba, i pokud jde o požadavek na vydání bezdůvodného obohacení za dobu od [datum] do [datum], zamítnuta.

6. Situace se ale změnila poté, co žalobkyně dopisem ze dne [datum] vyzvala žalovaného k uzavření nájemní smlouvy v termínu do [datum], čímž dala najevo, že s dalším bezplatným užíváním předmětných nemovitostí ze strany žalovaného nesouhlasí. Od tohoto okamžiku lze hovořit o tom, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je uplatňován po právu. Tímto okamžikem se totiž osobní konflikt žalovaného a jeho otce promítl do právní roviny. Soud I. stupně proto žalobě vyhověl za dobu od [datum] do [datum], ale pouze za užívání bytu v prvním patře rodinného domu, a to ve výši [částka] měsíčně. Žalobkyni se totiž přes poučení dle [ustanovení pr. předpisu], ve znění pozdějších předpisů (dále jen“ o. s. ř.”), nepodařilo prokázat, že by žalovaný její nemovitosti užíval ve větším rozsahu. Za dobu od [datum] do [datum] byla žalova zamítnuta, neboť po výměně zámků, nejpozději k [datum], žalovaný nemovitost užívat nemohl.

7. O nákladech řízení mezi účastníky navzájem bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a o nákladech státu dle § 148 odst. 1 o. s. ř.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž napadla zamítavý výrok o věci samé (ad II) a závislé výroky o nákladech řízení (odvolání podala i proti usnesení, jímž byla samostatně stanovena výše náhrady nákladů státu). Nesouhlasila se závěrem, že žalovaný užíval z předmětných nemovitostí jen byt v prvním patře rodinného domu: v této souvislosti poukazovala na to, že (jak vyplynulo z provedeného dokazování) žalovaný měl své věci uloženy i v jiných částech domu a že měl (díky klíčům) přístup k celým nemovitostem, a proto záleželo pouze na něm, co a v jakém rozsahu bude fakticky užívat (ostatně vyklizení všech předmětných nemovitostí se v roce 2008 soudně domáhala již matka žalovaného). Je tak na místě vyjít ze závěrů vyjádřených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], dle nichž nabytí majetkového prospěchu nelze vázat pouze na faktické užívání věci, neboť majetkovou hodnotu představuje již samotné užívací právo, a proto bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor vlastníka dosáhl postavení detentora věci například tím, že nemovitost měl uzamčenu a měl ji přístupnou jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně ji skutečně využíval. Za nesprávné měla žalobkyně i zjištění soudu I. stupně stran toho, že otec žalovaného měl být v období od [datum] do [datum] jediným statutárním orgánem žalobkyně. Byl to naopak žalovaný, kdo v období od [datum] do [datum] působil jako statutární ředitel a předseda správní rady žalobkyně, a tedy ji až do [datum] řídil. Na tomto místě žalobkyně poukazovala na [ustanovení pr. předpisu], o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen“ zákon o obchodních korporacích”), dle něhož by žalovaný musel mít k bezplatnému užívání nemovitostí žalobkyně souhlas valné hromady. Existence takového souhlasu však v řízení prokázána nebyla. Pokud jde o výpověď svědkyně [jméno] [příjmení], žalobkyně namítala, že soud I. stupně z ní vycházel bez dalšího, aniž by ji hodnotil v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, které jsou s ní v přímém rozporu (jako je kupní smlouva ze dne [datum], dohoda o narovnání z téhož dne a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum]) a v jejichž světle se výpověď svědkyně, stranící žalovanému, jeví jako nepravdivá a nevěrohodná. Obdobně nevěrohodná je i výpověď svědkyně [jméno] [příjmení], manželky žalovaného, která měla evidentní zájem na výsledku tohoto sporu. Nelze proto souhlasit s tím, že žalobkyni bylo požadované plnění odepřeno (přestože soud I. stupně dospěl k závěru, že podmínky pro vydání bezdůvodného obohacení by jinak byly naplněny), a to pro údajný rozpor s dobrými mravy, neboť mimořádné důvody, které soud I. stupně ve svém rozsudku zmiňuje, nemají potřebnou oporu v provedeném dokazování. Pokud jde o vlastní výši bezdůvodného obohacení, z níž soud I. stupně vycházel pro období od [datum] do [datum] a která byla zjištěna znaleckým posudkem znalkyně [příjmení], namítala žalobkyně její nesprávnost, neboť výpočet obvyklého nájemného byl nedůvodně snížen o 30 % pro podprůměrný stavebně-technický stav domu; v této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], dle něhož rozhodným je stav nemovitostí před započetím bezdůvodného obohacení, přičemž k tíži žalobkyně nemůže jít ta okolnost, že žalovaný se o nemovitosti řádně nestaral. Za nesprávný je třeba považovat i závěr soudu I. stupně o tom, že po výměne zámků dne [datum] již žalovaný nemohl nemovitosti užívat, neboť soud I. stupně opomenul, že to byl naopak žalovaný, kdo jako první přistoupil k výměně zámků. Ze všech těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl v zamítavém výroku o věci samé (ad II) změněn tak, že žalobě bude i ve zbývajicím rozsahu uplatněného nároku vyhověno a bude jí přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

9. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně uvedl, že závěr soudu I. stupně týkající se užívání pouze prvního patra rodinného domu je správný, neboť je podpořen výpověďmi svědkyň [jméno] a [jméno] [příjmení]. Žalovaný v domě, z něhož se odstěhoval v [anonymizováno] [rok], bydlel od své dospělosti, a to se souhlasem obou svých rodičů. Na této situaci se nic nezměnilo ani po prodeji domu žalobkyni. Nadále zde bydlel jak se souhlasem svého otce [jméno] [příjmení], tak se souhlasem svým (v době, kdy byl statutárním orgánem žalobkyně), a následně opět se souhlasem svého otce, jenž ho v této pozici vystřídal (a jenž je 99 % vlastníkem žalobkyně). Uvedené souhlasy nebyly až do února [rok] odvolány, neboli žádné bezdůvodné obohacení do této doby nemohlo vzniknout. Žalovaný dále odkázal na § 2997 odst. 1 o. z., dle něhož nemá právo na vrácení bezdůvodného obohacení ten, kdo jiného obohtail s vědomím, že k tomu není povinen. Proto i za situace, kdy žalobkyně souhlas s bezplatným užíváním rodinného domu ze strany žalovaného popírá, nelze přehlédnout, že moc dobře věděla, že žalovaný v prvním patře tohoto domu bydlí, a navíc sama měla po celou dobu klíče a tím i zajištěný přístup do tohoto domu. Takovéto vědomé plnění nedluhu je důvodem pro výluku z bezdůvodného obohacení. V ostatním se žalovaný s napadeným rozsudkem soudu I. stupně plně ztotožnil, a to zejména i s tím, že žaloba byla zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy, a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu jako věcně správný potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Odvolací soud poté, co přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v rozsahu, v němž byl odvoláním napaden, včetně řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že má podmínky pro věcné rozhodnutí jen v části napadeného výroku II, ve zbytku již nikoliv.

11. Odvolatelce (žalobkyni) je třeba přisvědčit v tom, že závěr soudu I. stupně stran zneužití práva (tedy aplikace § 8 o. z.) postrádá řádné zdůvodnění. Uplatnění korektivu dobrých mravů je (v judikatuře Nejvyšího i Ústavního soudu) vnímáno jako krajní prostředek korekce zásady autonomie vůle a připadá v úvahu zejména v situacích, kdy výkon práva sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak projevuje se nepřípustně v postavení některého ze subjektů závazkového vztahu, a tedy je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný (srov. např. rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], [ústavní nález]). Mezi takové případy lze nepochybně řadit i ty, kdy právo je vykonáváno, aniž by nositel tohoto práva měl skutečný (anebo jen zcela nepatrný) zájem na jeho výkonu (tzv. šikanózní žaloby), a sleduje především poškození druhé strany. Ustanovení § 8 o. z. tedy patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, přičemž tato jeho úvaha musí být podložena mimořádně závažnými okolnostmi konkrétního případu, které svou intenzitou převáží nad ochranou subjektivního práva účastníka (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva dle § 8 o. z. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Z pohledu výše uvedených nároků rozsudek soudu I. stupně zjevně neobstojí, opírá-li se v podstatě jen o skutečnost, že mezi žalovaným a jeho otcem (jinak též majoritním akcionářem žalobkyně, který ji z této pozice ovládá) došlo k narušení vzájemných vztahů, aniž by příčiny toho a zejména okolnosti, z nichž je dovozován závěr o šikanózní povaze žaloby, byly - a to na základě konkrétních skutkových zjištění - blíže rozebrány.

12. Soud I. stupně vystavěl svůj rozsudek převážně na tom, že uplatněný nárok (za dobu od [datum] do [datum]), byť by byl jinak důvodný, je v rozporu s dobrými mravy (má šikanózní charakter), neboť žalovaný předmětné nemovitosti užíval na základě souhlasu (dohody) mezi ním a jeho rodiči, kterou posléze (když se vztahy mezi nimi zhoršily) přestal otec žalovaného respektovat, a že žaloba je v podstatě jen výrazem jeho osobní zášti vůči žalovanému. V následujícím období (od [datum] do [datum]), kdy již nárok přiznává, soud I. stupně vychází z toho, že souhlas s bezplatným užíváním byl odvolán. Žalobkyně důvodně namítá, že v tomto směru se soud I. stupně nijak nevypořádal se zjištěním, že již v roce 2008 její právní předchůdkyně (matka žalovaného) disponovala pravomocným rozsudkem k vyklizení, což je skutečnost, která existenci žádného souhlasu s užíváním nenasvědčuje. Otce žalovaného pak nelze ztotožňovat se žalobkyní jako právnickou osobou, jíž nemovitost patří od roku [rok]. Na druhou stranu nelze přehlédnout ani to, že žalovaný dle zjištění soudu I. stupně navzdory pravomocnému (a vykonatelnému) rozsudku, který mu ukládal povinnost k jejich vyklizení, předmětné nemovitosti (nebo alespoň jejich část) i nadále užíval, aniž by se kdokoli (tedy ani nový vlastník - žalobkyně) proti tomu po celá léta jakkoliv bránil. Přitom ne po celou tuto dobu žalovaný působil v pozici statutárního ředitele žalobkyně (tím se měl stát až v roce [rok], na žalobkyni však byly nemovitosi převedeny již v roce [rok]), a nezdá se proto, že by užívání předmětných nemovitostí žalovaným mělo souviset s jeho působením v orgánech žalobkyně (dle i nadále použitelné judikatury, srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], souhlasu valné hromady ve smyslu [ustanovení pr. předpisu], nyní § 61 odst. 3 zákona o obchodních korporacích, nepodléhá jakékoliv plnění poskytované společností členu jejího orgánu, nýbrž pouze takové, které souvisí s výkonem jeho funkce). Tyto a další skutečnosti, jež vyplynuly a případně ještě vyplynou z provedeného dokazování, bude třeba opětovně zhodnotit, a to nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.), a na základě nich pak učinit odůvodněný závěr, zda žalovaný (a případně po jakou dobu) bezplatně užíval předmětné nemovitosti se souhlasem jejich vlastníka (jak sám po celou dobu tvrdí) či bez takového souhlasu, neboť pokud by souhlas k bezplatnému užívání (který může být i nevýslovný) měl, pak by bezdůvodné obohacení na jeho straně vůbec nevzniklo. Břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že právní titul k bezplatnému užívání nemovitostí existoval (a to případně i odvozený od souhlasu vlastníka), leží na žalovaném. Je na místě zdůraznit, že ani toto kasační rozhodnutí nijak nebrání soudu I. stupně, aby (poté, co najisto postaví, zda právo na vydání bezdůvodného obohacení vůbec vzniklo), právní ochranu žalobnímu požadavku opětovně odepřel, dojde-li k závěru, že jsou zde takové výjimečné okolnosti spojené s uplatňováním práva (např. právě šikanózní výkon práva zjevně poškozující žalovaného), vzhledem k nimž se výkon práva jeví jako nepřijatelný. Takový závěr ovšem vyžaduje velmi pečlivé zdůvodnění vycházející z řádně zjištěného skutkového stavu věci.

13. Za situace, kdy nelze mít za zcela vyjasněné všechny skutečnosti rozhodné pro závěr o vzniku bezdůvodného obohacení, se odvolací soud zatím jen okrajově vyjadřuje k otázce sporného rozsahu, v němž mělo toto bezdůvodné obohacení vzniknout. Dle ustálené judikatury spočívá-li bezdůvodné obohacení v užívání cizí nemovitosti, jsou pro rozsah získaného prospěchu rozhodující konkrétní skutková zjištění a míra omezení vlastníka užívané věci, a nelze proto automaticky vycházet z celkové výměry (plochy) nemovitosti, je-li prokázáno užívání toliko její části (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] či sp. zn. [spisová značka]). Poukaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] by proto byl příhodný jen, pokud by výsledky dokazování vedly k závěru, že žalovaný ve vztahu k předmětným nemovitostem dosáhl postavení jejich detentora (např. tím, že je oplotil a uzamkl či je jinak učinil přístupným jen pro sebe a svou potřebu, zatímco vlastníka z jejich užívání zcela vyloučil), a pak by skutečně nebylo rozhodné, nakolik intenzivně (a jakou jejich plochu) skutečně užíval. Z dosud provedeného dokazování se však takový závěr nepodává (viz např. odst. 35, 41 či 42 napadeného rozsudku). V obecné rovině lze říci, že důkazní břemeno ohledně toho, že žalovaný v rozhodném období užíval (všechny) předmětné nemovitosti, resp. že k nim měl v plném rozsahu zjednán přístup (např. tím, že od těchto nemovitostí, jež byly pod uzamčením, měl klíče, a bylo proto jen na něm, v jakém rozsahu možnosti z toho plynoucí využije), leží zásadně na žalobkyni, která se v tomto rozsahu vydání bezdůvodného obohacení domáhá. Na žalovaném naopak je, aby - brání-li se tím, že nemovitosti nebyly užívány výlučně jím a pro jeho potřebu, nýbrž zčásti i samotnou žalobkyní (či osobami, jimž to umožnila), případně že je z jiného důvodu (který jde k tíži žalobkyně) mohl užívat jen omezeně, tyto skutečnosti náležitě tvrdil i prokázal. Co se pak týče toho, že žalovaný předmětné nemovitosti nemohl užívat (a ani vyklidit) z důvodu výměny zámků, a proto byl požadavek na vydání bezdůvodného obohacení za období od [datum] do [datum] zamítnut, postrádá tento závěr (viz odst. 65 napadeného rozsudku) dostatečné zdůvodnění.

14. Jako nedůvodné je však třeba odvolání žalobkyně posoudit v té části, v níž směřovalo proti zamítnutí žalobního žádání na vydání bezdůvodného obohacení za dobu od [anonymizováno] do [datum]. Bezdůvodné obohacení totiž v daném případě vzniká každým dnem výkonu užívacího práva k věci bez odpovídajícího právního titulu, a proto je běh promlčecí lhůty (§ 621, § 629 o. z.) třeba posuzovat samostatně ve vztahu k nárokům na vydání majetkového prospěchu za jednotlivé dny (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] či sp. zn. [spisová značka]). Byla-li žaloba u soudu podána až dne [datum], stalo se tak již poté, co tříletá promlčecí doba ve vztahu k období zakončenému dnem [datum] (nikoliv až dnem [datum], jak nesprávně uzavřel soud I. stupně) marně uplynula, a jelikož žalovaný se promlčení dovolal, nelze v této části žalobkyni její nárok (ať již by byl po právu či nikoliv) přiznat (§ 610 odst. 1 o. z.). Žalobnímu požadavku na vydání bezdůvodného obohacení za dobu od [anonymizováno] do [datum] odpovídá částka [částka], k jejímuž výpočtu odvolací soud dospěl tak, že peněžité plnění, jehož se žalobkyně domáhala za celou dobu od [datum] do [datum] (tj. za [číslo] dnů), vydělil počtem všech dnů ([číslo]) a následně vynásobil počtem dnů ([anonymizováno]), za něž se právo promlčelo ([anonymizována tři slova]: [číslo] [anonymizováno] = [anonymizována dvě slova]).

15. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku II ohledně částky [částka] a jejího příslušenství podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil a ve zbývajícím rozsahu tohoto výroku, jakož i v akcesorických výrocích o nákladech řízení jej podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

16. Na soudu I. stupně bude, aby se v dalším řízení znovu zabýval tím, zda žalobkyni nárok z titulu bezdůvodného obohacení (po datu [datum]) vznikl či nikoliv, a případně i jeho rozsahem a výší (a v takovém případě zohlední i to, co žalobkyni již bylo za období od [datum] do [datum] přisouzeno). Soud I. stupně při tom přihlédne ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a vypořádá se s argumentací obou účastníků řízení. Dojde-li k závěru, že žalovaný se sice na úkor žalobkyně obohatil, nicméně že žalobní požadavek, byť formálně zákonu neodporuje, je přesto vzhledem ke konkrétním okolnostem tohoto případu nepřijatelný a nelze mu poskytnout právní ochranu, bude třeba, aby tento svůj závěr velmi pečlivě zdůvodnil (viz též odst. 12 tohoto rozsudku) Uváží také, zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit (a to případně i s poskytnutím příslušných procesních poučení dle § 118a o. s. ř. tomu kterému z účastníků řízení). Poté, co si opatří dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a vyvodí z něj i opodstatněné právní závěry, soud I. stupně znovu o věci v rozsahu, v němž mu byla vrácena, rozhodne, přičemž současně neopomene rozhodnout ani o nákladech řízení, a to včetně nákladů tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).