o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 138/2021 - 172,

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] [datum] do [datum] (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Soud I. stupně uvedl, že tak rozhodl o žalobě požadující náhradu majetkové újmy (škody) vzniklé nezákonným rozhodnutím – rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen„ VS“) ze dne 26. 6. 2006, č. j. [číslo jednací], jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit společnosti [právnická osoba] (dále jen„ [právnická osoba]“) částku [částka] s příslušenstvím. Na základě tohoto rozhodnutí žalobkyně dne [datum] zaplatila [právnická osoba] [částka], která odpovídala přísudku včetně příslušenství (soud I. stupně zjevně měl na mysli u pojmu přísudek vše, co bylo soudním rozhodnutím uloženo žalobkyni zaplatit – poznámka odvolacího soudu) a zároveň zaslala [právnická osoba] upozornění, aby nečinila úkony, které by významně snižovaly majetek společnosti a současně podala k Městskému soudu v Praze (dále jen„ MS“) návrh na předběžné opatření k omezení dispozic [právnická osoba] s jejím majetkem. Předběžné opatření vydané MS bylo k odvolání [právnická osoba] změněno tak, že byla omezena v nakládání s finančními prostředky tak, aby na jejím bankovním účtu neklesl zůstatek pod [částka]. Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 23 Cdo 1787/2006 - 470, Nejvyšší soud (dále jen„ NS“) zrušil rozsudky MS a VS, na základě kterých bylo žalobkyni uloženo zaplatit [právnická osoba] [částka] s příslušenstvím, následně MS žalobu [právnická osoba] proti žalobkyni zamítl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 37 Cm 158/2009 - 555. Žalobkyně se poté žalobou domáhala po [právnická osoba] vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka] s příslušenstvím a současně podala návrh, kterým by jí bylo zakázáno nakládat s jejím majetkem, přičemž MS usnesením ze dne [datum] vydal předběžné opatření, kterým zakázal [právnická osoba] nakládat s částkou [částka], nicméně následně bylo zjištěno, že na bankovním účtu se nachází již jen částka [částka]. Žalobě na vydání bezdůvodného obohacení bylo vyhověno rozsudkem MS ze dne [datum], tento však nenabyl právní moci, neboť [právnická osoba] proti rozhodnutí podala odvolání. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], MS zjistil úpadek [právnická osoba] a prohlásil na její majetek konkurs, žalobkyně podala přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení, v rámci částečného rozvrhu zpeněžení majetkové podstaty dlužníka AUGUSTUS insolvenční správce vyplatil dne [datum] žalobkyni částku [částka], a to na základě rozvrhového usnesení ze dne [datum], k dalšímu uspokojení pohledávky žalobkyně již nedošlo a usnesením ze dne [datum] byl konkurs na majetek [právnická osoba] zrušen, po zrušení této společnosti byla dne [datum] vymazána z obchodního rejstříku. Žalobkyně dále uváděla, že bývalý jednatel společnosti [příjmení] [jméno] [příjmení] zemřel ještě během řízení, jeho pozůstalost byla předlužená a majetek, který se nepodařilo zpeněžit, připadl státu. Další uspokojení pohledávky žalobkyně ze strany [právnická osoba] ani ze strany jejího jediného jednatele tak již není možné. Žalobkyně tak na základě nezákonného rozhodnutí plnila částku [částka], částečně byla uspokojena částkou [částka], rozdíl uvedených částek, tj. částka [částka], je škodou, která žalobkyni v důsledku nezákonných rozhodnutí vznikla. Žalobkyně uzavřela, že svůj nárok u žalované předběžně uplatnila dne [datum].

3. Soud I. stupně dále uvedl, že žalovaná nárok neshledala důvodným, kdy jakkoliv konstatovala, že ve věci došlo k vydání nezákonných rozhodnutí, kterými jsou rozsudek MS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9 Cm 138/96 - 287 a rozsudek VS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 Cmo 110/2006 - 390, tak zjistila, že žalobkyně měla v době plnění [právnická osoba] informace o tom, že tato společnost dlouhodobě nevykazuje žádnou podstatnou činnost, o tom, že ve společnosti docházelo k diskutabilním majetkovým přesunům a rovněž o tom, že tato společnost měla být ovládána společníky, kteří byli v příbuzenském poměru, a tedy osobami jednajícími ve shodě a ovládajícími 60 % podíl ve společnosti. V přípisu ze dne [datum] adresovaném [právnická osoba] žalobkyně vyjádřila předpoklad, že jí vyplacená částka bude použita k rozdělení zisku mezi společníky a že [právnická osoba] bude následně zlikvidována a žalobkyni bude vyplacen vypořádací podíl. Bylo na žalobkyni, aby se nažila dostupnými prostředky docílit toho, aby mohlo dojít k zaplacení předmětné částky až po rozhodnutí o podaném dovolání (proti rozsudku VS ze dne [datum] – poznámka odvolacího soudu). Žalobkyně však nepodala návrh na odklad vykonatelnosti, ani nevyužila možnosti neuhradit přísudek s tím, že v případě zahájení exekučního řízení ze strany [právnická osoba] by složila přisouzenou částku na účet soudního exekutora, přičemž v takovém případě by došlo na návrh žalobkyně jako povinné k odložení provedení exekuce do právní moci rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce, pročež žalovaná uzavřela, že žalobkyně neučinila veškeré možné kroky k zabránění vzniku škody.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování po skutkové stránce uzavřel, že žalobkyni bylo pravomocným rozsudkem VS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 Cmo 110/2006 - 390, uloženo uhradit [právnická osoba] [částka] s příslušenstvím. Žalobkyně celkovou částku [částka] [právnická osoba] dne [datum] uhradila, NS rozsudek, na jehož základě bylo žalobkyní plněno, zrušil, přičemž v následujícím řízení byla žaloba [právnická osoba] zamítnuta. Společnost AUGUSTUS však zaplacenou částku [částka] žalobkyni nevrátila, pročež ta podala žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, které bylo vyhověno. Vzhledem k podílu žalobkyně ve [právnická osoba] žalobkyně podala též žalobu o zrušení této společnosti. Jak v rámci řízení o vydání bezdůvodného obohacení, tak v rámci řízení o zrušení společnosti žalobkyně usilovala předběžnými opatřeními o omezení dispozice [právnická osoba] s účtem, na nějž byla částka [částka] žalobkyní uhrazena, čehož sice docílila, ale jen stran částky [částka]. V insolvenčním řízení dlužníka [právnická osoba] byl zjištěn jeho úpadek a na jeho majetek prohlášen konkurs. Z konkursu se žalobkyni dostalo částečného uspokojení ve výši [částka], přičemž následně došlo ke zrušení konkursu, neboť majetek [právnická osoba] byl pro uspokojení věřitelů nepostačující. Jednatel [právnická osoba] zemřel, žalobkyně se přihlásila se svou pohledávkou též do dědického řízení, nicméně i to skončilo likvidací předluženého dědictví. Žalobkyně se proto domáhala u žalované náhrady škody v podobě rozdílu mezi vyplaceným přísudkem a částkou, kterou na základě částečného rozvrhového usnesení obdržela, tj. ve výši [částka], žalovaná byť shledala existenci nezákonného rozhodnutí, škodu nevyplatila, neboť dospěla k závěru, že žalobkyně nevyužila veškerých prostředků (zjevně k zabránění vzniku škody – poznámka odvolacího soudu), resp. vyplatila plnění i přes to, že měla indicie, že ve [právnická osoba] dochází k nestandardním machinacím s penězi.

5. Soud I. stupně po citaci ust. §§ 1 odst. 1, odst. 2, 5, 7 odst. 1, 8 odst. 1, odst. 2, odst. 3, 14 odst. 1, odst. 3, 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“) upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nejprve shledal existenci odpovědnostní titulu, tedy, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, tedy takové rozhodnutí, které je buď pravomocné nebo vykonatelné bez ohledu na právní moc a zároveň je posléze zrušeno nebo změněno pro nezákonnost v době, kdy mělo zamýšlené právní účinky ve smyslu právní moci nebo vykonatelnosti, přičemž tímto rozhodnutím byl rozsudek VS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 Cmo 1108/2006 - 390, kterým bylo žalobkyni uloženo [právnická osoba] plnit a který byl NS zrušen.

6. K majetkové újmě soud I. stupně s odkazem na rozsudek NS ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1635/2013, předestřel, že pouze v případě, že pohledávku poškozeného nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková újma (škoda) spočívající ve ztrátě majetku.

7. V této souvislosti pak zhodnotil tvrzený nárok žalobkyně jako důvodný, neboť jí v důsledku nezákonného rozhodnutí (soud I. stupně pojem nesprávného úředního postupu použil zjevným nedopatřením – poznámka odvolacího soudu) vznikla pohledávka za [právnická osoba], kterou uplatnila žalobou o vydání bezdůvodného obohacení, které bylo vyhověno, ovšem ze strany [právnická osoba] nebylo plněno. Společnost AUGUSTUS byla v úpadku, který byl řešen prohlášením konkursu na její majetek. V rámci částečného rozvrhu bylo žalobkyni plněno toliko částkou [částka] z původně uplatněné částky [částka], rovnající se výši plnění (včetně příslušenství) žalobkyně na základě nezákonného rozhodnutí. Žalobkyní byly činěny pokusy o zajištění plnění na účtu [právnická osoba] v podobě opakovaných předběžných opatření jak v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, tak v řízení o zrušení společnosti, což se jí podařilo toliko v částce [částka], která, jak později vyplynulo z výsledku insolvenčního řízení, byla v podstatě jedinou hodnotou, z níž byli následně věřitelé uspokojeni. Nebýt této aktivity žalobkyně, došlo by ke škodě výrazně vyšší.

8. Námitku žalované, že žalobkyni náhrada škody nenáleží, neboť žalobkyně neučinila veškeré možné kroky vedoucí k zabránění vzniku škody, soud I. stupně neshledal důvodnou, neboť zákon č. 82/1998 Sb. ukládá, aby poškozená osoba využila v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje a současně uvádí, že se jedná o řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Nejedná se tak o žalovanou nastíněnou bezbřehou povinnost uplatnit jakékoliv kroky. Pokud žalovaná uvedla, že žalobkyně neuplatnila návrh na odklad vykonatelnosti, nejedná se o procesní prostředek podřaditelný pod ust. § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., nadto vzhledem ke znění ustanovení o odkladu vykonatelnosti a výši majetku žalobkyně, tato ani nesplňovala podmínky, aby jejímu návrhu bylo vyhověno. Polemiku žalované o tom, že žalobkyně na základě pravomocného rozhodnutí neměla plnit a měla vyčkat až na případnou exekuci, ve které mohla plnit do exekuční úschovy, soud I. stupně označil jako jen zpětně dovozenou možnost, v níž navíc žalovaná podsouvá žalobkyni, jako klíčovému hráči v oblasti telekomunikací na trhu, že se měla protivit pravomocnému rozhodnutí soudu, obcházet zákon a zneužívat právních kliček.

9. Soud I. stupně tak shledal, že žalobkyni v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím vznikla škoda ve výši [částka], za kterou odpovídá žalovaná, pročež žalobě co do požadované jistiny vyhověl včetně úroku z prodlení od [datum], co do úroku z prodlení předcházejícího uvedenému datu žalobu zamítl, neboť žalovaná se dostala do prodlení až uplynutím 6 měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované v souladu s ust. § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.

10. O náhradě nákladů řízení účastnic soud I. stupně rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobkyni, která měla v řízení ve věci neúspěch jen v nepatrné části, plnou náhradu nákladů řízení ve výši [částka], jíž odpovídá zaplacený soudní poplatek za žalobu a paušální náhrada nákladů dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška č. 254/2015 Sb.“), za dva úkony po [částka] (ve výši podle ust. § 2 odst. 3 citované vyhlášky – poznámka odvolacího soudu), a to za žalobu (zjevným nedopatřením soud I. stupně uvedl za vyjádření k žalobě – poznámka odvolacího soudu) a za účast při jednání konaném dne [datum] (správně [datum] – poznámka odvolacího soudu). O lhůtě k plnění soud I. stupně rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. zjevně část věty za středníkem.

11. Proti rozsudku soudu I. stupně (jeho vyhovujícímu výroku ve věci samé a výroku o náhradě nákladů řízení) podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, jež následně doplnila.

12. Žalovaná nejdříve namítla, že soud I. stupně nesprávně vyhodnotil otázku věcné pasivní legitimace, tedy, která osoba je nositelem žalobkyní požadované povinnosti, přičemž setrvala na svém přesvědčení, že osobou, která způsobila žalobkyni škodu, není stát, nýbrž [právnická osoba] (která žalobkyni přes její výzvu částku, jež na základě tehdy vykonatelného exekučního titulu vyplatila, nevrátila), kdy stran této otázky vytkla soudu I. stupně, že se s její v řízení před ním uplatněnou argumentací, nevypořádal.

13. Žalovaná dále vytkla soudu I. stupně, že se ani nevypořádal s její argumentací stran toho, že sama žalobkyně svým vlastním postupem při podnikání přispěla ke vzniku škody tím, že spoluzaložila se dvěma fyzickými osobami [právnická osoba], jejímž byla po celou dobu společníkem s významným podílem a již jen proto musí jít postup této společnosti, který žalobkyně napadá, i k její tíži a je tedy nesprávný závěr soudu I. stupně, že za škodu odpovídá výhradně stát, byla-li způsobena společností, jejímž byla žalobkyně sama společníkem. Zvolila-li žalobkyně část svého podnikání prostřednictvím uvedené společnosti (přičemž právě v této souvislosti byla uzavřena mezi žalobkyní a touto společností smlouva o distribuci předplacených karet do telefonních automatů a právě v důsledku toho, že žalobkyně tuto smlouvu následně vypověděla a otázka platnosti výpovědi byla předmětem daného řízení, kdy uvedená společnost přišla o jediný předmět činnosti a tak o zisk) a bylo-li podnikání této společnosti neúspěšné anebo její jednání nezodpovědné, žalobkyně již tím alespoň zčásti ke vzniku škodlivého následku přispěla a na vzniku vlastní škody se tak spolupodílela. Otázkou spoluzavinění se však soud I. stupně nezabýval.

14. Žalovaná vyslovila nesouhlas i se závěrem soudu I. stupně o tom, že žalobkyně učinila k ochraně svých práv a zamezení vzniku škody vše, co učinit mohla, neboť nenavrhla v řízení před NS odklad vykonatelnosti předmětného rozhodnutí, kdy se jednalo o jediný právní institut, který v dané věci bylo lze použít. V této souvislosti žalovaná uvedla, že nesouhlasí s argumentací soudu I. stupně o tom, že žalobkyně za účelem ochrany svých práv nemusela současně s dovoláním podat návrh na odklad vykonatelnosti a o tom, že by takovému návrhu nebylo vyhověno jen proto, že žalobkyně je významným ekonomickým subjektem. K této otázce žalovaná uzavřela, že žalobkyni poměry ve [právnická osoba] byly známy a je zřejmé, že se navrácení finančního plnění obávala, když uvedenou společnost vyzývala, aby s předmětnou finanční částkou nenakládala.

15. Žalovaná dále vytkla soudu I. stupně, že se nevypořádal s její, při jednání uplatněnou, námitkou promlčení nároku žalobkyně, kterou odůvodnila uplynutím promlčecí lhůty běžící od vydání rozvrhového usnesení (dne [datum]) a jeho realizace (ke dni [datum], kdy jak vyplývá ze sdělení insolvenčního správce, byla žalobkyně částečně uspokojena, a to částkou [částka]), kdy toto rozvrhové usnesení bylo vydáno v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek [právnická osoba], do dne uplatnění nároku u žalované. V březnu [rok] tak bylo žalobkyni známo, jaké částky se domohla, nejpozději od té doby běžela tříletá promlčecí lhůta, která uplynula v březnu 2019, žalobkyně však svůj nárok uplatnila u žalované až v srpnu [rok].

16. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítne.

17. Žalobkyně k odvolání žalované uvedla, že soud I. stupně se pasivní legitimací žalované zabýval v bodu 36 odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž správně vyložil (včetně poukazu na přiléhavou judikaturu NS), v jakých případech nastupuje žalovaná jako subjekt odpovědný za vzniklou škodu. V souladu s tím také žalobkyně v předcházejících řízeních postupovala, když svůj nárok uplatnila žalobou o zaplacení vůči [právnická osoba], stejně jako následně přihlásila svoji pohledávku v rámci insolvenčního řízení. Pouze tímto důsledným, mnohaletým a zdokumentovaným úsilím se žalobkyni podařilo vymoci po [právnická osoba] vzniklé škody. Nicméně nedošlo k úplné úhradě, protože to již nebylo v probíhajícím insolvenčním řízení možné s ohledem na nedostatek majetku uvedené společnosti. Tento postup žalobkyně je naopak znakem toho, že žalobkyně uplatnila svůj nárok na náhradu škody vůči [právnická osoba], v soudních řízeních řádně pokračovala a v maximální možné míře svůj nárok po [právnická osoba] vymohla. Žalobkyně dále poukázala na nekonzistentnost názorů žalované, kdy v této souvislosti připomněla, že se snažila uplatnit nárok na náhradu škody již v roce [rok] v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Praha 2 pod sp. zn. 28 C 288/2015 a u MS pod sp. zn. 21 Co 75/2017, přičemž právě v tomto předchozím řízení žalovaná ve svém stanovisku ze dne [datum] žalobkyni sdělila, že ve věci je dána existence odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí, avšak s ohledem na skutečnost, že dosud není skončeno insolvenční řízení vedené na majetek [právnická osoba], žalovaná žalobkyni náhradu škody nepřiznala. Je tedy evidentní, že již v minulosti si byla žalovaná své odpovědnosti vědoma. Při důsledném uplatnění argumentace žalované by stát neodpovídal za škodu vůbec nikdy. Nadto námitka, že by měla být pasivně věcně legitimována [právnická osoba], nedává ani smysl, když insolvenční řízení se [právnická osoba] již skončilo a po skončení insolvenčního řízení došlo ke zrušení této společnosti a jejímu výmazu z obchodního rejstříku.

18. K námitce žalované, že příčinou vzniku škody bylo samo založení [právnická osoba] a menšinová majetková účast žalobkyně v této společnosti, uvedla, že příčinou vzniku škody byla nezákonná rozhodnutí, neboť pokud by jich nebylo, k platbě 139 milionů Kč by nedošlo. Žalobkyně zopakovala, že mezi [právnická osoba] a žalobkyní došlo ke sporu vyplývajícího ze smlouvy o distribuci telefonních karet do veřejných telefonních automatů. V tomto sporu došlo k vydání nezákonných rozhodnutí. Přitom tento spor nebyl nijak závislý na tom, zda a jaký podíl má žalobkyně ve [právnická osoba]. Nešlo o spor korporátního práva, nýbrž o spor práva smluvního. Škoda tak vznikla jedině v příčinné souvislosti s nezákonnými rozsudky MS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9 Cm 138/96 - 287, a VS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 Cmo 1108/2006 – 390, které byly následně zrušeny, neboť jedině na základě nich žalobkyně plnila. Žalobkyně tak vyslovila přesvědčení o tom, že se jednalo o samostatně působící příčinu vzniku škody, žádná jiná příčina, proč by žalobkyně platila [právnická osoba] přes 139 miliónů korun, zde neexistovala. Žalobkyně připomněla, že její podíl ve [právnická osoba] byl menšinový a činil méně jak 40 %. Společnost AUGUSTUS byla ovládaná ve shodě jednajícími otcem a synem Lintymerovými, kteří disponovali podílem více jak 60%. Ing. [příjmení] byl také jediným jednatelem [právnická osoba]. Menšinová účast žalobkyně nebyla příčinou vzniku škody, naopak žalobkyni umožnila v určitých fázích účinně zamezovat odlivu prostředků z účtu [právnická osoba] a výrazně omezila rozsah konečné škody.

19. K námitce žalované, že žalobkyně neučinila vše, co mohla k ochraně svých práv a zamezení vzniku škody, když nenavrhla v řízení před NS odklad vykonatelnosti předmětného rozhodnutí, uvedla, že soud I. stupně se touto námitkou zabýval v bodu 38 odůvodnění napadeného rozsudku, kdy soud I. stupně v souladu s aplikovaným ust. § 8 odst. 3 zákona 82/1998 Sb. popsal, že povinnost žalobkyně uplatnit prostředky k ochraně svých práv není bezbřehá, má své zákonné mantinely a současně není možné, aby při tom docházelo ze strany poškozeného k obcházení zákona, protivení se pravomocným soudním rozsudkům a zneužívání právních kliček. Žalobkyně připomněla, že od vydání nezákonných rozhodnutí uplynulo 17, resp. 16 let, a za tu dobu učinila celou řadu kroků, které měly buď vzniku škody předejít anebo ji alespoň reparovat. Dále uvedla, že pokud zde existuje vykonatelný exekuční titul, který ukládá povinnost uhradit částku, pak tuto povinnost je zapotřebí splnit a nelze vyčítat povinnému subjektu, že vykonatelnou povinnost splnil. Uvalení exekuce by znamenalo generální inhibitorium. Stran možného odkladu výkonu rozhodnutí (správně odkladu vykonatelnosti – poznámka odvolacího soudu) žalobkyně uvedla, že spoléhat na odklad výkonu rozhodnutí u společnosti s takovým finančním zázemím jako byla a je žalobkyně, by bylo naprosto nereálné, podmínky odkladu výkonu rozhodnutí tak splněny nebyly. Dále uvedla, že se snažila využít jiných prostředků k zmírnění škody, kdy se snažila o to, aby zaplacené prostředky zajistila na účtu [právnická osoba]. K tomu právě využila svého historického postavení menšinového společníka společnosti, kterou jinak zcela ovládali společně společník a jednatel [jméno] [příjmení] a jeho syn jednající jako osoby blízké ve shodě, když se jí dočasně podařilo díky předběžnému opatření zajistit částku celou, nicméně v průběhu dovolacího řízení bylo nakonec zajištění sníženo. Nicméně takto zajištěná částka pouze díky přístupu žalobkyně zůstala na účtu [právnická osoba] deponovaná po celou dobu, až do pravomocného prohlášení úpadku uvedené společnosti a posloužila jak k úhradě nákladů insolvenčního řízení, tak k částečnému pokrytí pohledávky žalobkyně. Proto také žalobkyně mohla vůči žalované vznést nárok v rozsahu odpovídajícímu toliko 107 milionům Kč a nikoli původně zaplaceným 139 milionům Kč.

20. Žalobkyně zopakovala, co vše musela podstoupit, aby se pokusila vymoci částku 139 milionů Kč zpět, kdy nejprve se soustředila na to, aby původní nezákonné rozsudky vydané v řízení proti žalobkyni byly nahrazeny rozsudky správnými a zákonnými, což se podařilo, kdy spekulativní žaloba proti žalobkyni opřená o nezákonný výklad smlouvy byla zamítnuta rozsudkem MS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 37 Cm 158/2009 - 555, ve spojení s rozsudkem VS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 3 Cmo 314/2010 - 615. Paralelně ale podala žalobu a spojila ji i s návrhem na předběžné opatření. Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 Cm 217/2009 - 303, MS uložil [právnická osoba] povinnost uhradit (vrátit) částku 139 milionů Kč žalobkyni, nicméně tou dobou již bylo zřejmé, že [právnická osoba] takovou částku nemá. Toto řízení o vrácení částky 139 milionů Kč bylo během insolvenčního řízení přerušeno a nakonec bylo odvolací řízení zastaveno, protože [právnická osoba] byla po skončení konkursu zrušena a vymazána z obchodního rejstříku. Z tohoto řízení tedy žádné uspokojení nevzešlo. S ohledem na tyto skutečnosti žalobkyně využila své postavení menšinového společníka ve [právnická osoba] a podala proti jejímu jedinému jednateli žalobu o náhradu škody pro porušení péče řádného hospodáře, kdy řízení bylo vedeno u MS pod sp. zn. 71 Cm 71/2012 a po rozdělení na dvě dílčí řízení i pod sp. zn. 71 Cm 2/2018, vydání meritorního rozhodnutí však žalobkyně nedosáhla, řízení byla v roce 2018 z důvodů neodstranitelné překážky v řízení zastavena, neboť žalovaný [příjmení] [jméno] [příjmení] dne [datum] zemřel. Vzhledem k tomu, že nebyl zřejmý okruh dědiců, bylo řízení dne [datum] přerušeno do skončení dědického řízení. V dědickém řízení bylo vydáno usnesení, jímž byla nařízena likvidace pozůstalosti žalovaného, když dědicové jak ze zákona, tak ze závěti dědictví odmítli a stát – Česká republika jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových – po vyrozumění o tom, že by dědictví mělo připadnout státu a po sestavení seznamu aktiv a pasiv pozůstalosti, navrhl, aby soud nařídil likvidaci pozůstalosti. Pozůstalost byla předlužená. Ani z tohoto řízení tedy žádné uspokojení nevzešlo. Nakonec se žalobkyně snažila domoci uspokojení i v insolvenčním řízení na základě návrhu ze dne [datum], úpadek [právnická osoba] byl prohlášen až usnesením MS ze dne [datum] ve spojení s usnesením VS ze dne [datum].

21. Žalobkyně z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

22. Při jednání odvolacího soudu žalobkyně poukázala na to, že se snažila škodě předejít, což se jí zpočátku i dařilo a zdůraznila, že již žalobu proti žalované podávala z obavy, aby nezmeškala promlčecí lhůtu, kdy řízení bylo vedeno v letech 2015 až 2017, přičemž její žaloba byla zamítnuta pro předčasnost z důvodu dosud neskončeného insolvenčního řízení. To skončilo v březnu 2020, žádný další majetek ([právnická osoba] – poznámka odvolacího soudu) se neobjevil. Není tak žádného jiného subjektu (po kom by se žalobkyně mohla náhrady domáhat – poznámka odvolacího soudu) a stát je poslední instancí (posledním dlužníkem – poznámka odvolacího soudu).

23. Odvolací soud po nařízeném jednání (ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně z podnětu podaného odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a) a po zopakování dokazování podle ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem MS ze dne 8. 8. 2005, č. j. 9 Cm 138/96 - 287, rozsudkem VS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 Cmo 110/2006 - 390, a rozsudkem MS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 Co 75/2017 - 169, a po doplnění dokazování podle ust. § 213 odst. 4 o. s. ř. doručenkou zástupci žalobkyně (v procesním postavení žalované) stran doručení rozsudku VS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 Cmo 110/2006 - 390, a dovoláním žalobkyně (v procesním postavení žalované) proti rozsudku VS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 Cmo 110/2006 - 390, odvolání neshledal důvodným.

24. Z rozsudku MS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9 Cm 138/96 - 287, odvolací soud zjistil, že žalobkyni bylo uloženo do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit [právnická osoba] [částka] se specifikovaným úrokem z prodlení, co do částky [částka] s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a co do částky [částka] s příslušenstvím byla žaloba odmítnuta.

25. Z rozsudku VS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 Cmo 110/2006 - 390, odvolací soud zjistil, že vyhovující výrok rozsudku MS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9 Cm 138/96 - 287, byl co do částky [částka] se specifikovaným úrokem z prodlení potvrzen, co do částky [částka] s příslušenstvím změněn tak, že žaloba byla zamítnuta.

26. Z doručenky zástupci žalobkyně (v procesním postavení žalované) stran doručení rozsudku VS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 Cmo 110/2006 - 390, odvolací soud zjistil, že mu byl rozsudek doručen dne [datum].

27. Z dovolání žalobkyně (v procesním postavení žalované) proti rozsudku VS ze dne 26. 6. 2006, č. j. 12 Cmo 110/2006-390, odvolací soud zjistil, že žalobkyně podala dovolání dne [datum].

28. Z rozsudku MS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 Co 75/2017 - 169, odvolací soud zjistil, že žalobkyně již totožnou žalobu proti žalované podala, tato byla zamítnuta; soud I. stupně se zabýval vznesenou námitkou promlčení s tím, že dospěl k negativnímu závěru, kdy tato začíná běžet až od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, přičemž tato skutečnost bude postavena na jisto až skončením insolvenčního řízení (vedeného na majetek [právnická osoba] – poznámka odvolacího soudu), s čímž souvisí i otázka předčasnosti žaloby, neboť insolvenční řízení nadále trvá, přičemž jakkoliv v jeho rámci byla žalobkyně částečně uspokojena, tak z jeho průběhu není zřejmé, že by dané uspokojení bylo pro ni i uspokojením konečným; odvolací soud se s posouzením běhu promlčecí lhůty i otázkou předčasnosti žaloby soudem I. stupně ztotožnil, přičemž uvedl, že pokud nelze učinit zjištění, že žalobkyni již škoda skutečně vznikla, nelze ani stanovit počátek běhu subjektivní promlčecí doby.

29. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil v zásadě dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění a takto zjištěný skutkový stav posoudil věcně správně i po stránce právní s citací pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. vztahujících se k institutu nezákonného rozhodnutí a náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí.

30. Odvolací soud nejprve uvádí, že zcela souhlasí s hodnocením soudu I stupně, že nárok na náhradu škody (majetkové újmy) způsobené pravomocným rozhodnutím, jež bylo posléze zrušeno, je třeba posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, přičemž ani mezi účastnicemi nebyl rozdílný náhled na existenci tohoto odpovědnostního titulu.

31. Zároveň mezi účastnicemi nebylo sporu o tvrzeních žalobkyně, v jakých řízeních a po jakých subjektech se domáhala vrácení jí na základě pravomocného rozhodnutí vyplacené částky [částka] a o výsledcích těchto řízení, kdy žalobkyni se dostalo uspokojení jen co do částky [částka], tedy mezi účastnicemi nebylo sporu, že žalobkyni vznikla újma v její majetkové sféře způsobená výplatou částky na základě pravomocného rozhodnutí posléze zrušeného, kdy posléze byla žaloba [právnická osoba] pravomocně zamítnuta.

32. Odvolací soud sice dává za pravdu žalované, že soud I. stupně se zabýval obranou žalované v jejím písemném podání a poněkud opomněl na doplnění její obrany přednesené při soudním jednání, nicméně toto pochybení nemělo vliv na správnost jeho rozhodnutí, když odvolací soud se jednotlivými výtkami (argumentací) žalované zabýval, přičemž je neshledal důvodnými.

33. K otázce příčinné souvislosti odvolací soud uvádí, že i příčinná souvislost jako jeden ze tří podstatných atributů odpovědnostního vztahu musí být prokázána (nestačí připuštění možnosti či úvahy o jakékoliv pravděpodobnosti), přičemž břemeno tvrzení a důkazní tížilo žalobkyni. Relevantní otázkou tak bylo, zda mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou majetkovou újmou existuje příčinná souvislost v rovině právní, příčinná souvislost v rovině jiné (morální, lidské či jakékoliv jiné) je irelevantní. Ze skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně je zjevné, že žalobkyně plnila [právnická osoba] na základě pravomocného rozhodnutí, námitky žalované stran spolupráce žalobkyně s touto společností (která nadto fakticky skončila v polovině devadesátých let minulého století) a majetkové účasti v ní mohly směřovat do oblasti jiné, než oblasti příčinné souvislosti čistě v rovině právní. Za takového stavu odvolací soud uzavírá, že příčinná souvislost mezi žalobkyní uplatněným odpovědnostním titulem a vzniklou škodou je dána, když nezákonné rozhodnutí působilo jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na předcházející podnikání žalobkyně a [právnická osoba], z něhož právě vznikl spor, jenž byl předmětem řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí.

34. S právě uvedeným souvisí námitka žalované, že není ve věci pasivně legitimována, když škodu nezpůsobila žalovaná, ale právě [právnická osoba], která žalobkyni nevrátila jí vyplacenou částku. Je sice skutečností, že tato společnost byla poté, co byla její žaloba pravomocně zamítnuta (nadto se žalobkyně po ní soudně domáhala vydání bezdůvodného obohacení, přičemž i v insolvenčním řízení byla pohledávka žalobkyně uznána jako oprávněná a bylo na ní částečně plněno), povinna jí uhrazenou částku vrátit, nicméně tato společnost (případně i její jednatel) byla primárním dlužníkem. Žalobkyně prokázala, že se všemi dostupnými prostředky jak po uvedené společnosti, tak po jejím jednateli snažila, aby se jí vyplacené plnění dostalo zpět, s úspěchem však jen částečným rovnajícím se plnění, které se jí dostalo z (částečného) rozvrhu majetkové podstaty společnosti. Pak je namístě odpovědnost státu jakožto posledního dlužníka, a to z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.

35. S právě uvedeným ale souvisí i námitka žalované, že spoluzavinění na vzniku škody tíži i samotnou žalobkyni (spolupráce žalobkyně se [právnická osoba], z níž vznikl soudy projednávaný předmětný spor, spoluzaložení společnosti žalobkyní, její majetková účast v ní). Jak již odvolací soud uvedl, nezákonné rozhodnutí působilo jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na předcházející podnikání žalobkyně a [právnická osoba], z něhož vznikl projednávaný spor. Pak toto podnikání ve všech žalovanou namítaných souvislostech nemohlo ani založit spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody.

36. K žalovanou při jednání vznesené námitce promlčení nároku, kdy tato byla vznesena tzv. z důvodu procesní opatrnosti, odvolací soud uvádí, že ji neshledává důvodnou. Jak tříletá subjektivní promlčecí lhůta, tak i objektivní desetiletá promlčecí lhůta (srovnej usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 4835/2014) započaly v poměrech dané věci běžet od okamžiku nabytí právní moci konečné zprávy o zpeněžení majetku z majetkové podstaty, kdy ze zjištění učiněných soudem I. stupně vyplývá, že tato zpráva byla schválena usnesením MS ze dne [datum]. Právě tímto okamžikem je postaven najisto vznik i výše škody (není třeba čekat až na formální skončení insolvenčního řízení, kdy v daném případě k němu došlo usnesením ze dne [datum]), do té doby mohlo být po částečném rozvrhu majetkové podstaty jen jakkoliv pravděpodobné, nikoliv však jisté, že majetková podstata se o další majetek nerozšíří. Z uvedeného důvodu koneckonců byla i předchozí žaloba žalobkyně zamítnuta pro předčasnost, jak zjistil odvolací soud z jím zopakovaného dokazování rozsudkem MS ze dne [datum]. Je tak zjevné, že žalobkyní u žalované uplatněný nárok dne [datum] a posléze žalobou podanou dne [datum], není promlčen, námitka žalované není důvodná, když běh subjektivní promlčecí lhůty nezapočal již částečným rozvrhem a výplatou částky žalobkyni na základě něj.

37. K výtce žalované, že žalobkyně neměla plnit a vyčkat případného exekučního řízení odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně uvádí, že žalobkyně byla povinna v pravomocně uložené lhůtě k plnění uloženou částku zaplatit, byla povinna dle exekučního titulu plnit a nelze jí tak podsouvat, že pochybila, pokud se pravomocnému a vykonatelnému rozhodnutí podvolila.

38. Jedinou odvolací námitkou žalované, která by mohla být za jistých okolností důvodná, je její námitka stran nepodání návrhu na odklad vykonatelnosti spolu s dovoláním, kdy by tímto prostředkem mohla zabránit vzniku škody (kdy je tak zjevné, že tuto námitku soud I. stupně správně neuchopil, když ji shledal nedůvodnou s poukazem na ust. § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. zakotvující povinnost podání procesního prostředku k ochraně práva proti nezákonnému rozhodnutí, bez jehož užití odpovědnost žalované nenastane; námitka žalované zjevně směřovala jiným směrem, a to k prevenci vzniku škody). Po zopakování dokazování rozsudkem MS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9 Cm 138/96 - 287, a rozsudkem VS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 Cmo 110/2006 - 390, a po doplnění dokazování doručenkou zástupci žalobkyně (v procesním postavení žalované) stran doručení rozsudku VS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 Cmo 110/2006 - 390, a dovoláním žalobkyně (v procesním postavení žalované) proti rozsudku VS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 Cmo 110/2006 - 390, však v poměrech dané věci ani tuto námitku žalované odvolací soud důvodnou neshledal. Je tomu tak proto, že žalovaná plnila ve stanovené obecné pariční lhůtě tří dnů (rozsudek VS doručen dne [datum], jak se podává z doručenky, jež byla odvolacím soudem provedena k důkazu, žalobkyně plnila [právnická osoba] dne [datum], jak se podává ze skutkového zjištění soudu I. stupně) a dovolání podala v zákonem stanovené lhůtě dvou měsíců dne [datum], tedy poté, co již bylo na základě pravomocného rozhodnutí, jež bylo dovoláním napadeno, plněno. Pak by návrh na odklad vykonatelnosti takového rozhodnutí postrádal smysl a nemohl by být úspěšný (srov. Soudcovský komentář k ust. § 243 o. s. ř., nakladatelství Wolters Kluwer, dostupný v ASPI –„ Nemá ovšem význam odložit vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, které dovolatel předtím splnil dobrovolně“), jakkoliv argumentace soudu I. stupně i žalobkyně stran užití (ve smyslu neúspěšnosti návrhu) tohoto ustanovení vzhledem k majetkovým poměrům žalobkyně není zcela přiléhavá a zjevně vychází ze současného znění ust. § 243 o. s. ř., jež je odlišné od jeho znění v době běhu dovolací lhůty proti nezákonnému rozhodnutí VS. K této otázce tak odvolací soud uzavírá, že návrh na odklad vykonatelnosti by byl nedůvodný, k odložení vykonatelnosti by nedošlo.

39. Co se týče žalobou požadovaného příslušenství, resp. data, od kdy byl úrok z prodlení soudem I. stupně přiznán, odvolací soud uvádí jen to, že co se týče požadovaných úroků z prodlení, tak tyto žalobkyni přísluší podle ust. § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, žalobkyní tak byly požadovány v tzv. zákonné výši. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku u žalované, když nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku (v daném případě byl nárok uplatněn dne [datum]) poškozenou u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované), teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. rozsudek NS ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2060/2001), proto soud I. stupně požadované úroky z prodlení přiznal správně od data [datum].

40. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. V zamítavém výroku o věci samé nebyl rozsudek soudu I. stupně napaden odvoláním, pročež tak nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 odst. 2 o. s. ř.).

41. O povinnosti žalované hradit náklady řízení žalobkyni soud I. stupně rozhodl důvodně podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle ust. § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem, přičemž paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce (nezahrnuje však náhradu soudního poplatku), nerozhodl však správně o jejich výši. Odvolací soud tak výrok o náhradě nákladů řízení změnil co do jejich výše za použití ust. § 220 o. s. ř., jinak jej jako správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. V řízení před soudem I. stupně žalobkyni přísluší na nákladech řízení částka [částka] představující zaplacený soudní poplatek ve výši [částka] a čtyři režijní paušály dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), b) c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. (žaloba, podání ve věci, příprava účasti na jednání, účast na jednání před soudem I. stupně) ve výši [částka] za úkon dle ust. § 2 odst. 3 cit. vyhlášky. Jakkoliv by žalobkyni příslušely na náhradě nákladů řízení ještě dvě paušální náhrady, když vyjma žaloby učinila dvě písemná podání ve věci a jednání před soudem I. stupně trvalo více, než dvě hodiny, žalobkyně tyto nepožadovala.

42. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl ve výroku II podle ust. §§ 224 odst. 1, 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. V řízení před odvolacím soudem byla zcela úspěšná žalobkyně a přísluší jí tak na nákladech řízení částka [částka] představující dva režijní paušály dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. (vyjádření k odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem) ve výši [částka] za úkon dle ust. § 2 odst. 3 cit. vyhlášky. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 211 o. s. ř. a ust. § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř., když i odvolacímu soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí, přičemž o poskytnutí delší lhůty k plnění žalovaná požádala.