o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 C 130/2020 - 327, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 C 130/2020-339

1. Soud I. stupně zastavil řízení v části, ve které žalobce požadoval zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Rozhodl tak o žalobě požadující náhradu majetkové újmy (škody) spočívající v ušlé mzdě (ztrátě na výdělku) vzniklé trestním stíháním žalobce v řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen„ MS“) pod sp. zn. 56 T 9/2012, a to za období od [číslo] [rok] do [datum].

3. Žaloba byla založena na tvrzení, že usnesením Policie České republiky (dále jen„ PČR“) ze dne [datum] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a účasti na zločinném spolčení, jež bylo zastaveno usnesením Městského státního zastupitelství v [obec] (dále jen„ MSZ“) ze dne [datum], usnesením PČR ze dne [datum] bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a podvodu, usnesením MSZ ze dne [datum] bylo usnesení PČR ze dne [datum] zrušeno a PČR uloženo, aby o věci znovu jednala a rozhodla, ta usnesením ze dne [datum] rozšířila již vedené trestní stíhání žalobce, na žalobce byla podána obžaloba a částečně bylo trestní stíhání (pokud jde o trestní stíhání vedené od [datum]) dne [datum] zastaveno, usnesením MS ze dne [datum] bylo trestní stíhání stran některých skutků zastaveno a věc vrácena k došetření, ke stížnosti bylo Vrchním soudem v Praze usnesení MS ze dne [datum] zrušeno a MS uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, dne [datum] MS žalobce zprostil obžaloby podle ust. § 226 písm. a) a c) trestního řádu.

4. Žalobce vzhledem ke shora uvedenému tvrdil, že proti němu bylo vedeno nezákonné trestní stíhání, přičemž v příčinné souvislosti s ním dovozoval vznik majetkové újmy na ušlé mzdě za předmětné období v celkové částce [částka], následně nárok rozšířil na částku [částka] s příslušenstvím. Dovozoval, že v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání došlo k zablokování jeho kariérního pracovního růstu po řadu let, neboť nemohl zastávat pracovní funkce, u nichž byla předepsána pedagogická hodnost profesora, a po celou dobu setrvával v hodnosti docenta. Tím byl zkrácen jeho možný příjem o částku, kterou vypočetl. Uváděl, že samotnou medializací trestní věci a v důsledku podezření žalobce z daňové kriminální činnosti, došlo k pozastavení jmenovací procedury žalobce vysokoškolským profesorem od roku [rok] do roku [rok], a tím byl krácen jeho příjem. V důsledku vydání nezákonného rozhodnutí došlo k tomu, že žalobce byl profesorem analytické chemie jmenován prezidentem republiky až téměř ve svých 70 letech, ač dovozoval, že nebýt tohoto trestního stíhání, ke jmenování by došlo mnohem dříve, již v roce [rok]. Svůj nárok na náhradu ušlé mzdy u žalované předběžně uplatnil dne [datum], žalovanou nebylo ničeho hrazeno.

5. Žalovaná stvrdila, že žalobce u ní uplatnil nárok na náhradu ušlé mzdy z titulu nezákonného trestního stíhání v řízení vedeném u MS pod sp. zn. 56 T 9/2012, přičemž tento nárok neshledala důvodným, když namítla nedostatek příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a ušlou mzdou. V této souvislosti uvedla, že pokud byl žalobce v průběhu nezákonného trestního stíhání při výkonu svého povolání znevýhodňován či přehlížen, nelze dovodit přímou odpovědnost žalované za jednání ostatních osob, které měly ctít presumpci neviny. Uváděla, že žalované nelze přičítat k tíži žalobcovo nejmenování profesorem ze strany prezidenta republiky, když, jak uváděl žalobce, podmínky pro jeho jmenování profesorem byly splněny již v roce 2003. Poukázala na skutečnost, že trestní stíhání žalobce zahájené v roce [rok] bylo v roce 2012 zastaveno, stran trestního stíhání vedeného na základě nezákonného rozhodnutí ze dne [datum], namítla přetržení příčinné souvislosti mezi vznikem škody a tímto nezákonným rozhodnutím, kdy v této souvislosti poukázala na ustanovení zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách (dále jen„ vysokoškolský zákon“), kdy řízení vedoucí ke jmenování profesora spadá do samosprávné působnosti vysoké školy, prezidentovi republiky a vládě pak při jmenování profesorů je svěřena jen pravomoc posoudit zákonnost jmenovacího procesu a v této souvislosti poukázala i na to, že prezident republiky má v daném procesu postavení správního orgánu. Pokud tak žalobce nebyl po splnění podmínek pro jeho jmenování profesorem bez zbytečného odkladu jmenován profesorem, měl žalobce buď možnost podat správní žalobu, nebo se domáhat ochrany před nečinností, což neučinil. Žalovaná tak i sporovala svou pasivní legitimaci ve sporu.

6. Částečné zastavení řízení soud I. stupně odůvodnil ust. § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když žalobce vzal žalobu podáním ze dne [datum] co do částky [částka] s příslušenstvím zpět (po částečném zpětvzetí tak žádal částku [částka]), přičemž žalovaná s částečným zpětvzetím vyslovila souhlas.

7. Soud I. stupně po provedeném dokazování, vycházeje rovněž ze shodných tvrzení účastníků (ust. § 120 odst. 3 o. s. ř.) a po citaci ust. §§ 1 odst. 1, odst. 2, 5, 7 odst. 1, 8 odst. 1, 14 odst. 1, odst. 3, 15 odst. 2, 31a odst. 1, odst. 2, zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“) upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a ustanovení vysokoškolského zákona upravujících řízení ke jmenování profesorem nejprve shledal, že v předmětném trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, kterým je usnesení ze dne [datum], neboť trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, žalobce byl obžaloby zproštěn. Je tak dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, za které je s ohledem na výsledek trestního stíhání považováno usnesení ze dne [datum].

8. K majetkové újmě spočívající v ušlém zisku (ušlé mzdě), v rozdílu mezi profesorským příjmem dle vnitřních mzdových norem žalobcova zaměstnavatele a skutečně dosahovaným pracovním příjmem žalobce, soud I. stupně nejdříve skutkově uzavřel, že od roku [rok] byly omezovány pedagogické aktivity žalobce, žalobce nebyl delegován do komisí pro obhajoby prací, grantové projekty nebyly doporučovány ke schválení a zhoršily se pracovní podmínky žalobce, jeho trestní stíhání bylo medializováno. V únoru roku 2003 žalobce odeslal materiály potřebné ke jmenování profesorem na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, žalobce byl jmenován profesorem až dne [datum]. Oficiální důvod absence kontrasignace vládou a následného jmenování profesorem ze strany prezidenta republiky po tak dlouhé době žalobci nebyl nikdy oficiálně sdělen.

9. Stran právního hodnocení uvedeného nároku soud I. stupně dovodil, že nemá za prokázanou příčinnou souvislost mezi vznikem škody v podobě ušlého zisku a odpovědnostním titulem v podobě nezákonného rozhodnutí, jinými slovy, že nemá za prokázanou příčinnou souvislost mezi nejmenováním žalobce profesorem v roce [rok], případně v roce [rok] a trestním stíháním. Je tomu tak podle soudu I. stupně proto, že všechny tři základní podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu, a to existence odpovědnostního titulu, vznik a výše újmy a příčinná souvislost (mezi odpovědnostním titulem a škodou – poznámka odvolacího soudu), musí být bezpečně prokázány, přičemž důkazní břemeno leží na žalobci.

10. Soud I. stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen„ NS“) sp. zn. [spisová značka] (rozsudek ze dne [datum] – poznámka odvolacího soudu), jímž NS rozhodoval o podaném dovolání ve věci nároků žalobce na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu za totéž nezákonné trestní stíhání a jeho délku a na náhradu nákladů obhajoby, kdy NS uvedl, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí nebo pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena; NS v uvedeném rozhodnutí nastolil dvě na sebe časově navazující skutečnosti, a to trestní stíhání žalobce a nečinnost správního orgánu v řízení o jmenování žalobce profesorem (respektive zjevné vyčkávání správního orgánu na výsledek trestního stíhání); NS však dovodil, že se soudy musí zabývat skutečností, zda onou podstatnou příčinou nejmenování žalobce profesorem nebyla právě samotná nečinnost správního orgánu v řízení o jmenování žalobce profesorem, jinými slovy, zda nečinnost správního orgánu v řízení o jmenování žalobce profesorem byla nutná a právně opodstatněná v návaznosti na zahájení trestního stíhání žalobce, případně, zda je zahájení trestního stíhání překážkou pro jmenování profesorem.

11. Soud I. stupně v návaznosti na uvedené rozhodnutí NS uvedl, že je tak nutné zodpovědět otázku, kterou argumentovala žalovaná, zda není přetržena, působením samostatné skutečnosti (příčiny) v podobě nečinnosti správního orgánu v řízení o jmenování žalobce profesorem, příčinná souvislost mezi tvrzeným odpovědnostním titulem a vznikem škody. V této souvislosti soud I. stupně uvedl, že žalobce splňoval podmínky, které musí jako kandidát ke jmenování splnit již v roce [rok], přičemž role orgánů moci výkonné v celém procesu spočívá pouze v tom, že mají kontrolovat, zda předchozí proces v rámci vysoké školy proběhl v souladu se zákonem. Pokud proces proběhl v souladu se zákonem, je následně dovršen jmenováním kandidáta profesorem. Prezident republiky pak v pozici správního orgánu jmenuje uchazeče profesorem. Nečinnost prezidenta republiky v žalobcově případu pak byla samostatnou skutečností způsobilou vyvolat žalobcovu újmu, a došlo tak k přetržení příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem (nezákonným trestním stíháním žalobce – poznámka odvolacího soudu) a vznikem škody právě v podobě nečinnosti správního orgánu v řízení o jmenování žalobce profesorem. Soud I. stupně rovněž uvedl, že žalobce se proti této nečinnosti prostředky správního práva, jež identifikoval, nebránil.

12. Soud I. stupně dále uvedl, že z provedeného dokazování listinnými důkazy ani výslechy svědků nebylo prokázáno, že by k nejmenování žalobce profesorem došlo v příčinné souvislosti s vedením nezákonného trestního stíhání, v tomto smyslu šlo pouze o jejich subjektivní, ničím nepodložené domněnky.

13. Soud I. stupně uzavřel, že nedospěl k závěru, že by byla prokázána příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem a výší škody, respektive že by bylo postaveno najisto, že šlo o jedinou podstatnou příčinu v nejmenování žalobce profesorem a v důsledku ní by došlo ke vzniku škody v podobě ušlého zisku v žalobcem kalkulované výši.

14. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobu požadující náhradu ušlého zisku zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení účastníků soud I. stupně rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalované, která měla ve věci plný úspěch, plnou náhradu nákladů řízení ve výši [částka] /jíž odpovídá paušální náhrada nákladů dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška č. 254/2015 Sb.“) – poznámka odvolacího soudu, za šest úkonů po [částka] (ve výši podle ust. § 2 odst. 3 citované vyhlášky – poznámka odvolacího soudu). O lhůtě k plnění soud I. stupně rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem.

16. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání, v němž nejdříve namítl, že jakkoliv soud I. stupně odkázal na skutečnost, že rozsudek MS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byl zrušen rozsudkem NS ze dne [datum] (správně ze dne [datum] – poznámka odvolacího soudu), č. j. [číslo jednací], tak poté MS znovu rozhodl dne [datum], a to shodně se svým předešlým dovoláním napadeným rozsudkem. Žalobce zdůraznil, že pojmy„ jednoznačná příčinná souvislost“ a„ přímá příčinná souvislost“, se kterými soud I. stupně operuje, nejsou totožné, a vyčetl soudu I. stupně, že neuvedl, z čeho usuzuje, že příčinná souvislost nebyla prokázána, nepopsal, jakými úvahami se řídil, když přijal závěr o tom, že nešlo o jedinou podstatnou příčinu. Žalobce vyslovil přesvědčení o nepřijatelnosti argumentace soudu I. stupně o nečinnosti žalobce, s tím, že se měl proti nečinnosti správního orgánu bránit, v této souvislosti poukázal na to, že mu hrozil vysoký trest, nebyl schopen se rozhodnout v průběhu svého trestního stíhání pro soudní spor s významnými veřejnoprávními institucemi. Žalobce poukázal na již uvedený rozsudek NS, jenž absenci žaloby proti správnímu orgánu shledal nepodstatnou. Žalobce vyslovil nesouhlas s argumentací soudu I. stupně, když tento uvedl, že žalovaná nemůže být odpovědná za to, že případně došlo k porušení zásady presumpce neviny, pokud jde o nahlížení na žalobce, pokud by snad bylo prokázáno, že právě v příčinné souvislosti s vedením nezákonného trestního stíhání bylo jmenování žalobce profesorem protahováno. V této souvislosti žalobce uvedl, že vychází-li soud I. stupně z představy o tom, že by správní orgány oficiálně kohokoli informovaly o tom, že nemíní konečným způsobem rozhodnout o návrhu na udělení profesury trestně stíhané osobě, když všechny zákonné náležitosti pro takové jmenování tato osoba splňuje, pak vychází z představy iluzorní, která má pramálo společného s realitou života. Tak lze také logicky vysvětlit, že svědek prof. [příjmení] se při dotazech po stavu profesorského jmenovacího procesu nic konkrétního (tím méně skutečnou příčinu) nedozvěděl. Ostatně oficiálně v tomto směru nic nebylo sděleno ani žalobci. Žalobce své odvolání uzavřel s tím, že jelikož sdílí jiný názor na zmíněnou otázku kauzality, vytýká soudu I. stupně též neúplnost skutkových zjištění a pominutí navržených důkazů ohledně stanovení rozsahu odškodnění. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě vyhoví či jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

17. Žalovaná k odvolání žalobce uvedla, že soud I. stupně správně při posouzení merita věci akcentoval kombinaci litery zákona (mimo jiné vysokoškolského zákona) a základních právních principů (presumpce neviny). Poukázala na ustanovení vysokoškolského zákona, kdy řízení vedoucí ke jmenování profesorem spadá do samosprávné působnosti vysoké školy, orgánům moci výkonné pak při jmenování profesorů je svěřena jen pravomoc posoudit zákonnost jmenovacího procesu, a v této souvislosti poukázala i na to, že prezident republiky má v daném procesu postavení správního orgánu. V této souvislosti zdůraznila, že splnění zákonných podmínek ke jmenování profesorem posuzují pouze orgány veřejné vysoké školy, nikoliv orgány moci výkonné. Orgány moci výkonné včetně prezidenta republiky jsou tedy povinny návrhu na jmenování předloženému vysokou školou po řádně provedeném řízení vyhovět. Soud I. stupně tak správně vyhodnotil, že zde bylo samostatné řízení – správní řízení, jehož pravidla se řídí zvláštním zákonem, který nebyl ze strany dotčeného správního orgánu respektován, nebyla jím ani respektována presumpce neviny. Nerespektování úpravy procesu jmenování kandidáta profesorem správním orgánem je samostatná skutečnost způsobilá způsobit újmu žalobce. Jde o správní řízení, na které sice lze aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., avšak z tohoto důvodu se žalobce ničeho nedomáhal. Žalovaná vyslovila přesvědčení o tom, že za situace, kdy existuje zákonem předepsaný postup v procesu jmenování akademických pracovníků, resp. profesorské hodnosti a existují případné prostředky ochrany práva v tomto procesu, nelze dělat, že tyto prostředky neexistují. V návaznosti na to žalovaná vyslovila přesvědčení o tom, že nastaly dvě samostatné skutečnosti způsobilé přerušit řetězec příčinné souvislosti, jednak zákonem upravený proces jmenování profesorem a jednak nečinnost žalobce v tomto procesu ve vztahu k obraně jeho práva, pokud nebyl po splnění podmínek, resp. po návrhu Univerzity [obec] na jeho jmenování profesorem bez zbytečného odkladu profesorem jmenován. Žalovaná z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

18. Žalobce v odvolacím řízení předložil na podporu své argumentace stran existence příčinné souvislosti mezi jeho trestním stíháním a jeho včasným nejmenováním profesorem, a tak ušlou mzdou rozsudek MS jako soudu odvolacího ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], v němž odvolací soud (v bodě 51 odůvodnění) shrnul podstatu rozsudku NS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]:„ Rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalované zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka]. Z žalovanou uplatněných dovolacích důvodů přiznal Nejvyšší soud opodstatněnost z pohledu přípustnosti dovolání pouze námitce, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a nemajetkovou újmou v podobě nejmenování žalobce profesorem. Po výkladu stran příčinné souvislosti učinil v bodě 25. písemného odůvodnění rozsudku v kontextu posuzované věci závěr, že zde nastaly dvě na sebe časově navazující skutečnosti, a to trestní stíhání žalobce a nečinnost správního orgánu, resp. vyčkávání na výsledek trestního řízení v řízení o jmenování žalobce profesorem. [příjmení] mohl odvolací soud učinit závěr o tom, že bezprostřední příčinou včasného nejmenování žalobce profesorem bylo zahájení trestního stíhání, musí se vypořádat s otázkou, zda podstatnou příčinou nejmenování žalobce byla samotná nečinnost správního orgánu, zda nečinnost byla nutnou a právně opodstatněnou, resp. zda zahájení trestního stíhání bylo překážkou pro jmenování profesorem. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se těmito otázkami nezabýval, je jeho právní posouzení existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou nemajetkovou újmou v podobě včasného nejmenování profesorem neúplné, a tudíž nesprávné. Ostatní závěry odvolacího soudu nesprávnými shledány nebyly, resp. dovolací soud se k nim nevyjádřil. Za nepřípustný dovolací důvod měl námitku žalované, že žalobce při včasném nejmenování profesorem nevyužil k ochraně svého veřejného subjektivního práva všech procesních prostředků.“. Odvolací soud se zjevně vymezil proti kasačnímu rozhodnutí NS, když v bodě 60 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl:„ Z provedených důkazů i prosté logiky věci je zřejmé, že trestní stíhání žalobce jako prvotní událost nepochybně mělo vliv i na nečinnost správního orgánu, který ovšem nebyl ryze v postavení běžného správního orgánu, ale jednalo se především o reprezentaci politické moci. [jméno] vykonávají lidé, kteří byli do orgánů, jež mají pravomoci orgánu správního, zvoleni na základě výsledku demokratických voleb, ať už se jedná o vládu nebo prezidenta, a samozřejmě u politika obecně nehrají pro jeho činnost či nečinnost a způsoby rozhodování roli pouze a čistě jen otázky právní, jak věc zúžil svým výkladem dovolací soud, ale významné jsou samozřejmě i otázky politického významu“. Odvolací soud tak uzavřel v bodě 61 odůvodnění svého rozhodnutí, že:„ Lze si jen těžko představit, že by kdokoliv jiný ve stejném politickém postavení podepsal jmenování profesorem člověku, proti kterému je 17 let vedeno trestní stíhání pro činnost, jejíž závažná povaha vyplývá z obsahu spisu, aniž by„ správní“ rozhodnutí nebylo veřejností, médii, apod. vnímáno s negativními politickými důsledky. Bez ohledu na existenci dalších jiných negativních zásahů nezákonného trestního stíhání do života žalobce má proto odvolací soud i nadále za to, že podmínka příčinné souvislosti je splněna i u jednoho z dílčích zásahů, který jen ilustrativně dokresluje intenzitu celkového zásahu do života žalobce, tedy ve vztahu k časově velmi opožděnému jmenování žalobce profesorem. Ať už je tato příčinná souvislost v rovině právní, politické, morální, lidské či jakékoliv jiné, má bezesporu význam při hodnocení kritérií podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb. a úvaze o výši odškodnění. I s přihlédnutím ke srovnávacímu případu proto odvolací soud trvá na tom, že kompenzace v rozsahu částky [částka] není nepřiměřeně vysokou a odpovídá rozsahu negativních zásahů nezákonným trestním stíháním do života žalobce.“

19. Při jednání odvolacího soudu žalovaná uvedla, že proti rozsudku MS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], podala dovolání, když odvolací soud nerespektoval právní názor soudu dovolacího. Dále uvedla, že u žalobce jmenovací proces předcházel trestnímu stíhání, byly u něj splněny podmínky pro jmenování profesorem před zahájením jeho trestního stíhání a zdůraznila, že ministr školství, vláda a prezident republiky v předmětném jmenovacím procesu nevystupují jako představitelé politické moci, prezident republiky vystupuje jako správní orgán. Je nepřípustné, aby otázky politického významu byly kladeny nad otázky první, kdy žalobce podmínky pro jmenování profesorem splnil. Rozhodování správního orgánu tak představovalo samostatnou právně relevantní příčinu vzniku škody, případně takovou příčinou byla i nečinnost žalobce samého.

20. Odvolací soud po nařízeném jednání (ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně z podnětu podaného odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a) a odvolání neshledal důvodným.

21. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, nadto správně vycházel i ze shodných tvrzení účastníků (ust. § 120 odst. 3 o. s. ř.) stran uplatnění nároku u žalované a takto zjištěný skutkový stav posoudil věcně správně i po stránce právní s citací pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. vztahujících se k institutu nezákonného rozhodnutí a náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí.

22. Odvolací soud nejprve uvádí, že zcela souhlasí s hodnocením soudu I stupně, že nárok na náhradu škody (majetkové újmy) způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je třeba posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, přičemž ani mezi účastníky nebyl rozdílný náhled na existenci tohoto odpovědnostního titulu.

23. Odvolací soud dále uvádí, že i závěr soudu I. stupně o tom, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi žalobcem uplatněným odpovědnostním titulem (nezákonným usnesením PČR ze dne [datum]) a ušlým ziskem (ušlou mzdou) shledal správným. V dané věci odvolací soud vzal jako stěžejní, že soud I. stupně správně žalobce při jednání konaném dne [datum] vyzval postupem dle ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř., tedy vyzval ho k doplnění tvrzení a důkazů s patřičným poučením o možném neúspěchu ve sporu pro neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního, a to zjevně z důvodu vyloučení překvapivosti rozhodnutí. V této souvislosti odvolací soud předesílá, že podle ust. § 101 o. s. ř. a ust. § 120 o. s. ř. je účastník povinen tvrdit pro rozhodnutí významné skutečnosti a k prokázání svých tvrzení označit důkazy. Oprávněnost tvrzení musí být postavena na jisto, nestačí připuštění možnosti či úvahy o pravděpodobnosti (viz např. rozsudek NS ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. [spisová značka]). Žalobce na uvedenou výzvu písemně reagoval, soud I. stupně jím navržené důkazy provedl, z nich však tvrzený vztah příčiny a následku mezi uplatněným odpovědnostním titulem a ušlým ziskem prokázán nebyl, když ani z výslechu svědků a ani z listinných důkazů se nepodává, že skutečným důvodem nejmenování žalobce profesorem bylo právě jeho trestní stíhání.

24. Odvolací soud tak výtky žalobce neshledává důvodnými právě s ohledem na zdůrazněný závěr o tom, že otázka příčinná souvislost jako jeden ze tří podstatných atributů odpovědnostního vztahu musí být prokázána (nestačí připuštění možnosti či úvahy o jakékoliv pravděpodobnosti), přičemž břemeno tvrzení a důkazní tížilo žalobce. Pak je zřejmé, že výtka žalobce, že soud I. stupně se nevěnoval výši požadované náhrady škody, je nedůvodná.

25. Stran žalobcem v odvolacím řízení předloženého rozhodnutí odvolacího soudu, jenž mimo jiné posuzoval nárok žalobce na poskytnutí zadostiučinění z titulu téhož nezákonného rozhodnutí s tím, že žalobce byl zasažen v profesní sféře (což se podává i z provedeného dokazování v tomto řízení, jak ostatně skutkově uzavřel soud I. stupně), a to mimo jiné i v tom, že po dlouhou dobu nebyl jmenován profesorem, odvolací soud uvádí, že v uvedeném řízení odvolací soud posuzoval jiný nárok a dopad do profesní sféry jako takové, oproti tomu odvolací soud v tomto řízení posuzoval nárok na náhradu ušlého zisku v tvrzené souvislosti s nezákonným trestním stíháním, kdy jedinou relevantní otázkou bylo, zda mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou majetkovou újmou existuje příčinná souvislost v rovině právní, příčinná souvislost v rovině jiné (politické, morální, lidské či jakékoliv jiné) je irelevantní. Odvolací soud se naopak (pro posouzení příčinné souvislosti mezi ušlým ziskem a nezákonným trestním stíháním) ztotožňuje s výkladem, jenž zaujal NS, a neshledává ho zužujícím, nicméně žalobce po již uvedené výzvě soudu I. stupně učiněné postupem dle ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. (tedy, že nebýt namítaného nezákonného rozhodnutí, k včasnému jmenování profesorem by došlo) s patřičným poučením o následcích jejího nesplnění, kdy tato (a reakce na ni) byla rekapitulována na dalším jednání konaném dne [datum], své povinnosti tvrzení a důkazní nedostál. Pak nelze než uzavřít, že příčinou vzniku škody byla nečinnost správního orgánu, když v řízení nebylo prokázáno, že trestní stíhání bylo právní příčinou, proč správní orgán nepřistoupil ke jmenování žalobce profesorem.

26. Za takového stavu odvolací soud uzavírá, že příčinná souvislost mezi žalobcem uplatněným odpovědnostním titulem a vzniklou škodou byla přerušena, když nastala nová okolnost (nečinnost správního orgánu), která působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodní událost.

27. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný, a to včetně správného akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl ve výroku II podle ust. §§ 224 odst. 1, 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. V řízení před odvolacím soudem byla zcela úspěšná žalovaná, a přísluší jí tak na nákladech řízení částka [částka] představující dva režijní paušály dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. (vyjádření k odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum]) ve výši [částka] za úkon dle ust. § 2 odst. 3 cit. vyhlášky.

29. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 211 o. s. ř. a ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení lhůty delší či plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.

30. Výrok I rozsudku soudu I. stupně o částečném zastavení řízení nebyl napaden odvoláním a nabyl tak samostatně právní moci (ust. § 206 odst. 2 o. s. ř.).