o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 238/2020 – 79

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I), a uložil jí povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto soud I. stupně rozhodl na podkladě skutkových tvrzení, dle nichž měla žalobkyni vzniknout újma v důsledku nezákonných rozhodnutí, jimiž byly rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 262/2014 - 150, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 Co 911/2015 - 192. Těmito rozsudky, které nabyly právní moci v srpnu [rok], byla vyslovena neplatnost usnesení valné hromady politického hnutí [webová adresa] ze dne [datum]. Oba rozsudky byly v roce [rok] zrušeny Nejvyšším soudem pro nezákonnost, v mezidobí se však - v roce [rok] - konaly krajské a senátní volby. V důsledku existence nezákonných rozhodnutí zůstala ve vedení politického hnutí JUDr. [jméno] [příjmení], která odvolala z kandidátní listiny osoby kandidující za žalobce ve volbách do zastupitelstev krajů v Ústeckém kraji, a rovněž tak i kandidátku na senátorku v okrese [obec], tj. žalobkyni. Ta sice svůj mandát v okrese [obec] získala, avšak její volba byla Nejvyšším správním soudem prohlášena za neplatnou. Žalobkyně tak musela kandidovat v náhradních volbách, které se konaly v roce [rok], a již v prvním kole je vyhrála a senátorský mandát získala ke dni [datum]. Na vedení opětovné volební kampaně však musela vynaložit vlastní prostředky ve výši [částka] a současně přišla o senátorský plat a náhrady za období od [datum] do [datum] v celkové výši [částka] Vedle této majetkové újmy jí vznikla i újma nemajetková, neboť byla vystavena mediální difamaci ze strany politické konkurence a některých senátorů, za což žádala náhradu ve výši [částka].

3. Skutková zjištění, k nimž soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl (a která podrobně popsal v odst. 4 až 6 napadeného rozsudku, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje), lze v krátkosti shrnout tak, že dne [datum] bylo u Okresního soudu v Mostě zahájeno řízení o určení, že rozhodnutí orgánu politického hnutí [webová adresa] není v souladu se stanovami a zákonem č. 424/1991 Sb. Návrh směřující proti politickému hnutí [webová adresa] podal Ing. [jméno] [příjmení]. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 261/2014-150, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 261/2014 - 215, a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 Co 911/2015 - 192, bylo návrhu vyhověno a bylo určeno, že rozhodnutí valné hromady ze dne [datum], jakož i volba Ing. [jméno] [příjmení] prvním místopředsedou hnutí (namísto odvolané JUDr. [jméno] [příjmení]) nejsou v souladu se zákonem a stanovami. Uvedená rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 Cdo 1495/2017 - 255. Dle jeho závěru nebyly naplněny zákonné předpoklady pro to, aby návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu politické strany, resp. hnutí byl projednán soudem, neboť nebyla splněna podmínka předběžného projednání uplatněného nároku před rozhodčím orgánem strany (hnutí), a bylo proto na místě návrh - bez dalšího - zamítnout. Věc byla po zrušení postoupena Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu věcně příslušnému v prvním stupni a ten usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 68 Cm 36/2019 - 278, řízení z důvodu zpětvzetí návrhu zastavil. V mezidobí, v říjnu [rok], se však konaly volby do Senátu, v nichž byla jako kandidátka na senátorku za politické hnutí [webová adresa] ve volebním obvodu [číslo] v [obec] přihlášena žalobkyně. Poté, co dne [datum] nabyly právní moci rozsudky Okresního soudu v Mostě sp. zn. 15 C 261/2014 a Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 14 Co 911/2015, doručila první místopředsedkyně hnutí JUDr. [jméno] [příjmení] Magistrátu města Most prohlášení o odvolání žalobkyně coby kandidátky do Senátu. Ten však k tomuto prohlášení nepřihlížel, žalobkyně ve volbách kandidovala a byla zvolena. Následně obdržel Nejvyšší správní soud 3 samostatné návrhy na neplatnost volby žalobkyně, z nichž jeden byl podán i politickým hnutím [webová adresa] a odůvodněn tím, že kandidatura žalobkyně byla včas odvolána zmocněnkyní pro senátní volby a současně první místopředsedkyní hnutí JUDr. [jméno] [příjmení] Nejvyšší správní soud prohlásil usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. Vol 4/2016 - 178, volby do Senátu konané ve dnech 7. 10. a 8. 10. (první kolo) a ve dnech 14. a [datum] (druhé kolo) ve volebním obvodu [číslo] v [obec] za neplatné, neboť dospěl k závěru, že Magistrát města Most porušil volební zákon tím, že neakceptoval řádné odvolání kandidatury žalobkyně ze strany navrhujícího hnutí, resp. jeho řádně ustanovené zmocněnkyně.

4. Na zjištěný skutkový stav věci soud I. stupně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“), a po citaci § 1, § 5 písm. a) a b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 31a odst. 1 a 2, jakož i článku 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“), dospěl k závěru, že žalobkyni uplatněné právo na náhradu újmy nesvědčí. V řízení, v němž byla vydána nezákonná rozhodnutí (tj. rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne [datum] a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum], jimiž bylo vysloveno, že valná hromada politického hnutí [webová adresa] ze dne [datum] je v rozporu se zákonem a stanovami a které byly zrušeny usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum]) totiž byli účastníky řízení toliko Ing. [obec] (jako navrhovatel) a politické hnutí [webová adresa]. Žalobkyně účastnicí tohoto řízení nebyla a ani se v jejím případě nejedná o tzv. opomenutého účastníka, tedy takového, který (ač s ním takto jednáno nebylo) se řízení účastnit měl. Žalobkyně proto nesplňuje předpoklad dle § 7 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu, dle něhož právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají jen účastníci řízení. Soud I. stupně citoval rovněž z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu s tím, že aktivní legitimaci žalobkyně nelze dovozovat přímo z čl. 36 Listiny, neboť podmínky pro naplnění práva„ každého“ na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu stanoví zákon (o odpovědnosti za škodu), a touto podmínkou je právě podmínka účastenství v řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Kromě toho neměl soud I. stupně za splněný ani odpovědnostní předpoklad spočívající v existenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem tvrzené újmy, neboť hlavní příčinou toho, proč nedošlo ke zvolení žalobkyně do Senátu již na podzim 2016, nebylo rozhodnutí soudu ve věci neplatnosti usnesení valné hromady, nýbrž konání JUDr. [jméno] [příjmení], první místopředsedkyně hnutí, jež z titulu své funkce kandidaturu žalobkyně odvolala.

5. Soud I. stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl a podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), přiznal procesně úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení, jejichž výši určil dle vyhl. č. 254/2015 Sb.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Namítala, že právní úprava odpovědnosti státu za škodu vychází z čl. 36 odst. 3 Listiny a zaručuje právo„ každého“ na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím. Zvláštní zákon, jenž má dle čl. 36 odst. 4 Listiny upravit podmínky a podrobnosti pro uplatnění tohoto práva, je nemůže nijak popřít, a to nejen jako celek, ale ani jeho dílčí komponenty. Je proto otázkou, nakolik § 7 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu představuje ústavně konformní právní úpravu, když fakticky omezuje„ již ústavně zakotvené právo“, které Listina přiznává„ každému“, a nikoliv jen„ každému účastníkovi“. Žalobkyně zdůraznila, že jí újma bezpochyby vznikla, a to v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími soudu, a domnívá se, že její případ je do značné míry jedinečný a snad i neopakovatelný, a (pokud tedy lex specialis nic nestanoví) je na místě posoudit její nárok podle obecné právní úpravy náhrady škody. Jelikož soud I. stupně se z tohoto pohledu věcí nezabýval, navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla soudu I. stupně vrácena k dalšímu řízení. V případě, že by se odvolací soud s její argumentací neztotožnil, navrhla, aby byl zvážen postup dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. a k Ústavnímu soudu byl podán návrh na zrušení § 7 odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti za škodu.

7. Žalovaná se s rozsudkem soudu I. stupně ztotožnila a navrhla, aby byl jako věcně správný potvrzen. Poukázala na to, že konstantní judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu nepřipouští rozšiřování okruhu možných oprávněných nad rámec vymezený § 7 zákona o odpovědnosti za škodu. Nadto - jak soud I. stupně rovněž správně dovodil - samo nezákonné rozhodnutí k následkům, s nimiž žalobkyně spojuje vznik újmy, nevedlo, nýbrž její příčinu je třeba spatřovat v jednání JUDr. [jméno] [příjmení]. K obdobnému závěru dospěly soudy i v jiném řízení (vedeném u Obvodního soud pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 299/2021), v němž se náhrady újmy po státu neúspěšně domáhalo samotné hnutí [webová adresa]. Přisvědčit nelze ani tomu, že by měl být případně podán návrh k Ústavnímu soudu na zrušení § 7 zákona o odpovědnosti za škodu, a to mimo jiné proto, že obdobný návrh byl již v minulosti podán a usnesením pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 57/04 byl odmítnut.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Se souhlasem obou účastnic bylo o tomto odvolání rozhodnuto bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).

9. Soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí věci a dospěl i ke správným závěrům právním, které přiléhavě podpořil citací judikatury. Odvolací soud se s jeho závěry plně ztotožňuje a v zásadě na ně i odkazuje.

10. Soud I. stupně předně správně uzavřel, že žalobkyně nemá věcnou legitimaci k uplatnění práva na náhradu újmy, která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím, neboť stát podle § 7 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu odpovídá jen za podmínky účastenství v řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno. Jelikož žalobkyně tuto podmínku nesplňuje, neboť v řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí politického orgánu (vedeném podle o. s. ř.) byli účastníky toliko navrhovatel [příjmení] [jméno] [příjmení] a politické hnutí [webová adresa], nemůže se domáhat náhrady újmy, kterou odvozuje od nezákonného rozhodnutí v tomto řízení vydaného. Otázka, zda právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím soudu lze přiznat přímo na základě článku 36 odst. 3 Listiny, byla v judikatuře již opakovaně řešena, a to ve prospěch závěru, že tomu tak není. Čl. 36 Listiny v odst. 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě zákon o odpovědnosti za škodu, stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2632/2005 či sp. zn. 30 Cdo 3370/2014). Odmítnout je třeba i názor žalobkyně, že neplyne-li jí nárok na odškodnění ze zvláštní právní úpravy představované zákonem o odpovědnosti za škodu (neboť nesplňuje podmínku účastenství v řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno), je třeba vycházet z obecné právní úpravy náhrady škody. Byť zákon o odpovědnosti za škodu v § 26 stanoví, že„ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem“, je tento zákon k občanskému zákoníku ve vztahu speciality, tj. uplatní se zde zásada lex specialis derogat lex generali, která použití obecné právní úpravy náhrady škody jednoznačně vylučuje (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2032/2013 či sp. zn. 30 Cdo 3370/2014).

11. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Pokud jde o podání návrhu na zrušení § 7 zákona o odpovědnosti za škodu k Ústavnímu soudu (za současného přerušení řízení dle § 109 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), odvolací soud důvod pro takový postup neshledal, neboť (jak vyplývá z výše uvedeného) názor žalobkyně, že by podmínka účastenství nepřípustně omezovala právo zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny, nesdílí.

12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, která v odvolacím řízení uspěla, má právo na náhradu svých účelně vynaložených nákladů řízení, které tvoří jeden režijní paušál ve výši [částka] za vyjádření k odvolání (§ 1 odst. 3 písm. a/ a c/, § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.) Lhůta ke splnění povinnosti k náhradě nákladů řízení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.