o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 C 203/2020-102

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky [částka], žalobkyně b) zaplacení částky [částka], žalobkyně c) zaplacení částky [částka], žalobce d) zaplacení částky [částka] a žalobce e) zaplacení částky [částka] (výroky I až V). Současně rozhodl o tom, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok [příjmení]).

2. Předmětem řízení byly nároky žalobců jako pozůstalých osob na odčinění duševních útrap za usmrcení osoby blízké, kterou byla jejich babička, paní [jméno] [příjmení], která zemřela dne [datum] následkem dopravní nehody zaviněné škůdcem, jenž byl pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla pojištěn u žalované. Každý ze žalobců, kteří tvrdili, že se svou babičkou měli velmi silný citový vztah, požadoval částku [částka], resp. žalobkyně a) a b), jimž žalovaná částečně plnila již před podáním žaloby, uplatňovaly každá z nich částku [částka].

3. Soud I. stupně rozhodl o věci na podkladě listinných důkazů, které účastníci do spisu založili, neboť k prvnímu jednání nařízenému na den [datum] se dostavila toliko žalovaná (žalobci ani jejich advokát se navzdory řádnému obeslání jednání nezúčastnili), a na základě nesporných tvrzení obou stran vzal za prokázané jednak to, že žalobci jsou vnuky usmrcené [jméno] [příjmení], jednak to, že k jejímu usmrcení došlo dne [datum] při dopravní nehodě zaviněné řidičem [jméno] [příjmení], který poškozené nedal přednost na přechodu pro chodce. O jeho vině a trestu bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 20/2018. Žalobci uplatnili své nároky u žalované, která ještě před podáním žaloby uhradila zletilým žalobcům částku [částka] a po podání žaloby (poté, co došlo ke schválení právního jednání nezletilých žalobců příslušným opatrovnickým soudem) vyplatila tehdy nezletilé žalobkyni c) částku [částka] a nezletilému žalobci d) částku [částka].

4. Po právní stránce posuzoval soud I. stupně věc podle § 2 959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“), a neshledal žalobu jako důvodnou. Vzal v úvahu i kritéria obsažená zejména v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], kde se vnukům poškozené dostalo zadostiučinění ve výši [částka], a věc porovnal též s případem usmrcení při dopravní nehodě z roku 2017, který byl řešen u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. [spisová značka], kde byla pozůstalé vnučce ve věku 35 let přiznána satisfakce ve výši [částka] a pravnukovi ve věku 10 let ve výši [částka]. Po porovnání s typově obdobnými případy dospěl k závěru, že žalovanou poskytnuté plnění lze považovat za přiměřené zjištěným okolnostem souzené věci. Vzhledem k tomu, že žalobci ani jejich advokát se k jednání soudu I. stupně nedostavili, nemohli být poučeni dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), aby svá tvrzení a důkazní návrhy doplnili tak, aby požadovanou výši uplatněných nároků odůvodňovaly. Žalobci c) až e) navíc nezareagovali ani na to, že jim po podání žaloby bylo ze strany žalované částečně plněno, a nadále se domáhali i toho, co od ní již obdrželi.. Soud I. stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl a za použití § 142 odst. 1 a § 150 o. s. ř. rozhodl, že procesně úspěšné žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

5. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné a přípustné odvolání. Zrekapitulovali žalobní tvrzení, od nichž své nároky odvíjejí, tedy především, že jsou vnuky poškozené, která cizí vinou tragicky zahynula, a že žalovaná na jejich nároky dosud plnila zcela nedostatečně (a to v případě žalobců c/ až e/ až po podání žaloby). Poskytnuté plnění není s to vyvážit újmu, kterou ztrátou své babičky utrpěli, a navíc neodpovídá ani zásadám slušnosti. Soudu I. stupně vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (aniž by ale uvedli, jaké konkrétní důkazy soud I. stupně neprovedl či nesprávně vyhodnotil), a rovněž i nesprávné právní hodnocení. Navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že jejich žalobě plně vyhoví, případně aby tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná se s rozsudkem soudu I. stupně ztotožnila a navrhla, aby byl jako věcně správný potvrzen. Soud I. stupně dle jejího názoru správně vyšel z principu proporcionality, když porovnal částky vyplacené pozůstalým příbuzným v obdobných případech, a sama poukázala ještě i na další věc (o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), v níž byla vnukům přiznána náhrada v rozpětí [částka] [anonymizována dvě slova] [částka] v závislosti na zvláštnostech vztahu každého z nich se zemřelou babičkou. Žalovaná poukázala i na to, že žalobci u ní uplatnili svůj nárok s poměrně velkým časovým odstupem od dopravní nehody, při níž byla paní [jméno] [příjmení] usmrcena, jakož i na to, že v samotném řízení nevystupovali nijak aktivně (nereagovali na částečné plnění, nedostavili se k jednání), což musí ve výsledku nutně jít k jejich tíži.

7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

8. Odvolací soud postupem dle § 213 odst. 2 o. s. ř. provedl důkaz usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], z něhož zjistil, že obžalovaný [jméno] [příjmení] byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, a dále i trest zákazu činnosti na dobu 8 let. Obžalovanému byla dále podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost nahradit poškozeným (pozůstalým) nemajetkovou újmu, a to každému ze tří dětí zemřelé [jméno] [příjmení] částku [částka] a její sestře částku [částka] Odvolací soud zopakoval dokazování rovněž listinami ohledně uplatnění nároků žalobců u žalované a jejich částečného uspokojení ze strany žalované a zjistil, že žalovaná ve vztahu k žalobkyním a) a b), které u ní nárok uplatnily dopisem ze dne [datum], oznámila ukončení šetření pojistné události přípisem ze dne [datum] s tím, že každé z těchto žalobkyň poskytla za duševní útrapy způsobené úmrtím osoby blízké částku [částka] (to odpovídá i žalobním tvrzením). V případě žalobce e), který svůj nárok u žalované uplatnil až dopisem ze dne [datum], žalovaná oznámila ukončení šetření a výplatu plnění přípisem ze dne [datum]. Pokud jde o tehdy nezletilou žalobkyni c) a nezletilého žalobce d), k uplatnění jejich nároku u žalované došlo dopisem ze dne [datum], přičemž tato právní jednání byla schválena Okresním soudem Plzeň-město rozsudky ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] a č. j. [číslo jednací] (návrhy na schválení právních jednání za nezletilé spočívající v uplatnění nároku na náhradu újmy a přijetí plnění byly podány až dne [datum]). Dopisem ze dne [datum] žalovaná oznámila poskytnutí pojistného plnění žalobkyni c) ve výši [částka] a žalobci d) ve výši [částka].

9. Podle § 2959 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018 (Rc 85/2019) při určení výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případná jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Požadavek srovnání výše náhrad přiznaných v některých případech zásahů do práva na čest, důstojnost, popřípadě soukromí veřejně známých osob ze strany informačních médií a v případech jiných zásahů do osobnostních práv nelze mechanicky vykládat tak, že by náhrada za usmrcení osoby blízké měla být vždy vyšší než náhrada za zásah do jiných osobnostních práv. Za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného.

11. V posuzovaném případě se žalobci domáhali odčinění duševních útrap v souvislosti se smrtí své babičky, která zemřela následkem dopravní nehody zaviněné škůdcem pojištěným u žalované. Žalobci tak uplatnili svůj nárok na náhradu újmy vzniklé usmrcením osoby blízké přímo u žalované (§ 6 odst. 2, § 9 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), přičemž toto jejich právo žalovaná nijak nezpochybňovala. Při stanovení výše přiměřené a spravedlivé náhrady, která jediná byla mezi účastníky sporná, je třeba dle výše citované judikatury zohlednit dva okruhy kritérií, a to jak na straně pozůstalého, tak na straně škůdce. Pokud jde o žalobce, pak kromě toho, že mezi nimi a poškozenou existoval rodinněprávní vztah vnuci - babička, nebylo tvrzeno nic, co by dokreslovalo kvalitu, intenzitu či jakákoliv specifika jejich vztahů k poškozené, ani to, jak se ztráta projevila v jejich soukromém a rodinném životě (jaké obtíže, útrapy či omezení jim úmrtí babičky v životě přineslo). Podobně nebyly tvrzeny ani žádné významné okolnosti na straně škůdce, kdy z rozhodnutí soudů v trestním řízení lze seznat jen tolik, že se jednalo o nedbalostní trestný čin, na němž poškozená nenesla žádné spoluzavinění a za nějž byl škůdce odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že k úmrtí poškozené (babičky žalobců) došlo v roce [rok], je základní náhrada dána částkou [částka] (neboť průměrná hrubá mzda v roce [rok] byla [částka]), a to pro skupinu osob nejbližších (rodiče, manžel, děti), kam žalobce (vnuky poškozené) řadit nelze. Jelikož žalobci, ač byli prostřednictvím svého advokáta řádně obesláni (předvolání bylo doručeno dne [datum]), se k jednání soudu I. stupně dne [datum] nedostavili, nebylo lze je proto poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k dotvrzení a prokázání dalších skutečností rozhodných pro stanovení výše náhrady v tomto konkrétním případě (poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. se poskytuje pouze účastníku, případně jeho zmocněnci nebo zástupci, který je přítomen u jednání; naopak jedná-li soud v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti, je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo; srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 9 Odo 832/2006). Soud I. stupně tak mohl vyjít pouze z obsahu spisu a z doloženého (a žalovanou nezpochybněného) stupně příbuzenského vztahu mezi žalobci a poškozenou, jakož i jejich věku (obecně platí, že ztráta osoby staršího věku představuje více předpokládanou událost než usmrcení mladého člověka, s níž se mladší pozůstalý zpravidla vyrovnává lépe, než je-li tomu naopak; srov. ASPI, komentář k § [číslo], stav ke dni [datum]). Pokud žalobci v žalobě jako jeden z důkazů označili i trestní spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. [spisová značka], lze k tomu uvést, že nedostatek tvrzení nelze nahrazovat odkazem na důkazní prostředek (nadto bez označení konkrétní listiny, z níž by měla určitá skutečnost vyplývat). Nicméně za situace, kdy nebylo tvrzeno a prokazováno nic jiného, bylo možno vyjít z obecného předpokladu, že mezi žalobci a jejich babičkou byl běžný (kvalitní) vztah, takže její smrt žalobce zasáhla a způsobila jim bolest a smutek, a to i s ohledem na okolnosti, za nichž nastala (zaviněná dopravní nehoda).

12. Náhrada ve výši [částka], kterou žalovaná poskytla žalobcům a), b), c) a e), se jak s přihlédnutím k tomu, že se nejedná o skupinu osob nejbližších (a proto v případě, kdy nejsou tvrzeny žádné jedinečné okolnosti případu, zásadně není důvod, aby se jim dostalo vyššího plnění, než představuje základní náhrada právě pro tuto skupinu osob), tak i v porovnání s výší zadostiučinění, kterého se pozůstalým vnukům dostalo v jiných případech, citovaných soudem I. stupně, nejeví nijak nepřiměřená či nespravedlivá. Pokud jde o žalobce ad d), nelze odhlédnout od toho, že v době úmrtí babičky se jednalo o dítě velmi útlého věku (1 měsíc), které si její ztrátu ani nebylo schopno uvědomit, natož ji prožívat. V jeho případě tak došlo především ke ztrátě možnosti vztah s babičkou v budoucnu navázat, přičemž předpoklad jeho plného rozvinutí je do jisté míry limitován věkovým rozdílem, který mezi nimi byl (77 let). Jedná se o okolnosti, které nepochybně zakládají důvod pro snížení náhrady oproti té, která přísluší ostatním žalobcům, a proto se ani zadostiučinění vyplacené žalovanou tomuto poškozenému (ve výši [částka]) nejeví nijak neadekvátní.

13. Vzhledem k tomu, že žalobci c) až e) vzali svou žalobu co do částek, které jim žalovaná vyplatila, zpět, odvolací soud (poté, co žalovaná s tímto částečným zpětvzetím vyjádřila souhlas) rozsudek soudu I. stupně v rozsahu zpětvzetí žaloby ve vztahu k žalobcům c) až e) zrušil a řízení zastavil (§ 222a odst. 1 a 2 o. s. ř.), jinak rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

14. Odvolací soud pak znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně a rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Žalovanou je třeba považovat v obou stupních řízení za plně procesně úspěšnou, a to i ohledně té části uplatněného nároku, v níž byla žaloba (ze strany žalobců c/ až e/) vzata zpět. Žalovaná sice těmto žalobcům poskytla částečné plnění až po podání žaloby, přesto jí nelze přisuzovat žádné zavinění na částečném zastavení řízení (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Jak bylo odvolacím soudem zjištěno, teprve po podání žaloby (k němuž došlo dne [datum]) bylo schváleno právní jednání za nezletilého žalobce d) a tehdy nezletilou žalobkyni c) spočívající mimo jiné v přijetí výplaty plnění ze strany žalované, které bylo podmínkou jejího uskutečnění. Pokud jde o žalobce ad e), jenž uplatnil svůj nárok u žalované až dopisem ze dne [datum], žalovaná ukončila šetření k rozsahu své povinnosti plnit až dne [datum] a od tohoto okamžiku jí běžela 15 denní lhůta k plnění (§ 9 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), která uplynula dne [datum]. Žaloba ze strany žalobce e) tak byla podána dříve, než nastala splatnost uplatněného nároku. Žalovaná má proto v souladu s § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř. právo na plnou náhradu svých účelně vynaložených nákladů jak v řízení před soudem I. stupně, tak v řízení odvolacím. Soud I. stupně vzal při rozhodování o náhradě nákladů řízení v potaz povahu řízení, jakož i věk některých žalobců, a s použitím § 150 o. s. ř. žalované právo na náhradu nákladů řízení odepřel, proti čemuž žalovaná nijak nebrojila. Odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně stejným způsobem (viz výrok II tohoto rozsudku), pokud však jde o odvolací řízení, zde předpoklady pro aplikaci § 150 o. s. ř. již neshledal. Výše náhrady, která byla žalované přiznána (2 x [částka] za vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu; § 151 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.) žalobce, kteří vyvolali odvolací řízení, nemůže nijak vážně existenčně ohrozit. Jeví se naopak jako nespravedlivé vůči procesně úspěšné žalované, aby i v této fázi řízení (které žalobci zahájili s vědomím toho, jak je na jejich věc soudem nahlíženo) nesla veškeré své náklady zcela sama.