o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 8/2021 - 353

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši [částka] ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II)

2. Předmětná částka měla dle žalobních tvrzení představovat škodu, která byla žalobci způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora. Žalobce tvrdil, že soudní exekutor v rámci mobiliární exekuce vedené na jeho majetek nepostupoval tak, jak mu zákon ukládá, neboť jím vyhotovený soupis movitých věcí jednak neumožňuje jednoznačnou identifikaci zabavených předmětů, jednak je neúplný, neboť některé žalobcovy movité věci byly odvezeny, aniž by vůbec byly v soupise uvedeny. Po zastavení exekuce pak žalobci nebyly vydány všechny věci (modely vláčků a jejich příslušenství), které mu byly soudním exekutorem odňaty, přičemž chybějící věci si žalobce cení na částku [částka] a v této výši za ně požaduje náhradu.

3. Soud I. stupně vzal za prokázané, že vůči žalobci byla vedena exekuce podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 6 C 375/2014 pro vymožení částky [částka] s příslušenstvím, jejímž provedením byl dne [datum] pověřen soudní exekutor JUDr. [jméno] [příjmení] z Exekutorského úřadu v [obec] (později v ní pokračoval JUDr. [jméno] [příjmení]) a v níž byl dne [datum] vydán exekuční příkaz prodejem movitých věcí. Dne [datum] proběhla mobiliární exekuce na adrese žalobcova bytu, které se účastnil vykonavatel, jeho asistent a žalobce a při níž byl vyhotoven protokol o soupisu movitých věcí. Žalobce jej odmítl podepsat. Exekuce byla následně zastavena pro nemajetnost povinného (žalobce), aniž by došlo k dražbě zajištěných movitých věcí, a žalobce byl vyzván k jejich převzetí. Žalobce se k převzetí dostavil dne [datum], ale věci si odmítl převzít z důvodu, že nejsou kompletní (v protokole ze dne [datum] je uvedeno, že z vláčků v celkové hodnotě [částka] mají chybět vláčky v ceně [částka]). Zajištěné věci pak byly předány exekutorce Exekutorského úřadu Brno, která vedla proti žalobci exekuci nařízenou v roce [rok]. Při předání věcí mezi oběma exekutorskými úřady byl dne [datum] sepsán protokol, jehož přílohou je soupis předaných movitých věcí, který je takřka identický s původním soupisem vyhotoveným dne [datum]. V obou protokolech absentuje konkrétní popis jednotlivých věcí, ty jsou sepsány„ hromadně“. Exekuce vedená v [obec] skončila [datum] a ještě před jejím ukončením byl žalobce vyzván k převzetí zajištěných věcí. K tomu došlo dne [datum] a žalobce v protokole potvrdil, že si všechny věci (tak jak jsou uvedeny v předávacím protokole z [datum]) přepočítal, zkontroloval a bez výhrad k jejich počtu i stavu je přebírá.

4. Pokud jde o právní posouzení věci, soud I. stupně ji podřadil režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“), neboť soudní exekutor má při provádění exekuční činnosti postavení orgánu vykonávajícího veřejnou moc (přenesenou na něj zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/, a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů; dále jen„ exekuční řád“), a proto ten, kdo tvrdí, že mu při této činnosti byla způsobena škoda, má možnost domáhat se její náhrady vůči státu dle zákona o odpovědnosti za škodu. Po zkonstatování, že žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované (v souladu s § 14 odst. 1 a 3 zákona o odpovědnosti za škodu), což je podmínkou jeho projednání před soudem, se soud I. stupně zabýval otázkou existence tvrzeného nesprávného úředního postupu coby prvního z předpokladů odpovědnosti na straně státu. Dospěl k závěru, že nesprávný úřední postup lze spatřovat v tom, že soupis movitých věcí nebyl dne [datum] vyhotoven řádným způsobem, neboť nebylo možno jednoznačně a nezaměnitelně identifikovat věci, které byly žalobci při mobiliární exekuci odebrány. Jejich identifikace není možná ani s pomocí videozáznamu, který vykonavatelé na místě samém pořídili, a to pro jeho nízkou kvalitu (jak vyplývá z analýzy vypracované dne [datum] Krajským ředitelstvím policie Olomouckého kraje, Územním odborem [obec], který v této souvislosti prověřoval podezření ze spáchání zločinu krádeže). Došlo tím k porušení povinnosti stanovené v § 2 vyhl. č. 418/2001 Sb. a § 56 odst. 3 vyhl. č. 37/1992 Sb. ve spojení s § 11 vyhl. č. 418/2001 Sb. Pokud ale žalobce tvrdil, že nesprávný úřední postup měl spočívat i v tom, že odebrané věci nebyly exekutorem řádně spravovány (ve smyslu § 66 odst. 1 exekučního řádu), nebylo možno takový závěr učinit. Byť totiž žalobcovy věci nebyly řádně sepsány, žalobce byl tomuto soupisu přítomen a musel si být vědom toho, jaké věci mu byly odebrány, neboli vada v soupisu se projevuje jen ve vztahu ke třetím osobám, nikoliv ve vztahu k žalobci samotnému. Jestliže ten později svým podpisem na protokole ze dne [datum] (v podstatě identickým s tím, jenž byl pořízen dne [datum]) stvrdil, že mu byla vrácena stejná množina (byť neurčitě popsaných věcí), která mu byla původně odebrána, má to (i přes nedostatky obou soupisů) plnou relevanci.

5. Soud I. stupně se dále zabýval otázkou vzniku škody coby dalšího z odpovědnostních předpokladů na straně státu a dospěl k závěru, že žalobce v tomto ohledu neunesl břemeno tvrzení. Navzdory poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), kterého se žalobci dostalo při jednání dne [datum], tento nedoplnil svá skutková tvrzení stran toho, z jakých konkrétních položek by měla škoda sestávat. Žalobce na poučení soudu sice reagoval podáním ze dne [datum], nicméně i nadále chybí individuální popis každé jednotlivé věci (který nelze dovodit ani z dalších listin a příloh, které žalobce do spisu založil) a nelze ani rozlišit, které z věcí měly být sepsány (a následně nevydány) a které měly být odňaty bez toho, že by byly sepsány (a následně nevydány). U věcí, které byly (sice vadně, ale přesto) sepsány, by totiž bylo možno vycházet aspoň z toho, že se v žalobcově bytě nacházely (a patřily žalobci). Naopak u věcí, které vůbec sepsány nebyly, by bylo třeba důsledně trvat i na dotvrzení a prokázání vlastnictví a držby žalobcem. Doplnění těchto tvrzení pak bylo nezbytné i z toho důvodu, že věci sepsané dne [datum] měl žalobce dne [datum] kompletně převzít.

6. Za této situace již ani nebylo třeba zabývat se třetím z odpovědnostních předpokladů na straně státu, a sice otázkou příčinné souvislosti, neboť neunesení břemene tvrzení stran vzniku škody nevyhnutelně vedlo k zamítnutí žaloby. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a procesně úspěšné žalované byla přiznána jejich náhrada za 5 úkonů po [částka].

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Nesouhlasil s bazírováním soudu I. stupně na tom, aby striktně rozlišil, které věci byly exekutorem sepsány a které nikoliv, neboť jako osoba, která soupis neprováděla, ani nemůže vědět, co se má pod tou kterou položkou skrývat. Brojil i proti tomu, aby jeho podpis na protokole o převzetí věcí ze dne [datum] byl vykládán tak, že převzal vše, co mu exekutor dne [datum] zabavil a odvezl, neboť tak tomu nebylo. Co se týče individualizací věcí v žalobě, ta je dle jeho přesvědčení (alespoň u převážné části z nich) zcela dostačující. Požadoval-li soud I. stupně uvedení roku výroby modelů, ten nelze uvést, neboť není znám, a stejně tak nelze uvést výrobní číslo, neboť prostě neexistuje. Žalobce dále namítal, že byl ze strany soudu I. stupně nedostatečně poučen, neboť soud I. stupně neuvedl, u kterých konkrétních položek dle žaloby postrádá další skutková tvrzení. Namísto toho žalobce poučil toliko„ paušálně“, a stejně tak jej nevedl ani k tomu, aby dotvrzoval své vlastnické právo k věcem. Prokázat vlastnictví, resp. způsob nabytí věcí byl žalobce připraven v rámci svého účastnického výslechu, ten ale (ač byl navržen) soud I. stupně neprovedl. Byť žalobce připouští, že ne u všech 73 položek ze žaloby panuje stejná důkazní situace, minimálně u těch, které jmenoval v čl. VIII žaloby, detailně popsal obsah videozáznamu z mobiliární exekuce i s uvedením času, v němž se na něm ta která z těchto položek objevuje. Soud I. stupně však tento důkaz neprovedl. Pokud by tak učinil, zjistil by, že tyto věci byly exekutorem [příjmení] odvezeny a že nebyly soudní exekutorkou [příjmení] vráceny (jak lze zjistit porovnáním s fotografiemi pořízenými v sídle exekutorky). K položkám uvedeným v čl. VIII žaloby byly k důkazu předloženy i internetové stránky prodejců těchto modelů, z nichž lze kromě vizuální podoby vláčků zjistit i jejich aktuální ceny, a tím prokázat výši škody ve vztahu k těmto položkám. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8. Žalovaná se s rozsudkem soudu I. stupně ztotožnila a navrhla, aby byl jako věcně správný potvrzen a byla jí přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

9. Odvolací soud poté, co přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že žalobcovo odvolání není důvodné.

10. Ve sporném řízení, v němž je projednávána i tato žaloba, musí každá ze sporných stran v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Odpovědnost státu za škodu je založena na současném splnění tří podmínek, a těmi jsou nesprávný úřední postup orgánu státu (případně nezákonné rozhodnutí), existence škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem (nezákonným rozhodnutím) a vznikem škody. Všechny tyto podmínky musí být splněny kumulativně a povinností toho, kdo žaluje, je jejich existenci prokázat, tj. tvrdit tomu odpovídající skutečnosti a navrhovat důkazy k jejich prokázání. Znamená to, že tvrdil-li žalobce, že mu nesprávným úředním postupem soudního exekutora byla způsobena škoda, bylo na něm, aby tvrdil a prokázal, že z jeho bytu bylo odvezeno více věcí, než mu bylo vráceno, a že právě tímto způsobem byl jeho majetek zmenšen v té výši, kterou uvedl.

11. Žalobce tvrdil, zjednodušeně řečeno, že soudní exekutor mu zabavil movité věci a po skončení exekuce, během níž nebyly zpeněženy, mu byla vrácena jen část z nich. Poukazoval při tom na to, že soupis movitých věcí, který byl při jejich zajištění proveden, je neurčitý a neumožňuje jednotlivé věci ztotožnit. V tomto ohledu mu dal soud I. stupně za pravdu, když (správně) dovodil, že nesprávný úřední postup soudního exekutora ve smyslu § 13 zákona o odpovědnosti za škodu spočíval právě již v tom, že věci, které pojal do soupisu vyhotoveného dne [datum], nepopsal dostatečně určitým způsobem, který by vyloučil jejich záměnu (viz § 56 vyhl. č. 37/1992 Sb.). A i když se otázkou příčinné souvislosti (z důvodu nadbytečnosti) již nezabýval, je evidentní, že samotný vadný soupis ke vzniku škody, tak jak byla tvrzena, vést nemohl. Ta mohla nastat až v důsledku dalšího postupu soudního exekutora, který věci odňal ze žalobcovy dispozice a později mu je již nevrátil, přičemž je vcelku lhostejné, zda se jednalo o věci sepsané či nikoliv. Ostatně jestliže výše zmíněné vady soupisu identifikaci věcí ani neumožňovaly, lze sotva trvat na tom (a po žalobci žádat), aby bylo přesně rozlišeno, co sepsáno bylo a co nikoliv. Mezi případy nesprávného úředního postupu se přitom může řadit jak ztráta věci v době, kdy ji státní orgán (zde soudní exekutor vykonávající exekuční činnost) po jejím zařazení do soupisu odňal z dispozice vlastníka a po dobu zajištění ji nechránil před poškozením či ztrátou (§ 66 odst. 1 exekučního řádu; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1016/2003 či sp. zn. 25 Cdo 1629/2000), následkem čehož ji nebylo lze vydat, tak nepochybně i zabavení věci bez toho, že by vůbec byla sepsána, což je v rozporu s požadavkem zákona, dle něhož exekutor může zajistit pouze movité věci pojaté do soupisu (§ 66 odst. 1 exekučního řádu).

12. Pro úspěch žaloby však bylo v každém případě zapotřebí, aby žalobce označil jednotlivé věci, které měly být z jeho bytu exekutorem, resp. vykonavatelem odvezeny a nevydány zpět, a to způsobem umožňujícím jejich identifikaci a jejich ocenění. Žalobce této své povinnosti dostál jen zčásti. Odvolací soud má (na rozdíl od soudu I. stupně) za to, že pokud jde o specifikaci věcí tak, aby bylo možno zabývat se tím, jaká škoda žalobci vznikla, lze ji mít za ještě akceptovatelnou v případě položek uvedených v žalobě pod [číslo] až 37, 43, 64 a 73, kde žalobce uvedl alespoň typ (název) vláčku, jeho barvu a výrobce, popřípadě i rok pořízení, zatímco ve zbývajících případech, kdy jsou věci označeny natolik nekonkrétně, že nelze ani v obecnějších rysech rozpoznat, jaký model vláčků či jejich příslušenství se pod uvedeným označením skrývá (např.„ 49 ks lokomotiva různé druhy“ či„ 24 ks lokomotiva různé druhy, velikost„ [jméno]“), je třeba skutková tvrzení stran vzniku a rozsahu škody hodnotit jako neúplná. Bylo tak na místě udělit žalobci poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř. a vést jej k doplnění chybějících skutečností. Žalobci se tohoto poučení dostalo při jednání dne [datum], kdy byl vyzván, aby všechny movité věci, za něž žádá náhradu škody, popsal způsobem, který umožní odlišit je od ostatních a určit jejich hodnotu, přičemž soud I. stupně v rámci uděleného poučení příkladmo zmínil též některé rozlišující znaky, které lze k individualizaci věcí využít jako je např. barva, výrobce, výrobní číslo, rok výroby apod. Požadoval-li soud I. stupně rovněž rozdělení věcí na ty, které byly sepsány a které nikoliv, má odvolací soud takový požadavek za nadbytečný (k tomu viz shora odst. 11), což však nemění nic na tom, že řádného poučení ohledně nutnosti detailnější charakteristiky věcí se žalobci dostalo. Toto poučení není„ vadné“ ani z toho důvodu, že soud I. stupně je udělil„ paušálně“, tedy souhrnně ve vztahu ke všem položkám žaloby, a nikoliv ve vztahu ke každé zvlášť, když žalobci muselo být jasné, jaké nároky jsou na identifikaci každé movité věci, za niž se domáhá náhrady, ze strany soudu I. stupně kladeny. Žalobce však, ani přes toto poučení, identifikaci věcí, především těch, kterých se týkají položky 38 až 42, 44 až 63 a 65 až 72, v podání ze dne [datum], jímž na poučení soudu I. stupně reagoval, nedoplnil (a tuto nelze vysledovat ani z příloh k tomuto podání připojených; k tomu viz odst. 14 napadeného rozsudku). Jakkoliv může být bližší specifikace věcí obtížná, nelze bez tohoto upřesnění mít nárok za řádně vymezený co do vzniku škody, který je jedním ze základních předpokladů odpovědnosti státu, a tedy ani vést další dokazování k tomu, kde se (právě tyto) věci v době soupisu nacházely a jak s nimi bylo naloženo, kdo byl jejich vlastníkem (oprávněným držitelem) a jaká byla jejich hodnota neboli o co se měl žalobcův majetek zmenšit. Nelze teprve prováděnými důkazy zjišťovat, zda a co bylo žalobci nenávratně odňato, nýbrž to, v čem měl vznik škody spočívat (jakého konkrétního majetku se týkal), musí být v rámci rozhodných skutečností jasně tvrzeno. Lze proto souhlasit se závěrem soudu I. stupně, že žalobce neunesl břemeno tvrzení ohledně vzniku škody, ovšem pouze v rozsahu položek uvedených v žalobě pod [číslo] až 42, 44 až 63 a 65 až 72.

13. Avšak ani ohledně zbývajících věcí, uvedených pod položkami [číslo] až 37, 43, 64 a 73, nelze mít žalobu za důvodnou, neboť žalobce neprokázal, že tyto věci mu byly dne [datum] exekutorem v jeho bytě zabaveny. Žalobce k tomu (již v žalobě) označil v zásadě jediný relevantní důkaz, a to záznam z mobiliární exekuce, který soud I. stupně sice neprovedl (neboť jej měl s ohledem na nedoplněná skutková tvrzení stran specifikace věcí za nadbytečný, jak vysvětlil v odst. 16 napadeného rozsudku), nicméně z ostatních jím provedených důkazů je zřejmé, že k prokázání zmíněných sporných skutečností by beztak nevedl (viz zejména zjištění v odst. 10 až 12 napadeného rozsudku). Soud I. stupně proto žalobce v rámci poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., uděleného při jednání dne [datum], vedl nejen k tomu, aby jednotlivé věci, za něž žádá náhradu, řádně identifikoval (viz shora), ale rovněž k tomu, aby doložil, že byl ke dni [datum] vlastníkem těchto věcí a že mu byly exekutorem v jeho bytě skutečně zabaveny. Žalobce, jak bylo zmíněno již výše, reagoval podáním doručeným soudu I. stupně dne [datum], k němuž připojil celou řadu listin (viz č. l. 162 a násl. spisu). Navzdory své obsáhlosti však tento listinný materiál neobsahuje žádný důkazní návrh (či prostředek), který by byl způsobilý prokázat, co exekutor z jeho bytu dne [datum] odvezl (nad rámec toho, co žalobci bylo vráceno dne [datum]).

14. Odvolací soud postupem dle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkaz listinami - usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územní odbor [obec], ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], jímž byla dle § 159a odst. 5 trestního řádu odložena trestní věc podezření ze spáchání zločinu krádeže, a Analýzou téhož policejního orgánu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], která se detailně věnuje rozboru videozáznamu z mobiliární exekuce ze dne [datum], a zjistil, že pokud žalobce ohledně některých věcí v čl. VIII žaloby (a opětovně i ve svém odvolání) tvrdil, že jsou na tomto videozáznamu jasně rozpoznatelné, není tomu tak. Jednotlivé položky uvedené v žalobě pod [číslo] (a výslovně zmíněné v čl. VIII) není možno na záznamu identifikovat buď vůbec (položky 1, 4, 14, 17, 18, 19), případně je zachycena pouze krabice (položky 2, 16, 35, 36, 37, 43), jejíž obsah není vidět, nehledě na to, že záznam neposkytuje ani žádný důkaz o tom, které z předmětů, s nimiž vykonavatelé manipulovali, byly skutečně odvezeny. Lze uzavřít, že žalobcem označený důkaz (videozáznam) není dostatečně průkazný v otázce toho, že právě jím označené věci byly exekutorem zabaveny. Za této situace již není třeba zabývat se tím, zda k těmto věcem žalobci svědčilo vlastnické právo (jak by se dalo v případě jejich umístění v žalobcově bytě i předpokládat), a proto se i účastnický výslech žalobce, jímž hodlal prokázat, jak věci nabyl (viz jeho odvolání), jeví jako nadbytečný a v jeho neprovedení soudem I. stupně nelze spatřovat žádné pochybení, jehož následkem by byl skutkový stav věci zjištěn neúplně.

15. Lze shrnout, že žalobce v této věci, navzdory řádnému poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., nedostál jednak své povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti stran vzniku škody, když nedostatečně identifikoval část věcí, za něž požaduje náhradu (a to v rozsahu daném položkami uvedenými v žalobě pod [číslo] až 42, 44 až 63 a 65 až 72), jednak své povinnosti důkazní stran toho, že část věcí (uvedených v žalobě pod položkami [číslo] až 37, 43, 64 a 73) pozbyl následkem nesprávného postupu soudního exekutora, který je měl zajistit v rámci exekuce prodejem movitých věcí a po jejím zastavení nevydat zpět, když neprokázal, že by se tyto věci dne [datum] v jeho bytě nacházely a soudním exekutorem odtud byly odvezeny. Za této situace nemohlo být o věci samé rozhodnuto jinak než v žalobcův neprospěch.

16. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně (rovněž správného) akcesorického výroku o nákladech řízení.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalované byla přiznána paušální náhrada za dva úkony (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) po [částka] (§ 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.).