o zaplacení částky 42 324,40 Kč s příslušenstvím

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 52 905 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Následně vzala podanou žalobu zpět v rozsahu částky 10 580,60 Kč s příslušenstvím a nadále se domáhala po žalovaném zaplacení částky 42 324,40 Kč s příslušenstvím. V podrobnostech jsou tvrzení a argumenty žalobkyně předestřeny v bodech 1, 4 a 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí na základě tvrzení a argumentů uvedených v bodech 2 a 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

3. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 42 324,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 3. 5. 2022 do zaplacení (výrok I) a uložil žalovanému povinnost nahradit náklady řízení žalobkyni ve výši 18 672 Kč (výrok II). Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.

4. Žalovaný napadl rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. Namítá, že soud prvního stupně nesprávně a neúplně zjistil skutkový stav a nesprávně vyhodnotil provedené důkazy s důsledkem nesprávné aplikace ustanovení § 2918 a § 2932 o. z. Není si vědom a v řízení se ani neprokázalo, jakou konkrétní skutečnost lze klást k jeho tíži s tím hmotněprávním důsledkem, že se pojištěnec žalobkyně zprostil odpovědnosti za újmu na zdraví a na majetku žalovaného v rozsahu minus 40 %, tedy v rozsahu velmi se blížícím rozdělení odpovědnosti mezi škůdce a poškozeného „půl na půl“. Odůvodnění napadeného rozsudku mlčí k otázce, kterou ze stran řízení tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno k prokázání skutečností snižujících rozsah odpovědnosti škůdce za újmu na zdraví a s tím spojenou i majetkovou újmu poškozeného. Dále soud prvního stupně na základě svědeckých výpovědí zjistil skutkový stav takový, že vozidlo škůdce blikalo i před odbočením, neboť svědci uvedli, že jej viděli blikat několik minut po nehodě. Není tím ale nijak automaticky prokázáno, jak dlouho před vlastním odbočením blikalo. Přitom dání ukazatele směru dopředu s přiměřeným časovým předstihem představuje základní povinnost odbočujícího vozidla, které je spojeno s oprávněným očekáváním dalších účastníků silničního provozu (předjíždějících vozidel), tedy princip omezené důvěry v dopravě, že odbočující vozidlo dá najevo v dostatečném časovém předstihu, že hodlá odbočovat. Dále svědecké výpovědi prokázaly a soud prvního stupně uznal, že předjíždění bylo motocyklem uskutečněno jako jeden jednolitý jízdní manévr, tedy motocykl se pohyboval několik sekund v levém jízdní pruhu přímým směrem, nezajížděl do mezer mezi vozidla (předjížděl několik aut), a tedy musel být řidičem vozidla bezpečně viděn. Ve znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] je uvedeno, že pokud průběh byl takový, že se jednalo o jeden předjížděcí manévr, tak řidič vozidla, pokud by se podíval do zpětného zrcátka, musel motorku vidět. V takovém případě ale pak dle pravidel silničního provozu nesmí odbočit. Pokud se tedy řidič motocyklu pohyboval v levém jízdní pruhu, tedy již zahájil manévr předjíždění, nemůže řidič vozidla v koloně odbočit. Navíc sám řidič vozidla již v trestním řízení vypověděl, že se naposledy podíval za sebe několik sekund před vlastním odbočením. Tedy buď se díval příliš brzy, anebo se nepodíval vůbec. Z technického a tím i z právního hlediska bylo tedy toto pochybení řidiče vozidla prakticky rozhodující příčinou vzniku dopravní nehody. Pokud je text i výklad zákona o provozu na pozemních komunikacích o tom, kdy řidič nesmí předjíždět, takový, že když předjíždějící zahájí manévr předjíždění, je již v levém jízdním pruhu a předjíždí více aut, pak kdykoliv by dal řidič vozidla jedoucího před tím, kdo předjíždí, i bezprostředně blinkr doleva, má spoluúčast i řidič, který předjíždí. Takový výklad zákona by byl nesmyslný, nesplnitelný a absurdní. Mělo by vždy platit, že ten, kdo zahájil určitý dopravní manévr, tedy v posuzovaném případě předjíždění, má přednost před tím, kdo by chtěl udělat jiný kolidující dopravní manévr, tedy odbočení vlevo do dráhy jízdy druhého. Ze svědeckých výpovědí není možné určit, jak dlouho vozidlo blikalo, a tedy zda by bylo vůbec v možnostech řidiče motorky na dání znamení o změně směru jízdy zareagovat, vezme-li se v úvahu, že jej řidič vozidla mohl dát jen bezprostředně před odbočením. Řidič odbočujícího vozidla nesměl předjíždějícího motorkáře ani ohrozit, ani omezit v jeho chování souladném s pravidly silničního provozu. Za zásadní žalovaný považuje skutečnost, že řidič vozidla se dle všech pravidel odbočení musí bezprostředně před odbočením přesvědčit, že je levý jízdní pruh volný, tedy nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním. To řidič vozidla i dle své výpovědi neučinil. Odbočovací manévr se odehrál v místě, kde nejde o křižovatku, ale o nijak označený sjezd z komunikace. V takovém případě se řidič odbočujícího vozidla má chovat ještě více obezřetně, než úkon zahájí. Rovněž nelze žalovanému klást k tíži, že jel „vysokou rychlostí“, když je v daném úseku rychlost 90 km/h povolena, jedná se o rovný, přehledný úsek, tedy využití horní hranice pro předjíždění je adekvátní. Navíc dopravní pravidla stanoví, že úkon má být proveden bezpečně a bez zbytečných průtahů. Žalovaný pak odkazuje na ustanovení § 17 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, který považuje za základní právní normu, podle které by se mělo právně hodnotit chování řidiče motocyklu v době před škodní události z pohledu aplikace § 2918 a § 2932 o. z. Napadené rozhodnutí žalovaný považuje za nepřezkoumatelné z hlediska právního posouzení, jaké protiprávní nebo jiné jednání či opomenutí mu lze klást k tíži s tím důsledkem, že je spoluzodpovědný za 40 % škody na motocyklu. Tento podíl považuje za hrubě nepoměrný ve srovnání s tím, jaký skutkově zjištěný a právně hodnotitelný je podíl řidiče automobilu (škůdce) z hlediska aplikace § 20 zákona o silničním provozu. Navrhuje proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému nestanoví tak vysoký, ale podstatně mírnější podíl na střetu provozů než 40 %.

5. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné. K námitce žalovaného, že nebylo zjištěno, jak dlouho před započetím odbočovacího manévru vozidlo, které žalovaný předjížděl, blikalo, poukazuje na svědecké výpovědi [jméno FO] a [jméno FO], z nichž bylo prokázáno, že řidič vozidla měl zapnuté levé směrové světlo, a to ještě před započetím odbočovacího manévru. Tento závěr potvrdily trestní i civilní soudy. Žalovaný se snaží tvrdit, že je nutné prokázat „včasnost" blikání řidiče, bez čehož nejde uvažovat nad spoluzaviněním žalovaného. Vedle zásadní skutečnosti, že míra spoluzavinění již byla pravomocně stanovena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a následně u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], pak jak soud prvního stupně správně poukázal, tak s ohledem na rychlý sled událostí, časový odstup od nehody a technologické možnosti nelze monitorovat spuštění světel na jakémkoliv vozidle v reálném čase. Nelze navíc odhlédnout od skutečnosti, že žalovaný na motocyklu z vlastního rozhodnutí předjížděl nejméně 4 vozidla při rychlosti cca 90 km/h. Jednalo se sice o rychlost povolenou v daném místě, avšak nikterak malou. Rozhodl-li se žalovaný předjíždět několik vozidel při takové rychlosti, musel si být vědom skutečnosti, že do určité míry jde o riskantní situaci. Zejména pak s přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku, že motocyklista je omezen v periferním vidění při užití helmy, a proto musí přizpůsobit způsob i rychlost své jízdy. Za situace, kdy žalovaný předjížděl několik vozidel, přičemž poslední vozidlo se nacházelo v místě křižovatky, resp. v místě umožňujícím odbočení na jinou silnici, měl tím spíše žalovaný vynaložit větší obezřetnost. Z pohledu žalobkyně v takovém místě ani žalovaný neměl vozidlo předjíždět. Právě uvedené závěry ohledně nezodpovědného chování žalovaného na pozemní komunikaci přijal i Městský soud v [adresa] v rozsudku ze dne 25. 10. 2023, č. j. [spisová značka]. Dále žalobkyně podotýká, že ohledně zavinění řidiče vozidla pochyb není, o čemž svědčí pravomocná trestní rozhodnutí. Žalovaný rovněž odmítá přijmout skutečnost, že míra spoluzavinění již byla pravomocně určena. Bylo prokázáno, že řidič vozidla před započetím odbočovacího manévru zapnul světelnou signalizaci. Pokud by žalovaný býval dostatečně obezřetný, měl a mohl si toho všimnout. Zejména v situaci, kdy žalovaný předjel několik vozidel a chystal se předjet další, měl být dostatečně opatrný a řádně sledovat provoz na pozemních komunikacích, zejména pak chování vozidla jedoucího před ním. Žalovaný však rezignoval na jakoukoliv obezřetnost a nyní se snaží svou spoluúčast na dopravní nehodě zvrátit tvrzením, že nebylo prokázáno, jak dopředu řidič vozidla zapnul světelnou signalizaci, což není nyní objektivně možné. Žalobkyně proto navrhuje, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správné.

6. V průběhu jednání konaného dne 23. 10. 2025 před odvolacím soudem žalovaný k dotazu odvolacího soudu uvedl, že se za dopravní nehodu necítí jakkoliv spoluzodpovědný. Sdělil, že si na nic z dopravní nehody nepamatuje. Dále upřesnil svůj odvolací návrh tak, že navrhuje, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá, anebo aby žalovanému stanovil mírnější jeho podíl na následcích dopravní nehody.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.), a shledal, že odvolání žalovaného je důvodné.

8. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně správně v napadeném rozsudku citoval relevantní normy objektivního práva, které tedy již odvolací soud znovu neopakuje, a učinil správný závěr o skutkovém stavu; dospěl ale k nesprávnému právnímu posouzení věci.

9. Odvolací soud konstatuje, že je na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala, že odbočující vozidlo, jež žalovaný předjížděl na motocyklu, mělo včas zapnutou směrovou signalizaci tak, že na ni žalovaný mohl zareagovat a přizpůsobit tomu rychlost a způsob jízdy v průběhu předjíždějícího manévru. O tom, že žalobkyni tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní k této podstatné skutečnosti, byla žalobkyně v průběhu jednání před odvolacím soudem poučena včetně poučení o následku neunesení procesního břemene. K tomu žalobkyně při jednání sdělila, že k otázce včasnosti spuštění signalizace odbočení nemá žádné konkrétní tvrzení a nemá k dispozici žádný důkaz. Z toho resultuje podstatný závěr odvolacího soudu: I pokud odvolací soud uzná skutkový závěr soudu prvního stupně, že řidič odbočovacího vozidla světelně signalizoval odbočení ještě před odbočením samotným, přesto stále není prokázáno, kdy došlo ke spuštění odbočovací signalizace, resp. že k tomu došlo natolik včas (s předstihem), aby mohl žalovaný reagovat, zbrzdit motorku nebo se jinak vyhnout střetu. Tento závěr jde k tíži žalobkyně, která nese k této otázce břemeno tvrzení a břemeno důkazní, neboť ona tvrdí, že také žalovaný nese na nehodě vinu a že z toho důvodu má žalovaný povinnost vydat nedůvodně poskytnuté pojistné plnění.

10. Je dále prokázáno, že odbočující vozidlo mělo za sebou připojený vozík naložený olistěnými větvemi tak, že (i podle znaleckého zkoumání znalce [tituly před jménem] [jméno FO]) větve zcela zakrývaly světla na samotném vozidle a bránily ve výhledu řidiči vozidla z bočních zpětných zrcátek. Navíc světla na připojeném vozíku byla špatně viditelná, neboť byla umístěna nízko. Nadto znalec uvedl, že motocyklista má z důvodu použití helmy omezené periferní vidění (což potvrdil i znalec [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem]). Z toho je zřejmé, že řidič vozidla žalovaného jen těžko viděl (měl zakrytý výhled z bočních zpětných zrcátek), že tedy vjel do jeho cesty a že zamezil žalovanému ve výhledu na odbočovací světla na vozidle nákladem neúměrného rozsahu.

11. Dále pak je z fotografií z místa nehody zřejmé, že řidič vozidla odbočoval v místě, kde nebyla křižovatka ani patrný sjezd do místa mimo vozovku.

12. Odvolací soud rovněž zohlednil otázku rychlosti žalovaného na motocyklu při předjížděcím manévru. Žalovaný souvisle předjížděl povolenou rychlostí, přičemž tak činil na rovném úseku komunikace, tedy na místě umožňujícím takovýto manévr, kdy v protisměru nejelo žádné vozidlo. Ani v tomto ohledu tedy nelze žalovanému nic klást k tíži, když tento nijak nejednal v rozporu s pravidly silničního provozu. Odvolací soud nevidí žádné spoluzavinění žalovaného v tom, že plynule předjížděl několik vozidel v koloně povolenou rychlostí. Zejm. ve světle jednání řidiče vozidla, který nepřiměřeným nákladem zakryl odbočovací světla a zpětná zrcátka na vozidle, zamezil si tak ve výhledu za sebe, vjel do jízdní dráhy žalovaného na motocyklu (který předjížděl plynule několik aut jedoucích za sebou, takže musel být po určitou dobu vidět), přičemž ani nebylo prokázáno, že řidič vozidla včas spustil signalizaci odbočovacího manévru. A to za situace, kdy vozidlo odbočilo v místě, kde se odbočování nedalo předvídat vzhledem k tomu, že nešlo o křižovatku ani o jiné místo, kde by bylo možno odbočování předpokládat.

13. Odvolací soud tedy neshledal žádnou okolnost jdoucí k tíži žalovaného. Namítá-li žalobkyně, že míra spoluzavinění již byla pravomocně stanovena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a následně u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], opomíjí skutečnost, že se nejedná o rozhodnutí o spáchání trestného činu, přestupku nebo jiného správního deliktu či o rozhodnutí o osobním stavu, kterým by byl odvolací soud podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán. Žádné důvody na straně žalovaného, které by mohly vést k závěru o jeho spoluzavinění, odvolací soud v dané věci nevidí ani po seznámení se s důvody rozhodnutí shora označených.

14. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá.

15. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodoval nejen o nákladech odvolacího řízení, ale též o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Tím byl automaticky odklizen nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně.

16. V souladu se zásadou úspěchu ve věci náleží zcela úspěšnému žalovanému náhrada nákladů řízení v plné výši (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.).

Náklady řízení na straně žalovaného sestávají z odměny za zastupování advokátem v rozsahu 8 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Konkrétně jde o tyto úkony právní služby: 1) převzetí a příprava zastoupení, 2) odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu a vyjádření ve věci samé ze dne 1. 7. 2022, 3) účast na jednání před soudem prvního stupně dne[Anonymizováno]21. 10. 2024, 4) účast na jednání před soudem prvního stupně dne 5. 2. 2025, 5) závěrečný návrh ze dne 8. 4. 2025, 6) účast na jednání před soudem prvního stupně dne 9. 4. 2025, 7) odvolání ze dne 19. 7. 2025 včetně jeho doplnění ze dne 1. 8. 2025 a 8) účast na jednání před odvolacím soudem dne 23. 10. 2025. S úkony ad 1) až 2) je spojena odměna advokáta podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 advokátního tarifu ve výši 3 220 Kč za úkon (předmětem řízení byla částka 52 905 Kč). S úkony ad 3) až 8) je spojena odměna advokáta podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 advokátního tarifu ve výši 2 820 Kč za úkon (předmětem řízení byla po částečném zpětvzetí žaloby částka 42 324,40 Kč). Dále je s úkony ad 1) až 3) spojena paušální náhrada hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 ve výši 300 Kč za úkon. S úkony ad 4) až 8) je pak spojena paušální náhrada hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 ve výši 450 Kč za úkon. K nákladům žalovaného patří podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %, neboť zástupce žalovaného je plátcem této daně. Žalovanému dále vznikly náklady v souvislosti s cestou jeho právního zástupce na jednání před soudem prvního stupně konaná ve dnech 21. 10. 2024, 5. 2. 2025 a 9. 4. 2025 a odvolacím soudem konané dne 23. 10. 2025. Všechny 4 cesty vykonal právní zástupce žalovaného osobním automobilem tovární značky [název], RZ [SPZ], s kombinovanou spotřebou paliva Natural 95 7,5 l/100 km (třetí údaj o spotřebě uvedený v technickém průkazu v souladu se směrnicí 2004/3/ES). Vzdálenost mezi sídlem právního zástupce žalobce a soudem prvního stupně činí 95 km, tj. 190 km se zpáteční cestou; čas strávený na jedné cestě (včetně cesty zpáteční) pak činí 6 započatých půlhodin. Vzdálenost mezi sídlem právního zástupce žalovaného a [adresa] (odkud právní zástupce žalovaného dle vlastního vyjádření cestuje k odvolacímu soudu metrem) činí 87 km, tj. 174 km se zpáteční cestou; čas strávený na jedné cestě (včetně cesty zpáteční) pak činí 6 započatých půlhodin. Podle § 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění účinném ke dni cesty na jednání konané dne 21. 10. 2024, činila amortizace 5,60 Kč/km a průměrná cena benzinu automobilového 95 oktanů 38,20 Kč/l. Cestovné tak činí v případě cesty na jednání konané dne 21. 10. 2024 1 831,79 Kč (uvedená částka zahrnuje navýšení náhrady za amortizaci vozidla o 21 % DPH; k nahrazované ceně paliva se DPH nepřičítá). Podle § 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění účinném ke dni cest na jednání konaná ve dnech 5. 2. 2025, 9. 4. 2025 a 23. 10. 2025, činila amortizace 5,80 Kč/km a průměrná cena benzinu automobilového 95 oktanů 35,80 Kč/l. Cestovné tak činí v případě cest na jednání konaná ve dnech 5. 2. 2025 a 9. 4. 2025 3 687,14 Kč a v případě cesty na jednání konané dne 23. 10. 2025 1 688,32 Kč (uvedené částky zahrnují navýšení náhrady za amortizaci vozidla o 21 % DPH; k nahrazované ceně paliva se DPH nepřičítá). Za promeškaný čas na cestě na jednání konané dne 21. 10. 2024 náleží v souladu s § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 náhrada ve výši 726 Kč (vč. DPH). Za promeškaný čas na cestě na jednání konaná ve dnech 5. 2. 2025, 9. 4. 2025 a 23. 10. 2025 náleží v souladu s § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 náhrada ve výši 3 267 Kč (vč. DPH). Dále náklady žalovaného sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání v částce 2 117 Kč. Náklady žalovaného tedy výsledně činily 45 754,35 Kč [=(3220*2+2820*6+300*3+450*5)*1,21+1831,79+3687,14+1688,32+726+3627+2117].

17. Lhůta k plnění a místo plnění jsou stanoveny postupem podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.