o zaplacení 154 708,50 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. prosince 2023, č. j. 27 C 20/2023-56,

1. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne [datum] uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), co do částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši [částka] k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /zkráceně OdpŠk/ a žádala je v penězích ve výši [částka] s příslušenstvím. Tvrdila, že nemajetková újma jí vznikla nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále také jen posuzované řízení). Úrok z prodlení žalované s plněním žádala od [datum] do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že posuzované řízení, které je samo řízením odškodňovacím, bylo zahájeno [datum] a ke dni podání žaloby nebylo skončeno. Žádala relutární náhradu stanovenou jako násobek částky [částka] za rok řízení, za první dva roky v poloviční výši navýšenou o 50 % s ohledem na liknavý postup soudu a o 10 % proto, že žalobkyně délku řízení nezavinila. Žalobkyně nárok u žalované uplatnila a ta jí dne [datum] přiznala odškodnění ve výši [částka].

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně u ní svůj nárok předběžně uplatnila dne [datum], ona zhodnotila, že délka posuzovaného řízení 7 let a 8 měsíců je nepřiměřená, žalobkyni proto poskytla odškodnění ve výši [částka]. Popsala, jak k výši plnění dospěla, uvedla, že úrok z prodlení náleží žalobkyni od prvního dne následujícího po skončení šestiměsíční lhůty k projednání jejího nároku, tedy ode dne [datum]. Odkázala ovšem na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka] a ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka] s tím, že v případě mimosoudního projednání nároku žalobkyně v zákonné lhůtě, kdy je žalobkyni přiznáno další odškodnění pouze v důsledku plynutí času, žalobkyni nevzniká právo na přiznání úroků z prodlení ani právo na náhradu nákladů řízení.

4. Soud prvního stupně rozhodl na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.

5. Žalobkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, jímž brojila proti zamítavému výroku, její odvolání ale bylo jako opožděné odmítnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], pravomocně ke dni [datum].

6. Žalovaná napadla rozsudek soudu prvního stupně včasným odvoláním směřujícím výslovně jen proti vyhovujícímu výroku ad I rozsudku, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a proti nákladovému výroku ad III rozsudku. Uvedla, že soud prvního stupně shodně s žalovanou dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a že je namístě žalobkyni poskytnout odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu. Oproti žalované přisoudil soud prvního stupně žalobkyni doplatek odškodnění. V době předběžného projednání nároku žalobkyně u žalované nebylo posuzované řízení pravomocně skončeno, ke dni vydání stanoviska žalované trvalo 7 let a 8 měsíců, a žalovaná proto poskytla žalobkyni odškodnění ve výši [částka]. V době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně bylo posuzované řízení již skončeno, trvalo celkem [hodnota] let a 5 měsíců, což vedlo k dalšímu přísudku pro žalobkyni. Jakkoli soud prvního stupně dospěl k jiné procentuální úpravě základní částky zadostiučinění, určil ji shodně se žalovanou, stejně jako žalovaná ji konečně ponížil o 40 %. Žalovaná sporuje správnost závěru soudu prvního stupně o důvodech pro jí uloženou povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z „dopřiznané“ částky [částka] s tím, že k přiznání dalšího zadostiučinění došlo až v důsledku plynutí času, nikoli proto, že by žalovanou přiznané odškodnění v rámci předběžného projednání nároku bylo stanoveno nesprávně. Odškodnění za další délku trvání namítaného řízení nebylo u žalované předběžně uplatněno podle § 14 OdpŠk. Žalovaná se nedostala do prodlení s plněním odškodnění ve výši [částka], protože v době předběžného projednání nároku nebylo posuzované řízení ještě pravomocně skončeno, nárok žalobkyně uspokojila zcela dostatečně. Argument soudu prvního stupně, že sice došlo ke stejnému celkovému snížení základní výše zadostiučinění o 40 %, ale při jiném dílčím snížení a zvýšení, a proto se nejedná o stejný výpočet zadostiučinění, žalovaná zhodnotila jako příliš formalistický s tím, že při posouzení náhrady za nemajetkovou újmu nelze očekávat matematicky exaktní určení její výše. Je podstatné, že základní částka byla stanovena shodně ve výši [částka] za rok trvání řízení a základní výše zadostiučinění byla následně snížena celkem o 40 %, výše přiznané částky závisela toliko na úvaze soudu, nebyla důsledkem toho, že by žalovaná nesplnila mimosoudně včas svou povinnost. Žalovaná se nemohla vůbec dostat do prodlení s úhradou částky [částka]. Žalovaná opět poukázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka].

7. Dále namítla, že s ohledem na uvedené bylo chybně rozhodnuto také o náhradě nákladů řízení, které na straně žalobkyně nelze považovat za účelně vynaložené. Zde žalovaná opět odkázala na usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum] č. j. [spisová značka]. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud výrok I napadeného rozsudku změnil tak, že se žaloba o zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení zamítá, a výrok III napadeného rozsudku změnil tak, že žalované přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalované je přípustné, bylo uplatněno včas, naplňuje požadavky § 205 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje odvolací důvody stanovené v § 205 odst. 2 o. s. ř., projednal je při jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a přezkoumal správnost rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.). Byl vázán mezemi odvolání, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně napaden ve vyhovujícím výroku toliko ohledně přisouzeného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení, zatímco ve zbývajících částech, ve vyhovujícím výroku, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku [částka], a v zamítavém výroku nabyl rozsudek soudu prvního stupně podle § 206 odst. 2 o. s. ř. samostatně právní moci.

9. Odvolací soud posoudil odvolání žalované jako částečně důvodné.

10. Žalované lze přisvědčit potud, že ve zde posuzované věci žalobkyně uplatnila svůj nárok na další zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí vznikla vinou nepřiměřené délky posuzovaného řízení, u soudu žalobou poté, kdy žalovaná na základě její žádosti o zadostiučinění podané ve smyslu § 14 odst.1 OdpŠk v zákonné šestiměsíční lhůtě poskytla žalobkyni relutární náhradu, kterou ale žalobkyně považovala za nedostatečnou. V době uplatnění nároku u žalované, a stejně tak v době zahájení tohoto řízení (tedy dne [datum]), nebylo posuzované řízení skončeno, běželo až do dne [datum]. Žalobkyně samostatně svůj nárok na zadostiučinění za dobu běhu posuzovaného řízení po plnění žalované (ta uhradila žalované dne [datum] částku [částka]) neuplatila. Platí přitom, jak dovodil Nejvyšší soudu ve svém rozsudku ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka] s odkazem na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [číslo], že na posuzované řízení je třeba hledět jako na jeden celek, neboť teprve po ukončení řízení je možné určit celkový rozsah a závažnost vzniklé nemajetkové újmy, jakož i zhodnotit postup orgánů veřejné moci během řízení, jednání poškozeného a další okolností případu. Účastník řízení považující se za poškozeného nepřiměřeně dlouhým řízením by měl zpravidla vyčkat jeho skončení a teprve poté požadovat náhradu vzniklé nemajetkové újmy, což je v souladu s požadavkem hospodárnosti a efektivity soudního řízení. Nejvyšší soud ovšem připustil, že je-li naprosto zjevné, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nelze již dosavadní délku posuzovaného řízení považovat za přiměřenou, je možné domáhat se kompenzace porušení práva na přiměřenou délku řízení i v případě, že řízení dosud neskončilo, důvodnost takového postupu shledal výslovně v případě u účastníka řízení pokročilého věku, nebo u účastníka, jemuž v probíhajícím řízení již závažná újma vznikla.

11. Jakkoli žalobkyni bylo v době zahájení tohoto řízení 37 let, a první předpoklad na ni nedopadal, fakt, že jí nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení v době zahájení tohoto řízení již vznikla závažná újma, je třeba vzít za daný, když potřebu kompenzace této újmy, a to zadostiučiněním v penězích, shledala jak sama žalovaná, tak soud prvního stupně, proti jehož rozhodnutí se v tomto bodě žalovaná neodvolala. Uplatnění nároku žalobkyně před skončením posuzovaného řízení tak odvolací soud posoudil jako legitimní.

12. V posouzení toho, zda se žalovaná ocitla v prodlení s plněním té části zadostiučinění, která byla přisouzena soudem prvního stupně za následnou délku běhu posuzovaného řízení, se odvolací soud se soudem prvního stupně neshodl. Nesdílí závěr, že sice jak žalovaná, tak soud prvního stupně dospěly ke stejnému mechanizmu výpočtu výše finančního zadostiučinění ([částka] za prvé dva roky a každý následující rok řízení, základní částka krácena o 40 % ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk), ale šlo o jiný způsob výpočtu jeho výše, protože základní částka byla každým z nich upravena v jednotlivých kritériích odlišně. Odvolací soud vychází z toho, že podle rozhodnutí soudu I. stupně plnila žalovaná žalobkyni na základě její žádosti o zadostiučinění v plném rozsahu.

13. Odvolací soud se ale plně neztotožnil ani s argumentací žalované. Je si vědom jak toho, že v ní žalovaná odkazuje na výše označená rozhodnutí zdejšího soudu, tak znění § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (zkráceně o. z.), podle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Odvolací soud má ale z níže uvedených důvodů za to, že v době věcného rozhodnutí soudu prvního stupně byla žalovaná v prodlení s plněním žalobkyni, což konečně bylo také podkladem pro rozhodnutí soudu prvního stupně o přísudku žalobkyni, proti němuž žalovaná odvoláním nebrojila.

14. Ve zde posuzovaném případě byly jak žalobkyně, tak žalovaná účastnicemi nejen tohoto řízení, ale i řízení posuzovaného, protože se jednalo o kompenzační řízení. Žalovaná tedy věděla nejen to, že žalobkyně se u ní domáhala zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, ale i to, že toto řízení v té době nebylo pravomocně skončeno, běželo a jeho délka narůstala. Současně si byla vědoma zahájení tohoto řízení (žaloba jí byla doručena dne [datum]), a tedy požadavku žalobkyně na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení i v době následující po poskytnutí plnění za jeho dílčí trvání. Podle názoru odvolacího soudu nebyl za takové situace již důvod pro opakovanou žádost žalobkyně ve smyslu § 14 odst. 1 OdpŠk, současně ale nebylo lze po žalované spravedlivě žádat, aby žalobkyni poskytovala zadostiučinění jaksi průběžně, po konkrétních časových úsecích. Žalovaná si ale, jako jeho účastnice, musela být vědoma toho, že posuzované řízení pravomocně skončilo dnem [datum]. Bylo na ní, pokud se chtěla vyhnout prodlení s plněním, aby bez zbytečného odkladu ve smyslu § 1958 o. z. splnila dluh. Za odpovídající lhůtu, již lze s ohledem na podmínky daného vztahu posoudit jako přiměřený odklad, odvolací soud považuje 15 dnů, přičemž hodnotí, že žalovaná plní z prostředků státního rozpočtu, což sebou v případě faktického vyplacení konkrétní částky nese administrativní nároky.

15. Pokud tedy posuzované řízení pravomocně skončilo dne [datum], měla žalovaná žalobkyni částku odpovídající zbývajícímu zadostiučinění stanovenou shodným mechanizmem, jaký použila pro odškodnění předběžné, plnit do [datum], a dne [datum] se ocitla s plněním v prodlení. To, že zbývající zadostiučinění měla žalovaná žalobkyni poskytnout, nezpochybňuje ani sama žalovaná, neboť v tomto bodě rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nenapadla.

16. Odvolací soud tak uzavírá, že nelze aprobovat závěr, že by se žalovaná v prodlení ocitla již dnem [datum], neboť zákonná šestiměsíční lhůta pro posouzení důvodnosti požadavku žalobkyně ze strany žalované podle § 15 OdpŠk nemohla dopadat na (další) běh posuzovaného řízení po uplatnění nároku žalobkyně u žalované.

17. Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (ad I), pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení, tak, že se zamítá žaloba se žádostí o zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], jinak jej v tomto výroku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

18. Ve smyslu § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobkyně byla v této fázi řízení úspěšná, poměr jejího úspěchu záležel na úvaze soudu, žalobkyni tak podle ustálené judikatury náleží, jak správně dovodil i soud prvního stupně, plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení.

19. Odvolací soud se neztotožnil s odvolací námitkou žalované, že by žalobkyně v tomto řízení vynaložila náklady neúčelně. Jakkoli i zde si je vědom odlišných rozhodnutí zdejšího soudu v obdobných – nikoli však totožných – věcech (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum] č. j. [spisová značka]), má za to, že jak s ohledem na výše uvedené, tak vzhledem k faktu, že žalobkyně byla, byť zčásti, v řízení o věci samé úspěšná, a také proto, že trvat na opětovném uplatnění nároku žalobkyně u žalované by bylo nesprávné a nepřiměřeně formalistické, je nezbytné jí vynaložené náklady řízení na zaplacení soudního poplatku ve výši [právnická osoba] Kč a na právní zastoupení (2,5 úkonu právní služby advokáta po [částka], tři náhrady hotových výdajů po [částka] a 21 % daň z přidané hodnoty, jíž je advokát žalobkyně plátcem – v podrobnostech odvolací soud odkazuje na bod 32. odůvodnění rozsudku soudu I. stupně) v celkové výši [částka], tedy spolu [částka] přisoudit podle § 142 odst. 3 o. s. ř. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k plnění žalované ze státního rozpočtu spojeného s nutnými administrativními úkony, o místě plnění bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

20. Předmětem odvolacího řízení učinila žalovaná obsahem svého odvolání nárok žalobkyně na 15 % úrok z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, bylo proto třeba za předmět právní služby advokáta žalobkyně podle § 8 odst. 2 věta za středníkem vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu brát pětinásobek ročního plnění, tedy ročního úroku 15 % z částky [částka]. V situaci, kdy žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná toliko ohledně doby od [datum] do [datum], je úspěch žalobkyně poměrně větší, a žalobkyni by tak náleželo právo na částečnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř.

21. Odvolací soud ovšem musel zhodnotit, že advokát žalobkyně, jak výslovně před odvolacím soudem uvedl, se k odvolacímu soudu dostavil v přesvědčení, že bude projednáno odvolání žalobkyně ve věci samé, neboť přehlédl, že toto bylo pravomocně odmítnuto. Ve vztahu k předmětu odvolacího řízení (tedy ve vztahu k odvolání žalované) nijak neargumentoval s tím, že k němu nemá žádné připomínky. Za takového stavu odvolací soud neshledal, že by žalobkyni v této fázi řízení vznikly účelně vynaložené náklady, a proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.