Rozhodnutí 68 Co 143/2024-400

1. Žalobkyně se domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného při uzavření darovací smlouvy ohledně vozidla [jméno FO] [SPZ], reg. zn. [SPZ] (dále též jen „vozidlo“), v souladu se závazkem, který žalovaný převzal smlouvou o uzavření budoucí darovací smlouvy ze dne [datum] (dále též jen „smlouva o smlouvě budoucí“). V této době žalovaný ještě nebyl vlastníkem vozidla, které měl teprve odkoupit od leasingové společnosti. K uzavření darovací smlouvy mělo dojít do 15 dnů poté, co bude vlastnické právo k vozidlu převedeno na žalovaného. Žalobkyně se o tom, že žalovaný se stal vlastníkem vozidla, dozvěděla dne [datum] a následně jej dopisem ze dne [datum] vyzvala k uzavření darovací smlouvy. Žalovaný to ale odmítl. Pro případ, že by jejímu požadavku na nahrazení projevu vůle nebylo vyhověno, navrhla žalobkyně, aby žalovanému byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši rovnající se tržní ceně vozidla (tj. částce [částka]), neboť v důsledku porušení smluvní povinnosti ze strany žalovaného se majetek žalobkyně nerozmnožil.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v odstavcích 2 a 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

3. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl žalobu jak v primárním požadavku na nahrazení projevu vůle uzavřít darovací smlouvu, tak i v eventuálním petitu (nesprávně označeném jako „alternativní petit“) na náhradu škody ve výši [částka] (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok II). Takto soud prvního stupně rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.

4. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že na smlouvu o smlouvě budoucí je třeba pohlížet jako na zdánlivé právní jednání. Je přesvědčena, že vůle účastníků byla zřetelně projevena a směřovala k bezplatnému převodu vozidla do vlastnictví žalobkyně poté, co je nabyde sám žalovaný, resp. co je vyvede ze svého podniku. Nesouhlasí ani s tím, že by se mělo jednat o zastřené právní jednání v rámci vypořádání zaniklého společného jmění účastníků. Oba účastníci smlouvu o smlouvě budoucí uzavírali s tím, že mezi nimi není pochyb o tom, že vozidlo součástí jejich společného jmění není. Smlouva byla uzavírána proto, aby žalobkyně i po rozvodu měla k dispozici vozidlo. Změna v postoji žalovaného, který se posléze rozhodl na žalobkyni vozidlo nepřevést, protože odmítla jeho návrh na vypořádání společného jmění, nastala až mnohem později. Kromě toho soud prvního stupně žádné dokazování k zastřenému právnímu jednání neprovedl, ani nevysvětlil, na základě jakých skutečností k tomuto svému závěru dospěl. Ve smlouvě o smlouvě budoucí nebylo uvedeno, kdo má koho vyzvat k uzavření darovací smlouvy, protože to nebylo zapotřebí. Z podmínek smlouvy nepochybně vyplývalo, že to má být žalovaný, neboť jen on mohl vědět, kdy k převodu vozidla do jeho výlučného vlastnictví dojde. Z opatrnosti pak byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena na dobu 10 let, aby bylo zřejmé, že žalovaný se svého závazku plynutím času nezprostí. V průběhu soudního řízení vyšlo najevo, že žalovaný jako podnikatel se nejpozději zaplacením kupní ceny dne [datum] stal vlastníkem vozidla. V době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí (dne [datum]) tedy vozidlo již bylo součástí jeho podniku, o čemž ale žalobkyně nevěděla. Z toho vyplývá, že informoval-li žalovaný žalobkyni o tom, že vozidlo teprve musí nabýt, musel tím mínit sebe jako nepodnikající fyzickou osobu. Proto byla smlouva uzavřena se žalovaným coby nepodnikatelem a odpovídá tomu i následná komunikace účastníků, v níž byla řešena otázka DPH. Závěr soudu prvního stupně, že ani výkladem nebylo lze zjistit vůli účastníků, tudíž není správný. Pokud z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný jako nepodnikatel vozidlo nikdy nevlastnil ani nevlastní, a že tedy nedošlo ke splnění podmínky pro darování vozidla na žalobkyni, žalobkyně to nerozporuje. Nicméně vzhledem k tomu, že žalovaný před soudem prohlásil, že nemá v úmyslu svůj závazek již nikdy splnit a darovací smlouvu uzavřít, je třeba zabývat se okolnostmi vzniku škody na straně žalobkyně, která jí jednáním žalovaného vznikne. Žalobkyně odkázala na § 2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), který zakotvuje objektivní odpovědnost za porušení povinnosti ze smlouvy, tj. v daném případě za porušení povinnosti žalovaného nabýt vozidlo coby nepodnikající fyzická osoba. Žalobkyně je přesvědčena, že má vůči žalovanému nárok na náhradu škody ve výši uvedené v eventuálním petitu, neboť její majetek v důsledku porušení smluvní povinnosti žalovaným nenaroste o hodnotu vozidla, které na ni mělo být převedeno. Žalobkyně dále poukázala na rozporné závěry soudu prvního stupně, který na jedné straně hodnotí její žalobu jako předčasnou, na straně druhé má její nárok za promlčený. Je rovněž vyloučeno, aby patnáctidenní lhůta k uzavření darovací smlouvy uplynula již v únoru 2019, když sama smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena až v dubnu 2019. Navíc soud prvního stupně vycházel z data převodu vozidla na žalovaného jako podnikatele, a nikoliv jako nepodnikající fyzickou osobu. Nezohlednil ani to, že žalobkyně se toto datum dozvěděla až z dokazování v tomto řízení, zatímco při uzavření smlouvy vycházela z toho, že vozidlo je stále ještě ve vlastnictví leasingové společnosti. Žalobkyně výslovně brojí i proti nákladovému výroku rozsudku soudu prvního stupně, neboť má za to, že vzhledem k okolnostem této věci by měl být aplikován § 150 o. s. ř. Poukazuje na to, že žalovaný se svým chováním podílel na zahájení řízení, když udržoval žalobkyni v tom, že na ni vozidlo převede, což si rozmyslel poté, kdy žalobkyně nepřistoupila na jeho návrh ohledně vypořádání společného jmění účastníků. Má za to, že za těchto okolností by mu neměla být náhrada nákladů řízení přiznána. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil (patrně míněno změnil) a žalobě vyhověl, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaný má odvolání za nedůvodné. Souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že výkladové nejasnosti smlouvy o smlouvě budoucí i po doplnění dokazování přetrvávají, a je proto třeba mít ji za neplatnou. Jako taková pak nemůže žalovaného k ničemu zavazovat. Pokud žalobkyni vznikla škoda, měla by ji uplatnit vůči své advokátce, která smlouvu o smlouvě budoucí sepisovala. I kdyby ale tato smlouva byla platná, tak žalobkyně, která měla v držení malý technický průkaz od vozidla, musela vědět, že žalovaný je jeho provozovatelem, a tedy i vlastníkem minimálně od [datum], kdy na sebe vozidlo zaevidoval. Nejpozději od tohoto data jí pak (coby oprávněné osobě) běžela patnáctidenní lhůta k tomu, aby žalovaného vyzvala k uzavření darovací smlouvy, což se nestalo. Uplynutím této lhůty, která má prekluzivní charakter, povinnost k uzavření darovací smlouvy zanikla, a to již ke dni [datum]. I pokud by ale výzva byla učiněna včas, právo na uzavření darovací smlouvy by se nejpozději dne [datum] promlčelo. Pokud by mělo být vozidlo nejprve vyvedeno z podnikání žalovaného, bylo by třeba mít žalobu za nedůvodnou i proto, že byla podána předčasně, neboť k vyvedení vozidla dosud nedošlo, a smlouvu o smlouvě budoucí by tak nebylo lze naplnit, neboť žalovaný ji uzavřel jako nepodnikatel. Pokud by – jak tvrdí žalobkyně – žalovaný vozidlo nabyl ještě za trvání manželství, pak by bylo součástí společného jmění a podléhalo by režimu vypořádání. Smlouvu o smlouvě budoucí by za takové situace vůbec nebylo možno uzavřít. Žalovaný má ale za to, že v souladu s prodejními podmínkami vozidlo nabyl až úplným zaplacením kupní ceny, k čemuž došlo až dne [datum], tedy až po právní moci rozvodu manželství účastníků, která nastala dne [datum]. Nesouhlasně se žalovaný vyjádřil i k případné aplikaci § 150 o. s. ř, pro niž nejsou splněny podmínky, a navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen a byla mu přisouzena náhrada nákladů odvolacího řízení.

6. Na vyjádření žalovaného reagovala žalobkyně replikou (ze dne [datum]), v níž zopakovala argumenty, které již dříve ve svých podáních či přednesech uplatnila. Poukázala na to, že v průběhu řízení vyšlo najevo, že v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí vozidlo již nevlastnila leasingová společnost, nýbrž bylo součástí podniku žalovaného, kam bylo zařazeno dne [datum]. Není rovněž pravda, že žalovaný by vozidlo nabyl až dne [datum], ale stalo se tak již dne [datum], kdy byla uhrazena celá kupní cena. Nabyl je ale jako podnikatel a smlouva o smlouvě budoucí předpokládala, že je vyvede z podnikání, o čemž bude žalobkyni informovat, a následně dojde k uzavření darovací smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaný prohlásil, že nemá v úmyslu svůj závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí již nikdy splnit, má žalobkyně za to, že se jedná o porušení smluvní povinnosti ve smyslu § 2913 odst. 1 o. z. a že této odpovědnosti se žalovaný nemůže zprostit.

7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně postupoval v souladu s pokyny uvedenými v usnesení odvolacího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a doplnil dokazování k rozhodným skutečnostem a správně v napadeném rozsudku též citoval relevantní normy objektivního práva (které odvolací soud již znovu neopakuje), s jeho skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se však odvolací soud beze zbytku neztotožňuje.

9. Odvolací soud postupem dle 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval některé z listinných důkazů provedených soudem prvního stupně. V prvé řadě se jedná o samotnou smlouvu o smlouvě budoucí ze dne [datum], z níž zjistil, že žalovaný jako budoucí dárce se zavázal odkoupit od leasingové společnosti a „převzít do svého výlučného vlastnictví“ vozidlo, a to nejpozději do [datum], a současně je před převodem na žalobkyni nezatížit žádným věcným ani jiným právem třetí osoby (část A). Žalovaný a žalobkyně (budoucí obdarovaná) „se dohodli“, že poté, co žalovaný nabyde vlastnické právo k vozidlu, spolu do 15 dnů uzavřou darovací smlouvu (část B). Který z nich na sebe přebírá závazek k uzavření darovací smlouvy, resp. který z nich je oprávněn vyzvat druhou smluvní stanu k uzavření darovací smlouvy a v jaké lhůtě by tak měl učinit, sjednáno nebylo. Součástí smlouvy je i ujednání, dle kterého tato smlouva zanikne dnem uzavření darovací smlouvy a dále v případě, že mezi smluvními stranami nedojde k uzavření darovací smlouvy do deseti let ode dne jejího podpisu. Z komunikace účastníků formou sms zpráv z března až května 2019 bylo zjištěno, že účastníci spolu ještě před uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí (dne [datum]) řešili, na koho bude vozidlo, které užívala žalobkyně, „napsáno“. Žalobkyně vyjádřila obavy, že pokud bude vozidlo evidované na žalovaného, mohla by o ně přijít. Žalovaný jí sdělil, že pokud by jí vozidlo nechtěl nechat, tak by ho neodkupoval, a že platba šla z jeho účtu a fakturace s DPH je na jeho IČO. Pokud by bylo auto napsáno rovnou na žalobkyni „vyhodil by [částka] za DPH“, tuto částku by raději připsal na účet dětem. Po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí žalovaný žalobkyni žádal o zapůjčení auta za účelem provedení STK a přihlášení vozidla v evidenci, žalobkyně souhlasila s tím, že vozidlo bude k tomuto účelu připravené dne [datum] (sms ze dne 16. 4. a [datum]). Dne [datum] žalovaný žalobkyni sdělil, že příští týden předá dceři všechny originální dokumenty k vozidlu. To, že by žalobkyně v rámci této sms komunikace vyzvala žalovaného ještě před datem [datum] k uzavření darovací smlouvy (jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, viz odst. 16), zjištěno nebylo. Z prodejních podmínek pro použitá vozidla společnosti [právnická osoba] sever s. r. o., od níž žalobce vozidlo kupní smlouvou ze dne [datum] odkoupil, a sice z čl. 6 týkajícího se výhrady vlastnictví, odvolací soud zjistil, že prodávající společnost si vyhradila k vozidlu vlastnické právo a kupující se jeho vlastníkem stal teprve úplným zaplacením kupní ceny. Z dopisu žalobkyně ze dne [datum], jímž reagovala na dopis žalovaného ze dne [datum] a jímž (a to i dle svých vlastních tvrzení) poprvé vyzvala žalovaného k uzavření darovací smlouvy, bylo zjištěno, že žalobkyně měla za to, že výzvu k uzavření darovací smlouvy měl učinit žalovaný, neboť jen on mohl disponovat informací o tom, kdy došlo k převodu vlastnického práva k vozidlu na jeho osobu. Současně připustila, že ve smlouvě o smlouvě budoucí nebyla uvedena žádná lhůta, která by určovala, do kdy má být výzva druhé straně odeslána. Pokud by stranou povinnou k podání výzvy měla být žalobkyně, musela by tato lhůta dle jejího názoru začít plynout až poté, co se o převedení vozidla na žalovaného dozvěděla. Uvedla, že informaci o tom, že by k tomuto převodu mělo dojít již dne [datum], získala až z dopisu žalovaného ze dne [datum].

10. V ostatním odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v krátkosti lze zrekapitulovat, že dne [datum] žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] sever s. r. o. kupní smlouvu o koupi použitého vozidla za cenu [částka] (žalovaný je v ní identifikován kromě svého jména a adresy též svým IČO a DIČ). Dne [datum] byla žalovanému vystavena zálohová faktura na částku [částka] se splatností [datum]. Dne [datum] byla žalovanému vystavena konečná faktura na částku [částka] se splatností [datum], z níž současně vyplývá, že tato částka byla zaplacena již na základě zálohové faktury. Dne [datum] účastníci uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí. Její návrh připravila advokátka žalobkyně, žalovaný ji podepsal, aniž si ji před podpisem přečetl, neboť druhé straně důvěřoval. Měl představu, že vozidlo si kvůli uplatnění odpočtu DPH ještě nějakou dobu ponechá ve svém majetku podnikatele. Žalobkyně se řídila tím, co jí řekla její advokátka, a čekala, až ji žalovaný k uzavření darovací smlouvy vyzve. Dne [datum] byla provedena registrace vozidla na žalovaného (v technickém průkaze je označen svým IČO). Dne [datum] žalovaný oznámil žalobkyni, že jelikož nebyl vyzván k uzavření darovací smlouvy do [datum], smlouva o smlouvě budoucí zanikla. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k uzavření darovací smlouvy a poté ještě i dopisem ze dne [datum].

11. Odvolací soud nemá na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že by obsah smlouvy o smlouvě budoucí trpěl takovými nedostatky, které by nebylo lze překlenout ani za použití výkladových pravidel (§ 555 a násl. o. z.). Ze samotné smlouvy o smlouvě budoucí, ale i toho, co jejímu uzavření předcházelo, je zřejmé, že vůle účastníků směřovala k tomu, aby vozidlo, které žalovaný (jak provedeným dokazováním vyšlo najevo) odkoupil ještě před uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí, bylo bezplatně přenecháno žalobkyni, která ho v této době fakticky užívala. Žalovaný chtěl současně získat výhodu v podobě možnosti odpočtu DPH, a proto vozidlo odkoupil jako podnikající fyzická osoba. Vozidlo nabyl na základě kupní smlouvy ze dne [datum], přičemž platí, že vlastnické právo k věci individuálně určené se nabývá již účinností smlouvy (§ 1099 o. z.). V tomto případě byl ale okamžik nabytí vlastnického práva odložen sjednáním výhrady vlastnictví (§ 2132 o. z.) do úplného zaplacení kupní ceny, k němuž došlo dne [datum]. Již tímto dnem se tak žalovaný stal vlastníkem vozidla. Jak ale vyplývá z jeho vyjádření i provedených důkazů (účastnické výpovědi a sms komunikace účastníků), za rozhodný okamžik nabytí vozidla považoval až přihlášení vozidla na své jméno, k čemuž došlo dne [datum]. Tomu odpovídá i obsah smlouvy o smlouvě budoucí, která předpokládá, že vozidlo teprve nabyde od třetího subjektu, byť samozřejmě nejen on, ale i žalobkyně (jak dokládá sms komunikace) o tom, že již došlo k uzavření kupní smlouvy, věděli. Tím, že žalovaný vozidlo koupil, byly splněny podmínky pro následný bezplatný převod na žalobkyni, neboť pokud vozidlo vlastnil, byl to on, kdo rozhodoval o tom, zda vozidlo bude či nebude sloužit jeho podnikatelské činnosti (viz § 502 o. z.). Okolnost, zda vozidlo bylo evidováno na něj jako podnikající či nepodnikající fyzickou osobu, byla tudíž nerozhodná a nepředstavovala žádnou objektivní překážku pro případné uzavření darovací smlouvy se žalobkyní. Ostatně ze smlouvy o smlouvě budoucí (její části A), ani z komunikace účastníků, která jí předcházela, nevyplývá, že by se žalovaný zavázal k čemukoliv jinému, než že vozidlo odkoupí a převezme od předchozího majitele a nezatíží je žádným právem třetí osoby.

12. Třebaže účastníci ve smlouvě o smlouvě budoucí vyjádřili záměr uzavřít darovací smlouvu do 15 dnů od nabytí vlastnického práva žalovaným, nesjednali si ale žádnou lhůtu, v níž by měla být druhá smluvní strana vyzvána k uzavření darovací smlouvy (čehož si žalobkyně byla vědoma, jak vyplývá z její výzvy ze dne [datum], v níž na absenci takové lhůty poukazuje). Ze smlouvy o smlouvě budoucí nevyplývá ani to, kdo by měl, resp. mohl tuto výzvu učinit. To je ostatně i jádrem nynějšího sporu, v němž se účastníci (každý ve svůj prospěch) snaží smlouvu doplnit tím, co ve skutečnosti neobsahovala. Pokud jde o výzvu k uzavření budoucí smlouvy, zákonná úprava nehovoří o povinnosti vyzvat, nýbrž o právu oprávněné strany vyzvat k uzavření smlouvy a tomu odpovídající povinnosti zavázané strany smlouvu uzavřít, přičemž není vyloučeno ani oboustranné právo vyzvat, resp. oboustranná povinnost smlouvu uzavřít (§ 1785 o. z.). Nevyplývá-li v daném případě ze smlouvy o smlouvě budoucí, že by to mohl být jen jeden z účastníků, kdo je oprávněn výzvu k uzavření darovací smlouvy učinit, lze dle názoru odvolacího soudu dovodit, že toto právo měl každý z nich, zcela nepochybně ale svědčilo žalobkyni, v jejíž prospěch se darování mělo uskutečnit. Jelikož nebyla sjednána žádná lhůta, v níž by tak měla učinit, platila zákonná jednoroční lhůta ode dne účinnosti smlouvy, která skončila dnem [datum]. Žalobkyně na základě komunikace, kterou se žalovaným vedla, musela již ve druhé polovině dubna 2019 vědět, že žalovaný vozidlo nejen odkoupil, ale i zaregistroval na své jméno. Pokud tolerovala, že si je ještě po určitou dobu (kvůli odpočtu DPH) jako vlastník ponechá (a roční lhůta pro učinění výzvy jí to umožňovala), nemění to nic na tom, že nejpozději do dne [datum] musela využít své oprávnění učinit výzvu k uzavření darovací smlouvy, nechtěla-li, aby kontraktační povinnost žalovaného zanikla (§ 1788 odst. 1 o. z.). Jestliže tak neučinila a neučinil tak v této lhůtě, která má prekluzivní charakter, ani žalovaný, má to za následek zánik povinnosti k uzavření darovací smlouvy. S tímto závěrem nijak nekoliduje ujednání v části D odst. 3 smlouvy o smlouvě budoucí, jemuž nelze rozumět jinak, než že zakotvuje zánik této smlouvy po uplynutí 10 let, během nichž k uzavření darovací smlouvy nedojde, přestože by výzva k uzavření byla učiněna včas (§ 1786, § 1787 odst. 1 o. z.). Je možno dodat, že i kdyby k výzvě mělo dojít již do 15 dnů od nabytí vozidla žalovaným, resp. od zápisu žalovaného coby vlastníka v registru silničních vozidel, vedlo by to ke stejnému závěru jen s tím rozdílem, že k zániku kontraktační povinnosti by došlo ještě dříve, a to nejpozději ke dni [datum].

13. Žalobě o nahrazení projevu vůle žalovaného při uzavření smlouvy tudíž nelze vyhovět. Nelze pak vyhovět ani druhému podmíněnému (eventuálnímu) žalobnímu žádání, jímž se žalobkyně domáhala náhrady škody ve výši odpovídající hodnotě vozidla pro případ nevyhovění petitu primárnímu. Eventuální petit je namístě tam, kde se primárně požadované plnění ukáže být objektivně nemožným, nikoliv nedůvodným, jako v tomto případě. Nadto nelze ani dovodit, že by žalovaný porušil svou povinnost ze smlouvy o smlouvě budoucí, pokud tato smlouva zanikla z důvodu, že žádný z účastníků nevyužil včas své oprávnění vyzvat druhého k uzavření darovací smlouvy.

14. Na okraj odvolací soud uvádí, že vyvstala-li v průběhu řízení otázka, zda se vozidlo vzhledem k okamžiku jeho nabytí žalovaným nestalo součástí společného jmění manželů, neměla by tato případná skutečnost na věcnou správnost napadeného rozhodnutí žádný vliv. Pokud by vozidlo tvořilo součást společného jmění účastníků, podléhalo by po právní moci rozvodu manželství vypořádání ve smyslu § 736 a násl. o. z. a nemohlo by být jedním manželem darováno druhému. Taková darovací smlouva, resp. smlouva o budoucí smlouvě darovací, v níž by byl takový závazek sjednán, by znamenala obcházení kogentních ustanovení zákona o společném jmění manželů, a bylo by třeba mít ji za neplatnou (§ 588 o. z.).

15. Z výše uvedených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně shledán věcně správným a jako takový byl podle § 219 o. s. ř. potvrzen, a to včetně rovněž správného akcesorického výroku o nákladech řízení. Navrhovala-li žalobkyně, aby v dané věci bylo o nákladech řízení rozhodnuto dle § 150 o. s. ř., dle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, odvolací soud předpoklady pro užití tohoto zmírňovacího zákonného ustanovení neshledal. Žalovaný svým chováním k zahájení řízení nijak nepřispěl, jeho postoj k uplatněnému nároku byl po celou dobu (a to již v předžalobní fázi sporu) konzistentní, když se dovolával prekluze, případně promlčení práva, v řízení pak vystupoval aktivně, bez jakýchkoliv procesních obstrukcí. Odvolací soud tak nenachází spravedlivý důvod pro to, aby procesně úspěšnému žalovanému bylo právo na náhradu nákladů, jež na svou obranu účelně vynaložil, upřeno.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto rovněž dle § 142 odst. 1 o. s. ř., a to ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které sestávají z odměny advokáta ve výši [částka] za jeden úkon právní služby (§ 7, 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.), která náleží za celkem [hodnota] úkony (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu; § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ vyhl. č. 177/1996 Sb.), dvou režijních paušálů po [částka] (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrady za promeškaný čas ve výši [částka] za celkem [hodnota] půlhodiny strávené cestou ze sídla advokáta k soudu a zpět (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), cestovních výdajů v jím uplatněné výši [částka] (cesta konána osobním automobilem Audi 6 RS Avant, reg. zn. [SPZ], průměrná spotřeba: 9,6 l/100 km, cena pohonných hmot: [částka]/l, sazba základní náhrady: [částka], ujeté km: [částka]; § 13 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 157, § 158 zákona č. 262/2006 Sb. a vyhl. č. 398/2023 Sb.) a náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). V celkovém součtu se jedná o částku [částka].

17. Ve vyhlášeném znění rozsudku odvolacího soudu v jeho nákladovém výroku II byla při zpracování písemného vyhotovení rozsudku zjištěna zjevná nesprávnost spočívající v tom, že zde nebylo stanoveno místo plnění vyplývající z § 149 odst. 1 o. s. ř., dle něhož zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátu. Oprava této zjevné nesprávnosti byla učiněna přímo v písemném vyhotovení rozsudku, který nechť je v uvedené části brán taktéž jako opravné usnesení (§ 164 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.) s tím, že dovolání proti němu není přípustné.