o zaplacení 160 000 Kč s příslušenstvím

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jen „trestní řízení“). Žalobce se k trestnímu řízení připojil s nárokem na náhradu škody dne 11. 11. 2008. Usnesením ze dne 20. 6. 2011 trestní soud rozhodl, že žalobce se s nárokem na náhradu škody k hlavnímu líčení nepřipouští, nadále s ním však bylo jednáno jako s poškozeným a žalobce svých procesních práv využíval. Dobu trestního řízení, které ke dni zahájení tohoto kompenzačního řízení ještě nebylo skončeno, má žalobce za nepřiměřenou. Těžce nese především to, že ani po 15 letech od železniční nehody ve [místo], při níž utrpěl újmu na zdraví, není obeznámen s tím, kdo je viníkem, a že dosud nikdo nebyl potrestán. Žalobce požaduje odškodnění za dobu trestního řízení od 11. 11. 2008 do 22. 3. 2023 (14 let a 4 měsíce) ve výši 160 000 Kč.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v bodě 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

3. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví žalobě vyhověl co do částky 132 750 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 23. 9. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 27 250 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 33 037 Kč (výrok III). Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.

4. Žalovaná napadla rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním, které směřuje vůči vyhovujícímu výroku o věci samé (výrok I) a vůči výroku o nákladech řízení (výrok III). Namítá, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku promlčení uplatněného nároku a rovněž otázku významu řízení pro poškozeného (žalobce). Má-li být počátek posuzovaného řízení ve vztahu k žalobci vázán ke dni, kdy se připojil k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody (11. 11. 2008), pak ovšem konec řízení ve vztahu k němu musí nastat toho dne, kdy se dozvěděl, že se o jeho nároku na náhradu škody rozhodovat nebude, tj. dne 20. 6. 2011. Uplatněné právo se tak již muselo[Anonymizováno]promlčet. Pokud jde o význam řízení pro žalobce, je třeba vzít v potaz, že odškodnění je poskytováno za pocit nejistoty spojený s výsledkem řízení v objektivním slova smyslu. Předpokladem je, že soud rozhoduje o právech a povinnostech a že jeho rozhodnutí má na účastníka konkrétní dopad. Současně platí, že význam předmětu řízení není konstantní veličinou, ale v průběhu řízení se může měnit. Předpoklad vzniku nemateriální újmy nemusí být nutně naplňován vždy jen proto, že určité řízení formálně trvá. Postavení poškozeného v adhezním řízení nelze srovnávat s pozicí obviněného. Smyslem trestního řízení není primární vydání rozhodnutí o nároku na náhradu škody, nýbrž rozhodování o vině a trestu. Význam trestního řízení tak nelze odvíjet od významu práv a povinností uplatněných v adhezním řízení. Zakotvení práv poškozeného v trestním řádu lze chápat jen jako beneficium legis, nejde o základní právo zaručené ústavním pořádkem a poškozený má svá práva uplatňovat primárně v občanskoprávním řízení. V této souvislosti žalovaná poukázala rovněž na judikaturu týkající se újmy vznikající, resp. nevznikající v důsledku nepřiměřené délky řízení vedlejšímu účastníku (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2539/2015), kterou lze dle jejího názoru aplikovat analogicky. Jelikož pozice poškozeného v trestním řízení má svá specifika a nelze ji pokládat na roveň účastníkům řízení, nelze souhlasit s tím, že by význam řízení pro žalobce byl standardní, jak jej hodnotil soud prvního stupně. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby jej změnil tak, že žalobu zamítne.

5. V doplnění odvolání ze dne 27. 1. 2025 žalovaná upozornila, že žalobce byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na civilní řízení, v němž byl jeho nárok již v roce 2014 uspokojen. Žalobcův zájem na výsledku trestního řízení poté spočíval již jen v rovině vědomosti o tom, zda a kdo bude za jeho újmu odpovědný a odsouzený. Postavení žalobce nelze srovnávat s postavením osoby trestně stíhané, ale ani s postavením poškozeného v adhezním řízení. Je třeba zohlednit i to, že žalobce vystupoval jak v roli svědka, tak v roli poškozeného, a toto dvojí postavení od sebe oddělit. Žalobce byl již k datu 20. 6. 2011 obeznámen s tím, že o jeho nároku na náhradu újmy nebude v trestním řízení rozhodováno, a význam řízení pro něj je třeba hodnotit jen jako zprostředkovaný, tedy nízký, a nikoliv standardní.

6. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované zdůraznil, že jako poškozený byl v souladu s § 12 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „trestní řád“), stranou trestního řízení a takto s ním také bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení zacházeno. Nesouhlasí s tím, že by pro něj trestní řízení mělo mít snížený význam. Trestní řízení vinou své nepřiměřené délky nepříznivě ovlivnilo rozvoj a dobu trvání posttraumatického syndromu žalobce, jemuž nebylo umožněno uzavřít významnou kapitolu svého života. Závěrem žalobce poukázal na aktuální judikaturu Ústavního soudu, dle níž je třeba silněji chránit práva poškozených, které již nelze redukovat jen na doplňkový subjekt trestního řízení (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2003/24). Navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v napadeném rozsahu jako věcně správný potvrzen.

7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byl napaden (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen zčásti.

8. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně správně v napadeném rozsudku citoval relevantní normy objektivního práva (které tedy již odvolací soud znovu neopakuje) a učinil správný závěr o skutkovém stavu věci.

9. Správný je též jeho právní závěr, že uplatněné právo není promlčeno. Žalobce tvrdil, že vinou nepřiměřené délky trestního řízení mu vznikla morální újma, neboť jako poškozený trestným činem byl udržován ve stavu nejistoty ohledně pravé příčiny železniční nehody, při níž bylo poškozeno jeho zdraví, a ohledně jejích viníků. Vznikla-li nemajetková újma nepřiměřenou délkou řízení, neskončí promlčecí doba dříve, než za 6 měsíců od skončení tohoto nepřiměřeně dlouhého řízení. Žalobce se trestního řízení účastnil nejprve jako poškozený, který se domáhal nároku na náhradu újmy na zdraví v adhezním řízení, a třebaže jeho účast v adhezním řízení byla ukončena ke dni 20. 6. 2011, kdy byl odkázán na občanskoprávní řízení, zůstával jako poškozený, jemuž bylo trestným činem ublíženo na zdraví, i nadále stranou trestního řízení s tomu odpovídajícími procesními právy (§ 12 odst. 7, § 43 trestního řádu). Ke dni 22. 3. 2023, kdy žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované, ani ke dni podání žaloby (4. 12. 2023), nebylo trestní řízení ještě skončeno, a proto promlčecí doba dle § 32 odst. 3, věty druhé, zákona č. 82/1998 Sb. nemohla marně uplynout.

10. Další spornou otázkou bylo, jaký význam lze trestnímu řízení ve vztahu k žalobci přisuzovat, resp. zda je žalobce osobou, která byla trestním řízením přímo dotčena na svých právech, a zda nepřiměřená délka trestního řízení pro ni znamená morální újmu.

11. Žalobce se trestního řízení účastnil jako poškozený, a ačkoliv se v trestním řízení rozhoduje především o vině a trestu obviněného, není možné opomíjet jeho souvislost s právy poškozených. Z judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2572/2020) se podává, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“) je použitelný i na řízení, v nichž se poškozený připojil k řízení již ve stádiu samotného předběžného šetření, přičemž není podstatné, zda též poškozený formálně v trestním řízení uplatnil právo na náhradu škody. Uvedený závěr dopadá i na ty případy, kdy ohledně práva na náhradu škody může být zahájeno, či již probíhá, řízení před civilními soudy. Tedy i v případech, kdy se v trestním řízení rozhoduje pouze o trestním obvinění, je pro použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodujícím faktorem, zda od okamžiku připojení se poškozeného k trestnímu řízení až do jeho skončení zůstala občanskoprávní složka (ve smyslu autonomního výkladu Úmluvy) úzce spojena s průběhem trestního řízení, jinými slovy, zda trestní řízení mělo na občanskoprávní složku vliv. V posuzované věci se žalobce připojil, k již zahájenému trestnímu řízení dne 11. 11. 2008 s nárokem na náhradu újmy na zdraví a takto byl účastníkem adhezního řízení až do 20. 6. 2011. Po tomto datu již nemohl očekávat, že by obžalovaným byla povinnost k náhradě újmy uložena neboli přímo v trestním řízení nebylo (po 20. 6. 2011) rozhodováno o žádném právu žalobce, které by bylo soukromoprávní povahy. Žalobce se dle zjištění soudu prvního stupně následně domáhal náhrady újmy na zdraví v občanskoprávním řízení zahájeném dne 19. 11. 2012 a zastaveném dne 2. 9. 2014 z důvodu zpětvzetí žaloby poté, co žalobcův nárok byl uspokojen mimosoudně. Po tomto mimosoudním vyrovnání již nebyl (ani mimo trestní řízení) ve hře žádný občanskoprávní nárok, jehož by se nadále probíhající trestní řízení mohlo dotknout. Současně nebylo předmětem trestního řízení ani žádné základní právo nebo svoboda, které by zakládaly právo žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), které se obsahově kryje s právem na projednání věci v přiměřené době dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

12. Nelze však přehlížet ani další oprávněné zájmy poškozených, mezi nimi i zájem (potřebu) dozvědět se fakta o činu, kterým jim bylo ublíženo, a o tom, kdo jej spáchal. Objasnění toho, co se stalo, a kdo nese odpovědnost (a zda a jakým způsobem bude potrestán), je významné pro vyrovnání se poškozeného s událostí a plní vůči němu ve významné míře i funkci satisfakční. Zájem poškozeného na průběhu trestního řízení vyplývá ostatně již z toho, že zákon mu přiznává postavení strany trestního řízení a v té souvislosti i řadu procesních práv (a nejedná se zdaleka jen o právo uplatnit nárok na náhradu újmy), která musí být ze strany orgánů činných v trestním řízení respektována (§ 12 odst. 15 trestního řádu). V posuzovaném případě žalobce navíc splňoval i kritéria pro přiznání statutu oběti trestného činu ve smyslu zákona č. 45/2012 Sb. (účinného od 1. 8. 2013), s čímž byla spojena i některá speciální práva v tomto zákoně vymezená, mezi nimi práva na informace o trestním řízení včetně poskytnutí (k žádosti oběti) pravomocného rozhodnutí, jímž se řízení končí. Žalobce svých procesních práv, jak vyplývá ze zjištění soudu prvního stupně – a to i poté, co jeho nárok na náhradu újmy na zdraví byl vypořádán – využíval. Žádal o informace o stavu trestního řízení, požádal o bezplatnou právní pomoc zmocněnce, učinil prohlášení o tom, jaký dopad měl trestný čin na jeho dosavadní život, a žádal o zaslání rozhodnutí. I z toho je zřejmé, že trestního řízení se účastnil jako jeho aktivní subjekt, jenž svým postojem dával zřetelně najevo svůj zájem na jeho výsledku.

13. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda žalobci coby oběti újmy na zdraví svědčilo právo na účinné vyšetřování ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Vyšel opět ze zjištění soudu prvního stupně, dle nichž trestní řízení bylo vedeno proti obviněným z nedbalostního trestného činu obecného ohrožení dle § 180 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, přičemž žalobce v souvislosti s vlakovým neštěstím utrpěl posttraumatickou stresovou poruchu s následky na psychice. Ještě v prosinci 2023 se mu vracely vzpomínky na událost a trpěl diagnostickou stresovou poruchou s přetrvávajícími změnami osobnosti po katastrofické zkušenosti. Právě s ohledem na to, že újma na zdraví byla žalobci způsobena nedbalostním pochybením jiného jednotlivce nevykonávajícího veřejnou moc, a to za okolností, které lze označit za ojedinělou a nahodilou nešťastnou náhodu, a s přihlédnutím k následkům, které byly žalobci způsobeny (na tomto místě odvolací soud uvádí, že nehodlá poškození žalobcova psychického zdraví jakkoliv bagatelizovat, přesto nedosahuje intenzity závažných, život ohrožujících zranění), nelze dovodit, že by žalobci vzniklo právo na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 2 či 3 Úmluvy, ani čl. 6 odst. 2 či čl. 7 odst. 1, 2 Listiny; k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2012/18. Jakkoliv Ústavní soud v tomto nálezu současně vyslovil, že v rozsahu, v němž stěžovatelce nesvědčí právo na účinné vyšetřování, nemohou orgány činné v trestním řízení porušit (mimo jiné) ani její právo na soudní ochranu a projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, učinil tak za situace, kdy věc stěžovatelky byla postoupena správním orgánům jako přestupek. V nyní souzené věci však bylo trestní řízení z moci veřejné zahájeno a vedeno až do jeho soudní fáze (v níž dokonce i došlo k pravomocnému odsouzení některých z obžalovaných). V takovém případě se prosazuje i zájem žalobce na výsledku tohoto řízení (na objasnění skutku a potrestání pachatelů), neboť uplatňování trestní odpovědnosti pachatelů je spojeno i se zajištěním práv a oprávněných zájmů poškozených (viz shora odst. 12), a i vůči nim by se tak mělo stát v rozumné době.

14. Odvolací soud tak uzavírá, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci za morální újmu, kterou utrpěl v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení (a pokud jde o hodnocení této délky, i zde odvolací soud sdílí závěry soudu prvního stupně, na něž odkazuje), náleží náhrada, kterou je namístě určit dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ve spojení se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010.

15. Stejně jako soud prvního stupně vyšel i odvolací soud ze základní částky 15 000 Kč za rok řízení (za první dva roky ve výši poloviční), avšak v souladu se žalobním požadavkem, jímž je vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), vypočetl odškodnění pouze za dobu od 11. 11. 2008 do 22. 3. 2023, tj. za dobu 14 let a 4 měsíců. Základní částka odškodnění tak činí 200 000 Kč, a nikoliv 221 250 Kč, jak určil soud prvního stupně, který přehlédl limity nastavené žalobním návrhem a při výpočtu základní částky odškodnění nesprávně vycházel z celé doby trestního řízení (15 let a 9 měsíců). Základní částku odškodnění ve výši 200 000 Kč odvolací soud, podobně jako soud prvního stupně, snížil z důvodu složitosti věci o 50 %, a naopak ji navýšil z důvodu postupu orgánů státu (jenž si vysloužil kritiku nadřízených soudů již v samotném trestním řízení) o 20 %. Dalším významným faktorem, který bylo třeba zohlednit, byl význam řízení pro poškozeného (žalobce). Soud prvního stupně správně poukázal na to, že byť trestní řízení se typově řadí mezi ty věci, u nichž se presumuje vyšší význam řízení pro účastníky, je tento předpoklad naplněn pouze ve vztahu k obviněnému (zejména je-li omezen na svobodě), a nikoliv ve vztahu k dalším stranám trestního řízení. Odvolací soud vzal znovu v potaz, že žalobce se trestního řízení zpočátku (po dobu 2 let a 7 měsíců) účastnil jako poškozený s nárokem na náhradu újmy na zdraví, a po tuto dobu lze mít význam řízení pro něj za standardní. Po zbývající (a to převažující) dobu řízení v něm však žalobce vystupoval již jen jako poškozený s procesními právy, což intenzitu jím utrpěné újmy podstatně snižuje (a to i s přihlédnutím k tomu, že se nejednalo o poškozeného, jenž by byl nadán právem na účinné vyšetřování). Nelze proto souhlasit se soudem prvního stupně, jenž význam řízení pro poškozeného posoudil jako standardní, tedy takový, který důvod pro modifikaci základní částky nezakládá. Význam řízení pro žalobce je naopak třeba výsledně hodnotit jako snížený a tento závěr promítnout do základní částky odškodnění jejím krácením o 30 %. Výslednému zadostiučinění tak odpovídá částka 80 000 Kč. Tu lze mít s ohledem na jedinečné okolnosti daného případu za zcela přiměřenou a plně způsobilou kompenzovat újmu, která žalobci vznikla. Spolu s ní žalobci náleží i úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (zde 15 % ročně) jdoucí ode dne následujícího po marném uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené v § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (zde od 23. 9. 2023).

16. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve vyhovujícím výroku o věci samé (I) změnil jen tak, že žalobu ohledně částky 52 750 Kč s příslušenstvím zamítl, ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně částky 80 000 Kč s příslušenstvím) jej podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

17. Odvolací soud rozhodoval nejen o nákladech odvolacího řízení, ale též o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Tím je odklizen nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně. Výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, je třeba hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť mu nebylo přiznáno plnění v celé požadované výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5210/2009 či sp. zn. 30 Cdo 2707/2013). To platí i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení. Žalobci tak náleží náhrada nákladů řízení v plné výši (§ 142 odst. 1 o. s. ř., v odvolacím řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.).

18. V řízení před soudem prvního stupně vznikly žalobci náklady na soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a právní zastoupení v rozsahu 8 úkonů právní služby: 1) převzetí věci a příprava zastoupení, 2) podání žaloby, 3) replika ze dne 16. 4. 2024, 4) účast u jednání dne [datum], 5) vyjádření ze dne 23. 5. 2024, 6) a7) účast u jednání dne [datum], které přesáhlo 2 hodiny a 8) účast u vyhlášení rozsudku. Sazba odměny advokáta, který žalobce zastupoval, činí podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024, částku 3100 Kč za úkon; v případě úkonu č. 7 se jedná o částku poloviční, tj. 1 550 Kč (§ 11 odst. 2 advokátního tarifu). Sazba režijního paušálu činí podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu 300 Kč za úkon. K těmto nákladům se podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. přičítá i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %, neboť zástupce žalobce je plátcem této daně. Částka odpovídající dani z přidané hodnoty činí 5 386,50 Kč. Celkem náklady řízení před soudem prvního stupně činí na straně žalobce 33 036,50 Kč (= 2 000 + 7 x 3 100 +1 550 + 8 x 300 + 5 386,50).

19. V odvolacím řízení vznikly žalobci náklady na právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby: 1) vyjádření k odvolání a 2) účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]. Sazba odměny advokáta, který žalobce zastupoval, činí podle § 6 odst. 1, § 7, § 9a odst. 2 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, částku 4 300 Kč za úkon. Sazba režijního paušálu činí podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, částku 450 Kč za úkon. K těmto nákladům se podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. přičítá i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %, neboť zástupce žalobce je plátcem této daně. Částka odpovídající dani z přidané hodnoty činí 1 995 Kč. Celkem náklady řízení před odvolacím soudem činí na straně žalobce 11 495 Kč (= 2 x 4 300 +2 x 450 + 1 995).

20. Náklady žalobce za řízení před soudy obou stupňů tedy výsledně činí celkem 44 531,50 Kč (= 33 036,50 + 11 495).

21. Lhůta k plnění a místo plnění jsou stanoveny postupem podle § 160 odst. 1 v části věty za středníkem o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř. (ve vztahu k nákladům odvolacího řízení ve spojení s § 211 o. s. ř.).