pro [část Prahy] dne 29. 6. 2022, č. j. 52 T 160/2021-1536, a rozhodl

1. Napadeným rozsudkem byla obžalovaná [jméno] [příjmení], [datum narození], podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěna obžaloby Městského státního zastupitelství [údaje o účastníkovi] ze dne 12. 11. 2021, č. j. 2 KVZ 15/2020-322, pro skutek spočívající v tom, že

„ V přesně nezjištěné době v říjnu 2019 obž. [jméno] [příjmení], v úmyslu získat pro svého vnuka [jméno] [příjmení], [datum narození], Osvědčení o získání profesní kvalifikace„ [obec], [číslo] (dále jen„ Osvědčení"), bez vědomí [jméno] [příjmení] oslovila obž. [jméno] [příjmení] s žádostí o pomoc, načež tento telefonicky zkontaktoval obž. [jméno] [příjmení], který v úmyslu opatřit sobě a dalším dvěma členům zkušební komise, autorizovaným fyzickým osobám, obžalovaným [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], neoprávněný finanční prospěch v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, poskytl [jméno] [příjmení], v součinnosti s obžalovanými [příjmení] a [příjmení], neoprávněné zvýhodnění oproti jiným žadatelům, spočívající v tom, že [jméno] [příjmení] nevykonal zákonem stanovenou zkoušku sestávající z písemného ověření (písemné zkoušky), ústního ověření (ústní zkoušky) a praktického předvedení (praktické zkoušky) před zkušební komisí podle § 17 odst. 1 a § 18 odst. 9 zákona č. 179/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, § 4 vyhlášky č. 208/2007 Sb., o podrobnostech stanovených k provedení zákona o uznávání výsledků dalšího vzdělávání, a Národní soustavy kvalifikací - hodnotícího standardu: [obec] (kód: [číslo]), za což obž. [příjmení] požadoval od obž. [příjmení] finanční plnění ve výši 800 Kč, s čímž tento souhlasil, ačkoliv [jméno] [příjmení] zkoušku nevykonal, ani se jí nezúčastnil, přestože jej obž. [příjmení] nahlásil jako žadatele o získání Osvědčení Ministerstvu vnitra České republiky, odboru bezpečnostního výzkumu a policejního vzdělávání k vykonání zkoušky [datum] od 17:00 hod. na adrese [adresa], když písemný test za [jméno] [příjmení] předem vypracoval dosud nezjištěný člen zkušební komise tak, že v testu uspěl, a dále obžalovaní [příjmení], [příjmení] a [příjmení] jako členové zkušební komise svými podpisy stvrdili úspěšné vykonání fiktivní zkoušky, jak je uvedeno v záznamu o průběhu a výsledku zkoušky [jméno] [příjmení], a současně mu obž. [příjmení], jako předseda zkušební komise, předem vyhotovil Osvědčení, ačkoliv se v rozporu s § 6 odst. 3 písm. h) a § 18 odst. 1 a odst. 8 z. č. 179/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a Národní soustavou kvalifikací - hodnotícím standardem: [obec] (kód: [číslo]), se nahlášené zkoušky žadatelů o Osvědčení osobně neúčastnil, a které nejprve zaslal obž. [příjmení] obžalovanému [příjmení], jenž je následně zaslal v zalepené obálce po dosud neztotožněném příslušníkovi Městské policie [obec] obž. [příjmení], za což obž. [příjmení] rovněž v zalepené obálce zaslala obž. [příjmení] finanční plnění 2.000 Kč, z něhož poté obž. [příjmení] předal 800Kč obž. [příjmení], tuto částku si poté obžalovaní [příjmení], [příjmení] a [příjmení] jako členové zkušební komise mezi sebou rozdělili, částku 1.200Kč si obž. [příjmení] ponechal pro osobní potřebu.“

právně kvalifikovaný jako přečin podplacení podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

2. Obžalovaní [jméno] [příjmení], [datum narození], [jméno] [příjmení], [datum narození], [jméno] [příjmení], [datum narození], a [jméno] [příjmení] [příjmení], [datum narození], byli podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby Městského státního zastupitelství [údaje o účastníkovi] ze dne 12. 11. 2021, č. j. 2 KVZ 15/2020-322, pro skutek spočívající v tom, že

„ Dne [datum] v době kolem 13:40 hod. obž. [příjmení] [příjmení], jako manažerka ostrahy společnosti [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO], v úmyslu získat Osvědčení o získání profesní kvalifikace„ [obec], [číslo] (dále jen„ Osvědčení") pro zaměstnance [jméno] [příjmení], [datum narození], který se nedostavil na zkoušku k získání Osvědčení, bez vědomí [jméno] [příjmení], telefonicky zkontaktovala obž. [jméno] [příjmení], který v úmyslu opatřit sobě a dalším dvěma členům zkušební komise, autorizovaným fyzickým osobám obžalovaným [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], neoprávněný finanční prospěch v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, poskytl [jméno] [příjmení] v součinnosti s obžalovanými [příjmení] a [příjmení], neoprávněné zvýhodnění oproti jiným žadatelům spočívající v tom, že [jméno] [příjmení] nevykonal zákonem stanovenou zkoušku sestávající z písemného ověření (písemné zkoušky), ústního ověření (ústní zkoušky) a praktického předvedení (praktické zkoušky) před zkušební komisí podle § 17 odst. 1 a § 18 odst. 9 zákona č. 179/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, § 4 vyhlášky č. 208/2007 Sb., o podrobnostech stanovených k provedení zákona o uznávání výsledků dalšího vzdělávání, a Národní soustavy kvalifikací - hodnotícího standardu: [obec] (kód: [číslo]), za což od obž. [příjmení] [příjmení] požadoval finanční plnění 1.200 Kč, ačkoliv [jméno] [příjmení] zkoušku nevykonal, ani se jí nezúčastnil, přestože jej obž. [příjmení] nahlásil jako žadatele o získání Osvědčení na Ministerstvo vnitra České republiky, odbor bezpečnostního výzkumu a policejního vzdělávání k vykonání zkoušky [datum] od 17:00 hod. na adrese [adresa], když písemný test za něj předem vypracoval dosud nezjištěný člen zkušební komise tak, že v testu uspěl, a obžalovaní [příjmení], [příjmení] a [příjmení] jako členové zkušební komise svými podpisy stvrdili úspěšné vykonání fiktivní zkoušky, jak je uvedeno v záznamu o průběhu a výsledku zkoušky [jméno] [příjmení], a současně mu obž. [příjmení] jako předseda zkušební komise předem vyhotovil Osvědčení, ačkoliv v rozporu s § 6 odst. 3 písm. h) a § 18 odst. 1 a odst. 8 z. č. 179/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a Národní soustavou kvalifikací - hodnotícím standardem: [obec] (kód: [číslo]), se nahlášené zkoušky žadatelů o Osvědčení osobně neúčastnil, a které obž. [příjmení] ponechal na vrátnici předmětné společnosti, a za to předmětné společnosti fakturoval částku 1.200Kč jako finanční plnění, kterou si poté obžalovaní [příjmení], [příjmení] a [příjmení] jako členové zkušební komise mezi sebou rozdělili.“

v případě obžalovaného [jméno] [příjmení] právně kvalifikovaný jako přečin přijetí úplatku dle § 331 odst. 2 tr. zákoníku, v případě obžalovaných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] právně kvalifikovaný jako přečin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a v případě obžalované [jméno] [příjmení] [příjmení] právně kvalifikovaný jako přečin podplacení podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

3. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce ihned po jeho vyhlášení do protokolu odvolání v neprospěch obžalovaných, které následně písemně odůvodnil. Namítá, že soud prvního stupně věc nesprávně posoudil, když dospěl k závěru, že nikdo z obžalovaných úmyslně nenabídl obžalovaným [příjmení], [příjmení] a [příjmení], kteří byli autorizovanými osobami ve smyslu zákona č. 179/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání, jakoukoliv finanční částku za získání osvědčení o profesní kvalifikaci bez vykonání potřebné zkoušky. Obžalovaní [příjmení], [příjmení] a [příjmení] dle názoru státního zástupce inkasovali finanční částky nikoliv jako oprávněný příjem zaplacený při přihlášení na zkoušky s předstihem, ale v návaznosti na své protiprávní jednání, když falšovali osvědčení o profesní kvalifikaci a tato vydávali bez přezkoušení. Podplácející pak realizovali jednotlivé platby pod příslibem nekonání zkoušky, a to zpravidla až po obdržení osvědčení bez vykonané zkoušky. Museli tak být obeznámeni s tím, že autorizovaným osobám poskytují finanční prostředky, na které nemají nárok. Státní zástupce má dále za to, že se soud prvního stupně nevypořádal s provedenými odposlechy, ze kterých vyplývá záměr autorizovaných osob postupovat nezákonným způsobem, když tyto přijímaly finanční plnění za činnost, kterou fakticky nevykonávaly a neměly ani v úmyslu vykonávat.

4. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. V přípravném řízení, ani v řízení před soudem odvolací soud nezjistil žádnou podstatnou vadu řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Právo obžalovaných na obhajobu bylo zcela zachováno.

6. Pokud jde o skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho hodnotící úvahy, odvolací soud je shledal jako správná, objektivní a úplná, plně odpovídající výsledkům provedeného dokazování. Soud prvního stupně provedl všechny potřebné a dostupné důkazy v souladu s § 2 odst. 5 tr. řádu a ty pak hodnotil tak, jak mu ukládá § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy nejen jednotlivě, ale zejména i ve vzájemných souvislostech.

7. Soud prvního stupně jednotlivé úvahy a hodnocení důkazů, zejména výpovědi obžalovaných a svědků, listinné důkazy včetně přepisů telefonních hovorů uskutečněných mezi některými z obžalovaných a mezi obžalovaným [příjmení] a agentem [příjmení], jakož i znalecké posudky, ve kterých byla mimo jiné zpracována data z předložených mobilních telefonů, promítl do písemného odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud shledal, že způsob hodnocení důkazů není v rozporu s obecnou logikou a že v hodnocení důkazů provedeném soudem prvního stupně nebyla uplatňována libovůle a důkazy nebyly ani nijak překrucovány.

8. Předmětem odvolání státního zástupce jsou zejména výtky stýkající se hodnocení důkazů soudem prvního stupně, kdy tento měl opomenout a nepatřičně hodnotit provedené důkazy svědčící o provádění plateb podplácejícími v úmyslu nevykonat příslušnou zkoušku a o falšování průběhu zkoušek a vytvoření postupu, kterým byl autorizovanými osobami, tedy obžalovanými [příjmení], [příjmení] a [příjmení], systematicky a opakovaně obcházen veřejný zájem. Zde je třeba upozornit, že proces hodnocení důkazů je doménou soudu prvního stupně, nikoli věcí vlastní hodnotící úvahy soudu odvolacího, ostatně když samotné důkazy jsou prováděny před soudem prvního stupně, který tedy i bezprostředně vnímá jednotlivé výpovědi. Odvolací soud do tohoto procesu může vstupovat pouze ojediněle, a to v případech, kdy ve věci provedené důkazy soudem prvního stupně nejsou hodnoceny v souladu s tr. řádem podle zásad stanovených v § 2 odst. 2, 5, 6 tr. řádu. Nelze pak pominout i judikaturu vyšších soudů i soudu Ústavního, která výlučnou pravomoc nalézacího soudu hodnotit důkazy i s odkazem na zásadu bezprostřednosti a přímosti dále akcentuje a zužuje tak odvolacímu soudu možnost do hodnocení důkazů soudem prvního stupně zasáhnout, pokud soud prvního stupně základní zásady zakotvené v tr. řádu dodrží.

9. S ohledem na shora uvedené odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně své úvahy, které jej vedly ke zprošťujícím výrokům, řádně a logicky zdůvodnil. Bylo shledáno, že o skutkových zjištěních nebylo sporu, neboť i státní zástupce při veřejném zasedání před odvolacím soudem uvedl, že soud prvního stupně provedl podrobné a dostatečné dokazování a zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností. Spornou tak byla povaha žalovaného jednání, tedy zda lze jednání obžalovaných hodnotit jako morálně zpochybnitelné, či snad protiprávní, deliktní nebo trestněprávní. V tomto směru se odvolací soud zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, který konstatoval, že jednání obžalovaných nedosahovalo takové intenzity, resp. společenské škodlivosti, aby bylo možno dospět k závěru, že obžalovaní spáchali trestný čin. Jak totiž plyne ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Tpjn 301 [číslo], společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. V prvé řadě je tak nutno zdůraznit, že jednání zejména obžalované [příjmení] a [příjmení] [příjmení] vůbec nesměřovalo k nabídnutí úplatku, když jimi poskytnuté finanční částky odpovídaly běžné výši poplatků, které jsou za předmětný typ zkoušky hrazeny. Bylo totiž zjištěno, že zkouška se koná za úhradu, jejíž výši, která obvykle činí [číslo] 1.500 Kč, stanoví autorizovaná osoba. Nadto jim bylo předem známo, o jakou částku se jedná a nelze tak dovodit, jak namítá státní zástupce, že by jednaly v úmyslu, byť nepřímém, poskytnout neoprávněnou výhodu. Uvedené závěry pak potvrzují zjištění získaná pomocí operativně pátracích prostředků, jejichž rozsah nasazení lze s ohledem na povahu předmětné věci označit za nadstandardní, neboť ani jejich prostřednictvím nebyly zjištěny žádné skutečnosti svedčící v neprospěch některého z obžalovaných. Naopak zejména z přepisu telefonických hovorů uskutečněných mezi obžalovaným [příjmení] a agentem [příjmení] plyne, že získání osvědčení o profesní kvalifikaci bez vykonání potřebné zkoušky obžalovaný [příjmení] odmítl jako nemožné. Ani z dalších provedených důkazů nevyplynulo, že by obžalovaní [příjmení], [příjmení] a [příjmení] jednali systematicky a opakovaně za účelem vlastního obohacení se z neoprávněných výhod nebo že by autorizovanou činnost nevykonávali nebo ji neměli ani v úmyslu vykonávat. Odvolací soud proto shledává závěr soudu prvního stupně, že se z hlediska základních znaků skutkové podstaty žalovaných trestných činů o trestné činy nejednalo, zcela správným.

10. Odvolací soud dále dodává, že přestože lze jednání obžalovaných v některých ohledech hodnotit snad jako ledabylé, nejedná se o jednání společensky škodlivé, které by bylo namístě trestně stíhat. Sám výše uvedený zákon č. 179/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání, totiž obsahuje sankční nástroje, které lze v případě porušení povinností v něm zakotvených uplatnit. Podle principu ultima ratio má trestní právo místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Kriminalizace předmětného jednání by tedy znamenala přepínání trestní represe, která by byla se zásadou ultima ratio v přímém rozporu.

11. V tomto ohledu má odvolací soud za vhodné zdůraznit, že hraničnost předmětné věci lze spatřovat i v částečném zpětvzetí odvolání státním zástupcem, které bylo původně podáno proti napadenému rozsudku v neprospěch dalších čtyř spoluobžalovaných osob, jimž bylo rovněž za obdobných okolností kladeno za vinu spáchání přečinu podplacení. Trvání na kriminalizaci zbylých obžalovaných [příjmení], [příjmení] [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] se tak jeví jako nelogické a nedůvodné.

12. Soud prvního stupně při svém rozhodování postupoval zcela v souladu s tr. zákoníkem a své úvahy dostatečným způsobem odůvodnil v písemném vyhotovení rozsudku. Napadený rozsudek tedy odvolací soud shledal správným a nezpochybnitelným a odvolání státního zástupce jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu zamítl.