o [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 C 169/2019-74,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení uvedené částky s příslušenstvím z titulu náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 24/2012. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 27 C 24/2012 a dále z některých nesporných tvrzení účastníků, zkonstatoval průběh odškodňovaného (naříkaného) řízení pod bodem 6. odůvodnění svého rozsudku, na které odvolací soud plně odkazuje. Z podstatných mezníků jeho průběhu je třeba uvést, že řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne [datum] a žalobce se v něm domáhal zaplacení částky [částka] vůči žalovanému z titulu finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem a délkou řízení s tvrzením, že u Krajského soudu v [obec] je vedeno insolvenční řízení, v rámci něhož žalobce zjistil, že v elektronicky veřejně přístupném insolvenčním rejstříku v oddílu D jsou vedeny osobní údaje týkající se žalobce, k jejichž zveřejnění žalobce neposkytl souhlas. Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem ze dne [datum] žalobu zamítl, Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze [datum] k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dne [datum] dovolání, o němž [datum] rozhodl Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací tak, že dovolání zamítl. Žalobce podal dne [datum] ve věci ústavní stížnost, kterou Ústavní soud svým usnesením ze [datum] odmítl jako neopodstatněnou.

2. Soud prvního stupně zkonstatoval závěr o skutkovém stavu, který je shodný s jeho skutkovými zjištěními. Skutkový stav pak posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen OdpŠk). Odkázal na jeho § 1, § 2, § 13 odst. 1, § 15 a § 31a odst. 1 až 3; uvedená zákonná ustanovení odcitoval. Dále uvedl čl. 6 odst. 1 věty prvé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ([číslo] Sb. – správně sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí [číslo] Sb. o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů [číslo] – pozn. odvolacího soudu, dále jen Úmluva), zmínil Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010. Výsledně uzavřel, že posuzované řízení začalo běžet dne [datum], když konec rozhodného období prvostupňový soud určil zářím 2018, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobce. Celková doba v rozhodném období tak činila 6 let a 7 měsíců. Řízení probíhalo ve třech stupních soudní soustavy a rovněž u Ústavního soudu, po stránce skutkové i hmotněprávní bylo složitější, jednalo se o problematiku zveřejňování osobních údajů ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku, žalobce žalobu opakovaně rozšiřoval, podával k soudu různá podání a změny žaloby, s nimiž se soudy musely vypořádat. Soud proto hodnotil řízení složitější po stránce procesní. Na celkové délce řízení se žalobce nepodílel ve smyslu obstrukcí či nečinnosti, naopak žádal urychlení posuzovaného řízení, podal stížnost na průtahy a návrh na určení lhůty. Z hlediska významu předmětu řízení soud prvního stupně tento hodnotil pro žalobce jako standardní.

3. Za klíčové kritérium označil prvostupňový soud postup soudů a k tomu konstatoval, že v řízení shledal ojedinělý průtah, a to od [datum] – zaslání námitky promlčení žalobci - do [datum] – nařízení jednání, - průtah 7 měsíců. Jinak ovšem řízení bylo podle prvostupňovéhpo soudu plynulé, úkony byly činěny v přiměřených lhůtách, když sice je pravdou, že obvodní soud mohl zejména v počátku řízení postupovat rychleji a efektivněji, nicméně se nejedná o závažné prodlevy, které by nebylo možno tolerovat. K průtahům nedocházelo ani v rámci dovolacího řízení či řízení u Ústavního soudu. K tomu soud prvního stupně akcentoval ojedinělou funkční příslušnost Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu. Závěr o tolerovatelnosti výjimečných a ojedinělých průtahů či jinak nekoncentrovaného postupu v původním řízení soud opřel o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva - viz např. rozhodnutí„ [příjmení] proti České republice ze dne [datum]“.

4. Po zhodnocení všech relevantních kritérií jednotlivě i v jejich souhrnu s přihlédnutím ke všem skutečnostem posuzovaného řízení a k relevantní zákonným ustanovením dospěl prvostupňový soud k závěru, že délka namítaného řízení je ještě přiměřená, byť nikoliv krátká; v odškodňovaném řízení tedy nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Na základě toho uzavřel, že nebylo porušeno právo žalobce projednání věci v přiměřené lhůtě a žalobu zamítl.

5. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení přiznal žalovanému s tím, že tyto sestávají z paušální náhrady jeho hotových výdajů za 1 úkon podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

6. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. V jeho úvodu obecně namítl, že napadený rozsudek vydal soud, soudce, který byl podjatý, nebyl nezávislý a nestranný, dále uplatnil podle obsahu odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. a) - e) a g) o. s. ř. Soudu prvního stupně vytkl, že se nevyjádřil k žalobcovým argumentům ohledně jednoduchosti řízení a k tomu, že žalobci nelze nic vytknout, ba naopak, řízení mělo pro žalobce„ obrovský význam“, v řízení docházelo k nečinnostem. Soud prvního stupně se nevyjádřil k argumentům žalobce k vyjádření žalovaného, které žalobce uvedl ve svém podání ze dne [datum]. Dospěl tak k nesprávnému závěru, že že délka napadaného řízení není nepřiměřená a nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. K tomu žalobce znovu odkázal na své podání, ze dne [datum] a uzavřel, že názor soudu prvního stupně o přiměřené délce řízení je nesprávný z hlediska právního i skutkového. Soud prvního stupně neprovedl dokazování a ani nezdůvodnil, proč takto nepostupoval ohledně změny soudce v napadeném řízení – původní soudce Mgr. [příjmení], jeho nástupcem byla Mgr. [příjmení],„ uvedené“ žalobce navrhoval podání ze dne [datum], změna soudce mimo jiné způsobila nepřiměřenou délku napadeného řízení u soudu prvního stupně, když žalobce měl podezření, že tento soudce se věnoval své budoucí práci na Nejvyšším soudu v Brně a nevěnoval se napadenému řízení, nový soudce se pak musel s věcí seznámit, což způsobilo délku napadaného řízení, změna soudce není ani uvedena ve výčtu úkonů soudu v napadeném soudním řízení. Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a žalobci přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

7. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

8. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu řízení, které jeho vydání předcházelo. Jednání nenařizoval postupem podle § 214 odst. 3 o. s. ř., když účastníci souhlasili s tím, aby o odvolání bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Odvolání žalobce neshledal opodstatněným.

9. K odvolacím důvodům podle § 205 odst. 2 pím. a) – e) o. s. ř. odvolací soud uvádí, že je žalobce označil toliko citací zákonného ustanovení bez bližšího zdůvodnění a byť podle § 212a odst. 1 o. s. ř. platí, že se rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé přezkoumává i z důvodů, které nebyly uplatněny (§ 205 odst. 2 o. s. ř.), tak je nutno konstatovat, že jejich naplnění odvolací soud neshledal. K odvolacímu důvodu podle § 205 odst. 2 pím. a) o. s. ř. odvolací soud toliko v obecné rovině uvádí, že podjatost soudce nelze spatřovat pouze v tom, že jde o soudce téhož soudu, u něhož odškodňované řízení probíhalo.

10. V neposlední řadě žalobce uplatnil odvolací důvod uvedený § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., když soudu prvního stupně vytkl nesprávné právní posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, případně aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, popřípadě neaplikuje adekvátní právní normu.

11. Soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, který vyplývá především ze spisu vedeného u vedeného Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 24/2012. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval průběh odškodňovaného řízení. V tomto směru ostatně mezi účastníky nebylo ani sporu, když průběh řízení žalovaný nezpochybňoval. Neuvedení změny soudce, jemuž byla věc podle rozvrhu práce nově přidělena, odvolací soud nepovažuje za podstatné.

12. Zjištěný skutkový stav prvostupňový soud po právní stránce posoudil správně. Uzavřel, že délka řízení činila 6 let a 7 měsíců počítáno od data zahájení řízení dne [datum] do rozhodnutí Ústavního soudu ČR o ústavní stížnosti žalobce dne [datum]. Byť lze připustit, že takto stanovená délka řízení není krátká, což ostatně soud prvního stupně uvedl rovněž, tak ji nelze hodnotit, s ohledem na rozsah řízení a všechny relevantní okolnosti, které jeho délku ovlivňují, jako nepřiměřenou. Žalobce sice subjektivně tuto délku jako nepřiměřenou vnímá, nicméně z hlediska posouzení toho, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta prvá a druhá OdpŠk, je relevantní to, zda tuto délku řízení lze hodnotit jako přiměřenou objektivně. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí správně a podrobně zrekapituloval výčet všech úkonů, které v řízení byly učiněny, akcentoval, že řízení probíhalo před všemi třemi stupni obecných soudů soudní soustavy, navíc ve věci ještě rozhodoval Ústavní soud ČR. Kromě toho v průběhu řízení řešil v roce [rok] Vrchní soud v Praze námitku věcné nepříslušnosti. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně hodnotí uvedené řízení jako komplikované zejména po stránce procesní, které bylo ztíženo velkým množstvím různých procesních návrhů, opakovaným doplňováním žaloby, změnou žaloby, množstvím soudních jednání i prováděných důkazů. O délce řízení po stránce procesní a skutkové ostatně svědčí i samotný rozsah spisu a množství úkonů soudu. Žalobce sice považuje toto řízení za jednoduché, avšak i v tomto směru je nutno i zde složitost řízení posuzovat objektivně. Nárok žalobce nebyl jednoznačně zřejmý a k jeho prokázání bylo nutno provést množství důkazů, navíc nešlo ani o typický spor, kterými se soudy zabývají. Byť je třeba uvést, že žalobce se na délce řízení nepodílel ve smyslu nečinnosti, či obstrukcí nebo nerespektování výzev soudu, apodl, tak nelze přehlédnout, že několikrát doplňoval žalobu, opakovaně navrhoval provedení důkazů, apod., což je jistě jeho právem, nicméně délku řízení to ovlivňuje rovněž. Význam řízení pro žalobce byl, jak shledal správně soud prvního stupně, standartní, neboť nešlo o žádné z privilegovaných řízení ve smyslu Úmluvy Odvolací soud konstatuje, že každé řízení musí po určitou dobu trvat a v daném případě řízení ho nebylo objektivně možno skončit dříve. V řízení nedocházelo - vyjma dílčího průtahu, k němuž došlo, jak soud prvního stupně správně konstatoval, od června 2014 do února 2015, kdy je ve spise zaznamenána nečinnost poté, kdy žalovaný vznesl námitku promlčení – k obdobím nečinnosti soudu. Uvedená nečinnost je však zčásti způsobena změnou rozvrhu práce, kdy soudce, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce (§ 36 odst. 1 o. s. ř.) byl přidělen ke stáži k Nejvyššímu soudu ČR Odvolací soud upřesňuje, že tato nečinnost trvala od [datum], kdy se žalobce vyjádřil k námitce promlčení, do [datum], kdy bylo nařízeno ve věci jednání. Toto však lze zčásti omluvit změnou rozvrhu práce, kdy v důsledku stáže soudce senát nebyl plnohodnotně obsazen a soudkyně, jíž věc byla poté podle rozvrhu práce přidělena, se musela s novou problematikou seznámit. Byť si odvolací soud je vědom judikatorního závěr o tom, že je povinností státu zajistit plynulý a nerušený průběh soudního řízení po stránce administrativní, organizační či technické, je nutno zohlednit, že tato dílčí nečinnost byla toliko ojedinělá a byla způsobena, nikoliv subjektivními okolnostmi na straně soudu, resp. dotčeného soudce, ale objektivními skutečnostmi, které nebylo v možnostech soudu ovlivnit. K tomu soud prvního stupně správně zdůraznil, že ojedinělý průtah lze z hlediska určení přiměřené délky řízení tolerovat. V daném případě šlo skutečně o ojedinělý průtah, když za průtah nelze považovat délku dovolacího řízení, které bylo zahájeno [datum] podáním dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl [datum]. Zde odvolací soud shodně se soudem prvního stupně poukazuje na to, že Nejvyšší soud ČR je jediným soudem soudní soustavy v České republice, který je nadán pravomocí o dovolání rozhodovat. Délka řízení proto dána i touto skutečností a složitostí sporů, které jsou u dovolacího soudu standartně řešeny. Délku dovolacího řízení v rozsahu 22 měsíců tak nelze považovat za nepřiměřenou. K tomu je třeba dodat, že řízení u Ústavního soudu ČR již bylo ukončeno do jednoho měsíce od jeho zahájení, tedy ve velmi krátké době.

13. Soud prvního stupně se v napadeném rozsudku vypořádal s veškerými námitkami žalobce vznesenými v průběhu řízení. Odvolací soud ze všech těchto důvodů shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že délka řízení není nepřiměřená, nebylo tedy porušeno právo žalobce vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Není tedy splněn základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu - nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk. Právní posouzení věci tak, jak jej soud prvního stupně učinil, je správné a odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. naplněn není.

14. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně nákladového výroku, který je správně odůvodněn v § 142 odst. 1 o. s. ř.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšnému žalovanému v tomto řízení žádné náklady řízení nevznikly.