o 1 380 000 Kč

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 1 380 000 Kč (výrok I.), uložil žalobci, aby zaplatil žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a rozhodl, že návrh žalobce na přerušení řízení se zamítá (výrok III).

2. Žalobce se domáhal zaplacení shora uvedené částky 1 380 000 Kč jako majetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem žalované. Žalovaná nevydala rozhodnutí o nevyplacení mezd žalobci za období červenec až prosinec 2019 a žalobce tak byl potrestán dvakrát, když nemělo již proběhnout v duchu zásady ne bis idem kárné řízení, na jehož základě byl ukončen služební poměr žalobce. Proto se žalobce domáhá majetkové újmy spočívající v ušlé mzdě (platu) za období ode dne 23. 12. 2019 až dosud, kterou vyčíslil částkou 1 000 000 Kč (20 000 Kč x 50 měsíců), dále nákladů, které vynakládá na změnu povolání ve výši 250 000 Kč a ušlého zisku za stovky až tisíce hodin právní obrany vedené žalobcem osobně (v tomto zde uvedeném případě) ve výši 130 000 Kč.

3. Žalovaná z procesně právního hlediska namítala, že žalobní návrh je i po doplnění zcela neurčitý. Žalobce neuvádí, v čem konkrétně spočívá nesprávný úřední postup žalované, kdy k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo, jaké konkrétní povinnosti byly žalovanou porušeny, ani jaká konkrétní škoda měla žalobci vzniknout nesprávným úředním postupem a jak tato škoda s nesprávným úředním postupem souvisí. Žalobce neuvádí, jak k požadované částce dospěl a z čeho vyplývá povinnost žalované k náhradě této škody – majetkové újmy.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že kárnou komisí ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] byl žalobce uznán vinným, že jako státní zaměstnanec vykonávající službu na služebním místě v [ústřední orgán] opakovaně verbálně vulgárně napadal státní zaměstnankyně. Tím spáchal kárné provinění státního zaměstnance podle ust. § 88 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb. o státní službě. Dále byl uznán vinným z toho, že se opakovaně zdržoval v nočních hodinách a o víkendech na pracovišti a tím spáchal kárné provinění státního zaměstnance podle ust. § 88 odst. 1 zákona o státní službě, dále byl uznán vinným, že dne 9. 7. 2019 nenastoupil do služby na předmětném služebním místě a dále tím, že v době od 9. 7. 2019 do 1. 8. 2019 nebyl přítomen na pracovišti, a tedy porušil služební kázeň ve smyslu ust. § 87 zákona o státní službě, neboť porušil povinnost vyplývající mu z ust. § 77 odst. 1 písm. c), d), f), a o) zákona o státní službě, dále § 99 odst. 1 zákona o státní službě a rovněž § 81 odst. 3 zák. práce. Za uvedená kárná provinění mu bylo uloženo opatření – propuštění ze služebního poměru. Uvedené rozhodnutí bylo přezkoumáno kárnou komisí II. stupně. Ohledně ukončení služebního poměru a přezkum rozhodnutí kárných komisí na základě žaloby v rozsudku Městského soudu v [místo] ze dne 25. 11. 2021, č. j.: [spisová značka] nebyla žaloba shledána důvodnou. Proti rozsudku č. j. [spisová značka] podal žalobce kasační stížnost, která však byla jako nedůvodná zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2022, č. j. [spisová značka]. V bodu 40 citovaného rozsudku Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl: „Podstatné je, že skutečně zjištěná kárná provinění stěžovatele, prakticky nemohla mít jiný následek než jeho propuštění ze služebního poměru“. Proti shora uvedeným rozsudkům [spisová značka] a [spisová značka] podal žadatel ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. IV. ÚS [Anonymizováno]/22. V otázce (ne)rozhodnutí o platu žalobce za období před ukončením služebního poměru probíhá soudní řízení, které dosud nebylo skončeno.

5. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil zejména podle § 5, § 13, § 14, § 15 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“). Uzavřel, že ačkoliv žalobce zpochybňuje kárné a navazující soudní řízení, sám tvrdí, že škoda uplatněná v tomto řízení měla být způsobena v návaznosti na vytýkané jednání až ukončením služebního poměru. Jinými slovy teprve toto rozhodnutí mělo za následek, že žalobci nebyl po ukončení služebního poměru vyplácen plat a na podkladě tohoto rozhodnutí mu měly vzniknout další tvrzené výdaje. Pokud je ze strany žalobce namítán nesprávný úřední postup v podobě nevydání rozhodnutí o nevyplacení platu, soud I. stupně uvedl, že dosud probíhá řízení vztahující se k (ne)vydaným rozhodnutím, nicméně řízení o ukončení služebního poměru bylo pravomocně ukončeno. Je tedy nepochybné, že plat žalobci není vyplácen v důsledku nikoliv nevydání rozhodnutí o nevyplácení platu, ale v důsledku pravomocného ukončení služebního poměru. Ostatní uplatněná majetková újma je rovněž žalobcem dána do souvislosti s ukončením služebního poměru na základě shora uvedených rozhodnutí. Bezprostřední příčina je tedy jiná, než jak tvrdí žalobce. Soud I. stupně tedy uzavřel, že není dána příčinná souvislost vzniku tvrzené škody s nevydáním rozhodnutí o nevyplacení platu a jeho nevyplácením. Pokud jde o samotné rozhodnutí, tak v daném řízení nebylo prokázáno, že by rozhodnutí o ukončení služebního poměru bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno. Proto soud nemůže dospět k závěru, že v důsledku nevydání rozhodnutí o nevyplacení platu a nevyplacení platu došlo k dvojímu postižení žalobce v duchu zásady ne bis in idem a k nezákonnému rozhodnutí o ukončení služebního poměru žalobce. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobu zamítl a rovněž ze stejného důvodu dospěl k závěru, že není třeba řízení přerušovat, když bylo možné ve věci rozhodnout.

6. Výrok II. o nákladech řízení odůvodnil podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. v souladu s vyhláškou č. 254/2015 Sb., podle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 900 Kč, představující 300 Kč za každý ze tří úkonů.

7. Proti rozsudku podal odvolání žalobce.

8. Žalobce odvoláním ze dne 10. 12. 2024 napadl rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. a), b), c), e), f) a g) o. s. ř. Uvedl, že porušení zásady ne bis in idem je v praxi konstatováno často právě až po vydání např. dvou již pravomocných rozhodnutí. Soud by se měl především zabývat tím, zda došlo k porušení této zásady. Porušení zásady ne bis in idem bylo totiž soudy de facto potvrzeno až následně po ukončení služebního poměru žalobce. Žalobce byl v kárném řízení potrestán za údajně neomluvenou absenci v důsledku, které mu nebyl po dobu cca půl roku trvajícího kárného řízení zasílán plat. Skutečnost, že o platu za červenec až říjen 2019 bylo rozhodnuto až cca 2 roky od předmětné události (fyzické nezasílání platu), však dle ESLP skutečnost porušení zásady ne bis in idem zakládá. Žalobce proto považuje za naprosto nepochopitelné rozhodnutí soudu I. stupně, že na návrh žalobce řízení nepřerušilo a nevyčkalo na výsledek probíhající kasační stížnosti ve věci rozhodnutí o platu žalobce za měsíce červenec až říjen 2019. Za zcela chybný názor soudu I. stupně žalobce označil tvrzení soudu, že žalobce není v postavení whisteblowera. Žalobce soudu I. stupně opakovaně dokládal mj. svá trestní oznámení na osoby z organizace žalované na zneužití prostředků EU a na sabotáž migračních kvót. Doložil i rozsudek č.j . [spisová značka], kde mu bylo postavení whisteblowera zcela správně a logicky přiznáno. Soud I. stupně svými tvrzeními, že žalobce není v postavení whisteblowera, ho nejen hluboce uráží, ale zároveň porušuje právo žalobce na spravedlivý proces, a to zejména proto, že whisteblower má procesní práva na obrácení důkazního břemene. Celý postup žalované je sofistikovaným odvetným opatřením proti whisteblowerovi a úvahy o dvojím potrestání žalobce jsou takto podtrženy tlustou čarou. Soud I. stupně se vůbec nevypořádal mj. se skutečností, proč žalovaná vydala rozhodnutí o platu až cca dva roky po jeho fyzickém nezasílání. Dále žalobce uváděl, že uvedená problematika by měla být spíše řešena v rámci soustavy správního soudnictví, tj. věc by měla být postoupena [funkce].

9. Závěrem žalobce navrhl odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a sám rozhodl tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a dále přiznal žalobci plnou náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Při jednání před odvolacím soudem dne 12. 2. 2025 žalobce upřesnil, že požaduje po žalované škodu majetkovou, a to za období po skončení jeho služebního poměru až do současnosti. Nesprávný úřední postup spatřuje v tom, že kdyby žalovaná postupovala správně, tak by nejprve vydala rozhodnutí o nepřiznání platu a teprve následně by s žalobcem ukončila služební poměr. Pak by situace byla úplně jiná než dnes. Žalobce opakoval, že byl potrestán dvakrát, když mu nebyl zasílán plat a poté byl ještě zproštěn služebního poměru.

11. Žalovaná se k podanému odvolání písemně nevyjádřila. Při odvolacím jednání žádala potvrzení napadeného rozsudku.

12. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal, že odvolání žalobce není důvodné.

13. Stranou věcného přezkumu odvolacím soudem zůstal výrok III. rozsudku soudu I. stupně, neboť proti zamítnutí návrhu na přerušení řízení podle § 109 nebo podle § 110 o. s. ř. není odvolání dle ustanovení § 202 odst. 1 písm. g) o. s. ř. přípustné. Odvolací soud proto odvolání žalobce proti výroku III. rozsudku soudu I. stupně podle § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž by zkoumal věcnou správnost napadeného rozhodnutí.

14. Ohledně merita věci lze konstatovat, že soud I. stupně se s danou materií vypořádal způsobem, jemuž nelze nic vytknout, vydané rozhodnutí odůvodnil naprosto logicky a srozumitelně, jeho skutkové závěry mají v obsahu spisu bezvýhradní opory a prosty pochybení jsou i jeho navazující závěry právní. Na jeho odůvodnění může odvolací soud odkázat.

15. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

16. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

17. Předně je tedy třeba konstatovat, že ke vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu 2) vznik škody 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2596/2012). Prvním předpokladem odpovědnosti státu za škodu je existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávního úředního postupu. Za nesprávný úřední postup je třeba mít všechna ta deliktní jednání způsobená orgány a osobami uvedenými v § 3 OdpŠk, která jsou v jejich obvyklé rozhodovací činnosti nesprávná (a tudíž ve svém důsledku nezákonná), která se přímo nepromítla do obsahu rozhodnutí. Žalobce spatřoval nesprávný úřední postup v tom, že žalovaná nevydala rozhodnutí o nevyplacení mezd žalobci za období červenec až prosinec 2019 a v důsledku toho byl potrestán dvakrát, když s ním byl následně ukončen služební poměr. Jaká je příčinná souvislost mezi údajným porušením zásady ne bis in idem a požadavkem na zaplacení platu a další škody související s obdobím po skončení služebního poměru žalobce neuvedl. Před odvolacím soudem se omezil na konstatování, že kdyby žalovaná postupovala správně, situace by dnes vypadala zcela jinak.

18. K uvedenému odvolací soud opakuje správě zjištěný skutkový stav soudem I. stupně, a to, že důvodem pro nevyplacení platu za období červenec až prosinec 2019 nebyl tvrzený nesprávný úřední postup žalované, ale absence žalobce na pracovišti. Ostatně sám žalobce při jednání soudu I. stupně dne 11. 11. 2024 uvedl, že za dobu, kdy mu nebyl vyplácen plat do zaměstnání nechodil, práci nevykonával a ve výplatních páskách měl uvedeno neplacené volno. Rovněž připustil, že pracovní poměr s ním byl ukončen pro neomluvenou absenci, o čemž již bylo pravomocně rozhodnuto. Zcela stěžejní v této věci je skutečnost (mezi účastníky nesporná), že ukončení služebního poměru žalobce u žalované již bylo pravomocně přezkoumáno a ukončení služebního poměru je platné. Na přezkumu platnosti skončení služebního poměru se podílely soudy všech instancí, včetně Nejvyššího správního soudu a soudu Ústavního (viz závěry o skutkovém stavu soudu I. stupně). Je tedy zcela nepochybné, že pokud žalobce touto žalobou požaduje ušlý plat od ukončení služebního poměru, tj. od 23. 12. 2019 za 50 následujících měsíců, nemůže být žaloba v této části důvodná, neboť žalobce neměl podle hmotného práva na požadovaný plat právní nárok. Jednoduše řečeno, žalobci nemůže náležet plat za období, kdy u žalované již nebyl ve služebním poměru (tj. nepracoval) a ukončení služebního poměru nebylo ani po přezkumu všemi soudními instancemi shledáno neplatným. Stejně tomu je v případě tzv. odbytného a nároku na ušlý zisk za stovky hodin právní obrany, které vedením tohoto sporu musí sám vynakládat. Žalobce i před odvolacím soudem zopakoval, že všechny jeho nároky jsou majetkovou škodou, která mu vznikla až po skočení jeho služebního poměru. Nelze tedy směšovat postup žalované, která nevydala rozhodnutí o platu žalobce s obdobím po skončení služebního poměru žalobce u žalované. V posuzované věci tedy nebyl splněn již první předpoklad pro odpovědnost státu za tvrzenou škodu, a to odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu. Nadto odvolací soud poznamenává, že z žádného ustanovení zákona nevyplývá, že by byla žalovaná povinna vydávat rozhodnutí o výplatě mzdy či platu za konkrétní období, neboť vznik práva na plat je podmíněn faktickým výkonem práce (služby). I kdyby však k nějakému nesprávnému úřednímu postupu ve vztahu k nerozhodnutí o jeho platuza období července až prosince 2019 došlo (pouze hypoteticky), nemohla žalobci v této příčinné souvislosti vzniknout škoda, která se váže k období po skončení služebního poměru. Vzhledem k tomu, že není naplněn žádný z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, žaloba nemůže být důvodná a rozhodnutí soudu I. stupně je tedy v tomto směru správné.

19. K odvolací námitce žalobce, že věc měla být postoupena [funkce], odvolací soud uvádí, že žalobce byl povinen ve svém návrhu na zahájení řízení popsat skutkové okolnosti, z nichž uplatněný nárok vyplývá tak, aby byla žaloba projednatelná, tj. přesně vymezit skutek. Právní hodnocení není obligatorní náležitostí žalobního návrhu a soud může po právní stránce posoudit žalobcem vymezený skutek i jinak, než ho právně kvalifikoval žalobce. Veškeré skutkové okolnosti je však povinen vymezit žalobce. Žalobce se v návrhu na zahájení řízení domáhal náhrady majetkové újmy za nesprávný úřední postup žalované, která nerozhodla o jeho platu za období červenec až prosinec 2019 a následně jej ještě potrestala podruhé, když s ním ukončila služební poměr. Z takto vymezeného nároku bylo zcela zřejmé, čeho se žalobce domáhá a nadto žalobce výslovně uvedl, že se žalované částky 1 380 000 Kč domáhá z titulu nesprávného úředního postupu. Byť není jeho právní kvalifikace pro soud závazná, je rozhodující žalobcovo skutkové vymezení nároku. Bez ohledu na to, že soud I. stupně nebyl vázán právním posouzením nároku, které žalobce v žalobě uvedl, bylo z jeho skutkových tvrzení jednoznačně patrno, že se domáhá majetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem. Takto žalobcem uplatněný nárok pak byl soudem řádně projednán jako nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. Na příslušnosti soudu k projednání toho nároku nic nemění ani skutečnost, že žalobce byl ve služebním poměru k žalované dle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě. Žalovaná je tedy ve věci pasivně legitimována. Lze tedy uzavřít, že nárok uplatněný žalobcem nebyl nárokem, o němž měl rozhodovat správní orgán, tudíž za žalovanou správně v řízení vystupovala ČR – Ministerstvo vnitra, a nikoliv [funkce].

20. Liché jsou také námitky žalobce, že jednání žalované je odvetným opatřením vůči jeho osobě, který se cítí být tzv. whisteblowerem, tj. oznamovatelem podle směrnice EU. K uvedenému se již vyjádřily soudy vyšších i nižších instancí (např. Ústavní soud ve svém usnesení IV. ÚS 2401/22, ze dne 4. 10. 2022), kde uvedly, že žalobce není osobou oznamující porušení práv na pracovišti, tudíž se nemůže dovolávat směrnice parlamentu a Rady 2019/1937. Nadto by uvedená skutečnost nemohla být v příčinné souvislosti s nárokem žalobce na škodu, která mu údajně měla vzniknout až po skončení tohoto služebního poměru.

21. Odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. a), b), c), e), f) a g) o. s. ř. tak naplněny nejsou. Odvolací soud tedy rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně správného nákladového výroku, který byl učiněn v souladu se zásadou zakotvenou v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. podle zásady úspěchu ve věci, když odvolací soud zároveň ctil zásadu reformatio in peius, když žalovaná se do nákladového výroku neodvolala.

22. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, byla žalovaná v odvolacím řízení z procesního hlediska plně úspěšná, odvolací soud jí proto přiznal v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, kterou tvoří paušální náhrada za dva úkony (příprava a účast na jednání dne [datum]) v celkové výši 600 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.