o [částka], k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 291/2020-41,

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku ve výši [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I) a dále, že je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení žalované částky představující smluvní pokutu vycházející ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne [datum] a představující 0,03 % dlužného nájemného za období let 2012 a 2013, a to od [datum].

3. Dle žalobních tvrzení žalovaná neuhradila nájem za užívání nebytových prostor místnosti [číslo] (obchod o výměře 76,30 m2) v budově [adresa] – obchod, postavené na pozemku [parcelní číslo] zastavěná plocha a nádvoří a pozemku p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, v obci a k . úz. [obec], zapsané na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Vsetín (dále jen„ nebytový prostor“), a to na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne [datum]. Nájemné bylo stanoveno na částku [částka] ročně (bez DPH). Roční nájemné mělo být vždy každý rok navýšeno o roční míru inflace vyhlášenou za předcházející kalendářní rok. Žalovaná byla dále povinna hradit náklady na služby spojené s nájmem. Strany si spolu dále sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,03% z dlužné částky za každý den prodlení. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradami nájmu a služeb spojených s nájmem za období od červen 2012 až listopad [rok] a leden až únor [rok]. Žalobce požadoval smluvní pokutu za prodlení s úhradami nájemného a služeb spojených s nájmem, a to z částky [částka] ve výši 0,03% denně od [datum] do [datum] ([číslo] dní) v částce [částka] a z částky [částka] ve výši 1,09% od [datum] do [datum] ([číslo] dní) v částce [částka], celkem [částka]. Pohledávka z titulu nájmu ve výši [částka] byla již uplatněna žalobou ze dne [datum] [anonymizováno] a následně byla přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 15 C 605/2013-44, ze dne [datum rozhodnutí] Smluvní pokuta z jistiny pohledávek ve výši [částka] za období od [datum] do [datum] byla vyčíslena žalobou ze dne [datum] na částku [částka] a následně přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 15 C 605/2013-44. Následně žalobce uplatnil další žalobou úhradu smluvní pokuty za období od [datum] do [datum] na částku [částka], která byla následně přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 15 C 278/2017-99 Touto žalobou se domáhal smluvní pokuty za období od [datum] do [datum] v žalované výši.

4. Žalovaná nárok žalobce neuznávala, vznesla námitku promlčení a uvedla, že smluvní pokuta ve výši 0,03% denně je nepřiměřeně vysoká.

5. Soud I. stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, vzal za zjištěné, že žalovaná užívala nebytové prostory v budově [adresa], v obci a k. ú. [obec], a to místnost [číslo] o výměře 76,30 m2. Nájemní vztah žalované byl ukončen výpovědí žalobce, když výpovědní doba uplynula dne [datum]. Od [datum] do [datum] žalovaná užívala dotčený nebytový prostor bez právního důvodu. Dne [datum] žalovaná předala klíče od nebytového prostoru žalobci. Žalovaná neuhradila nájemné za červen [rok] až červen [rok] celkem v částce [částka], zálohy na službách za I. a II. čtvrtletí roku [rok] ve výši [částka], dále žalovaná neuhradila vyúčtování služeb za období od ledna do prosince roku [rok] v celkové částce [částka], celkem [částka]. Dlužný nájem a úhrady za služby byly předmětem jiného řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 605/2013-44. Žalobce požaduje smluvní pokutu pouze z částky odpovídající rozdílu záloh a fakturou, která byla uplatněná v řízení sp. zn. 15 C 605/2013, částku [částka]. Strany si ve smlouvě o nájmu nebytových prostor sjednaly v článku VI. odst. 1, že pokud se žalovaná dostane do prodlení se zaplacením nájemného nebo služeb spojených s nájmem, zavazuje se uhradit vedle zákonných úroků z prodlení také smluvní pokutu ve výši 0,03% z dlužné částky za každý den prodlení.

6. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil zejména podle § 261 odst. 6, § 387, § 393, § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění [účinnost] (dále jen„ obch. zák“), § 544, § 720 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen„ obč. zák“) a § 6, § 5 a § 7 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Uvedl, že účastníci jsou obchodními korporacemi a smlouva o podnájmu byla uzavřena v mezích jejich podnikatelské činnosti. K námitce promlčení uvedl, že promlčecí doba činí čtyři roky a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 847/2001, který dovodil, že„ u práva na zaplacení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení, počíná promlčecí doba v obchodních závazkových vztazích běžet vždy dnem, za který věřiteli vzniklo právo na smluvní pokutu (§ 393 odst. 1, § 387 odst. 1, § 397 obch. zák.)“ Námitku promlčení shledal nedůvodnou. Dále uvedl, že nárok žalobce na smluvní pokutu je důvodný, neboť byla mezi stranami sjednána a žalovaná povinnosti ve smlouvě o nájmu porušila, když nehradila žalobci nájemné a služby spojené s nájmem.

7. K výši smluvní pokuty soud I. stupně uvedl, že z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Vzhledem k tomu, že smluvní pokuta dosáhla určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka, není možno to pokládat za nepřiměřené, tedy nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou„ denní sazbu“ smluvní pokuty. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 32 Odo 400/2004 a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 32 Cdo 1826/2008, dle kterých použití moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák. je výsledkem procesu rozhodování, který zahrnuje tři postupné fáze. V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, kdy toto posouzení je věcí volného uvážení soudu. V případě, kdy soud dospěje k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze jeho rozhodování, kdy posoudí, jestli použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zda nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. V třetí etapě soud posuzuje, až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud ČR s ohledem na okolnosti případu považoval za rozpornou s dobrými mravy výši smluvní pokuty ve výši 1% denně (33 Odo 447/2005, z 22. 6. 2006). Sjednaná výše smluvní pokuty 0,03% denně z těchto mezí nevybočuje.

8. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka] jako právně nezastoupenému účastníkovi dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb.

9. Proti rozsudku podala odvolání žalovaná.

10. Odvolání směřovalo do všech výroků rozsudku a žalovaná v něm uplatnila odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Namítla, že smluvní pokuta ve výši 0,03 % denně je nepřiměřeně vysoká a soud I. stupně měl uplatnit moderační právo a pokutu snížit. Dále uvedl, že soud I. stupně opomněl se zabývat otázkou, zda v řízení, kterým se žalobce domáhal jistiny, byly žalobou požadovány zákonné či smluvní úroky z prodlení. V tomto žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 2924/2009, dle kterého při posuzování přiměřenosti, resp. nepřiměřenosti smluvní pokuty se přihlíží i ke sjednané výši úroků z prodlení, když jen smluvní pokutu, nikoliv úroky z prodlení může soud za použití moderačního práva snížit, a to s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti.

11. Žalovaná závěrem žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání.

12. Žalobce se k podanému odvolání nevyjádřil.

13. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal, že odvolání žalované není důvodné.

14. Odvolací soud konstatuje, že odůvodnění napadeného rozsudku splňuje všechny náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., kdy soud I. stupně přesvědčivě vysvětlil, které důkazy provedl a jaká z nich učinil skutková zjištění, uvedl výsledný skutkový stav, který vzal za prokázaný a to, jak ho posoudil po stránce právní.

15. Mezi stranami sporu byly pouze dvě sporné otázky, a to ohledně promlčení nároku na zaplacení smluvní pokuty a ohledně přiměřenosti smluvní pokuty, kdy žalovaná tvrdila, že smluvní pokuta ve výši 0,03 % denně z dlužné částky je nepřiměřeně vysoká a soud I. stupně měl přistoupit k její moderaci.

16. K otázce promlčení odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně zcela správně odkázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 847/2001, dle které rozdílná úprava počátku běhu promlčecí doby obsažená v ustanoveních § 392 a § 393 obchodního zákoníku vychází z odlišení závazků primárních a sekundárních. Jde-li o právo na plnění závazku resp. dílčího závazku (primárního závazku, jehož obvyklým právním důvodem je smlouva), uplatní se pro určení počátku běhu promlčecí lhůty § 392 obch. zák. Pouze jde-li o práva ze závazků sekundárních (tedy o práva vzniklá z porušení povinností, jež jsou obsahem primárního závazku), řídí se (s výjimkou zvláštní úpravy obsažené v § 393 odst. 2 a § 398 obch. zák.) počátek běhu promlčecí doby ustanovením § 393 odst. 1 obch. zák. Protože právo na zaplacení smluvní pokuty je právem vzniklým z porušení povinnosti, kterou zajišťuje, již proto nelze na počátek běhu promlčecí doby vztáhnout ustanovení § 392 obch. zák. ani v případě, že by toto právo bylo vykládáno jako právo na dílčí plnění. Z toho plyne, že u práva na smluvní pokutu jako práva vzniklého z porušení povinnosti je třeba aplikovat ustanovení § 393 odst. 1 obch. zák., které počátek běhu promlčecí doby spojuje se dnem, kdy byla povinnost porušena. Je nepochybné, že povinnost splnit závazek řádně a včas je porušena již okamžikem marného uplynutí doby jeho splatnosti, přičemž za den, kdy byla povinnost nejdříve porušena, je třeba považovat první den prodlení dlužníka. Stejně tak dovodil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. R 36/2003 dle kterého u práva na zaplacení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení počíná promlčecí doba v obchodních závazkových vztazích běžet vždy dnem, za který věřiteli vzniklo právo na smluvní pokutu. Podle ust. § 397 obch. zák. činí promlčecí doba čtyři roky. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná se dostala do prodlení s hrazením nájemného v červnu 2013 a s úhradou služeb spojených s nájmem v lednu 2013 a smluvní pokutu z jistiny pohledávek ve výši [částka] za období od [datum] do [datum] uplatnila žalobou ze dne [datum] a úhradu smluvní pokuty za období od [datum] do [datum] další žalobou ze dnem [datum], kdy tyto částky byly žalované přiznány rozsudkem Obvodního sodu pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 605/2013-44 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 278/2017-99. Čtyřletá promlčecí doba tedy neuplynula, když období od [datum] do [datum] je pokryto žalobou ze dne [datum] a období od [datum] do [datum] žalobou ze dne [datum]. Předmětem této žaloby pak byl nárok na smluvní pokutu z prodlení v souvislosti s dlužným nájemným za období od [datum] do [datum] a nárok na smluvní pokutu z prodlení v souvislosti s dlužnými službami v souvislosti s nájmem za období od [datum] do [datum], přičemž žaloba byla k soudu I. stupně doručena dne [datum].

17. K námitce žalované, že smluvní pokuta ve výši 0,03 % je nepřiměřeně vysoká odvolací soud rovněž odkazuje na zcela správné odůvodnění soudu I. stupně. Dále odvolací soud uvádí, že podle ust. § 301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. Moderační právo, resp. možnost jeho aplikace na konkrétní smluvní ujednání o smluvní pokutě, spočívá čistě na volném uvážení soudu. Tomu zákon pouze ukládá povinnost řídit se při jejím posuzování hodnotou a významem zajišťované povinnosti. Soud tak vždy musí přihlédnout zejména k okolnostem konkrétního případu, jakož i k důvodům a okolnostem, které smluvní strany ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly. Je-li smluvní pokutou zajištěn peněžitý závazek, měl by soud přihlédnout i k výši úroků z prodlení. I ty totiž představují sankci za porušení povinnosti, a to sankci zákonnou, která nastupuje vždy při prodlení dlužníka se splněním peněžitého závazku. V konkrétním případě tak může dojít k souběhu smluvní pokuty a úroku z prodlení, což by měl soud při svém rozhodování o moderaci smluvní pokuty vzít též na zřetel. Odvolací soud konstatuje, že, aby mohl použít moderačního práva a smluvní pokutu snížit, musel by nejprve dojít k závěru, že smluvní pokuta ve výši 0,03 % denně je nepřiměřeně vysoká. Přiměřenost, resp. nepřiměřenost výše smluvní pokuty je nezbytné posuzovat z hlediska významu a hodnoty jí zajišťované povinnosti. Zejména bude nutné zjistit, zda konkrétní výše smluvní pokuty je vzhledem k okolnostem daného případu přiměřeným či nepřiměřeným prevenčním, sankčním a odškodňovacím prostředkem a zda bude odpovídajícím způsobem vést k plnění zajištěné povinnosti. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Odo 631/2002 je v rozporu s § 301 obch. zák., je-li při posuzování rozsahu snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty pominuta hodnota a význam zajišťované povinnosti a přiměřenost smluvní pokuty je poměřována jen následky (škodou), která porušením zajišťované povinnosti vznikla. Výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti není kritériem pro její snížení, nýbrž pouze hranicí, pod kterou nelze pokutu snížit. Vzhledem k tomu, že hlavním účelem nájemního vztahu je na jedné straně povinnost pronajímatele přenechat nájemci nemovitost k dočasnému užívání a na druhé straně povinnost nájemce platit za to pronajímateli nájemné, smluvní pokuta sjednaná za účelem řádného hrazení nájemného zajišťuje tedy zcela zásadní povinnost nájemce. Význam zajišťovací povinnosti je tedy zcela zásadní. Dále je nutno v intencích shora uvedeného posoudit hodnotu zajišťované povinnosti, kdy odvolací soud konstatuje, že smluvní pokutou bylo zajištováno řádné hrazení nájemného a služeb spojených s nájmem. Celková dlužná částka za užívání nebytových prostor byla [částka], přičemž celková výše smluvní pokuty ani při několikaletém prodlení této částky nedosáhla. Soud I. stupně tedy zcela správně posoudil smluvní pokutu ve výši 0,03 % denně za přiměřenou, neboť její kapitalizovaná výše byla zapříčiněna dlouhodobým prodlením dlužníka a nikoliv samotnou výši denní sazby smluvní pokuty. Zcela správně pak rovněž soud I. stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Odo 447/2005, sp. zn. 33 Odo 810/2006, sp. zn. 33 Odo 438/2005 a mnoho dalších, kde byla shledána smluvní pokuta ve výši 1 % denně v rozporu s dobrými mravy, kdy v tomto případě sjednaná výše smluvní pokuty ve výši 0,03 % denně z těchto mezí nevybočuje.

18. K námitce žalované, že se soud I. stupně nezabýval otázkou, zda v řízení, kterým se žalobce domáhal zaplacení jistiny, byly žalobou požadovány zákonné či smluvní úroky z prodlení s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 2924/2009, odvolací soud konstatuje, že dle zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR při posuzování přiměřenosti, resp. nepřiměřenosti smluvní pokuty se sice přihlíží i ke sjednané výši úroků z prodlení, když jen smluvní pokutu, nikoliv úroky z prodlení, může soud za použití moderačního práva podle § 301 obch. zák. snížit, a to s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, nicméně podle uvedeného judikátu nemůže soud použití moderačního oprávnění podle § 301 obch. zák. založit jen na zjištění, že vedle práva na smluvní pokutu vznikla oprávněnému další majetková práva (např. právo na úroky z prodlení) z téhož porušení zajišťovací povinnosti, aniž by přihlédl k hodnotě a významu takové povinnosti. Jak bylo uvedeno výše, význam zajišťované povinnosti byl zcela zásadní a hodnota zajišťované povinnosti byla v poměru k výši smluvní pokuty vysoká. Výše úroků z prodlení za nezaplacené nájemné a služby byla soudu I. stupně známa jak ze založeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 15 C 602/2013-44, tak i z provedeného dokazování celým spisovým materiálem sp. zn. 15 C 605/2013, jak vyplývá z bodu 5 rozsudku soudu I. stupně i z obsahu spisu. Dle uvedených důkazů byla ze strany žalobce požadována náhrada zákonných úroků z prodlení, tedy ve výši, která nikterak nevybočuje ze zákonného rámce a smluvní pokuta ve výši 0,03 % denně vedle zákonných úroků z prodlení zcela jistě obstojí a není tedy důvodem pro moderaci dle výše uvedené judikatury.

19. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. tak naplněn není. Odvolací soud tedy rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně správného nákladového výroku, který byl učiněn v souladu se zásadou zakotvenou v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. podle zásady úspěchu ve věci, když odvolací soud zároveň ctil zásadu reformatio in peius, když žalovaná se do nákladového výroku neodvolala.

20. O nákladech odvolacího řízení soud rozhodl postupem dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy plně úspěšnému žalobci žádné náklady řízení nevznikly, a proto odvolací soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

21. O odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného opatrovníka za zastupování žalovaného v odvolacím řízení rozhodne soud I. stupně (R 35/2007, R 109/2010 a R 94/2009).