pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrokem I/). Současně uložil žalované povinnost nahradit žalobci náhradu nákladů řízení v částce [částka] k rukám jeho právního zástupce, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrokem II/).

2. Takto rozhodl soud I. stupně o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s tím, že žalobce pro žalovanou vykonával práci na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], s pracovní pozicí dělník. Podle žalobních tvrzení trval pracovní poměr od [datum] do [datum], přičemž byl ukončen ve zkušební době. Dle výplatnice za měsíc [anonymizováno] [rok] žalobce odpracoval [anonymizováno] hodin, z čehož žalovaná odečetla [anonymizováno] hodin z důvodu nedodržení norem společnosti, dále částku [částka] za nevrácený oděv a rovněž částku [částka] za poničení kabelu tažného zařízení na vleku. Dle mzdového výměru měl žalobce nárok na mzdu ve výši [částka] za hodinu, přičemž za [anonymizováno] odpracovaných hodin tak měl nárok na mzdu ve výši [částka]. Při přepočtu relevantního kurzu a odečtu částky [částka] jako náhrady škody, kterou způsobil žalobce na tažném zařízení žalovaného, nárokoval žalobce tuto částku k uhrazení po žalované.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že žalobce při plnění pracovních úkolů neplnil své povinnosti a mzda mu byla proto ponížena a byl s ním rozvázán pracovní poměr ve zkušební době. Akcentovala, že žalobce způsobil žalovanému škodu na firemním vozidle a nevrácení pracovních oděvů. Nadto žalovaná sporovala, že žalobce nemohl odpracovat [anonymizováno] hodin, když neměl souhlas žalované s prací přes čas.

4. Soud I. stupně při svém rozhodování vycházel ze zjištění, která podrobně zrekapituloval v odstavcích 2. až 16. napadeného rozsudku, a která učinil z pracovní smlouvy ze dne [datum] (dále jen„ Pracovní smlouva“), mzdového výměru, protokolu o povinnostech zaměstnance ze dne [datum], předávacího protokolu, protokolu o užívání firemního vozidla, rozvázání pracovního poměru ve zkušební době, zjednodušeného výplatního lístku za [anonymizováno] [rok], paragonu A [číslo], emailové komunikace, žádosti o úhrady mzdy, dokumentu výplatní lístek dle skutečně odpracovaných hodin, kurzu devizového trhu, výzvy k zaplacení dlužné částky ze dne [datum], spolu s dodejkou, přílohy [číslo] k pracovní smlouvě.

5. Na základě daného vzal za prokázané, že pracovní poměr mezi účastníky byl sjednán od [datum] se zkušební dobou v rozsahu [anonymizováno] měsíců, a to pro pracovní pozici dělník. Mzda byla sjednána ve výši [částka] se splatností 15. dne následujícího měsíce s tím, že bude vyplácena v měně CZK nebo EUR. Žalobce se podpisem protokolu zavázal striktně dodržovat pravidla a nařízení a vzal na vědomí, že v případě, že nebude dodržovat toto nařízení a vést řádnou dokumentaci práce, může v tomto případě zaměstnavatel udělit pokutu z důvodu ušlého výdělku, přičemž pokuta bude stržena ve mzdě. Dále žalobce potvrdil, že převzal pracovní oděvy s tím, že pokud ukončí pracovní poměr ve zkušební době, bude mu cena za předané oděvy stržena z poslední mzdy. Rovněž potvrdil, že si je vědom, že nese odpovědnost za firemní vozidlo a jeho výbavu v plném rozsahu i v případě poškození a odcizení, a v případě poškození má zaměstnavatel právo na náhradu škody stržením ze mzdy. Pracovní poměr byl žalovaným ukončen ve zkušební době ke dni [datum]. Dále bylo prokázáno, že žalobce v březnu [rok] odpracoval [anonymizováno] hodin, hodinová sazba činila [částka], žalovaný však odečetl ze mzdy [anonymizováno] hodin z důvodu nedodržení norem, dále hodnotu oblečení v částce [částka] a za poničení kabelu tažného zařízení vleku částka [částka]. Žalovaný za opravu zásuvky tažného zařízení zaplatil celkem [částka]. Žalobce opakovaně žádal žalovaného o výplatu mzdy v plné výši a vyčíslil hrubou mzdu za měsíc [anonymizováno] [rok] na částku [částka]. Devizový kurz ke dni [datum] za [částka] činil 26, [částka]. Žalobce vyzval žalovanou k zaplacení dlužné mzdy rovněž předžalobní upomínkou. Pro nezaplacení byl nucen žalobce podat žalobu ve věci samé.

6. Soud I. stupně subsumoval věc pod ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce v platném znění (dále jen „zák. práce“), dále pod § 36, § 38 odst. 1 písm. a), § 113, § 145 odst. 1, § 146 § 147 odst. 3 věta druhá, § 346b odst. 1 zák. práce; uvedená zákonná ustanovení odcitoval. Dále uvedl ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění.

7. Uzavřel, že za měsíc [anonymizováno] odpracoval žalobce jednoznačně [anonymizováno] hodin, což vyplývá z výplatního lístku vyhotoveného samotnou žalovanou. Dále akcentoval, že s částkou určenou k výplatě nemůže zaměstnavatel libovolně disponovat a dispozice je možná pouze ze zákonem stanovených důvodů a v zákonem omezené míře. Uvedl, že srážky ze mzdy k náhradě škody jsou přípustné jen v případě existence dohody o srážkách ze mzdy, když v posuzovaném případě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, dohoda o srážkách ze mzdy uzavřena nebyla a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Jestliže pak žalovaná argumentuje předávacím protokolem, kde byl žalobce srozuměn, že při ukončení pracovního poměru ve zkušební době mu bude cena za pracovní oděvy stržena ze mzdy, a protokolem o užívání firemního vozidla, pak na tyto protokoly nelze pohlížet jako na dohodu o srážkách ze mzdy v zákonném slova smyslu (chybí jim podstatné náležitosti). Konstatoval, že jednostranná srážka ze mzdy by byla navíc možná toliko na základě započtení, ke kterému v daném případě také nedošlo, přičemž odkázal na recentní judikaturu. Uzavřel, že žalobci tak náleží žalobci vyplacení dlužné mzdy [částka] 050, [částka] (při kurzu ke dni [datum], [částka] = 26, [částka]). Žalobce však požadoval pouze částku [částka] s tím, že odečetl [částka] za škodu způsobenou na tažném zařízení žalované. Dlužnou mzdu soud přiznal v tzv. hrubé výši.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že přiznal žalobci, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce celkem [částka] Tyto zahrnují soudní poplatek ve výši [částka] a náklady zastoupení žalobce advokátem (tj. odměna za čtyři úkony po [částka], čtyři paušální náhrady po 300 K a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka]).

9. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, které doplnila podáním ze dne [datum]. Namítla veškeré odvolací důvody podle § 205 odst. 2 o. s. ř., když akcentovala, že celý spor pramení z žalobcova porušení pracovních povinností, které mu ukládá článek 8 oracovní smlouvy, pročež s ním byl ukončen pracovní poměr ve zkušební době dne [datum]. Zdůraznila, že došlo k legitimnímu snížení mzdy z důvodu neuspokojivých pracovních výsledků žalobce, žalobce způsobil škodu žalované, a to na jejím tažném zařízení, kteroužto se zavázal uhradit a na základě dohody mezi účastníky žalovaná legitimně strhla cenu za pracovní oděvy žalobci z jeho mzdy. Namítla nemožnost aplikace § 346b odst. 1 zák. práce na posuzovaný případ, jelikož v důsledku porušení povinností žalobce z pracovněprávního vztahu, nevzniklo nebo zaniklo jeho právo na mzdu. Nad uvedené, pokud žalovaný jako zaměstnavatel mzdu určil mzdovým výměrem, může ji jednostranně snížit. Zdůraznil činitele jako neuspokojivý pracovní výsledek žalobce a dále pandemii COVID 19.

10. Napadený rozsudek označila žalovaná za nespravedlivý, když je jí ukládáno uhradit mzdu za neřádně vykonanou práci. Žalobcovo jednání shledala takovým, že chtěl vydělat co nejvíce peněz s vynaložením co nejmenšího úsilí a žalovaná by neměla být trestána za to, že byla žalobcem podvedena. Odmítla, že by žalobci určila práci přesčas, stejně tak jako provedené důkazy emailovou komunikací ze dne [datum] a [datum] (jeho součástí je výplatnice za měsíc [anonymizováno]), které si žalobce sám vypracoval a sám také podepsal. Na realizaci přesčasových hodin tak neměl žalobce souhlas zaměstnavatele ve smyslu § 93 odst. 3 zák. práce. Nad uvedené poukázala na to, že podle § 93 odst. 4 zák. práce nemůže celkový přesčasový rozsah přesáhnout [anonymizováno] hodin, žalobce tak nesprávně určuje počet přesčasových hodin.

11. Dále poukázala na uzavření dohody podle § 252 odst. 1 zák. práce mezi účastníky a zdůraznila, že je na žalovaném jako zaměstnavateli, jakým způsobem se provede náhrada škody na svěřeném vozidle. Akcentovala, že cenu opravy tažného zařízení žalovaná prokázala důkazem – paragonem [číslo] přičemž na protokolu užívání firemního vozidla je právě nutno pohlížet jako na dohodu o srážkách ze mzdy podle § 2045 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník v platném znění (dále jen„ o. z“). Tvrzení žalobce o tom, že výše škody se pohybuje okolo [částka], označila za nepodložené a rozporné s § 120 odst. 1 o. s. ř.

12. Pro otázku srážek ze mzdy na základě předávacího protokolu k oděvům argumentovala žalovaná stejně jako k otázce srážek ze mzdy za poškozené tažné zařízení. Podle tohoto předávacího protokolu byl postup žalované zcela legitimní.

13. Uzavřela, že soud I. stupně nerespektoval zásadu dispozitivnosti v soukromém právu, přičemž zdůraznila, že účastníci jsou oprávněni upravit svá vzájemné práva a povinnosti, přičemž tato ujednání musí být respektováno, pokud neodporují dobrým mravům.

14. S tímto podstatným odůvodněním navrhla zrušit napadený rozsudek a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení.

15. Žalobce se vyjádřil v průběhu ústního jednání před odvolacím soudem. Odkázal na svá písemná podání a tvrzení v nich uvedená. Rozsudek soudu I. stupně shledává správným a zcela se s ním ztotožňuje. Žalovaná v odvolání požívá stejnou argumentaci, jako v řízení před prvostupňovým soudem, tato byla rozhodnutím vypořádána. S ohledem na věcnou správnost napadeného rozsudku žalobce navrhl potvrzení rozsudku a přiznání náhrady nákladů řízení.

16. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., mimo jiné jej tedy přezkoumal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), kdy dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

17. Je třeba uvést, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc v zásadě správně posoudil i po stránce právní. Soud I. stupně své skutkové závěry srozumitelně a přesvědčivě vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku, náležitým způsobem se vyrovnal s námitkami účastníků, které uplatnili v průběhu řízení, když rovněž bezchybně vyložil, které skutečnosti má a které nemá za prokázány a proč. Rozsudek soudu I. stupně, který je pečlivě odůvodněn, a to včetně solidní aplikace relevantní judikatury, tak mohl být dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci.

18. Žalovaná v prvé řadě uplatnila odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Podle daného ustanovení lze v odvolání především namítnout, že řízení proběhlo, ačkoli nebyly splněny podmínky, za nichž lze rozhodnout ve věci samé. Odvolatelka v tomto směru ničeho konkrétního nenamítá, kdy obecnou povinnost soudu zabývat se tím, zda jsou splněny podmínky řízení, má i soud odvolací. Z moci úřední proto odvolací soud zkoumal podmínky řízení, jakož i obsazenost soudu I. stupně, kdy žádný nedostatek v tomto ohledu nenalezl.

19. Žalovaná dále uplatnila odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že tento odvolací důvod může být dán pouze v řízeních, v nichž se uplatní zásada koncentrace řízení (§ 118b a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem o. s. ř.) O žádný z takovýchto případů se však zde nejedná a tento odvolací důvod proto dán není.

20. Odvolací soud pak neshledal ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když z obsahu spisu nebyly zjištěny vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř.). Žalovaná ostatně v případě obou těchto odvolacích důvodů ani nevymezuje, v čem by měly spočívat.

21. Dále odvolatelka namítá odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř, kdy soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností. Jaké důkazy, ač byly žalovanou navrženy, prvostupňový soud neprovedl, však odvolatelka neuvádí. Ani tento odvolací důvod být dán nemůže.

22. Žalovaná dále uplatnila odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu potřebném ke zjištění skutkového stavu, důkazy učinil postupem podle § 122 a násl. o. s. ř. a skutkový děj, který z nich zjistil, je s nimi v souladu. Tento odvolací důvod tak naplněn není.

23. Odvolací soud pak neshledal ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. f) o. s. ř., když žalovaná ostatně v případě tohoto odvolacího důvodu ani nevymezuje, proč zjištěný skutkový stav neobstojí, resp. v čem by měl spočívat nový důkaz či skutečnost, které nastaly po vyhlášení či vydání rozhodnutí soudu I. stupně, tento odvolací důvod proto rovněž dán není.

24. Především však žalovaná soudu I. stupně vytkla nesprávné právní posouzení věci / § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, příp. aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, popř. neaplikuje adekvátní právní normu.

25. Jak správně uvedl prvostupňový soud, na zjištěný skutkový stav je třeba aplikovat zák. č. 262/2006 Sb. ve znění účinném do 31. 5. 2020 (zákoník práce, ve zkratce zák. práce – pozn. odvolacího soudu).

26. Podle § 109 zák. práce za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

27. Podle § 346b odst. 1 zák. práce zaměstnavatel nesmí zaměstnanci za porušení povinnosti vyplývající mu ze základního pracovněprávního vztahu ukládat peněžní postihy ani je od něho požadovat; to se nevztahuje na škodu, za kterou zaměstnanec odpovídá.

28. Podle § 346c zák. práce zaměstnanec nemůže zaměstnavatele zprostit povinnosti poskytnout mu mzdu, plat, odměnu z dohody a jejich náhrady, odstupné, odměnu za pracovní pohotovost a náhradu výdajů příslušejících zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce.

29. Podle § 346e zákoníku práce odchýlí-li se smluvní strany od úpravy uvedené v § 346b až 346d, nepřihlíží se k tomu.

30. Odvolací soud vychází ze skutkového stavu zjištěného prvostupňovým soudem, který z protokolu o povinnostech zaměstnance ze dne [datum] zjistil, že účastníci podepsali text, dle něhož musí žalobce striktně dodržovat pravidla a nařízení, co se týče vykonané práce. V případě, že zaměstnanec nebude dodržovat toto nařízení a vést řádnou dokumentaci práce, může zaměstnavatel udělit pokutu z důvodu ušlého výdělku. Zaměstnanci bude pokuta stržena ve mzdě.

31. Prvostupňový soud v souladu s výše citovanými zákonnými ustanoveními správně dovodil, že právní jednání žalobce, které by byť jen zčásti porušovalo zákazy uvedené v §§ 346b, 346c zák. práce, je jen zdánlivé a v právních vztazích se k němu nepřihlíží (srov. § 346e zák. práce). Znamená to, že takové právní jednání nemá právní relevanci, hledí se na ně, jako by k němu nedošlo. Zdánlivost právního jednání (non negotium) nastává přímo ze zákona, soudy a jiné správní úřady k ní přihlížejí vždy z úřední povinnosti (nejenom k námitce účastníků řízení). Uvedené premisy vychází z toho, že zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci (srov. čl. 28 Listiny základních práv a svobod) a zaměstnanec se v pracovněprávním vztahu nachází v postavení slabší strany. Pracovněprávní vztahy mají jistá specifika oproti jiným soukromoprávním vztahům, smluvní volnost subjektů (smlouvou se odchýlit od zákona) je v těchto vztazích omezena z důvodu ochrany zaměstnance jako slabší strany základního pracovněprávního vztahu. Právní předpis tak často stanoví povinnost chovat se určitým způsobem a neumožňuje odchylné ujednání, a to ani tehdy, kdyby s tím zaměstnanec souhlasil. Právní úprava pracovněprávních vztahů vychází z předpokladu, že svobodná vůle zaměstnance, například při uzavírání pracovní smlouvy nebo jejím prodloužení, může být ekonomicky a sociálně determinována pod tlakem získat práci. Snahou pracovněprávních norem proto je vyrovnávat tuto nerovnost poskytnutím právní ochrany nebo zvýhodněním zaměstnance, jakožto slabší smluvní strany.

32. Proto aspekt neuspokojivých pracovních výsledků žalobce v žádném případě nemohl nalézt odraz v ujednání stran, dle kterého žalovaná uloží žalobci jednostranně pokutu v souvislosti s (ne) plněním pracovních úkolů. Okolnost, že žalobce neplní řádně své pracovní povinnosti plynoucí z pracovní smlouvy, mohla být žalovanou řešena např. časným rozvázáním pracovního poměru ve zkušební době. Námitka žalované, že žalobci nemá býti za nekvalitně odvedenou práci placena mzda v plné výši, je proto neopodstatněná.

33. Podle § 146 zák. práce srážky ze mzdy smějí být provedeny jen: a) v případech stanovených tímto zákonem nebo zvláštním zákonem, b) na základě dohody o srážkách ze mzdy nebo k uspokojení závazků zaměstnance, c) k úhradě členských příspěvků zaměstnance, který je členem odborové organizace, bylo-li to sjednáno v kolektivní smlouvě nebo na základě písemné dohody mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací a souhlasí-li s tím zaměstnanec, který je členem odborové organizace.

34. Podle § 147 zák. práce zaměstnavatel smí srazit zaměstnanci (§ 146 písm. a)) jen: a) daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, b) pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na všeobecné zdravotní pojištění, c) zálohu na mzdu nebo plat, kterou je zaměstnanec povinen vrátit proto, že nebyly splněny podmínky pro přiznání této mzdy nebo platu, d) nevyúčtovanou zálohu na cestovní náhrady, popřípadě jiné nevyúčtované zálohy poskytnuté zaměstnanci k plnění jeho pracovních úkolů, e) náhradu mzdy nebo platu za dovolenou, na niž zaměstnanec ztratil právo nebo na niž mu právo nevzniklo, a náhradu mzdy nebo platu podle § 192, na niž zaměstnanci právo nevzniklo /odst. 1/. Výkon rozhodnutí (exekuce) nařízených nebo vedených soudem, soudním exekutorem, správcem daně), orgánem správního úřadu, jiného státního orgánu nebo orgánu územního samosprávného celku se řídí zvláštním právním předpisem /odst. 2/. Srážky ze mzdy zaměstnance ve prospěch zaměstnavatele za přijetí do zaměstnání, ke složení peněžních záruk nebo k úhradě smluvních pokut nejsou dovoleny. Srážky ze mzdy k náhradě škody jsou možné jen na základě dohody o srážkách ze mzdy (§ 146 písm. b)) /odst. 3/.

35. Odvolací soud dále vychází ze skutkového stavu zjištěného prvostupňovým soudem, který z předávacího protokolu ze dne 28. 2 [rok] na pracovní oděvy zjistil, že žalobce převzal pracovní oděvy a potvrdil, že v případě, že zaměstnanec ukončí pracovní poměr ve zkušební době, bude mu cena za předané oděvy stržena z poslední mzdy; jakož i z protokolu o užívání firemního vozidla ze dne [datum], z něhož prvostupňový soud zjistil, že zaměstnanec souhlasí s tím, že v případě poškození vlastní vinou má zaměstnavatel právo na náhradu škody stržením ze mzdy.

36. Prvostupňový soud zde správně dovodil, že možnost provádět srážky ze mzdy k náhradě škody podmiňuje zák. práce uzavřením dohody o srážkách ze mzdy (§ 2045 o. z. za použití § 4 zák. práce). Bez této dohody není zaměstnavatel oprávněn srážky ze mzdy k náhradě škody provádět na základě jednostranného zápočtu pohledávky, a to ani při splnění dalších podmínek stanovených zákoníkem práce v souvislosti s odpovědností zaměstnance za škodu (zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, zaměstnavatel mu toto zavinění prokázal, zaměstnanec svou odpovědnost za škodu uznal a zavázal se škodu nahradit).

37. Z uvedeného vyplývá, že závěr prvostupňového soudu, že provedla-li žalovaná srážky ze mzdy žalobce za období trvání pracovního poměru ([datum] - [datum]) v částce [částka] za poničení kabelu tažného zařízení, aniž by byla mezi účastníky uzavřena dohoda o srážkách z titulu odpovědnosti žalobce za vzniklou škodu, učinila tak bezdůvodně. Stejně tak pokud jde o částku [částka] za pracovní oděv, kdy navíc odvolatelka zcela pomíjí, že to byla ona, kdo rozvázal pracovní poměr ve zkušební době, lze opět se soudem I. stupně souhlasit s tím, že dohoda o srážkách ze mzdy (§ 2045 o. z.) s ohledem na nedostatek podstatných náležitostí dohody spočívající v neuvedení ceny těchto ochranných prostředků uzavřena nebyla (§§ 551, 553 o. z. za použití § 4 zák. práce); představuje tedy zdánlivé právní jednání, k němuž se podle § 554 o. z. za použití § 4 zák. práce nepřihlíží. Odvolací soud rovněž poukazuje na povinnost žalované zajistit zaměstnanci ochranné pracovní prostředky – pracovní oděv nebo obuv podle § 104 zák. práce, kdy jakékoliv ujednání o tom, že nákladová povinnost s nimi spjatá je přenesena na zaměstnance se příčí účelu zákona (§ 346b odst. 2 zák. práce) a taktéž se k němu nepřihlíží (§ 346e zák. práce).

38. Odvolací soud závěrem shodně se soudem prvního stupně dovozuje, že za stavu, kdy pracovní úvazek žalobce byl sjednán v rozsahu 8 hodiny denně – a žalobce celkem odpracoval [anonymizováno] hodin v období od [datum] do [datum], pak šlo ze strany žalobce dílem o provedenou práci přesčas tak, jak ji vymezuje § 93 zák. práce ve spojení s § 78 písm. i) zák. práce. Tvrzení žalované, že výplatnice (tzv. zjednodušený výplatní lístek na č. l. 26 spisu) s počtem odpracovaných hodin žalobcem v rozsahu [anonymizováno] je nepůvodním – žalobcem dotvořeným, shledává odvolací soud zcela účelovým ve snaze vyhnout se svým platebním povinnostem. Z uvedeného důkazů je zřejmé, že žalobce konal práci přesčas se souhlasem žalovaného jako zaměstnavatele (srov. § 96 zák práce, z něhož vyplývá povinnost zaměstnavatele vést evidenci pracovní doby a odpracovanou práci přesčas). Žalovaná, které svědčí právo kontrolovat dodržování pracovní doby a zákonná povinnost tuto evidovat, s žádným jiným tvrzením ohledně odpracované doby neargumentovala.

39. Odvolací soud tak sdílí úvahy prvostupňového soudu o tom, že na základě provedených důkazů bylo prokázáno, že žalovaná po skončení pracovního poměru žalobcem ve zkušební době dne [datum], nezaplatila žalobci mzdu za měsíc [anonymizováno] [rok] za [anonymizováno] odpracovaných hodin po [částka] za hodinu, což při relevantním kurzu [částka] za [částka] představuje částku [částka] (zaokrouhlováno na celé koruny nahoru dle § 142 odst. 2 zák. práce), což měl učinit nejpozději k [datum] (§ 141 odst. 1 zák. práce) čímž se dostal do prodlení, avšak žalobce požadoval jen [částka], čím byl prvostupňový soud vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Právní posouzení věci tak, jak jej soud I. stupně učinil, je správné, ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. naplněn není.

40. Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný, včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení odpovídajícímu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

41. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., jejich náhrada byla přiznána v této fázi řízení úspěšnému žalobci. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou právního zástupce žalobce za jeden úkon právní služby spojený s účastí na jednání po [částka] (§ 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif), k tomuto úkonu ještě náleží paušální náhrada na výdaje advokáta ve výši [částka] (§ 13 odst. 4 tarifu), s navýšením o 21 % sazbu DPH k nákladům právního zastoupení ve výši [částka] (§ 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.) náklady žalobce v odvolacím řízení představují částku [částka] Tyto náklady žalobce bylo žalované za užití § 149 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. uloženo zaplatit k rukám právního zástupce žalobce (výrokem ad II/).