o určení trvání pracovního poměru

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že pracovní poměr žalobce ze dne 4. 5. 2017 trvá (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 7 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a dále ho zavázal povinností zaplatit na účet České republiky – Obvodního soudu pro Prahu 1 náklady státu, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení (výrok III.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení trvání pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 4. 5. 2017, která podle žalobních tvrzení byla sjednána na dobu určitou do 30. 8. 2018, dohodou o změně pracovní smlouvy z 30. 4. 2018 byla prodloužena do 30. 4. 2019, a poté další dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 15. 4. 2019 byla prodloužena do 30. 4. 2020. Po uplynutí této sjednané doby žalobce pokračoval s vědomím žalovaného v konání prací, jeho pracovní poměr se tak podle názoru žalobce změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou. Žalovaný však v oznámení ze dne 30. 4. 2021 žalobci sdělil, že jeho pracovní poměr skončil 30. 4. 2021 uplynutím doby určité a žalobci dále práci již nepřiděloval.

2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, výpovědi svědka [jméno FO], znaleckého posudku zpracovaného znalkyní z oboru písmoznalectví, se specializací na zkoumání ručního písma [tituly před jménem] [jméno FO] a z výslechu této znalkyně zjistil skutkový stav, který popsal v odůvodnění svého rozhodnutí pod body 4. – 7., v nichž uvedl jednotlivá zjištění, které učinil v provedení důkazu. V bodě 10. pak shrnul skutkový stav, který výsledně zjistil. Ten uvádí odvolací soud v doslovném znění.

3. Dne 4. 5. 2017 uzavřel žalobce s žalovanou pracovní smlouvu se dnem nástupu do práce na 4. 5. 2017[Anonymizováno]na pozici [funkce], s místem výkonu práce [orgán] [adresa] a na dobu určitou do 30. 4. 2018. Pracovní smlouva byla postupně prodloužena dohodami o změně pracovní smlouvy ze dne 30. 4. 2018 do 30. 4. 2019, ze dne 15. 4. 2019 do 30. 4. 2020 a ze dne 1. 5. 2020 do 30. 4. 2021. Žalobce sporoval svůj podpis na poslední dohodě a ze znaleckého zkoumání sporného podpisu žalobce [jméno FO] na dohodě ze dne 1. 5. 2020 vyplynulo, že v nízké míře pravděpodobnosti je pravděpodobnější, že sporný podpis je pravý. Dne 30. 4. 2021 sdělil zaměstnavatel zaměstnanci, že jeho pracovní poměr skončil uplynutím doby ke dni 30. 4. 2021, žalobce poté odevzdal žalované klíče a odnesl si své věci.

4. Soud prvního stupně dále vysvětlil, že další navržené důkazy již neprováděl, neboť dospěl k závěru, že pro své rozhodnutí získal dostatek skutkových zjištění potřebných pro rozhodnutí věci samé a další dokazování by tak již bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení.

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákoníku práce – zákon č. 262/2006 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2021, dále jen zákoník práce ve zkratce zák. práce. Uzavřel, že pracovní poměr měl žalobce s žalovaným sjednán s dnem nástupu 4. 5. 2017, pracovní poměr byl následně změněn dohodou na dobu určitou, nejprve do 30. 4. 2019, poté do 30. 4. 2020 a výsledně dohodou do 30. 4. 2021. Žalobce popřel, že podpis na dohodě o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 2020 je jeho pravým podpisem a tvrdil, že takovouto dohodu neuzavřel.

6. Soud prvního stupně shledal žalobcův naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle § 80 o. s. ř. s tím, že podání takovéto žaloby není omezeno žádnou lhůtou, žaloba tedy byla podána včas. Dále odkázal na ustanovení § 48 odst. 2, § 39 odst. 2 a 5, § 65 odst. 2 zákoníku práce, uvedená zákonná ustanovení odcitoval. Svou pozornost zaměřil na zjištění, zda podpis na dohodě o změně pracovní smlouvy ze dne[Anonymizováno]1. 5. 2020 je pravým podpisem žalobce. K tomu nechal vypracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví, specializace zkoumání ručního písma, znalkyní [tituly před jménem] [jméno FO], z něhož zjistil, že dohoda ze dne 1. 5. 2020 byla mezi účastníky uzavřena platně, žalobce ji vlastnoručně podepsal, čímž došlo ke změně pracovní smlouvy a pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 30. 4. 2021. Podpis žalobce v uvedené dohodě, přestože se jedná o nízkou míru pravděpodobnosti, soud prvního stupně považoval za pravý, a to s ohledem na zdůvodnění míry pravděpodobnosti znalkyní, která uvedla, že tato byla ovlivněna vysokou mírou variability podpisů, které nejsou sporovány. Podle soudu znalkyně přesvědčivě vysvětlila stanovení nižší míry pravděpodobnosti a uvedla, že dynamika a rychlost podpisů spolu se spornými znaky jí vedly k závěru, že je pravděpodobnější, že se jedná o pravý podpis žalobce, kdy se v rovině nižší míry pravděpodobnosti blíží spíše ke střední míře pravděpodobnosti, tedy že jde o podpis pravý. Znalkyně současně vyloučila, že by se jednalo o padělek. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 2020 byla žalobcem vlastnoručně podepsána, když žalobce neuplatnil postup podle § 39 odst. 2 a 5 zákoníku práce, což ostatně ani netvrdil.

7. Soud prvního stupně nepřesvědčil tvrzení žalobce o tom, že jeho pracovní poměr na dobu určitou byl sjednán do 30. 4. 2020 a žalobce dále pokračoval s vědomím zaměstnavatele v práci a pracovní poměr se tak změnil na dobu neurčitou, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobce uzavřel s žalovaným dne 1. 5. 2020 dohodu o změně pracovní smlouvy, kterou se pracovní poměr změnil na dobu určitou do 30. 4. 2021. Po tomto datu žalobci již práce přidělována nebyla, což mezi účastníky je nesporné. Pracovní poměr žalobce tak skončil uplynutím doby, na kterou byl sjednán. O ukončení pracovního poměru svědčí i to, že žalobci od 1. 5. 2021 nebyla přidělována práce. Soud prvního stupně dále odkázal na výpověď svědka [jméno FO], z níž dovodil, že žalobce nesporoval ukončení pracovního poměru, krátce po ukončení své pracovní neschopnosti odevzdal zaměstnanci žalovaného klíče a odnesl si své osobní věci.

8. Ze všech těchto důvodů soud prvního stupně žalobu jako neopodstatněnou zamítl.

9. O nákladech řízení účastníků rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhradu nákladů za řízení přiznal žalovanému, který měl ve sporu úspěch s tím, že jeho náklady řízení představují toliko zálohu na znalecký posudek ve výši 7 000 Kč. Ostatních nákladů řízení se žalovaný výslovně vzdal.

10. Výrok o nákladech řízení státu soud prvního stupně odůvodnil § 148 o. s. ř. S ohledem na výsledek sporu přiznal státu právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci s tím, že jejich přesná výše dosud není známa, proto o nich bude rozhodnuto samostatným usnesením.

11. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. Blanketní odvolání doplnil podáním ze dne 2. 10. 2024 a uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř.

12. Žalobce v úvodu svého odvolání nejprve stručně zrekapituloval skutkové a právní závěry, k nimž prvostupňový soud dospěl. Poté vyslovil svůj zásadní nesouhlas se závěry znaleckého posudku tak, jak soud tento důkaz zhodnotil. Zdůraznil, že závěr znalkyně je toliko v rovině nízké pravděpodobnosti, přičemž na ose devíti existujících stupňů na stupnici pravděpodobnosti, která se používá v oboru písmoznalectví, je kladný závěr v rovněž nízké pravděpodobnosti hned následujícím stupněm po nerozhodném závěru. Takovýto závěr tedy vypovídá o značné výhradě pochybností znalkyně stran pravosti podpisu a soud prvního stupně pochybil, pokud uvedený důkaz nezhodnotil řádně podle § 132 o. s. ř., tedy jako každý jiný důkaz s výhradou, že nelze přezkoumat věcnou správnost odborných závěrů. Podle žalobce volnost úvah nemůže být bezbřehá a skutková zjištění nikdy nesmí být založena na důkazech nejistých či pochybných. K tomu odkázal na odborný článek JUDr. Radima Chalupy, Ph.D., publikovaný Bulletinu advokacie dne 3. 7. 2018, jehož závěry uvedl a připomněl, že tento článek zmínil již v řízení před soudem prvního stupně. Poukázal dále na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, jehož závěry rovněž odcitoval. Shrnul, že soud prvního stupně pochybil, když vyhodnotil závěr znaleckého posudku jako jednoznačný důkaz toho, že podpis na dohodě pravým podpisem žalobce. Na základě toho tak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, když znalecký posudek byl vyhodnocen chybně a měl být správně zhodnocen tak, že tento neprokazuje pravost podpisu žalobce na dohodě. Žalovaný tedy neunesl důkazní břemeno stran tvrzení o pravosti podpisu, respektive tvrzení o tom, že pracovní poměr mezi účastníky skončil ke dni 30. 4. 2021. Žalobce má i nadále zato, že jeho pracovní poměr k žalovanému trvá a žalobě tak mělo být vyhověno.

13. Žalobce dále zmínil to, jakým způsobem soud prvního stupně zhodnotil jeho chování při odchodu z pracoviště – bod 19. odůvodnění rozsudku. Uvedl, že pokud soud uzavřel, že žalobce nařízenému vrátil klíče a vzal si své osobní věci, tak z takovéto jednání nelze dovozovat souhlas s postupem žalovaného. Z oznámení o ukončení pracovního poměru ze dne 30. 4. 2021 je zřejmé, že žalovaný žalobci práci přidělovat nebude, jeho přítomnost na pracovišti si nepřeje, žalobce tak neměl důvod si nechávat na pracovišti své osobní věci a neodevzdat klíče. K tomu zmínil, že na rozdíl od žalovaného nemá k dispozici právní oddělení a ani nedisponuje právním vzděláním, nicméně se skončením svého pracovního poměru souhlas nevyslovil. Za dané situace mu ale nezbylo, než faktický stav akceptovat a bránit se proti tomu právní cestou, což také učinil.

14. Žalobce dále zmínil okolnosti vzniku dohody ze dne 30. 4. 2021 a k tomu odkázal na rozsudek krajského soudu (bez bližšího určení, pozn. odvolacího soudu) ze dne 12. 6. 2011, č. j. 11 Co 34/2011-129, jehož závěry odcitoval. V řízení před soudem prvního stupně upozorňoval na to, že žalovaným předložená dohoda jako celek působí pochybně, dohoda je totiž datována dnem, kdy ji strany tohoto sporu ani podepsat nemohly, neboť v pátek 1. 5. 2020 byl svátek, tedy den pracovního klidu. Dohoda tak musela být podepsána jiného dne a žalobce je přesvědčen, že dohodu vypracoval a podepsal sám žalovaný až dodatečně po podání žaloby. Podivně působí také to, co žalobce již uvedl v řízení před soudem prvního stupně, kdy dohoda odkazuje na předchozí dohodu o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 2019, žádná takováto dohoda však neexistuje, neboť předchozí dohoda o změně pracovní smlouvy byla ze dne 15. 4. 2019. Článek I. v prvním odstavci této dohody nedává smysl, ve větě chybí přísudek. Žalobce dále zmínil druhý odstavec článku I., v němž je uvedeno, že doba pracovního poměru se prodlužuje na dobu určitou do 30. 4. 2021, pracovní poměr však ke dni 30. 4. 2019 již skončil a dne 1. 5. 2020, tak nebylo co prodlužovat. Žalobce dorazil do práce až v pondělí 4. 5. 2020 a s vědomím zaměstnavatele v práci pokračoval.

15. Žalobce dále zmínil, že sporná dohoda měla založit již třetí prodloužení pracovní smlouvy na dobu určitou, což by bylo v rozporu s § 39 odst. 2 zákoníku práce a žalovaný jako velká organizace disponující právním oddělením si této právní úpravy byl jistě vědom. Žalobce je proto přesvědčen, že uvedená dohoda se „objevila“ až po podání žaloby. Dohoda působí i jako celek laicky jakoby psaná dodatečně autorem zjevně bez právního vzdělání, který se snažil zpětně „napasovat“ termíny k datu 1. 5. 2020, což se mu ale nepovedlo. K tomu žalobce uvedl výpověď svědka [jméno FO], který si nepamatoval, že žalobce spornou dohodu podepsal, svědek pouze popsal, jak uzavírání dohod v těchto případech obvykle probíhá. Žalobce je přesvědčen, že svědek takto vypovídal z jednoduchého důvodu proto, že ke schůzce s žalobcem za účelem podpisu dohody nikdy nedošlo, svědek si tyto okolnosti ani pamatovat nemohl. Žalobce uzavřel, že dohodu nikdy nepodepsal, což bylo v řízení jednoznačně vyvráceno.

16. Závěrem navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby ho zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.

17. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobce odkázal na správná skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho správné právní posouzení. Odvolací důvody podle § 205 písm. d), e) a g) o. s. ř. naplněny nejsou, rozsudek je bezvadný a řádně zdůvodněn, podložen srozumitelnými právními závěry, které vycházejí ze skutkového stavu, který byl soudem prvního stupně řádně zjištěn. K tomu žalovaný akcentoval zejména znalecký posudek ze dne 8. 12. 2023 vypracovaný znalkyní z oboru písmoznalectví, odvětví zkoumání ručního písma a výpověď této znalkyně. Žalovaný dále popsal okolnosti uzavření sporné dohody, když tato byla standardně vyhotovena na základě požadavku pracoviště specializované organizační jednotky žalovaného – [název]. Specialistky, které dokument vytvářejí, nemají právní vzdělání a postupují podle zadání. Žalovaný nevidí odlišnost v uzavíraných dohodách a pokud je na předmětné dohodě uvedeno nesprávné datum, tak se jedná pouze o administrativní chybu. Žalovaný nevylučuje, že k podpisu mohlo dojít v jiný den než 1. 5. 2020, neboť se jednalo o státní statek, je však běžnou praxí, že se dokumenty předávají dříve nebo později, podle přítomnosti zaměstnance na pracovišti. Zaměstnanec má samozřejmě právo uvést datum předání a podpisu, na předmětné dohodě však nebylo žalobcem k datu podpisu namítáno nic. To, že žalobce považoval svůj pracovní poměr skončený, lze dovodit i z toho, že se po 30. 4. 2021 do zaměstnání nedostavoval a neočekával, že mu bude práce přidělována.

18. Žalovaný žádal potvrzení rozsudku jako věcně správného.

19. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212 a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu řízení, které jeho vydání předcházelo a neshledal odvolání žalobce opodstatněným.

20. Soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, když provedl dokazování v dostatečném rozsahu, který mu umožnil zjištěný skutkový stav po právní stránce posoudit správně. Důkazy, které provedl, učinil postupem podle § 122 a následujících o. s. ř., v odůvodnění svého rozhodnutí pak podrobně a přesvědčivě vysvětlil, jak jednotlivé důkazy hodnotil, a to podle zásad uvedených v § 132 o. s. ř., tedy každý důkaz jednotlivě a ve vzájemných souvislostech s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Sporné mezi účastníky bylo zejména to, zda podpis na třetím dodatku k pracovní smlouvě ze dne 4. 5. 2017 – dohodě o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 2020 - je pravým podpisem žalobce, či nikoliv. Žalobce svoji skutkovou verzi, z níž dovozoval trvání pracovního poměru založil na tom, že dohoda o změně pracovní smlouvy v roce 2020 již uzavřena nebyla, mezi účastníky byly k pracovní smlouvě ze dne 4. 5. 2017 uzavřeny toliko dva dodatky, když původní pracovní smlouva byla uzavřena na dobu jednoho roku do 30. 4. 2018, první dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 30. 4. 2018 prodloužila pracovní poměr do 30. 4. 2019 a druhá dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 15. 4. 2019 ho prodloužila do 30. 4. 2020 – tedy v obou případech vždy o rok, celkem na dobu tří let. Žalobce tvrdil, že poté pokračoval s vědomím zaměstnavatele v práci a jeho pracovní poměr se tak v smyslu § 65 odst. 2 zákoníku práce změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou. Žalovaný naopak dovozoval, že pracovní poměr účastníků byl (nesprávně v rozporu s omezením uvedeným § 39 zákoníku práce, pozn. odvolacího soudu) prodloužen na dobu čtyř let do 30. 4. 2021, poté však již žalovaný žalobci práci nepřiděloval, a naopak ho předem informoval o tom, že jeho pracovní poměr ke dni 30. 4. 2021 skončí.

21. Za účelem ověření pravosti podpisu žalobce na sporném dodatku soud prvního stupně správně ustanovil znalkyni z oboru písmoznalectví se specializací na zkoumání ručního písma [tituly před jménem] [jméno FO], která ve věci vypracovala znalecký posudek, z jehož závěrů vyplývá, že pravost podpisu žalobce na uvedeném dodatku byla určena v rovině nízké pravděpodobnosti. Znalkyně ve svém znaleckém posudku podrobně vysvětlila, jak k těmto závěrům dospěla, když vyšla z podkladů, které jí byly předloženy, v písemném znaleckém posudku připustila, že podpis žalobce byl z hlediska ověření jeho pravosti obtížně zpracovatelný, s tím, že předložené srovnávací podpisy hodnotila pouze jako částečně vyhovující ke srovnání, což ovšem poměrně přesvědčivě vysvětlila ve svém ústním znaleckém posudku při jednání, při němž zodpověděla podrobné dotazy, jak ze strany soudu tak ze strany účastníků. Soud prvního stupně správně dovodil, že znalkyně svůj písemný znalecký posudek při jednání obhájila, když případné rozpory vysvětlila, ze znaleckého posudku ve spojení s jeho ústním doplněním je tak zřejmé, že i kdyby jí byly předloženy další srovnávací podpisy žalobce, tak by i tak nebylo možno dovodit, že by dospěla k jinému závěru, než který učinila. Podpis žalobce byl obtížně zpracovatelný, a i s přihlédnutím k této skutečnosti žalobkyně vyslovila pravděpodobnost svého znaleckého závěru v rovině nízké pravděpodobnosti. K tomu popsala, jakým způsobem znalci z oboru písmoznalectví pravděpodobnost svého znaleckého podpisu ohledně pravosti rukopisu určují. V tomto směru odvolací soud plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, který závěry znaleckého posudku interpretuje zcela správně.

22. Soud prvního stupně a stejně tak i odvolací soud z hlediska určení pravosti podpisu na předmětné listině považuje za podstatné to, že znalkyně k výslovnému dotazu žalovaného prakticky vyloučila, že by sporný podpis žalobce byl padělkem, a to s ohledem na to, že jde o poměrně složitý podpis, že pokud by jiná osoba měla záměr podpis žalobce zfalšoval, tak by si vybrala žalobcův podpis v jednodušší podobě. Takovéto vysvětlení je dostatečně přesvědčivé a jen potvrzuje znalecký závěr o tom, že sporný podpis je skutečně pravým podpisem žalobce, byť znalkyně platnost této téze určila v rovině nižší pravděpodobnosti. Pokud totiž znalkyně vyloučila, že by se mohlo jednat o padělek, tak podle přesvědčení odvolacího soudu není jiná možnost než to, že jde o podpis žalobce, neboť pokud by podpis žalobce takto vytvořil kdokoliv jiný, tak by se vždy jednalo o padělek.

23. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že důkaz znaleckým posudkem lze hodnotit pouze z hlediska zásad uvedených v § 132 o. s. ř., kdy hodnocení soudu nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti. Soud hodnotí pouze přesvědčivost posudku, co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické zdůvodnění znaleckého posudku a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy (k tomu srovnej též Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 12. 1980 publikované ve Sbírce Nejvyššího soudu, svazek 2-3, ročník 1981 uveřejněné pod poř. č. 1/1981 na str. 75).

24. Znalecký posudek pochopitelně není a ani nemůže být jediným důkazem, který by mohl správnost tvrzení žalobce o tom, že se nejedná o jeho pravý podpis, potvrdit nebo vyvrátit, byť je třeba připustit, že za účelem ověření pravosti podpisu bylo ustanovení znalce zcela namístě, neboť jde o posouzení odborné otázky (§ 127 o. s. ř.). Soud prvního stupně však, jak je výše vysvětleno, zhodnotil všechny provedené důkazy ve vzájemných souvislostech podle zásady volného hodnocení důkazů a zohlednil také další skutečnosti, a to především to, že žalovaný žalobce před ukončením platnosti třetí dohody o změně pracovní smlouvy řádně předem upozornil na to, že jeho pracovní poměr skončí a vyzval ho k vrácení klíčů a ostatních věcí a vyzvednutí si osobních věcí, což žalobce učinil. Svědek [jméno FO], nadřízený žalobce, pak popsal okolnosti rozvázání pracovního poměru žalobcem, když si sice nepamatoval všechny podrobnosti ohledně prodloužení pracovního poměru s ním sporným dodatkem, nicméně pamatoval si poměrně přesně, že k datu předcházejícímu skončení pracovního poměru byl žalobce v pracovní neschopnosti, a poté se k nadřízenému na výzvu dostavil, předal klíče a odnesl si své osobní věci s tím, že si byl vědom skončení pracovního poměru pracovního poměru a sám měl uvést, že již nové zaměstnání má. Žalobce sice v reakci na provedené dokazování zpochybňoval skutkový stav tak, jako soud prvního stupně zjistil, a to zejména, pokud jde o závěry znaleckého posudku znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] a výpověď svědka [jméno FO], nicméně v tomto směru nebyl schopen uvést relevantní argumentaci, která by byla způsobilá skutková zjištění soudu prvního stupně vyvrátit. Jeho námitka ohledně toho, že žalovaný zfalšoval třetí dodatek k pracovní smlouvě proto, aby tím zakryl své vlastní pochybení, když po uplynutí tří let od sjednání pracovní smlouvy žalobcův pracovní poměr pokračoval, je pouhou spekulací, k čemuž lze namítnout, že pokud se žalobce byl vědom toho, že žádný další dodatek kromě předchozích prvních dvou neuzavřel, tak potom není zřejmé, proč na výzvu žalovaného k vrácení klíčů a vyzvednutí svých věcí s tím, že jeho pracovní poměr končí, takto vstřícně reagoval. Žalobce toto své jednání vysvětlil tím, že jako laik se v nastalé situace neorientoval, nicméně takovéto vysvětlení nevyznívá příliš přesvědčivě.

25. Ani další námitky žalobce ohledně o obsahových náležitostí sporné dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 2020 nejsou způsobilé správnost skutkových závěrů soudu prvního stupně, jakkoliv vyvrátit. Lze připustil, že v článku I. prvním odstavci tohoto dodatku skutečně chybí sloveso (patrně,, se mění tak, že“…, pozn. odvolacího soudu), nicméně tato jazyková nepřesnost nečiní uvedené právní jednání nesrozumitelným a neurčitým, tak, aby ho bylo možno hodnotit jako zdánlivé právní jednání podle § 553 o odst. 1 o. z. za použití § 4 zákoníku práce. Výkladem uvedeného právního jednání podle zásad uvedených v § 555 a následujících o. z. za použití § 4 zákoníku práce lze poměrně jednoduše dovodit, že smyslem dohody o změně pracovní smlouvy bylo prodloužit pracovní poměr žalobce do 30. 4. 2021 a na tom nic nemění ani další nepřesnost, kdy dohoda o změně pracovní smlouvy se odvolává na předchozí dohodu o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 2019, ačkoliv je zřejmé, že tato byla uzavřena až 15. 4. 2019. K tomuto totiž lze uvést, že tato dohoda k pracovní smlouvě skutečně byla podepsána dne 15. 4. 2019, avšak účinnosti nabyla od 1. 5. 2019, kdy došlo k prodloužení pracovního poměru na dobu určitou od 1. 5. 2019 do 30. 4. 2020. Odkaz na datum 1. 5. 2019 ve sporné dohodě o změně pracovní smlouvy tedy představuje časový údaj, kdy tato dohoda nabyla účinnosti, když se běžně v praxi při označení právního jednání užívá nejenom datum jeho sepsání ale též datum jeho účinnosti. Žalovaný toto pochybení vysvětlil určitou neprofesionalitou svých zaměstnanců, kteří agendu pracovních smluv zastávají, což lze akceptovat, byť je třeba vyslovit podiv nad tím, že žalovaný jako velký subjekt – státní organizace – zaměstnává na svém specializovaném pracovišti takto nekvalifikované osoby, které si nejsou vědomi toho, jaká je délka trvání pracovního poměru na dobu určitou podle § 39 zákoníku práce.

26. Žalobce řádně splnil svoji povinnost tvrzení, břemeno tvrzení tedy unesl, avšak svá tvrzení neprokázal, tedy neunesl důkazní břemeno a na tom by nic nezměnil ani jeho výslech jako účastníka řízení, když svá skutková tvrzení dostatečně uplatnil ve své žalobě a v dalších podáních k soudu. Navržené doplnění znaleckého posudku znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] hodnotí odvolací soud shodně jako soud prvého stupně za důkaz nadbytečný za stavu, když znalkyně znalecký posudek vypracovala řádně, byla k němu vyslechnuta, přičemž při jednání podrobně zodpověděla všechny dotazy jak ze strany soudu, tak účastníků řízení. Není zřejmé, čím by měl být tento znalecký posudek dále doplňován, když případné pochybnosti o správnosti znaleckých závěrů či jejich úplnosti znalkyně při jednání spolehlivě odstranila (§ 127 odst. 2 o. s. ř.). Za tohoto stavu nebylo proto namístě ani nechat vypracovat revizní znalecký posudek, když ostatně tento důkaz ani nebyl navrhován.

27. S přihlédnutím k tomu, že důkazní břemeno tížilo žalobce, který zpochybnil platnost třetího dodatku k pracovní smlouvě, když je třeba vyjít z obecně platné občanskoprávní zásady uvedené v § 574 o. z. podle níž na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné, kterou lze za použití § 4 zákoníku práce aplikovat i na pracovněprávní vztahy lze uzavřít, že závěr soudu prvního stupně o tom, že sporný dodatek byl účastníky řádně uzavřen, je správný.

28. Odvolací soud neshledal odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. d) a e) o. s. ř. a za tohoto stavu je i právní posouzení věci tak, jak jej soud prvního stupně učinil, správné, když jeho závěr o tom, že pracovní poměr účastníků skončil 30. 4. 2021, kdy po tomto datu žalobce odevzdal klíče, vyzvedl si své osobní věci, žalovaný žalobci práci nepřiděloval a žalobce se toho ani nedomáhal, je zcela logický, v souladu s ustanovením § 48 odst. 2 zákoníku práce, kdy pracovní poměr žalobce skončil uplynutím sjednané doby, byť tato byla v rozporu v ustanovení § 39 zákoníku práce určena v trvání čtyř let. Ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. tak naplněn není.

29. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně věcně správného nákladového výroku účastníků, který je v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a výroku o nákladech řízení státu, který je správně odůvodněn § 148 odst. 1 o. s. ř. Náklady řízení státu soud prvního stupně vyčíslí v samostatném usnesení.

30. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšný žalovaný se nákladů odvolacího řízení výslovně vzdal.