o zaplacení 43 565,98 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 22 192 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu částky 21 373,98 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 33 570,96 Kč od 5. 2. 2023 do zaplacení a úrokem ve výši 26,43 % ročně z částky 28 801,41 Kč od 26. 1. 2023 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků na ni nemá právo (výrok III.).

2. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 43 565,98 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovaným dne 13. 6. 2022. Žalovaný podle žaloby čerpal úvěr ve výši 30 000 Kč dne 14. 6. 2022 a byl povinen jej splatit. Vzhledem k prodlení žalovaného se splácením poskytovatel úvěru úvěr zesplatnil. Žalobou požadovaná částka zahrnovala dlužnou jistinu ve výši 28 801,41 Kč, dlužné úroky přirostlé ke dni zesplatnění ve výši 4 769,55 Kč, dlužné smluvní pokuty ve výši 9 995,02 Kč, úrok ve výši 26,43 % ročně z dlužné jistiny a úrok z prodlení z dlužné nové jistiny. Žalovaný uhradil celkem pouze 7 808 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.

4. Soud I. stupně ve svém rozsudku po skutkové stránce zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]., uzavřela se žalovaným dne 13. 6. 2022 úvěrovou smlouvu, že žalovanému byla dne 14. 6. 2022 na jeho bankovní účet vyplacena částka 30 000 Kč pod variabilním symbolem odpovídajícím číslu smlouvy, že žalovaný uhradil žalobkyni celkem 7 808 Kč, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že postoupila svou pohledávku za ním žalobkyni, a že žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění před podáním žaloby. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, soud I. stupně shledal, že z písemného hodnocení klienta provedeného k důkazu nevyplývalo, co bylo zdrojem jeho příjmů a jak byly údaje o příjmech a výdajích ověřeny. Z výpisu z registru [registr] zjistil, že byl učiněn dotaz týkající se žalovaného, avšak nikoli jaký byl výstup. Z výpisu z registru [registr] shledal, že žalovaný byl hodnocen skórem odpovídajícím kategorii menší riziko, lepší segment klientů.

5. Soud I. stupně po právní stránce věc posoudil podle § 2395, § 2048 a § 1970 o. z. a podle § 86, § 84, § 88 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni poskytnutí úvěru. Dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr, aniž by posoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, jak jí ukládal zákon. Neobstarala si dostatečné informace k ověření příjmů a výdajů žalovaného a spokojila se s nijak neověřenou informací o výši jeho příjmu. V případě běžných výdajů pak vyšla nikoli z konkrétní situace žalovaného, ale pracovala s částkou životního minima, která nemusela odpovídat jeho reálné situaci. Výši nákladů na bydlení si rovněž nijak neověřovala. Informace získaná z registru [registr] byla pro posouzení úvěruschopnosti zcela nedostatečná. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně neměla dostatečné podklady, na jejichž základě by mohla oprávněně usoudit, že nejsou dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, neměla žalovanému spotřebitelský úvěr poskytnout. S ohledem na to je předmětná úvěrová smlouva neplatná, což se týká též vedlejších ujednání o smluvním úroku a smluvních pokutách. Poskytnuté plnění tak představuje bezdůvodné obohacení žalovaného podle § 2991 o. z. Žalovanému byla vyplacena částka 30 000 Kč, z níž uhradil celkem 7 808 Kč, rozdíl ve výši 22 192 Kč je proto povinen vzhledem k postoupení pohledávky žalobkyni zaplatit. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru není žalovaný povinen platit částky odpovídající smluvnímu úroku či smluvním pokutám. Pokud šlo o úrok z prodlení, soud I. stupně vyšel z toho, že žalovaný se rovněž neocitl v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění je určena v souladu se zákonem teprve jeho rozsudkem. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud I. stupně odůvodnil zásadou úspěchu ve věci podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž převážně procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

6. Proti výroku II. rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, a to pouze v rozsahu zamítnutí žaloby co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 192 Kč za dobu od 4. 10. 2023 do zaplacení.

7. Odvolací důvody žalobkyně vymezila citací § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. Věcně k nim uvedla, že soud I. stupně posoudil předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou podle § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a přiznal jí právo na vrácení bezdůvodného obohacení, přičemž tento závěr odvoláním nenapadá. Soud I. stupně jí však měl přiznat též zákonný úrok z prodlení. Žalovaný byl vyzván k plnění svého dluhu v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky odeslaným dne 20. 9. 2023. Výzva se mu dostala do dispozice nejpozději třetí den po odeslání. Po uplynutí desetidenní lhůty poskytnuté ke splnění dluhu, a tedy počínaje dnem 4. 10. 2023, se dostal do prodlení, takže žalobkyni náleží úrok z prodlení podle § 1970 o. z. z částky bezdůvodného obohacení ve výši 22 192 Kč od uvedeného data do zaplacení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví i co do uvedeného úroku z prodlení a přizná žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.

9. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. v rozsahu napadeném odvoláním žalobkyně a dále závislého výroku o náhradě nákladů řízení správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo. Jednání nebylo podle § 211 ve spojení s § 115a o. s. ř. třeba nařizovat, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili, případně se jejich souhlas v důsledku nevyjádření se k výzvě odvolacího soudu předpokládal, a k rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zapotřebí provádět žádné další dokazování.

10. Odvolání žalobkyně není důvodné.

11. Soud I. stupně zjistil skutkový stav věci správně, v tomto směru mu žádný z účastníků ani nic nevytýkal. Odvolací soud na skutkové závěry soudu I. stupně pro stručnost odkazuje.

12. Právní posouzení věci soudem I. stupně je rovněž správné.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni 13. 6. 2022 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věty první téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 téhož ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 téhož ustanovení, změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

15. Žalobkyně sama nijak nezpochybňuje správnost závěrů soudu I. stupně, s nimiž se ztotožňuje i odvolací soud, že právní předchůdkyně žalobkyně neměla dostatečné podklady, aby provedla takové posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na jehož základě by mohla oprávněně usoudit, že nejsou dány důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet, a proto neměla žalovanému spotřebitelský úvěr poskytnout. Jelikož tak i přesto v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru učinila, je smlouva (absolutně) neplatná.

16. Za této situace soud I. stupně vycházel správně z toho, že mezi účastníky vznikl spor o to, v jaké době (resp. lhůtě) má žalovaný poskytnutou jistinu vrátit. Žalobkyně tuto otázku výslovně nepředestřela, neboť vycházela z toho, že předmětná smlouva byla platná. Soudní praxe je nicméně dlouhodobě ustálena na tom, že shledá-li soud, na rozdíl od účastníka, určitou smlouvou neplatnou, nebrání to přisoudit účastníku nárok na plnění odpovídající vydání bezdůvodného obohacení, i když to účastník (veden názorem o platnosti smlouvy) takto výslovně nenavrhoval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004). Argumentem a maiori ad minus to znamená, že soud může též určit dobu (resp. lhůtu) pro vrácení poskytnuté jistiny (tj. pro vydání nastalého bezdůvodného obohacení), neboť by bylo nelogické, aby soud sice mohl bez výslovného návrhu žalobkyně, která požadovala plnění ze smlouvy, přisoudit nárok na vydání bezdůvodného obohacení, ale nemohl současně určit lhůtu, v níž se tak má stát. Mezi účastníky zjevně spor o vrácení jistiny ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nastal, neboť žalovaný dobrovolně neplnil, a to platí i přes to, že se k věci nevyjádřil a sám neuvedl žádné argumenty, do kdy je schopen poskytnutou jistinu vrátit. Délku lhůty určené soudem I. stupně jako přiměřená (tři dny) odvolací soud nijak nehodnotí, neboť v tomto rozsahu nebyl rozsudek soudu I. stupně odvoláním napaden.

17. Logickým důsledkem řečeného zároveň je, že žalovaný nebyl v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění byla určena v souladu s citovaným zákonným ustanovením teprve rozsudkem soudu I. stupně. Citované ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje lex specialis vůči obecné normě § 1970 o. z. Na podporu tohoto závěru lze citovat i z důvodové zprávy k tomu ustanovení obsaženému již ve vládním návrhu zákona posléze přijatého jako zákon o spotřebitelském úvěru: „S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova ‚v době přiměřené jeho možnostem‘ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany.“ Přímo žalobkyni je tento právní názor ostatně nepochybně znám z jiných řízení, v nichž zdejší soud rozhodl o jejím odvolání věcně shodně (viz např. rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 12. 10. 2021, č. j. 35 Co 279/2021-72). Jestliže tedy soud I. stupně nepřiznal žalobkyni požadovaný úrok z prodlení, který se měl odvozovat od údajného, již dříve nastalého prodlení žalovaného, postupoval zcela správně. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. tak naplněn nebyl.

18. Žalobkyně ve svém odvolání vyjmenovala další zákonné odvolací důvody [podle § 205 odst. 2 písm. b), c), d) a e) o. s. ř.], nicméně obsahově k nim neuvedla nic konkrétního, čím by podle ní měly být naplněny. Odvolací soud neshledal, že by některý z nich byl v projednávané věci dán, přičemž zároveň konstatoval, že nebyl naplněn ani žádný jiný, žalobkyní neuváděný odvolací důvod, který by se týkal výroku II. napadeného rozsudku o věci samé.

19. Nákladový výrok III. napadeného rozsudku shledal odvolací soud rovněž správným, přičemž pro stručnost odkazuje plně na jeho odůvodnění soudem I. stupně.

20. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu, v němž byl předmětem odvolacího přezkumu, jako věcně správný potvrdil.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalovanému, který byl v odvolacím řízení procesně zcela úspěšný, podle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů odvolacího řízení právo.

22. V odvoláním nenapadených výrocích (výrok I. a odvoláním nenapadená část výroku II.) zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).