pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 48 C 232/2019 - 108,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dne [datum] je neplatná (výrokem I/). Současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrokem II/).

2. Takto rozhodl soud I. stupně o žalobě, kterou se žalobce domáhal proti žalované určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum] s tím, že mezi žalobcem a žalovanou vznikl dne [datum] pracovní poměr (podle pracovní smlouvy), na základě které žalobce vykonával pro žalovanou práci vědeckého pracovníka. Podle žalobních tvrzení byl (mimo jiná předchozí jmenování) od [datum] jmenován do funkce vedoucího katedry krizového řízení Fakulty bezpečnostního managementu a dne [datum] byl jmenován do funkce prorektora pro vědu a výzkum žalované, přičemž dne [datum] se žalobce písemně vzdal funkce prorektora. V reakci na dané mu byla dne [datum] doručena výpověď z pracovního poměru, kde mu bylo sděleno, že žalovaná nedisponuje žádným vhodným volným pracovním místem odpovídajícím jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, a dovodila fikci nadbytečnosti dle § 73a odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce v platném znění (dále jen „zák. práce“) práce a rozvázala s ním pracovní poměr dle § 52 písm. c) zák. práce. Žalobce však setrval na stanovisku, že z funkce (vedoucího katedry krizového řízení), do níž byl jmenován opětovně dne [datum], s účinnosti od [datum], nikdy neodstoupil, ani z této nebyl písemně odvolán, jak stanoví čl. 27 odst. 4 věta druhá Organizačního řádu žalované. Žalobce dále uvedl, že odeslal žalované předžalobní výzvu ze dne [datum], v níž sdělil žalované, že považuje výpověď za neplatnou a vyzval žalovanou, aby mu nabídla místo odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci s tím, že netrvá na vykonávání vedoucí pracovní pozice, žalovaná však dané zcela odmítla.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že je dlouholetou pracovněprávní praxí žalované, že vedoucí akademický pracovník obsazuje pouze jedno systematizované místo a v rámci tohoto místa může být pověřen řízením pracoviště, které je v hierarchii níže, než jeho zastávaná vedoucí akademická funkce, kdy toto vykonává zcela dobrovolně. Odmítla, že by takový vedoucí pracovník byl současně ustanoven na dvou systematizovaných akademických pracovních místech a v takovém případě měl dvě osobní evidenční čísla, byl povinen odpracovat dvojnásobně hodin a pobíral dva platy. Zdůraznil, že jmenováním na vyšší pozici dochází ke změně pracovního poměru dle § 40 odst. 1 věty druhé zák. práce, pracovník je převeden na vyšší pozici a obdrží novou pracovní náplň. Argumentaci žalobce označila za účelovou a poukázala na to, že v srpnu 2019 došlo ke změně systematizace pracovních a služebních míst u žalované, která spočívala ve zrušení dvou neobsazených míst a vytvoření dvou nových pracovních míst na jiných pracovištích. Jedním z nich bylo volné, neobsazené místo vedoucího katedry krizového řízení. Zdůraznila, že nemohla předvídat, že žalobce ke dni [datum] rezignuje ze zdravotních důvodů na funkci prorektora. Proto žalobci nemohlo být v rámci nabídkové povinnosti nabídnuto místo vedoucího katedry krizového řízení, protože toto místo ke dni [datum] neexistovalo.

4. Na dané žalobce reagoval tak, že tvrzení žalované, že jmenováním do vyšší pozice dochází ke změně pracovního poměru, nevyplývá z právních předpisů ani vnitřních předpisů žalované. Akcentoval, že žalobce nesjednal se žalovanou změnu druhu práce, nemohl tak být na jinou práci převeden, nadále vykonával pozici vedoucího katedry a k tomu navíc byl jmenován do funkce prorektora. [obec] vedoucího katedry tak nemohlo zůstat volné a neobsazené. Žalobce vykonával pozici vedoucího katedry i po jmenování prorektorem, vystupoval v této pozici interně i vůči veřejnosti, nadále vykonával pracovní náplně vedoucího katedry a samotnou žalovanou byl uváděn jako vedoucí katedry na oficiálních propagačních materiálech žalované.

5. Po stránce skutkové vyšel soud I. stupně ze zjištění, která podrobně zrekapituloval v odstavcích 7 – 9 napadeného rozsudku.

6. Na základě daného vzal za prokázané, že žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] zaměstnán u žalované od [datum] s druhem práce vědecký pracovník na dobu neurčitou. Od [datum] vykonával funkci vedoucího oddělení dalšího rozvoje, následně byl jmenován do funkce prorektora, kdy řídil z této funkce i katedru krizového řízení a oddělení dalšího rozvoje. Poté byl z této funkce odvolán a od [datum] opět jmenován, a to do funkce prorektora pro studijní a pedagogickou činnost, kdy mj. opět řídil i katedru krizového řízení. Po odvolání z funkce byl od [datum] jmenován do funkce vedoucího katedry krizového řízení. V této době byly i jiné osoby ve funkci prorektora pověřeny řízením kateder. Dnem [datum] byl žalobce jmenován do funkce prorektora žalované pro vědu a výzkum, kde řídil oddělení vědy a výzkumu a plnil další úkoly dle pokynu rektora a byl odměňován žalovanou za dobrou práci pololetními odměnami, na tuto funkci rezignoval dne [datum]. Od [datum] žalovaná zrušila volné a neobsazené pracovní místo vedoucího katedry krizového řízení a nadále toto pracovní místo již ve svém interním personálním a účetním systému EKIS neevidovala, stejně jako tak činila u některých jiných kateder. Dopisem ze dne [datum] sdělila žalovaná žalobci, že nedisponuje volným pracovním místem, které by odpovídalo jeho kvalifikaci a zdravotnímu stavu a které by mu tedy mohli nabídnout, a téhož dne předala žalobci výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm. c) zák. práce pro fikci nadbytečnosti dle § 73a odst. 2 zák. práce. Dnem [datum] pak rektor žalované pověřil dočasně řízením katedry krizového řízení akademického pracovníka této katedry doc. Ing. [jméno] [příjmení]. Žalobce vyzval žalovanou k nabídnutí pracovní pozice odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, to však žalovaná odmítla.

7. Dále soud I. stupně konstatoval, že dle Organizačního řádu (vnitřní normy žalované z roku 2018, dále jen„ Organizační řád“) byly základními organizačními články univerzity rektorát, Fakulta bezpečnostního managementu a Fakulta bezpečnostně právní, které se dále členily na organizační články nižší úrovně, u fakult na katedry, kdy vedoucí organizačního článku byl oprávněn zaměstnancům, kteří byli zařazeni v tomto organizačním článku, ukládat pracovní (služební) úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Pokud nebyla obsazena funkce vedoucího organizačního článku, popř. nebyl žádný zaměstnanec (příslušník) pověřen dočasným řízením organizačního článku, řídil tento organizační článek do doby jmenování vedoucího vedoucí organizačního článku bezprostředně vyšší úrovně, vedoucího katedry jmenoval a odvolával rektor.

8. Po právní stránce subsumoval soud I. stupně věc pod ustanovení § 33, § 40 odst. 1, § 73 odst. 1, § 73a odst. 2 zák. práce a § 10 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, v platném znění a odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2376/2015 a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5179/2016.

9. Po zhodnocení výše uvedeného soud I. stupně uzavřel, že v posuzovaném případě byl žalobce jmenován do funkce prorektora pro vědu a výzkum dnem [datum], čímž došlo k trvalé změně jeho pracovního poměru ve smyslu § 40 odst. 1 zák. práce, když jeho jediným druhem práce vykonávaným u žalované byla pozice prorektora. Soud I. stupně konstatoval, že u žalované bylo dle Organizačního řádu možné pověřovat osoby dočasným vedením kateder, kdy jim bylo uloženo toto (dočasné) zastupování vedoucího zaměstnance na dané katedře jako pracovní úkol. Následně byl tedy žalobce pověřen vedením katedry krizového řízení, která byla v té době bez vedoucího, jednalo se tedy o pověření zastupováním vedoucího zaměstnance, když z titulu funkce prorektora jako jednoho z nejvýše postavených vedoucích zaměstnanců mohl tyto úkoly bez dalšího plnit a u žalované bylo obvyklé, že vedoucí zaměstnanci, resp. rektor i prorektoři, tyto úkoly plnili. Soud I. stupně dovodil, že odvoláním z funkce prorektora tak již neexistovalo jiné pracovní místo, které by žalobce u žalované zastával, neboť nevykonával žádný další druh práce vedle vedoucího pracovního místa prorektora. Uvedl též, že místo vedoucího dané katedry žalovaná v srpnu [rok] zrušila. Když tedy žalovaná žalobce odvolala z vedoucího pracovního místa prorektora, nebylo možné žalobce jmenovat na místo vedoucího katedry krizového řízení, jelikož dané místo již nebylo volné, resp. neexistovalo a následně byl řízením katedry pověřen, opětovně jako pracovním úkolem, jeden ze zaměstnanců zařazený v dané katedře. Soud I. stupně tedy konstatoval, že se tak nejednalo o jmenování, jak se mylně domníval žalobce a žalovaná postupovala správně, pokud žalobci dala výpověď. Jelikož žalovaná neměla pro žalobce žádné volné místo, které by mu mohla ve smyslu § 73a odst. 2 zák. práce nabídnout, byl dán výpovědní důvod dle § 52 písm. c) zák. práce. Soud I. stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

10. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud I. stupně odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšné žalované by vzniklo proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení, avšak tato náklady nepožadovala.

11. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalobce, které doplnil svým podáním ze dne [datum]. Závěry soudu I. stupně označil za nesprávné, a to pro odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), e), f) a g) o. s. ř.

12. V něm nejprve zrekapituloval dosavadní postup soudu I. stupně a průběh řízení. Namítl dále, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5179/2016 nebyl vyčerpávající, když z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že změna dle § 40 odst. 1 zák. práce může spočívat též v tom, že zaměstnanec vedle stávajícího pracovního místa vedoucího zaměstnance bude nadále pro zaměstnavatele vykonávat též práci na jiném pracovním místě. Uvedl, že posouzení o tom, zda se jedná o pracovní úkol nebo o výkon práce na jiném pracovním místě závisí na zjištění, zda a jaké místo má posuzovaná funkce (pozice) v organizační struktuře zaměstnavatele a jaká je (z hlediska vykonávaných prací nebo jiných činností) její obsahová náplň. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že je zřejmé, že byl jmenován na další vedoucí pracovní místo (ode dne [datum] byl oficiálně jmenován do funkce vedoucího katedry a od [datum] do funkce prorektora) a když rezignoval na jedno z pracovních míst, nebyla zde situace, kdy by žalobce neměl příslušný druh práce, který by zastával, neboť zde byl další druh práce, a to vedoucí katedry.

13. Žalobce odmítl aplikaci § 40 odst. 1 zák. práce na jeho případ, když žalobce již při jmenování prorektorem již vedoucí funkce (vedoucí katedry) vykonával. Odkázal v této souvislosti na § 11 zák. práce, na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4113/2013, jehož závěry odcitoval a na Organizační řád žalované článek 27 odst. 4 a 5 a zdůraznil, že ustanovení § 40 odst. 1 dopadá na situace, kdy je zaměstnanec jmenován z nevedoucí pozice na pozici vedoucího zaměstnance.

14. K soudem I. stupně citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2376/2015, žalobce dále uvedl, že dopadá na skutkově odlišný případ, a proto závěry na posuzovaný případ nelze aplikovat.

15. Žalobce dále odmítl nesprávnost závěrů soudu I. stupně při aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 5179/2016, když zdůraznil, že pozice vedoucího katedry je pevně zakotvena v organizační struktuře žalované (článek 2 odst. 1 Organizačního řádu a 27 odst. 4 téhož) a výkon této pozice nelze označit za pouhý pracovní úkol, když náplň pozice vedoucího katedry je natolik obsáhlá a významná, že nemůže být označena jen za„ další úkol“. Žalobce též odmítl další závěry soudu I. stupně o tom, že u žalované bylo možné aplikovat článek 3 odst. 4 Organizačního řádu, když dané šlo toliko za situace, kdy pozice vedoucího katedry nebyla obsazena, o což se nejednalo v posuzovaném případě. Nad uvedené prorektor není nejbližším nadřízeným vedoucího katedry, pozice prorektora je v organizační struktuře zařazena v jiném článku než vedoucí katedry. Za rozporný označil závěr soudu I. stupně o tom, že na jednu stranu bylo zjištěno, že žalobce vykonával funkci vedoucího katedry jako další pracovní úkol prorektora pro vědu a výzkum a na druhou stranu soud I. stupně konstatoval, že funkce vedoucího katedry byla neobsazená.

16. Nad shora uvedené žalobce poukázal na to, že údajná organizační změna mu nebyla oznámena a o zrušení pracovního místa se dozvěděl až z vyjádření žalovaného v rámci soudního řízení. Dále, že i po srpnu 2019 vykonával žalobce pozici vedoucího katedry a tato skutečnost byla sdělována na webových stránkách žalované. Z celkem 14 pozic vedoucích různých kateder zrušila žalovaná pouze pozici vedoucího katedry krizového řízení Fakulty bezpečnostního managementu. Dále, že zrušení této pozici nezaznamenal žalobce v rámci veřejně prezentovaného organizačního schématu žalované. Dále, že zrušení pozice bylo v rozporu s Organizačním řádem žalované a nad uvedené na pozici žalobce jmenovala dočasně žalovaná doc. [příjmení]. Žalobce akcentoval, že dne [datum] byl pověřen právě tento pracovník vedením katedry krizového řízení Fakulty bezpečnostního managementu, když soud I. stupně nevzal vůbec v úvahu, že tento pracovník je řádovým zaměstnancem, přičemž byl pověřen vedoucí funkcí. Z jeho pověřovací listiny navíc nikterak nevyplývá, že je mu zadáván nový pracovní úkol, naopak, byl pověřen vedením katedry krizového řízení.

17. Závěrem žalobce akcentoval svou dobrou víru, shrnul svou pracovní pozici a jednání žalované označil za nepoctivé a odkázal na ustanovení § 1a, § 18 zák. práce a § 2 odst. 3 a § 6 odst. 2 o. z. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že výpověď z pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou ze dne [datum] je neplatná. Současně navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.

18. K odvolání žalobce se vyjádřila žalovaná podáním ze dne [datum]. Vyjádřila souhlas se závěry soudu I. stupně, který své rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 40 odst. 1 zák. práce. Zdůraznila, že doložila výpisy z interního systému, že pozice vedoucího katedry byla neobsazená, přičemž takovýto postup nebyl nejen svévolný, ale ani ke škodě žalobce, a to proto, že s ohledem na systematizaci míst v rámci žalované jako organizační složky státu bylo vyloučeno, aby jedna a tatáž osoby zastávala dvě systematizovaná pracovní místa. Dále uvedla, že nikdy se žalobcem nejednala jako s vedoucím katedry krizového řízení v tom smyslu, že by žalobce zastával pozici vedoucího katedry v rámci obsazeného systematizovaného místa. Dále akcentovala, že důkazem o tom, že žalobce již od [datum] nezastával systematizované místo vedoucího katedry krizového řízení ve formálním smyslu je fakt, že počínaje dnem [datum] nebyla žalobci udělena žádná odměna z tohoto titulu, nýbrž mu byly uděleny odměny z výkonu funkce prorektora. Nad uvedené počínaje dnem [datum] bylo místo vedoucího katedry krizového řízení zrušeno rozhodnutím rektora. Za vyloučené označila, že by se takovou věc žalobce nedozvěděl.

19. Závěrem žalovaná shrnula, že žalobce nedocenil důsledky svého vzdání se funkce prorektora, pokud jde o trvání pracovního poměru a odmítla jakákoli tvrzení o tom, že by žalobce byl nucen z této funkce odstoupit. Taktéž namítla, že nikdy neporušila dobrou víru žalobce, pokud jej snad neupozornila, že stane-li se prorektorem, nebude již formálně zastávat systematizované místo vedoucího katedry.

20. S tímto odůvodněním navrhla, aby byl napadený rozsudek potvrzen.

21. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., mimo jiné jej tedy přezkoumal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), kdy po zopakování některých listinných důkazů dle § 213 odst. 2 dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

22. Žalobce v prvé řadě uplatnil odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že tento odvolací důvod může být dán pouze v řízeních, v nichž se uplatní zásada koncentrace řízení (§ 118b a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem o. s. ř.) O žádný z takovýchto případů se však zde nejedná a tento odvolací důvod proto dán není.

23. Dále žalobce v odvolání uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., když namítla, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně posoudil i po stránce právní. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí soudu, je nesprávné. Musí jít o takové skutkové zjištění, na jehož základě soud věc posoudil po stránce právní a které je nesprávné v tom smyslu, že nemá oporu v provedeném dokazování. Mezi vadami skutkového zjištění a vadami právního posouzení je úzká vzájemná souvislost. Právní posouzení je nesprávné ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, případně aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, či neaplikuje adekvátní právní normu.

24. Odvolací soud ze jmenování ze dne [datum] zjistil, že žalobce byl jmenován s účinností od [datum] do funkce vedoucího katedry krizového řízení Fakulty bezpečnostního managmentu rektorem žalované prof. JUDr. [jméno] [příjmení], CSc. s tím, že ostatní dříve sjednané podmínky týkající se pracovního poměru nejsou aktem jmenování dotčeny. Ze jmenování ze dne [datum] odvolací soud zjistil, že rektor žalované do. JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. jmenoval žalobce s účinností od [datum] do funkce prorektora žalované pro vědu a výzkum s tím, že ostatní dříve sjednané podmínky týkající se pracovního poměru nejsou aktem jmenování dotčeny. Z listiny označené jako pracovní náplň zaměstnance žalované, se kterou byl žalobce seznámen žalovanou dne [datum], vyplývá, že kromě hlavní pracovní náplně (řešení principiálně nových vědeckovýzkumných okruhů s rámcově velmi neurčitě vymezenými vstupy a nespecifikovatelnými výstupy zpravidla významově přesahující velmi dlouhé časové horizonty /generace/s dopady na široké spektrum dalších činností, vyžadující velmi vysoký stupeň zobecnění jevů), byl - mimo jiné další explicitně vyjmenované činnosti - uveden rovněž osobní výkon pedagogické, vědecké a další tvůrčí činnosti. Z dopisu žalované ze dne [datum] bylo zjištěno, že rektor žalované vyzval žalobce, aby ve lhůtě do [datum] vyklidil všechny soukromé věci ze své kanceláře, dále aby veškerou agendu související s prací na úseku vědy a výzkumu předal oddělení vědy a výzkumu a veškerou agendu související s prací na katedře krizového řízení předal tajemníkovi katedry.

25. Jak správně uvedl prvostupňový soud, otázku (ne) platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum] je třeba posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění [účinnost] – dále též jen„ zák. práce“, a subsidiárně (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

26. Podle § 33 zák. práce pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak (odst.1). Jmenováním na vedoucí pracovní místo se zakládá pracovní poměr v případech stanovených zvláštním právním předpisem; nestanoví-li to zvláštní právní předpis, zakládá se pracovní poměr jmenováním pouze u vedoucího: a) organizační složky státu; b) organizačního útvaru organizační složky státu; c) organizačního útvaru státního podniku; d) organizačního útvaru státního fondu; e) příspěvkové organizace; f) organizačního útvaru příspěvkové organizace; g) organizačního útvaru v Policii České republiky (odst. 3). Jmenování podle odstavce 3 provede ten, kdo je k tomu příslušný podle zvláštního právního předpisu; nevyplývá-li příslušnost ke jmenování ze zvláštního právního předpisu, provede je u vedoucího: a) organizační složky státu vedoucí nadřízené organizační složky státu; b) organizačního útvaru organizační složky státu vedoucí této organizační složky státu; c) organizačního útvaru státního podniku ředitel státního podniku; d) organizačního útvaru státního fondu, v jehož čele stojí individuální statutární orgán, vedoucí tohoto fondu; e) příspěvkové organizace zřizovatel; f) organizačního útvaru příspěvkové organizace vedoucí této příspěvkové organizace; g) organizačního útvaru v Policii České republiky policejní prezident (odst. 4).

27. Žalovaná – Policejní akademie České republiky v [obec] - byla zřízena dne [datum] zákonem č. 26/1993 Sb. ze dne [datum]. Od [datum] je podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o VŠ") státní vysokou školou. V daném případě Policejní akademie České republiky v [obec] je vysokou školou, která je právnickou osobou podle § 2 odst. 2 zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách. Policejní akademie České republiky v [obec] je jako policejní vysoká škola dále uvedena v příloze 2 k zákonu č. 111/1998 Sb., kdy příloha [číslo] tohoto zákona obsahuje seznam veřejných vysokých škol v České republice, zatímco v příloze [číslo] je určena vojenská vysoká škola – Univerzita obrany a policejní vysoká škola – Policejní akademie České republiky v [obec].

28. V poměrech projednávané věci byl žalobce jmenován dne 5. 6 2012 vedoucím katedry krizového řízení Fakulty bezpečnostního managmentu rektorem žalované (§ 33 odst. 4 zák. práce) do vedoucí funkce (srov. § 11 zák. práce) – s účinností od [datum] s tím, že před tím žalobce zastával jmenovanou pracovní pozici prorektora pro studijní a pedagogickou činnost, z níž byl (jak vyplývá ze skutkových zjištění prvostupňového soudu) ke dni [datum] odvolán. Dnem [datum] byl žalobce jmenován prorektorem pro vědu a výzkum rektorem žalované, z pozice vedoucího katedry krizového řízení odvolán nebyl, naopak v řízení před soudy obou stupňů bylo prokázáno, že žalobce fakticky vedle výkonu pracovní pozice prorektora pro vědu a výzkum žalované vykonával též pracovní pozici vedoucího katedry krizového řízení, kde se mimo jiné nadále podílel na pedagogické, vědecké a další tvůrčí činnosti.

29. Jak správně zjistil prvostupňový soud, z hlediska organizační a funkční struktury žalované platí, že základními organizačními články univerzity jsou rektorát, Fakulta bezpečnostního managmentu a Fakulta bezpečnostně právní. Rektorovi žalované je v rámci rektorátu žalované přímo podřízen prorektor pro studijní a pedagogickou činnost, pod nějž spadá studijní oddělení, oddělení pro doktorské studium a akreditace a oddělení celoživotního vzdělávání, a dále prorektor pro vědu a výzkum, pod nějž spadá oddělení vědy a výzkumu. Děkanovi Fakulty bezpečnostního managementu - coby samostatného organizačnímu článku žalované - jsou podřízeny jednotlivé katedry, mj. katedra krizového řízení.

30. Obecně platí, že v případě, kdy byl do funkce jmenován dosavadní zaměstnanec zaměstnavatele, pak dochází jmenováním pouze ke změně obsahu pracovního poměru (změna druhu práce), a nikoli ke vzniku pracovního poměru (§ 40 odst. 1 zák. práce). V těchto případech by mělo proto dojít ke změně pracovní smlouvy, a to pokud se jedná o druh práce. Právní úprava umožňuje, aby druh práce byl sjednán tak, že je v pracovní smlouvě dohodnuto více druhů práce. V takovém případě zaměstnavatel zaměstnanci přiděluje práci odpovídající kterémukoli z více sjednaných druhů a zaměstnanec je povinen takto přidělenou práci konat. Zaměstnavatel nemusí vůči zaměstnanci, s nímž sjednal více druhů práce, plnit svou povinnost přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy jen přidělováním všech sjednaných druhů práce současně; stačí, že zaměstnanci přiděluje práci odpovídající alespoň jednomu z nich.

31. Jinak se ovšem právní postavení zaměstnance, který byl do funkce jmenován v době, kdy již u zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy (příp. předchozího jmenování do vedoucí funkce) pracoval, po provedeném jmenování v dalším neliší od postavení těch, jejichž pracovní poměr u zaměstnavatele jmenováním teprve vzniká; pracovní poměr takového zaměstnance se tak mění z pracovního poměru založeného pracovní smlouvou na pracovní poměr založený jmenováním.

32. V poměrech projednávané věci je odvolací soud po doplnění dokazování s ohledem na jím zjištěné skutkové závěry přesvědčen, že byl-li žalobce jmenován vedoucím katedry krizového řízení, kde se věnoval kromě vedení katedry i pedagogické a tvůrčí činnosti (srov. § 70 odst. 1 zákon o VŠ) a následně byl jmenován do pracovní pozice prorektora pro vědu a výzkum, pak oba sjednané druhy práce s odlišnou obsahovou náplní vykonával souběžně v jednom pracovním poměru na obou samostatných organizačních úsecích žalované. Je zřejmé, že žalobce zastával obě pracovní pozice, tj. pracovní pozici prorektora pro vědu a výzkum a pracovní pozici vedoucího katedry krizového řízení, kdy v druhém z uvedených druhů práce se nejednalo o plnění pracovního úkolu, ale o další pracovní funkci, kterou žalobce zastával na odlišném samostatném organizačním úseku žalované. Nelze rovněž dovodit, že byl žalobce pověřen výkonem funkce vedoucího katedry krizového řízení, když z této pozice nebyl odvolán a po celou dobu ji kontinuálně vykonával. Je rovněž logické, že žalobce neměl dva pracovní poměry a nepobíral dva platy, jak mylně dovozuje žalovaná. Na uvedený závěr nemá totiž žádný vliv skutečnost, že žalovaná z hlediska systematizace pracovních míst hrazených z rozpočtových prostředků vykazovala žalobce toliko na jediné pracovní pozici (prorektora pro vědu a výzkum), kdy místo vedoucího katedry krizového řízení vykazovala ve svém evidenčním a účetním systému jako neobsazené.

33. Podle § 73 odst. 1 zákoníku práce platí, že v případech uvedených v § 33 odst. 3 může ten, kdo je příslušný ke jmenování (§ 33 odst. 4), vedoucího zaměstnance z pracovního místa odvolat; vedoucí zaměstnanec se může tohoto místa rovněž vzdát.

34. Podle § 73a zákoníku práce odvolání nebo vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance musí být provedeno písemně. Výkon práce na pracovním místě vedoucího zaměstnance končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se tohoto místa, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se pracovního místa uveden den pozdější (odst. 1). Odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny (odst. 2).

35. Zákon zde zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, která představuje svojí povahou„ přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zákoníku práce. V případě, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne (odmítne uzavření dohody o svém dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele), zákon stanoví, že„ je dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce“. Zákon tu tedy vytváří (ve svých důsledcích) další důvod, pro který zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď (modifikací podmínek výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce), jinak řečeno - vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.

36. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5179/2016, publikoval závěr, že:„ Zaměstnanec, kterého lze z pracovního místa vedoucího zaměstnance odvolat nebo který se může tohoto místa vzdát (§ 73 zák. práce), může ve stejném pracovním poměru vedle tohoto vedoucího pracovního místa vykonávat práci na jiném pracovním místě (další pracovní funkci). Je-li tento zaměstnanec z pracovního místa vedoucího zaměstnance, které zastával vedle dalšího pracovního místa, zaměstnavatelem odvolán nebo se tohoto místa vzdá, není zaměstnavatel povinen navrhnout zaměstnanci změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci (§ 73a odst. 2 část první věty za středníkem zák. práce), neboť po odvolání zaměstnance z pracovního místa vedoucího zaměstnance (poté, co se zaměstnanec tohoto místa vzdal) je tu další druh práce, který je zaměstnanec povinen pro zaměstnavatele vykonávat; to neplatí, jestliže je vedoucí zaměstnanec v průběhu pracovního poměru zaměstnavatelem pověřen zastupováním jiného vedoucího zaměstnance nebo pověřen jen splněním určitého pracovního úkolu nebo (jako zaměstnanec) ustanoven do poradního orgánu zaměstnavatele anebo v jiných obdobných případech.“ Dle skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem jsou uvedené závěry plně aplikovatelné na projednávanou věc.

37. Výše uvedené vztaženo na posuzovanou věc totiž znamená, že za situace, kdy se žalobce vzdal pozice prorektora pro vědu a výzkum rezignačním dopisem ze dne [datum], avšak zastával souběžně pracovní pozici vedoucího katedry krizového řízení na Fakultě bezpečnostního managmentu, nemohl nastat stav, kdy žalobce neměl stanoven druh práce, kterou byl povinen pro zaměstnavatele vykonávat, neboť tu byl další druh práce vyplývající pro zaměstnance z jeho pracovního zařazení na jiném pracovním místě, k jejímuž výkonu je u zaměstnavatele povinen a kterou mu je zaměstnavatel povinen i nadále přidělovat (§ 38 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce). Nemohla tak nastoupit nabídková povinnost žalované ohledně změny pracovního zařazení žalobce u žalované na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, která připadá v úvahu jen tehdy, kde po odvolání zaměstnance z vedoucího místa či poté, co se zaměstnanec tohoto pracovního místa vzdal, zcela odpadl druh práce, který je zaměstnanec pro zaměstnavatele povinen vykonávat, a kde by jinak muselo dojít ke skončení pracovního poměru. Jestliže žalovaná nebyla povinna navrhnout žalobci změnu jeho pracovního zařazení na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci podle § 73a odst. 2 zák. práce, nemůže nastat ani fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, která je se spojením nabídkové povinnosti imanentně spjata.

38. Na uvedeném závěru ničeho nemůže změnit skutečnost, že žalovaná organizační změnu, s níž byl žalobce seznámen až v průběhu soudního řízení, (systematizované - neobsazené) pracovní místo vedoucího katedry krizového řízení zrušila, když na základě návrhu personálního oddělení datovaného dnem [datum] tuto organizační změnu rektor žalované schválil. Skutečnost, že by žalovaná o organizační změně spočívající ve zrušení pracovní pozice vedoucího katedry krizového řízení žalobce informovala, v řízení žalovanou tvrzena nebyla, tím spíše nebyla ani prokazována. Pokud žalobce rezignoval ze zdravotních důvodů na vedoucí pozici prorektora pro vědu a výzkum ke dni [datum], nemohl tak při svém jednání náležitě zohlednit, že – pokud by byla pozice vedoucího katedry krizového řízení vskutku v srpnu 2019 zrušena - rezignoval na výkon jediné své vedoucí pracovní pozice. Žalovaná proto měla žalobce o přijaté organizační změně po rezignaci na vedoucí pozici prorektora pro vědu a výzkum informovat a přikročit k event. rozvázání pracovního poměru z nikoliv fikcí dovozovaného zákonného důvodu dle § 52 písm. c) zák. práce.

39. Odvolací námitky žalobce tak shledává odvolací soud zcela přiléhavými, kdy pro stručnost na tyto odkazuje a v úplnosti se s nimi ztotožňuje. Pro úplnost dodává, že již neshledal odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. f) o. s. ř., když žalobce ostatně ani nevymezuje, v čem by měl spočívat.

40. Z výše uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že odvolací důvody podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. jsou naplněny, výpověď z pracovního poměru, která byla žalobci dána postupem dle § 73a odst. 2 zák. práce pro fikci nadbytečnosti podle § 52 písm. c) zák. práce je neplatná pro rozpor se zákonem podle § 580 odst. 1 o. z. za použití § 4 zák. práce, kdy smysl a účel zákona to vyžaduje. V uvedeném rozsahu byla neplatnost právního jednání žalované učiněného výpovědí z pracovního poměru ze dne [datum] posouzena odvolacím soudem jakožto neplatná a odvolací soud proto rozsudek v uvedeném rozsahu podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil výrokem ad I/.

41. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 2 o. s. ř., když v řízení zcela úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud rozhodoval o nákladech řízení před soudy obou stupňů s ohledem na změnu prvostupňového rozsudku.

42. Tyto náklady jsou za řízení před soudem I. stupně tvořeny zaplaceným soudním poplatkem v částce [částka] a náklady za zastoupení advokátkou. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou právní zástupkyně žalobce za šest úkonů právní služby (§ 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif), spojené s přípravou a převzetím věci, sepisem žaloby, sepisem vyjádření ze dne [datum], sepisem vyjádření ze dne [datum] a účastmi na jednání dne [datum] a [datum] po [částka] ke každému z těchto úkonů ještě náleží paušální náhrada na výdaje advokáta ve výši [částka] (§ 13 odst. 4 tarifu), což činí celkem [částka], s navýšením o 21 % sazbu DPH k nákladům právního zastoupení podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř., náklady žalobce v souvislosti s odměnou advokátky představují částku [částka]. Celkové náklady žalobce za řízení před soudem I. stupně včetně soudního poplatku z žaloby představují částku [částka].

43. Náklady řízení před odvolacím soudem tvoří zaplacený soudní poplatek v částce [částka] a odměna právní zástupkyně za sepis odvolání žalobce a účast na jednání odvolacího soudu dne [datum], tj. odměna právní zástupkyně žalobce za 2 úkony právní služby po [částka] (§ 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a/ § 11 odst. 1 písm. g) a k) a. t., ke každému z těchto úkonů ještě náleží paušální náhrada na výdaje advokáta ve výši [částka] (§ 13 odst. 4 a. t.), s navýšením o 21 % sazbu DPH k nákladům právního zastoupení v částce [částka] / § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. náklady žalobce za řízení před odvolacím soudem včetně soudního poplatku z odvolání představují celkovou částku [částka].

44. Celkové náklady žalobce za řízení před soudy obou stupňů ve výši [částka] byly odvolacím soudem přisouzeny v delší, než obvyklé pariční lhůtě s ohledem na administrativní proceduru žalované (§ 160 odst. 1 věta prvá za středníkem ve spojení s § 211 o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).