pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne [datum] a zaplacení náhrady mzdy ve výši [částka] (výrok ad I.), dále žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok ad II.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla udělena přípisem žalovaného ze dne [datum] a dále zaplacení náhrady mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru ve výši [částka].

2. Soud I. stupně ve věci rozhodoval druhým rozsudkem. Jeho předchozí rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], jímž byla žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí žalovaného ze dne [datum] a na zaplacení náhrady mzdy ve výši [částka] rovněž zamítnuta a žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s odůvodněním, že soud I. stupně se nezabýval platností výpovědi z pracovního poměru z pohledu tvrzené diskriminace z důvodu věku žalobce, ačkoliv žalobce toto namítal již ve svém podání ze dne [datum]. Naproti tomu odvolací soud přisvědčil závěrům soudu I. stupně ohledně toho, že uplatněný výpovědní důvod podle § 52 písm. c) o. s. ř. je naplněn. Soudu I. stupně uložil zabývat se platností výpovědi z pohledu možné diskriminace z důvodu věku, tedy nejprve žalobce poučit podle § 118a odst. 1 o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení s tím, že pokud žalobce svoji povinnost tvrzení řádně splní, pak bude na žalovaném, aby postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. prokázal opak.

3. Soud I. stupně poté v řízení pokračoval. Výsledně zjistil skutkový stav, který učinil z důkazů provedených v řízení před soudem I. stupně do vydání předchozího rozsudku a v řízení následujícím po zrušení tohoto rozsudku. Uzavřel, že žalobce byl dne [datum] přijat do pracovního poměru k žalovanému na dobu neurčitou na druh práce systémový specialista, specialista odvětví traťového hospodářství, s místem výkonu práce Správa železniční dopravní cesty, pravidelné pracoviště [obec a číslo], [ulice a číslo]. Dne [datum] žalovaný doručil žalobci listinu označenou jako výpověď z pracovního poměru ze dne [datum], jíž dal žalobci výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost s odůvodněním, že rozhodnutím ředitele [číslo] 2010, ze dne [datum] o organizační změně v úseku technickém dochází ke zrušení žalobcova pracovního místa a žalovaný nemá možnost žalobce dále zaměstnávat.

4. Prvostupňový soud dovodil, že výpověď z pracovního poměru splňuje všechny formální náležitosti vyžadované pro tento právní úkon podle § 50 odst. 1, 2 a 4 zákoníku práce, byla udělena písemně, žalobci řádně doručena a je v ní dostatečně skutkově vymezen výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Další dokazování proto zaměřil na zjištění toho, zda uplatněný výpovědní důvod byl naplněn s poukazem na námitku žalobce o tom, že rozhodnutí o organizační změně se jeho pracovního místa vůbec nedotklo, protože z něj nijak nevyplývá, že by byla zrušena právě systematizovaná místa týkající se pracovního místa žalobce. Podle žalobce navíc pracovní náplň týkající se jeho pracovního místa neodpadla, pro žalovaného se nestala nepotřebnou a žalobce s tímto rozhodnutím zaměstnavatele nebyl ani seznámen.

5. K tomu prvostupňový soud provedl listinné důkazy, dále vyslechl svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], svědkyni [příjmení] [jméno] [příjmení] a svědka [příjmení] [jméno] [příjmení]. Po doplnění důkazního řízení učinil skutkový závěr, který vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud skutková zjištění soudu I. stupně uvádí v doslovném znění.

6. Žalobce byl zaměstnán na oddělení železničních mostů a tunelů (OTH3), odboru traťového hospodářství ([příjmení]). Žalovaný rozhodl o snížení počtu zaměstnanců rozhodnutím o organizační změně. S rozhodnutím o organizační změně byl žalobce seznámen, a to předtím, než žalovaný přistoupil k výpovědi z pracovního poměru. Na oddělení OTH3 měla být zrušena dvě pracovní místa. K výběru dvou konkrétních pracovních míst, která měla být zrušena, byla povolána Ing. [jméno] [příjmení], vedoucí oddělení OTH3, bezprostřední nadřízená žalobce. Ing. [jméno] [příjmení] uvedla, že stěžejní bylo zachování chodu oddělení OTH3, že bylo rozhodnuto, že dojde ke sloučení dvou pracovních náplní, které byly ke sloučení vhodné. Bylo rozhodnuto, že zrušena bude pracovní náplň žalobce, a to s pracovní náplní Ing. [příjmení]. Zohledněny byly i pracovní výsledky žalobce, které nebyly tak vzorné jako pracovní výsledky Ing. [příjmení], žalobce neodváděl výkony tak, jak měl, svědkyně musela jeho práci hlídat a někdy ji i dodělávat Rozhodné při výběru bylo i to, že v průběhu roku, kdy bylo přijato rozhodnutí o organizační změně, zastával práci žalobce po dobu jeho nemoci Ing. [příjmení]. [příjmení] slovo při výběru rušených pracovních pozic měl Ing. [jméno] [příjmení], který uvedl, že na odboru [příjmení] mělo být zrušeno celkem 6 pracovních pozic, že základním kritériem pro výběr těch zaměstnanců, s nimiž měl být ukončen pracovní poměr bylo, že i po změně, měl odbor [příjmení], jakož i jeho jednotlivá oddělení (OTH1, OTH2 a OTH3), fungovat dále, že druhým kritériem bylo, že měly být vybrány takové pracovní náplně, u nichž bylo možno sloučit je dohromady s jinou pracovní náplní tak, aby je mohl nadále vykonávat jeden člověk a třetím kritériem byla kvalita práce jednotlivých zaměstnanců. Pokyn generálního ředitele směřoval vždy k jednotlivým vedoucím oddělení. V případě výběru žalobce, byla jeho pracovní náplň shledána vhodnou ke sloučení s jinou pracovní náplní, dále si byli vědomi kvality jeho práce, žalobci byla snižována odměna za vykonanou práci a byl mu zasílán i vytýkací dopis. Uvedl, že zaměstnanci na odboru [příjmení] jsou obecně staršího věku, neboť tento odbor vyžaduje zkušenosti, které mají právě osoby staršího věku. Na odboru traťového hospodářství ([příjmení]) bylo v době rozhodnutí o organizační změně zaměstnáno celkem 40 zaměstnanců, z toho na oddělení železničních mostů a tunelů (OTH3) bylo zaměstnáno 12 zaměstnanců (včetně žalobce), na oddělení železničního spodku a budov (OTH2) bylo zaměstnáno 10 zaměstnanců a na oddělní železničního svršku (OTH1) bylo zaměstnáno 12 zaměstnanců. Na odboru traťového hospodářství ([příjmení]) bylo zaměstnáno 5 zaměstnanců ve věku do 30 let (na oddělení OTH3 jeden), 10 zaměstnanců ve věku od 30 do 40 let (na oddělení OTH3 tři), 10 zaměstnanců ve věku od 40 do 50 let (na oddělení OTH3 jeden), 11 zaměstnanců ve věku od 50 do 60 let (na oddělení OTH3 čtyři, mezi nimi i žalobce) a 4 zaměstnanci ve věku od 60 do 70 let (na oddělení OTH3 dva). Na oddělení OTH3 byly v době rozhodnutí o organizační změně zaměstnány dvě ženy, které byly na mateřské dovolené. Organizační změna se na odboru [příjmení] dotkla následujících zaměstnanců, [příjmení] [jméno] (nar. 1949) – sekretářky Ing. [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení] (nar. 1952) – systémového specialisty oddělení OTH1, Ing. [jméno] [příjmení] (nar. 1953) – systémové specialistky oddělení OTH1, Ing. [jméno] [příjmení] (nar. 1946) – systémového specialisty oddělení OTH2, Ing. [jméno] [příjmení] (nar. 1957) – systémového specialisty oddělení OTH2, Ing. [jméno] [příjmení] (nar. 1944) – systémového specialisty OTH3, s nímž uzavřel žalovaný dohodu o rozvázání pracovního poměru a konečně žalobce (nar. 1960) – systémového specialisty OTH3.

7. K tomu je třeba uvést, že prvostupňový soud současně odkázal na skutkové a právní závěry, k nimž dospěl již ve svém předchozím rozhodnutí a zdůraznil, že se s nimi ztotožnil i odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí.

8. Dále soud I. stupně zjistil, že žalobce byl zaměstnán na oddělení železničních mostů a tunelů (OTH3), které mělo v době organizační změny celkem 12 zaměstnanců (jeden byl ve věku do 30 let, tři ve věku od 30 do 40 let, jeden ve věku od 40 do 50 let, čtyři ve věku od 50 do 60 let a dva ve věku od 60 do 70 let). Dvě zaměstnankyně oddělení OTH3 byly v době organizační změny na mateřské dovolené, těch se organizační změna dotknout nemohla. Na oddělení OTH3 měla být zrušena celkem dvě systematizovaná pracovní místa systémových specialistů. Jedním z těchto míst bylo místo, které zastával Ing. [příjmení] [příjmení], jehož pracovní poměr byl ovšem rozvázán dohodou ze dne [datum] ke dni [datum]. Na oddělení OTH3 mělo být tedy zrušeno jedno systematizované pracovní místo. Výběr rušeného pracovního místa na oddělení OTH3 byl v kompetenci vedoucí oddělení Ing. [jméno] [příjmení], která patrně nemohla vybrat ke zrušení své pracovní místo. Volba tedy mohla padnout na buď na Ing. [jméno] [příjmení] (věk 29 let) nebo Ing. [jméno] [příjmení] (věk 35 let) nebo žalobce (věk 50 let) nebo Ing. [jméno] [příjmení] (věk 53 let) nebo Ing. [jméno] [příjmení] (věk 54 let) nebo Ing. [jméno] [příjmení] (věk 56 let) anebo na Ing. [jméno] [příjmení] (věk 61 let). Volba padla na žalobce. Žalobce byl třetí nejmladší z možných kandidátů na zrušené pracovní místo. Starší než žalobce byli další čtyři zaměstnanci. Nejstarší ze zaměstnanců oddělení OTH3 byl Ing. [jméno] [příjmení], který, jak uvedl žalovaný, odešel posléze do důchodu. I kdyby volba nepadla na nejstaršího zaměstnance oddělení OTH3, o němž mohl žalovaný (resp. Ing. [příjmení]) uvažovat, že odejde brzy do důchodu, nepadla volba na tři nejstarší zaměstnance, nýbrž na zaměstnance třetího nejmladšího, na žalobce. Soudu I. stupně tak neshledal, že by při výběru rušeného pracovního místa použil žalovaný diskriminační hledisko spočívající ve věku žalobce, neboť žalobce byl třetím nejmladším zaměstnancem oddělení OTH3.

9. K námitce žalobce, že ke znevýhodňujícímu zacházení mělo na celém odboru traťového hospodářství ([příjmení]), když propuštěni byli ve všech případech zaměstnanci starší věku 50 let, soud I. stupně uvedl, že po organizační změně byl ukončen pracovní poměr s následujícími zaměstnanci odboru [příjmení]: [příjmení] [jméno] (nar. 1949) – sekretářkou ředitele odboru [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení] (nar. 1952) – systémovým specialistou oddělení OTH1, Ing. [jméno] [příjmení] (nar. 1953) – systémovou specialistkou oddělení OTH1, Ing. [jméno] [příjmení] (nar. 1946) – systémovým specialistou oddělení OTH2, Ing. [jméno] [příjmení] (nar. 1957) – systémovým specialistou oddělení OTH2, Ing. [jméno] [příjmení] (nar. 1944) - systémovým specialistou oddělení OTH3 a žalobcem (nar. 1960) – systémovým specialistou OTH3. S žalobcem lze souhlasit v tom, že pracovní poměr na celém odboru [příjmení] byl ukončen se zaměstnanci, jejichž věk přesáhl hranici 50 let. Do výčtu těchto zaměstnanců, ovšem dle mínění soudu, nelze započítávat [příjmení] [jméno], která byla sekretářkou ředitele odboru [příjmení], nikoliv systémovým specialistou. Předmětem srovnání byly pracovní náplně systémových specialistů pr. a pr. (KZAM [číslo]), které lze těžko srovnávat s pracovní náplní sekretářky, tajemnice (KZAM [číslo]). Do výčtu zaměstnanců nelze zařadit ani Ing. [jméno] [příjmení], s nímž byl pracovní poměr ukončen dohodou, jak již bylo opakovaně řečeno. Ve výčtu rušených pracovních náplní tak zůstali dva zaměstnanci oddělení OTH1, Ing. [jméno] [příjmení] (58 let), Ing. [jméno] [příjmení] (57 let), dva zaměstnanci oddělení OTH1, Ing. [jméno] [příjmení] (64 let) a Ing. [jméno] [příjmení] (53 let) a z oddělení OTH3 žalobce (50 let). Z těchto pěti zaměstnanců, všech ve věku nad 50 let byl žalobce nejmladší.

10. Zjištěný skutkový stav prvostupňový soud posoudil podle zákona č. 262/2006 Sb. – zákoník práce, ve zkratce zák. práce. Odkázal na § 1a odst. 1 písm. e), § 16 odst. 1, § 17 zákoníku práce, dále uvedl § 52 písm. c) zákoníku práce, § 133a písm. a) o. s. ř., § 1 písm. c) zákona č. 198/2009 Sb. – antidiskriminační zákon, § 2 odst. 1 tohoto zákona; uvedená zákonná ustanovení odcitoval.

11. Poté uzavřel, že žalovaný při výpovědi žalobce neporušil zásadu rovného zacházení a ani ho nediskriminoval z důvodu věku. [obec] nediskriminace na základě věku je obecnou zásadou, která je upravena v zákoníku práce a v antidiskriminačním zákoně, povinností zaměstnavatele je tuto zásadu dodržovat. Soud I. stupně dovodil, že organizační změna se měla dotknout značného množství zaměstnanců, konkrétně mělo být zrušeno celkem 1 119 systematizovaných položek, z toho 112 systematizovaných položek mělo být zrušeno na ředitelství žalovaného, kam spadala i pracovní náplň žalobce - příloha [číslo] k rozhodnutí o organizační změně. Soud I. stupně dále vysvětlil obsah zásady rovného zacházení v odůvodněn svého rozhodnutí.

12. Žalobce tvrdil, že ho žalovaný při výpovědi z pracovního poměru diskriminoval z důvodu jeho věku. V době výpovědi mu bylo 50 let, k čemuž soud I. stupně uvedl, že osoby starší 50 let lze obecně považovat za ohrožené na pracovním trhu, věk žalobce je však na samé hranici chráněného zájmu. I tak by chráněný důvod u žalobce mohl být dán, avšak prvostupňový soud v jednání žalovaného porušení zásady rovného zacházení neshledal. Žalobcova nadřízená Ing. [příjmení], která měla za úkol vybrat dvě pracovní místa, která budou zrušena, objasnila, jakým způsobem žalovaný při výběhu zrušeného místa postupoval a proč volba padla na žalobce, když stěžejním parametrem bylo zachování chodu oddělení [příjmení] 3, bylo rozhodnuto, že dojde ke sloučení dvou pracovních náplní, které byly ke sloučení vhodné. Na základě toho měla být zrušena pracovní náplň žalobce, která byla vhodná ke sloučení, s pracovní náplní Ing. [příjmení]. Zohledněny byly též pracovní výsledky žalobce, které nebyly tak vzorné, jako v případě pracovních výsledků Ing. [příjmení]. [příjmení] slovo při výběru rušených pracovních míst měl Ing. [jméno] [příjmení], který uvedl, že na odboru [příjmení] 3 mělo být zrušeno celkem 6 pracovních míst, základním kritériem pro výběr těchto zaměstnanců bylo to, že i po změně měly odbor [příjmení] a jeho jednotlivá oddělení – [příjmení] 1, [příjmení] 2 a [příjmení] 3 dále fungovat, druhým kritériem mělo být sloučení takových pracovních náplní, které bylo možno sloučit, a třetím byla kvalita práce jednotlivých zaměstnanců. Žalobce byl nejmladším ze zaměstnanců odboru [příjmení], volba padla na něj. K tomu prvostupňový soud poznamenal, že na odboru [příjmení] jsou zaměstnány osoby staršího věku, neboť tento odbor vyžaduje větší zkušenosti, které mají právě osoby vyššího věku. Nejvíce zaměstnanců odboru [příjmení] – 11- bylo právě ve věku mezi 50 až 60 lety, 10 zaměstnanců bylo ve věku 40 až 50 let a 10 zaměstnanců bylo ve věku 30 – 40 let, 5 zaměstnanců bylo ve věku do 30 let a 4 ve věku nad 60 let.

13. K žalobcově námitce, že žalovaný na svých webových stránkách inzeroval v roce 2014, že hledá místo svého systémového specialisty traťového hospodářství, prvostupňový soud poznamenal, že o zrušení pracovní náplně žalobce bylo rozhodnuto v roce 2010 a pokud žalovaný znovu v roce 2014 poptával stejné pracovní náplně, které v minulosti zrušil, respektive sloučil s jinou pracovní

náplní, nelze v tomto jeho jednání shledávat nic závadného. Jinak by tomu bylo v případě, kdy by tak žalovaný učinil bezprostředně po výpovědi z pracovního poměru, což alenenastalo.

14. Soud I. stupně zamítl jako nadbytečné další důkazní návrhy žalobce týkající se žalovaným tvrzených neuspokojivých pracovních výsledků žalobce a dále to, že žalobcova pracovní náplň nebyla vhodná ke sloučení. K tomu prvostupňový soud odkázal na ostatní provedené důkazy. Výsledně uzavřel, že výpověď z pracovního poměru žalobci nebyla daná v rozporu s antidiskriminačním zákonem, neboť nedošlo k přímé ani nepřímé diskriminaci žalobce, výpověď z pracovního poměru proto soud I. stupně zamítl jako neopodstatněnou.

15. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšný žalovaný se náhrady nákladů řízení výslovně vzdal.

16. Proti rozsudku podal odvolání žalobce a uplatnil v něm odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. Uvedené odvolací důvody odcitoval. K odvolacímu důvodu podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. namítl, že soud nesprávně nepřipustil jeho návrhy na rozšíření žaloby ze dne [datum] (č. l. 333 – 334 spisu) o částku [částka] s příslušenstvím a ze dne [datum] o částku [částka] s příslušenstvím, ačkoli nešlo o změnu žaloby, ale o nové nároky. Dále dosud nebylo rozhodnuto o žalobcově námitce podjatosti z [datum] na č. l. 245 – 247 spisu a z [datum] na č. l. 401 – 402 spisu a není tedy postaveno najisto, zda některá předcházející rozhodnutí nebyla vydána podjatými soudci. Nebylo rozhodnuto ani o žalobcově žalobě pro zmatečnost ze dne [datum].

17. Soud I. stupně zjistil neúplně skutkový stav, když neprovedl žalobcem navržené důkazy, k tomu žalobce odkázal na důkazní návrhy, které soud zamítl při jednání dne 22. 3. a [datum] ačkoliv žalobce zdůvodnil, proč tyto důkazy považuje za důležité. Tyto se týkaly především údajných žalobcových neuspokojivých pracovních výsledků.

18. Soud I. stupně rovněž učinil na základě provedených důkazů nesprávná skutková zjištění, když podle názoru žalobce žalovaný neprokázal, že rozhodnutím ředitele [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] bylo zrušeno žalobcovo pracovní místo a že tedy existuje příčinná souvislost mezi tímto rozhodnutím a nadbytečnosti žalobce. Žalovaný rovněž neprokázal, že pracovní místo žalobce skutečně zaniklo, tedy že se stal nadbytečným druh práce a pracovní náplň, kterou žalobce zastával. Soud I. stupně se nevypořádal ani s námitkou žalobce ohledně toho, že přílohy – rozhodnutí ředitele tedy příloha [číslo] příloha [číslo] které byly klíčové pro rušení rušených míst, nebyly datovány a ani podepsány, nebylo možno zjistit, kdo a kdy je vytvořil a zda se jednalo skutečně o přílohy autentické. Příloha [číslo] navíc existovala ve dvou verzích, z nichž každá rušila na oddělení [příjmení] 3 jiný počet míst. Uvedené přílohy si navzájem odporují. Nesprávná skutková zjištění soud I. stupně učinil i ohledně věku propouštěných zaměstnanců, když nadbytečnými byli shledáni ve všech případech zaměstnanci starší 50 let, ačkoliv svědek [příjmení] [příjmení] uvedl, že na [příjmení] mohlo být cca 20 lidí mladších než žalobce, přičemž jich tam ale bylo zaměstnáno celkem 40, tedy polovina. Nikdo mladší 50 let však propuštěn nebyl.

19. V důsledku neúplně zjištěného skutkového stavu spočívá rozsudek i na nesprávném právním posouzení věci. Výpovědní důvod podle žalobce naplněn nebyl, neboť neexistuje příčinná

souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností žalobce. Závěrem žalobce žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví.

20. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobce odkázal na správná skutková zjištění soudu I. stupně a jeho správné právní posouzení. Akcentoval, že výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost předcházelo rozhodnutí generálního ředitele žalovaného ze dne [datum] o organizační změně. Tato změna byla rozsáhlá a spočívala v celkovém snížení počtu zaměstnanců z důvodu potřeby racionalizace a snížení nákladů organizace. Důvody dopadu organizační změny na pracovní poměr žalobce byly předmětem rozsáhlého dokazování. Soud I. stupně rozhodl v souladu s předloženými důkazy a provedeným dokazováním, když bylo prokázáno, že výpověď z pracovního poměru byla žalobci dána z důvodu organizační změny; údajné neuspokojivé pracovní výsledky žalobce nebyly pro tento výpovědní důvod relevantní.

21. Žalovaný žádal potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného s tím, že nepožadoval náklady řízení.

22. V průběhu odvolacího řízení žalobce uplatnil podáním ze dne [datum] (č. l. 725 – 727) změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o peněžité plnění tak, že nadále požadoval po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Tuto změnu odvolací soud svým usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], nepřipustil.

23. Odvolací soud dále uvádí, že Vrchní soud v Praze k námitce žalobce ze dne [datum] (č. l. 925 spisu) svým usnesením ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], rozhodl, že soudci Městského soudu v Praze Mgr. René Fischer, JUDr. [jméno] [příjmení] a Mgr. [jméno] [příjmení], nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí této věci.

24. Nato odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a neshledal odvolání žalobce opodstatněným.

25. Odvolací soud předně uvádí, že při odvolacím jednání dne [datum] nařízeném a konaném od 12:00 hod. jednal podle § 101 odst. 3 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř. v nepřítomnosti žalobce za stavu, kdy žalobcovu žádost ze dne [datum] o odročení jednání z důvodu tvrzené kolize s dříve nařízeným jednáním u Obvodního soudu pro Prahu 2 neshledal důvodnou. K tomu dodává, že ověřil, že pokud má žalobce nařízeno u Obvodního soudu pro Prahu 2 jednání na stejný den v 9:00 hodin, přičemž časy dalších jednání v uvedeném senátě jsou 10:40 hodin, 13:15 hodin a 14:45 hodin, tak jednání u odvolacího soudu nařízené na [datum] v 12:00 hodin žalobce – i při vědomí vzdálenosti obou soudů (nejvýše 30 minut prostředky MHD) – bez problémů stihne. Žalobcův opakovaně vyslovený názor o tom, že zjištění odvolacího soudu v tomto směru jsou nesprávná a že další jednání nařízené v tomtéž senátu u Obvodního soudu pro Prahu 2 je až v 13:30 hodin a zřejmě bude zrušeno, neboť v žalobcově nařízené věci u Obvodního soudu pro Prahu 2 teprve započte důkazní řízení, které bude obsáhlé, tak je jeho pouhou spekulací, když žalobce toto sice dokládá sjetinou nařízených jednání u tohoto soudu, avšak předkládané údaje nesprávně interpretuje, protože tato se týkají různých senátů v různých věcech. Žalobce byl o tom, že jeho žádosti o odročení jednání nebude vyhověno, odvolacím soudem nad rámec jeho

procesních povinností (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]) vyrozuměn. Poté ovšem další, dvakrát opakovanou žádostí o odročení jednání z téhož důvodu, se již odvolací soud nezabýval, neboť neměl důvodu na svém předchozím stanovisku cokoliv měnit. Postup žalobce, a to i s přihlédnutím k jeho dosavadnímu postupu v řízení, kdy žalobce podával zjevně nedůvodné návrhy, tak považuje odvolací soud za obstrukční chování, které nepožívá ochrany.

26. Odvolací soud v prvé řadě při odvolacím jednání dne [datum] nepřipustil změnu žaloby uplatněnou podáním žalobce ze dne [datum] (č. l. 949 až 951 spisu), kterou žalobce rozšířil žalobu o částku [částka] s příslušenstvím představující„ nároky, jejichž splatnost nastala po měsíci červenci roku 2016“ …. (citováno ze změny žaloby ze dne [datum], článek II. – poznámka odvolacího soudu), když uvedená částka sestávala z hrubé mzdy žalobce za měsíc srpen roku 2019 až říjen 2022 ve výši [částka], příspěvku na životní pojištění žalobce za měsíce srpen roku 2019 až říjen 2022 ve výši [částka] a příspěvku na penzijní připojištění za uvedené období ve výši [částka]. Důvodem nepřipuštění změny žaloby podle § 95 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř. bylo to, že výsledky dosavadního řízení by jen těžko mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu za stavu, kdy soud I. stupně se požadavkem žalobce na zaplacení náhrady mzdy vůbec nezabýval, neboť dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru je platná a žalobu zamítl, jak bude uvedeno ještě dále. Předmětem odvolacího řízení tak zůstal nadále původní požadavek na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum] a na zaplacení náhrady mzdy ve výši [částka] (bez příslušenství).

27. K jednotlivým odvolacím důvodům uplatněným žalobcem uvádí odvolací soud následující.

28. Žalobce v prvé řadě uplatnil odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že tento odvolací důvod může být dán pouze v řízeních, v nichž se uplatní zásada koncentrace řízení (§ 118b a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem o. s. ř.) O žádný z takovýchto případů se však zde nejedná a tento odvolací důvod proto dán není.

29. Žalobce dále namítl odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. K tomu odvolací soud uvádí, že o všech námitkách a procesních návrzích uplatněných žalobcem v průběhu řízení před soudem I. stupně bylo rozhodnuto řádně: o jeho námitce podjatosti ze dne [datum] (č. l. 245 - 248 spisu), kterou namítl podjatost soudců Městského soudu v Praze, soudního oddělení 62 Co, bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], tak, že předseda senátu 62 Co Městského soudu v Praze Mgr. René Fischer a (tehdejší) soudci tohoto senátu JUDr. [jméno] [příjmení] a JUDr. [jméno] [příjmení] nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] Vrchní soud v Praze v tomto svém rozhodnutí podrobně zrekapituloval všechny dosavadní námitky podjatosti, které žalobce proti soudcům senátu Městského soudu v Praze 62 Co vznesl a zdůvodnil, že je shledal opodstatněnými. O námitce podjatosti ze dne [datum] (č. l. 403 až 404 spisu) bylo rozhodnuto týmž rozhodnutím Vrchním soudem v Praze rovněž. Žaloba pro zmatečnost podaná žalobcem dne [datum] (č. l. 438 – 439 spisu) byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (674) zamítnuta a k odvolání žalobce Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (779), usnesení

soudu I. stupně ze dne [datum] potvrdil jako věcně správné. Nadto odvolací soud znovu připomíná, že o nové námitce soudců soudního oddělení 62 Co uplatněné v tomto odvolacím řízení dne [datum] (č. l. 925 spisu) bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Praze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], rovněž negativně, jak je vysvětleno shora. Pokud pak dále žalobce namítá, že soud I. stupně nesprávně posoudil podání žalobce ze dne [datum] jako změnu žaloby, kterou – spolu s podáním žalobce ze dne [datum] – svým usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], vyhlášenými při jednání nepřipustil, respektive zamítl, když odvolací soud odvolání žalobce do tohoto rozhodnutí svým usnesením z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], odmítl jako nepřípustné, tak k tomu odvolací soud uvádí, že za stavu, kdy bylo o těchto podáních již pravomocně rozhodnuto, nepřísluší odvolacímu soudu přezkoumávat, zda jejich obsah (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) byl posouzen správně. K tomu nad rámec dodává, že podání žalobce ze dne [datum] na č. l. 333 až 334 spisu je označeno jako„ rozšíření žaloby o nároky od března 2012 do února 2015“ a z jeho obsahu je naprosto zřejmé, že jde skutečně o změnu žaloby podle § 95 o. s. ř. ve smyslu navýšení žalované částky. Není proto zřejmé, z čeho žalobce nyní dovozuje, že se jedná o„ nové žalobní návrhy“ a nikoliv o změnu žaloby. Podání bylo adresováno soudu I. stupně ke sp. zn. [spisová značka], pod níž je řízení vedeno a o tom, že jde o změnu žaloby a nikoliv o novou žalobu, tak není sebemenších pochyb. Pokud pak žalobce tu samou argumentaci uplatňuje i ve vztahu k podání ze dne [datum], tak je nutno uvést, že uvedené podání (č. l. 409 spisu) nemůže být novým žalobním návrhem již proto, že jak je zřejmé z jeho označení, jedná se o ústavní stížnost, dále návrh na přerušení řízení a žádost žalobce o odročení jednání – podrobněji specifikováno v uvedeném podání. Nejde tedy ani o změnu žaloby, ani o uplatnění nového nároku, ale o podání, které v sobě zahrnuje tři procesní úkony a to ústavní stížnost, návrh na přerušení řízení a žádost o odročení jednání.

30. Odvolací soud pro úplnost dodává, že neshledal ani jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci tak, jak má na mysli ustanovení § 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř. K tomu nad rámec dodává, že žalobce řízení zatížil četnými návrhy, které jsou zjevně nedůvodné až obstrukční. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tak naplněn není.

31. Soud I. stupně zjistil skutkový stav správně, když provedl dokazování v dostatečném rozsahu, který mu umožnil učinit správné posouzení právní. Odvolací soud k tomu odkazuje na své zrušující rozhodnutí ze dne [datum], v němž přisvědčil závěru soudu I. stupně vyjádřenému v předchozím rozsudku ze dne [datum] o tom, že uplatněný výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce je naplněn, a to z důvodů v tomto rozhodnutí uvedených. Soud I. stupně se přesto v napadeném rozsudku výpovědním důvodem podle § 52 písm. c) zákoníku práce znovu zabýval a dospěl ke stejnému závěru. Odvolací soud tento jeho názor plně sdílí a pro stručnost zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, které je podrobné a vyčerpávající. V řízení bylo nesporně zjištěno, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] vykonával u žalovaného druh práce – systémový specialista – specialista odvětví traťového hospodářství s pracovní náplní obsaženou v listině ze dne [datum]. Rozhodnutím ředitele žalovaného ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] došlo v úseku technickém k organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa žalobce. Uvedené rozhodnutí bylo vydání řádně generálním ředitele žalovaného, tedy statutárním orgánem oprávněným za žalovaného jednat, nad rámec svých obsahových náležitostí je též podrobně zdůvodněno a je z něj zcela zřejmé, že bylo rozhodnuto o

realizaci organizační změny spočívající ve„ zrušení stanoveného počtu systematizovaných položek v jednotlivých organizačních jednotkách a na ředitelství SŽDC“ kdy termín realizace organizační změny je stanoven k [datum]. V rámci organizační změny má být zrušeno celkem 1 191 systematizovaných položek, které jsou obsaženy v příloze [číslo]. V řízení bylo nesporně prokázáno, že bylo zrušeno systematizované pracovní místo žalobce systémového specialisty na odboru [příjmení], oddělení [příjmení] 3. Odvolací soud se neztotožňuje s námitkou žalobce ohledně toho, že přílohy [číslo] uvedeného rozhodnutí generálního ředitele žalovaného nejsou„ autentické“, neboť nejsou datovány a ani podepsány, rozhodnutí generálního ředitele žalovaného ze dne [datum] se na tyto přílohy jasně odvolává, když je uvádí v textu (k tomu srovnej strana 3 uvedeného rozhodnutí) z čehož je zřejmé, že jsou nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, a to bez ohledu na to, že nejsou opatřeny datem a podpisem. Odvolací soud k tomu dodává, že uvedení data a podpisu na přílohách je za tohoto stavu již nadbytečné a neodpovídá ani běžné praxi, když uvedené přílohy představují souhrnné tabulky s výčtem jednotlivých míst a uvedení zaměstnanců, kteří je zastávají. Ani odvolací soud nepovažuje za relevantní to, že příloha [číslo] byla předložena ve dvou verzích; rozpor mezi nimi žalovaný přesvědčivě vysvětlil; soud I. stupně se s touto žalobcovou námitkou v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž vypořádal a odvolací soud nemá důvodu tento jeho názor jakkoliv korigovat. Proto na něj plně odkazuje. Podstatné je, že z příloh vyplývá to, že systematizované pracovní místo zastávané žalobcem bylo na základě rozhodnutí žalovaného ze dne [datum] zrušeno. Mezi uplatněnou organizační změnou a nadbytečností žalobce je dána příčinná souvislost, neboť žalobce se stal nadbytečným právě v důsledku organizační změny, při níž bylo jeho pracovní místo zrušeno. Pracovní náplň žalobce jako systémového specialisty byla sloučena s pracovní náplní jiného systémového specialisty Ing. [jméno] [příjmení]. Znamená to, že sloučením dvou pracovních náplní do jedné došlo k tomu, že práce zastávaná dříve dvěma zaměstnanci – systémovými specialisty - byla nadále zastávána toliko jedním, pracovní místo žalobce bylo zrušeno, když výběr nadbytečného zaměstnance je výlučně na zaměstnavateli a soudu nepřísluší postup při tomto výběru jakkoli přezkoumávat. Je nerozhodné, že druh práce systémového specialisty neodpadl, jak žalobce namítal, podstatné je to, že byl nadále zastáván menším počtem zaměstnanců. Svědci [příjmení] [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení] ve svých výpovědích podrobně popsali způsob provádění organizační změny a to, proč byl jako nadbytečný vybrán právě žalobce, když byla stanovena tři kritéria a to: za 1) zajištění funkčnosti odboru a oddělení, za 2) výběr takových pracovních náplní, které bylo možno sloučit a za 3) kvalita práce daného zaměstnance. S organizační změnou byl žalobce řádně seznámen, a to nejpozději spolu s výpovědí z pracovního poměru.

32. Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

33. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří to, že zaměstnavatel nebo příslušný orgán přijal rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými

organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem„ vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Takové rozhodnutí však musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v čas. Soudní rozhledy [číslo] ročník 1999, str. 374).

34. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců, naopak může k němu dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců. Zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval nejen počet svých zaměstnanců, ale i jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

35. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněného pod [číslo] v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Za tohoto stavu bylo proto již nadbytečné dokazovat, jakých žalobce dosahoval pracovních výsledků.

36. Rozhodnutí zaměstnavatele o zřizování (změně) nebo rušení jednotlivých pracovních míst v rámci organizační struktury není právním úkonem, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu, jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu, proto nelze takové rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti (srov. § 18 zák. práce); vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o takových změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v časopise Soudní rozhledy [číslo] roč. 1999, str. 374, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

37. Soud I. stupně se v intencích právního názoru vyjádřeného odvolacím soudem v předchozím zrušujícím usnesení podrobně zabýval tím, zda žalovaný při výběru nadbytečného zaměstnance neporušil zásadu rovného zacházení, tedy zda nedošlo k diskriminaci žalobce z důvodu věku. K tomu provedl podrobné dokazování a skutková zjištění, která učinil, popsal v odůvodnění svého rozhodnutí. Vysvětlil, že žalobce byl zaměstnán na odboru [příjmení], oddělení železničních mostů a tunelů – [příjmení] 3, které mělo v době organizační změny 12 zaměstnanců a bylo rozhodnuto o tom, že budou zrušena dvě pracovní místa. Prvostupňový soud zkoumal věkové složení zaměstnanců pracujících na tomto oddělení a dospěl ke správnému závěru, že žalobce byl třetí nejmladší z možných kandidátů na zrušené pracovní místo, z tohoto důvodu žalobce nemohl být diskriminován z důvodu věku. Obdobně nebyl diskriminován ani v rámci celého oddělení [příjmení], které v době organizační změny mělo celkem 40 zaměstnanců, propuštěno jich mělo být 6, přičemž i v rámci výčtu propuštěných zaměstnanců byl sice pracovní poměr rozvázán se všemi, kteří dosáhli hranice 50 let, z nich ovšem byl žalobce, který dovršil věk 50 let v době výpovědi z pracovního poměru, nejmladší. Ani v tomto případě tak nelze diskriminaci žalobce z důvodu věku dovodit. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na podrobné zdůvodnění rozsudku soudu I. stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se bez výhrad ztotožňuje. Sdílí názor soudu I. stupně o tom, že žalobce nebyl diskriminován ani přímo ani nepřímo ve smyslu § 2 a § 3 zákona č. 198/2009 Sb., když žalovaný postupem podle § 133a o. s. ř. prokázal, že k porušení zásady rovného zacházení podle § 16 odst. 1 zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2011 nedošlo. K tomu odvolací soud dodává, že zásadu zákazu diskriminace z důvodu věku nelze chápat tak, jak to činí žalobce, který dovozuje, že byl diskriminován již jen tím, že s ním byl rozvázán pracovní poměr právě ve věku 50 let. Přijetí tohoto názoru by znamenalo, že by se zaměstnanci staršími 50 let pracovní poměr nemohl být rozvázán vůbec, což ovšem z obecného zákazu diskriminace dovodit nelze.

38. Odvolací soud tak shodně se soudem I. stupně uzavírá, že výpověď z pracovního poměru není neplatná ani pro porušení zásady zákazu diskriminace (§ 39 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 – občanský zákoník, ve zkratce obč. zák. za použití § 18 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011).

39. Nejsou tak naplněny ani odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Výpověď z pracovního poměru je proto platným právním úkonem žalovaného a soud I. stupně nepochybil, když žalobu zamítl.

40. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný s nepatrnou korekcí nákladového výroku, když procesní situaci, kdy úspěšný žalovaný se náhrady nákladů řízení výslovně vzdal, odpovídá znění, podle něho žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

41. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. a contrario, kdy žalovaný se vzdal náhrady nákladů řízení rovněž v odvolacím řízení.