pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] s úrokem ve výši 8,05% ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrokem I/) a dále uložil povinnost žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce [částka] ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (výrokem II/).

2. Rozhodoval o žalobě na zaplacení částky [částka] s tím, že účastníci řízení uzavřeli dne [datum] pracovní smlouvu, na základě které vykonával žalobce pro žalovanou práci [anonymizována dvě slova]. Žalobce byl odvolán z pracovní pozice vedoucího zaměstnance a dále obdržel výpověď dle ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník, práce, ve znění pozdějších předpisů. Dle čl. I. odst. 4 pracovní smlouvy se smluvní strany dohodly, že v případě odvolání žalobce z vedoucí pracovní pozice vzniká žalobci nárok na plnění [částka] násobku průměrného měsíčního výdělku žalobce (dále též jen„ nárok žalobce uplatněný žalobou“). Průměrný měsíční výdělek žalobce za rozhodné období činil [částka]. Žalovaná je tak povinna žalobci zaplatit částku ve výši [částka]. Žalobce se podanou žalobou domáhá pouze části tohoto svého nároku ve výši [částka] s příslušenstvím.

3. Žalovaná nárok žalobce neuznává, v osobním spise žalovaná nalezla pracovní smlouvu v odlišném znění, než které uzavřela, pracovní smlouvu předloženou žalobcem tak neshledává originální a původní. Pracovní smlouvu obsahující nárok žalobce uplatněný žalobou žalovaná neuzavřela. Žalobce manipuloval ze své pracovní pozice se svým osobním spisem, do kterého vložil verzi obsahující nárok uplatněný žalobou v čl. I. odst. 4, kdy dle interního šetření žalované existují další dvě verze pracovní smlouvy v elektronické podobě neobsahující čl. I. odst. 4. Žalovaná podala v souvislosti s paděláním listiny [anonymizována dvě slova].

4. Soud I. stupně vyšel z nesporných tvrzení, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena pracovní smlouva, na základě které vykonával žalobce u žalované vedoucí pracovní pozici [anonymizována dvě slova], pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou. Za žalovanou byla pracovní smlouva uzavřena někdejším jednatelem Ing. [jméno] [příjmení]. Je rovněž nesporné, že dne [datum] bylo žalobci doručeno odvolání z funkce [anonymizována dvě slova] a výpověď z pracovního poměru dle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (neplatnost výpovědi z pracovního poměru byla žalobcem úspěšně napadena žalobou, viz rozsudek [název soudu] č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], kdy dovolání žalované bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] pozn. odvolacího soudu).

5. Soudu I. stupně pak byly předloženy 3 verze pracovní smlouvy ze dne. [datum]. První verze předložené pracovní smlouvy neobsahuje čl. I odst. 4 (zakotvující nárok žalobce na plnění uplatněné žalobou) a obsahuje čl. VI. odst. 5 (možnost odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky v době trvání pracovního poměru), kdy žalovaná v rámci obrany proti žalobě shledává tuto verzi odpovídající její projevené vůli. Druhá verze pracovní smlouvy neobsahuje čl. VI odst. 5 na třetí stránce (upravující možnost žalované odstoupit od konkurenční doložky uzavřené s žalobcem). V třetí verzi pracovní smlouvy rovněž absentuje čl. VI. odst. 5 a smlouva obsahuje navíc na první straně dodatečné (další) čtyři řádky v čl. I. odst. 4 zakládající žalobou uplatněný nárok, kdy tato verze odpovídá dle žalobce projevené vůli účastníků.

6. Soud I. stupně se zaměřil při provedeném dokazování na otázku, zda pracovní smlouva mezi účastníky řízení byla uzavřena ve znění, na které odkazuje žalobce, tedy s nárokem žalobce na úhradu 24 násobku průměrného měsíčního výdělku v případě jeho odvolání z funkce [anonymizována dvě slova]. Konkrétní skutková zjištění s odkazem na důkazní prostředky, ze kterých čerpal, soud I. stupně uvedl pod bodem 5 až 12 odůvodnění rozsudku. Dospěl k závěru, že předmětný článek součástí pracovní smlouvy sjednané mezi účastníky řízení nebyl. Vyšel především z tvrzení Ing. [jméno] [příjmení] (ať již jeho výpovědi v řízení, výpovědi před policejním orgánem či skutečností uvedených v rámci rozhovoru s žalobcem v hotelu [anonymizováno] dne [datum]). Ing. [příjmení] opakovaně a konzistentně uvedl, že pracovní smlouvu s předmětným ustanovením žalobci nepodepsal. Jeho výpověď, byť účastnickou, shledal soud I. stupně věrohodnou, na rozdíl od účastnické výpovědi žalobce, který se na konkrétní okolnosti uzavření pracovní smlouvy nepamatuje. Dále vyšel ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace technické zkoumání dokladů a písemností ze dne [datum] zpracovaného znalcem [příjmení] [jméno] [jméno], č. ZP: [číslo] [rok] (dále jen„ znalecký posudek“), dle kterého logo žalované na první straně hlavičkového papíru třetí verze pracovní smlouvy pochází nikoli z konce roku [rok], resp. počátku roku [rok], kdy byla pracovní smlouva uzavírána, ale až z roku [rok], kdy byl žalobce odvolán z funkce a byla mu předána výpověď z pracovního poměru. Dále vyšel ze zprávy z forenzního šetření společnosti žalované zpracované [právnická osoba] (dále jen„ [anonymizováno]“) ze dne [datum], ze které mj. vyplývá, že třetí verze pracovní smlouvy není k dispozici v žádné elektronické podobě, nachází se pouze v listinné podobě, což vzbuzuje pochybnost o její pravosti.

7. Soud I. stupně s odkazem na § 489 zák. č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“) shledal, že nebylo v řízení prokázáno, že by pracovní smlouva ze dne [datum] byla mezi účastníky řízení uzavřena ve znění obsahujícím čl. I. odst. 4 upravující nárok žalobce na plnění [částka] násobku průměrného měsíčního výdělku žalobce v případě odvolání žalobce z vedoucí pracovní pozice. S ohledem na skutečnost, že takový nárok nevyplývá žalobci ani ze zákona, posoudil žalobou uplatněný nárok jako nedůvodný, proto žalobu zamítl výrokem I/ napadeného rozsudku.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) dle úspěchu ve věci, žalované přiznal náhradu jí vzniklých nákladů, jejichž výpočet uvedl v odůvodnění svého rozsudku, na který odvolací soud pro stručnost odkazuje.

9. Rozsudek napadl odvoláním žalobce, kdy namítá odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o. s. ř. Předně soudu I. stupně vytknul, že pominul skutečnost, že toliko třetí verze pracovní smlouvy existuje v originálu a v listinné podobě. Dále namítá, že soud I. stupně převzal jako důkaz tzv.„ forenzní šetření“ [právnická osoba], jehož závěry byly objednány a zaplaceny žalovanou. Poukázal na rozpor ve zprávě [anonymizováno] ohledně slyšené svědkyně [příjmení] (mzdové účetní), která při výslechu před soudem vypověděla, že nikdy neřekla, že žalobce měl svůj osobní spis u sebe a že by žalobci osobní spis předala. Zprávu [anonymizováno] žalobce shledává nepřezkoumatelnou. Stejně tak znalecký posudek je vypracován z podnětu žalované, kdy příkladem je závěr o odlišnosti loga žalované na třetí verzi pracovní smlouvy, který žalobce vysvětluje použitím jiné várky ofsetového tisku žalované, jakož i závěr o tom, že její poslední řádky vykazují nepatrnou diferenciaci v rovnoběžnosti. Tuto žalobce vysvětluje možným použitím nekvalitní tiskárny. Ze znaleckého posudku pak nevyplývá, že by znalec porovnával všechny tři verze pracovních smluv. Soud I. stupně se dále nezabýval logickým rozporem, že z usnesení [anonymizováno] ze dne [datum] nevyplývá závěr, že by pracovní smlouva byla změněna, kdo a kdy by jí měl změnit. Odvolatel namítá, že pokud soud nesprávně zjistil skutkový stav, nemohl věc správně posoudit právně. Tím je naplněn odvolací důvod podle písm. d) a e) ustanovení § 205 odst. 2 o. s. ř.

10. Dále odvolatel namítá, že soud I. stupně pominul skutečnost, že pracovní smlouvy se uchovávaly toliko v listinné podobě, scan pracovní smlouvy se prováděl jen na žádost zaměstnance, což vypověděly svědkyně [příjmení] a [příjmení]. Výslech jednatele [příjmení] [příjmení], byl proveden po poučení soudem dle § 131 o. s. ř., jmenovaný tak neměl povinnost vypovídat pravdu, kdy vypovídal v zájmu žalované, obávaje se z uplatňování nároku na náhradu škody žalovanou. Navíc neměl znalost o obsahu uzavíraných pracovních smluv, když uvedl, že se standardně dávala odměna při odvolání z funkce v podobě šestinásobku, kdy on sám měl dvanáctinásobek, ač tomu tak není. Jeho výpověď je tedy nevěrohodná. Dále odvolatel namítá, že identické znění dvou originálů bylo předloženo oběma účastníky ve shodné podobě, a to stran třetí verze pracovní smlouvy. Jiné originály pracovních smluv neexistují. Vyzdvihl, že na žalobce byl žalovanou prostřednictvím Ing. [příjmení] před podáním žaloby činěn nátlak, aby uzavřel dohodu se žalovanou, která uzavřením dohody podmiňovala nepodání [anonymizována dvě slova] na žalobce. [anonymizována dvě slova] bylo žalovanou podáno až [datum], tj. 4 měsíce po té, co byla žalovaná žalobcem vyzvána k plnění, v mezidobí zřejmě manipulovala s daty a elektronickými důkazy. Ani tyto skutečnosti nevzal soud I. stupně v úvahu. Žalobce je přesvědčen, že nebylo prokázáno, že by došlo k manipulaci s pracovními smlouvami v listinné podobě u žalované. Navíc by měla být chráněna slabší strana sporu – zaměstnanec, kdy v pochybnostech by měl být použit výklad smlouvy co nejpříznivější v jeho prospěch.

11. Ze všech shora uvedených důvodů považuje žalobce rozsudek soudu I. stupně za nepřezkoumatelný a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví, případně vrátí věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že pokud žalobce namítá, že první a druhá verze pracovní smlouvy jsou toliko kopiemi oproti třetí verzi pracovní smlouvy, která existuje v originálech, pak je tomu tak proto, že nejde o originál, ale padělek, neboť žalobce měl ze své pozice přístup ke svému osobnímu spisu, kdy vedení personální agendy spadalo pod vedení jeho oddělení. Každá pracovní smlouva nejprve vznikla v elektronické podobě, ve které byla vytištěna a v listinné podobě pak byla uložena do spisu. Pracovní smlouva mohla být i naskenována, žalobce ostatně disponoval naskenovanou kopií první verze s anglickým překladem, kterou obdržel v dubnu [rok] s tím, že soud I. stupně důkazy k provedení této skutečnosti pro nadbytečnost neprováděl. Svědkyně [příjmení] sice vypověděla, že se nestalo, že by žalobce do své osobní složky nahlížel a svědkyně u toho nebyla přítomna, což však nevylučuje, že by žalobce nemohl manipulovat se svou osobní složkou či do ní nahlížel v její nepřítomnosti. Žalobce jediný a pravý originál první verze pracovní smlouvy upravil na druhou verzi pracovní smlouvy (vytvořena [datum] dle zprávy [anonymizováno]), z níž následně vytvořil třetí verzi pracovní smlouvy, kterou vložil do své osobní složky v nepřítomnosti [jméno] [příjmení]. I kdyby tato verze žalované nebyla prokázána, nemění to nic na tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně pravosti a platnosti třetí verze pracovní smlouvy, o němž vždy žalovaná tvrdila, že je podvrhem, a to ať už jde o výsledek přímého padělání, nebo výsledek zkopírování podpisu či připojení listu s autentickým podpisem k padělanému zbytku dokumentu. Jedinou osobou, která pracovala s druhou verzí pracovní smlouvy (o níž žalovaná nevěděla v době jednání o ukončení pracovního poměru v r. [rok], že je rovněž podvrhem) v elektronické podobě, je osoba označená uživatelskými iniciály [anonymizováno], když jde o jedinou osobu s těmito iniciály u společnosti a které byla manipulace s daty i listinami ku prospěchu.

13. Dále žalovaná namítá, že [anonymizováno] je globálně uznávanou a etablovanou poradenskou společností, která je usiluje o maximální odbornost, objektivitu, spolehlivost a profesní integritu, její zpráva je tak závažným a spolehlivým důkazním prostředkem. Úplata žalované za její činnost je protiplněním nezávislým na základě výsledků vyšetřování. Není pak významné, zda svědkyně žalobci jeho osobní spis předala či nikoliv, žalobce měl do spisu ze své pozice přístup.

14. Žalovaná brojí proti námitkám žalobce, který se brání závěrům znaleckého posudku z hlediska jím učiněných závěrů. Dodává, že ani ty největší a nejmocnější společnosti světa nevyužívají hlavičkové papíry z roku [rok] v roce [rok]. Namítá-li žalobce prokluz tiskárny na prvé straně pracovní smlouvy, je s podivem, že k prokluzu tiskárny nedošlo i na všech dalších stránkách smlouvy. Žalovaná poukázala na závěry obsažené v usnesení státního zastupitelství, ve kterém je uvedeno, že žalovaná nemohla být žalobcem uvedena v omyl, neboť si je jista obsahem znění pracovní smlouvy ze dne [datum], byť jím disponuje toliko v elektronické podobě. Závěry [anonymizováno] tedy nejsou v rozporu se zprávou [anonymizováno].

15. Uvádí-li žalobce, že Ing. [příjmení] vyslýchaný jako účastník neuváděl pravdu, pak pouze prezentuje vlastní vztah k pravdě a vlastní účastnické výpovědi. Uváděl-li Ing. [příjmení], že jeho smlouva obsahovala kompenzaci 12 ti platů, pak šlo o nárok ze smluvní doložky a nikoliv o žalobou požadovaný nárok. Žalovaná akcentuje, že výpověď Ing. [anonymizováno] byla po celou dobu konsistentní potud, že nikdy nepodepsal žalobci třetí verzi pracovní smlouvy.

16. Jestliže se žalovaná snažila se žalobcem mimosoudně dohodnout a teprve v důsledku selhání snahy zadala zpracování interního šetření KMPG a znaleckého posudku ve snaze podpořit svou obranu v soudním řízení, nelze jí uvedené klást k tíži.

17. Žalovaná shledává z výše uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně věcně správným a navrhla odvolacímu soudu, aby jej potvrdil a přiznal ji náhradu nákladů řízení.

18. Odvolací soud ve věci již jednou rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým rozsudek soudu I. stupně potvrdil výrokem ad I/ a přiznal žalované vůči žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v částce [částka] výrokem ad II/. Odvolací soud uzavřel, že jestliže písemné vyjádření o ujednání nároku žalobce uplatněného žalobou může vést k závěru o ujednání i neujednání tohoto nároku, pak je třeba vyjít z toho, že ať již byla skutečná vůle účastníků jakákoliv, bude vždy v rozporu s písemným vyjádřením a v takovém případě nelze k vůli účastníků přihlížet. Žalobce tak v řízení může být úspěšný, prokáže-li, že vyhotovení pracovní smlouvy – první (i druhé) verze, ve skutečnosti neodpovídá (nezachycuje) vůli účastníků řízení a že je pravdivé znění třetí verze pracovní smlouvy, kterou sám předložil soudu. Nebude-li možné přijmout závěr o pravdivosti nebo nepravdivosti tvrzení žalobce o sjednání předmětného nároku, musí být rozhodnuto v neprospěch žalobce z důvodu neunesení důkazního břemene. Své rozhodnutí pak založil na závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně pravdivosti třetí verze pracovní smlouvy ze dne [datum], od které odvíjí svůj nárok.

19. K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], tak, že výrokem I/ dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení odmítl (výrokem I/) a dále rozsudek [název soudu] zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrokem II/). Nejvyšší soud shledal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při vyřešení právní otázky, koho a v jakém směru zatěžuje ve sporu o zaplacení odchodného (peněžitého plnění náležejícího zaměstnanci v případě jeho odvolání nebo vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance) břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že se zaměstnanec se zaměstnavatelem na poskytnutí takového plnění v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě (dohodě) dohodl. Podle hmotného práva je to zaměstnanec (v projednávané věci žalobce), kdo je povinen tvrdit a následně prokazovat skutečnosti, z níž vyplývá, že odchodné bylo sjednáno, že byly naplněny předpoklady jeho vyplacení. V tomto směru odvolací soud nepochybil. Nicméně dovolací soud akcentoval, že co do otázky důkazního břemene je činěn rozdíl v tom, zda je zpochybněna pravost soukromé listiny, či zda je zpochybněna její pravdivost, resp. správnost. S odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, popřípadě učinil prohlášení v listině obsažené. Je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá. Z těchto závěrů soudní praxe o prokazování pravosti a pravdivosti soukromé listiny odvolací soud důsledně nevycházel. Namísto toho, aby se zabýval správností skutkového závěru soudu prvního stupně o tom, že sporný článek I. odst. 4„ součástí pracovní smlouvy sjednané mezi účastníky nebyl“, resp. že pracovní smlouva ze dne [datum] nebyla uzavřena„ ve znění obsahujícím čl. I. odst. 4“ (tedy skutkovým závěrem – soudem prvního stupně sice přímo nevysloveným, ale z jím podaného odůvodnění zcela zřejmým – o tom, že vyhotovení pracovní smlouvy předložené žalobcem (tzv.„ třetí verze“) není pravou listinou), svůj postup při dokazování zaměřil na pravdivost uvedeného ujednání o odchodném.

20. Žalovaná následně doplnila své písemné vyjádření k odvolání, kde po stručné rekapitulaci závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu shrnula, že žalobce dovozuje svůj nárok z padělku třetí verze pracovní smlouvy, přičemž právo na výplatu odstupného účastníky sjednáno v pracovní smlouvě nebylo. Podrobně rozvedla způsob, jakým má za prokázané, že žalobce machinoval se smluvní dokumentací před odvoláním ze své funkce, vč. padělání druhé verze pracovní smlouvy s tím, že apelovala na skutečnost, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. [spisová značka] bylo již pravomocně rozhodnuto o zbytku odchodného v částce [částka] tak, že se žaloba pro neexistenci sporného ujednání zamítá. Zopakovala svou předchozí argumentaci s odkazem na příslušné listinné důkazy a navrhla odvolacímu soudu, aby rozsudek prvostupňového soudu potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

21. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v § 205 odst. 1 o. s. ř., znovu přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., mimo jiné jej tedy přezkoumal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), kdy po doplnění dokazování rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věci sp. zn. [spisová značka] dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

22. Je tomu tak především proto, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc v zásadě správně posoudil i po stránce právní. Soud I. stupně své skutkové závěry srozumitelně a přesvědčivě vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku, náležitým způsobem se vyrovnal s námitkami účastníků, které uplatnili v průběhu řízení, když rovněž vyložil, které skutečnosti má a které nemá za prokázány a proč. Rozsudek soudu I. stupně, který je pečlivě odůvodněn, tak mohl být dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci.

23. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí], odvolací soud zjistil, že předmětem řízení bylo zaplacení částky [částka], kdy jde o zbývající část žalobou uplatněného nároku v daném řízení. Žaloba byla soudem zamítnuta s tím, že„ v řízení nebylo prokázáno, že by pracovní smlouva ze dne [datum] byla mezi účastníky řízení uzavřena ve znění obsahující čl. I odst. 4 upravující nárok žalobce na plnění [částka] násobku průměrného měsíčního výdělku žalobce v případě odvolání žalobce z vedoucí pozice, jakož i ze skutečnosti, že takový nárok vyplývá žalobci ze zákona, posoudil soud nárok jakožto bezdůvodný a proto žalobu zamítl“.

24. Odvolací soud předně neshledal odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když z obsahu spisu nebyly zjištěny vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř.). Žalobce ostatně v případě tohoto odvolacího důvodu ani nevymezuje, v čem by měla vada spočívat.

25. Dále odvolatel namítá odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř, kdy soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností. Odvolatel však žádný konkrétní důkaz, který soud I. stupně k jeho návrhu neprovedl, neuvádí. Tento odvolací důvod tak být naplněn nemůže.

26. Žalobce dále uplatnil odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu potřebném ke zjištění skutkového stavu, důkazy učinil postupem podle § 122 a násl. o. s. ř. a skutkový děj, který z nich zjistil, je s nimi v souladu. Ani tento odvolací důvod tak naplněn není.

27. Pokud jde o námitky žalobce směřující proti způsobu hodnocení důkazů, jakož i proti učiněným skutkovým zjištěním, nutno připomenout, že zde platí ústavní princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR), resp. nezávislosti soudců při výkonu své funkce (čl. 82 odst. 1 Ústavy) z něhož vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (včetně toho zda bude nějaký důkaz proveden či opakován). Dle názoru odvolacího soudu hodnocení důkazů soudem I. stupně, resp. jeho závěry přijaté na základě takto zjištěného skutkového stavu nevykazují znaky libovůle, neboť nemají výraz zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), ani nejsou založeny na neúplném (nedostatečném) dokazování. Za stavu, kdy, jak vyplývá z uvedeného, soud I. stupně zcela respektoval zásadu volného dokazování podle § 132 o. s. ř. a jím zjištěný skutkový stav má v něm zcela oporu, nevidí odvolací soud důvod pro to, aby se od skutkových zjištění soudu I. stupně jakkoli odchyloval, příp. rozhodnutí rušil (obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

28. Odvolací soud dodává, že mohou být významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má soud I. stupně za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím odvolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. O takový případ se zde ale nejedná.

29. Především však žalobce soudu I. stupně vytkl nesprávné právní posouzení věci / § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, příp. aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, popř. neaplikuje adekvátní právní normu.

30.Vzhledem k tomu, že k sjednání dohody, že v případě odvolání žalobce z vedoucí pracovní pozice vzniká žalobci nárok na plnění [částka] násobku průměrného měsíčního výdělku žalobce mělo dojít (podle tvrzení žalobce) v pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne [datum], je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., [číslo] [rok] Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2007 (dále jen "zák. práce"), za delegovaného užití zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen„ obč. zák.“).

31. Podle ustanovení § 2 zák. práce práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona, jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Odchýlení není dále možné od úpravy účastníků pracovněprávních vztahů, od ustanovení, která odkazují na použití občanského zákoníku, a není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, v náhradě škody. Odchýlení není také možné od ustanovení ukládajících povinnost, to však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance. Odchýlení od ustanovení uvedených v § 363 odst. 1, kterými se zapracovávají předpisy [anonymizována dvě slova], není možné, to však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance. Práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích nemohou být upravena odchylně od tohoto zákona v případech uvedených v § 363 odst. 2 /odst. 1/. K odchylné úpravě práv nebo povinností podle odstavce 1 může dojít smlouvou a za podmínek stanovených tímto zákonem též vnitřním předpisem /odst. 2/. Odchylná úprava práv týkající se mzdových, popřípadě platových práv a ostatních práv v pracovněprávních vztazích (§ 307) nemůže být nižší nebo vyšší, než je právo, které stanoví tento zákon, kolektivní smlouva, popřípadě vnitřní předpis jako nejméně nebo nejvýše přípustné /odst. 3/.

32. K odchylné úpravě práv nebo povinností podle odstavce 1 může dojít smlouvou a za podmínek stanovených tímto zákonem též vnitřním předpisem (§ 2 odst. 2 zák. práce). Z užití ustanovení § 51 obč. zák. (srov. § 18 větu první zák. práce) je třeba dovodit, že účastníci mohou v pracovněprávních vztazích uzavřít nejen pojmenované nebo smíšené smlouvy (dohody), ale také smlouvu (dohodu), která není zvláště upravena; taková smlouva (dohoda) však nesmí odporovat obsahu nebo účelu zákoníku práce (srov. § 18 větu druhou zák. práce).

33. Zákoník práce výslovně neupravuje poskytování odchodného nebo jiného obdobného plnění zaměstnancům, kteří u zaměstnavatele zastávali vedoucí pracovní místo (§ 73 odst. 3 zák. práce) a kteří byli z vedoucího pracovního místa odvoláni nebo se vedoucího pracovního místa vzdali (§ 73 odst. 2 zák. práce). Obsahu a ani účelu zákoníku práce však neodporuje, jestliže se na poskytnutí takového plnění a na předpokladech, za nichž vzniká právo na takové plnění, dohodnou – v souladu s požadavky § 2 odst. 1 a 3 zák. práce – zaměstnanec se zaměstnavatelem v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě (dohodě) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka].

34. V poměrech projednávané věci prvostupňový soud vyšel ze skutkového závěru, že sporný čl. I odst. 4, upravující nárok žalobce na plnění uplatněné žalobou, účastníky v pracovní smlouvě ze dne 3. 1 [rok] sjednán nebyl. Byl tedy prokázán jiný skutkový stav, než jak tvrdil žalobce. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu, třetí verze pracovní smlouvy předložená žalobcem, obsahující sporný čl. I odst. 4 (tzv. třetí verze) není pravou listinou, když v řízení byl provedeným dokazováním zjištěn opak této tvrzené skutečnosti.

35. Za takového stavu nelze než právní závěr soudu I. stupně o tom, že nárok žalobce na zaplacení částky [částka] z titulu odstupného je neopodstatněným, shledat správným. Jak je rozebráno výše, právní posouzení věci tak, jak jej soud I. stupně učinil, je správné. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně věcně správného nákladového výroku, který je v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že současně přizpůsobil nákladový výrok znění, z něhož nadále bude jasné, komu má být na základě principu daného ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. plněno.

36. Výrok o nákladech odvolacího a dovolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., za použití § 224 odst. 1 a § 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř., neboť žalovaná byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Žalované tak náleží náklady za právní zastoupení v souvislosti s odměnou advokáta, konkr. odměna advokáta za 5 úkonů právní služby po [částka] dle § 7 bod 6., § 8 odst. 1 § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. d), g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen„ advokátní tarif“; a to za vyjádření k odvolání ze dne [datum], účast při jednání před odvolacím soudem dne [datum], vyjádření k dovolání, vyjádření k odvolání ze dne [datum] a účast při jednání konaném dne [datum]. Ke každému z těchto úkonů ještě náleží paušální náhrada na výdaje advokáta ve výši [částka] (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), s navýšením o 21 % sazbu DPH k nákladům právního zastoupení ve výši [částka] (§ 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.) náklady žalované v řízení odvolacím i dovolacím tak představují částku [částka] Tyto náklady žalované bylo žalobci za užití § 149 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 a § 243g odst. 1 o. s. ř. uloženo zaplatit k rukám právního zástupce žalované (výrokem ad II/).