pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku [částka]. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení ve výroku uvedené částky z titulu škody jí způsobené jednáním žalovaného v průběhu dědického řízení po zůstavitelce PhDr. [jméno] [příjmení], rozené [příjmení], zemřelé dne [datum].

2. Dle žalobních tvrzení žalovaný předložil neplatnou holografní závěť a zpochybnil v dědickém řízení její dědické právo ze závěti ze dne [datum] pořízené formou notářského zápisu sp. zn. NZ [číslo] a [spisová značka] JUDr. [jméno] [příjmení], čímž vyvolal sporné řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka]. V tomto řízení žalobkyně uspěla, její žalobě bylo vyhověno rozsudkem č. j.: [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí], kde bylo provedeno rozsáhlé dokazování, ze kterého vyplynulo, že holografní závěť je zdařilým falzifikátem. V dědickém řízení sp. zn. [spisová značka] musela být ustanovena správkyně dědictví JUDr. [jméno] [příjmení], za činnost správkyně v období od [datum] do [datum] byla přiznána odměna ve výši [částka], kterou na základě usnesení č. j. [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí] uhradila žalobkyně. Kdyby tedy žalovaný dědické právo nezpochybnil, vynaložené náklady by nenastaly.

3. Soud I. stupně po provedeném dokazování, které učinil z listinných důkazů a spisů sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] [spisová značka], zjistil, že zůstavitelka [jméno] [příjmení] zemřela [datum], dědické řízení bylo zahájeno dne [datum]. Žalobkyni svědčila závěť ve formě notářského zápisu z [datum], žalovaný notáři předložil [datum] holografní závěť ze dne [datum] ve prospěch žalovaného, okruh dědiců byl tedy sporný, jako dědic přicházel v úvahu i bratr zůstavitelky jako dědic ze zákona. Ohledně zjištění okruhu dědiců probíhala dvě občanskoprávní řízení, a to na základě pokynu soudu v dědickém řízení. První pod sp. zn. [spisová značka], kdy se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný není dědicem ze závěti, přičemž v tomto řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování včetně výslechu svědků a znaleckého zkoumání, avšak skončilo rozhodnutím o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Druhé řízení probíhalo pod sp. zn. [spisová značka] (po dobu prvního probíhajícího řízení bylo přerušeno) následně vyšlo z dokazování provedeného v řízení pod sp. zn. [spisová značka], přičemž soud dospěl k závěru, že žalobkyně je dědičkou po zůstavitelce, tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Po dobu vedení řízení od [datum] do [datum] byla ustanovena správkyně dědictví za odměnu [částka], kterou uhradila žalobkyně. Z rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], vyplynulo, že trestní stíhání žalovaného ohledně předložené závěti z [datum] bylo zrušeno.

4. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil (zejména) podle § 415, § 480c odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen ve zkratce „obč. zák.“). Uvedl, že o výši škody se žalobkyně dozvěděla až rozhodnutím odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým tento změnil rozhodnutí soudu prvního stupně č. j. [číslo jednací] a přiznal správkyni dědictví odměnu [částka]. Podle citovaného ustanovení § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Podmínkou vzniku odpovědnosti je pak jednání žalovaného spočívající v porušení obecné prevenční povinnosti, následek a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Soud I. stupně se proto zabýval tím, zda žalovaný porušil svou povinnost předložením holografní závěti notáři dne [datum]. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný měl holografní závěť získat při návštěvě zůstavitelky v LDN, přičemž sporná závěť ležela na nočním stolku. Svědkyně [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení], známé zůstavitelky, vypověděly, že byly přítomny sepisu sporné závěti. Žalobkyně netvrdila, že by za takové jednání byly trestně stíhány, ze spisů nic takového neplyne. Žalovaný měl sice finanční problémy a neshody ve své vlastní rodině, to však nezakládá jeho odpovědnost za existenci jím předložené závěti. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný o neplatnosti sporné závěti věděl, natož že on sám by ji padělal, jeho trestní stíhání ohledně předložené závěti z [datum] bylo zrušeno. Rovněž znalecké zkoumání v občanskoprávním řízení bylo opakované a složité, neboť jeho výsledek byl sporný, když znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] dospěla k závěru, že text závěti není spontánně psaný zůstavitelkou a jde o text napodobující rukopis zůstavitelky, podpis na listině je též napodoben podle podpisů zůstavitelky staršího data, znalec [příjmení] [jméno] [příjmení] zjistil, že závěť datovanou [datum] nepsala, ani nepodepsala zůstavitelka, znalec [příjmení] [jméno] [příjmení] uzavřel, že text listiny lze těžko hodnotit, když je snížen kvalitou psacího prostředku i sporný podpis je velmi obtížně zpracovatelný, avšak v rovině střední pravděpodobnosti je text závěti sepsán zůstavitelkou a vyloučil padělek listiny a konečně [anonymizována čtyři slova] [obec] dospěl k závěru, že pisatelkou závěti pravděpodobně není zůstavitelka. Zkoumání tak nebylo jednoznačné a nevyplynulo z něj, že by žalovaný závěť padělal. Soud I. stupně tedy uzavřel, že nelze dovodit, že by spornou závěť žalovaný předložil s úmyslem způsobit žalobkyni škodu, a to ani ve formě vědomého nedbalostního jednání a takové jednání nezakládá proto odpovědnost žalovaného za žalobkyní tvrzenou škodu ve smyslu § 415 obč. zák. Dále soud I. stupně uvedl, že odměnu správce dědictví a náhradu jeho hotových výdajů je povinen zaplatit dědic, který nabyl dědictví, jež není předluženo.

5. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalovanému, který byl ve sporu plně úspěšný náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem v celkové výši [částka], a to za čtyři úkony právní služby po [částka] dle ust. § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“) a čtyři režijní paušály po [částka] dle § 13 odst. 3 a. t.

6. Proti rozsudku soudu I. stupně podala odvolání žalobkyně.

7. Žalobkyně v odvolání uplatnila odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř. Uvedla, že usnesení (takto označuje žalobkyně v celém odvolání ze dne [datum] rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] – poznámka odvolacího soudu) je věcně nesprávné. Žalobkyně zrekapitulovala skutkové závěry, k nimž prvostupňový soud dospěl; konkrétní zjištění označila. Dále uvedla, že soud I. stupně špatně hodnotil důkazy, když dovodil, že zkoumání holografní závěti nebylo jednoznačné. Naopak ze znaleckých posudků vyplynulo, že závěť je padělek. Uvedené svědčí o tom, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné. Za nesprávné a nemožné pokládá žalobkyně i tvrzení soudu I. stupně, že si žalovaný nebyl vědom toho, že nepravá závěť je„ profesionálně připravený falzifikát“, jehož předložením v rámci dědického řízení může dojít k jeho neoprávněnému obohacení na úkor žalobkyně a současně výraznému zdržení při projednání dědického řízení. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaný, pokud nepravou závěť sám nevyhotovil, pak o tom, že se jedná o falzifikát, minimálně musel vědět. Dále žalobkyně vytýká soudu I. stupně, že se nezabýval její argumentací ad absurdum a dovodil absurdní závěr skutkové situace, který vedl k nesprávnému právnímu závěru, že žalobu je třeba zamítnout. Uvedla, že dědický soud dospěl k závěru, že zpochybněním veřejné listiny ve prospěch žalobkyně došlo k přenosu důkazního břemene na žalovaného, který jej neunesl, a tudíž prodloužení dědického řízení o dobu projednávání dědické žaloby je třeba přičíst výhradně k tíži žalovaného.

8. Žalobkyně závěrem žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu, popřípadě navrhovala, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu rozhodnutí.

9. Při jednání před odvolacím soudem žalobkyně doplnila, že kdyby žalovaný falzifikát závěti nepředložil, tak by ani nebylo nutno ustanovit správkyni dědictví a škoda by tak nebyla vznikla.

10. Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobkyně po meritorní stránce ztotožnil s rozsudkem soudu I. stupně a považoval jej za věcně správný. K absenci zhodnocení argumentu ad absurdum uvedl, že soud I. stupně měl dostatek důkazů svědčících pro zamítnutí žaloby a důkaz ad absurdum se provádí tehdy, pokud je nutno vyloučit výklad právního předpisu, protože je nesmyslný nebo vede k rozporu s jinou právní normou nebo vede k nemožnému. Nic z toho není v projednávané věci existentní.

11. Žalovaný závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně v plném rozsahu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

12. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal, že odvolání žalobkyně není důvodné.

13. Odvolací soud zopakoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. při jednání důkaz listinou, a to usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ze které bylo zjištěno, že soud ustanovil JUDr. [jméno] [příjmení], advokátku se sídlem [obec a číslo], správkyní části dědictví, a to konkrétně bytové jednotky [číslo] která se nalézá v budově [adresa] v části obce Nové Město, stojící na pozemku [parcelní číslo]. Dle odůvodnění uvedeného usnesení zůstavitelka [jméno] [příjmení], zemř. dne [datum], nezanechala dědice ze zákona v I. ani v II. dědické skupině, ve III. dědické skupině byl jediným v úvahu přicházejícím dědicem poz. bratr [jméno] [příjmení], který by však po zůstavitelce dědil pouze v případě, že by nedošlo k dědění ze závěti ze dne [datum] sepsané formou notářského zápisu ani z vlastnoruční závěti ze dne [datum]. Dosud nebyl určen okruh dědiců zůstavitele, neboť došlo ke sporu o dědické právo mezi JUDr. [jméno] [příjmení] a MUDr. [jméno] [příjmení]. Podáním ze dne [datum] žalobkyně navrhla ustanovit správce dědictví, který by s majetkem naložil tak, aby se jeho hodnota nezmenšovala, nýbrž přinejmenším uchovala, resp. v lepším případě zmnožovala, konkrétně aby byl předmětný byt pronajat. Jako správce dědictví žalobkyně navrhla ustanovit JUDr. [jméno] [příjmení] Odvolací soud rovněž zopakoval důkaz usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým byl návrh na zproštění JUDr. [příjmení] z funkce správkyně dědictví zamítnut a naopak byla tato správkyně dědictví ustanovena správkyní celého dědictví zůstavitelky, a to zejména bankovních účtů a jiných vkladů zůstavitelky. Z odůvodnění uvedeného usnesení vyplynulo, že žalobkyně podáním ze dne [datum] navrhla odvolání správkyně dědictví, neboť došlo ke změně jejich přátelského vztahu. K námitce žalobkyně, že správkyně dědictví neplatila do fondu oprav, tamní soud uvedl, že správce dědictví není povinen„ úvěrovat“ dědice a hradit hotové výdaje ze svého, pokud prostředky nahrazení hotových výdajů mu nebyly schváleny soudem a dědici. Správkyně dědictví neměla prostředky na hrazení, proto jí nelze klást k tíži, že nehradila prostředky do fondu oprav a za služby. Naopak z listin tamní soud zjistil, že dědicové se odmítli podílet na úhradě poplatků. Nedostatek prostředků na úhradu dluhů spojených s bytem tamní soud vyřešil tak, že ustanovil správkyni dědictví v celém rozsahu, tj. i k účtům zůstavitelky. Tím bude správkyně dědictví oprávněna disponovat se vklady zůstavitelky a bude jí umožněno, aby tyto prostředky použila na úhradu dlužných poplatků spojených s bytem. Dále odvolací soud zopakoval důkaz usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým bylo změněno usnesení soudu I. stupně ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] tak, že se přiznává JUDr. [jméno] [příjmení], správkyni dědictví, za výkon správy dědictví v období od [datum] do [datum] odměna v celkové výši [částka]. Z odůvodnění uvedeného usnesení vyplývá, že JUDr. [jméno] [příjmení] vykonávala správu dědictví do [datum] do [datum].

14. Žalobkyně v první řadě uplatnila odvolací důvod uvedený v ust. § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že tento odvolací důvod je dán, pokud soud I. stupně nezjistil všechny rozhodné skutečnosti, protože nepřihlédl k odvolatelovým tvrzením o nich a k důkazním návrhům, jimiž měly být dle odvolatele prokázány, z důvodu § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem, ačkoliv k takovému procesnímu postupu (ve skutečnosti) nebyly splněny zákonné předpoklady (§ 205 odst. 2 písm. b)). Jde o případ, kdy soud prvního stupně dle odvolatele nesprávně vyhodnotil nastoupení účinků koncentrace řízení podle citovaných zákonných ustanovení ve vztahu k tvrzením a důkazům odvolatele uplatněným jím v řízení před soudem prvního stupně (dovodil jejich„ nezohlednitelnost“ – nepřípustnost), ačkoliv však„ ve skutečnosti“ takové účinky nenastaly (a tvrzení či důkazy proto byly v řízení před soudem prvního stupně přípustné); skutkový stav věci proto nebyl zjištěn správně či odvolatel neunesl z tohoto důvodu břemeno tvrzení či břemeno důkazní. O žádný z takovýchto případů se však zde nejedná a tento odvolací důvod proto není dán.

15. Žalobkyně dále v odvolání uplatnila odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., tím, že tvrdila, že soud I. stupně rozhodl nesprávně, špatně hodnotil důkazy a došel proto k špatným právním závěrům. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí soudu, je nesprávné. Musí jít o takové skutkové zjištění, na jehož základě soud věc posoudil po stránce právní a které je nesprávné v tom smyslu, že nemá oporu v provedeném dokazování. Mezi vadami skutkového zjištění a vadami právního posouzení je úzká vzájemná souvislost. Právní posouzení je nesprávné ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, případně aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, či neaplikuje adekvátní právní normu.

16. Odvolací soud konstatuje, že odůvodnění napadeného rozsudku splňuje všechny náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., kdy soud I. stupně přesvědčivě vysvětlil, které důkazy provedl a jaká z nich učinil skutková zjištění, uvedl výsledný skutkový stav, který vzal za prokázaný a to, jak ho posoudil po stránce právní.

17. Soud I. stupně správně na daný případ aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – ve zkratce obč. zák. (k tomu srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zák. č. 89/2012 Sb. – občanský zákoník, ve zkratce o. z.). Dle odvolacího soudu na daný případ dopadá ustanovení o odpovědnosti za škodu § 420 odst. 1 obč. zák., dle kterého odpovídá každý za škodu, kterou způsobil zaviněným porušením právní povinnosti. Ke vzniku odpovědnosti za škodu musí být kumulativně splněny určité základní náležitosti. Musí dojít k porušení právní povinnosti, dále vzniku škody a mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody musí být příčinná souvislost. Jedná se o předpoklady objektivní povahy. Všechny tyto předpoklady prokazuje vždy sám poškozený. Předpokladem subjektivní povahy je zavinění. Zákon jej presumuje ve formě nedbalosti, nevyžaduje-li konkrétní ustanovení jiný stupeň zavinění, je na škůdci, aby případně prokázal, že vznik škody nezavinil (§ 420 odst. 3). Porušení právní povinnosti (protiprávní úkon) spočívá v chování v rozporu s právem stanovenou povinností nebo obcházení takovéto povinnosti, tzn. ten, kdo se měl po právu chovat nějakým způsobem, se choval jinak, popřípadě se nechoval tak, jak měl, a tím porušil svoji povinnost. S ohledem na uvedené se soud I. stupně správně zabýval otázkou, zda žalovaný porušil svou povinnost předložením holografní závěti a zda tímto svým jednáním způsobil škodu, která je představována odměnou správkyně dědictví v žalované výši. K tomu soud I. stupně provedl rozsáhlé dokazování zejména spisovými materiály Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] kdy provedené důkazy hodnotil správně v jejich logické návaznosti a došel ke zcela správným skutkovým závěrům. Podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. v tehdy platném znění, závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice. Z ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. tedy vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 175b věty první o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno. Z uvedeného je patrné, že pokud soud postupoval dle ust. § 175k odst. 2 o. s. ř. a odkázal žalobkyni, aby podala žalobu na určení, že je dědičkou ze závěti po zůstavitelce, pak jí považoval za dědice, jehož právo se v té době jevilo jako méně pravděpodobné. Pokud žalobkyně již v žalobě uváděla, že žalovaný je odpovědný za škodu, která jí vznikla, neboť vyvolal sporné řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka], tak k tomu odvolací soud uvádí, že žalovaný jako v té době pravděpodobnější dědic, nemohl vyvolat výše uvedené řízení před soudem I. stupně, ale naopak uvedená řízení vedená pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] byla zahájena žalobkyní.

18. Soud I. stupně poté zcela správně uzavřel, že dědická řízení byla dlouhá a složitá a nebylo možné jednoznačně určit, která z předložených závětí je pravou závětí zůstavitelky [jméno] [příjmení]. Nadto v žádném z řízeních nebylo prokázáno, že by žalovaný o sporné závěti věděl, natož, že on sám by jí podepsal. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] byl nadto proveden důkaz usnesením [anonymizována tři slova] v [obec] č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], kterým bylo zrušeno usnesení [anonymizována dvě slova] [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] - [číslo] [číslo] o trestním stíhání žalovaného pro skutek spočívající v tom, že dne [datum] předložil notáři holografní závěť ze dne [datum]. Soud I. stupně správně vyhodnotil výše uvedená řízení jako složitá, když nebylo zřejmé, který z účastníků je skutečným dědicem ze závěti. Jednoznačné nebyly ani znalecké posudky z oboru písmoznalectví, které by pevně postavily na jisto, že žalobkyně či žalovaný jsou dědici ze závěti. Nelze opomenout ani výslech svědkyně [příjmení] a [příjmení], které tvrdily, že byly přítomny sepisu sporné závěti předložené žalovaným. Z uvedeného je patrné, že nelze dovodit, že by se žalovaný dopustil porušení jakékoliv právní povinnosti. Naopak lze shrnout, že žalovaný pouze hájil svá práva ve shora uvedených řízeních o určení, kdo je či není dědicem ze závěti, když ve všech vystupoval v pozici žalovaného, tedy toho, jehož právo se v té době jevilo jako pravděpodobnější.

19. Dále odvolací soud uvádí, že správce dědictví soud ustanoví dle ust. § 175e o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, jen jestliže to vyžaduje obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků a současné také tehdy, nepořídil-li zůstavitel listinu o ustanovení správce dědictví. Pokud žalobkyně v odvolacím řízení tvrdila, že škoda byla způsobena právě chováním žalovaného, neboť kdyby se tento choval jinak, ke škodě na jejím majetku by nedošlo, neboť by nebyla ve věci ustanovena správkyně dědictví JUDr. [příjmení], tak s tímto tvrzením se odvolací soud neztotožňuje. Jak vyplynulo z dokazování (z důkazů, které byly opakovaně čteny před odvolacím soudem), tak správkyně dědictví JUDr. [jméno] [příjmení] byla ustanovena soudem I. stupně k návrhu samotné žalobkyně, a to z důvodu, aby na majetku po zůstavitelce [jméno] [příjmení] nebyla krácena, ale naopak, aby se tento majetek zvýšil (pronajmutím spravované nemovitosti). Správkyně dědictví byla tedy ustanovena k návrhu samotné žalobkyně, a to jednak z důvodu ochrany majetku po zůstavitelce a dále rovněž z důvodu, že v té době nebyl určen okruh dědiců zůstavitelky, neboť došlo ke sporu o dědické právo mezi žalobkyní a žalovaným. Jako třetí dědic přitom přicházel v úvahu poz. bratr [jméno] [příjmení] Odvolací soud tedy uzavírá, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost a nemohl tedy ani způsobit svým jednáním škodu.

20. V poslední řadě je nutno zmínit, že odměnu správce dědictví a náhradu jeho hotových výdajů je povinen zaplatit dědic, který nabyl dědictví, jež není předluženo, a to ve smyslu ust. § 480c obč. zák. Výše odměny správce dědictví se řídí vyhláškou č. 196/2001 Sb., kdy základem odměny je obvyklá cena zůstavitelova majetku určená v usnesení vydaném podle § 175o o. s. ř., k jehož správě byl správce dědictví ustanoven.

21. Ani odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř. tak naplněny nejsou. Odvolací soud tedy rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně správného nákladového výroku, který byl učiněn v souladu se zásadou zakotvenou v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. podle zásady úspěchu ve věci, když odvolací soud zároveň ctil zásadu reformatio in peius, když žalobkyně se do nákladového výroku neodvolala.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto postupem dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud přiznal plně úspěšné žalovanému plnou náhradu nákladů odvolacího řízení v částce [částka] Tyto náklady řízení sestávají z nákladů zastoupení advokátem za dva úkony právní služby podle vyhl. č. 177/1966 Sb., o odměnách advokátů a náhradních advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ a. t.“), za vyjádření ve věci ze dne [datum] a účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. g) a k) a. t.. Výše jednoho úkonu právní služby činí dle ust. § 6 odst. 1, § 7 odst. 6., a. t. [částka]. K odměně advokáta přičetl náhradu paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. ve výši [částka] za každý ze dvou úkonů a dále náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka] podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.