o 40 287 Kč s příslušenstvím

1. Shora označeným rozsudkem prvostupňový soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku částku 35 687 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 35 687 Kč od 9. 8. 2023 do zaplacení a dále částku 4 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 600 Kč od 26. 4. 2023 do zaplacení (výrokem I/) a v téže lhůtě na náhradě nákladů řízení částku 49 270 Kč (výrokem II/).

2. Rozhodoval o žalobě postavené na tvrzení, že žalobce byl u žalované zaměstnán od 2.2.2023 (správně 20.2.2023 – pozn. odvolacího soudu) do 30.6.2023 na pozici dělník s tím, že mu příslušela dle mzdového výměru ze dne 20.2.2023 mzda v hrubé výši 40 000 Kč měsíčně. Žalovaná dluží žalobci mzdu za měsíc březen 2023, kdy mu mělo být vyplaceno 29 600 Kč čistého a dostal jen 25 000 Kč, částku 3 600 Kč a dále pak za měsíc červen 2023 za 12 odpracovaných dní částku 21 819 Kč hrubého a za 59 hodin náhrady nevyčerpané dovolené 13 257 Kč, celkem 35 094 Kč hrubého, resp. požaduje zaplatit 25 967 Kč čistého a naposledy za 10 dnů náhrady za pracovní neschopnost částku 9 720 Kč.

3. Prvostupňový soud rozhodoval ve věci v pořadí druhým rozsudkem, když dne 19. 10. 2023. pod č. j. [spisová značka], rozhodl rozsudkem pro uznání, který byl k odvolání žalované změněn rozsudkem odvolacího soudu ze dne 6. 3. 2024, pod č. j. [spisová značka], tak, že se nevydává, neboť nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.

4. Po provedeném dokazování listinami dospěl prvostupňový soud ke skutkovému závěru, že žalobce pracoval na základě pracovní smlouvy pro žalovanou jako zaměstnavatele na pozici dělník od 2. 2. 2023 (správně 20. 2. 2023 – pozn. odvolacího soudu) do 30. 6. 2023 za dohodnutou mzdu 40 000 Kč hrubého měsíčně s místem výkonu práce [místo] a dle zakázek zaměstnavatele v celé ČR. Ke dni 30. 6. 2023 rozvázali účastnicí pracovní poměr dohodou. Za červen 2023 žalobci náležela hrubá mzda ve výši 35 094 Kč a náhrada za pracovní neschopnost ve výši 9 720 Kč. Za březen 2023 náležela žalobci hrubá mzda ve výši 40 000 Kč a čistá mzda ve výši 29 600 Kč. Žalovaná vyplatila žalobci dne 21. 3. 2023 částku 3 640 Kč a částku 10 360 Kč se zprávou pro příjemce, která obsahuje jméno žalované, dne 24. 3. 2023 částku 15 000 Kč se zprávou pro příjemce, která obsahuje jméno žalované, dne 20. 4. 2023 částku 25 000 Kč se zprávou pro příjemce, která obsahuje jméno žalované, dne 16. 5. 2023 částku 40 000 Kč se zprávou pro příjemce, která obsahuje jméno žalované a dne 15. 6. 2023 částku 40 000 Kč se zprávou pro příjemce, která obsahuje jméno žalované. V měsíci červenci 2023 žalobce neobdržel žádnou platbu od žalované.

5. Na věc aplikoval prvostupňový soud ustanovení § 2 odst. 2, § 141 odst. 1, 5, §142 odst. 2, § 222 odst. 2 a 3, § 192 odst. 1,2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce v platném znění (dále jen zákoník práce, ve zkratce zák. práce – pozn. odvolacího soudu), kdy se zabýval obranou žalované, která tvrdila, že žalobcovy mzdové nároky za dobu trvání pracovního vztahu byly vypořádány. Na svou obranu uvedla, že mzdy posílala průběžně podle svých finančních možností formou záloh, přičemž celkově vyplatila žalobci částku 134 000 Kč a dle výplatních pásek činily mzdové nároky žalobce celkem částku 134 629 Kč čistého; žalovaná tak žalobci dluží částku 629 Kč. Z výpisů z účtu žalobce, jakož i výpisů předložených samotnou žalovanou vyplývá, že poslední mzda, kterou žalovaná žalobci vyplatila, byla mzda vyplacená 15.6.2023, tedy mzda za květen 2023, což ostatně žalovaná sama ve výpisu transakcí doplnila do poznámky u platby. Pokud tak následně začala v řízení tvrdit, že tato částka je složena ze mzdy za červen 2023 v rozsahu 35 058 Kč a ve zbytku jde o doplatek mzdy za květen, neboť v květnu byla poskytnuta žalobci záloha na květnovou mzdu, šlo dle názoru soudu I. stupně o zcela účelovou obranu. Výplatní termín měla žalovaná ve mzdovém výměru stanoven v souladu s § 141 odst. 1 zák. práce, na 25. den měsíce následujícího po měsíci, v němž byla práce vykonána. Má-li být platba z 15. 6. 2023 v rozsahu 35 058 Kč zálohou na červnovou mzdu, je pak v rozporu se mzdovým výměrem i se zákoníkem práce. Dne 15.6.2023 přitom nemohlo být zřejmě, kolik dnů žalobce odpracuje a kolik dnů bude v pracovní neschopnosti a jaká mzda tedy žalobci náleží. Ostatně, i z výplatní pásky za červen 2023 vyplývá, že byla vyhotovena teprve 10.7.2023 a teprve po tomto datu mohla být mzda za červen vyplacena. Současně je i v rozporu s již dříve předloženým přehledem transakcí, ve kterém žalovaná uvedla, že platba z 15.6.2023 je mzdou za květen 2023. Pokud žalovaná tvrdí, že mzdy hradila průběžně a zálohově tak, aby vyšla svým zaměstnancům vstříc, ani po poučení soudu své tvrzení o poskytování záloh na mzdu žalobci neprokázala. Ústního jednání se nezúčastnila, proto nemohla být ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. poučena o nutnosti prokázání svého tvrzení, že část plateb poskytnutých žalobci v průběhu trvání jeho pracovního poměru tvořily zálohy na budoucí mzdy. Soud I. stupně tak uzavírá, že na mzdu za červen 2023 žalovaná nezaplatila žalobci ničeho. Žalobci vznikl za 6/2023 nárok na hrubou mzdu ve výši 35 094 Kč a dále nárok na náhradu za pracovní neschopnost ve výši 9 720 Kč. Pokud tak žalobce uplatňuje žalobou peněžitý nárok za měsíc červen 2023 z titulu dlužné mzdy ve výši 25 967 Kč a nárok na náhradu za pracovní neschopnost ve výši 9 720 Kč, požaduje méně, než mu dle provedeného dokazování náleží. Jeho žaloba tak je v této části důvodná, a to včetně zákonného úroku z prodlení, který žalobci náleží od následujícího dne po výplatním termínu, tedy od 26.7.2023. Pokud žalobce nárokuje příslušenství až od 9.8.2023, je jeho nárok důvodný. Zákonný úrok z prodlení přiznal prvostupňový soud žalobci ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Dodal, že přiznávaná částka 25 967 Kč představuje hrubou mzdu, ze které je zaměstnavatel povinen odvést veškeré zákonné srážky. Pokud jde o náhradu za pracovní neschopnost žalovaného ve výši 9 720 Kč, ta zákonným srážkám nepodléhá.

6. Pokud jde o část mzdy ve výši 4 600 Kč za měsíc březen 2023, pak prvostupňový soud uvedl, že situace je obdobná. Dle výplatní pásky žalobci za březen 2023 náležela hrubá mzda ve výši 40 000 Kč a čistá mzda ve výši 29 600 Kč. Vyplaceno mu však bylo za březen pouze 25 000 Kč a to dne 20.4.2023. Pokud žalobce uplatňuje doplatek ve výši 4 600 Kč, je jeho nárok důvodný. Žalobce sice zjevně uplatňuje doplatek čisté mzdy, přičemž soud rozhodující o mzdových nárocích vychází vždy z hrubých výdělků.

7. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v řízení plně úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v zaplaceném soudním poplatku a v nákladech právního zastoupení.

8. Rozsudek napadla včasným odvoláním žalovaná do všech výroků z důvodů uvedených pod ustanovením § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Namítá, že pokud je jí prvostupňovým soudem v odůvodnění rozsudku vytýkáno, že nenavrhla žádný důkaz k proplacení záloh mzdy, pak takový závěr je chybný, neboť žalovaná navrhla k důkazu výplatní pásky ve spojení s platbami, kdy je třeba vzít v potaz i výplatnice za jiná období než 3/2023 a 6/2023. Dále prvostupňovému soudu vytýká, že ač dovodil, že byla sjednána hrubá mzda 40 000 Kč měsíčně, kdy jednotlivé měsíční platby uvedené výši nekorespondují, nesprávně přisvědčil argumentaci žalobce, že tento nesoulad je dán proplacením náhrady cestovného a stravného. Dále namítá, že mezi účastníky vznikla dohoda, že pracovní poměr bude ukončen při nástupu do pracovní neschopnosti žalobce ke dni 30. 6. 2023, bylo tak možné vypočítat a vyplatit mzdový nárok předem. Výplata je vázána na práci, nikoliv na vyhotovení výplatní pásky. Žalovaná se výplatou zálohy mzdy odchýlila od zákonem stanovené splatnosti ve prospěch zaměstnance. Postup žalobce je zjevně účelový a nemorální. Žalovaná mu chtěla vycházet vstříc a v době lepší ekonomické prosperity vyplácet zálohy na mzdu, neboť v době horší ekonomické situace mzdu nebyla schopna uhradit včas a řádně. Prvostupňový soud svým rozhodnutím nastolil neúčelnou situaci, kdy žalovaná bude nucena pro odpadnutí právního důvodu vymáhat zaplacené zálohy na mzdu. Žalovaná ze všech důvodů proto navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení.

9. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil. Akcentoval, že žalovaný rezignoval na svou účast u jednání před prvostupňovým soudem, kdy jeho námitky jsou liché. Prvostupňový soud správně zohlednil veškeré výplatní pásky i proběhnuvší platby, kdy správně uzavřel, že výplatu mzdy formou výplaty záloh žalovaná neprokázala. Nepravdivým je tvrzení, že žalovaná vyplatila žalobci předem mzdu a náhradu za pracovní neschopnost, když tyto byla schopna vypočítat, kdy skutečností zůstává, že částka 40 000 Kč vyplacená dne 15. 6. 2023 představovala mzdu za květen 2023. Žalobce se ztotožňuje s podrobným odůvodněním, které provedl soud I. stupně a navrhl odvolacímu soudu, aby napadené rozhodnutí potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Žalovaná se podáním došlým 3. 12. 2024 omluvila z důvodu ekonomiky z nařízeného ústního jednání, shrnula svůj dosavadní procesní postoj a požádala odvolací soud, aby rozhodl v její nepřítomnosti.

11. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., mimo jiné jej tedy přezkoumal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), kdy dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

12. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc v zásadě správně posoudil i po stránce právní. Soud I. stupně své skutkové závěry srozumitelně a přesvědčivě vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku, náležitým způsobem se vyrovnal s námitkami účastníků, které uplatnili v průběhu řízení, když rovněž bezchybně vyložil, které skutečnosti má a které nemá za prokázány a proč. Rozsudek soudu I. stupně, který je pečlivě odůvodněn, tak mohl být dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci.

13. Dlužno uvést, že odvolací soud odstranil nejasnost způsobenou drobnou písařskou chybou uvedenou v žalobě, která nalezla současně odraz v odůvodnění napadeného rozsudku. Žalobce v průběhu ústního jednání odvolacího soudu dne 4. 12. 2024 upřesnil, že pracovní poměr účastníků vznikl ke dni 20. 2. 2023, nikoliv od 2. 2. 2023.

14. Žalovaná v odvolání uplatnila odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., když namítla, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně posoudil i po stránce právní. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí soudu, je nesprávné. Musí jít o takové skutkové zjištění, na jehož základě soud věc posoudil po stránce právní a které je nesprávné v tom smyslu, že nemá oporu v provedeném dokazování. Mezi vadami skutkového zjištění a vadami právního posouzení je úzká vzájemná souvislost. Právní posouzení je nesprávné ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, případně aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, či neaplikuje adekvátní právní normu.

15. Žalovaná předně uplatnila odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu potřebném ke zjištění skutkového stavu, důkazy učinil postupem podle § 122 a násl. o. s. ř. a skutkový děj, který z nich zjistil, je s nimi v souladu. Tento odvolací důvod tak naplněn není.

16. Odvolací soud předně považuje za potřebné vyjádřit se k závěru učiněnému soudem I. stupně ohledně neunesení břemene důkazního žalovanou, pro které nebyla obrana shledána důvodnou.

17. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaná, resp. její právní zástupce, byla předvolána k prvému i druhému nařízenému ústnímu jednání, které se konaly ve dnech 17. 6. 2024 a 15.7.2024, z obou těchto jednání se žalovaná omluvila. Na konci prvého nařízeného jednání konaného dne 17. 6. 2024 prvostupňový soud konstatoval, že jednání odročuje „za účelem výzvy žalované ohledně prokázání toho, že žalovaná vyplácela zálohy dopředu“. Žalovaný reagoval mezi jednáními procesně podáním došlým 14. 7. 2024, které však žádné důkazní návrhy, krom jeho procesního stanoviska k věci samé, neobsahuje.

18. Poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní je upraveno v ustanoveních § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Smyslem citovaných ustanovení je, aby účastníku nebyla odepřena ochrana jeho práva jen proto, že neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno, aniž byl poučen, že ho takové břemeno tíží. Poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soud plní při jednání, popř. při přípravném jednání nařízeném podle § 114c o. s. ř. Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017).

19. Nejvyšší soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů mohou své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytly poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, případně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011).

20. Jak bylo již řečeno, soudní praxe je současně ustálena v závěru, že poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soud plní při jednání, popř. při přípravném jednání nařízeném podle § 114c o. s. ř. Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, uveřejněný pod č. 68/2011 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 1426/2010).

21. Současně ve sporném řízení platí, že soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní (srov. § 101 odst. 2 o. s. ř.). Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům (srov. § 101 odst. 3 o. s. ř.). Ve sporném řízení jde zásadně k tíži nedostavivšího se účastníka, že soud je oprávněn jednat v jeho nepřítomnosti.

22. Bylo tedy na žalované, aby se dostavila k nařízenému jednání, kdy teprve její přítomnost implikovala poskytnutí řádného poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. k tvrzení, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o tom, že žalovaná bude žalobci vyplácet mzdu za odvedenou práci zálohou předem. Tato skutečnost byla mezi účastníky sporná a její zjištění a prokázání mohlo být zásadní pro posouzení toho, zda je nárok žalobou uplatněný důvodný. Zásadně ve sporném řízení platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Žalovanou bylo tedy nutné poučit ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby tvrdila a prokazovala – kdy a jakým způsobem došlo k uzavření takové dohody mezi účastníky pracovního vztahu.

23. Z výše řečeného vyplývá závěr, že poučení žalované ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. nemohlo být žalované, která se nedostavila k jednání, soudem I. stupně účinně poskytnuto, kdy soud I. stupně nebyl oprávněn ani povinen sdělovat potřebná poučení jinak a nebyl ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání. V tomto směru se plně promítá zásada, totiž že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt).

24. Žalovaná na svá procesní práva rezignovala. Za stavu, kdy mezi účastníky řízení byl uzavřen pracovní poměr od 20. 2. 2023 a ukončen dohodou ke dni 30. 6. 2023, lze proto přisvědčit závěru prvostupňového soudu o tom, že naopak žalobci se plně podařilo prokázat, že mzda, jejíž výše byla stanovena mzdovým výměrem ze dne 20. 2. 2023 v částce 40 000 Kč hrubého měsíčně s výplatním termínem 25. dne následujícího měsíce, zčásti za měsíc březen 2023 v rozsahu částky 4 600 Kč žalobci uhrazena nebyla (srov. § 141 odst. 1, 2 zák. práce), jakož i mzda za měsíc červen 2023, náhrada za 10 dnů pracovní neschopnosti v částce 9 720 Kč (srov. § 192 odst. 1, 2 zákoníku práce), vč. náhrady za 59 hodin nevyčerpané dovolené v částce 13 257 Kč (§ 222 odst. 2, 3 zákoníku práci). Požadoval-li žalobce úhradu mzdy v čisté výši, jde tato skutečnost k jeho tíži, žalovaná je povinna provést z přiznané částky patřičné odpočty.

25. Námitku žalované, že chtěla plnit mzdové a další nároky žalobci předem s ohledem na ekonomickou situaci, když jindy hradila se zpožděním, shledává odvolací soud naprosto irelevantní.

26. Lze tedy shrnout, že soud I. stupně po řízení nezatíženém vadami na základě dostatečných skutkových zjištění dospěl ke správným závěrům skutkovým, když zjištěný skutkový stav správně posoudil po stránce právní /§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř./. Žádná z uplatněných odvolacích námitek není způsobilá ovlivnit závěr o důvodnosti žaloby. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně věcně správného nákladového výroku, který je v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.

27. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., jejich náhrada byla přiznána v této fázi řízení úspěšnému žalobci. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou právního zástupce žalobce za dva úkony právní služby spojené s vyjádřením k odvolání a účastí na jednání po 2 740 Kč (§ 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif), ke každému z těchto úkonů ještě náleží paušální náhrada na výdaje advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 tarifu), dále cestovné (os. vozidlem zn. [název], RZ: [SPZ] na trase [místo] – [místo]- [místo] v délce 270 x 2 dle vyhl. č. 398/2023 Sb.) ve výši 4 972,80 Kč, 12 půl hodin promeškaného času v částce 1 200 Kč (§14 vyhl.č.177/1996 Sb.) s navýšením o 21 % sazbu DPH ve výši 2 573,10 (§ 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.) náklady žalobce v odvolacím řízení představují částku 14 825,89 Kč. Tyto náklady žalobce bylo žalovanému za užití § 149 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. uloženo zaplatit k rukám právního zástupce žalobce (výrokem ad II/).