o 48 282,93 Kč s příslušenstvím

I. Předmět řízení a napadený rozsudek

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 48 282,93 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 48 282,93 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 2 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v období září 2020 do června 2022 nerovným odměňováním ze strany žalovaného jako jeho zaměstnavatele. Dle žalobních tvrzení žalobce pracoval pro žalovaného v atrakčním obvodu Sběrný přepravní uzel („SPU“) [adresa] na pozici řidiče. Srovnatelnému zaměstnanci [jméno FO], který pracoval na stejné typové pozici a ve stejném tarifním stupni na území [adresa], byla oproti žalobci v daném období vyplácena o několik tisíc Kč vyšší základní tarifní mzda (rozdíl pro jednotlivé měsíce žalobce podrobně specifikoval). Dle žalobce tento rozdílný přístup k zaměstnancům v rámci odměňování není v souladu se zákoníkem práce a v něm vyjádřenou zásadou rovného zacházení se všemi zaměstnanci a rovného odměňování. Jedná se o obdobný případ, jaký řešily Nejvyšší a Ústavní soud v rozhodnutích sp. zn. [spisová značka] a I. ÚS 2820/20. Žalovaný při stanovování tarifní mzdy svých zaměstnanců nepřípustně zohledňoval sociálněekonomické podmínky v místě výkonu práce a jeho systém odměňování nebyl transparentní a umožňoval libovůli zaměstnavatele. Žalobce z těchto důvodů nárokuje zaplacení částky 48 282,93 Kč s příslušenstvím představující rozdíl mezi jím dosaženou základní tarifní mzdou za výše uvedené období (při zohlednění skutečně odpracované doby) a základní tarifní měsíční mzdou srovnatelného zaměstnance pana [jméno FO]. V průběhu řízení žalobce označil dalšího srovnatelného zaměstnance [jméno FO], který je rovněž odměňován vyšší tarifní mzdou oproti žalobci i panu [jméno FO], přestože pracuje na stejné pozici.

3. Žalovaný v řízení navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že žalobcova mzda byla stanovena v souladu s právními předpisy i vnitřními předpisy žalovaného – do výše mzdy konkrétních zaměstnanců se promítají předpoklady a požadavky na výkon práce, složitost, odpovědnost a namáhavost práce, ale i podmínky jednotlivých pracovišť, na nichž je práce vykonávána. Ty se na jednotlivých pracovištích mohou odlišovat i u zaměstnanců zařazených na stejnou pracovní pozici. Žalobcem označení zaměstnanci [jméno FO] a [jméno FO] měli oproti žalobci vyšší mzdu nikoliv proto, že pracovali na území [adresa], ale proto, že nevykonávali stejnou práci či práci stejné hodnoty. Práce řidiče na SPU [adresa] se vyznačuje vyšší složitostí, odpovědností a namáhavostí oproti práci řidiče na SPU [adresa]: SPU [adresa] je výjimečným pracovištěm, kde je rozsáhlý areál v [adresa] tvořen souborem několika budov a sestává z více pracovišť se svými výměništi, v nichž dochází k nakládce a vykládce nákladních předmětů do nebo z vozidel; součástí SPU [adresa] je nadto detašované pracoviště v [adresa]. Řidiči vždy musí podle platného jízdního řádu postupně objet požadovaná pracoviště, vždy připravit k manipulaci zdvižné čelo a naložit danou část poštovního materiálu a nakonec musí přistavit vozidlo k zastávce centrální uzamykání. SPU [adresa] oproti tomu zahrnuje areál s jedinou budovu, kde řidič na jednom místě naloží/vyloží veškerý materiál, a detašované pracoviště vzdálené cca 500 m; jedná se zde o srozumitelný a jednoduchý systém. [jméno FO] a [jméno FO] oproti žalobci vykonávali práci s větším množstvím zastávek a zajišťovaných nakládek a vykládek. Také jezdili převážně kratší trasy v hustém pražském provozu, který se vyznačuje rovněž vyšší nehodovostí, zatímco žalobce pracoval v menším městě ([adresa]) a jeho okolí a jeho pravidelný režim zahrnoval delší trasy do menších obcí. Oba uvedení zaměstnanci měli rovněž oproti žalobci delší praxi a vykonávali na rozdíl od něj celonoční směny. [jméno FO] nadto vykonával práci i s vyšší intenzitou, kdy v rozhodném období vykonal 5 847 jízd oproti 3 383 jízdám u žalobce.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, v jehož rámci vyšel z listinných důkazů, zjistil, že žalobce od [datum] do [datum] pracoval pro žalovaného na pozici řidiče na pracovišti SPU [adresa]. Žalobce pracoval v nerovnoměrně rozvržené pracovní době s různými časy začátku a konce pracovní doby, v ranních a odpoledních směnách, přičemž část směn byla konána v noci, kdy žalobce začínal práci mezi 2:00 a 5:00 hod.; celonoční směny nevykonával, v žalovaném období nevykonal žádnou směnu v neděli. V tomto období realizoval 825 jízd ve městě [adresa], 20 jízd nad 100 km, 417 jízd zasahujících do času mezi 22:00 a 4:00 hod. Prováděl konkrétně trasy v rámci [adresa] s 4 až 6 zastávkami na trase. Žalobcova základní tarifní mzda činila do března 2021 částku 25 280 Kč měsíčně a od dubna 2021 částku 26 420 Kč měsíčně.

5. K zaměstnancům žalovaného panu [jméno FO] a panu [jméno FO] soud prvního stupně zjistil, že byli zařazeni na stejnou typovou pozici a do téhož tarifního stupně jako žalobce, působili však na pracovišti SPU [adresa]. Pan [jméno FO] byl u žalovaného zaměstnán od [datum] do [datum]. Pracoval v ranních, odpoledních a nočních směnách, které se mu zpravidla střídaly po týdnu; pravidelně vykonával noční směny mezi 22:00 a 6:00 hod. a v žalovaném období vykonal 11 nedělních směn. V žalovaném období vykonal 1 512 jízd v rámci [adresa], 36 jízd nad 100 km, 824 jízd zasahujících do času mezi 22:00 a 4:00 hod. Prováděl jízdy na trasách mezi jednotlivými pracovišti v rámci [adresa], ale i mimo [adresa]. Jeho základní tarifní mzda činila do března 2021 částku 28 270 Kč měsíčně a od dubna 2021 částku 29 030 Kč měsíčně. Pan [jméno FO] je u žalovaného zaměstnán od [datum]. Pracoval v odpoledních a nočních směnách, které se mu zpravidla střídaly po týdnu; v žalovaném období vykonal 10 nedělních směn. V žalovaném období vykonal 5 847 jízd, z toho 2 981 v rámci [adresa] jízd nad 100 km, 574 jízd zasahujících do času mezi 22:00 a 4:00 hod. Prováděl zejména jízdy v rámci [adresa]. Jeho základní tarifní mzda činila do března 2021 částku 28 610 Kč měsíčně a od dubna 2021 částku 29 360 Kč měsíčně.

6. K podmínkám pracovišť žalobce a srovnávaných zaměstnanců soud prvního stupně dále porovnal domácí řády SPU [adresa] a SPU [adresa] a mj. popsal z nich vyplývající postup nakládky a vykládky. Shrnul pak, že řidiči SPU [adresa] obsluhují 5 výměnišť, mezi nimiž musí řidiči přejíždět. V [adresa] se nakládá na jednom místě, jedné rampě. Za žalované období dále bylo v [adresa] evidováno 26 753 dopravních nehod, zatímco v [adresa] 11 786 dopravních nehod. Hustota provozu v [adresa] dosahovala v daném období oproti [adresa] vyšší intenzity co do počtu motorových vozidel na 1 000 obyvatel.

7. K systému odměňování zaměstnanců u žalovaného pak bylo zjištěno, že se opírá o zařazení zaměstnanců do typových pozic a v jejich rámci do tarifního stupně, pro nějž je stanoveno rozmezí minimální a maximální tarifní mzdy. Systém typových pozic je určen na základě komplexního analytického hodnocení prací dle metodické příručky [podezřelý výraz]. Individuální rozhodování o výši tarifní mzdy konkrétních zaměstnanců pak na úrovni jednotlivých pracovišť žalovaného realizují vedoucí zaměstnanci v rámci přiděleného objemu mzdových prostředků na základě hodnocení jednotlivých zaměstnanců dle směrnice Systém hodnocení zaměstnanců.

8. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle § 16, § 109, § 110 a § 265 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce („zák. práce“) a s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. [spisová značka]). Dospěl k závěru, že žalobcem vykonávaná práce nebyla stejnou prací či prací stejné hodnoty jako práce zaměstnanců [adresa]. Za rozhodující odlišnost považoval předně skutečnost, že žalobce měl k počátku rozhodného období pouze 2 roky praxe, zatímco pan [jméno FO] let a pan [jméno FO] 8 let. Délka praxe je přitom legitimním důvodem pro odlišné odměňování, neboť zkušený zaměstnanec provádí práci rychleji a efektivněji, a tedy přináší žalované větší hodnotu práce. Soud prvního stupně přitom nepřisvědčil tvrzení žalobce, že žalovaný délku praxe u svých zaměstnanců nezohledňoval, o čemž měla svědčit vyšší mzda pana [jméno FO] oproti panu [jméno FO] – ani uvedení zaměstnanci totiž nebyli odměňováni stejně a jejich práce se navzájem lišila např. co do počtu celonočních směn. Porovnání uvedených dvou zaměstnanců navíc v nynějším řízení není úkolem soudu.

9. Další podstatné odlišnosti mezi prací žalobce a zaměstnanců [jméno FO] a [adresa] spatřoval soud prvního stupně v procesu nakládky a vykládky na SPU, charakteru samotných jízd a rozvržení pracovní doby: SPU [adresa] se skládalo z pěti budov a řidiči zde museli dbát na správnost a efektivnost nakládky a vykládky, zajížděli pravidelně k více výměništím s různými pravidly a častěji couvali s velkým vozidlem k příslušným rampám. Oproti tou žalobce zajížděl pravidelně k jedné budově a na jedné rampě mu celé přepravované zboží bylo naloženo či vyloženo. Žalobce také vykonával jízdy s delšími přejezdy a méně zastávkami, na kterých by manipuloval s přepravovaným zbožím a méně často během jedné směny zajížděl na SPU k nakládce a vykládce. Tyto okolnosti činily práci pana [jméno FO] složitější a odpovědnější ve srovnání s žalobcem. Jejich vlivem stejně jako vlivem manipulace vozidla v intravilánu [adresa] pak čelili rovněž většímu stresu. Zaměstnanci [jméno FO] a [jméno FO] také konali oproti žalobci kratší přejezdy s několika zastávkami, a tedy častěji vystupovali z vozidla a nastupovali do něj a manipulovali se zásilkami, což jejich práci činilo fyzicky náročnější, Žalobce rovněž provedl méně jízd ve velkém městě s hustým provozem. Jízda ve velkém městě, v městských ulicích a hustém provozu je přitom psychicky náročnější a složitější. Žalobce dále nevykonal žádnou celonoční směnu a v jeho jednotlivých směnách zpravidla práce v noci nepřesahovala 4 hodiny, zatímco zaměstnanci [jméno FO] a [jméno FO] konali celonoční směny pravidelně; žalobce vykonal též nižší počet jízd v noci. Pan [jméno FO] a [jméno FO] na rozdíl od žalobce konali i směny v neděli. Rovněž co do rozvržení pracovní doby tedy pan [jméno FO] a [jméno FO] pracovali v náročnějších podmínkách.

10. K systému odměňování u žalovaného soud prvního stupně dodal, že žalovaný mzdy svých zaměstnanců stanovoval s ohledem na náročnost, odpovědnost a složitost práce, se kterou souvisí náplň práce, pracovní prostředí a pracovní podmínky. Základní mzda může být zaměstnancům na stejné typové pozici a tarifním stupni stanovena odlišně v rámci stanoveného rozpětí, odlišují-li se v kritériích dle § 110 zák. práce. V projednávaném případě přitom žalovaný prokázal důvody pro odlišné odměňování žalobce a jím označených zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO], kteří nebyli s žalobcem srovnatelní. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl.

11. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšnému žalovanému. Výši nákladů žalovaného vypočetl s odkazem na vyhl. č. 254/2015 Sb.

II. Odvolání žalobce a vyjádření žalovaného

12. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, které následně doplnil podáním z [datum]. Žalobce uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Po podrobném shrnutí své argumentace v řízení před soudem prvního stupně a napadeného rozsudku předně zdůraznil účel Směrnice Rady 75/117/EHS jakož i § 110 zák. práce, za nějž považuje mj. omezení libovůle zaměstnavatele v rámci odměňování srovnatelných zaměstnanců a ochranu práv zaměstnanců. Namítl pak, že soud prvního stupně v napadeném rozsudku argumentuje tak, že jakákoliv nesrovnatelnost práce žalobce a srovnatelných zaměstnanců – byť spořívající v tom, že žalobce vykonával v některém ohledu práci složitější – znamená neúspěch žalobce. Takový přístup by však znemožnil jakémukoliv zaměstnanci domáhat se náhrady škody z důvodu nerovného odměňování, a naopak umožnil zaměstnavatelům libovůli v odměňování. Není totiž možné, aby 2 zaměstnanci dělali naprosto totožnou práci. Žalobce má tedy za to, že soud prvního stupně nesprávně vyložil § 110 zák. práce. V této souvislosti žalobce rovněž odkázal na rozsudky Městského soudu v Praze v obdobných věcech [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka], v nichž odvolací soud shledal důvodnými nároky jiných řidičů proti [právnická osoba] mj. s poukazem na to, že prakticky nikdy není možné nalézt dva totožné zaměstnance a že práce řidičů je rozmanitá, což bez dalšího neznamená, že se jedná o práci rozlišné hodnoty.

13. Dále se žalobce podrobně vyjádřil k jednotlivým skutečnostem, v nichž soud prvního stupně spatřoval důvody pro odlišné odměňování. K otázce rozvržení pracovní doby žalobce připomněl, že pracoval v nočním režimu i o víkendech a jeho směny byly rozvrženy nepravidelně – během žalovaného období téměř každý pracovní den žalobce začínal i končil v jinou denní dobu. Srovnatelní zaměstnanci měli oproti tomu podstatně pravidelnější počátky i konce směn, a nadto není pravdou, že by konali celonoční směny zahrnující celou dobu mezi 22:00 a 6:00. U žalobce přitom vlivem nepravidelných směn docházelo oproti srovnatelným zaměstnancům k výraznějšímu narušení spánkového rytmu a tento režim tak měl horší vliv na jeho zdravotní stav a hrozilo u něj vyšší riziko mikrospánku.

14. K otázce délky praxe žalobce namítl, že ta musí mít relevantní vztah k vykonávané práci a její zohledňování pro účely rozdílného odměňování musí být legitimní. Délka praxe může být diferenciačním kritériem jen tehdy, je-li podmínkou výkonu konkrétní práce či zárukou lepších znalostí a schopností významných pro výkon práce. Podle těchto pravidel není skutečnost, že pan [jméno FO] měl oproti žalobci delší praxi, relevantní. Žalovaný totiž neprokázal, v čem konkrétně se delší praxe promítala do vyšší složitosti, odpovědnosti či výkonnosti; žalobce si nedokáže představit, že by osoba pracující na pozici řidiče mohla vykonávat práci kvalitněji či efektivněji pouze v důsledku delší praxe. Po dosažení určité úrovně zkušeností se schopnosti významné pro výkon práce již dále zásadně nezvyšují. Žalobce rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 627/2021, podle nějž stanoví-li zaměstnavatel určitou podmínku pro určitou skupinu zaměstnanců, je povinen tuto podmínku s ohledem na zásadu rovného zacházení vůči nim stejně uplatňovat. Pokud však žalovaný nezohledňuje kritérium délky praxe mezi srovnatelnými zaměstnanci navzájem, nelze toto kritérium shledat relevantním ani ve vztahu k žalobci.

15. K otázce typu prováděných jízd a podmínek pracovišť žalobce uvedl, že vykládka a nakládka na výměništích SPU [adresa], resp. SPU [adresa], je pro zaměstnance obou výměnišť rutinní – nakládka probíhá tak, že řidič přijede k příslušné rampě a nakládku provádí zásadně jiný zaměstnanec. Z nutnosti zajet v [adresa] k více rampám tedy nelze vyvozovat vyšší složitost práce řidičů. Za relevantní žalobce nepovažuje ani argument intenzitou a složitostí provozu v [adresa] za situace, kdy žalovaný zároveň tvrdí, že zaměstnanci [jméno FO] a [jméno FO] pracovali v noci, tj. v čase, kdy je provoz nižší. Nehodovost pak žalobce považuje za externí faktor, ze kterého nevyplývá vyšší rizikovost jízdy v [adresa]. Veličiny jako hustota provozu, nehodovost, počet objížděk a uzavírek či světelných křižovatek, počet chodců, cyklistů apod. nadto představují proměnlivé veličiny, které se mohou lišit na jednotlivých trasách. Stejně tak nelze různou složitost práce dovozovat z délky tras či z jejich městského či mimoměstského charakteru.

16. Žalobce uzavřel, že on i srovnatelní zaměstnanci byli po celé rozhodné období zařazeni na stejnou typovou pozici a do stejného tarifního stupně, všichni vykonávali pracovní činnost se stejnou náplní, pracovali v nočních směnách a o víkendech a jejich režim zahrnoval jak městský, tak meziměstský provoz. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

17. Žalovaný se k podanému odvolání vyjádřil při jednání odvolacího soudu a odkázal na svou argumentaci uplatněnou v řízení před soudem prvního stupně. Zdůraznil pak, že v řízení bylo prokázáno, že práce žalobce a zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO] je odlišná, a to zejména s ohledem na rozdíly v délce praxe, v rozvržení pracovní doby a v organizaci nakládky a vykládky a ve vztahu k panu [jméno FO] rovněž v intenzitě práce. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

III. Posouzení věci odvolacím soudem

18. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

19. Soud prvního stupně správně a v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav a správně jej posoudil též po právní stránce.

20. Soud prvního stupně správně uplatněný nárok žalobce posuzoval podle § 16, § 109 a § 110 zák. práce jako nárok z náhrady škody způsobené tvrzeným nerovným odměňováním. Odvolací soud ve vztahu k tomuto nároku nejprve na obecné úrovni připomíná, že podle ustálené rozhodovací praxe soudů je pro posouzení otázky, zda zaměstnavatel při odměňování svých zaměstnanců za práci zajistil rovné zacházení se všemi zaměstnanci (zásadu rovného odměňování) ve smyslu § 16 odst. 1 a § 110 zák. práce, vždy třeba posuzovat zaměstnance nacházející se ve stejném či srovnatelném postavení či situaci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2392/2023, a tam citovaná rozhodnutí). Výše případné škody způsobené porušením zásady rovného odměňování se určuje jako rozdíl mezi mzdou zaměstnance, kterému byla v rozporu se zásadou rovného zacházení stanovena vyšší mzda než postiženému zaměstnanci, který vykonává stejnou práci či práci stejné hodnoty, a mzdou postiženého zaměstnance (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2000/2024). Prací stejnou či stejné hodnoty je práce shodující se (srovnatelná) z hlediska všech komparačních kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, jinak o stejnou práci, resp. práci stejné hodnoty nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3628/2018, či jeho rozsudek z 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 627/2021).

21. Povinnost rovného odměňování se vztahuje na případy zaměstnanců, jejichž práce je z hlediska daných kritérií srovnatelná (podobná). Prakticky nikdy totiž nelze nalézt dva úplně totožné zaměstnance, jejichž práce by se ve všech kritériích dle § 110 zák. práce dokonale a bezezbytku shodovala. Jinak řečeno, přestože platí, že pro závěr o nesrovnatelnost zaměstnanců postačuje odlišnost, byť jen v jediném z kritérií stanovených v § 110 zák. práce, taková odlišnost musí dosahovat relevantní intenzity (srov. k tomu rozsudek Městského soudu v Praze z 3. 9. 2025, č. j. 62 Co 202/2025-124). Z hlediska zásady rovného odměňování také nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec vykonává práci (k tomu srov. rozsudek zdejšího soudu z 27. 2. 2018, č. j. 30 Co 8/2018-193, a rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018). Posuzování stejné práce nebo práce stejné hodnoty podle § 110 odst. 1 zák. práce také není omezeno na výkon práce ve stejném časovém období (viz usnesení Nejvyššího soudu z 16. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3521/2023).

22. Judikatura Nejvyššího soudu již dále mj. vysvětlila, že je věcí dispoziční volnosti postiženého zaměstnance, se kterým zaměstnancem (či se kterým z více zaměstnanců) pobírajícím vyšší mzdu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty se bude „poměřovat“ a jakou výši náhrady škody po zaměstnavateli v těchto mezích uplatní. Uplatnění nároku zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného zacházení nijak nebrání, pokud by další zaměstnanci téhož zaměstnavatele za práci stejnou či stejné hodnoty pobírali mzdy ještě nižší než žalující zaměstnanec (k obojímu srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2000/2024). Pokud nicméně v řízení vyjde najevo, že tvrzeně postižený zaměstnanec se „poměřuje“ s někým, kdo není zaměstnancem vykonávajícím stejnou práci či práci stejné hodnoty, vede to bez dalšího k zamítnutí žaloby (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3976/2013, či z 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 436/2016, a obdobně též usnesení Ústavního soudu z 14. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 672/22).

23. Nárok zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného odměňování uplatňovaný v občanském soudním řízení má soukromoprávní povahu. Účelem tohoto řízení je tak zjištění, zda tento nárok vznikl, není jím však naopak komplexní přezkum férovosti a transparentnosti systému odměňování u toho kterého žalovaného zaměstnavatele. Pokouší-li se tak žalobce část své argumentace v průběhu řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení vést proti systému odměňování [právnická osoba] jako celku a zaměřovat se na porovnání mezd jiných zaměstnanců navzájem mezi sebou, nemá tato jeho argumentace pro posouzení důvodnosti jeho nároku význam. Stručně řečeno, pro úspěch žaloby v projednávané věci není zásadní, zda je systém odměňování zaměstnanců žalovaného jako celek souladný s § 110 zák. práce. Zásadní je, zda došlo k takovému porušení § 110 zák. práce ze strany žalovaného (ať už případně plynoucímu ze systémové, či individuální chyby), které by způsobilo žalobci škodu spočívající v nižším odměňování oproti jiným, žalobcem označeným, zaměstnancům žalovaného vykonávajícím stejnou práci či práci stejné hodnoty.

24. Odvolací soud nesouhlasí ani s argumentem žalobce, že jednotlivá kritéria stanovená v § 110 zák. práce mohou odůvodnit rozdílné odměňování jen tehdy, jsou-li zaměstnavatelem uplatněna na základě transparentních pravidel, která by byla zaměstnancům předem známa. Takový výklad by směřoval k ukládání povinnosti zaměstnavatelům, kterou dosud podle platného práva nemají. Zaměstnavatelé obecně nejsou povinni podrobně vysvětlovat, proč s určitým zaměstnancem sjednali, případně mu stanovili nebo určili, mzdu právě v té výši, v jaké se tak stalo, či ji dokonce vypočítávat podle nějakého předem stanoveného matematického vzorce založeného např. na předpokládané kvantitě pracovních výkonů. Do výše mzdy se promítá řada úvah zaměstnavatele týkajících se nejen konkrétního zaměstnance, jeho předpokladů, kvalifikace, zkušenosti apod., ale především potřebnosti a přínosnosti dané práce pro zaměstnavatele, ekonomické situace zaměstnavatele, situace na trhu práce apod. Nepokládá-li zaměstnanec výši mzdy za přiměřenou své práci, nemusí pracovní smlouvu uzavřít a následně může kdykoli rozvázat pracovní poměr výpovědí. Tím není pochopitelně nijak zpochybněno pravidlo § 110 odst. 1 zákoníku práce, že za práci stejnou nebo stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda. Dosah této normy nicméně nelze výkladem rozšiřovat tak, že by soud komplexně a obecně přehodnocoval systém odměňování zaměstnavatele, či dokonce určoval, jaká má být absolutní výše mzdy či jaký má být rozdíl ve výši mzdy mezi zaměstnanci, kteří stejnou práci (práci stejné hodnoty) nevykonávají.

25. Soud prvního stupně se v řízení v souladu s uvedenými východisky zabýval otázkou, zda práce žalobce a zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO] byla stejnou prací či prací stejné hodnoty z hlediska kritérií stanovených v § 110 zák. práce, či nikoliv. Dospěl pak ke správnému závěru, že se o srovnatelnou práci nejednalo.

26. Za zásadní pro projednávanou věc považuje odvolací soud konkrétně odlišnost v délce praxe srovnávaných zaměstnanců. Z provedeného dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že žalobce byl u žalovaného zaměstnán od [datum], zatímco pan [jméno FO] od [datum] a pan [jméno FO] od [datum]. V průběhu žalovaného období (září 2020 až červen 2022) tedy praxe žalobce postupně narostla z cca 1 roku a 8 měsíců na cca 3 roky a 6 měsíců. Oproti tomu ve stejném období činila praxe pana [jméno FO] let a 8 měsíců až 38 let a 6 měsíců a praxe pana [adresa] let až 9 let a 10 měsíců. Pan [jméno FO] i pan [jméno FO] tedy v žalovaném období měli podstatně vyšší zkušenosti s prací na pozici řidiče u žalovaného.

27. Jak připomněl Nejvyšší soud v rozsudku z [datum], sp. zn. [spisová značka], kritérium délky praxe je široce využívané a obecně vychází z toho, že délka praxe jde ruku v ruce se zkušeností a zkušenost umožňuje zaměstnanci vykonávat jeho pracovní povinnosti lépe. Přesto bude objektivita tohoto kritéria záviset na okolnostech každého případu, tedy zejména zda existuje vztah mezi povahou vykonávané práce a zkušeností získanou výkonem této práce. Žalobci lze tedy přisvědčit v tom ohledu, že délka praxe nemůže být za kritérium odůvodňující odlišné odměňování považována paušálně a bez dalšího, ale jen tehdy, má-li praxí získaná zkušenost relevantní vztah k vykonávané práci. Současně se ovšem s žalobcem nelze ztotožnit v názoru, že by delší praxe mohla odůvodnit vyšší odměňování pouze tehdy, pokud bude zárukou lepších znalostí a schopností významných pro výkon práce, nebo že by bylo na zaměstnavateli, aby v řízení prokázal, jak se delší praxe promítla do vyšší složitosti, odpovědnosti či výkonnosti konkrétních zaměstnanců. Odvolací soud zohledňuje výše citovaný právní názor Nejvyššího soudu, jakož i skutečnost, že § 110 odst. 5 zák. práce považuje za přípustná kritéria pro odlišné odměňování mj. i pracovní schopnosti a pracovní způsobilost. Vychází proto z toho, že délka praxe může odůvodnit vyšší rozdíl v odměňování tehdy, pokud má získaná zkušenost vzhledem k povaze vykonávané práce alespoň potenciál umožnit zaměstnanci lepší výkon jeho pracovních povinností, či jinak řečeno, pokud k němu podle obvyklých zkušeností zpravidla vede. Není tedy třeba, aby s vyšší praxí byla spojena jistota, že se vždy promítne do odlišnosti ve zbývajících kritériích stanovených v § 110 zák. práce, ani aby v konkrétním případě bylo postaveno najisto, že k takovému promítnutí u konkrétního zaměstnance došlo.

28. V případě práce řidiče u žalovaného má dle odvolacího soudu délka praxe relevantní vztah ke kvalitě plnění pracovních povinností, byť v limitované míře: získané zkušenosti se u řidiče projeví především v samotných řidičských schopnostech, orientaci v obsluhovaném území a znalosti dopravy v něm, jakož i ve znalosti a zvládnutí procesů spojených s nakládkou a vykládkou. Nejedná se tedy o práci, v níž by se zaměstnanec zpravidla spolu s nabíranými zkušenostmi zlepšoval v průběhu celé kariéry, lze však vycházet z toho, že tyto zkušenosti budou mít zpravidla pozitivní vliv na kvalitu výkonu práce v prvních několika letech. Jinak řečeno, odvolací soud považuje za legitimní, aby žalovaný odměňoval vyšší mzdou zkušeného řidiče oproti řidiči „začátečníkovi“ (řidiči v několika prvních letech výkonu praxe), zatímco při srovnávání více zkušených řidičů mezi sebou již rozdíl v délce praxe v odměňování nemůže hrát roli.

29. V nyní projednávané věci se jedná právě o situaci, kdy žalobce v žalovaném období dosud nebylo možno považovat za zkušeného řidiče, neboť vykonával teprve první roky zaměstnání na dané pozici u žalovaného. Soud prvního stupně proto zcela správně shledal, že označil-li žalobce v řízení srovnávané zaměstnance pana [jméno FO], kteří naopak v této době již zkušenými řidiči byli, nejedná se o zaměstnance srovnatelné čili zaměstnance vykonávající stejnou práci či práci stejné hodnoty. Odlišnost v pracovních schopnostech a pracovní způsobilosti těchto zaměstnanců ve smyslu § 110 odst. 5 zák. práce opravňovala žalovaného k tomu, aby uvedeným zaměstnancům stanovil vyšší tarifní mzdu oproti žalobci.

30. Uvedený závěr odvolací soud shledal postačujícím pro potvrzení napadeného rozsudku, neboť podle výše citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pro závěr o nesrovnatelnost zaměstnanců postačuje odlišnost, byť jen v jediném z kritérií stanovených v § 110 zák. práce. Odvolací soud již proto věcně nepřezkoumával správnost dalších dílčích právních závěrů soudu prvního stupně ohledně relevance odlišností mezi žalobcem a zaměstnanci [jméno FO] a [jméno FO] vyplývajících z odlišných podmínek pracovišť a odlišného rozvržení pracovní doby.

IV. Závěr a náklady odvolacího řízení

31. Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil včetně správného nákladového výroku, ohledně něhož lze zcela odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku.

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., přičemž právo na jejich náhradu přiznal žalovanému, který byl v odvolacím řízení plně úspěšný. Náklady žalovaného v odvolacím řízení činí celkem 900 Kč a sestávají z paušální náhrady hotových výdajů za 2 úkony žalované podle § 2 odst. 3 písm. b) a c) vyhl. č. 254/2015 Sb. (příprava účasti na jednání, účast na jednání odvolacího soudu [datum]). O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.