o 101 508 Kč s příslušenstvím

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem rozhodl, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 101 508 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení celkové částky 101 508 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora. Žalobkyně spatřovala nesprávný úřední postup v nedůvodném a nepřiměřeně dlouhém exekuční řízení u Městského soudu [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (Exekutorský úřad [adresa], exekutorka [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], sp. zn. [spisová značka]). Tímto nesprávným úředním postupem žalobkyni vznikla a) újma majetková i nemajetková ve výši 96 508 Kč (náklady právního zastoupení ve výši 4 508 Kč, nemajetková újma ve výši 20 000 Kč spočívající v tom, že nemohla disponovat se svými peněžními prostředky na spořících účtech a nemajetková újma ve výši 72 000 Kč, spočívající v tom, že nemohla řídit své motorové vozidlo) a b) nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného u Městského soudu [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Dále uvedla, že exekuční řízení bylo nedůvodné, neboť bezprostředně poté, co se dozvěděla o zahájení exekuce, podala dne 20. 6. 2022 návrh na zastavení exekuce, neboť jí žádný dluh na výživném vůči nezletilému synovi nevznikl. Exekuce tak byla ve věci žalobkyně vedena od 26. 5. 2022 do 22. 8. 2023, tedy 15 měsíců. V rámci vedené exekuce byly v exekučním řízení vydány exekuční příkazy, které byly vydány dne 12. 6. 2022, dne 16. 6. 2022 a dne 17. 6. 2022 byly pravomocně zrušeny na základě vyrozumění o ukončení exekučního řízení ze dne 22. 8. 2023. Na těchto účtech měla žalobkyně finanční hotovost ve výši 55 000 Kč a cenné papíry v hodnotě 7 500 Kč. Z důvodu, že žalobkyně v uvedené době nemohla s těmito finančními prostředky nakládat, tedy používat je k běžnému platebnímu styku, požaduje nemajetkovou újmu ve výši 20 000 Kč. Dále dne 12. 6. 2022 vydala pověřená exekutorka exekuční příkaz čj. [spisová značka], kterým postihla řidičské oprávnění žalobkyně. Přestože neexistuje proti uvedenému exekučnímu příkazu opravný prostředek, podala žalobkyně dne 11. 7. 2022 návrh na zastavení exekuce způsobem provedení zadržení řidičského oprávnění, o kterém exekutorka nerozhodla. I tento příkaz byl pravomocně zrušen vyrozuměním o ukončení exekuce dne 22. 8. 2023. V důsledku uvedeného proto žalobkyně byla omezena ve své možnosti řídit osobní motorové vozidlo od 12. 6. 2022 do 22. 8. 2023, což jí velmi komplikovalo její životní situaci. Za každý měsíc, kdy žalobkyně nemohla řídit své motorové vozidlo, proto požaduje zadostiučinění ve výši 4 800 Kč měsíčně, tedy celkem za uvedené období částku 72 000 Kč, jakožto nemajetkovou újmu. Naposledy pak žalobkyně nárokovala částku 5 000 Kč za nepřiměřenou délku exekučního řízení vedeného před Městským soudem [adresa], pod sp. zn. [spisová značka].

3. Žalovaná nárok neuznala. K nároku na náhradu nákladů právního zastoupení žalovaná uvedla, že se nejedná o náklady, které by žalobkyně vynaložila na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Exekuce byla proti žalobkyni vedena zcela oprávněně podle vykonatelného exekučního titulu, když žalobkyně jakožto povinná měla dluh vůči oprávněnému (svému synovi) na výživném, přičemž exekuce byla zastavena z důvodu, že oprávněný nechtěl vést proti své matce nadále exekuci. V exekučním řízení nebyl shledán ani nesprávný úřední postup exekutora, či exekučního soudu. Obdobně se pak žalovaná vyjádřila i k nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 20 000 Kč z důvodu nemožnosti nakládat s peněžními prostředky a účty u [právnická osoba] a [právnická osoba] a k nároku ve výši 72 000 Kč uplatněném z titulu nemožnosti řídit své vozidlo, neboť i zde podle žalované chybí odpovědnostní titul, když exekuce byla proti žalobkyni nařízena, vedena a provedena v souladu s příslušnými právními předpisy. Pokud jde o nárok žalobkyně na nemajetkovou újmu ve výši 5 000 Kč z důvodu nepřiměřené délky podkladového řízení, žalovaná uvedla, že celková délka exekučního řízení činila 14 měsíců, přičemž, jak soudní exekutorka, tak exekuční soud nebyly v exekuci nečinní. Délka exekučního řízení byla zcela přiměřená.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, vzal za zjištěné, že dne 23. 5. 2022 byla soudu podána žádost o pověření a nařízení exekuce, a to z důvodu návrhu oprávněného [jméno FO] (syn žalobkyně) zastoupeného otcem [jméno FO] na podkladě exekučního titulu – rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 12.3.2020, čj. [spisová značka] pro částku 5 480 Kč – nedoplatek na výživném za březen 2022 až květen 2022 a pro částku běžného výživného ve výši 2 000 Kč od června 2022 do budoucna. Městský soud v [adresa] dne 26. 5. 2022 pověřil vedením a provedením exekuce [tituly před jménem] [jméno FO]. Dne 28. 6. 2022 byl podán návrh na zastavení exekuce povinnou. Dne 11. 7. 2022 se vyjádřil oprávněný tak, že se zastavením exekuce nesouhlasí. Dne 21. 7. 2022 povinná doplnila podklady. Povinná i oprávněný byly soudem vyzváni k doplnění dalších podkladů. Dne 13.9.2022 zaslala povinná požadované podklady s tím, že současně soudu poslala i kopii žaloby na zrušení výživného ze dne 20. 6. 2022. Přípisem ze dne 16. 9. 2022 činil soud dotaz na opatrovnický soud, týkající se žaloby o zrušení vyživovací povinnosti. Dne 20. 9. 2022 podala povinná stížnost na jednání exekutorky. Na stížnost povinné reagoval soud podáním ze dne 26. 9. 2022. Přípisem ze dne 21. 9. 2022 sděloval oprávněný [tituly před jménem] [jméno FO], že žádá, aby exekuce byla zastavena. Tento návrh předložila povinná dne 27. 9. 2022. Usnesením ze dne 19. 10. 2022 vyzval soud oprávněného ke sdělení rozhodných skutečností (týkající se zejména nákladů exekučního řízení). Městský soud v [adresa] rozhodl usnesením ze dne 7. 2. 2023 o částečném zastavení exekuce v rozsahu vymáhaného dlužného a běžného výživného, návrh povinné na částečné zastavení exekuce nařízené pro vymožení exekučních nákladů zamítnul a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s částečným zastavením exekuce (výrok I. o částečném zastavení exekuce nabyl právní moci dne 19. 5. 2023). Proti tomuto usnesení podala dne 6. 3. 2023 povinná odvolání, které doplnila dne 29. 5. 2023 a následně byla věc předložena Krajskému soudu v [adresa] dne 29. 6. 2023. Usnesením ze dne 19.7.2023 byla exekuce zastavena. Usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 21. 8. 2023 bylo odvolací řízení zastaveno. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 9. 2023. Z exekučního spisu bylo soudem I. stupně zjištěno, že dne 10. 6. 2022 vydala exekutorka exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů. Dne 12. 6. 2022 vydala exekutorka exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky. Dne 17. 6. 2022 vydala exekutorka exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinné z účtu u peněžního ústavu. Z úředního záznamu ze dne 20.6.2022 vyplynulo, že povinná výživné uhradila a syn již nestuduje, tudíž k němu nemá vyživovací povinnost a bude podávat návrh na zastavení exekuce. Dne 20. 6. 2022 vydala exekutorka exekuční příkaz k provedení exekuce pozastavením řidičského oprávnění. Přípisem ze dne 4. 7. 2022 byl oprávněný vyzván, aby se ve lhůtě 15 dnů vyjádřil k návrhu povinné na zastavení exekuce. Emailem ze dne 4.7.2022 se oprávněný (otec) dotazoval na stav exekučního řízení. Emailem ze dne 11.7.2022 vyjádřil oprávněný (otec) nesouhlas se zastavením exekuce. Emailem ze dne 11.7.2022 žádala povinná zrušení exekuce pozastavením řidičského oprávnění a zrušení exekučního příkazu přikázáním pohledávky z účtu. Dne 18.7.2022 byla předložena věc Městskému soudu v [adresa] k rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce. Dne 19.7.2022 podala povinná návrh na zrušení exekučního příkazu k provedení exekuce pozastavením řidičského oprávnění. Přípisem ze dne 19.7.2022 byl oprávněný vyzván, aby se vyjádřil k návrhu povinné na zastavení exekuce. Podáním ze dne 11. 7. 2022 vyjádřil oprávněný (otec) nesouhlas se zastavením exekuce. Vyjádření oprávněného bylo Městskému soudu v [adresa] zasláno dne 25. 7. 2022. Následně byla do exekutorského spisu zaslána plná moc, kterou syn [jméno FO] zplnomocnil k zastupování dlužného výživného svého otce [jméno FO] (plná moc ze dne 17. 8. 2022). Dne 16. 9. 2022 vydala soudní exekutorka exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinné z účtu peněžního ústavu. Dne 16. 9. 2022 byl sepsán protokol o movitých věcech povinné. Dne 26. 9. 2022 byl exekutorskému úřadu zaslán návrh [jméno FO] (syn) na zastavení exekuce. Tento byl přeposlán téhož dne Městskému soudu v [adresa]. Z obsahu spisu také vyplynulo, že povinná podala dne 21. 9. 2022 stížnost k [orgán] na neoprávněné jednání exekutorky. Po vyžádání podkladů a spisu [orgán] shledalo stížnost povinné za nedůvodnou. Podáním došlým exekutorskému úřadu dne 14.3.2023 žádala povinná o zrušení exekučních příkazů, týkajících se řidičského oprávnění a týkajících se jejich bankovních účtů. Dne 15. 3. 2023 zasílala exekutorka žádost o vyznačení doložky právní moci na usnesení Městského soudu v [adresa] ze dne 26.5.2022, čj. [spisová značka].

5. Dále bylo soudem I. stupně zjištěno, že rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 23.5.2023, čj. [číslo] a rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 28.11.2023, čj. [spisová značka] bylo rozhodnuto, že vyživovací povinnost upravená naposledy rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 12.3.2020, čj. [spisová značka] ke dni 8. 3. 2022 zrušuje, neboť syn žalobkyně ukončil studium na [nazev] a od data 8. 3. 2023 byl schopen se sám živit.

6. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil zejména podle § 1, § 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a 2, § 22 odst. 1 OdpŠk. Vysvětlil, že OdpŠk rozeznává dva odpovědnostní tituly – nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup a dále uvedl, jaké jsou jednotlivé předpoklady odpovědnosti za škodu. Uzavřel, že přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení. Soud I. stupně stanovil délku podkladového řízení pro žalobkyni od data 9. 6. 2022, kdy soudní exekutorka vyrozuměla žalobkyni, jakožto povinnou o zahájení exekuce a současně ji vyzvala k dobrovolnému splnění vymáhané částky, neboť tímto okamžikem se žalobkyně dozvěděla o exekučním řízení a až tímto okamžikem ji mohla vznikat případná nemajetková újma, kterou z jeho nepřiměřené délky odvozuje. Za konec řízení soud I. stupně určil datum 19. 8. 2023, kdy nabylo právní moci usnesení soudní exekutorky ze dne 19. 7. 2023, kterým byla exekuce zastavena, tedy celkem exekuční řízení trvalo jeden rok, dva měsíce a 10 dnů. Následně se soud zaměřil na zhodnocení, zda celková délka podkladového řízení byla přiměřená či nikoliv. Pokud hodnotil postup orgánů státu v rámci řízení, tak nezjistil žádné průtahy. V řízení bylo jak soudní exekutorkou, tak soudem postupováno plynule, bez zjevných prodlev a průtahů. Věc se toliko jedenkrát nacházela s odvoláním u Krajského soudu v [adresa] jako soudu odvolacího. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně se na délce podkladového řízení nepodílela. Ke složitosti věci uvedl, že posuzovaná věc v zásadě nebyla obtížná ani po právní, ani po skutkové stránce. Nicméně v průběhu řízení bylo třeba vyřešit situaci, kdy exekuční řízení bylo nejprve vedeno na základě návrhu oprávněného, tj. zákonného zástupce nezletilého (otce), který nesouhlasil se zastavením exekuce. Poté, v době, kdy nezletilý syn již nabyl zletilosti, tento navrhl zastavení exekuce, avšak nesouhlasil s náhradou exekučního řízení. Ohledně významu předmětu řízení pro poškozeného soud I. stupně uvedl, že obecně s tímto typem řízení – exekuční řízení není spojen vyšší význam předmětu řízení pro jeho účastníky, oproti jiným řízením. Naopak z hlediska odškodňovacího je exekuční řízení bráno jako zvláštní typ řízení. Závěrem soud I. shrnul, že v podkladovém řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona a je nutné uzavřít, že doba posuzovaného řízení byla přiměřená. Žalobkyni proto odškodnění na nemajetkové újmě z tohoto titulu nenáleží, neboť nebyla splněna podmínka odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu – nepřiměřená délka podkladového řízení.

7. Ke zbylým požadovaným nárokům soud I. stupně uvedl, že pokud snad žalobkyně tvrdila, že uvedené exekuční příkazy, kterým byl postižen majetek, resp. účty žalobkyně (a zajištěno její řidičského oprávnění), neměly být vydány, je třeba uvést, že není dána existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona, tj. není zde žádné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, jakožto jeden z odpovědnostních předpokladů státu za škodu. Předmětná exekuce byla nařízena k návrhu oprávněného a byla vedena v souladu se zákonem. Pokud následně došlo k jejímu zastavení, bylo tak učiněno z důvodu, že nový oprávněný, tj. původně nezletilý syn žalobkyně, který v průběhu exekučního řízení dosáhl zletilosti, v zahájeném exekučním řízení pokračovat nechtěl, tj. nikoli z důvodu, že by exekuce vůči žalobkyni vůbec neměla být nařízena a vedena. Nesouhlasil s názorem žalobkyně, že podkladové řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Žalobkyně také opomněla, že předmětná exekuce i po částečném zastavení nadále probíhala pro náklady exekuce a náklady exekutorky, pro které byla rovněž nařízena (nikoli jen pro běžné a dlužné výživné), neboť oprávněný v rámci svého návrhu na zastavení exekuce nesouhlasil s tím, aby předmětné náklady exekučního řízení hradil. Naopak exekutorka byla povinna činit úkony směřující k provedení exekuce, neboť by svou nečinností fakticky porušovala zákon. Pokud pak pověřená exekutorka v rámci probíhající exekuce vydala ve smyslu § 47 odst. 1 e. ř. několik exekučních příkazů zajišťující majetek k umoření vymáhané pohledávky, činila tak v rámci zákonných ustanovení upravující vedení exekučního řízení. Soud předesílá, že samo vydání exekučních příkazů není provedením exekuce postihující v nich uvedený majetek, provedením exekuce je až dovršení samotné realizace, tedy faktické postižení tohoto majetku za účelem úhrady pohledávky oprávněného a vzniklých exekučních nákladů. Po podaném návrhu na zastavení exekuce exekuční soud rozhodne po provedení důkazního řízení, což se i v posuzovaném případě stalo. Uvedená exekuce proto probíhala v souladu s exekučním řádem a exekutorka sama o své vůli nemohla exekuční příkazy zrušit, když exekuce nadále probíhala (po jejím částečném zastavení) pro náklady exekuce (pro které byla rovněž nařízena). Soud I. stupně také zdůraznil, že exekuční řízení bylo částečně pravomocně zastaveno dne 19. 5. 2023, přičemž dne 19. 7. 2023 vydala exekutorka rozhodnutí o zastavení celé exekuce, tedy dva měsíce poté, co byla exekuce částečně pravomocně zastavena; ani v tomto případě se nejedná o dobu nijak nepřiměřenou, tedy o průtah či bezdůvodnou nečinnost, neboť uvedený procesní úkon byl učiněn ve lhůtě dvou měsíců, což je doba přiměřená a odpovídá běžné soudní (procesní) praxi. Ostatně popsané skutečnosti vyplývají i z usnesení Městského soudu v [adresa] ze dne 7.2.2023, čj. [spisová značka]. Je tedy zjevné, že exekuční řízení bylo zahájeno a následně i vedeno důvodně, neboť to byla žalobkyně, která porušila povinnost, kterou jí ukládalo pravomocné rozhodnutí opatrovnického soudu. Pokud tedy ve věci nebyla zjištěna ani existence nezákonného rozhodnutí, ani existence nesprávného úředního postupu, jakožto jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, neshledal soud I. stupně důvodným ani nárok žalobkyně na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na cestovné a nákladů na právní zastoupení (když tyto nebyly ve smyslu § 31 odst. 1 zákona vynaloženy za účelem zrušení či změny nezákonného rozhodnutí či nápravy nesprávného úředního postupu) a obdobně tak není opodstatněný nárok na nemajetkovou újmu z důvodu, že žalobkyně nemohla disponovat finančními prostředky na svých účtech a používat automobil pro vydané exekuční příkazy.

8. Výrok o nákladech řízení odůvodnil s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

9. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně.

10. Žalobkyně napadla rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Uvedla, že exekutorka postupně od 12. 6. 2022 až do 16. 9. 2022 vydávala exekuční příkazy, se kterými žalobkyně nesouhlasila a domáhala se jejich zrušení. Poté, co nabyl zletilosti syn [jméno FO] v měsíci září 2022, byl doručen (nejpozději dne 26. 9. 2022) exekutorce návrh na zastavení exekuce. Je tedy zřejmé, že nejméně od 26. 9. 2022 věděla exekutorka i soud o tom, že proti žalobkyni není vedena exekuce pro výživné. Veškeré dotazy a úkony směřující k zjištění názoru oprávněného po tomto datu již byly nedůvodné a právně irelevantní. Přesto bylo o částečném zastavení exekuce rozhodnuto až dne 7. 2. 2023. Exekuční příkazy byly zrušeny až 22. 8. 2023. Je tedy zcela zřejmé, že náklady právního zastoupení jsou zcela relevantní. K samotné době řízení uvedla, že tato je nepřiměřeně dlouhá a je třeba dovodit řadu průtahů v řízení. Od 26. 9. 2022 měla exekutorka vědět, že nevede exekuci pro výživné. Až do částečného zastavení řízení dne 7. 2. 2023 lze konstatovat průtahy v řízení. Poukázala na to, že výživné pro nezletilého [jméno FO] bylo zrušeno ke dni 8. 2. 2022 právě s ohledem na skutečnost, že nezletilý měl absence ve škole a otec nedohlížel na jeho školní docházku. Protokol z tohoto jednání byl exekutorce neprodleně doručen a exekutorka tak mohla reálně očekávat, že nastanou důvody zastavení exekuce. Za naprosto zásadní nesprávný postup exekutorky, tak i soudu je třeba považovat skutečnost, že od 26. 9. 2022 nebyly zrušeny exekuční příkazy k provedení exekuce pozastavením řidičského oprávnění a přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu.

11. Žalobkyně závěrem žádala odvolací soud, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů.

12. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

13. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal, že odvolání žalobkyně důvodné není.

14. Na prvním místě odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně se s danou materií vypořádal způsobem, jemuž nelze nic vytknout, vydané rozhodnutí odůvodnil naprosto logicky a srozumitelně, jeho skutkové závěry mají v obsahu spisu bezvýhradní opory a prosty pochybení jsou i jeho navazující závěry právní. Na jeho odůvodnění může odvolací soud odkázat.

15. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

16. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

17. Předně je tedy třeba konstatovat, že ke vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu 2) vznik škody 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2596/2012). Prvním předpokladem odpovědnosti státu za škodu je existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávního úředního postupu. Za nesprávný úřední postup je třeba mít všechna ta deliktní jednání způsobená orgány a osobami uvedenými v § 3 OdpŠk, která jsou v jejich obvyklé rozhodovací činnosti nesprávná (a tudíž ve svém důsledku nezákonná), která se přímo nepromítla do obsahu rozhodnutí.

18. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 545/2007, ze dne 4. 10. 2007 je nesprávným úředním postupem i porušení zásady rychlosti řízení, a to i tam, kde lhůta k rozhodnutí stanovena není. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem, lze přitom považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; není přitom podstatné, zda průtahy mají původ v činnosti (nečinnosti) jurisdikční či správní složky, tedy zda byly způsobeny neodpovědným (liknavým) přístupem soudního vykonavatele (důvody subjektivní) nebo nedostatečným personálním či materiálním vybavením soudu (důvody objektivní). Oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení.

19. V projednávaném případě žalobkyně tvrdila, že jí vznikla nemajetková újma ve výši 5 000 Kč v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce exekučního řízení a dále újma majetková a nemajetková v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v postupu exekutorky, která neměla vůbec exekuci vést a zejména měla k datu 26. 9. 2022 zrušit oba exekuční příkazy. Žalobkyně svou žalobu postavila zejména na tvrzení, že pokud soudní exekutorce a soudu dne 26. 9. 2022 oznámila, že její syn [jméno FO] nabyl zletilosti a je zaměstnán, měla být exekuce v plném rozsahu zastavena bezprostředně poté, když od tohoto data již exekutorka věděla, že proti žalobkyni není vedeno exekuční řízení pro výživné. Zdůraznila pak, že exekuční příkazy k provedení exekuce pozastavením řidičského oprávnění a přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu měly být zrušeny rovněž od 26. 9. 2022.

20. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s názorem soudu I. stupně, že v daném případě není naplněn hned první předpoklad odpovědnosti za škodu, a to existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. V dané věci neexistuje žádné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno a ani zde není nesprávný úřední postup žalované. Pokud žalobkyně tvrdila, že exekuční řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, tak ani s tím se odvolací soud neztotožňuje. Odvolací soud pouze modifikuje, že exekuční řízení netrvalo od 9. 6. 2022 do 19. 8. 2023, jak uvedl soud I. stupně, ale 23. 5. 2022 do 19. 8. 2023, neboť exekuční řízení podle ustanovení § 35 odst. 1 a 2 ex. řádu je zahájeno dnem, hodinou a minutou, kdy exekuční návrh došel soudnímu exekutorovi., v tomto případě tedy dnem 23. 5. 2022. Soud I. stupně pak zcela správně posuzoval jednotlivá kritéria, ke kterým je nutno s ohledem na ustanovení § 31a OdpŠk přihlížet. Kritéria k posouzení, jaká délka řízení by byla přiměřená, jsou obdobná a obdobně hodnocená jako kritéria pro následné stanovení výše přiměřeného zadostiučinění a zahrnují především složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů a význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. část IV. stanoviska NS). V tomto směru pak nelze soudu I. stupně ničeho vytknout a na jeho závěry lze v plném rozsahu odkázat. Shodně se soudem I. stupně pak odvolací soud uvádí, že délka posuzovaného řízení byla přiměřená. Pokud se tedy žalobkyně domáhala odškodnění za nepřiměřenou délku exekučního řízení ve výši 5 000 Kč, pak byla žaloba zcela správně zamítnuta.

21. Pokud se pak žalobkyně domáhala nemajetkové újmy, která jí vznikla v důsledku nemožnosti užívat finanční prostředky na účtu a řidičské oprávnění a újmy majetkové představující náklady právního zastoupení, tak ani tyto nároky nejsou opodstatněné. I v tomto případě není naplněn první předpoklad odpovědnosti za škodu, a to existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Není zde žádné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno a nebyl shledán ani nesprávný úřední postupu exekutorky ani soudu. Exekuce byla vedena zcela řádně na podkladě pravomocného a vykonatelného titulu k vymožení pohledávky oprávněného. Odvolací soud zdůrazňuje, že ačkoliv byla exekuce ve svém důsledku zastavena, nestalo se tak z důvodu, že by tato neměla být od počátku vůbec vedena, ale k zastavení exekuce došlo s ohledem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K tvrzení, že exekuční příkazy k provedení exekuce pozastavením řidičského oprávnění a přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu měly být zrušeny od 26. 9. 2022 odvolací soud uvádí, že takový výklad není správný. Žalobkyně zcela ignoruje zákonný postup soudu a rovněž soudní exekutorky. Naopak soudní exekutorka i Městský soud v [adresa] postupovali zcela správně, pokud po návrhu žalobkyně na zastavení exekuce vyzvali oprávněného ke sdělení rozhodných skutečností, zejména týkající se nákladů exekučního řízení. Vzhledem k tomu, že oprávněný nesouhlasil s tím, že by hradil uvedené náklady řízení, bylo řízení dne 7. 2. 2023 zastaveno pouze částečně ve vtahu k běžnému a dlužnému výživnému. Exekuce však dále probíhala ohledně nákladů exekuce a nákladů exekutorky. S ohledem na uvedené tedy soudní exekutorka nemohla zrušit exekuční příkazy k provedení exekuce pozastavením řidičského oprávnění a přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Lze tedy uzavřít, že ve vztahu k nárokované částce 96 508 Kč žaloba rovněž nebyla důvodná, neboť absentuje odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu.

22. Odvolací soud tedy rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně správného nákladového výroku, který byl učiněn v souladu se zásadou zakotvenou v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. podle zásady úspěchu ve věci, když odvolací soud zároveň ctil zásadu reformatio in peius, když žalovaná se do nákladového výroku neodvolala.

23. Žalovaná, která byla zcela úspěšná v daném odvolacím řízení, má proto právo na plnou náhradu nákladů v jeho průběhu vzniklých dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žalované v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem.