Rozhodnutí 62 CO 312/2022-58

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání žalobce, ve kterém namítl,

že ustanovení [ustanovení pr. předpisu] se příčí ústavnímu zákonu, konkrétně [ustanovení pr. předpisu] o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky, když zakládá dle přesvědčení žalobce nerovnost v právech a povinnostech žalobce coby občana a žalované coby státu v právních vztazích, kde jsou si žalobce a žalovaná svým postavením rovni. Protiústavní [ustanovení pr. předpisu] upravuje dle žalobce v případě protizákonného rozhodnutí, kterým byla poškozenému způsobena nemajetková újma, k uplatnění předmětného nároku toliko subjektivní promlčecí dobu 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody nebo odčinění nemajetkové újmy pojí ve smyslu [ustanovení pr. předpisu] stejně dlouhá subjektivní promlčecí doba 3 let. Vystupuje-li stát v civilním sporu jako žalobce, promlčuje se jeho majetkové právo dle žalobce nikoliv v době 6 měsíců, nýbrž v šestkrát delší standardní promlčecí době 3 let. K této disparitě a zjevné nerovnosti práv a povinností žalobce a žalované v soukromoprávních vztazích, která se příčí čl. 4 odst. 3 Listiny, přitom ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny neexistuje dle žalobce rozumného a ospravedlnitelného důvodu. Ust. [ustanovení pr. předpisu] nešetří dle jeho názoru podstaty ani smyslu práv a oprávněných zájmů žalobce v pozici poškozené osoby. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud dle ust. [ustanovení pr. předpisu] řízení přerušil a podal

u Ústavního soudu návrh na zrušení [ustanovení pr. předpisu]

3. Vzhledem k tomu, že žalobce v odvolání navrhl, aby odvolací soud řízení dle ust. [ustanovení pr. předpisu] přerušil a podal u Ústavního soudu návrh na zrušení [ustanovení pr. předpisu], rozhodoval odvolací soud primárně o tomto návrhu žalobce.

4. Podle [ustanovení pr. předpisu] soud řízení přeruší, jestliže dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení.

5. Již soud I. stupně ve svém rozsudku ze dne [datum] správně poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], ve kterém Ústavní soud posuzoval ústavní konformitu ust. [ustanovení pr. předpisu] V předmětném rozhodnutí dospěl k závěru, že je-li ústavní konformita lhůty posuzována z hlediska rovnosti, je třeba předeslat, že rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy. Nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dle Ústavního soudu dosáhnout intenzity zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny, některého z politických práv podle článku 17 a násl. Listiny apod. Ústavně neakceptovatelnou nerovnost shledal Ústavní soud případě dvou skupin subjektů, kdy nerovnost byla výsledkem zrušení určité zákonné podmínky uplatnění práva pro její protiústavnost, přičemž se tímto zrušením pro dotčenou skupinu subjektů uplynutím lhůt již v důsledku derogace bez dalšího možnost uplatnění práva neotevřela. V případě projednávaném Ústavním soudem však úspěšné uplatnění nároku nebylo podmíněno splněním další dodatečné podmínky a ani stanovenou šestiměsíční lhůtu nebylo z hlediska její délky možné považovat za nedostatečnou v tom směru, že by reálně ztěžovala či dokonce vylučovala domožení se práva. Vnímaná disproporce v postavení jednotlivých poškozených způsobená rozdílnou délkou promlčecí lhůty není dle Ústavního soudu takové intenzity, aby reálně negovala ústavně zaručené právo na odškodnění újmy způsobené nesprávným úředním postupem státu. Uvedené úvahy pak dle Ústavního soudu dovolují závěr o ústavní konformitě ustanovení [ustanovení pr. předpisu], neboť jím není mezi jednotlivými poškozenými založena nerovnost intenzity kvalifikovatelné jako protiústavní, ani jím není bezdůvodně privilegován stát; nejde též o projev svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění. Návrh na zrušení tohoto zákonného ustanovení byl proto Ústavním soudem shledán zjevně neopodstatněným.

6. S ohledem na shora uvedené závěry Ústavního soudu odvolací soud dospěl k závěru,

že ustanovení [ustanovení pr. předpisu] není v rozporu s ústavním pořádkem, když tato otázka již byla Ústavním soudem vyřešena. Návrh žalobce na přerušení řízení dle ust. [ustanovení pr. předpisu] z tohoto důvodu zamítl jako neopodstatněný.