pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku (ad I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (ad II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] (ad III.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal poskytnutí omluvy jako přiměřeného zadostiučinění a náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení ohledně jeho žádosti o poskytnutí informací ze dne [datum]. Požadoval tak náhradu nemajetkové újmy spočívající v nepřiměřené délce správního řízení a soudního řízení správního.

2. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval již podruhé. Svým prvním rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], rozhodl tak, že žalovanému byla uložena povinnost se žalobci písemně omluvit doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem ve znění jak bylo specifikováno v citovaném rozhodnutí, a to do 15ti dnů ode dne právní moci rozsudku (výrokem I/). Současně soud I. stupně žalobu zamítl v části, ve které žalobce požadoval, aby mu žalovaný poskytl omluvu v širším rozsahu, než je uvedeno ve výroku ad I/ rozsudku soudu prvního stupně (výrokem II/). Dále soud prvního stupně řízení v části, ve které žalobce požadoval, aby mu žalovaný zaplatil částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zastavil (výrokem III/). Současně soud prvního stupně žalovaného zavázal zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrokem IV/). V neposlední řadě soud I. stupně žalobu v části, ve které žalobce požadoval, aby mu žalovaný zaplatil částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zamítl (výrokem V/) a konečně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrokem VI/).

3. Podle odůvodnění prvného rozhodnutí soudu prvního stupně se žalobou (ve znění pozdějších změn a doplnění) domáhal žalobce po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím a poskytnutí písemné omluvy ve znění, které uvedl v žalobním petitu s tím, že tyto jeho požadavky považoval za přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o žádosti o poskytnutí informací, podané dne [datum].

4. Soud prvního stupně s odkazem na § 31a zákona o odpovědnosti státu za škodu dovodil, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, které bylo zahájeno podáním žádosti o informace dne [datum] a skončilo poskytnutím poslední části požadované informace dne [datum], trvalo tak celkem 8 let, 8 měsíců a 26 dnů, tedy necelých 105 měsíců. Dovodil též, a to s odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], že na předmětné správní řízení dopadá článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při hodnocení přiměřenosti délky řízení prvostupňový soud I. stupně zvažoval celkovou délku řízení, které ovšem tvoří jeho jednotlivé a relativně samostatné dílčí fáze, jak uzavřel. Akcentoval, že řízení nebylo skutkově složité, bylo složité (s odkazem na vývoj právních názorů) po stránce právní. Akcentoval i procesní složitost. Konstatoval, že co do postupu orgánů správních, tak v těchto nebyly shledány průtahy, tyto naznal až v řízeních před soudy, a to od konce [anonymizováno] [rok] do [datum], průtah tedy činil 18 měsíců, další průtah byl 6,5 měsíce od [datum] do [datum], z celkové délky prvního řízení před správními orgány tak lze konstatovat průtahy v celkové délce 24,5 měsíců, tedy 40% doby této fáze řízení, kdy řízení trvalo od [datum] do [datum]. Ve druhém řízení před správními orgány lze za období nečinnosti označit dobu od [datum] do [datum] a další průtahové období je zhruba [anonymizováno] měsíců od [datum] do [datum]. Z celkové doby druhého řízení před správními orgány, tedy od [datum] do [datum], trvaly průtahy v délce [anonymizováno] měsíců, tedy téměř ½ této doby fáze řízení. Soud prvního stupně nenaznal ve sféře žalobce to, že by svým chováním výrazněji přispěl k délce řízení a jakkoli dovodil, že se jednalo o řízení se zvýšeným významem, tak od října roku [rok] mělo již jen akademický charakter a spor o princip, neboť žalobce měl již požadované informace z nahlížení do spisu podle správního řádu. Uzavřel tedy, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu a tento byl způsobilý přivodit žalobci nemajetkovou újmu hodnou finančního zadostiučinění, když omluvu nepovažoval za dostačující.

5. Při kalkulaci zadostiučinění zohlednil, že žalobce požadoval částku v přepočtu [částka] za měsíc řízení, přičemž odškodnění mu již bylo poskytnuto za dobu [anonymizováno] měsíců, a to konkrétně za řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] ([spisová značka]) od [datum rozhodnutí] do [datum], za tuto dobu jde tak o částku [částka] ([anonymizováno] x [částka]) a v tomto rozsahu soud řízení v požadavku na zaplacení této částky včetně příslušenství z ní zastavil podle § 104 odst. 1 a § 159a odst. 4 o. s. ř. z důvodu neodstranitelné překážky v podobě věci rozhodnuté.

6. Předmětem řízení tak proto zůstal požadavek na zaplacení částky [částka] s přísl. za část řízení v délce 43 měsíců, tedy od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum]. Soud I. stupně odkázal při výpočtu odškodnění na stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen„ Stanovisko“), na kritéria uvedená v § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu a na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] a snížil základní částku (1 500 [spisová značka] řízení) o 20%, tedy 10% za právní a 10% za procesní složitost, naopak ji zvýšil o 15% z důvodu postupu orgánu veřejné moci a realizovaným průtahům. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce prvostupňový soud snížil základní částku o 30%. Soud I. stupně dále konstatoval, že neprováděl modifikaci základní částky na ½ za první dva roky řízení, a to s ohledem na krátkost lhůt stanovených zákonem č. 106/1999 Sb. V rozsahu částky [částka] pak soud I. stupně žalobě vyhověl a ve zbylém požadavku na zaplacení částky [částka] s přísl. ji jako neopodstatněnou zamítl.

7. Požadavek na poskytnutí omluvy shledal soud prvního stupně důvodným, avšak při formulaci jejího textu korigoval obsah tak, jak jej navrhoval žalobce.

8. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř.

9. K odvolání žalobce i žalovaného byl rozsudkem odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], potvrzen rozsudek soudu I. stupně, a to ve výrocích I., II., III. a V. (výrokem I.). Ve výroku IV. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, zamítá (výrokem II.). Ve vztahu k náhradě nákladů řízení mezi účastníky pak odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrokem III.).

10. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně o tom, že organizační složkou státu příslušnou v řízení jednat za stát je Ministerstvo financí ČR, když v daném odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a na ustanovení § 6 odst. 3 a na § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona o odpovědnosti státu za škodu.

11. Dále odvolací soud konstatoval (při reflektování toho, že žalobce požadoval poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení o žádosti o poskytnutí informace ze dne [datum]), že v případě žalobce nejde o právo soukromoprávní povahy, neboť se týká výkonu veřejné moci. Nelze proto, dle závěrů odvolacího soudu automaticky předpokládat, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila žalobci nemajetkovou újmu za stavu, kdy v soudním řízení, se vznik této újmy na rozdíl od správního řízení předpokládá (k tomu odkázal odvolací soud na bod 3. Stanoviska). Akcentoval však v této souvislosti, že uvedený závěr platí pouze pro tu část řízení, kterou lze považovat za řízení správní, tedy o část řízení za období od [datum] do [datum] a dále za období od [datum] do [datum] a poté za období od [datum] do [datum], kdy bylo řízení o poskytnutí informací skončeno.

12. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že je namístě poskytnout žalobci přiměřené zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (již poskytnuto v rámci předběžného projednání nároku) a poskytnutí omluvy. V tomto směru se ztotožnil i s formulací omluvy tak, jak byla specifikována ve výroku ad I. prvostupňového rozhodnutí a poukázal mimo jiné na to, že tato musí odpovídat skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně, rovněž musí být výstižná, srozumitelná a zřejmá.

13. Odvolací soud však, odlišně od soudu prvního stupně shledal takovéto zadostiučinění dostačujícím a poskytnuté finanční kompenzace označil za nikoli na místě. Složitost řízení shledal jak ve skutkové, tak v právní stránce a vyzdvihl, že řízení nemělo pro žalobce zvýšený význam v žádné jeho fázi, neboť se jednalo o informace týkající se vyřizování jeho stížnosti na postup Policie ČR při řešení trestního oznámení, které podal [příjmení] [příjmení] v zastoupení [jméno] [příjmení] na neplacení výživného otcem, přičemž paní [příjmení] udělila ohledně podání tohoto trestního oznámení plnou moc žalobci, který poté dále zmocnil substituční plnou mocí v této záležitosti [jméno] [příjmení]. Stížnost měl vyřizovat pracovník skupiny stížností a kontroly bývalého Obvodního ředitelství Policie ČR [obec a číslo], nadporučík Bc. [jméno] [jméno], který podle tvrzení žalobce měl být spolupracovníkem bývalé [anonymizována dvě slova]. Uzavřel, že požadovaná informace se osobních práv žalobce nijak nedotýkala a měla ve vztahu k němu tak jen marginální význam. Za této situace proto odvolací soud shledal význam řízení za téměř zanedbatelný, což nemohla vyvážit ani nepřiměřená délka řízení. Minimální význam shledal též v té skutečnosti, že žalobce vede četné množství sporů (225), kde se domáhá obdobných nároků avšak převážně neúspěšně. Konstatoval, že v případě žalobce se nejedná o výraz jeho ústavního práva na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem, ale o zneužití tohoto práva, resp. sudičství. Odvolací soud reflektoval při svém rozhodování výsledky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka], v rámci němuž mu byla poskytnuta kompenzace za nemajetkovou újmu vzniklou mu nepřiměřenou délkou části posuzovaného období (od [datum] do [datum]) ve výši celkem [částka]. S tímto podstatným odůvodněním proto odvolací soud rozhodl tak, že žalobu na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím zamítl.

14. Odvolací soud se též plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v otázce překážky věci pravomocně rozhodnuté. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odůvodnil odvolací soud odkazem na ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř.

15. K dovolání žalobce rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve výrocích II/, III/ a v části výroku I/, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve výroku V/ a v části výroku III/ o zastavení řízení co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve výrocích IV/, V/, VI/ a v části výroku III/ o zastavení řízení co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

16. Dovolací soudu vytkl soudu odvolacímu, že svůj závěr o litigiozním jednání žalobce nezaložil na správném právním posouzení, když údaj o počtu žalobcem vedených sporů nebyl blíže specifikován co do období a nelze tak ani hovořit o jejich úspěšnosti či neúspěšnosti; navíc některé spory dosud probíhájí, takže o úspěchu v nich hovořit zatím nelze. Za dané situace proto nelze dovozované„ sudičství“ žalobce považovat za správně vyhodnocené a mající vliv na posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného. Dále dovolací soud přisvědčil argumentaci žalobce v tom směru, že odvolací soud tyto notoriety žalobci nekomunikoval a neumožnil mu se k nim vyjádřit a případně navrhnout důkazy k jejich vyvrácení. Tento postup dovolací soud označil za rozporný se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí a rozhodovací praxí dovolacího soudu (zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] či ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

17. K otázce totožnosti řízení, která je rozhodná pro posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, případně překážky litispendence, odkázal dovolací soud na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Zdůraznil, že v případě, kdy žalobce opětovně uplatňuje nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, je překážka věci rozsouzené dána pouze tehdy, nárokuje-li žalobce náhradu újmy jen za období, které již bylo předmětem posuzování v předcházejícím řízení. Pouze v takovém případě by byl předmět řízení vymezen zcela shodně. Dovolací soud akcentoval, že pokud však řízení nadále pokračuje a žalobce nově uplatní nárok i za toto další období, nejde o shodné vymezení předmětu řízení. Odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněné pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a zdůraznil, že žalobce se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka] žalobou ze dne [datum rozhodnutí] domáhal zaplacení částky [částka] s přísl. Z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze nejprve pod sp. zn. [spisová značka] a následně pod sp. zn. [spisová značka], tj. za nepřiměřenou délku části posuzovaného řízení (od [datum] do [datum]) a nyní se domáhá zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu nepřiměřené délky celého posuzovaného řízení, přičemž za nepřiměřenou délku části řízení od [datum] do [datum] nárokuje [částka] s příslušenstvím. Je tedy, dle názoru dovolacího soudu, zjevné, že ve vztahu k částce [částka] v daném případě nemůže jednat o tzv. překážku litispendence. Žalobce se na základě tvrzení o nepřiměřené délce řízení v té jeho části, o které již bylo na základě jeho totožných tvrzení rozhodnuto v předchozím řízení, této částky domáhá nově (navíc), přičemž v tomto rozsahu tedy nebyl jeho požadavek předmětem předchozího řízení.

18. Soud prvního stupně poté v řízení pokračoval. Skutková zjištění učinil zejména ze shora označených spisů a skutkový stav, který zjistil, popsal pod body 18. až 33. odůvodnění svého rozsudku. Namítl jako nadbytečné další důkazní návrhy s tím, že z důkazů dosud provedených vyplynul skutkový stav relevantní pro právní posouzení.

19. Zjištěný skutkový stav posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk). Odkázal na ustanovení § 5 a § [anonymizováno] OdpŠk, dále uvedl článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a judikaturu Nejvyššího soudu ČR, kterou označil, a jejíž podstatné závěry odcitoval – zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], Cpjn 206/2010 a nález Ústavního soudu ČR II. ÚS 570/20. Dále uvedl § 6 odst. 1, 2 a 3, § 14, § 15 a § 31a OdpŠk. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], jehož závěry rovněž odcitoval. Výsledně uzavřel, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Řízení bylo zahájeno podáním žádosti o informace ze dne [datum] a skončilo poskytnutím požadované informace dne [datum], trvalo tedy celkem 8 let a 8 měsíců a 26 dnů, tedy bez pěti dnů 105 měsíců. Soud prvního stupně nepřisvědčil žalobci o tom, že by řízení mělo být považováno za skončené až [datum], kdy se zásilka obsahující poslední část informace považuje za doručenou (desátý den od uložení), neboť do dispoziční strany žalobce se poslední část poskytnuté informace dostala dne [datum], kdy byla uložena u provozovatele poštovních služeb uvedená zásilka. Rozdíl deseti dnů ovšem nehraje žádnou podstatnější roli při určení výše poskytnutého zadostiučinění.

20. Ohledně jednotlivých kritérií rozhodných pro posouzení délky řízení soud prvního stupně shledal, že řízení nevykazuje žádné znaky skutkové složitosti, nebylo potřeba provádět žádné obsáhlé zjišťování či dokazování, bylo rozhodováno pouze na základě obsáhlého správního spisu. Naříkané řízení ovšem bylo složitější po stránce právní s ohledem na vývoj právního názoru ohledně rozsahu informací poskytovaných podle zákona č. 106/1999 Sb. Rovněž tak bylo řízení složitější po stránce procesní. Tato složitost je dána počtem orgánů státu zapojených do rozhodování, kdy v prvním správním řízení rozhodovaly správní orgány prvního i druhého stupně každý jedenkrát ve věci, v prvním řízení před správním soudem rozhodoval Městský soud v Praze dvakrát ve věci a třikrát o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků, Nejvyšší soud správní rozhodoval jedenkrát ve věci a dvakrát o kasační stížnosti do nepřiznání osvobození od soudních poplatků za kasační stížnost, ve druhém správním řízení pak rozhodoval správní orgán prvního stupně jedenkrát ve věci a jedenkrát o vyloučení úřední osoby, správní orgán druhého stupně dvakrát ve věci a jedenkrát o vyloučení úřední osoby. Ve druhém řízení před správním soudem rozhodoval Městský soud v Praze dvakrát ve věci a Nejvyšší soud správní rozhodoval jedenkrát ve věci a jedenkrát o žádosti žalobce o osobních poplatků za kasační stížnost. Soud prvního stupně konstatoval, že účastníkům nelze upřít využívání opravných prostředků, na druhou stranu ovšem podání těchto opravných prostředků vyžaduje určitý čas, po kterou řízení dále probíhá. V postupu orgánu veřejné moci nebyly shledány průtahy, pokud jde o postup správních orgánů, průtahy však je nutno vytknout v řízení před soudem. V prvním řízení před správními soudy lze označit období, v němž došlo k nečinnosti, konec [anonymizováno] [rok] až [datum], v daném období [anonymizováno] měsíců soud prvního stupně spatřoval průtah celkem 18 měsíců, když byly připojovány jiné spisy, další průtah činil 6,5 měsíce v období od [datum] do [datum], celkem tak v prvním soudním řízení správním činily průtahy 24,5 měsíců, tedy 40 % z celkové doby řízení. Ve druhém řízení před správními soudy lze za období nečinnosti označit dobu od [datum] do [datum], tedy [anonymizováno] měsíců, kdy v tomto období je nutné spatřovat celkem 6 měsíců, další průtahové období je doba [anonymizováno] měsíců od [datum] do [datum], celkem průtahy tak činily [anonymizováno] měsíců, což představuje téměř polovinu doby této fáze řízení.

21. K ohledně významu předmětu řízení pro poškozeného soud prvního stupně shledal, že šlo o realizaci práva na informaci, u něhož je kladen obecně zvýšený důraz na rychlost řízení, což se projevuje i ve stanovení krátkých lhůt pro vyřízení žádosti. Řízení mělo pro žalobce zvýšený význam, když žalobce prokázal i specifické důvody, pro které mělo včasné poskytnutí informace zvýšený význam a pro které ztrácela předmětná informace postupem času na významu. Žalobce totiž podle soudu chtěl realizovat některé kroky v návaznosti na proces pověření jeho stížnosti či ve vztahu k osobě kontrolora. Na druhou stranu je však nutno konstatovat, že význam řízení pro žalobce postupně klesal tak, jak mu uvedené informace byly poskytovány a od října [rok] již šlo o akademický spor, spor o princip, kdy požadované informace měl žalobce k dispozici z nahlížení do spisu podle správního řádu.

22. Soud prvního stupně tak shledal celkovou délku řízení necelých 105 měsíců nepřiměřenou a na základě toho uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § [anonymizováno] odst. 1 věty třetí OdpŠk, za něž žalobci přísluší náhrada nemajetkové újmy v penězích (usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]). Při určení výše této náhrady vyšel ze základní částky odškodnění za jeden rok trvání řízení [částka], za první dva roky jde o částku poloviční. Takto určenou základní výměru odškodnění ve výši [částka] pak modifikoval s ohledem kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk. Odškodnění snížil o 30 % (10 % za právní složitost a 20 % za procesní složitost), když tento postup soudu se primárně odrazil již v závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Dále soud prvního stupně zohlednil průtahy, které podle něj měly na celkovou dobu řízení zásadní negativní vliv, a z tohoto důvodu proto odškodnění navýšil o 25 %. Výsledně soud uzavřel, že základní částku odškodnění by měla být snížena o 5 % (- 30 % + 25 %), tedy 105 měsíců x [částka] za měsíc řízení je [částka] x 0,95 % (snížení o 5 %) je [částka]. Jelikož o částce [částka] již bylo pravomocně rozhodnuto, byť žalobci nebyla přiznána celá, v řízení sp. zn. [spisová značka] vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5, shledal prvostupňový soud žalobu důvodnou do částky [částka]. V tomto rozsahu žalobě vyhověl a ve zbylém požadavku na zaplacení částky [částka] ji zamítl. Ohledně požadovaného příslušenství soud prvního stupně uvedl, že podle § 15 odst. 1 OdpŠk nastává prodlení až po uplynutí 6 měsíců od uplatnění nároku u ústředního orgánu, žádost žalobce byla doručena žalovanému dne [datum], šestiměsíční lhůta tak skončila dne [datum] – pondělí. Úroky z prodlení proto žalobci byly přiznány od [datum].

23. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce s ohledem na výsledek řízení dosáhl satisfakce uložením povinnosti žalovanému nahradit mu nemateriální újmu. Ve smyslu zásady úspěchu ve věci je třeba proto úspěch žalobce hodnotit tak, jako by byl úspěšný zcela. Náklady řízení sestávající se soudního poplatku ve výši [částka] a z nákladů právního zastoupení podle vyhl. č. 177/1996 Sb. soud prvního stupně podrobně vypočetl pod bodem 66. odůvodnění svého rozsudku a určil je celkovou částku [částka] včetně náhrady za DPH 21 %. Pod bodem 67. odůvodnění rozsudku pak uvedl úkony, které nepovažoval za účelně vynaložené a náklady řízení za ně proto nepřiznal. Nevyhověl dále návrhu žalobce na separaci nákladů řízení podle § 147 odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s účastí jeho právní zástupce při jednání dne [datum].

24. Proti rozsudku podali odvolání oba účastníci.

25. Odvolání žalobce směřovalo do výroku II. rozsudku a žalobce soudu prvního stupně vytkl zejména nesprávné právní posouzení věci s odůvodněním, že napadené rozhodnutí je disproporcionální. Akcentoval, že z rozhodnutí jasně vyplývá, že ačkoli to byl žalovaný, kdo způsobil instančnost řízení, neboť žalobce je nutno označit za úspěšného uplatňovatele práva, tak je tato skutečnost hodnocena v neprospěch žalobce, což je v rozporu s bazální logikou věci. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], z něhož citoval, uvedl dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], z něhož citoval, obdobně označil nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1303/21, z něhož rovněž citoval. K tomu poukázal na masivní průtahy, kdy„ ocenění“ takovýchto průtahů 25 % podle žalobce neodpovídá principu proporcionality. Dále odkázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 350/03, z něhož rovněž citoval a uvedl, že napadený rozsudek se„ ani v nejmenším“ neblíží závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], z něhož rovněž citoval. Obdobně označil i další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví i ohledně částky [částka] s příslušenstvím.

26. Odvolání žalovaného směřovalo do výroků I. a III. rozsudku a žalovaný v něm uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř. Pod bodem I. odvolání shrnul stručně předmět řízení, kterým byla částka [částka] s příslušenstvím a písemná omluva jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o žádosti o informace podle zák. č. 106/1999 Sb., kdy délka řízení činila 8 let a [anonymizováno] měsíců. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR vydaný v této věci dne [datum rozhodnutí] pod č. j. [číslo jednací] a uvedl, že nerozporuje, že došlo v soudním řízením správním k průtahům. Souhlasil se závěrem soudu o nesprávném úředním postupu podle § [anonymizováno] odst. 1 věty třetí OdpŠk, již však nepřisvědčil jeho názoru o přiznání finančního zadostiučinění ve stanovené výši. Uvedl, že smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je odškodnění újmy, která účastníku vznikla v důsledku nepřiměřeně dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení. Peněžité zadostiučinění v daném případě podle žalovaného není na místě, když toto přichází v úvahu pouze tehdy, pokud pouhé konstatování porušení práva se zejména s ohledem na celkovou dobu řízení nejeví jako přiměřené a dostačující. Uvedené nevylučuje ani již poskytnutá omluva, která by měla být prvním prostředkem odčinění vzniklé nemajetkové újmy. Podle žalovaného nemajetková újma ve výši přiznané soudem žalobci vzniknout nemohla a soud se nijak nevypořádal s poskytnutou omluvou a konstatováním porušení práva ze strany Ministerstva vnitra dne [datum] a ani s omluvou poskytnutou Ministerstvem financí dne [datum] na základě předchozích rozhodnutí soudu. Omluva je dostatečná forma kompenzace vzniklé újmy. Žalovaný nesouhlasí s výši přiznaného zadostiučinění, které je nepřiměřené. Základní částka odškodnění ve výši [částka] za rok řízení neodpovídá dosavadní rozhodovací praxi, která vychází ze základní částky [částka], neboť vyšší částka se užije zpravidla u delších řízeních přesahujících délku trvání 10 let a hlavně u řízení s typově zvýšeným významem. K tomu žalovaný odkázal na právní názor vyjádření odvolacím soudem v této věci v rozhodnutí č. j. [číslo jednací] ohledně významu předmětu řízení pro žalobce, závěry z tohoto rozhodnutí podrobně odcitoval. Zdůraznil, že za část tohoto řízení, jíž byl žalobce odškodněn – za dobu [anonymizováno] měsíců v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka], kdy výsledně pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo žalobci přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši [částka] spolu s částkou [částka], celkem [částka] za řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] v období od [datum rozhodnutí] do [datum], tedy za řízení o správní žalobě. Podstatná část řízení již byla odškodněna a za zbylých 43 měsíců řízení soud v tomto řízení žalobci přiznal odškodnění ve výši [částka]. Odvolatel zmínil kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, které je dáno tím, co je pro něj v sázce – viz bod IV. písm. d) Stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného. Předmět řízení nijak nezasáhl do osobní, rodinné, pracovní či jiné sféry žalobce a intenzita zásahu neodůvodňuje přiznání satisfakce v penězích. I kdyby průběh posuzovaného řízení byl způsobilý vyvolat v žalobci pocit frustrace a určité bezmoci v jednání s orgánem veřejné moci, tak takto frustrace neměla bezprostřední dopad do zvýšeně chráněných osobnostních sfér žalobce. K tomu žalovaný odkázal na omluvu, kterou žalobce primárně sám požadoval. Závěrem žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá.

27. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobce odkázal na své odvolání, znovu zopakoval, že nesouhlasí s výší přiznaného odškodnění, které považuje za nepřiměřené, když určení základní výše odškodnění za rok trvání řízení částkou [částka] neodpovídá rozhodovací praxi soudů. Žalobce byl již v řízení odškodněn, a to za dobu [anonymizováno] měsíců, kdy mu bylo přiznáno odškodnění [částka] a nyní přiznané zadostiučinění za zbylou část řízení v délce 43 měsíců ve výši [částka], je přemrštěné v porovnání s předchozím přiznaným zadostiučiněním. Soud prvního stupně nezohlednil snížený význam předmětu řízení pro žalobce, který je dán povahou předmětu řízení. Újma, která žalobci v daném případě vznikla, již byla dostatečně reparována morálním zadostiučiněním v podobě omluvy jak ze strany Ministerstva vnitra, tak ze strany Ministerstva financí. Poskytnutí jiné formy zadostiučinění než v rovině morální není na místě.

28. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a odvolání žalobce neshledal opodstatněným. Naopak odvolání žalovaného z převážné části důvodné je.

29. Odvolací soud předesílá, že je podle § 243g odst. 1 část věty prvé za středníkem o. s. ř. vázán právním názorem vyjádřeným dovolacím soudem v jeho zrušujícím rozsudku. Soud prvního stupně správně zjistil a mezi účastníky není sporu ohledně průběhu odškodňovaného řízení, které trvalo od [datum] do [datum]. Průběh řízení, a to jak před správními orgány, tak v soudním řízení správním, prvostupňový soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal, když svá skutková zjištění učinil zejména ze správního spisu Policie ČR a spisů Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka], spisu Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], následně sp. zn. [spisová značka]. V tomto směru odvolací soud odkazuje na skutkový závěr, který soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí učinil.

30. Odvolací soud však nesouhlasí s právními závěry, k nimž soud prvostupňový soud dospěl. Odvolací soud s ohledem na vývoj judikatury shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že odškodňované řízení, a to jak před správními orgány, tak soudní řízení správní, plně podléhá režimu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tak, jak ho definoval Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], publikovaném ve Sbírce Nejvyššího soudu, svazek [anonymizováno], ročník 2017, uveřejněném pod pořadovým [číslo] 2017 na straně [číslo]. V tomto směru tedy koriguje svůj názor vyjádřený v předchozím rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], vydaném v této věci.

31. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovozuje, že je na místě poskytnout žalobci přiměřené zadostiučinění v penězích, když samotné konstatování porušení práva a omluva, která žalobci již v tomto případě byla poskytnuta jak Ministerstvem vnitra, tak Ministerstvem financí není zadostiučiněním dostačujícím. Odvolací soud souhlasí s názorem soudu I. stupně o tom, že jsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu z titulu nesprávného úředního postupu ve smyslu § [anonymizováno] odst. 1 OdpŠk tím, že nepřiměřenou délkou řízení bylo porušeno právo žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobce rovněž splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku, neboť svůj nárok předběžně uplatnil u žalovaného postupem podle § 14 a 15 OdpŠk. Vznik nemajetkové újmy se v tomto případě předpokládá a soud prvního stupně se zabýval kritérii pro určení výše odškodnění v intencích § 31a odst. 3 OdpŠk.

32. Odvolací soud k tomu s poukazem na ustanovení § 13 o. z. poukazuje na to, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka] bylo žalobci přiznáno odškodnění za část tohoto řízení za období od [datum] do [datum], tedy celkem za [anonymizováno] měsíců ve výši [částka] + [částka], celkem [částka], kdy v tomto směru odvolací soud poukazuje zejména na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] Odvolací soud konstatuje, že za stavu, kdy jde o stejné odškodňované řízení, byť jeho dílčí část, je na místě, aby i v tomto případě, kdy je odškodňována celá délka řízení od [datum] do [datum], byla přiznána základní částka odškodnění ve stejné výši, tedy [částka] za každý rok trvání řízení za první dva roky v sazbě poloviční, jako tomu bylo v řízení sp. zn. [spisová značka]. Není důvody pro to, aby odškodnění bylo přiznáno částkou [částka] tak, jak to soud prvního stupně určil, a to i s přihlédnutím k tomu, že délka řízení 105 měsíců – 8 let, 8 měsíců a 26 dní - sice je nepřiměřená, avšak nikoli extrémně nepřiměřená, neboť nepřesáhla dobu 10 let, když je třeba uvážit to, že předmětem odškodňovaného řízení byla otázka rozsahu práva žalobce na informace, která v judikatuře v té době řešena nebyla, resp. byla řešena nedostatečně a nejednotně. Za 105 měsíců tak jde celkem o částku [částka], která představuje základní odškodnění. Od této sumy je ovšem nutno odečíst částku [částka], ohledně níž již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení sp. zn. [spisová značka] u Obvodního soudu pro Prahu 5, byť žalobci nebylo vyhověno zcela. Po odečtení této částky tak dostáváme částku [částka] Odvolací soud si je vědom toho, že v řízení sp. zn. [spisová značka] bylo předmětem odškodnění pouze období trvání řízení od [datum] do [datum], zatímco v tomto řízení se odškodňuje celé naříkané řízení od [datum] do [datum], tedy i část řízení, která byla předmětem řízení sp. zn. [spisová značka], nicméně jak vyplývá ze zrušujícího rozsudku dovolacího soudu, na tuto část řízení připadá částka [částka], ohledně níž dovolací soud neshledal překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř.

33. Odvolací soud ovšem nesdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že řízení mělo pro žalobce běžný význam /§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk/. Soud prvního stupně k tomu mimo jiné uvedl, že význam předmětu řízení pro žalobce byl zvýšený s ohledem na to, že šlo o realizaci jeho práva na informace, avšak tento postupně klesal v návaznosti na to, jak žalobci byly požadované informace poskytovány. S tímto právním názorem odvolací soud nesouhlasí a konstatuje, že význam předmětu řízení pro žalobce byl malý až bagatelní za stavu, kdy sice šlo o realizaci ústavního práva žalobce na poskytnutí informace, nicméně nelze přehlédnout, o jakou informaci se jednalo. Žalobce požadoval informaci týkající se vyřizování jeho stížnosti na postup Policie ČR při řešení trestního oznámení, které podal [příjmení] [příjmení] v zastoupení [jméno] [příjmení] pro neplacení výživného otcem, kdy paní [příjmení] udělila ohledně podání tohoto trestního oznámení plnou moc žalobci, který poté substitučně zmocnil k této záležitosti [jméno] [příjmení]. Stížnost měl vyřizovat zaměstnanec skupiny stížností a kontroly bývalého Obvodního ředitelství Policie ČR [obec a číslo] nadporučík Bc. [jméno] [jméno], který měl být podle tvrzení žalobce spolupracovníkem bývalé [anonymizována dvě slova] a žalobce požadoval tuto informaci ověřit. Jednalo se o informaci, která se nijak nedotýkala osobnostních práv žalobce, šlo o informaci, která pro něj měla toliko velmi zprostředkovaný význam, když se týkala osoby pověřené vyřízením stížnosti na postup Policie ČR při řešení trestního oznámení, které ani nepodal on sám osobně, ale podal ho v zastoupení [jméno] [příjmení], navíc trestní oznámení bylo podáno v substituci [jméno] [příjmení], tedy opět zcela odlišnou osobou od žalobce. Odvolací soud si je vědom toho, že kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného není jediným kritériem ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk; jde pouze o jedno z pěti zákonnýhc kritérií, které jsou navíc vymezeny toliko demonstrativním výčtem, nicméně podle přesvědčení odvolacího soudu jde o kritérium, které je v daném případě zásadní.

34. Význam předmětu řízení pro žalobce je třeba posuzovat i z toho úhlu, že odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že od roku [rok] žalobce jenom u tohoto soudu vede nebo v minulosti vedl celkem 260 řízení. Odvolací soud tuto skutečnost zohlednil ve svém předchozím rozsudku ze dne [datum], současně konstatoval, že žalobce v těchto řízeních dosahuje různých úspěchů, vesměs z větší části je v nich neúspěšný. Odvolací soud tak shledal litigiózní (sudičský) přístup žalobce (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozsudku vydaným v této věci ovšem tento právní názor neshledal správným, respektive ho považoval za minimálně předčasný z toho důvodu, že není splněna druhá podmínka, když není zřejmé, jakého relevantní období se informace o vedení sporů žalobcem týkají, tedy zda se jedná o takový časový horizont svědčící o litigiózním přístupu a na základě čeho odvolací soud dovodil závěr o neúspěšnosti větší části z těchto sporů (225), když se jím uvedený údaj o počtu sporu měl týkat nejen sporů vedených v minulosti, ale též sporů vedených aktuálně, kdy o úspěchu zatím hovořit nelze. Navíc dovolací soud odvolacímu soudu vytkl to, že čerpal z úřední činnosti, resp. notoriet, aniž by s touto skutečností účastníky seznámil. Odvolací soud toto pochybení napravil při odvolacím jednání dne [datum], při němž účastníkům předeslal, že je mu z úřední činnosti známo, že žalobce od roku [rok] jenom u tohoto soudu vedl nebo vede celkem již 260 sporů a že toto kritérium bude zohledněno při určení formy a výše zadostiučinění. Současně předeslal, že výsledek těchto řízení mu není z úřední činnosti znám, nicméně akcentoval množství těchto sporů. Nato žalobce reagoval tak, že v uvedených sporech většinou uspěl, s čímž žalovaný nesouhlasil a naopak poukázal na převažující neúspěch žalobce. Odvolací soud za stavu, kdy není znám výsledek těchto sporů, ale toliko jeho množství, uzavírá, že nelze učinit závěr o litigiózním přístupu žalobce, tedy že by žalobce byl„ sudičem“, nicméně za stavu, kdy výčet kritérií pro určení výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk není taxativním, ale demonstrativním, odvolací soud i tuto skutečnost při stanovení významu předmětu řízení pro žalobce zohledňuje. Bez ohledu na to, jaký je výsledek těchto řízení pro žalobce, je zřejmé, že pokud v průběhu téměř devatenácti let takřka vede nebo vedl v minulosti u Městského soudu v Praze v odvolacím řízení 260 sporů, jde o takové množství, které lze označit za značné, a tato skutečnost již sama o sobě má vliv i na to, jak žalobce význam předmětu řízení pro sebe vnímá. Je totiž nepochybně rozdíl mezi tím, kdy účastník vede nebo v minulosti vedl toliko jediný spor, případně několik málo sporů tak, jak je to běžné a kdy vede stovky sporů, a to jenom u tohoto odvolacího soudu. Tato skutečnost v kontextu s tím, že požadovaná informace se nijak nedotýkala žalobce osobně a měla pro něj jen velmi zprostředkovaný význam, jak je vysvětleno shora, je podle přesvědčení odvolacího soudu natolik zásadní, že odůvodňuje snížení výše odškodnění o 90 %, tedy na minimum tak, jak to ostatně učinil též Městský soud v Praze ve shora citovaném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka], kdy v odvolacím řízení stanovená výše základního odškodnění (při částce základního odškodnění [částka] za každý rok trvání řízení) [částka] byla korigována na 10 % Odvolací soud i s přihlédnutím k zásadě podobnosti případu ve smyslu § 13 o. z. nevidí důvodu pro to, aby v tomto řízení bylo postupováno jinak, když zcela souhlasí s námitkou žalovaného o tom, že je nepřiměřené, aby za část řízení od [datum] do [datum] bylo přiznáno odškodnění [částka] ([částka] + [částka]) a za celé řízení od [datum] do [datum] částka více než sedminásobná. K tomu odvolací soud poukazuje též na právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], v němž Nejvyšší soud ČR v dovolacím řízení k dovolání žalobce v uvedené věci [spisová značka] konstatoval, že závěr odvolacího soudu o spíše symbolickém finančním odškodnění je odvolacím soudem přijat na pozadí úvahy, že zásadním postačujícím odškodněním dovolatele (žalobce) v daném případě je morální satisfakce formou konstatování porušení práva. Odvolací soud k tomu dodává, že i při zachování požadavku na přiměřenost snížení bude při zohlednění všech zákonných kritérií zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti původní částce, jak dovodila judikatura Nejvyššího soudu ČR (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Jde sice o výjimečný případ, nicméně se zřetelem ke všem okolnostem je výjimka ze zásady, podle níž by snížení základní částky v zásadě nemělo přesáhnout 50 % při zachování zásady přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním, zcela na místě. K tomu odvolací soud dodává, že ústavní stížnost žalobce v tomto řízení byla usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 510/14, odmítnuta jako neopodstatněná, když Ústavní soud v postupu soudů neshledal rozpor s ústavním pořádkem ČR.

35. Odvolací soud tak shrnuje, že jednání žalobce spočívající v tom, že tento vede velké množství soudních sporů, nelze označit za litigiózní (sudičské) tak, jak ho dovodil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ve svém rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], a to zejména proto, že zde nehodnotí úspěch, resp. neúspěch žalobce v těchto řízeních. Převažující neúspěch je jednou z podmínek pro určení, že se jedná o litigiózní přístup. Odvolací soud toliko velké množství sporů zohlednil v rámci hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Soud prvního stupně hodnotil význam předmětu řízení jako značný s ohledem na to, že v případě práva na informace jde o ústavní právo, i on však připustil, že tento postupně klesal v souvislosti s tím, jak žalobci byly v průběhu řízení požadované informace poskytovány a od října [rok] již šlo fakticky jen o akademický spor, neboť požadované informace měl žalobce k dispozici z nahlížení do spisu podle správního řádu. Odvolací soud v tomto směru setrvává na svém názoru, který vyjádřil v předchozím zrušeném rozsudku ze dne [datum] ohledně toho, že význam předmětu řízení byl pro žalobce toliko bagatelní s ohledem na to, že šlo o zprostředkovanou informaci, která se jeho vůbec netýkala, týkala se osoby, jejíž souvislost s žalobcem je jen velmi okrajová.

36. Ostatní kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk soud prvního stupně zhodnotil v zásadě správně, když postupu orgánů veřejné moci během řízení lze vytnout četné průtahy, jak je uvedeno shora /31a odst. 3 písm. d) OdpŠk/, žalobce svým jednáním k průtahům v řízení sice nepřispěl, nicméně je zřejmé, že využívání procesních práv včetně opravných prostředků, které procesní předpisy poškozenému umožňují, vždy vede k délce řízení, kdy každé řízení„ musí po určitou dobu trvat“. Řízení bylo skutečně složité po stránce právní i procesní jak soud prvního stupně správně zohlednil /31a odst. 3 písm. b) OdpŠk/ a celkovou délku řízení 8 let a [anonymizováno] měsíců lze hodnotit jako nepřiměřenou, jak ostatně vyplývá z výše uvedeného, nikoli však extrémně nepřiměřenou /31a odst. 3 písm. a) OdpŠk/. K tíži státu je třeba ovšem přičít postup orgánů veřejné moci /§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk/, kdy ve správním řízení soudním docházelo k neodůvodněným obdobím nečinnosti soudu. I s přihlédnutím ke všem těmto kritériím ale odvolací soud konstatuje, že za převažující kritérium je třeba považovat význam předmětu řízení pro žalobce tak, že peněžité odškodnění nemajetkové újmy je na místě s ohledem na význam této skutečnosti /§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk/ podstatně snížit.

37. Na druhou stranu ovšem odvolací soud k odvolacím námitkám žalovaného konstatuje, že zadostiučinění poskytnuté žalobci toliko v podobě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a poskytnutí omluvy ze strany Ministerstva vnitra a Ministerstva financí samo o sobě by nepředstavovavlo plně adekvátní formu kompenzace nemajetkové újmy ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že jak správně soud prvního stupně konstatoval, v odškodňovaném řízení docházelo před soudy k četným průtahům, které v prvním soudním řízením činily takřka 24 měsíců a v druhém soudním řízení správním [anonymizováno] měsíců, celkem 43 měsíců, což představuje více než třetinu z celkové délky řízení. Přiznání peněžitého zadostiučinění, byť v takto nízké částce, je tak odůvodněno.

38. Odvolací soud tak uzavírá, že za přiměřené odškodnění, které odpovídá všem kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk za celkovou délku řízení od [datum] do [datum], považuje částku [částka], když je k tomu nutno ještě připočíst částku [částka] ([částka] a [částka]) přiznanou v řízení sp. zn. [spisová značka] a zohlednit dále to, že žalobci se dostalo též zadostiučinění v podobě dvou omluv, a to jak ze strany Ministerstva vnitra, tak Ministerstva financí. Takovéto zadostiučinění je podle přesvědčení odvolacího soudu více než dostačující.

39. Právní posouzení věci tak, jak jej soud prvního stupně učinil, je tak nesprávné, což zakládá odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Odvolací soud neshledal další žalovaným namítané odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b) a e) o. s. ř., když žalovaný ani nevymezuje, v čem jejich naplnění spatřuje. Odvolací soud zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce jinak a napadený rozsudek ve výroku I. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se žaloba ohledně částky [částka] s příslušenstvím zamítá, jinak ho v tomto výroku ohledně částky [částka] s příslušenstvím potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

40. S ohledem na částečnou změnu prvostupňového rozsudku rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů a současně podle § 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř. též o nákladech řízení před soudem dovolacím. Žalobce byl v základu úspěšný a má proto právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, předchozího odvolacího řízení a řízení před soudem dovolacím. Tyto sestávají z nákladů právního zastoupení: odměna za 23 úkonů právní služby po [částka] podle § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § [anonymizováno] odst. 4 písm. a) a § 11 písm. a), d), g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb., odměna za dva poloviční úkony po [částka] podle § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. b) odst. 3 per analogiam advokátního tarifu (dvě žádosti o vrácení soudních poplatků) + náhrada za 25 režijních paušálů po [částka] podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu je [částka] včetně náhrady za DPH 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. je výsledně [částka]. K jednotlivým úkonům právní služby odvolací soud souhrnně uvádí, že za účelně vynaložené úkony nepovažoval úkony spočívající v námitkách proti usnesení asistentky soudce, které se týkaly toliko výzvy soudu k vyjádření odvolání ohledně určeného počtu požadovaných stejnopisů vyhotovení, dále nepřiznal odměnu za úkony učiněné ohledně žádosti o osvobození od soudních poplatků a žádosti o doplnění rozsudku, ohledně níž žalobce neuspěl. Náklady řízení jsou splatné k rukám advokáta žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

41. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. V tomto odvolacím řízení žalobce neuspěl, naopak žalovaný měl převažující úspěch, když jeho odvolacímu návrhu bylo ve značném rozsahu vyhověno za stavu, kdy sice žaloba o požadované peněžité plnění nebyla zamítnuta zcela, avšak odškodnění bylo přiznáno v toliko malé, resp. symbolické výši a došlo tak razantnímu snížení částky přiznané soudem prvního stupně. Náklady odvolacího řízení sestávají z paušální náhrady hotových výdajů za 4 úkony po [částka], celkem [částka] podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.