o neplatnost rozvázání pracovního poměru

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru daného jí žalovaným dne 5. 2. 2025 (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 16 600 Kč k rukám právního zástupce žalovaného [jméno FO] advokáta, se sídlem na [adresa], do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru s odůvodněním, že pracovní poměr byl mezi účastníky sjednán na dobu neurčitou a žalovaný ho s ní dne 5. 2. 2025 prostřednictvím jednatele žalovaného [jméno FO] rozvázal. Žalobkyně rozvázání pracovního poměru považovala za neplatné a žalovanému sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání podle § 69 a násl. v zákoníku práce.

2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil z výpovědi žalobkyně a listinných důkazů, zjistil skutkový stav, který popsal v odůvodnění svého rozhodnutí. Pod body 7 a až 9 uvedl zjištění, která učinil z provedených důkazů. Skutkový stav odvolací soud reprodukuje v doslovném znění.

3. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že žalovaná společnost [právnická osoba]., dříve [právnická osoba]., IČO [IČO], má jediného jednatele [jméno FO], nar. [datum], bytem [adresa], který je ve funkci od 4.února 2009. Dále má dva společníky, a to jednak [jméno FO], nar. [datum], který měl původně obchodní podíl 100 %, nyní má 80 %, a žalobkyni, která měla původně obchodní podíl 5 %, nyní má obchodní podíl 20 %.

4. Žalobkyně dále předložila část komunikace žalobkyně s jednatelem žalované společnosti [jméno FO] přes aplikaci [aplikace] z 5.února 2025, ve které jednatel žalovaného sděluje žalobkyni „jak chceš, tak už nechoď do firmy končíš“, na což žalobkyně reagovala „OK, malej detail, mam tam 20 %“, na což jednatel žalovaného odpověděl „Ano, ale bez platu a postav se na nohy“. Na to reagovala žalobkyně replikou „no, tak musis vyplácet“. Jednatel žalovaného pak odpověděl „Vyplácí se, když firma se rozhodně, že se vyplácí tak bych se snažil bejt tebou“. Na to žalobkyni odpověděla „jo, naser si ja se te nebojim dobry koncim, tak si to dodelejte sami“.

5. Z účastnického výslechu žalobkyně soud zjistil, že počátek spolupráce se žalovanou společností byl v době, kdy byla po dokončení vysoké školy (bakalářského studia v oboru [obor] na [právnická osoba] v [adresa]) dne 30.6.2016. Už během studií udržovala známost s jednatelem společnosti [právnická osoba]. panem [jméno FO], když spolu chodili asi tři čtvrtě roku. On společnost vlastnil už z dřívější doby, ale příliš se jí nedařilo, měla asi 10 objednávek týdně. Společnost se zaměřovala na internetový prodej parfémů. Žalobkyně přišla s tím, že je třeba změnit koncepci marketingu a navrhla, že by oslovovala influencerky, aby propagovaly parfémy prodávané společností [právnická osoba]. Na základě této strategie začaly prodeje společnosti růst a společnosti se začalo dařit, takže se tato strategie ukázala jako úspěšná. Na začátku měla [právnická osoba]. pouze ten internetový obchod, až v posledních letech přibyly další aktivity, asi rok a půl nebo dva roky zpátky koupila společnost [právnická osoba] ve [adresa], kde provozuje kavárnu a cukrárnu a prodejnu keramiky, a také pan [jméno FO] rozjíždí plazmovou terapii k ošetření pleti. V roce 2016 měla společnost jednoho zaměstnance, který dělal zákaznickou podporu. Žalobkyně asi tři čtvrtě roku poté začala vystavovat faktury. Faktury vystavovala měsíčně až do února 2025 na předmět činnosti „marketing“. Spolupráce se rozběhla tím způsobem, že se nejprve oslovila influencerka, která zajistila velký objem objednávek. Na základě toho se ověřilo, že ten nápad funguje a že přes influencerky se dá zvýšit obrat společnosti. [jméno FO] proto na základě toho žalobkyni řekl, že má jít pracovat pro společnost. To bylo někdy v té době, kdy začala fakturovat. Dohoda žalobkyně a pana [jméno FO] proběhla tím způsobem, že pan [jméno FO] žalobkyně zeptal, jestli má IČO. Měla ho, ale v tu dobu měla činnost pozastavenou. Řekl proto žalobkyni, ať si ji obnoví a že bude fakturovat společnosti. Žalobkyně si tedy IČO obnovila a fakturovala [právnická osoba]. Ze začátku oslovovala další influencerky, aby propagovaly výrobky, parfémy prodávané [právnická osoba]. Později dělala všechno možné včetně zákaznické podpory. Po celou dobu práce pro společnost žila v partnerském vztahu s panem [jméno FO]. Ze začátku [právnická osoba] žádnou kancelář neměla, protože tam byl jenom jeden kluk, který to dělal z domova. Kanceláře si pořídila asi 3–4 měsíce po nástupu žalobkyně dvě ulice od [adresa], kde si pronajala malou kancelář a malou prodejnu, později se přestěhovala do [adresa], kde byla kancelář a prodejna, teď má nové kanceláře v [adresa] ulici, a ještě zůstala i stará kancelář v [adresa] ulici kvůli tomu, že tam je prodejna. Žalobkyně docházela pravidelně do kanceláře, měla pracovní dobu od 10 do 17 hodin. Po porodu dcery pracovala z domova, dělala různé činnosti, primárně zařizovala platby za zboží, které [právnická osoba] koupila, zajišťovala vratky zákazníkům, zajišťovala marketing, dělala propagaci na [www], na [www], nakupovala zboží. Když bylo později více zaměstnanců, tak dělala tabulku docházky zaměstnanců, kterou předávala účetním pro výpočet mezd, dělala intrastat, což jsou podklady celníkům ohledně zboží z ciziny, vozilo se zboží ze [stát], bylo potřeba udělat tabulku s váhou a cenou zboží pro celníky. Vedla i porady, když bylo více zaměstnanců, takže museli mít pravidelné mítinky. Také zařizovala prodejny, vybavovala je od designu až po pokladny. Když bylo potřeba nakoupit nějaké kancelářské zboží, vždycky se zaměstnanci obraceli na žalobkyni, sledovala skladové zásoby a objednávala zboží. [jméno FO] objednával parfémy, žalobkyně objednávala to zboží okolo. Pak se to zboží rozrostlo o vůně do auta a o bytové vůně, svíčky, to už kupovala žalobkyně. Časem se začali domlouvat dodavatelé, že dělali vůně do auta na míru, takže s těmito dodavateli komunikovala žalobkyně. [jméno FO] byl na poradách a vždycky říkal, kam by se ta firma měla rozvíjet, a žalobkyně to pak dělala. Daňové přiznání žalobkyni dělala účetní pana [jméno FO], dělala i přehledy pro zdravotní a sociální pojištění. Měla k dispozici telefon, počítač, pracovní email, který jí byl nedávno zrušen, služební auto, které jí bylo odebráno. Služební email byl zrušen někdy v březnu, v květnu 2025. Nemohla se do něho dostat, psala proto informatikovi, který jí řekl, že byl na pokyn pana [jméno FO] přístup zrušen. Při vystupování za společnost před třetími osobami se podepisovala třeba v emailech jménem, příjmením a s dovětkem „za společnost [právnická osoba].“ Po 5.2.2025 už pro společnost nepracovala, bohužel neměla možnost. Nikdo jiný podobnou práci pro společnost nevykonával, jen na marketing je tam jedna osoba, která také vystavuje faktury. Po 5.2.2025 přišla žalobkyni ještě jedna proplacená faktura za leden 2025 za rozpracovaný projekt automatů na voňavky, jako jsou automaty na nápoje, tak se dělaly automaty na voňavky po celé republice. Žalobkyně pomáhala rozjet [právnická osoba], který se zakoupil. Poslední rok a půl pracovala převážně tam, dávala dohromady cukrárnu, kavárnu, dělala tam dětské koutky, herničky, najímala zaměstnance, kteří tam budou pracovat a celé to rozjížděla. Dělala tam také tematické výstavy, nákup zboží, nové zboží, co bylo potřeba. Do těch herniček se dokupovaly různé modelíny, které si tam maminky mohly koupit. Většinou žalobkyni úkoly zadával pan [jméno FO], například chtěl, aby se věnovala těm automatům. Z 99 % jí zadával úkoly on. Měla celkem volnou ruku, ale když byly nějaké větší investice, tak to diskutovala s panem [jméno FO] vždycky. Zhruba po roce a půl projevila zájem o to, aby pracovala na pracovní smlouvu. Na to jí bylo panem [jméno FO] řečeno, že ušetří na sociálním a zdravotním pojištění a že bude dostávat víc peněz, když to bude probíhat přes faktury. Žalobkyně měla nápad s oslovováním influencerů, také že je potřeba mít prodejnu, aby lidé mohli ty vůně vyzkoušet. V současné době má společnost těch prodejen více, jsou nejenom v [adresa], ale i v dalších městech. V současné době má společnost asi 50 zaměstnanců. Potom měla ještě nápady na rozšíření sortimentu, že budou třeba vůně do pračky, difuzéry, zkoušely se svíčky, ty se ale neosvědčily. Pokud jde o [právnická osoba], s tím přišel pan [jméno FO], který chtěl nějaké místo, kde bude možné meditovat. Našel ten [právnická osoba], ale protože to bylo hodně drahé, tak nechtěl, aby to jenom spotřebovávalo peníze, ale aby to na sebe i vydělávalo. Protože to bylo hodně nákladné, stálo by to spoustu peněz, tak se toho ujala žalobkyně a začala se tomu věnovat. Když skončila spolupráci s [právnická osoba], tak to bylo na nule. Herničky vymýšlela ona. Kupovalo se to od páru, z nichž jeden byl cukrář a druhý dělal keramiku. Proto tam ta cukrárna byla už předtím. [jméno FO] je o 16 let starší než žalobkyně. Vnímala, že má nepochybně větší zkušenosti s podnikáním, proto také on rozhodoval, kterým směrem se půjde, a tím směrem se také šlo. To, co on říkal, to platilo. [jméno FO] byl v hierarchii vždycky nad žalobkyní, což prokázal i tím, že žalobkyni přikázal, aby vypadla a musela odejít.

6. Důkazy, které soud prvního stupně v řízení provedl, vyjmenoval v bodě 6 odůvodnění rozsudku. Zamítl další důkazní návrhy žalobkyně, zejména výslechy navržených svědků a současného partnera žalobkyně s tím, že je považoval za nadbytečné.

7. Zjištěný skutkový stav posoudil podle § 2401 odst. 1 o. z., dále podle § 4, § 34, § 48, § 50 a § 52 zákoníku práce – zákon č. 262/2006 Sb. ve znění účinném do 31. 5. 2025, ve zkratce zák. práce. Uvedená zákonná ustanovení odcitoval.

8. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení s odkazem na § 72 zákoníku práce a § 80 o. s. ř. Výsledně neshledal žalobu důvodnou. Konstatoval, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti něčeho, co neexistuje. K tomu vysvětlil, že žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle § 72 zákoníku práce může podat zaměstnanec pouze tehdy, pokud mu byl řádně doručen podepsaný písemný právní úkon zaměstnavatele směřující ke skončení pracovního poměru. Žalobkyně podala žalobu na základě elektronické komunikace s jednatelem žalovaného – svým bývalým partnerem. Absentuje zde písemný právní úkon, jehož platnost by bylo možno žalobu podle § 72 zák. práce napadnout. K tomu soud prvního stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR – rozsudek sp. zn. 21 Cdo 630/2015, ze dne 17. 12. 2015, jehož závěry odcitoval. Poukázal též na komentářovou literaturu, která zastává obdobný názor. Protože žalobkyni zrušení pracovního poměru nebylo doručeno, tak jeho účinky vůbec nenastaly a jeho neplatnost nemůže být určena.

9. Podle soudu se žalobkyně měla domáhat určení toho, že pracovní poměr mezi účastníky trvá i nadále, avšak ani takováto žaloba by úspěšná nebyla. K tomu vysvětlil, že mezi účastníky nevznikl řádně pracovní poměr. Zrekapituloval obsah práce, kterou žalobkyně vykonávala a dodal, že žalovanému vystavoval faktury, které jí žalovaný proplácel. Tyto faktury představovaly ,,prostředky pro osobní potřebu žalobkyně – kapesné“. Soud prvního stupně uvedl, že práce pro druhý subjekt je možno vykonávat v rámci různého právního vztahu, nejen v rámci vztahu pracovněprávního. To, co odlišuje jednotlivé typy právního vztahu, je v prvé řadě vůle účastníků tohoto smluvního vztahu, tedy vykonávaná práce může být i totožná, ale strany se mohou jednou dohodnout na pracovním poměru, jindy mohou uzavřít smlouvu příkazní a v jiném případě zase může jít o vztah dvou podnikatelů při podnikatelské činnosti. V daném případě je zřejmé, že žalobkyně mnoho let pracovala pro žalovaného, od samého počátku však byla ve vztahu ke společnosti jako podnikatelka, vystavovala faktury, které jí žalovaný proplácel. Pokud se někdy na svého partnera a jednatele [jméno FO] obracela s žádostí o uzavření pracovní smlouvy, tak ten s tím nesouhlasil z daňových důvodů. Žalobkyně tak nadále pokračovala ve vystavování faktur, které jí žalovaný proplácel. Nadto z výpovědi žalobkyně a jejího popisu práce zřejmé, že pro žalovaného vykonávala velmi variabilní činnosti a tato různorodost v práci rovněž nasvědčuje tomu, že se nejednalo o činnost závislou práci v pracovním poměru, ale skutečně o práci podnikatele, popřípadě životního partnera majitele společnosti. Chyběla tedy u obou stran vůle k uzavření pracovního poměru, naopak vůle stran směřovala pouze k odměňování žalobkyně formou vystavování faktur dvou podnikatelů v rámci jejich spolupráce. Ze všech těchto důvodů soud prvního stupně proto žalobu zamítl.

10. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhradu délku řízení přiznal úspěšnému žalovanému s tím, že náklady řízení sestávající z nákladů právního zastoupení určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif.

11. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně. Blanketní odvolání doplnila podáním ze dne 20. 8. 2025 a uplatnila odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f) a g) o. s. ř. V odvolání nejprve shrnula skutkový stav, který soud prvního stupně zjistil a vyslovila s ním nesouhlas. Dovozovala, že vztah mezi ní a žalovaným byl vztahem pracovněprávním, který se řídí zákoníkem práce, neboť naplňoval všechny znaky závislé činnosti. Jednostranné ukončení vztahu mezi účastníky proto nebylo učiněno po právu. Žalobkyně nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně o tom, že vztah mezi účastníky nebyl ukončen formou výpovědi ve formě požadované § 50 odst. 1 zákoníku práce. Prvostupňový soud vysvětlil, z jakého důvodu není možné [aplikace] komunikaci mezi účastníky považovat za výpověď podle § 50 odst. 1 zákoníku práce, nicméně v závěru rozsudku také uvedl, že bez ohledu na obsah komunikace mezi stranami žalobkyně uzavřela s jednatelem žalovaného určitou formu dohody, protože na předmětnou zprávu jednatel žalovaného odpověděl ,,OK“. Soud prvního stupně také uvedl, že vztah mezi účastníky není pracovněprávním, ale vztahem obchodním. S tímto závěrem žalobkyně nesouhlasí, má zato, že prvostupňový soud nesprávně zhodnotil formu, jakou byla mezi účastníky ukončena spolupráce a jednak zcela nesprávně zhodnotil právní povahu vztahu, v jehož rámci vykonávala žalobkyně pro žalovaného činnost a za kterou byla žalovaným odměňována.

12. Žalobkyně nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně o tom, že elektronická komunikace účastníků ve formě [aplikace] komunikace nenaplňuje požadavek písemnosti. K tomu odkázala 562 odst. 1 o. z., který odcitovala a uvedla rozhodnutí Vrchního soudu v [adresa] ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. [spisová značka]. Toto rozhodnutí podle žalobkyně podporuje závěr o tom, že výpověď ve formě elektronické komunikace naplňuje požadavek písemné formy požadované zákoníkem práce, žaloba proto neměla být zamítnuta.

13. Žalobkyně dále nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně, že její reakce na výpověď představovala souhlas s ukončením spolupráce, tedy že účastníci sporu měli uzavřít dohodu o ukončení pracovního poměru. K tomu poukázala na výklad právního jednání a uvedla všechny okolnosti, které s uvedeným jednáním účastníků souvisely. Bylo nutno přihlédnou k tomu, že žalobkyně byla s právním zástupcem žalovaného v okamžiku výpovědi v osobním – partnerském – sporu, a tedy i veškerá jednání musí být vykládána právě s ohledem na tento stav účastníků sporu. Z formulace výpovědi ze strany jednatele žalovaného je zřejmé, že se nejednalo o žádnou nabídku k ukončení spolupráce, ale o její ukončení jednostranné. Uvedené ukončení ze strany jednatele žalovaného nesplňovalo požadavky § 1731 o. z., pokud jde o návrh dvoustranné dohody. K tomu žalobkyně odkázala na § 556 odst. 2 o. z., který odcitovala a výslovně shrnula, že jednání účastníků předcházela osobní partnerská hádka mezi ní a jednatelem žalovaného, žalobkyně následně dala najevo, že její vůlí nebylo uzavřít dohodu o ukončení pracovního poměru; naopak, že její vůlí bylo v pracovním poměru s žalovaným nadále pokračovat. Komunikaci mezi účastníky tak nelze vykládat jako uzavření dohody o ukončení spolupráce a závěry soudu prvního stupně v tomto směru jsou nesprávné.

14. V další části odvolání žalobkyně se vyjádřila k povaze vztahů mezi účastníky. Nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně o tom, že pracovněprávní vztah mezi nimi nevznikl. K tomu odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3061/2020 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Ads 151/2015 a 1 Ads 437/2017, jejichž závěry odcitovala. Zdůraznila, že závislá práce je charakterizována především osobním výkonem práce ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů. Dalšími znaky závislé práce je ekonomická závislost zaměstnance a jeho začlení do struktury zaměstnavatele. Tyto skutečnosti měl soud prvního stupně zkoumat.

15. Nadto prvostupňový soud zcela pominout účel ochrany zaměstnance jako slabší strany pracovněprávního vztahu, kdy tuto ochranu garantuje právě zákoník práce. Žalobkyně pro žalovaného pracovala 8 let, vykonávala vedoucí pracovní pozici, firmu ekonomicky rozvíjela a aktivně se podílela na jeho úspěšném růstu, žalovaný žalobkyni v důsledku tohoto jednání finančně zajišťoval. Z důvodů následných osobních partnerských neshod jednatel žalovaného ze dne na den ukončil žalobkyni možnost vykonávat její práci, čímž ji zbavil možnosti zajišťovat pro sebe a pro svou dceru, jejímž otcem je právě jednatel žalovaného, obživu. Takovéto jednání není přípustné. Ani tyto skutečnosti však soud proto nijak nehodnotil, a dospěl k nesprávnému závěru, že vztah mezi účastníky nebyl vztahem pracovněprávním, ale vztahem podnikatelským. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.

16. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobkyně odkázal na správná skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho správné právní posouzení. Zdůraznil, že nikdy neuzavřel s žalobkyní v žádné formě pracovní smlouvu a žalobkyně nikdy nevykonávala pro žalovaného práci mající znaky závislé práce ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku. Takovýto závěr soudu prvního stupně je zcela správný a má oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně v odvolání účelově dezinterpretuje odůvodnění rozsudku a obsah komunikace vedené prostřednictvím aplikace [aplikace], jakož i judikaturu, na kterou odkazuje. Dezinterpretuje také závěr soudu ohledně neexistence výpovědi, (okamžitého zrušení pracovního poměru) obsažený v bodě 13 napadeného rozsudku. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobkyně o tom, že pracovní poměr účastníků lze ukončit prostřednictvím [aplikace] komunikace. Žalobkyně pomíjí, že soud prvního stupně konstatoval, že nebyly splněny zákonné požadavky na doručení výpovědi (okamžitého zrušení pracovního poměru), pročež k právnímu jednání vedenému prostřednictvím [aplikace] nelze přihlížet. Žalobkyně také nedůvodně zpochybňuje závěr soudu prvního stupně ohledně povahy právního vztahu účastníků obsažený v bodě 14 napadeného rozhodnutí. Bylo na ní, aby tvrdila a prokázala, že její činnost vykazovala všechny znaky závislé práce. To však netvrdila, respektive jednotlivé znaky závislé práce své činnosti neprokázala, naopak tvrdila, že ona vymyslela, ona zařídila, ona vedla porady atd. … tedy chovala se jako spolumajitelka a v obchodním rejstříku nezapsaná jednatelka. Soud prvního stupně tak správně dovodil, že mezi účastníky nebyl pracovní poměr vůbec uzavřen. Odkaz na další judikaturu citovanou žalobkyně je nepřiléhavý, když závěry obsažené v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR aplikovat zde nelze.

17. Žalobkyně také dezinterpretuje závěr soudu prvního stupně ohledně existence případné dohody o ukončení pracovního poměru obsažený v bodě 15 odůvodnění rozhodnutí. Nově označila zprávu žalovaného, respektive jejího jednatele, za afektované jednostranné ukončení, v rámci, kterého nebyla připuštěna žádná komunikace ohledně jiných možných řešení dané situace. Právní řád ovšem nevyžaduje, aby kontraktační proces byl nějak dlouhý a aby umožnil hledat jiné řešení. Forma právního jednání eventuálně uzavřené dohody v daném případě byla dodržena. Žalovaný požadoval potvrdit napadený rozsudek jako věcně správný.

18. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 § a 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného posudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, důkazní řízení zopakoval úplným výpisem z obchodního rejstříku ohledně žalovaného podle § 213 odst. 2 o. s. ř. a neshledal odvolání žalobkyně opodstatněným.

19. Žalobkyně v odvolání uplatnila – vyjma odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. – všechny odvolací důvody v tomto zákonném ustanovení uvedené; z obsahu jejího odvolání však lze dovodit, že namítá především nesprávně a neúplně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení věci, tedy odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., když ohledně dalších odvolacích důvodů neuvádí, v čem jejich naplnění spatřuje. Odvolací soud ve smyslu § 212 a odst. 1 o. s. ř. přesto napadený rozsudek přezkoumal i z těch odvolacích důvodů, které nebyly zdůvodněny. Jejich naplnění neshledal.

20. K odvolacímu důvodu uvedenému v § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. odvolací soud konstatuje, že tento odvolací důvod může být dán pouze v řízeních, v nichž se uplatní zásada koncentrace řízení (§ 118b a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem o. s. ř.). O žádný z takovýchto případů se však zde nejedná a tento odvolací důvod proto dán není. Odvolací soud pak neshledal ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když z obsahu spisu nebyly zjištěny vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř.). Žalobkyně ostatně, jak již je naznačeno výše, v případě obou těchto odvolacích důvodů ani nevymezuje, v čem by měly spočívat.

21. Odvolacímu soudu není zřejmé, v čem žalobkyně spatřuje odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. f) o. s. ř., když v odvoláním neuvádí žádné další skutečnosti a důkazy, které dosud nebyly uplatněny a které by mohly mít vliv na zjištěný skutkový stav. Žádné takovéto skutečnosti, respektive důkazy, nezjistil ani odvolací soud.

22. Soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o dva zásadní závěry, když 1. dovodil neexistenci pracovního poměru mezi účastníky a 2. dovodil, že žádné právní jednání, jímž by byl tvrzený pracovní poměr ukončen (v rozsudku nesprávně uvedeno právní úkon, poznámka odvolacího soudu), nebylo učiněno.

23. Bez ohledu na existenci nebo neexistenci pracovního poměru mezi účastníky lze dovodit, že právní jednání, kterým by tvrzený pracovní poměr mezi účastníky měl být ukončen, když žalobkyně ani nespecifikuje, jakým způsobem se tak mělo stát, zda výpovědí podle § 48 odst. 1 písm. b) a § 50 a následujících zákoníku práce nebo okamžitým zrušením podle § 48 odst. 1 písm. c) a § 55 zákoníku práce. Jak správně soud prvního stupně konstatoval, žalobkyně spatřovala toto právní jednání z [aplikace] komunikace účastníků v ze dne 5. 2. 2025 založené na č. l. 8 spisu. Rozvázání pracovního poměru dovozovala z [aplikace] zprávy žalovaného ,,jak chceš tak už nechoď do firmy končíš“. K následnému dotazu, respektive k připomínce žalobkyně, ,,malej detail mám tam 20 %“ žalovaný prostřednictvím svého jediného jednatele [jméno FO] odpovídá ,,ano, ale bez platu a postav se na nohy“ …

24. Soud prvního stupně správně uvedl, že tuto [aplikace] aplikaci nelze považovat za právní jednání tak, jak má na mysli ustanovení § 545 a následujících o. z. za použití § 4 zákoníku práce. Jde o pouhou elektronickou komunikaci účastníků učiněnou prostřednictvím mobilního operátora – komunikační sítě – formou [aplikace], kterou jako právní jednání kvalifikovat nelze, nejde tedy o takové jednání, které by bylo způsobilé vyvolat jakékoliv právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, či právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů zvyklostí a zavedené praxe stran tak, jak má toto zákonné ustanovení na mysli.

25. Soud prvního stupně tento svůj závěr opřel především o to, že takovéto ,,zrušení pracovního poměru“ nebylo žalovanému řádně doručeno, když zákoník práce, ve znění účinném od 1. 1. 2012 vychází ze zásady, že účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají pouze tehdy, je-li výpověď z pracovního poměru druhému účastníku pracovněprávního vztahu řádně doručena. K tomu odvolací soud uvádí, že zákonné předpoklady pro doručování písemnosti zaměstnavatelem prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací stanovil v té době zákoník práce ve svém § 335 ve znění účinném od 1. 10. 2023 tak, že prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací může zaměstnavatel písemnost doručit výlučně tehdy, jestliže zaměstnanec k tomuto způsobu doručování udělil souhlas v samostatném písemném prohlášení, v němž také uvedl elektronickou adresu pro doručování, která není v dispozici zaměstnavatele. [aplikace] komunikace účastníků, z níž žalobkyně dovozuje skončení svého pracovního poměru žalovaným, podmínky řádného doručení písemnosti určené zaměstnanci prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací podle § 335 zákoníku práce nesplňuje již proto, že zde absentuje uznávaný elektronický podpis zaměstnavatele a dále zde není doložené písemné prohlášení žalobkyně, která by k tomuto způsobu doručování udělila souhlas; ostatně to, že by takovýto písemný souhlas udělila, ani netvrdila. (k tomu § 335 odst. 1 a 2 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2023). Soud prvního stupně tak správně uzavřel, že [aplikace] komunikace mezi účastníky nesplňuje znaky právního jednání a ani nebyla žalobkyni řádně doručena ve smyslu 335 zákoníku práce, jak je uvedeno shora. Obdobný závěr platný pro doručování písemnosti zaměstnancem vyslovil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1209/2024, v případě SMS zprávy zaměstnance adresované zaměstnavateli (§ 337 zák. práce). Závěry vyjádřené v rozhodnutí Vrchního soudu v [adresa] ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. [spisová značka], na které se žalobkyně odvolává, v daném případě použít nelze, neboť zákoník práce má pro oblast pracovněprávních vztahů svoji vlastní (odlišnou) úpravu. Ve světle toho je již nerozhodné, zda spolupráce mezi účastníky byla ukončena dohodou, či nikoliv.

26. Odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně o tom, že práce, kterou žalobkyně pro žalovaného vykonávala, nesplňovala znaky závislé práce tak, jak mám na mysli ustanovení § 2 zákoníku práce. Soud prvního stupně k tomu učinil skutková zjištění zejména z výpovědi žalobkyně jako účastnice řízení, které uvěřil, když s ohledem na její postavení v řízení nelze dovozovat, že by její výpověď měla být nepravdivá či nevěrohodná. Prvostupňový soud v odůvodnění svého rozhodnutí rozebral pracovní činnosti, které žalobkyně pro žalovaného zastávala, zdůraznil jejich variabilitu a především pak akceptoval to, že zde absentují prvky závislé práce. K tomu odvolací soud uvádí, že základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je – jak vyplývá z ust. § 2 odst. 1 zákoníku práce – především to, že tato práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnanec koná práci jménem zaměstnavatele, na jeho účet, podle pokynů zaměstnavatele tak, jak předpokládá § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Pracovněprávní vztahy vytvářejí zvláštní osobní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se zvláštními právy a povinnostmi na obou stranách. Zaměstnanec je povinen práci pro zaměstnavatele vykonávat osobně, nemůže se nechat zastoupit jiným subjektem /§ 38 odst. 1 písm. b) a § 77 odst. 2 zákoníku práce/. Závislá práce je vždy vykonávána jménem zaměstnavatele a za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Zaměstnanec také podléhá kontrole zaměstnavatele, k výkonu práce používá prostředky poskytnuté mu zaměstnavatelem a za výsledek práce nijak neodpovídá. Společným znakem závislé práce je pak osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli – k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3061/2020, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 992/2017, ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 342/2019 a ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2128/2019.

27. V řízení bylo prokázáno a ostatně mezi účastníky nebylo ani sporu o tom, že žádná pracovní smlouva, dohoda o provedení práce nebo dohoda o pracovní činnosti, které zakládají[Anonymizováno]základní pracovněprávní vztah (§ 3 zák. práce) mezi účastníky uzavřena nebyla. Žalobkyně ve své účastnické výpovědi uvedla, že měla zájem uzavřít pracovní smlouvu, jednatel [jméno FO] jí ale sdělil, že bez pracovní smlouvy ušetří na sociálním zdravotním pojištění a žalobkyně tak bude dostávat více peněz. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný žalobkyni zasílal vždy částky 120 000 Kč měsíčně – k tomu výpisy z účtu od [právnická osoba]. na čl. 24 a následujících spisu. Nebylo prokázáno, na základě čeho tak žalovaný činil, zda žalobkyně tyto sumy fakturovala a jak byly zaúčtovány, žalobkyně však uvedla, že si na žádost jednatele [jméno FO] obnovila IČO a ,,fakturovala [právnická osoba]“.

28. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně pro žalovaného sice nepochybně pracovala, což ostatně ani žalovaný nesporoval, vztahy mezi účastníky však nelze podřídit režimu zákoníku práce tak, jak žalobkyně tvrdila. K tomu soudu prvního stupně správně zdůraznil, že práce pro druhý subjekt mohou být vykonávány v rámci různých jiných právních vztahů, které nemusí vždy podléhá režimu zákoníku práce, často se jedná o vztah občanskoprávní založený příkazní smlouvou, smlouvu o dílo a podobně, či vztah obchodněprávní. Z výsledků dokazování je zřejmé, že žalobkyně pracovala samostatně, její práce byla rozmanitá, přičemž jak bylo v řízení prokázáno, tak pro žalovaného pracovala několik let, a to od roku 2015 ještě v době svých studií, současně uvedla, že zpracovávala sama své daňové přiznání, které za ni vyhotovovala účetní žalovaného, pracovala na své IČO. Jediné, co by mohlo nasvědčovat existenci pracovněprávního vztahu mezi účastníky, je to, že žalobkyně uvedla, že měla pracovní dobu od 10:00 do 17:00 hodin a používala služební auto, telefon, počítač i pracovní email žalovaného. Toto však samo o sobě ve světle ostatních zjištěných skutečností znaky závislé práce podle § 2 zák. práce nenaplňuje. Odvolací soud přisvědčuje žalobkyni v tom, že k přezkoumání toho, zda jsou splněny znaky závislé práce, je třeba vycházet především z obsahu pracovní náplně vztahu mezi účastníky, kdy je nutno zkoumat skutečný charakter vykonávané práce a nikoliv její smluvní vymezení, nicméně v daném případě je z již provedeného dokazování natolik zřejmé, že žalobkyně pro žalovaného nepracovala na základě pracovněprávního vztahu, že případné další dokazování výslechem svědků, jak žalobkyně navrhovala, by již bylo nadbytečné a soud prvního stupně tyto další důkazní návrhy správně neprovedl. Nelze pominout ani to, že jak bylo soudem prvního stupně zjištěno, žalobkyně se v roce 2021 stala společnicí žalovaného s obchodním podílem 5 %, následně v roce 2022 získala obchodní podíl v rozsahu 20 % (10 000 Kč a 40 000 Kč), takže za žalovaného vystupovala a pracovala postupně jako jeho společnice, resp. spoluvlastnice firmy. Pro dokreslení je třeba zmínit také úzký osobní vztah, který se postupně mezi žalobkyní a jednatelem [jméno FO] vyvinul.

29. Ani odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. d), e), a g) o. s. ř. naplněny nejsou, soud prvního stupně nepochybil, když žalobu zamítl, a to z obou důvodů, které uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje.

30. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně nákladového výroku, který je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř.

31. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný byl úspěšný i v tomto řízení a přísluší mu také náhrada nákladů řízení sestávající z nákladů právního zastoupení: odměna za 2 úkony právní služby podle § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 2 písm. g) a k) a advokátního tarifu po 3 700 Kč, včetně náhrady za 2 režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu celkem 8 300 Kč. Náklady odvolacího řízení jsou podle § 149 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. splatné k rukám advokáta žalovaného.