o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem určil, že okamžité zrušení pracovního poměru za 30. 8. 2024 dané žalobkyni žalovanou je neplatné (výrok I.) a žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 32 250 Kč, a to do tří dnů od pravomoci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala ve výroku I. uvedeného určení. Tvrdila, že byla zaměstnána u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 7. 2020 jako všeobecná sestra. Dne 30. 8. 2024 od žalované obdržela okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu, že měla v noci z 24. 8. 2024 na 25. 8. 2024 zanedbat péči o klientku žalované, paní [jméno FO] (dále též jako „klientka“). Žalobkyně namítala, že klientce nezpůsobila jakoukoliv újmu.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a uvedla, že nevytýká žalobkyni, že by klientce způsobila zlomeninu pažní kosti, ale nezajistila zvlášť zranitelné klientce adekvátní lékařskou péči v podobě přivolání lékaře či rychlé záchranné služby. Přestože žalobkyně dne 24. 8. 2024 ve 14:41 hod. v interním systému [Systém] zaznamenala, že klientka trpí nesnesitelnými bolestmi levého ramenního kloubu a rozhodla se aplikovat lék [lék], (ve 150 % předepsané dávky) a následně ještě aplikovala analgetickou mast, pomoc lékaře nepřivolala.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování, které učinil z listinných důkazů a výslechů svědků, vzal za zjištěné, že žalobkyně od července 2020 pracovala u žalované v domově pro seniory [adresa] jako všeobecná sestra. Zaměstnanci žalované pracují v nepřetržitém směnném provozu. Směny jsou děleny na noční a denní; denní směna trvá od 7:00 do 19:00 a noční od 19:00 do 7:00. Informace o klientech si pracovníci žalované předávají jak ústně, tak pomocí zápisů v elektronickém systému [Systém]. Pracoviště žalované navštěvoval 2x týdně (pondělí a čtvrtek) všeobecný praktický lékař [tituly před jménem] [jméno FO], který byl rovněž v případě potřeby připraven konzultovat zdravotní komplikace na telefonu a přes aplikaci [aplikace] i mimo návštěvní dny včetně víkendů, jednalo se o běžnou praxi. Tak tomu bylo i v srpnu 2024. Žalobkyně se v rámci svého úseku starala také o zdravotní stav klientky paní [jméno FO]. Klientce bylo v srpnu 2024 [věk] let, byla polymorbidní, trpěla progredující roztroušenou sklerózou a rozsáhlou kloubní artrózou, mj. pokročilou omartrózou, tedy artrózou ramenního kloubu. Tento zdravotní stav klientku trvale upoutal na lůžko, kde byla odkázána na péči zaměstnanců žalované, kterým si na bolesti opakovaně stěžovala. Zaměstnanci žalované u klientky v srpnu 2024 měli provádět cca co 2 hodiny pravidelné polohování, prováděli také osobní hygienu, kontrolu tekutin a péči o dekubity. Klientka na pravidelné bázi pociťovala bolest, která měla přímou souvislost s její diagnózou, i z toho důvodu polohování opakovaně, stejně jako v nočních hodinách, odmítala. Levou ruku měla zcela nehybnou, bolest v ní však byla schopna cítit – i z toho důvodu mělo polohování probíhat pouze na pravou stranu. Běžnou součástí klientčiny diagnózy byly také otoky. Klientka brala pravidelnou medikaci, mj. také opiátové náplasti, které jí byly měněny, co tři dny. Při obtížích bylo indikováno analgetikum [lék] v rozsahu 20 kapek max. 2 denně, a to při silných bolestech. Z důvodu tlumící medikace mohla klientka vykazovat drobnou desorientaci v čase, v srpnu 2024 byla klientka ale zcela schopna formulovat své potřeby a komunikovat pocity, tedy i bolest. Žalobkyně se o klientku starala pravidelně, bolestí mj. levé ruky si byla u klientky vědomá. Dne 19. 8. 2024 v 11:04 pak její kolegyně, pečovatelka [jméno FO] o bolesti levé horní končetiny provedla za zdravotnický úsek zápis do systému [Systém] s tím, že „bylo hlášeno ZÚ“. Žalobkyně v pátek 24. 8. 2024 a také v neděli 25. 8. 2024 sloužila denní směnu. Noční směnu realizovala z noci 24. 8. 2024 na 25. 8. 2024 sestra [jméno FO]. Denní směnu dne 24. 8. 2024 a 25. 8. 2024 realizovaly také pečovatelky [jméno FO] a [jméno FO]. Ty v odpoledních hodinách provedly koupel klientky, po níž si klientka stěžovala na bolest levé ruky. Žalobkyně také klientce aplikovala analgetickou mast a celkem 30 kapek analgetika [lék] (o 10 kapek více, než byla jednorázová předepsaná dávka). Uvedené zapsala také do [Systém], kde 14:41 dále uvedla, že klientka trpí nesnesitelnými bolestmi. Při noční směně v sobotu 24. 8. klientku navštívila pečovatelka [jméno FO] – klientka si na nic nestěžovala. Na noční směně byla také zdravotní sestra [jméno FO] – ani ona si nevybavila, že by si jí klientka na něco stěžovala. Klientka ani žádnou z pracovnic nepřivolala zvonkem. V neděli 25. 8. 2024 se žalobkyně dostavila na denní směnu, zajímala se o stav pacientky, kolegyní [jméno FO] jí však bylo při předávání směny sděleno, ať se na pokyn nadřízené [jméno FO] věnuje úklidu. [jméno FO] během noční směny z 25. 8. 2024 na 26. 8. 2024 ke klientce kvůli bolesti či jiným potížím opět volána nebyla. V pondělí 26. 8. 2024 byla klientka nalezena plačtivá, rozrušená a v bolestech s tím, že se jí v sobotu při koupání stal incident s levou rukou. Klientka byla v odpoledních hodinách převezena do nemocnice, kde byla klientka vyšetřena a provedeno rentgenové snímání. Ošetřující lékař jako diagnózu stanovil pokročilou artrózu ramenní kloubu, pro kterou nemůže vyloučit zlomeninu levé kosti pažní – zlomeninu pak ve zprávě uvedl jako tzv. diferenciální diagnózu. Ve zprávě také uvedl, že má klientka na levé ruce hematom „spíše staršího data“. Ve večerních hodinách se klientka vrátila do domova žalované s tím, že ruku měla v ortéze a byl jí nařízen klidový režim. Pracovnice žalované do systému [Systém] zapsaly, že klientka má levou pažní kost zlomenou. Dne 27. 8. 2024 bylo po šetření koupacího incidentu okamžitě zrušen pracovní poměr s pečovatelkami [jméno FO] a [jméno FO]. Dne 30. 8. 2024 pak žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr se žalobkyní. Dne 5. 9. 2024 byla klientka v nemocnici kontrolována – při kontrolním rentgenovém snímání byla zlomenina levé pažní kosti vyloučena, snímek odhalil v oblasti levého ramenního kloubu rozsáhlé artrotické změny.

5. Soud I. stupně provedené důkazy zhodnotil podle § 132 o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč neprovedl další navržený důkaz výslechem [tituly před jménem] [jméno FO] jako nadbytečný s tím, že tento svědek nebyl při incidentu a jeho bezprostředním řešení přítomen.

6. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle § 55 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zák. práce“). Soud prvního stupně uvedl, že žaloba byla podána včas a ve dvouměsíční lhůtě podle § 72 zák. práce. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná je poskytovatelem sociální péče, jejíž prioritou je poskytování péče zranitelným klientům. Žalobkyně u žalované pracovala jako zdravotní sestra, která vzhledem k tomu, že žalovaná nemá na svém pracovišti zajištěnu stálou přítomnost lékaře, je na pozici zdravotní sestry zodpovědná za řádné a včasně poskytnutí zdravotní péče v rozsahu svého oprávnění. Pokud by řešení zdravotního stavu klienta oprávnění zdravotní sestry přesahovalo (jako např. v případě změny medikace či dovyšetření u klientky, která v době, kdy se jí žalobkyně věnovala, pociťovala intenzivní bolest), nic to nemění na tom, že je to právě zdravotní sestra, která musí adekvátní pomoc pro klienta vyhledat. Naproti tomu další personál – zejména pečovatelky uvedená rozhodnutí samy činit nemohou. Žalobkyně byla zaměstnancem spíše podprůměrným. Při řešení závažnějších situací měla žalobkyně zastávat spíše solitérský přístup a věci řádně nekomunikovat, popř je komunikovat chaoticky.

7. K událostem, které se odehrály mezi 24. až 26. 8. 2024 soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně si měla být klientčiných bolestí a jejich intenzity vědoma – ostatně už odpoledne po koupání v sobotu 24. 8. 2024, učinila do systému záznam o tom, že klientka trpí bolestmi „nesnesitelnými“. I přesto žalobkyně zvolila takový způsob řešení (podáním analgetických kapek nad rámec lékařem stanovené medikace, aplikací analgetické masti), který utrpení klientky zbytečně prodloužil a vedl k prohloubení jejího špatného psychického stavu, který bezprostředně souvisel s koupacím incidentem. Zároveň soud prvního stupně uvedl, že má za to, že ve vztahu k řešení klientčiných zdravotních problémů nepřistupovala žalobkyně s takovou lhostejností, jakou se v řízení snaží vylíčit žalovaná. Stejně tak samotné potíže klientky nedosahovaly žalovanou líčené intenzity (není pravdou, že by klientka „dva dny sténala v extrémně bolestivém a vyčerpávajícím stavu“ či že by po celou dobu 48 hodin „trpěla nesnesitelnou bolestí“). Žalobkyně měla snahu stav paní [jméno FO] řešit – na klientčinu bolest upozornila ostatní personál zápisem v systému [Systém], dále aplikovala, byť v nesprávném množství, analgetikum, na bolavé místo aplikovala také analgetickou mast. Tyto kroky žalobkyně pak posoudil jako jasnou snahu žalobkyně klientčin stav řešit a pomoci klientce bolest snížit. Ke snížení bolesti nadto i prokazatelně došlo, jak potvrdily svědkyně [jméno FO] a [jméno FO], které ve dnech 24. a 25. 8. 2024 sloužily noční směny a kterým si klientka na bolesti nestěžovala. K eskalaci problému došlo až v pondělí 26. 8. 2024, kdy už žalobkyně na pracovišti přítomna nebyla a kdy byla klientka ostatními pracovníky zastižena velmi bolestivá a v psychické nepohodě ze sobotního incidentu při koupání – nikoliv však ze způsobu, jakým s klientkou jednala sama žalobkyně. Po převezení do nemocnice dne 26.8. 2024 nebyla žalovanou a částí jejich pracovnic tvrzená klientčina diagnóza – zlomenina levé pažní kosti – oproti rentgenovému snímku, zjištěna. Dne 5. 9. 2024 pak byla kontrolním snímkem vyloučena. Takto zjištěný stav přitom odpovídá závěrům, které žalobkyně učinila ve vztahu k podezření na zlomeninu, když klientku dne 24. 8. 2024 osobně prohlížela.

8. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně měla, zvlášť s ohledem na svou odbornost, zvolit pro řešení klientčiných subjektivně vnímaných a chronickou chorobou akcelerovaných potíží vhodnější postup, když ostatně sama označila bolest klientky za nesnesitelnou. Žalobkyně tedy měla konzultovat uvedený stav po telefonu s dostupným lékařem, popř. klientce zavolat rychlou záchrannou službu. Opomenutí uvedeného postupu však nebylo shledáno jako porušení povinností v intenzitě, která opravňuje žalovanou se žalobkyní okamžitě zrušit pracovní poměr. A to zejména z toho důvodu, že žalobkyně vyvíjela snahu klientce od bolestí ulevit. Žalobkyně navíc svůj postup zaznamenala i do systému [Systém] a údaj o bolestech klientky tak byl k dispozici i dalším službu konajícím pracovníkům žalované. Žalobkyně nepostupovala ve zlém úmyslu ani se věc nesnažila bagatelizovat či zatajit, zvolila „pouze“ postup nesprávný. Nejedná se tak v projednávané věci o situaci, kdy by po žalované jako zaměstnavateli nebylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobkyni nadále zaměstnával, byť jen po dobu plynutí výpovědní doby.

9. Za zcela nesprávný označil soud prvního stupně argument žalované, podle nějž je-li podle ustálené judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011) zvlášť hrubým porušením pracovní kázně útok na majetek zaměstnavatele, pak by závěr o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru v nyní projednávané věci připustil, že lidské zdraví není hodno ochrany jako majetek. V žalovanou uvedeném rozhodnutí představuje zásadní a zcela rozhodující okolnost pro hodnocení intenzity porušení povinností zaměstnance jeho úmysl k odcizení majetku zaměstnavatele. Oproti tomu v nyní projednávané věci úmysl žalobkyně zaútočit na klientčino zdraví prokázán v žádném případě nebyl, ba naopak, soud v této věci seznal, že žalobkyně jednala s úmyslem opačným – újmě zabránit.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že je přiznal plně úspěšné žalobkyni, a to podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.

11. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalovaná.

12. Žalovaná odvolání ze dne 11. 8. 2025 doplnila dne 10. 9. 2025 a napadla rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. d), a g) o. s. ř. Uvedla, že namítá zejména nesprávné právní posouzení věci, když bylo vyhodnoceno, že jednání žalobkyně nedosahovalo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovních povinností. Když sama žalobkyně v systému [Systém] uvedla, že klienta má nesnesitelné bolesti, musela vědět, že se jedná o stav mimořádně závažný, vyžadující okamžitý odborný zásah. Přesto namísto přivolání lékaře provedla pouze improvizované úkony, tedy pouze tlumila vnější projevy. Pokud soud prvního stupně kroky žalobkyně (podání léků a masti) hodnotil jako snahu žalobkyně zmírnit bolest, pak bagatelizoval pochybení žalobkyně, jakožto profesionální všeobecné sestry. Pokud uvedl, že žalobkyně nejednala ve zlém úmyslu, pak žalovaná namítá, že pro naplnění skutkové podstaty § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce postačí i hrubá nedbalost. Těžištěm pochybení tedy není úmysl, ale flagrantní selhání v dodržení základního profesního postupu. Vadný je i argument soudu prvního stupně, že diagnóza zlomeniny nebyla následně potvrzena. Tento argument je právně vadný, neboť podléhá tzv. zkreslení zpětného pohledu. Intenzita porušení povinnosti zaměstnance se musí posuzovat výhradně ex ante, tedy na základě informací, symptomů a rizik, kterým zaměstnanec čelil v okamžiku svého jednání či nečinnosti. Povinností sestry nebylo s jistotou diagnostikovat zlomeninu, ale adekvátně reagovat na soubor vysoce rizikových příznaků. Uvedené je v souladu s výpověďmi svědkyň [jméno FO] a [jméno FO], které potvrdily, že by v obdobném případě volaly rychlou záchranou službu.

13. Žalovaná rovněž namítala, že byly opomenuty relevantní faktory projednávané věci, jako povaha činnosti zaměstnavatele či chráněný zájem, kdy nesprávně odmítl argument žalované srovnávající dané porušení s útokem na majetek a odkaz na přiléhavou judikaturu. Dále nebylo zohledněno postavení zaměstnance a dosavadní výkon, když pracovní pozice zdravotní sestry vyžaduje vysokou míru odpovědnosti. Žalobkyně byla přitom dlouhodobě hodnocena jako nejslabší člen týmu. Dalším důležitým faktorem je ztráta důvěry zaměstnavatele a ochrana života a zdraví klientů.

14. Nesprávně byl rovněž zjištěn skutkový stav, kdy soud prvního stupně nevyslechl navrhovaného svědka [tituly před jménem] [jméno FO]. Tento svědek byl opakovaně k jednání předvoláván, ale když se dvakrát nedostavil, soud I. stupně zcela nekonzistentně jeho svědeckou výpověď odmítl jako nadbytečnou. Tento svědek přitom mohl poskytnout zcela zásadní svědectví k objasnění klíčových otázek, jako jaký je standardní postup sester při hlášení silných bolestí a jaká byla praxe komunikace s ním, dále jaká byla medicínská závažnost symptomů a dále by mohl potvrdit, že byl skutečně k zastižení na telefonu či přes aplikaci [aplikace]. Žalované tedy bylo odepřeno, neprovedením tohoto důkazu, právo na spravedlivý proces.

15. Závěrem žalovaná žádala odvolací soud, aby změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá a aby přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

16. Žalobkyně se k podanému odvolání žalované vyjádřila dne 24. 9. 2025 a uvedla, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný. Žalobkyně zcela odmítá, že by se dopustila jakéhokoliv porušení svých pracovněprávních povinností vyplývajících z pracovního poměru, tím méně zvlášť hrubým způsobem. Dále žalobkyně odkazovala na rozsudek soudu prvního stupně a citovala z něj jednotlivé pasáže podporující argument, že jednání žalobkyně nedosahovalo intenzity vyžadující pro okamžité zrušení pracovního poměru. Za zcela vadný považuje žalobkyně v odvolání namítaný postup soudu prvního stupně, který měl být stižený zkreslením zpětného pohledu. Naopak pokud jsou zákonem stanoveny objektivní předpoklady pro možnost okamžitého zrušení pracovního poměru, nelze platnost právního jednání posuzovat s ohledem na to, jak danou situaci v relevantní době hodnotí zaměstnavatel. V takovém případě by totiž bylo zcela na libovůli zaměstnavatele, jak si subjektivně určitou situaci vyhodnotí. Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, dle kterého není významné, jak určité jednání (chování) hodnotí zaměstnavatel, ale vymezení této intenzity závisí vždy na úvaze soudu.

17. Závěrem žalobkyně žádala odvolací soud, aby napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil a přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

18. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal, že odvolání žalované není opodstatněné.

19. Je tomu tak především proto, že soud prvního stupně se s danou materií vypořádal způsobem, jemuž nelze naprosto nic vytknout, vydané rozhodnutí odůvodnil naprosto logicky a srozumitelně, jeho skutkové závěry mají v obsahu spisu bezvýhradní opory a prosty pochybení jsou i jeho navazující závěry právní. Na jeho zcela pregnantní odůvodnění může odvolací soud odkázat a nemělo by významu, aby jen jinými slovy opisoval to, což již přesvědčivě vyložil soud prvního stupně. Odvolací soud pouze zpřesňuje některé právní závěry, jak bude uvedeno níže.

20. Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem zákon charakterizuje jako „výjimečné“. U důvodu uvedeného v § 55 odst. 1 pod písm. b) zák. práce bude požadavek „výjimečnosti“ naplněn zejména v případech tak závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Pro posouzení, zda jsou v daném případě dány takové okolnosti, které odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli (ne)lze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance dále zaměstnával, budou většinou rozhodující konkrétní okolnosti, za nichž k důvodu pro rozvázání pracovního poměru došlo, s přihlédnutím k tomu, jaký dopad na plnění funkcí zaměstnavatele na jedné straně a na postavení zaměstnance (například vzhledem k jeho osobním, rodinným a majetkovým poměrům) na straně druhé by jeho další zaměstnávání (případně do uplynutí výpovědní doby) v prvním případě či skončení pracovního poměru ve druhém případě mělo. Pro použití tohoto důvodu skončení pracovního poměru musí být splněny dva předpoklady. Zaměstnanec musí porušit některou z povinností, jež vyplývá z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci (zejména § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce, § 301 zák. práce a § 304 zák. práce), a zároveň musí toto porušení povinnosti dosáhnout zvlášť hrubé intenzity. Jednotícím kritériem všech povinností, jejichž porušení může být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, je, že se musí jednat o povinnosti vyplývající z toho pracovního vztahu, který má být tímto způsobem ukončen.

21. S žalobkyní byl rozvázán okamžitě pracovní poměr z důvodu, že dne 24. 8. 2024 a 25. 8. 2024 významnou měrou zanedbala své pracovní povinnosti a způsobila tím klientce závažnou újmu, podrobně popsáno v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 28. 8. 2024. Ačkoliv si dne 24. 8. 2024 klienta stěžovala na intenzivní bolest levého ramene, žalobkyně tuto situaci nesprávně řešila pouze aplikací medikace, kdy zcela opomněla možnost informovat o této situaci příslušného lékaře nebo přivolat rychlou záchrannou službu. Klientka byla ponechána v extrémně bolestivém a psychicky vyčerpávajícím stavu až do pondělí 26. 8. 2024 do cca 15 hodin, kdy byla převezena na vyšetření, které následně ukázalo, že se od počátku jednalo o frakturu levé pažní kosti. Žalobkyně se o incidentu nezmínila ani vedoucí sestře a ani se neporadila s lékařem.

22. Odvolací soud předně zpřesňuje závěry soudu prvního stupně v tom směru, že skutek vymezený v okamžitém zrušení pracovního poměru z části nedosahuje intenzity potřebné pro rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením a z části nebyl prokázán vůbec. Především nebylo prokázáno, že by žalobkyně způsobila klientce závažnou újmu ani, že se následně ukázalo, že se jednalo o frakturu levé pažní kosti. Naopak bylo následně dne 5. 9. 2024 při kontrole klientky v nemocnici zjištěno, že klientka neutrpěla zlomeninu levé pažní kosti, ale rentgenový snímek odhalil rozsáhlé artrotické změny levého ramenního kloubu. Následek, který uvedla žalovaná ve svém okamžitém zrušení pracovního poměru se tedy nestal. Pokud k uvedenému žalovaná namítala, že je nerozhodné, zda se následek stal či nestal a rozsudek soudu prvního stupně je v tomto vadný, neboť podléhá tzv. zkreslení zpětného pohledu, pak odvolací soud uvádí, že nesprávný je naopak právní názor žalované. Prizmatem tohoto právního názoru by tedy došlo k absurdní situaci, kdy by bylo možno zaměstnanci vyčítat pochybení či následky, které v době výtky byly sice možné, ale následně by se ukázaly jako chybné. Naopak, pokud je žalobkyni vytýkáno, že způsobila klientce závažnou újmu na zdraví, soud se zabývá výhradně tím, zda se vytýkané skutečnosti skutečně staly či nikoliv. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že důvod výpovědi (či okamžitého zrušení pracovního poměru) musí být dostatečně konkretizován a dodatečně jej nelze ani měnit a ani přezkoumávat. Např. dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 337/2006 při výkladu ustanovení § 55 zák. práce z hlediska otázky konkretizace jednostranného právního úkonu (projevu vůle) směřujícího ke skončení pracovního poměru postupují soudy mutatis mutandis podle názoru vyjádřeného v R 34/1968, dle kterého „výpovědní důvod musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný výpovědní důvod uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude moci být dodatečně měněn“, a „není-li možné ze samotného znění písemné výpovědi z pracovního poměru pro neurčitost či nesrozumitelnost projevu vůle dovodit, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního důvodu, je výpověď z pracovního poměru daná zaměstnanci neplatným právním úkonem jen tehdy, jestliže nelze ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď". K tomu tedy odvolací soud jednoznačně uzavírá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru spočívající v tom, že žalobkyně měla způsobit klientce závažnou újmu a že se následně ukázalo, že se jednalo o frakturu levé pažní kosti nebyl prokázán, a naopak byl prokázán jiný skutkový stav. Ke stejným skutkovým závěrům došel i soud prvního stupně, byť je takto explicitně nevyjádřil. V tomto směru je tedy okamžité zrušení pracovního poměru zcela nedůvodné.

23. Dále je nutno uvést, že nebyl prokázán ani dílčí skutek spočívající v tom, že klientka byla ponechána v extrémně bolestivém a psychicky vyčerpávajícím stavu až do pondělí dne 26. 8. 2024 do cca 15 hodin, resp. nebyl prokázán v rozsahu, jakým je tvrzen. Soud prvního stupně správně došel na základě dokazování, zejména výslechu a vysvětlení pracovnic žalované (paní [jméno FO] a paní [jméno FO]), k závěru, že po aplikaci analgetika došlo u klientky ke snížení bolesti, když obě vyslechnuté pracovnice uvedly, že si klientka v nočních směnách ve dnech 24. a 25. 8. 2024 na bolest nestěžovala. Správně tedy uzavřel, že se neprokázalo, že by klientka byla po celou dobu 48 hodin ponechána v extrémně bolestivém a vyčerpávajícím stavu.

24. Naopak bylo prokázáno, že ačkoliv si dne 24. 8. 2024 klienta stěžovala na intenzivní bolest levého ramene, žalobkyně tuto situaci nesprávně řešila pouze aplikací medikace, kdy neinformovala o této situaci příslušného lékaře ani nepřivolala rychlou záchrannou službu. Ze správně zjištěného skutkového stavu soudu prvního stupně jednoznačně vyplynulo, že žalobkyně na stížnosti klientky na bolest dne 24. 8. 2024 reagovala poskytnutím analgetika a na bolestivé místo aplikovala analgetickou mast. Následně do vnitřního systému [Systém] zapsala, že klientka trpí nesnesitelnými bolestmi. V tomto směru tedy správně soud prvního stupně přisvědčil žalované, že žalobkyně měla zvolit vhodnější postup, zejména tedy kontaktovat lékaře či přivolat rychlou záchranou službu, pokud sama vyhodnotila situaci, kterou označila za „nesnesitelné bolesti“. Správné jsou pak i závěry v tom směru, že uvedené pochybení nedosahuje intenzity potřebné pro rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Odvolací soud pak ve shodě se soudem prvního stupně nehodnotí postup žalobkyně jako úmyslné zanedbání péče či úmysl poškodit klientce zdraví, ale jako zvolení neadekvátního postupu na řešenou situaci. V takovém případě se nejedená o případ, kdy by po zaměstnavateli nešlo požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnával a není tedy naplněna podmínka, že žalobkyně nemohla u žalované setrvat až do uplynutí výpovědní doby.

25. K odvolací námitce žalované, že jednání žalobkyně je závažnější než útok na majetek zaměstnavatele, a proto je rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením zcela adekvátním prostředkem, odvolací soud uvádí, že všechny argumenty žalované včetně citované judikatury vázající se k okamžitému zrušení pracovního poměru z důvodu útoku na majetek zaměstnavatele jsou zcela nepřiléhavé. Odvolací soud zdůrazňuje, že útok na majetek zaměstnavatele a pochybení v péči o klienta žalované jsou skutkové podstaty natolik odlišné, že judikatura vztahující se k okamžitému zrušení pracovního poměru z důvodu útoku na majetek zaměstnavatele použít nelze, a to ani srovnávacím způsobem, jak činí žalovaná. V projednávané věci nadto nebyl prokázán úmysl žalované útočit na zdraví klientky, ani ji jinak úmyslně poškodit a nebyla dokonce zjištěna ani liknavost k péči o klientku. Naopak se žalobkyně snažila klientce pomoci, když aplikovala medikamenty a o uvedeném informovala ostatní personál zápisem v systému [Systém]. Odvolací soud pro úplnost pouze dodává, že je v projednávané věci nerozhodné, že žalobkyně aplikovala větší množství analgetika, než bylo množství doporučené, když uvedené pochybení nebylo žalobkyni v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkáno. Závěrem tedy odvolací soud uvádí, že žalobkyně nepostupovala ve vztahu ke klientce správně, ale uvedené pochybení není důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, neboť nedosahuje intenzity zvlášť závažného porušení pracovních povinností. Pro úplnost pak nutno ještě dodat, že pochybení nebylo shledáno ani v neprovedení důkazu výslechem svědka [tituly před jménem] [jméno FO], když žalovanou namítané skutečnosti, ke kterým chtěla tohoto svědka vyslechnout, ve své podstatě ani nebyly sporné. Žalobkyně nikterak nezpochybňovala, že by uvedený lékař nebyl k zastižení na telefonu či neposkytoval rady přes aplikaci [aplikace]. Rovněž standardní postup sester při hlášení silných bolestí byl prokázán jinými důkazy, když vyslechnuté pracovnice žalované potvrdily, že ony by lékaře či záchrannou službu volaly. Ostatně z uvedeného důvodu bylo jednání žalobkyně vyhodnoceno jako chybné. Závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné.

26. Odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. tak naplněny nejsou a odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně, který odvolací soud uvedl ve správném znění, potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně správného nákladového výroku, který byl rovněž potvrzen ve správném znění a který byl učiněn v souladu se zásadou zakotvenou v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. podle zásady úspěchu ve věci, když odvolací soud zároveň ctil zásadu reformatio in peius.

27. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto postupem dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud přiznal plně úspěšné žalobkyni plnou náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 10 043 Kč. Tyto sestávají z nákladů zastoupení advokátem za dva úkony právní služby podle § 7 bod. 5. a § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1966 Sb., o odměnách advokátů a náhradních advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „a. t.“), za vyjádření k odvolání ze dne 24. 9. 2025 podle § 11 odst. 1 písm. k) a. t. a účast na odvolacím jednání dne 3. 12. 2025 před odvolacím soudem podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. Výše jednoho úkonu právní služby činí podle § 9 odst. 3 písm. a) a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025 3 700 Kč, vycházejíc z tarifní hodnoty 65 000 Kč. K odměně advokáta ve výši 7 400 Kč přičetl dvě náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. ve výši 450 Kč za každý z těchto úkonů a dále náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 8 300 Kč ve výši 1 743 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Náklady odvolacího řízení v celkové výši 10 043 Kč jsou splatné k rukám advokáta žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.