o výživné

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem ze dne [datum] uložil žalované povinnost platit žalobkyni výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně předem do každého patnáctého dne v měsíci od [datum] a ve výši 9 000 Kč od [datum] do každého patnáctého dne v měsíci předem k rukám žalobkyně (výrok I. rozsudku), vyčíslil dlužné výživné za období od [datum] do [datum] ve výši 52 000 Kč a uvedl, že žalovaná je oprávněna a povinna ho zaplatit v 13 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 000 Kč vždy s běžným výživným do každého patnáctého dne v měsíci předem k rukám žalobkyně (výrok II. rozsudku) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 68 350 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III. rozsudku).

2. Doplňujícím rozsudkem ze dne [datum] tento rozsudek doplnil o výrok IV., kterým žalobu co do uložení povinnosti žalované hradit výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně od [datum] do [datum] a ve výši 3 000 kč od [datum] do každého patnáctého dne měsíce předem k rukám žalobkyně zamítl (výrok I. doplňujícího rozsudku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. doplňujícího rozsudku). Odvolací soud bude pro oba tyto rozsudky užívat souhrnné označení – rozsudek soudu prvního stupně.

3. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované výživného ve výši 12 000 Kč měsíčně od podání žaloby dne [datum] nadále. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z výpovědí žalované, svědků [jméno FO] a [jméno FO], listinných důkazů a elektronické komunikace, zjistil skutkový stav, který popsal v odůvodnění svého rozhodnutí pod body 8-51, v nichž uvedl obsah jednotlivých důkazů. V bodě 52 vysvětlil, proč neprovedl další navržené důkazy jako nadbytečné s tím, že tyto nebyly způsobilé prokázat relevantní skutková zjištění. Pod bodem 53 odůvodnění rozsudku soud prvního stupně shrnul skutkový stav, který výsledně zjistil. Ten odvolací soud uvádí v doslovné znění.

4. Žalobkyně je studentkou [právnická osoba] (mezi účastníky nesporné), kde letos odmaturovala. Připravuje se na nástup na vysokou školu v oboru účetnictví, když byla přijata na dvě vysoké školy v [adresa], a přiklání se k nástupu na [právnická osoba]. Žalobkyně v 17 letech opustila společnou domácnost a bydlí sama, její náklady hradí její dědeček [jméno FO], tyto náklady jsou asi 30 až 35 000 Kč (20 000 Kč náklady na bydlení, 10 000 Kč další výdaje). Byla na dvou stážích v [adresa], které celkově stály 100 000 Kč, které také hradil dědeček. Matka je OSVČ v oboru architektury, má další tři nezletilé děti s [jméno FO], v nedávné době přestala pobírat rodičovský příspěvek, za poslední dva měsíce fakturovala 50 000 Kč. Dostala dar od otce 2,5 mil. Kč. Manžel [jméno FO] se živí jako advokát. Bydlí v bytě o velikosti 140 m2, 4+1, byt je na hypotéku. Z 200 m2 velkého prostoru udělali kancelář, kterou využívá jako sklad a dílnu, její manžel jako kancelář. Náklady spojené s bydlením jsou 44 933 Kč měsíčně (splátka hypotéky, celkem hypotéka na 10 818 327 Kč), poplatky – vodné, stočné asi 3 000 Kč, dále energie asi 8 000 Kč, fond oprav 6 880 Kč. Mají půjčku na zařízení bytu 3 mil. Kč. V roce 2023 hradili 500 000 Kč, v roce 2024 také a úroky asi 90 000 Kč, ročně doplatí 1 mil. Kč. Náklady spojené s platbami za jídlo činí jednou týdně 4 000 Kč. Dále má žalovaná náklady na účetní za 3 000 Kč měsíčně, sklad 1 750 Kč měsíčně, penzijní připojištění 500 Kč, spoření 300 Kč, sociální a zdravotní asi 3 600 Kč měsíčně, léky 2 000 Kč na tři měsíce, chůva v rozmezí 2 000 Kč až 10 000 Kč měsíčně. Dále hradí lesní školku ve výši 50 000 Kč za pololetí a obědy pro nezletilé dítě 750 Kč měsíčně. Žalovaná má společnost zabývající se prodejem a nákladem knih, zisk nechává ve společnosti. Žalobkyni hradí nyní výživné 5 000 Kč měsíčně, ale dříve si od této částky odečítala náklady za právní zastoupení v rámci policejního vyšetřování ve výši 800 Kč. V rodině při společném soužití docházelo k rozepřím týkající se plnění domácích povinností, plnění školní docházky a záškoláctví, odmítání hlídání dětí, agresivního chování, dělání „naschválů“, dále došlo k vyšetřování žalované a manžela [jméno FO] pro podezření z [podezřelý výraz], vztahy jsou ovlivněny rozpory mezi žalovanou a jejím otcem [jméno FO] ohledně majetkového vyrovnání v rámci dědického řízení po zesnulé matce žalované.

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb. – občanský zákoník, ve zkratce o. z. Uvedl jeho § 859, § 910, § 911, § 913, § 915 odst. 1, § 916, § 921 odst. 1, § 1 odst. 2 a § 2 odst. 3, tato zákonná ustanovení odcitoval. Poté zmínil nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97. V další části odůvodnění svého rozsudku se zabýval charakterem vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi, vysvětlil její podstatu a popsal, z jakých důvodů lze přistoupit k nepřiznání výživného zletilému dítěti podle § 96 odst. 2 zákona o rodině (dříve platný zákon č. 94/1963 Sb. ve znění účinném do [datum] – poznámka odvolacího soudu). Shrnul, že při rozhodování soudu o výživném zletilého dítěte, nejčastěji studujícího, které by již jinak bylo schopno se postarat o sebe samo, ale z důvodu přípravy na budoucí povolání toho schopno není, soud posuzuje zejména chování zletilého k rodičům, ale také chování rodičů ke zletilému dítěti. Podle soudu věková hranice, kdy je možno aplikovat institut dobrých mravů ve věci určení výživného, je 15 let, ve věku od 15 do 18 let se aplikuje pouze v omezené míře, okamžikem nabytí zletilosti dítěte se však již aplikuje v plné míře.

6. Soud prvního stupně se podrobně zabýval charakterem vztahů mezi účastnicemi, k čemuž uzavřel, že je nepochybné, že došlo k rozvratu vztahů mezi žalobkyní a žalovanou. Tento vyplývá především z nesouladu osobností účastnic a nároků, které na žalobkyni byly v nezletilosti kladen ze strany žalované, frustrací žalované z kvality plnění těchto povinností a nesouhlasem žalobkyně s těmito nároky a pocitu, že slouží pouze pro prezentaci rodiny vůči třetím osobám a že je s ní manipulováno. Žalobkyně z rodinné domácnosti žalované došlo ještě před nabytím zletilosti (léto 2022) od té doby je odkázána na finanční pomoc svého dědečka, otce žalobkyně, který zajišťuje bydlení, vzdělání a její základní potřeby. Žalovaná s manželem uvažovali společně o různých způsobech zajištění péče o žalobkyni v době její nezletilosti odděleně od rodiny.

7. Soud prvního stupně hodnotil výpovědi svědků [jméno FO] (manžela žalované – pozn. odvolacího soudu) a [jméno FO] (otce žalované a dědečka žalobkyně – pozn. odvolacího soudu) tak, že hodnota těchto výpovědí je snížena z důvodu jejich vztahu k účastnicím řízení, že tyto jsou značně negativně poznamenané rodinnými problémy jak ve vztahu k žalobkyni, tak roztržkami v rodině ohledně majetkové vypořádání dědictví po matce žalované. K tomu zopakoval jednotlivá zjištění, která učinil ohledně těchto vzájemných vztahů a výsledně shrnul, že k některým incidentům ze strany žalobkyně vůči žalované došlo ve věku, kdy žalobkyně byla nezletilá (žalobkyně žalovanou několikrát uhodila, a to i ve vysokém stupni těhotenství, došlo k policejnímu vyšetřování v důsledku trestní oznámení, které podala žalobkyně na žalovanou, žalobkyně měla způsobit zranění nevlastního sourozence – pád do jámy a náraz do plotu při sáňkování, dále se dopouštěla záškoláctví, nechtěla pomáhat v domácnosti, špatně se chovala k svému tělu atd.). Podle soudu však toto jednání nelze považovat za porušení dobrých mravů, neboť jde o jednání, jehož se žalobkyně dopustila ve věku nezletilosti. Přísněji soud hodnotil chování žalobkyně vůči žalované v době zletilosti, k čemuž uvedl, že za rozporné s dobrými mravy nelze hodnotit to, že žalobkyně podala žalobu; opačný závěr by byl absurdní. Připustil, že chování žalobkyně vůči žalované není vhodné, nicméně toto nijak nepřekročilo meze slušného chování, nadto k němu došlo ve stresové situaci.

8. Ohledně chování žalované k žalobkyni soud prvního stupně uvedl, že nehodlá hodnotit výchovné metody žalované vůči žalobkyni, poznamenal však, že jako problematické se může jevit to, že žalovaná (správně zřejmě žalobkyně – pozn. odvolacího soudu) mohla nabýt dojmu, že se jí žalovaná a její manžel chtěli zbavit, a tím vyřešit rodinnou situaci. Soud hodnotil chování žalované individuálně i celkově a s přihlédnutím ke všem okolnostem, ve kterých se jednotlivé incidenty odehrály, uzavřel, že nedošlo k porušení dobrých mravů vůči povinné osobě (žalované), chování žalobkyně nenabylo takové intenzity, aby zapříčinilo snížení či úplnou ztrátu práva na výživné.

9. Soud prvního stupně dále konstatoval, že se žalobkyně cílevědomě připravuje na své budoucí povolání, v tomto školním roce odmaturovala na střední škole v oboru účetnictví a podala si tři přihlášky na státní vysoké školy, přičemž minimálně na dvě byla přijata, hodlá studovat na [právnická osoba]. Žalobkyně nastoupila do prvního ročníku, má tedy možnost přivýdělku omezenou, a to s ohledem na náročnost předpokládaného studia v prvním ročníku vysoké školy.

10. Pokud jde o náklady žalobkyně na bydlení, tyto činí 20 000 Kč, včetně energií, další náklady ve výši 10 000 - 15 000 Kč na jídlo, hygienu, oblečení, lékařskou péči, když náklady v této výši nijak nevybočují z běžných mezí mladého člověka v hlavním městě, jsou spíše nižší. Příjmy žalované jsou asi 25 000 Kč měsíčně, tyto je ovšem třeba hodnotit podle soudu v kontextu příjmů a nákladů celé domácnosti. Soud zhodnotil celkové majetkové poměry osob, které se žalovanou žijí ve společné domácnosti. K tomu uvedl, že vyživovací povinnost vůči žalované plnění její manžel, svědek [jméno FO]. Náklady na domácnost činí 140 000 Kč, kdy soud prvního stupně vycházel z údajů popsaných v závěru o skutkovém stavu. Při stanovení výše výživného vycházel z toho, že žalobkyně (správně zřejmě žalovaná – poznámka odvolacího soudu) se vrátila k podnikání v lednu 2025, předtím byl její příjem nižší. Věnuje se také vydavatelské činnosti, která je nákladná, financuje ji jako hobby. Podle soudu výživné ve výši 5 000 Kč stanovené předběžným opatřením je stanoveno jako minimální, k čemuž poznamenal, že bylo také zjištěno, že žalovaná obdržela dar 2 500 000 Kč.

11. S ohledem na tyto skutečnosti soud prvního stupně stanovil výživné v částce 7 000 Kč měsíčně od podání žaloby a 9 000 Kč měsíčně za období od [datum], když žalovaná začala podnikat. Dlužné výživné vyčíslil ve vztahu k hrazenému výživnému na základě předběžného opatření jako rozdíl mezi výživným stanoveným v nynějším rozhodnutím a výživným hrazeným. K tomu poznamenal, že výživné ve výši 10 000 Kč studentky prvního ročníku vysoké školy žijící ve velkoměstě není nijak vysoké, může pokrývat potřeby žalobkyně pouze v základní formě.

12. Ve zbývajícím rozsahu soud prvního stupně žalobu doplňujícím rozsudkem zamítl.

13. O nákladech řízení účastníků rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř., s tím, že byť žalobkyně v řízení nebyla úspěšná zcela, tak jde o případ, kdy jeho rozhodnutí je založeno právě na úvaze soudu a k tomu zmínil i specifičnost řízení o výživném. Náklady řízení sestávající z nákladů právního zastoupení přiznal žalobkyni v plné výši s tím, že je vyčíslil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Na vyčíslení provedené v odůvodnění rozsudku odvolací soud plně odkazuje.

14. Výrok o nákladech řízení obsažený v doplňujícím rozsudku odůvodnil tak, že v souvislosti vydáním tohoto rozsudku účastníkům řízení žádné náklady řízení nevznikly.

15. Proti rozsudku podala odvolání žalovaná. Její odvolání směřovalo do rozsudku v celém rozsahu s tím, že žalovaná uplatnila odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), d), e), f) a g) o. s. ř. Z obsahu odvolání je ovšem zřejmé, že soudu vytkla především nesprávně a neúplně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení.

16. Žalovaná namítla, že se prvostupňový soud vůbec nevypořádal s její námitkou ohledně zneužití práva ze strany žalobkyně, kdy žaloba je zjevným zneužitím práva podle § 8 o. z. a nepožívá právní ochrany, neboť sleduje zastřené úmysly a má v úmyslu působit šikanózně na žalovanou. K tomu odkázala na svou argumentaci uplatněnou v průběhu řízení, když zmínila zejména chování svého otce (dědeček žalobkyně, svědek [jméno FO] – pozn. odvolacího soudu), který žalovanou bez jejího vědomí opakovaně finančně zneužil a poškodil, žalobkyni naváděl proti ní, využil situace odchodu žalobkyně ze společné domácnosti za účelem zatížení žalované soudním sporem o výživné, žalobkyni hradil nadstandardně vysoké životní náklady, čímž ji udržoval v nepřátelském a konfrontačním naladění vůči žalované, když podle žalované jí hrazené výživné, a to i před vydáním rozhodnutí, fakticky slouží ke kompenzaci peněžních prostředků, které žalobkyni poskytuje. Svědek [jméno FO] podle žalované také rozhodl o podání žaloby a dalších procesních krocích, je to on, který tento spor řídí, žalobkyně je,, nastrčená“ jako objekt způsobilý dostat výživné, protože na to „má právo“. Soud prvního stupně rezignoval na to, aby se s touto námitkou vypořádal. K tomu žalovaná podrobně zmínila průběh řízení, vyjádřila se k jednotlivým důkazům a uvedla situace, které představují zneužití práva. Tímto jsou podle žalované naplněny odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b, d) a e) o. s. ř. Soud prvního stupně pochybil při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, nesprávně právně vyložil obsah pojmu dobré mravy a tento nesprávně aplikoval na tvrzení účastníků řízení k této námitce. Také svévolně hodnotil navržené a provedené důkazy právě za tím účelem, aby obhájil své předchozí chybné dva kroky. K tomu žalovaná zmínila závěry soudu uvedené v bodě 64 odůvodnění rozsudku. Soud naprosto rezignoval na definici dobrých mravů, kterou si sám v tomto bodě vytkl, tuto výkladem popřel. Na podporu tohoto tvrzení žalovaná odkázala na obsáhlou korespondenci mezi účastnicemi, kterou citovala. Kriticky se také vyjádřila k závěru soudu ohledně možnosti toho, jak celou situaci účastníci řešili, když závěr soudu o tom, že žalovaná zvažovala možnost odstěhování žalobkyně, je naprosto jednostranný s tím, že soud na to nahlíží jako na snahu, jak se žalobkyně zbavit. Z provedených důkazů ovšem vyplývá, že žalovaná a ani její manžel k ničemu takovému žalobkyni nenutili. Oba vycházeli z naprosto zoufalé situace v domácnosti, když nebyli schopni se žalobkyní dohodnout ani na těch nejmenších záležitostech. Byla to žalobkyně, kdo opustil společnou domácnost, žalobkyně šla bydlet sama tak, jak jí to žalovaná nabízela už půl roku předtím. Žalovaná zmínila jednotlivé konflikty, k nimž mezi účastnicemi docházelo: záležitost ohledně předání šperků, odmítání předání narozeninových přání sourozencům atd. Žalovaná popřela, že by cokoliv ve vzájemné komunikaci činila tak, aby by s ní žalobkyně mohla komunikovat stylem, který byl zjištěn provedeným dokazováním. Byla to žalobkyně, která se žalovanou komunikovala neslušně, žalobkyně odmítala věcnou komunikaci. Nebylo také prokázáno, že by soužití žalobkyně a žalované bylo formou vzájemného domácí násilí, kdy by se žalovaná a žalobkyně v rámci komunikace standardně fyzicky napadaly, a to i přesto, že se žalobkyně pokoušela prokázat fyzické násilí žalované vůči ní prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení.

17. Soud prvního stupně také zcela rezignoval na hodnocení fyzického útoku na žalovanou v pokročilém stupni těhotenství a s tím souvisejícími omezeními. Odvolatelka se dále vyjádřila k incidentu, kdy podle jejího názoru žalobkyně záměrně způsobila, že její nevlastní bratr, kterému byly dva roky, spadl do jámy, když ho měla hlídat, k tomu zmínila, že to žalobkyně způsobila záměrně, aby tím dala najevo, že není povinna poslouchat pokyny svědka [jméno FO], který jí uložil sourozence hlídat. Soud prvního stupně se také nevypořádal ani s tím, že v obdobném duchu se nesla celá péče žalobkyně o nevlastní sourozence, a to až do takové míry, že rodiče se ze strachu o ně radši starali výhradně sami.

18. Soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy tendenčně a jednostranně ve prospěch žalobkyně, jednostranně zhodnotil obsah písemné komunikace mezi účastnicemi a pominul, že se jednalo prakticky pouze o soubor pokynů a rozkazů, které žalobkyně chtěla, aby žalovaná bezpodmínečně plnila. Nadto soud bagatelizoval chování, kterého se žalobkyně dopouštěla vůči žalované, dopady tohoto jednání na žalovanou, soud bagatelizoval nebezpečné chování žalobkyně vůči sourozencům a nehodnotil provedené důkazy ve všech souvislostech.

19. Prvostupňový soud pochybil také při stanovení výše výživného, když nesprávně dovodil, že by nebylo možné, aby žalobkyně bydlela u žalované. Podle žalované by mělo být přihlédnuto i k tomu, že sama žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně nabídku společného bydlení vylučuje, tyto důkazy by tak měly být hodnoceny k tíži žalobkyně.

20. Soud prvního stupně nesprávně zhodnotil příjmy žalované, když pokud jde o měsíční příjem 25 000 Kč, tak se jedná o hrubý příjem před odečtením nákladů na jeho dosažení v rámci samostatné výdělečné činnosti. To, jakým způsobem bylo stanoveno výživné částkami 7 000 Kč a 9 000 Kč, považuje žalovaná za nepřezkoumatelné. Není zřejmé, jak bylo výživné stanoveno s odkazem na ministerské tabulky, proč bylo stanoveno dvakrát, resp. třikrát vyšší.

21. Prvostupňový soud rovněž uvedl nesprávnou výši nákladů žalobkyně, tyto by měly činit až 40 000 Kč měsíčně a možná ještě více. Žalovaná v řízení opakovaně uváděla, že má nižší životní úroveň, protože její osobní náklady nejsou tak vysoké jako měsíční náklady žalobkyně, které byly zjištěny v řízení v objemu vyšším než 35 000 Kč měsíčně, a to i za situace, kdy bychom rozdělili náklady domácnosti žalované zjištěné nepřezkoumatelným způsobem ve výši 140 000 Kč měsíčně.

22. V závěru odvolání žalovaná shrnula své námitky, soudu prvního stupně vytkla především to, že se nezabýval tvrzeným rozporem s dobrými mravy a zjevným zneužitím práva ze strany žalobkyně. Prvostupňový soud také nesprávně rozhodl o nákladech řízení, když nezohlednil, že reálně náklady právního zastoupení žalobkyně hradí opět otec žalované, a to buď přímo nebo zprostředkovaně, když žalobkyně nedisponuje vlastními prostředky na jejich úhradu. Pokud také žádal o osvobození od soudních poplatků, tak to je vyloženě korupční jednání.

23. Žalovaná v odvolání proti doplňujícímu rozsudku napadla výrok II. tohoto rozsudku. V něm zrekapitulovala předmět řízení a uvedla, že nákladový výrok je v kontextu s rozhodnutím o nákladech řízení v původním rozsudku nesprávný, oba způsoby rozhodnutí o náklady řízení v doplňujícím rozsudku a v původním rozsudku se vylučují. Soud v rozsudku aplikoval princip podle § 142 odst. 3 o. s. ř., ten však použil pouze na žalobkyni, čímž porušil zásadu rovnosti účastníků řízení. Žalovaná zmínila nekvalitní práci soudců a rozsudek, s nímž nesouhlasí, vyjádřila se podrobně ke sporu jako takovému, uvedla, že výrok I. doplňujícího rozsudku měl být od samého počátku součástí původního rozsudku, jedině tak by mohla žalovaná úspěšně a komplexně uplatnit v odvolání usnesení o nákladech řízení. Žalovaná napadla již původní rozsudek v plném rozsahu, když má za to, že náklady řízení by žalobkyni neměly být přiznány vůbec. V případě potvrzení původního rozsudku ve výrocích I. a II. by měl být výrok III. změněn tak, že žalované bude přiznána náhrada k řízení odpovídající úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř.

24. Žalovaná v závěrečném návrhu odvolání proti rozsudku i odvolání proti doplňujícího rozsudku uvedla, že žádá, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního k dalšímu řízení a nákladový výrok doplňujícího rozsudku změnil tak, že žalované přizná náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu, který odpovídá jejímu úspěchu.

25. V doplňujícím vyjádření ze dne [datum] žalovaná znovu zopakovala svoji dosavadní argumentaci a navrhla, aby odvolací soud pro případ, že jejímu odvolání nevyhoví, rozhodl o nákladech řízení podle § 150 o. s. ř. s ohledem na povahu a okolnosti sporu. Postupem soudu byla žalovaná poškozena, když žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši, nadto soud nezohlednil následné zamítnutí žaloby.

26. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k odvolání žalované odkázala na správná skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho správné právní posouzení. Vyjádřila se k námitce žalované ohledně tvrzeného zjevného zneužití práva s tím, že s interpretací žalované nesouhlasí, soud prvního stupně správně dovodil, že ze strany žalobkyně se o zneužití práva nejedná. Účelem práva na výživné potomků je zajištění výživného ze strany rodiče, což je přesně to, o co v řízení jde. Žalobkyně má zájem získat prostředky na své živobytí a studium, k čemuž odkázala na závěry Nejvyššího soudu ČR ohledně institutu zneužití práva. Žaloba zletilé studující dcery na výživném nemůže být považována za zjevné zneužití práva, žalobkyně má na výživné zákonný nárok a domáhá se ho způsobem předvídaným právním řádem. Její jednání tak není nepoctivé a nemravné, naopak sleduje legitimní a odpovídající smysl zákona. Nejedná se o žádný exces. Neobstojí argumentace žalované o tom, že to byl otec žalované, který mařil smírné řešení, které bylo možné, když představy účastnic byly natolik ohledně výše výživného rozdílné, že žádný kompromis nepřicházel v úvahu. Nelze přisvědčit ani tvrzení žalované o tom, že žalobkyni nabízela možnost bydlení, když žalovaná na jedné straně tvrdí, že se obává nechat žalobkyni samotnou s třemi dětmi a na druhé straně nabízí bydlení ve stejných prostorách, kde žalovaná se svými dětmi žije. Jednání žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy.

27. Ohledně majetkových poměrů žalované jsou její odvolací námitky rovněž nepřijatelné. Prvostupňový soud provedl pečlivé posouzení majetkových poměrů žalované na základě rozsáhlého dokazování a jeho rozhodnutí plně reflektuje možnosti žalované. K tomu žalobkyně akcentovala mimořádný příjem v podobě darů od otce žalované ve výši 2 500 000 Kč, který významně navýšil finančním možnosti žalované. Nadto žalovaná bydlí v prostorném bytě o velikosti 140 m², který je sice zatížen vysokou hypotékou, což ovšem rovněž svědčí o nadstandardním životním stylu žalované. Soud prvního stupně zohlednil, že se žalovaná stará o další tři děti a správně zdůraznil, tato okolnost nemůže být důvodem k odepření vyživovací povinnosti vůči zletilé dceři. Výživné správně rozdělil na částky 7 000 Kč a 9 000 Kč podle možností žalované. Žalobkyně žádala potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

28. V následné replice ze dne [datum] žalobkyně již jen reagovala na vyjádření žalované ze dne [datum] a vyslovila zásadní nesouhlas s postupem podle § 150 o. s. ř. ohledně nákladů řízení.

29. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. v mezích obou podaných odvolání (§ 206 odst. 2 o. s. ř.) správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a shledal odvolání žalované nedůvodným do výroků o věci samé, částečně důvodné je do nákladového výroku rozsudku.

30. Žalovaná v prvé řadě uplatnila odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. K tomu odvolací soud konstatuje, že tento odvolací důvod může být dán pouze v řízeních, v nichž se uplatní zásada koncentrace řízení (§ 118b a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem o. s. ř.). O žádný z takovýchto případů se však zde nejedná a tento odvolací důvod proto dán není.

31. K odvolacím důvodům podle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. odvolací soud uvádí.

32. Soud prvního stupně provedl velmi rozsáhlé dokazování, podrobně vyslechl žalovanou a jako svědka jejího manžela [jméno FO], dále vyslechl svědka [adresa], dědečka žalobkyně a otce žalované. Důkazy učinil postupem podle § 122 a následujících o. s. ř. a poté je zhodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoliv, pod bodem 53 pak shrnul skutkový stav, který výsledně zjistil. K tomu odvolací soud uvádí, že v bodech 8-51 soud prvního stupně popisuje obsah jednotlivých důkazů, které v řízení provedl, aniž by vysvětlil, jaká skutková zjištění z nich učinil; skutkový stav je, jak již shora uvedeno, výsledně shrnut pod bodem 53 odůvodnění rozsudku.

33. Soud prvního stupně se důkladně zabýval jako předběžnou otázkou tím, zda je vůbec dán základ nároku, tedy zda jednání žalobkyně lze považovat za zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany tak, jak stanoví § 8 o.z. Odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně provedl výklad tohoto ustanovení v kontextu s dříve platným ustanovení § 96 odst. 2 zák. č. 94/1963 Sb., zákon o rodině ve znění účinném do [datum], podle něhož bylo možné výživné nepřiznat, pokud by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Prvostupňový soud podrobně vysvětlil, kdy lze výživné zletilému dítěti nepřiznat pro rozpor s dobrými mravy, když správně zohlednil, že aplikace tohoto zákonného ustanovení vůči osobám mladším 15 let je v zásadě vyloučena, ve věku od 15 do 18 let se aplikuje v omezené míře. K tomu odvolací soud odkazuje na právní názor vyjádřený [Orgán veřejné moci] jeho rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle něhož je aplikace ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině zásadně vyloučena u výživou oprávněného nezletilého dítěte, které ještě nedovršilo věku 15 let. Byť uvedené rozhodnutí bylo vydáno v podmínkách dříve platného občanského zákoníku – zákon č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. a zákona o rodině zák. č. 94/1963 Sb., lze závěry v něm uvedené aplikovat i v podmínkách nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb..

34. Soud prvního stupně se důkladně zabýval povahou vztahů mezi účastnicemi, když k tomu provedl podrobné výslechy jak žalované, tak svědků [jméno FO] a [jméno FO], dále provedl četné listinné důkazy, zejména pak korespondenci mezi účastnicemi. Při hodnocení výpovědi žalované a svědků postupoval rezervovaně; zohlednil to, že věrohodnost výpovědí těchto osob je dána jejich vztahem k účastníkům řízení. Podle přesvědčení odvolacího soudu prvostupňový soud zkoumal povahu vztahů mezi účastnicemi i příčiny konfliktu mezi nimi až nad rámec předmětu tohoto sporu, když soudní rozhodnutí v této věci nemůže nahrazovat jakýsi psychologický rozbor či rodinnou terapii, to však na věcnou správnost napadeného rozsudku nemá vliv. Odvolací soud zcela souhlasí s jeho závěry o tom, že vztahy mezi účastnicemi jsou konfliktní, rozvrácené, četné neshody a konflikty mezi účastnicemi vyvrcholily v létě 2022, když žalobkyně opustila rodinnou domácnost žalované a od té doby bydlí sama. Prvostupňový soud se zabýval příčinami takto napjatých vztahů mezi účastnicemi a k tomu dovodil rozdílné osobnostní povahy každé z nich. Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně o tom, že jednání žalobkyně ve vztahu k žalované nelze označit za rozporné s dobrými mravy, když konflikty, které žalovaná na podporu svých tvrzení uváděla – hlídáním mladšího polorodého sourozence, nevlastního bratra, kdy podle tvrzení žalované měla žalobkyně schválně nechat bratra spadnou do nezakryté jámy, schválně mu měla způsobit újmu při sáňkování, když tento naboural do plotu atd., - nelze hodnotit izolovaně. V době, kdy těmto incidentům docházelo, byla žalobkyně nezletilá, v případě tvrzeného konfliktu, kdy nevlastní bratr měl spadnout na zakryté jámy, jí bylo teprve 15 let. Z výsledků dokazování v řízení před soudem prvního stupně vyplývá, že vztahy mezi účastnicemi se začaly zhoršovat a vyhrocovat v období dospívání žalobkyně, kdy podle přesvědčení odvolacího soudu žalovaná v té době roli matky nezvládla. Je obecně známo, že období dospívání, tzv. puberty, je u každého jednotlivce více či méně náročné, často bouřlivé a je na rodiči, aby dokázal toto období s dítětem „zvládnout“, aby mu poskytl dostatečnou oporu, zázemí, a projevil také potřebnou míru respektu na straně jedné a tolerance na straně druhé vůči jeho potřebám. Z výsledků řízení před soudem prvního stupně vyplývá, že žalovaná tuto roli ne zcela zvládla, když podle přesvědčení odvolacího soudu právě v době, kdy žalobkyně začala tímto obdobím procházet, ve věku 13 let, si žalovaná pořídila novou rodinu, žalobkyně žila s žalovanou a jejím manželem, svědkem [jméno FO] v rodinné domácnosti od roku 2011, v roce 2018 se jí narodil polorodý bratr, další sourozenec, polorodá sestra se narodila v roce 2020 a třetí dítě v roce 2022. Žalobkyně se mohla cítit přehlížena s tím, že měla pocit, že její potřeby nejsou dostatečně respektovány a byť lze připustit její ne zcela adekvátní reakce a chování, tak odvolací soud shodně se soudem prvého stupně dovozuje, že toto nepřesáhlo meze, které by bylo možno kvalifikovat jako jednání rozporné s dobrými mravy, představující zjevné zneužití práva. Jak již soud prvního stupně správně uvedl a odvolací soud s tím souhlasí, jednotlivé incidenty nelze posuzovat izolovaně, konflikty s mladšími polorodými sourozenci, incidenty při hlídání apod. je třeba hodnotit vždy v kontextu celkových vztahů mezi účastnicemi. To platí i ohledně trestního oznámení, které žalobkyně učinila vůči žalované ohledně podezření ze [podezřelý výraz] podle § 198 odst. 1 a odst. 2 písm. d) trestního zákona, kdy věc byla podle § 159a odst. 1 tr. řádu odložena s tím, že věc i po provedení rozsáhlého prověřování zůstala v rovině izolovaného tvrzení poškozené žalobkyně oproti řadě důkazů, které spáchání skutku vyvracejí, kdy nebylo možno s vyšší mírou pravděpodobnosti uzavřít, že se skutek, který žalobkyně v trestním oznámení uvedla, vůbec stal. Ani toto jednání není natolik rozporné, že by představovalo zjevné zneužití práva žalobkyně. K tomu je třeba dodat, že trestní oznámení žalobkyně učinila v zastoupení svého opatrovníka v době, kdy byla nezletilá, kdy závažnost skutků, které v trestním oznámení popsala, nemohla zcela zhodnotit.

35. K tomu odvolací soud dále poukazuje na právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem ČR v jeho usnesení ze [datum], sp. zn. [spisová značka], podle něhož konfliktní vztahy mezi rodiči, které jeden z rodičů pociťuje jako újmu na svých rodičovských práv, nelze přičítat k tíži nezletilých dětí a zpochybňovat tak jejich nárok na výživné odkazem na rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 96 odst. 2 zákona o rodině. Byť si je odvolací soud vědom toho, že jde o rozhodnutí vydané v trestním řízení a v podmínkách dříve platného zákona o rodině, tak lze závěry v něm uvedené aplikovat i v daném případě, a to i při vědomí toho, že žalobkyně je zletilá.

36. Z hlediska posouzení jednání žalobkyně, které žalovaná považuje za rozporné s dobrými mravy, je zcela irelevantní to, jakou roli v celém sporu sehrává dědeček žalobkyně, svědek [adresa]. Žalovaná v řízení před soudem prvního stupně a stejně tak i v odvolacím řízení opakovaně tvrdila, že celý spor inicioval on, aby se jí pomstil a v důsledku toho měl podle tvrzení žalované žalobkyni vůči ní dlouhodobě popouzet tak, že projevy žalobkynina chování lze označit jako [podezřelý výraz]. K tomu odvolací soud uvádí, že role otce žalované a s tím související majetkové spory v rodině po úmrtí matky žalované a manželky [jméno FO] jsou zcela irelevantní, otázku výživného nelze spojovat s rolí a účasti jiného subjektu, který de facto ani není účastníkem řízení. Zde nelze přehlédnout důležitou skutečnost, že to byl právě svědek [jméno FO], který poté, když se žalobkyně po konfliktech odstěhovala z rodinné domácnosti žalované, se žalobkyně ujal, zajistil jí bydlení, hradí jí veškeré náklady s tím spojené a poskytuje jí finanční prostředky na výživu. K tomu odvolací soud poznamenává, že žalobkyni v té době bylo 17 let, tedy byla nezletilá a lze jen stěží požadovat po ní, aby se v době, kdy navíc neměla ukončené ani střední vzdělání, byla schopna se o sebe sama postarat.

37. K otázce rozporu s dobrými mravy a zneužití práva tak, jak žalovaná namítala, odvolací soud považuje za účelné zdůraznit podstatnou skutečnost, kterou žalovaná vůbec nezmiňuje. Žalobkyně se podle zjištění soudu prvního stupně soustavně připravuje na výkon svého budoucího povolání, řádně ukončila studium na soukromé střední škole, [právnická osoba], kde dosahovala velmi dobrých studijních výsledků, po ukončení studia je nyní studentkou prvního ročníku vysoké školy v [adresa], obor podnikání a jak uvedla při odvolacím jednání, má ukončen první (zimní) semestr, tedy studuje řádně, což žalovaná učinila nesporným. Žalobkyně si studiem nijak neprodlužuje tím, že by školy střídala, opakovala ročník, či studium přerušila v důsledku různých zahraničních pobytů, stáží a podobně; studuje řádně. K tomu lze dodat, že pokud jí je 20 let a je studentkou prvního ročníku vysoké školy, tak je zřejmé, že k žádným takovýmto prodlevám v přípravě na budoucí povolání nedochází. Tuto skutečnost žalovaná prakticky vůbec nezmiňuje, nepochybně však jde o okolnost podstatnou. Kromě toho, že žalobkyně i s ohledem na svůj věk dosud nenabyla schopnost se samostatně živit, je zřejmé, že se v tomto směru chová zcela řádně a zodpovědně.

38. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že základ nároku je dán v tom směru, že žalobkyně má na výživné vůči žalované nárok. Jak vyšlo najevo v odvolacím řízení, respektive v odvolacím řízení bylo oběma účastnicemi potvrzeno, tak žalobkyně nemá otce, vyživovací povinnost k ní je tedy pouze na žalované.

39. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti soud prvního stupně respektoval zásadu stejné životní úrovně uvedenou v § 915 odst. 1 věta prvá a o. z. podle něho životní úroveň dítěte má být v zásadě shodná s životní úrovni rodičů. Občanský zákoník ve svém § 913 stanoví jako kritéria pro určení výše výživného odůvodněné potřeby a majetkové poměry oprávněného na straně jedné a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného na straně druhé.

40. Odůvodněné potřeby žalobkyně soud prvního stupně správně zhodnotil tak, že vyšel zejména z tvrzení žalobkyně a určil je částkou okolo 35 000 Kč měsíčně: 20 000 Kč náklady na bydlení, včetně energií a 10 000 Kč - 15 000 Kč jídlo, hygiena, ošacení a ostatní potřeby, k čemuž odvolací soud poznamenává, že i žalovaná je určila částkou vyšší. Měsíční náklady v této výši odpovídají podle přesvědčení odvolacího soudu potřebám mladého člověka, studenta žijícího ve velkoměstě, který se připravuje na výkon svého povolání. K námitce žalované ohledně bydlení žalobkyně odvolací soud uvádí, že žalovaná si částečně odporuje: na jedné straně tvrdí, že žalobkyně může bydlet s ní a její rodinou, na druhé straně ovšem namítá, že se bojí žalobkyni nechat s jejími nevlastními sourozenci samotnou. Jak je vysvětleno shora, vztahy mezi účastnicemi jsou velmi konfliktní a za této situace je požadavek žalobkyně na oddělené bydlení oprávněný, a to i s přihlédnutím k jejímu věku. Je nerozhodné, že náklady na bydlení a jiné náklady jí platí dědeček. K tomu odvolací soud dodává, že podle § 910 odst. 2 o. z. vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti předchází vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti, což znamená, že vyživovací povinnost rodiče k dítěti má přednost před vyživovací povinností prarodiče a dalšího předka vůči dítěti. Vyživovací povinnost dalších osob vůči dítěti přichází v úvahu pouze tehdy, pokud ji rodič z vážných důvodů nemůže plnit, což v tomto případě splněno ovšem není. Je proto nerozhodný argument matky žalované o tom, že výživu žalobkyně zajišťuje její dědeček, neboť ten k tomu není povinen a pokud tak činí, tak tak koná pouze dobrovolně na základě svého vlastního uvážení za stavu, kdy vyživovací povinnost neplní žalovaná. Ostatně, pokud by ji nyní neplnil, tak by žalobkyně jen stěží mohla studovat vysokou školu.

41. K námitce žalované, že žalobkyně jako dospělá žena má možnost si zvyšovat svůj příjem brigádní výdělečnou činností, jak je to obvyklé, odvolací soud uvádí, že žalobkyně při odvolacím jednání k výslovnému dotazu odvolacího soudu uvedla, že pracuje brigádně ve firmě svého dědečka, [jméno FO], a to bez nároku na odměnu za stavu, kdy dědeček zajišťuje její výživu. Takovéto vysvětlení považuje odvolací soud za věrohodné a dostačující.

42. Pokud jde o výdělečné schopnosti možnosti žalované, tak odvolací soud částečně přisvědčuje jejím námitkám, že soud prvního stupně tyto zkoumal ne zcela důsledně, když vyšel především z jejího tvrzení a z tvrzení svědka [jméno FO]. Podle přesvědčení odvolacího soudu ovšem i tak lze z takovýchto důkazů učinit zjištění, která jsou pro právní posouzení relevantní. Z výsledků dokazování v řízení před soudem prvního stupně vyplývá, že životní úroveň žalované je poměrně vysoká, žalovaná žije se svým manželem a třemi nezletilými dětmi v prostorném bytě o rozloze 140 m², 4+1, splácí hypotéku a půjčku na zařízení bytu 3 000 000 Kč, žalovaná sama odhadla náklady na bydlení částkou přes 44 000 Kč – hypotéka, a dále poplatky, vodné stočné 3 000 Kč, energie 8 000 Kč, fond oprav 6 880 Kč. Soud prvního stupně správně zohlednil to, že žalovaná obdržela dar od svého otce a 2 500 000 Kč, k čemuž lze poznamenat, že dar v takovéto výši částečně vyvrací její tvrzení o tom, že se jí otec snaží mstít, respektive rozvracet vztahy mezi ní a žalobkyní. Žalovaná připustila, že v omezené míře se vrátila ke své podnikatelské činnosti, má zakázky a přiznala příjem 25 000 Kč měsíčně, byť podle jejího tvrzení se má jednat o příjem hrubý nezohledňující náklady, které odečítá. Je zřejmé, že žalovaná, která se stará o 3 nezletilé děti, z toho 2 předškolního věku, může výdělečnou činnost provozovat jen v omezeném rozsahu, tedy vyživovací povinnost vůči ní zajišťuje z větší části její manžel, svědek [jméno FO], který vůči žalobkyni vyživovací povinnost nemá. Nicméně i při zohlednění všech těchto skutečností odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že výživné, které soud prvního stupně stanovil částkou 7 000 Kč měsíčně od podání žaloby dne [datum] a 9 000 Kč měsíčně od [datum] nadále, kdy žalovaná začala podnikat a její příjmy se zvýšily, uspokojí odůvodněné potřeby žalobkyně tak, jak předpokládá § 913 odst. 1 o. z. ve spojení s § 915 odst. 1 věta prvá a o. z. jen v základních míře; takto stanovené výživné nelze v žádném případě považovat za vysoké či nadstandardní. Životní úroveň žalované je i přesto, že má 3 další vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, o které osobně pečuje, čímž svoji vyživovací povinnost vyvažuje, poměrně vysoká, o čem svědčí i to, že si může dovolit placení chůvy, která děti hlídá příležitostně, čerpat hypotéku a další půjčku atd. Podle přesvědčení odvolacího soudu je zcela v možnostech žalované takto stanovené výživné žalobkyni hradit.

43. Odvolací soud tak uzavírá, že prvostupňový soud zjistil správně a úplně skutkový stav, když provedl všechny důkazy, které byly pro zjištění skutkového stavu rozhodné. Pokud neprovedl dalšího navržené důkazy, tak odvolací soud sdílí jeho závěr o tom, že tyto důkazy, již byly nadbytečné, neboť skutkový stav byl provedenými důkazy prokázán tak, aby ho bylo možno správně posoudil po stránce právní. Odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. d) a e) o. s. ř. naplněny nejsou. Stejně tak není dán ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. f) o. s. ř., neboť nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti či důkazy, které by v řízení dosud nebyly uplatněny.

44. Rovněž tak právní posouzení věci, tak jak jej soud učinil, je, pokud jde o určení běžného výživného částkami 7 000 Kč, respektive 9 000 Kč měsíčně, správné. Soud prvního stupně pouze pochybil při určení výše nedoplatku na výživném. Pokud přiznal žalobkyni výživné od data zahájení řízení dne [datum], tak je třeba dovodit, že výživné za měsíc září 2023 žalobkyni nenáleží v plné výši, ale pouze za 26 dní měsíce září 2023, tedy je nutno ho rozpočítat na jednotlivé dny, kdy dlužné výživné za září 2023 činí 1 733 Kč. K tomu odvolací soud uvádí, že prvostupňový soud správně určil výši nedoplatku jako rozdíl mezi tím, co má žalobkyně platit na základě předběžného opatření nařízeného v tomto řízení v částce 5 000 Kč měsíčně a tím, co bylo určeno soudem prvního stupně. Tedy výpočet dlužného výživného je následující.

45. Září 2023 částka 1 733 Kč: - 2 000: 30 dny × 26 dní,, říjen až prosinec 2023 celkem 6 000 Kč: 3 měsíce × 2 000 Kč, rok 2024 celkem 24 000 Kč: 12 měsíců × 2 000 Kč, rok 2025 celkem 48 000 Kč: 12 měsíců × 4 000 Kč a za leden 2026 4 000 Kč, výsledně tedy dlužné výživné činí 83 733 Kč. Soud prvního stupně nesprávně určil dlužné výživné ke dni [datum], tedy k datu vyhlášení rozsudku, ačkoliv výživné bylo splatné do každého patnáctého dne v měsíci předem, tedy výživné ke dni vyhlášení rozsudku již bylo splatné za celý měsíc květen 2025. Prvostupňový soud se také dopustil formulační nepřesnosti, když žalované uložil splácet dlužné výživné tak, že k tomu je,, oprávněná a povinna“.

46. Odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný. Ve výroku II. ho podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že nedoplatek na výživném za období od [datum] do [datum] činí 83 733 Kč a žalované ho uložil splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 4 500 Kč s tím, že tyto jsou splatné spolu s běžným výživným počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabude právní moci pod ztrátou výhody splátek. Výši splátek určil přiměřeně k výši dluhu a možnostem žalované tak, aby dluh na výživném byl uhrazen zhruba do 1,5 roku.

47. K odvolání žalované do nákladových výroků rozsudku a doplňujícího rozsudku uvádí odvolací soud následující.

48. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, má právo na náhradu nákladů, které při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, do jehož právní sféry bezdůvodně zasahoval (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2862/07). Výjimku z tohoto pravidla představuje ust. § 150 o. s. ř. obsahující zvláštní zmírňovací právo soudu, jímž je z důvodů hodných zvláštního zřetele umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníka řízení (srovnej nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 191/06). Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srovnej nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1840/10).

49. Odvolací soud důvody pro postup podle § 150 o. s. ř. neshledal. Jak vyplývá z výše uvedeného, jde o výjimečné ustanovení, které lze použít v odůvodněných a zvlášť mimořádných případech, kdy by se přiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku jevilo jako nepřiměřeně tvrdé a nespravedlivé vůči druhému účastníku, který ve sporu podlehl. O takovýto případ se však zde nejedná, když to byla žalovaná, která celý spor zapříčinila tím, že vyživovací povinnost vůči žalobkyni prakticky od doby, kdy se žalobkyně po konfliktním soužití byla nucena odstěhovat z rodinné domácnosti, neplnila dobrovolně a žalobkyni nezbylo než podat žalobu. Podání žaloby samo o sobě nelze považovat za zneužití práva či šikanózní jednání, jak žalovaná namítá, neboť žalobkyně takto pouze uplatňuje své právo, který jí je zaručeno ústavním pořádkem ČR – k tomu srovnej čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za situace, kdy žalovaná svoji zákonnou povinnost neplnila dobrovolně, neměla žalobkyně jinou možnost domoci se svého práva než podat žalobu u soudu.

50. Pro rozhodnutí o nákladech řízení je bez významu, zda podle tvrzení žalované náklady řízení žalobkyně výsledně hradí její dědeček, svědek [jméno FO]. Účastnicí řízení je žalobkyně, nikoliv její dědeček a skutečnost, kdo fakticky hradí náklady řízení, je irelevantní, když o náhradě nákladů řízení je třeba rozhodnout podle zásady procesního úspěchu. V této souvislosti je poznámka žalované o tom, že takovéto jednání svědka [jméno FO] lze považovat za korupční, zcela nepřípadná.

51. Žalobkyně tak má na náhradu nákladů řízení právo a odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně o tom, že je namístě o nákladech řízení v daném případě rozhodnout podle § 142 odst. 3 o. s. ř. s ohledem na okolnosti případu a povahu sporu, kdy výše nároku závisela z velké části na úvaze soudu, k čemuž je třeba poznamenat, že žalobkyně svůj nárok nikterak výrazně nenadhodnotila. Jak odvolací soud již uvedl výše, výživné ve stanovené výši výživné částkou 7000 Kč respektive 9 000 Kč měsíčně je pouze minimální, kryje pouze její základní potřeby.

52. Odvolací soud se ale neztotožňuje s tím, že při určení výše nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení advokátem za úkony učiněné do [datum] soud prvního stupně určil odměnu za úkon z tarifní hodnoty 720 000 Kč představující pětinásobek ročního plnění podle § 8 odst. 2 advokátního tarifu, když vyšel ze základní částky výživného 12 000 Kč, kterou žalobkyně požadovala. Za situace, kde výživné bylo přiznáno za období do [datum] pouze v částce 7 000 Kč měsíčně, je namístě určit tarifní hodnotu pětinásobkem ročního plnění právě z této částky, což znamená, že tarifní hodnota pro úkony učiněné do [datum] činí 420 000 Kč (7 000 Kč x 12 měsíců x 5 let). Náklady právního zastoupení za období od [datum] soud první stupně určil správně, v tomto směru lze na odůvodnění napadeného rozsudku zcela odkázat.

53. Celkové náklady řízení před soudem prvního stupně, se sestávají z odměny za 5 úkonů po 9 980 Kč podle § 7 bod 5., § 8 odst. 2, § 11 odst. 1 písm. a) d) a g) advokátního tarifu, náhrady za 5 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 51 400 Kč. K tomu přistupují náklady řízení za období od [datum] určené správně soudem prvního stupně, celkem 10 950 Kč, tedy výsledně 62 350 Kč.

54. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku III. podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 62 350 Kč, jinak ho v tomto výroku potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

55. Soud prvního stupně nepochybil v nákladovém výroku doplňujícího rozsudku, když rozhodoval pouze o nákladech řízení vzniklých v souvislosti s vydáním tohoto rozsudku. V této fázi řízení žádnému z účastníků na řízení nevznikly, čemuž odpovídá výrok, podle něhož žádný z účastníků nemá nárok na náhradu řízení právo. Nákladové výroky rozsudku a doplňujícího rozsudku nejsou ve vzájemném rozporu, neboť každý z nich reflektuje jinou část řízení. Odvolací soud proto potvrdil doplňující rozsudek ve výroku II. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

56. Žalovaná v odvolacím řízení neuspěla a je tak povinna nahradit náklady řízení žalobkyni. Tyto sestávají z nákladů právního zastoupení: odměna za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast právní zástupkyně žalobkyně na odvolacím jednání) po 1 500 Kč podle § 7 bod 4., § 8 odst. 1, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, dále náhrada za 2 režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst.4 advokátního tarifu, celkem 3 900 Kč. Odvolací soud nehonoroval jako úkon právní služby reakci k replice žalované ze dne [datum], když tento úkon již nepovažoval s ohledem na jeho obsah za účelný.

57. Výrok I. doplňujícího rozsudku odvoláním dotčen nebyl, a zůstal tak stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).