Rozhodnutí 62 Co 249/2024-114

1. Shora označeným rozsudkem prvostupňový soud rozhodl, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 1 452 750 Kč s úrokem z prodlení (výrokem I, bez bližší specifikace příslušenství – pozn. odvolacího soudu/) a dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 69 889,60 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované (výrokem II/).

2. Rozhodoval o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, kterého se domáhal žalobce – insolvenční správce dlužníka [právnická osoba] IČO: [IČO] (dále jen „dlužník“) s tvrzením, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení užíváním v žalobě specifikovaných věcí zapsaných do majetkové podstaty dlužníka pod č. [hodnota] až [hodnota] (dále také jen „věci“). Věci nabyla žalovaná na základě kupní smlouvy ze dne [datum], kdy navrhla insolvenčnímu soudu vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka. Dne 15. 6. 2016 byly věci vydány do rukou tehdejšího správce majetkové podstaty dlužníka – [tituly před jménem] [jméno FO], od 22. 4. 2010 do 15. 6. 2016 žalovaná věci užívala bez spravedlivého důvodu, kdy žalobce nyní požaduje za užívání věcí vydání bezdůvodného obohacení za uvedené období, které odpovídá ceně obvyklého nájemného, které odhaduje na částku 19 500 Kč měsíčně.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, namítla promlčení nároku, navíc žalobce věděl, že věci neužívala žalovaná, ale třetí osoba – společnost [právnická osoba], IČ [IČO] (dále jen [právnická osoba]).

4. Prvostupňový soud po provedeném dokazování listinami dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce je insolvenčním správcem dlužníka, na jehož majetek byl dne [datum] (správně datum [datum] - pozn. odvolacího soudu) prohlášen konkurz. Do majetkové podstaty byly sepsány v odůvodnění rozsudku specifikované položky[Anonymizováno][hodnota] až [hodnota], za jejichž užívání se žalobce domáhá bezdůvodného obohacení. Dne 15. 6. 2016 byly věci (dle předávacího protokolu i dle tvrzení žalobce) předány tehdejšímu insolvenčnímu správci dlužníka zastoupenému [jméno FO]. Předány byly ze strany společnosti [právnická osoba] zastoupené [jméno FO]. Obě strany (tj. předávající i přejímající) v této souvislosti prohlásily, že do 31. 5. 2016 bylo uhrazeno nájemné a zálohy na služby za užívání nemovitostí a věcí a nemají vůči sobě žádné nároky.

5. Prvostupňový soud dovodil, že žalovaná v době předání věcmi v dané době nedisponovala, neboť zařízení bylo pronajato a movité věci byly v dispozici nájemce. Skutečnost, že by to byla žalovaná, kdo za jejich užívání v rozhodné době pobíral nájemné, žalobce netvrdil ani neprokazoval. Žalobce rovněž přes poučení podle § 118a o. s. ř. netvrdil, že by žalovaná v rozhodné době movitými věcmi skutečně disponovala. Neprokázal tedy, že by byla žalovaná ve věci pasivně věcně legitimována.

6. Nad rámec uvedeného soud shledal, že nárok žalobce, i v případě, že by byl vůči žalované dán, by byl promlčen. Žaloba byla podána až dne 13. 1. 2023. Přitom již dne 13. 9. 2012 bylo žalované adresováno vyrozumění o zápisu stran položek číslo [hodnota] až [hodnota]. Dne 14. 6. 2016 byl soupis doplněn o položky číslo [hodnota] až [hodnota] s poznámkou, že insolvenční správce vyrozuměl žalovanou o zahrnutí majetku do soupisu a poučil ji o možnosti podat vylučovací žalobu. K uvedeným datům tedy zjevně bylo žalobci známo, že žalovaná k předmětným položkám uplatňuje své právo. Dne [datum] pak byly tyto položky předány insolvenčnímu správci ze strany třetí osoby. Nároky vzniklé do 31. 12. 2013 by se tedy promlčely ve dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě dle § 107 zák. č. 64/1964 Sb. (správně zřejmě zák. č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, občanský zákoník, ve zkratce obč. zák. – pozn. odvolacího soudu) a nároky vzniklé od 1. 1. 2014 do 15. 6. 2016 by se promlčely ve tříleté promlčecí lhůtě dle § 629 zák. č. 89/2012 Sb. K předání věcí došlo 15. 6. 2016, uplynutím dne 15. 6. 2019 byl nejpozději celý nárok promlčen. Na tom nic nemění skutečnost, že až po tomto datu skončilo řízení o vylučovacích žalobách podaných žalovanou, neboť insolvenčnímu správci nic nebránilo uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení dříve.

7. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v řízení plně úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení. Tyto vyčíslil v odůvodnění svého rozhodnutí.

8. Rozsudek napadl včasným blanketním odvoláním žalobce, které doplnil podáním ze dne 9. 7. 2024. Uvedl, že nesouhlasí s právními závěry soudu prvého stupně, kdy zrekapituloval skutkový stav věci s tím, že uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno není, když promlčecí lhůta běžela od okamžiku, kdy se oprávněný dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Trvá na tom, že až do pravomocného skončení řízení o vylučovacích žalobách (6. 8. 2020) nebylo postaveno na jisto, kdo je vlastníkem předmětných movitých věcí, respektive komu svědčí dispoziční právo nakládat s těmito věcmi, a tudíž se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila, neboť v případě úspěchu žalované v řízení o vylučovacích žalobách by nebylo myslitelné vůbec o bezdůvodném obohacení uvažovat. To znamená, že o skutečnosti, že došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení se žalobce dozvěděl až v okamžiku, kdy bylo postaveno na jisto, že předmětné movité věci jsou do majetkové podstaty dlužníka sepsány po právu. Promlčecí doba tudíž počala plynout dne 6. 8. 2020 a neskončila před podáním předmětné žaloby. Navrhuje proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila s tím, že právní závěry prvostupňového soudu jsou správné, když v řízení žalobce neprokázal, že by žalovaná věci užívala. Nebylo současně prokázáno, že by se žalovaná bezdůvodně obohatila inkasováním nájemného od firmy [právnická osoba]. Není důvod odvíjet počátek promlčecí lhůty od pravomocného skončení řízení o vyloučení movitých věcí z majetkové podstaty s tím, že akcentuje, že pokud bude vydáno rozhodnutí insolvenčního soudu o konečné zprávě před pravomocným skončením tohoto sporu, náklady tohoto soudního sporu nebudou z majetkové podstaty uspokojeny. Současně je zjevné, že uplatněný nárok je promlčen, ze strany žalobce je proti žalované veden spor zjevně odsouzený k nezdaru, avšak žalobkyně (správně žalovaná) je nucena se sporu věnovat a hradit svému právnímu zástupci náklady na právní pomoc. Proto žalovaná požádala o co nejrychlejší projednání věci do doby skončení insolvenčního řízení. Navrhla odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., mimo jiné jej tedy přezkoumal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), kdy dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

11. Zásadní procesní pochybení dosavadního řízení odvolací soud neshledal [§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Neshledal ani, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.]. Soud prvního stupně provedl dokazování v postačujícím rozsahu, správně zjistil skutkový stav, který nedoznal změn ani v odvolacím řízení, a proto z něj vycházel i odvolací soud. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně vyložil, které skutečnosti byly prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, i jakými úvahami se řídil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Věc v zásadě posoudil rovněž správně i po stránce právní.

12. Žalobce dle obsahu svého odvolání soudu I. stupně vytkl právě nesprávné právní posouzení věci /§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř./. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, příp. aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, popř. neaplikuje adekvátní právní normu.

13. Žalobce se v řízení domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které spočívalo v neoprávněném užívání věcí zapsaných do majetkové podstaty dlužníka pod pol. 4–121, a to žalovanou v období od 22. 4. 2010 do 15. 6. 2016. Netvrdil, že by uvedené věci užívala třetí osoba /srov. § 2994 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

14. V poměrech projednávané věci bylo prvostupňovým soudem zjištěno, že zařízení restaurace bylo sepsáno do majetkové podstaty dlužníka insolvenčním správcem dlužníka [tituly před jménem] [jméno FO]. Dne 13. 9. 2012 bylo žalované adresování vyrozumění o zápisu stran položek číslo [hodnota] až [hodnota], a to poté, co byla žalovaná vyzvána k doložení právního důvodu užívání těchto věcí s ohledem na to, že vedoucím provozu mělo být sděleno, že se jedná o její majetek. V upraveném soupisu majetkové podstaty byla aktualizována majetková podstata včetně movitých položek č. [hodnota] až [hodnota] s uvedením data zapsání položek majetku 18. 7. 2012. Dne 14. 6. 2016 byl soupis doplněn o položky číslo [hodnota] až [hodnota] s poznámkou, že insolvenční správce vyrozuměl žalovanou o zahrnutí majetku do soupisu a poučil ji o možnosti podat vylučovací žalobu a dne 18. 7. 2016 bylo žalované adresováno vyrozumění o zápisu stran doplněných položek s poznámkou, že důvodem soupisu je absolutní neplatnost nabývacího titulu – kupní smlouvy uzavřené dne 22. 4. 2010. Dále je třeba vyjít ze zjištění, že vybavení jednotky č. [hodnota] v budově č. p. [hodnota] na pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] – movité věci sepsané v příloze – byly předány dne 15. 6. 2016 ze strany [právnická osoba] zastoupené [jméno FO] přebírajícímu [tituly před jménem] [jméno FO], insolvenčnímu správci dlužníka zastoupenému [jméno FO]. Od těchto skutkových závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit.

15. Předně uvádí, že za stavu, kdy byla žalovanou vznesena v řízení námitka promlčení, bylo povinností soudu I. stupně zkoumat jako předběžnou otázku, zda je žalobní nárok promlčený, aniž by se zabýval jeho opodstatněností (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

16. Prvostupňový soud na uvedený skutkový stav správně mlčky aplikoval ustanovení § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdy vycházel z toho, že požadavek na vydání bezdůvodného bohacení od 22. 4. 2010 do 31. 12. 2012 je třeba odvíjet od ustanovení § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a požadavek na vydání bezdůvodného bohacení od 31. 12. 2012 do 15. 6. 2016 je třeba odvíjet od ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdy s ohledem na vznesenou námitku žalované aplikoval správně dílem ustanovení § 107 obč. zák. (za použití § 3036 o. z.) a dílem ustanovení §§ 621 a 629 o. z.

17. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění. Obecně lze o obohacení hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Plněním bez právního důvodu je i užívání cizí věci bez platné smlouvy (např. smlouvy o nájmu) či jiného titulu opravňujícího věc užívat, čímž vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (dříve § 451 odst. 1 obč. zák., nyní § 2991 o. z.).

18. Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným.

19. V poměrech projednávané věci, s ohledem na výše řečené, se odvolací soud v otázce počátku běhu promlčecí doby (nyní lhůty) ztotožňuje se závěry soudu I. stupně, když dovodil, že žalobce se již dne 13. 9. 2012, kdy žalované adresoval vyrozumění o zápisu stran položek číslo [hodnota] až [hodnota] dozvěděl o tom, kdo se na jeho úkor obohatil (srov. § 107 odst. 1 obč. zák.). Dne 14. 6. 2016 byl soupis doplněn o položky číslo [hodnota] až [hodnota] s poznámkou, že insolvenční správce vyrozuměl žalovanou o zahrnutí majetku do soupisu a poučil ji o možnosti podat vylučovací žalobu. Správně prvostupňový soud dovodil, že žalovaná k předmětným položkám uplatňuje své právo, jinak by ji nevyzval k podání vylučovací žaloby. Dne 15. 6. 2016 pak byly tyto položky předány insolvenčnímu správci ze strany třetí osoby. Správně tedy prvostupňový soud uzavřel, že nároky vzniklé do 31. 12. 2013 se promlčely ve dvouleté subjektivní promlčecí době dle § 107 obč. zák. a nároky vzniklé od 1. 1. 2014 do 15. 6. 2016 se promlčely v tříleté promlčecí lhůtě dle § 629 o. z. Žalobce skutečnost, že žalovaná uplatňuje k movitým věcem vlastnické právo věděl již k datu jejich soupisu (případně nejpozději k datu, kdy žalované adresoval vyrozumění o tomto soupisu), jiné důvody, ze kterých v tomto řízení dovozoval, že žalovaná věci užívá, žalobce neuváděl. Správně proto prvostupňový soud uzavřel, že k došlo-li k předání věcí 15. 6. 2016, pak se jedná o nejzazší okamžik, kdy se žalobce dozvěděl, že došlo k užívání věcí bez platné smlouvy, kdy nejpozději ke dni 15. 6. 2019 byl celý nárok, který uplatňuje vůči žalované, promlčen, když žaloba byla u soudu podána až dne 13. 1. 2023 (§ 648 o. z.).

20. Odvolací soud tak souzní se závěry prvostupňového soudu, že řízení o vylučovacích žalobách, které nota bene neskončilo vydáním meritorního rozhodnutí, ale procesním rozhodnutím o zastavení řízení na základě dispozitivního úkonu žalované (zpětvzetí žaloby), pak nemohlo mít na počátek běhu lhůt žádný vliv. Otázka aktivní legitimace žalobce – vlastníka předmětných věcí – by byla v řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení posuzována jako otázka předběžná.

21. Soud I. stupně tak nepochybil, když nárok žalobce na zaplacení částky 1 452 750 Kč s příslušenstvím zamítl, neboť tento nárok je promlčen, když žalovaná námitku promlčení řádně vznesla. Uplatnění další právní argumentace prvostupňového soudu bylo sice nadbytečné, nicméně i na ni lze v úplnosti odkázat, když právní závěry soudu I. stupně zjištěnému skutkovému stavu neodporují. Užívání předmětných věcí žalovanou přes poskytnuté poučení prvostupňovým soudem (a stejně tak i soudem odvolacím) podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. prokázáno nebylo, což nasvědčuje nedostatku její pasivní legitimace ve sporu o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení v kontextu shora uvedeném.

22. Jak je rozebráno výše, právní posouzení věci tak, jak jej soud I. stupně učinil, je správné. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně věcně správného nákladového výroku, který je v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., jejich náhrada byla přiznána v této fázi řízení úspěšné žalované. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou právní zástupkyně žalované za dva úkony právní služby spojené s vyjádřením k odvolání a účastí na jednání po 14 140 Kč (§ 7 bod 6., § 8 odst. 1, a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif), ke každému z těchto úkonů ještě náleží paušální náhrada na výdaje advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 tarifu), s navýšením o 21 % sazbu DPH k nákladům právního zastoupení ve výši 6 064,80 Kč( § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.) náklady žalované v odvolacím řízení představují částku 34 944,80 Kč. Tyto náklady žalované bylo žalobci za užití § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. uloženo zaplatit k rukám právní zástupkyně žalované (výrokem ad II/).