pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 20 C 55/2021-124,

1. Napadeným rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení v částce [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná částka představuje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla žalobci vzniknout nepřiměřenou délkou a průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 30/2018 podle zákona č. 82/1998 Sb. Posuzované řízenío zrušení rozhodčího nálezu bylo zahájeno dle žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne [datum] a skončilo dne [datum]. Žalobce soudu vytkl, že délku řízení nelze považovat za přiměřenou z důvodu, že o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu rozhodl soud až po 7 měsících od podání žaloby. Před Obvodním soudem pro Prahu 1 proběhla dle žalobce 3 jednání a dne [datum] bylo vydáno první rozhodnutí ve věci s tím, že po podání odvolání soud předložil věc k posouzení věcné příslušnosti Vrchnímu soudu v Praze, který poté dne [datum] rozhodl o tom, že věc bude postoupena krajskému soudu, tj. Městskému soudu v Praze. Po dalších 5 měsících Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl o zrušení rozsudku a věc byla postoupena. Dne [datum] bylo vydáno druhé rozhodnutí ve věci o zrušení rozhodčího nálezu. Žalovaný z posuzovaného řízení se opět odvolal a jednání před odvolacím soudem proběhlo až po roce a 2 měsících. Dle žalobce se nejednalo o složité řízení. Ve věci byly přitom vydány tři rozsudky o zrušení rozhodčího nálezu. Žalobce se na délce řízení nijak nepodílel.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že nárok žalobce neuznává. Posuzované řízení trvalo dle žalované 4 roky a 6 měsíců, ve věci opakovaně rozhodovaly soudy na prvním i druhém stupni soudní soustavy. Žalovaný z posuzovaného řízení podal rovněž dovolání a bylo rozhodovánoi o návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Žalovaná ve věci shledala pouze nečinnost v období od [datum] do [datum]. Délka řízení byla dle žalované ovlivněna změnou věcné příslušnosti provedenou zákonem č. 269/2017 Sb., který nabyl účinnosti dne [datum]. Tato skutečnost si vynutila dle žalované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti soudu a o postoupení věci krajskému soudu jako soudu I. stupně a rovněž muselo dojít ke zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť byl vydán věcně nepříslušným soudem. Žalovaná dále sporovala vznik nemajetkové újmy na straně žalobce i příčinnou souvislost.

4. Soud I. stupně pod bodem 5. odůvodnění svého rozsudku podrobně popsal průběh posuzovaného řízením, na který odvolací soud plněn odkazuje. Na základě zjištěného skutkového stavu neshledal soud I. stupně s odkazem na zákon č. 82/1998 Sb. a judikaturu ESLP v posuzovaném řízení splnění existence nesprávného úředního postupu. Posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobci dle soudu I. stupně ode dne [datum], kdy byla žalobcem podána žaloba, do dne [datum], kdy nabylo právní moci usnesení dovolacího soudu ze dne [datum] o zamítnutí dovolání žalovaného. Celkem tak trvalo 4 roky a 10 měsíců, což je dle nalézacího soudu doba s ohledem na veškeré okolnosti případu ještě přiměřená. K závěru, že celkovou délku řízení je ještě třeba považovat za přiměřenou, vedlo soud I. stupně vyhodnocení kritérií podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., zejména pak vyhodnocení kritéria složitosti řízení v kombinaci s kritériem postupu orgánů veřejné moci během řízení.

5. Předmětem posuzovaného řízení byla žaloba na zrušení rozhodčího nálezu. Spolu se žalobou byl žalobcem podán návrh na odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Řízení nebylo dle soudu I. stupně složité po stránce skutkové ani právní, ale bylo procesně složité, neboť bylo zatíženo změnou právní úpravy věcné příslušnosti soudu, která byla s účinností od [datum] provedena zákonem č. 296/2017 Sb. Proto musel Obvodní soud pro Prahu 1 přistoupit po vydání rozsudku dne [datum] k předložení věci Vrchnímu soudu v Praze k posouzení věcné příslušnosti soudu, který v důsledku vydané novely zákona rozhodl o tom, že v prvním stupni jsou nově k projednání věci příslušné krajské soudy a věc musela být postoupena Městskému soudu v Praze. Změnu věcné příslušnosti soudu v důsledku novelizace příslušných zákonných ustanovení nelze klást dle soudu I. stupně k tíži žalované. Posuzované řízení lze dle nalézacího soudu rozdělit na dvě fáze. Přibližně 1,5 roku trvalo řízení o žalobě před Obvodním soudem pro Prahu 1, který ve věci rozhodl, avšak vlivem nové právní úpravy muselo dojít ke zrušení jeho rozhodnutí a věc musela být po určení věcné příslušnosti soudu projednána znovu Městským soudem v Praze, což trvalo přibližně 2 roky a 5 měsíců. Následně bylo dle soudu I. stupně ještě nutné rozhodnout o opakovaných odvoláních a o dovolání žalovaného. Ve věci tak rozhodovaly soudy na třech stupních soudní soustavy. Soud I. stupně ve věci shledal ojedinělou nečinnost, a to v období od [datum], kdy byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání žalovaného, do [datum], kdy odvolací soud nařídil jednání na den [datum]. Tuto však lze dle názoru nalézacího soudu tolerovat, neboť celková délka řízení byla ještě přiměřená a soudy jinak v řízení postupovaly koncentrovaně a plynule a činily úkony v běžných lhůtách. Soud I. stupně neshledal žalobcem namítané průtahy při rozhodování o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu, při předložení věci k rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu a následně při rozhodnutí o zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a postoupení věci věcně příslušnému Městskému soudu v Praze. K závěru o nepřiměřenosti celkové délky řízení nevedlo soud I. stupně ani vyhodnocení kritéria jednání poškozeného, ani vyhodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného.

6. Jelikož v dané věci soud I. stupně neshledal existenci nesprávného úředního postupu, nebyl tak splněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona. Z uvedeného důvodu nalézací soud žalobu jako zcela nedůvodnou zamítl, aniž by se zabýval otázkou opodstatněnosti žalobcem požadované částky jakožto finančního zadostiučinění a otázkou příčinné souvislosti.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl s poukazem na § 142 odst. 1, § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášku č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a přiznal úspěšné žalované proti žalobci plnou náhradu nákladů řízení ve výši [částka], která sestává z paušální náhrady hotových výdajů za 3 úkony po [částka].

8. Žalobce napadl rozsudek soudu I. stupně včasným a přípustným odvoláním, a to s odkazem na ustanovení § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), g) o. s. ř. Posuzované řízení o zrušení rozhodčího nálezu trvalo dle žalobce 4 roky a 5 měsíců. Soud I. stupně dle žalobce nepřihlédl ke všem tvrzeným skutečnostem, případ posoudil pouze obecně, když na začátku svého rozhodnutí poskytl pouze obecný vhled do relevantní právní úpravy a judikatury, a tím se pokusil zbavit odpovědnosti státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci, která je odpovědností objektivní. Žalobce dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. Argumentaci soudu považuje žalobce založenou na subjektivním pocitu soudce, že řízení přiměřené bylo, přestože se jednalo o řízení se standardním významem, jednoduché řízení po stránce právní a skutkové a řízení, které bylo stiženo téměř ročním obdobím nečinnosti. Argument soudu I. stupně ohledně úpravy věcné příslušnosti považuje žalobce za irelevantní, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4067/2010. Žalobce se rovněž domnívá, že řízení trpělo dalšími průtahy, a to například od podání žaloby dne [datum] do rozhodnutí o odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu ze dne [datum]. Celková délka řízení není dle žalobce přiměřená už jen z toho důvodu, že žalobce byl účastník sporu dlouhého 4 roky a 5 měsíců. Má za to, že k průtahům nikterak nepřispěl. Při posuzování přiměřenosti délky řízení nepostačí dle žalobce pouze vyjádřit celkovou délku řízení numericky, neboť délka řízení je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána podle konkrétních okolností případu. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši částku [částka] spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení včetně nákladů řízení, případně aby věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.

9. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že se plně ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku, tedy že na straně žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., neboť doba naříkaného řízení je s ohledem na všechny okolnosti případu ještě přiměřená a předpoklady ke vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou újmu nebyly naplněny. Žalovaná konstatovala, že napadený rozsudek není dle jejího přesvědčení stižen žalobcem tvrzenou nepřezkoumatelností, o čemž svědčí i to, že žalobce ve svém odvolání náležitě vymezil odvolací důvody dle § 205 o. s. ř. Dle žalované není žalobcem předložené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4067/2010 na posuzovanou věc přiléhavé, neboť toto se nijak nezabývá otázkou změny právní úpravy ohledně věcné příslušnosti soudu, jež nastala až v samotném průběhu řízení. Žalovaná je přesvědčena, že citované rozhodnutí není způsobilé zvrátit názor soudu I. stupně, že předmětnou novelizaci právní úpravy věcné příslušnosti nelze klást k tíží žalované. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a současně žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Předně odvolací soud nesdílí názor žalobce, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Soud I. stupně vyhověl v odůvodnění rozhodnutí veškerým požadavkům, které jsou na toto odůvodnění kladeny ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. Nalézací soud zcela jednoznačně uvedl, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, který je předpokladem vzniku odpovědnosti státu za vzniklou nemajetkovou újmu, když v tomto směru poukázal na vyhodnocení kritérií podle § 31a odst. 3 zákona

č. 82/1998 Sb., zejména vyhodnocení kritéria složitosti řízení v kombinaci s kritériem postupu orgánů veřejné moci během řízení. Soud I. stupně následně dostatečným způsobem popsal

i hodnocení jednotlivých kritérií, které jej vedlo k závěru o přiměřené délce řízení. Sám žalobce ostatně na hodnocení jednotlivých kritérií soudem I. stupně ve svém odvolání poukazuje.

12. Odvolací soud dále po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná skutková zjištění. Takto správně zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně správně i po stránce právní, aplikuje přitom příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se tak se závěry soudu I. stupně jako správnými ztotožňuje a v podrobnostech na ně pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje.

13. Jak vyplývá zcela jednoznačně z rozsudku soudu I. stupně, tento shledal posuzované řízení procesně složitým, a to z důvodu změny právní úpravy věcně příslušnosti soudu, který byl oprávněn v daném sporu rozhodovat, a to bezprostředně před rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1, které bylo vyhlášeno dne [datum], tedy za 1 rok 5 měsíců po podání žaloby. V mezidobí bylo navíc Obvodním soudem pro Prahu 1 a následně Městským soudem v Praze rozhodováno o návrhu žalobce na odložení žalobou napadeného rozhodčího nálezu. S uvedeným závěrem o procesní složitosti řízení se odvolací soud zcela ztotožňuje, jakož i se závěrem, že tato změna právní úpravy byla příčinou nového projednání a rozhodnutí Městským soudem v Praze, jakožto soudem I. stupně. Závěr žalobce, že argument soudu I. stupně ohledně úpravy věcné příslušnosti je irelevantní, podpořený odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4067/2010, je nezbytné odmítnout, neboť ve jmenovaném rozhodnutí Nejvyšší soud neposuzoval otázku rozhodování o věcně příslušnosti na základě změny právní úpravy věcné příslušnosti, nýbrž postup soudů při rozhodování o věcné příslušnosti. V projednávaném případě byla žaloba podána u věcně příslušného soudu a teprve v průběhu řízení před právní mocí konečného rozhodnutí přestal být procesní Obvodní soud pro Prahu 1 v důsledku změny právní úpravy věcně příslušným k rozhodnutí sporu. Nezbytnost nového projednání sporu tedy nebyla vyvolána chybným postupem soudů, nýbrž legislativní činností. Z uvedeného důvodu nelze shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR aplikovat na projednávaný případ. Soud I. stupně současně správně poukázal na skutečnost, že po změně právní úpravy věcné příslušnosti se soudy musely se vzniklou situací procesně vypořádat, což dané řízení rovněž objektivně prodloužilo.

14. Pokud žalobce namítal, že v řízení docházelo i k jiným průtahům než shledal soud I. stupně, přičemž poukázal na rozhodování o odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu, odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem v této fázi žádné průtahy neshledal, když má za to, že jediný průtah v řízení lze shledat v nalézacím soudem zmíněném období od [datum] do [datum].

Za situace, kdy se jednalo o ojedinělý průtah, zatímco ve zbývajících částech řízení byl postup soudů plynulý, a s ohledem na správné vyhodnocení veškerých relevantních kritérií pro posouzení přiměřenosti délky řízení, shledává i odvolací soud délku posuzovaného řízení ještě přiměřenou, i když hraniční. V této souvislosti poukazuje odvolací soud rovněž na žalobcem specifikovanou délku řízení v rozsahu 4 let a 5 měsíců, za níž požadoval přiměřené zadostiučinění, zatímco soud I. stupně posuzoval délku řízení včetně dovolacího řízení v rozsahu 4 let a 10 měsíců, kterou přesto shledal ještě přiměřenou. S přihlédnutím k uvedenému dospěl

tudíž i odvolací soud k závěru, že v posuzovaném řízením vedeném posléze Městským soudem v Praze pod sp. zn. 15 Cm 30/2018 k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. nedošlo, v důsledku čehož nebyl splněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.

15. Odvolací soud tak uzavírá, že žalobcem uplatněné odvolací důvody s ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti dány nejsou. Proto napadený rozsudek soudu I. stupně ze dne [datum] ve výroku ad I. potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně správného výroku ad II. o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou, který je v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovanou bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné žalované přísluší náhrada nákladů řízení odpovídající paušální náhradě hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Žalované vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši [částka] za 3 úkony po [částka] (písemné vyjádření k odvolání žalobce ze dne [datum], příprava na jednání, účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]), které odvolací soud uložil zaplatit žalobci. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.; k určení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.