pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky jdoucím od [datum] do zaplacení (výrok I.), co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky jdoucím od [datum] do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením před finančním arbitrem, ve kterém se domáhal určení neplatnosti 4 smluv o investičním životním pojištění a vydání bezdůvodného obohacení z neplatných smluv. Žalobce žádal přiznání částky ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky jdoucím od [datum] do zaplacení. [příjmení] [částka] měla dle žalobce představovat základní částku. Následně žalobce žádal navýšení základní částky o 10% z důvodu, že finanční arbitr nevyužil možnost prodloužit lhůtu pro vydání nálezu, o 10% z důvodu, že nevyužil možnosti prodloužit lhůtu k vydání rozhodnutí o námitkách, o 10% z důvodu, že se žalobce aktivně bránil nečinnosti a o 10% proto, že řízení bylo zatíženo nedůvodnými průtahy. Tvrdil, že finanční arbitr musel mít všechny podklady pro rozhodnutí v den podání návrhu na zahájení řízení.

3. Na základě zjištěného skutkového stavu soud I. stupně uzavřel, že na řízení před finančním arbitrem dopadá čl. 6 Úmluvy publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a tudíž i Stanovisko, neboť jde o nárok dle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk na odškodnění nesprávného úředního postupu, nepřiměřenou délku řízení. Nemajetková újma je tak dle soudu I. stupně presumována a v posuzovaném případě nebyla její existence vyvrácena. Řízení před finančním arbitrem bylo dle nalézacího soudu zahájeno dne [datum] a skončeno dne [datum]. Dle soudu I. stupně tak trvalo 3 roky a [anonymizováno] měsíců. Při úvahách o přiměřenosti délky řízení je dle nalézacího soudu třeba zohlednit, že bylo de facto rozhodováno ve 2 stupních. Dobu téměř 4 let nelze přesto dle soudu I. stupně považovat za zcela přiměřenou. Nesprávný úřední postup v podobě existence nepřiměřené délky řízení je dle soudu I. stupně dán a vzhledem k tomu, že se řízení týkalo nikoliv zcela zanedbatelné finanční částky, nelze dovodit nepatrný význam řízení pro žalobce, a je tak na místě přiznání zadostiučinění peněžitého. Nalézací soud v souladu se Stanoviskem určil základní částku [částka] za rok, kdy za první dva roky počítal s částkou o polovinu nižší, neboť každé řízení chvíli trvá. Základní částka činí dle nalézacího soud celkem [částka]. Soud I. stupně neshledal důvodným navýšení základní částky o 20% z důvodu, že finanční arbitr nevyužil možnosti prodloužení lhůty pro vydání nálezu a pro vydání rozhodnutí o námitkách, neboť dle něj není pravdou, že by finanční arbitr této možnosti nevyužil ani jednou. Nalézací soud však shledal důvodným požadavek žalobce o navýšení částky o 10% z důvodu nedůvodných průtahů. Dle soudu I. stupně je pravdivé, že například od března 2017 do [anonymizováno] [rok] a od [datum] do doby rozhodnutí o námitkách nebylo dle obsahu spisu ve věci konáno. Soud I. stupně současně shledal důvodným i požadavek žalobce na navýšení částky o 10% za to, že se proti nečinnosti finančního arbitra bránil. Na druhou stranu soud I. stupně zohlednil i složitost věci. Finanční arbitr řešil v jednom řízení 4 pojistné smlouvy, kdy nalézací soud shledal složitost zejména v nutnosti opatřování čtyřnásobku podkladů pro rozhodnutí. Situace týkající se opatřování podkladů pro rozhodnutí byla dle soudu I. stupně o to složitější, pokud v průběhu řízení žalobce stále platil pojistné na některé ze smluv a částka, kterou by měl na bezdůvodném obohacení navrhovatel obdržet, se v průběhu času stále měnila. Soud I. stupně proto shledal důvody pro snížení základní částky o 10%. Žalobce, který se domáhal vydání bezdůvodného obohacení z neplatných pojistných smluv, navíc sám dle nalézacího soudu aktivně finančnímu arbitrovi nesděloval okolnosti rozhodné pro určení výše bezdůvodného obohacení, kterého se domáhal. Finančnímu arbitrovi z vlastní iniciativy ani nesdělil, že mu instituce v průběhu řízení vyplatila přes [částka]. Takovým postupem dle soudu I. stupně přispěl k délce řízení, kdy soud shledal, že tyto okolnosti jsou důvodem pro snížení základní částky

o 10%. Závěr žalobce o tom, že finanční arbitr musel mít všechny podklady pro vydání nálezu v den podání návrhu na zahájení řízení je dle nalézacího soudu v zásadním rozporu s obsahem spisu. Na základě uvedených důvodů dospěl soud I. stupně k závěru, že peněžité zadostiučinění ve výši [částka] je přiměřené okolnostem daného případu. Proto žalobě v tomto rozsahu včetně úroku z prodlení vyhověl. Co do zbytku žalované částky žalobu zamítl, když pro přiznání vyššího zadostiučinění neshledal důvody.

4. Výrok o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou odůvodnil s odkazem na ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. tím, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Vzhledem k tomu, že žalobní nárok byl co do základu po právu a výše plnění závisela na úvaze soudu, přiznal nalézací soud žalobci náhradu nákladů řízení jako při plném úspěchu ve věci. Náklady žalobce dle soudu I. stupně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna ve výši [částka] za každý z pěti úkonů včetně pěti paušálních náhrad výdajů po [částka] a daň z přidané hodnoty ve výši 21% z částky [částka] ve výši [částka].

5. Proti rozsudku, a to proti jeho výrokům I. a III. podala odvolání žalovaná a uplatnila v něm odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř.. Nesouhlasí zejména s výrokem o konstatování nesprávného úředního postupu dle § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk a rovněž i s výší odškodnění, kterou soud žalobci přiznal. Dle žalované i samotné sjednocující stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010 uvádí, že i když v řízení k průtahům došlo, nemusí se jednat o nepřiměřenou délku řízení. Soud rovněž dle žalované neakceptoval rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], kterým byla žaloba v obdobném sporu zamítnuta s tím, že přiměřenou dobou řízení před finančním arbitrem ve dvou stupních byla shledána doba [anonymizováno] měsíců. Žalovaná poukázala na skutečnost, že v poslední době se Městský soud začíná přiklánět právě k tomuto rozsudku, přičemž odkázala na rozsudky sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí] a sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí]. Soud I. stupně dle žalované nijak v otázce přiměřenosti délky řízení nevzal v úvahu skutečnost, že v řízení byly posuzovány 4 smlouvy. Žalovaná je proto přesvědčena, že existence nesprávného úředního postupu nebyla dostatečně odůvodněna a rozsudek je tak nepřezkoumatelný. Dále žalovaná poukázala, že žalobci bylo přiznáno odškodnění za 3 roky a [anonymizováno] měsíců. Ve věci je dle žalované nesporné, že řízení trvalo 3 roky

a 8 měsíců. Základní částka odškodnění by tedy měla činit dle žalované [částka]. Soud rovněž dle žalované nesprávně modifikoval tuto částku, když ji navýšil o 10% z důvodu nedůvodných průtahů a o 10% z důvodu obrany žalobce proti nečinnosti. Částku pak snížil o 10% z důvodu jednání poškozeného a o 10% z důvodu složitosti řízení. K tomu žalovaná poukázala na rozhodnutí Městského soudu č. j. [číslo jednací], ve kterém odvolací soud shledal z hlediska modifikace základní částky peněžní náhrady významnou především věcnou i procesní složitost posuzovaného řízení, pro níž je na místě náhradu o 30% ponížit. V posuzovaném řízení bylo rozhodováno o 4 smlouvách a o to bylo řízení dle žalované složitější a také časově náročnější. Navýšení základní částky o 10% z důvodu průtahů je dle žalované nedůvodné. Žalovaná uvedla, že 3 z požadovaných navýšení v žalobě se týkají skutečností, na základě kterých byla soudem konstatována samotná existence nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení. Pokud žalobce upozorňuje na nečinnost, je dle žalované nutné vzít v potaz i skutečnost, že žalobce zatajil finančnímu arbitrovi, že dvě z jím posuzovaných smluv byly v průběhu řízení ukončeny a žalobci bylo poskytnuto plnění. Význam řízení se tak v případě těchto smluv stal pro žalobce dle žalované zcela nulitním a současně nesdělení této rozhodné skutečnosti významně zkomplikovalo šetření rozhodných skutečností a mělo významný vliv na délku řízení, kterou nelze klást k tíži žalované, ale žalobci. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

6. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalované uvedl, že se zcela ztotožňuje s právním názorem uvedeným v rozsudku ohledně existence průtahů v řízení způsobených finančním arbitrem a vzniku nároku žalobce na zadostiučinění. Odvolání žalované považuje za nedůvodné. Dle žalobce není pravdivé, že soud nepřihlédl k argumentům žalované, což vyplývá z odůvodnění rozsudku, kde je argumentace žalované dostatečně vypořádána. Pokud žalovaná odkazovala na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], upozornil žalobce na skutečnost, že oba účastníci předložili řadu rozhodnutí Městského soudu v Praze, která se zcela zásadně lišila, a to jak v otázce přiměřené lhůty k vydání rozhodnutí, tak v otázce zadostiučinění a její modifikace. Všechna tato rozhodnutí však dle žalobce s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR jednoznačně konstatovala, že je nutné každý případ posuzovat individuálně se zohledněním konkrétních okolností. Žalobce má za to, že v tomto směru je rozsudek bezvadný. K námitce žalované, že soud I. stupně nevzal v potaz, že v předmětném řízení byly posuzovány čtyři smlouvy, žalobce upozornil na skutečnost, že všechny smlouvy, které byly posuzovány v předmětném řízení, byly v podstatě stejné a obsahově stejné bylyi pojistné podmínky k těmto smlouvám. Tato skutečnost vyplývá dle žalobce i z rozhodnutí finančního arbitra, který platnost smluv posuzoval najednou. Na právní posouzení počet posuzovaných smluv neměl dle žalobce žádný vliv, stejně jako na shromažďování podkladů. K otázce modifikace výše zadostiučinění žalobce konstatoval, že každý senát, jak soudu I. stupně, tak soudu odvolacího, posuzuje tuto otázku zcela odlišně dle vlastních kritérií a s ohledem na tuto skutečnost žalobce sice nesouhlasí se snížením svého nároku v rámci rozsudku, nicméně má za to, že postup soudu I. stupně je přezkoumatelný. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. v mezích podaného odvolání

(§ 206 odst. 2 o. s. ř.) správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž shledal odvolání žalované částečně opodstatněným.

8. Žalovaná ve svém odvolání uplatnila odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že tento odvolací důvod může být dán pouze v řízeních, v nichž se uplatní zásada koncentrace řízení (§ 118b a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem o. s. ř.) O žádný z takovýchto případů se však zde nejedná a tento odvolací důvod proto dán není.

9. Po přezkumu napadeného rozsudku odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal s jedinou výjimkou správná skutková zjištění. Z obsahu spisu z řízení před finančním arbitrem [spisová značka] [číslo] totiž vyplývá, že návrh na zahájení řízení, kterým se žalobce domáhal určení neplatnosti 4 pojistných smluv, nebyl finančnímu arbitrovi doručen [datum], nýbrž až dne [datum]. Tato skutečnost ostatně nebyla sporná ani mezi účastníky řízení, když byla rovněž součástí tvrzení žalobce uvedených v žalobě. Celková délka posuzovaného řízení vedeného finančním arbitrem tudíž činila 3 roky a 8 měsíců a nikoli 3 roky a [anonymizováno] měsíců, jak správně namítla ve svém odvolání i žalovaná.

10. V případě právního posouzení nároku žalobce se odvolací soud předně ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že na posuzované řízení před finančním arbitrem dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce [ustanovení pr. předpisu] (dále i jen„ Úmluva“), neboť byla splněna kritéria formulovaná judikaturou Nejvyššího soudu nutná pro podřazení správního řízení pod věcnou působnost citovaného článku Úmluvy (viz např. již soudem I. stupně zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] 2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), tj. 1) zda jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho poměrech, 2) zda má toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a 3) je-li soukromoprávní povahy. Odvolací soud upřesňuje, že právo uplatněné žalobcem v namítaném řízení, tj. právo na určení neplatnosti smluvo investičním životním pojištění a právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného institucí na úkor žalobce plněním podle neplatných smluv, je právem soukromoprávní povahy. Z uvedených důvodů pak soud I. stupně správně konstatoval, že se v souzené věci jedná o nárok podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, kdy je třeba při posuzování přiměřenosti délky řízení vycházet ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], Cpjn 206/2010, uveřejněného pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále i jen„ Stanovisko“) a související judikatury (Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva).

11. Odvolací soud připomíná, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. b) a e) OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk), a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

12. Soud I. stupně poté, kdy chybně stanovil celkovou délku řízení na 3 roky a [anonymizováno] měsíců, ačkoliv, jak je vysvětleno shora, trvalo 3 roky a 8 měsíců, uzavřel, že přestože bylo de facto rozhodováno v uvedené době ve 2 stupních, nelze dobu téměř 4 let považovat za zcela přiměřenou. Nesprávný úřední postup v podobě existence nepřiměřené délky řízení tak byl dle soudu I. stupně dán. I přesto, že odvolací soud vycházel z délky řízení kratší o 2 měsíce, dospěl ve vztahu k existenci nepřiměřené délky řízení ke shodnému závěru, k jakému dospěl nalézací soud. Odvolací soud však považuje za nezbytné zdůraznit, že tato nepřiměřená délka řízení byla způsobena převážně nikoliv ojedinělými průtahy na straně finančního arbitra, neboť ten nečinil žádné úkony směřující k rozhodnutí ve věci ve třech obdobích, a to od [datum] do [datum] ([anonymizováno] měsíců), od [datum] do [datum] (9 měsíců) a od [datum] do [datum] (4 měsíce). Uvedená období nečinnosti finančního arbitra v celkovém rozsahu [anonymizováno] měsíců se tak na celkové délce řízení v rozsahu [anonymizováno] měsíců podílely zcela zásadním způsobem. Kvalifikovat délku posuzovaného řízení jako nepřiměřenou je proto nutné právě z tohoto důvodu, a to s dopady na hodnocení kritérií pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění dle ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk.

13. Podle [ustanovení pr. předpisu] rozhoduje arbitr ve věci samé bez zbytečného odkladu nálezem, nejdéle však do 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí; nelze-li ve zvlášť složitých případech, vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, lhůta se přiměřeně prodlouží, nejvýše o dalších 90 dnů. Arbitr účastníky řízení bezodkladně vyrozumí o prodloužení lhůty a její délce.

14. Podle § 16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb. arbitr rozhodnutím o námitkách nález potvrdí nebo změní, nebo usnesení potvrdí, změní nebo zruší. Arbitr rozhodne o námitkách do 30 dnů ode dne jejich doručení arbitrovi; ve zvlášť složitých případech rozhodne nejdéle do 60 dnů; nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, může ji arbitr přiměřeně prodloužit.

15. S přihlédnutím ke shora uvedeným ustanovením považuje odvolací soud toliko bez ohledu na závěr o nepřiměřené délce posuzovaného řízení upozornit, že lhůta 90 dnů k vydání nálezu podle [ustanovení pr. předpisu] nezačala běžet dne již dne [datum], tj. den následující po doručení návrhu na zahájení řízení, jak se nesprávně domnívá žalobce, ale až dne [datum], kdy arbitr shromáždil všechny podklady nutné pro rozhodnutí a vyrozuměl o tom účastníky řízení s tím, že se s podklady mohou seznámit. Lhůta 30 dnů k rozhodnutí o námitkách podle § 16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb. začala běžet ode dne doručení námitek arbitrovi, tj. dne [datum] (podání námitek žalobcem), resp. dne [datum] (podání námitek institucí).

16. Za situace, kdy soud I. stupně učinil správný závěr o existenci nesprávného úředního postupu, byť na základě jiných skutečností, než které shledal právně významnými odvolací soud, správně uzavřel, že je na místě přiznání peněžitého zadostiučinění. Nalézací soud vycházel rovněž ze správné výše základní částky odškodnění za 1 rok řízení, a to částky [částka] s tím, že za první dva roky řízení náleží žalobci celkem [částka]. Vzhledem k tomu však, že řízení trvalo 3 roky a 8 měsíců, činí základní částka zadostiučinění [částka].

17. Konkrétní okolnosti případu žalobce pro určení výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk odvolací soud hodnotí převážně odlišně od soudu I. stupně. Předně má odvolací soud za to, že soud I. stupně nedostatečným způsobem ohodnotil zejména skutkovou

a procesní složitost posuzované věci podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. V situaci, kdy finanční arbitr rozhodoval o určení neplatnosti 4 smluv o investičním životním pojištění a vydání bezdůvodného obohacení z neplatných smluv a pro tyto účely musel přezkoumávat podklady ke všem těmto smlouvám, přičemž zároveň docházelo v průběhu řízení k nikoli zanedbatelným změnám předmětu řízení, a to v důsledku pokračujícího placení pojistného žalobcem, ukončení 2 posuzovaných smluv a částečného zpětvzetí návrhu žalobcem, je odvolací soud přesvědčen, že s ohledem na složitost řízení je nezbytné základní částku ponížit o 30%.

18. Žalobce se na délce řízení rovněž podílel, když k finančními arbitru podal neúplný návrh na zahájení řízení a finanční arbitr byl nucen žalobce vyzývat k doplnění návrhu. Žalobce současně informoval finančního arbitra o vyplacení pojistného institucí ve výši [částka], které bylo uskutečněno dne [datum], až k jeho výzvě a následné žádosti žalobce o prodloužení lhůty k vyjádření dne [datum], tedy téměř rok po rozhodné události. Oproti tomu se žalobce opakovaně bránil proti nečinnosti finančního arbitra. Z uvedených důvodů odvolací soud neshledal důvody pro modifikaci zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk.

19. Vzhledem k tomu, že odvolací soud odlišně od soudu I. stupně dospěl k závěru, že délku posuzovaného řízení je nutné kvalifikovat jako nepřiměřenou z důvodu nikoliv ojedinělých průtahů na straně finančního arbitra, ke zvýšení zadostiučinění z důvodu postupu finančního arbitra na rozdíl od soudu I. stupně již nepřistupoval, neboť by tím došlo ke dvojímu zohlednění téže skutečnosti.

20. Význam předmětu řízení pro žalobce (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk) lze hodnotit jako běžný. Žalobce se domáhal určení neplatnost 4 smluv o investičním životním pojištění a vydání bezdůvodného obohacení z neplatných smluv, nejednalo se tedy o případ řízení, jemuž by ustálená judikatura přiznávala typově vyšší význam. Žalobce sice tvrdil, že se na finančního arbitra obrátil v obtížné životní situaci a existenční nejistotě, nicméně současně uvedl, že spor se týkal prostředků, které investoval s cílem vytvořit si finanční rezervu. Žalobce svá tvrzení již dále nekonkretizoval.

21. Odvolací soud na základě shora uvedených závěrů uzavírá, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného finančním arbitrem pod sp. zn. [spisová značka] [číslo] je částka [částka] (základní částka [částka] ponížená o 30%). Odvolací soud v uvedené souvislosti nezpochybňuje nárok žalobce na úhradu zákonného úroku z prodlení z přiměřeného zadostiučinění.

22. S ohledem na své závěry tudíž odvolací soud výrok I. napadeného rozsudku v části, ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky jdoucím od [datum] do zaplacení, potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný a v části, ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky jdoucím od [datum] do zaplacení, jej změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.

23. Vzhledem k tomu, že odvolací soud částečně měnil napadený rozsudek, rozhodoval podle § 224 odst. 2 o. s. ř. nově o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů, a to z důvodu přehlednosti dvěma výroky.

24. V případě nákladů nalézacího řízení vycházel odvolací soud ze závěrů soudu I. stupně uvedených v napadeném rozsudku, když tyto jsou s jedinou výjimkou správné. Jak vyplývá zcela jednoznačně z ustanovení § 31 odst. 4 OdpŠk, poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Za dané situace tudíž žalobci náleží náhrada nákladů na odměnu advokáta za 4 úkony právní služby (bez předžalobní výzvy) včetně odpovídajícího počtu režijních paušálů. Odvolací soud proto žalobci přiznal podle § 224 odst. 2o. s. ř. za použití § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení ve výši [částka] Náklady řízení sestávají ze soudního poplatku [částka] a nákladů právního zastoupení: odměna za 4 úkony po [částka] podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), náhrada za 4 režijní paušály po [částka] podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu včetně náhrady za DPH 21 % k nákladům právního zastoupení podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř.

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle 142 odst. 3 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1

o. s. ř.. Žalobci vznikly náklady odvolacího řízení v celkové výši [částka], které sestávají z odměny stanovené dle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši [částka] za dva úkony uvedené v § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu á [částka] (vyjádření k odvolání žalované, účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]), z náhrady za 2 režijní paušály á [částka] podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrady za 21% DPH podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.

26. Výrok ad II. nebyl odvoláním dotčen, a zůstal proto stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).