o 3 200 euro

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 3 200 euro (výrok I.) a dále je žalobce povinen zaplatit žalované náhradu nákladu soudního řízení ve výši 19 720, 10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 3 200 Kč za sebe a dalších 7 osob, a to za zpoždění letu [hodnota]/[hodnota] provozovanou žalovanou jako leteckým přepravcem do [adresa]. Předmětný let byl na svém příletu opožděn o více než tři hodiny, pročež tvrdil, že mu náleží kompenzace ve výši 400 EUR za každou letenku, celkem tedy 3 200 EUR, a to podle nařízení EP a Rady (ES) č. 261/2004 (dále jen „Nařízení“).

3. Žalovaná nejprve namítala, že zpoždění vzniklo v důsledku mimořádných okolností, které vylučují její odpovědnost za zpoždění coby leteckého přepravce a že z žaloby není patrné, kdo je účastníkem řízení a žalobce není bez dalšího oprávněn vymáhat kompenzaci za ostatní cestující.

4. Podáním ze dne 21. 1. 2025 žalovaná soudu I. stupně sdělila, že se rozhodla dlužnou částku uhradit zcela (za všechny cestující) a doložila potvrzení o úhradě. Nad rámec však dodala, že se tak rozhodla učinit přesto, že žalobce není a nebyl aktivně legitimován vymáhat kompenzaci i za ostatní cestující a nárok tak nebyl žalobcem uplatněn důvodně.

5. Žalobce na výzvu soudu I. stupně, aby sdělil, zda na podané žalobě trvá s ohledem na uhrazení částky žalovanou dne 30. 1. 2025 sdělil, že na žalobě trvá, a to z důvodu, že žalovaná neuhradila úrok z prodlení a náklady řízení.

6. Soud I. stupně po provedeném dokazování, které učinil z listinných důkazů, vzal za zjištěné, že žalobce a s ním dalších 7 cestujících ([jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]) cestovali dne [datum] do [adresa] letem [IBAN], který byl opožděn o více než 3 hodiny (pravidelný odlet 4:45 hod, předpokládaný reálný odlet 10:30 hod.), přičemž tento let byl operován žalovanou. Mezi účastníky bylo nesporné, že po podání žaloby žalovaná uhradila korunový ekvivalent částky 3 200 EUR, jako kompenzaci dle Nařízení ve výši 8 x 400 EUR (za všech 8 cestujících), tato skutečnost pak byla prokázána i žalovanou předloženými příkazy k úhradě.

7. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil (zejména) podle článek 4 odst. 1 písm. b), článku 6 a 7 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudního rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Dospěl k závěru, že žalobce nebyl aktivně legitimován k vymáhání nároku na kompenzaci dle čl. 7 odst. 1 Nařízení za ostatních 7 cestujících jen na podkladě toho, že byl objednatelem zájezdu a hradil náklady s ním spojené, jak k výzvě soudu upřesnil, neboť čl. 7 Nařízení výslovně stanoví, že oprávněným k uplatnění nároku na náhradu dle Nařízení je „cestující“. Žalovaná však nárok za všech 8 cestujících i přesto uhradila. Žalobce však i přes výzvy soudu sdělil, že na žalobě trvá z důvodu, že mu nebyly uhrazeny náklady řízení a úrok z prodlení. Úrok z prodlení však žalobce žalobou nepožadoval, ani žalobu nikdy v průběhu řízení o tento dílčí nárok nerozšířil, a ještě při jednání soudu I. stupně k výslovnému dotazu tohoto soudu uvedl, že žádné změny žaloby nenavrhuje. Soud I. stupně zdůraznil, že je vázán návrhem a není povinností soudu se doptávat žalobce, zda žalobou nepožaduje případné další nároky. Vzhledem k tomu, že nárok uplatněný žalobcem byl v průběhu řízení uhrazen, došlo tak ke splnění dluhu, což mělo za následek zánik závazku z náhrady škody ve smyslu ust. § 1908 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), toliko však pokud jde o nárok žalobce coby jednoho cestujícího (400 EUR). Jakkoliv byl nárok na kompenzaci uspokojen žalovanou za všechny cestující (3 200 EUR), v podstatné části (2 800 EUR) nebyl žalobce vůbec k uplatnění nároku aktivně věcně legitimován a žalovaná nebyla povinna v tomto rozsahu plnit.

8. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení přiznal v plné výši úspěšné žalované, a to podle vyhl. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a.t.“).

9. Proti rozsudku podal odvolání žalobce.

10. Žalobce ve svém odvolání ze dne 14. 4. 2025 napadl rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Uvedl, že zásadním důvodem odvolání do výroku I. je fakt, že čtené odůvodnění při projednání se neshoduje s písemným vyhotovením, byť v rozsudku je potvrzena shoda. Zejména za zásadní považuje skutečnost, že při čteném přednesu odůvodnění nebyla součástí skutečnost, že žalobce požádal soud I. stupně o navýšení vymáhané částky o soudní poplatky. Dále soud I. stupně nerespektoval ochranu slabší strany, tj. žalobce, když žalobce řádně nepoučil o vadnosti navrhovaného petitu a také o správné formulaci. Žalovaná soudu poskytla nepravdivé informace, když původně tvrdila, že žalovaná částka je uhrazena i s příslušenstvím. Toto vyjádření žalované jej ubezpečilo v tom, že jeho žaloba je chápána včetně příslušenství. Na to žalobce reagoval, že částka je uhrazena, ale nikoli úrok z prodlení a náklady řízení. Tento dovětek je dle žalobce zcela zásadní. Uvedl, že žalovaná uhradila kompenzaci za všechny cestující, čímž uznala svůj dluh a zpochybňování jeho oprávněnosti je tedy bezpředmětné.

11. Žalobce dále brojil i proti výroku II. rozsudku soudu I. stupně a uvedl že byl v řízení úspěšný a že mu tedy náleží náhrad nákladů řízení. Žaloba byla podána po právu a v okamžiku jejího podání dluh existoval a žalovaná jej úhradou uznala.

12. Závěrem žalobce žádal odvolací soud, aby napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. a II. zrušil a věc vrátil k novému projednání.

13. Samostatným podáním pak žalobce podal stížnost na postup předsedy senátu soudu I. stupně, kde zejména uvedl, že soud I. stupně oslovoval zástupce protistrany pane doktora, ačkoliv mu měl říkat pouze pane magistře. Rovněž se nezabýval jeho stížností, že protistrana poskytla lživé informace. Soud i. stupně bez přerušení řízení přečetl rozsudek, který měl předem připravený a zároveň jej soud náležitě nepoučil. Soud také úmyslně nevzal v potaz žalobcovo doplnění žaloby ze dne 2. 10. 2024 o příslušenství.

14. Žalovaná se k podanému odvolání žalobce vyjádřila podáním ze dne 24. 6. 2025. Uvedla, že rozsudek soudu I. stupně považuje za věcně správný. Soud I. stupně správně vyhodnotil, že žalobce nebyl aktivně legitimován k podání žaloby za jiné osoby, byť se jednalo o jeho rodinné příslušníky. Žalobce měl v průběhu řízení možnost svou žalobu rozšířit či ji vzít zpět, a to z důvodu úplného zaplacení. Vzhledem k tomu, že to neučinil, nemohl být ani zkrácen na svých právech. Důrazně se ohradila proti implicitním náznakům žalobce o možné podjatosti soudu.

15. Závěrem žalovaná žádala odvolací soud, aby rozsudek soudu I. stupně potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

16. Žalobce v podání ze dne 31. 7. 2025 v reakci na vyjádření žalované znovu zopakoval svoji argumentaci uplatněnou v odvolání, poukázal dále na to, že odůvodnění napadeného rozsudku je zmatečné.

17. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal, že odvolání žalobce není důvodné. Odvolací jednání nenařizoval (§ 214 odst. 3 o. s. ř.)

18. Dále odvolací soud konstatuje, že odůvodnění napadeného rozsudku splňuje všechny náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., kdy soud I. stupně přesvědčivě vysvětlil, které důkazy provedl a jaká z nich učinil skutková zjištění, uvedl výsledný skutkový stav, který vzal za prokázaný a to, jak ho posoudil po stránce právní.

19. Vzhledem k tomu, že stěžejní odvolací námitka žalobce žalované směřovala k tomu, že ve věci rozhodoval podjatý soudce, odvolací soud konstatuje, že tato námitka představuje odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. O této námitce proto nerozhoduje nadřízený soud podle ustanovení § 16 o. s. ř. a pro její uplatnění neplatí lhůta uvedená v ustanovení § 15a odst. 2 o. s. ř. Její důvodnost posuzuje vždy odvolací soud, aniž by přitom byl vázán tím, zda, popř. jak otázku podjatosti soudce (přísedícího) posoudil ještě před vydáním napadeného rozhodnutí nadřízený soud (§ 16 o. s. ř.); shledá-li ji opodstatněnou, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně bez dalšího zruší podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008). Poměr soudce k věci nebo k účastníkům řízení, či k jejich zástupcům, který by odůvodňoval jeho vyloučení z projednávání a rozhodování věci, musí být založen na konkrétních skutečnostech, svědčících o takovém vztahu mimo profesionální rovinu v určité intenzitě (např. příbuzenský či blízký přátelský /nebo naopak nepřátelský/ vztah). Žádné takové skutečnosti však žalobce netvrdí a podjatost předsedy senátu soudu I. stupně dovozuje z toho, že tento oslovoval právního zástupce žalované pane doktore, namísto správného oslovení pane magistře, nezabýval se jeho stížností na sdělení nepravdivých informací ze strany žalované, rozsudek ve věci měl předem připravený, nepoučil žalobce a není si jist, zda byl poučen o možnosti podat odvolání. Z uvedeného je zcela zřejmé, že žalobce namítá zejména okolnosti, které spočívají buď v postupu v řízení v projednávané věci, nebo ve způsobu rozhodování a takové okolnosti nemohou být podle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce. V postupu soudce při projednávání se projevuje samotný výkon soudnictví, ledaže by byl prokázán takový soudcův vztah k věci (právní zájem na jejím výsledku či získání poznatků jiným způsobem, než v rámci vedeného řízení – dokazováním) či vztah k účastníkům nebo k jejich zástupcům (příbuzenský, přátelský či nepřátelský, vztah sociální či ekonomické závislosti apod.), který by zakládal důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Pokud nejsou uplatněny a prokázány žádné takové skutečnosti, není postup soudce v řízení a způsob jeho rozhodování, i kdyby jej účastník hodnotil jako projev svévole, důvodem pro jeho vyloučení. Dále pak ještě odvolací soud doplňuje, že osobní nestrannost předsedy senátu či soudců v projednávané věci se předpokládají, není-li prokázán opak. Žalobce však nepředložil žádná relevantní tvrzení ani důkazy, z nichž by opak bylo možné naznat a dovodit, že je zde subjektivní poměr předsedy senátu soudu I. stupně k účastníkům řízení nebo k projednávané věci. Je tedy možno uzavřít, že odvolací důvod uvedený v ust. § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není naplněn.

20. K meritu věci pak odvolací soud uvádí, že zcela souhlasí s tím, že žalobce nebyl aktivně legitimován k vymáhání nároku na kompenzaci za zpožděný let za další osoby. V tomto směru lez zcela odkázat na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, když není třeba se více danou materií zabývat, zejména s ohledem na níže uvedené. Z obsahu spisu a rovněž z tvrzení stran sporu je totiž zcela zřejmé, že žalovaná částka ve výši 3 200 EUR byla ze strany žalované uhrazena. Žalobce potvrdil úhradu předmětné částky podáním ze dne 30. 1. 2025. Za dané situace soudu I. stupně nezbylo než žalobu jako neopodstatněnou zamítnout, neboť by vyhovujícím rozsudkem založil nový exekuční titul.

21. Zjevným důvodem, proč žalobce nevzal žalobu zpět a rovněž důvodem k podání odvolání je skutečnost, že žalobci nebyly přiznány rovněž úroky z prodlení. Z návrhu na zahájení řízení (žaloby) je přitom zřejmé, že žalobce požadoval částku 3 200 EUR bez příslušenství. Žalobu o uvedené příslušenství nikdy nerozšířil, a to ani na výslovný dotaz předsedy senátu soudu I. stupně při jednání dne 10. 3. 2025, kde výslovně uvedl, že žádné změny žaloby nenavrhuje – k tomu viz protokol o jednání, č. l. 49 spisu. Žalobce se mýlí, pokud tvrdí, že v doplnění žaloby ze dne 2. 10. 2024 žalobu rozšířil o příslušenství. V uvedeném podání na č. l. 8 spisu žalobce žalobu navýšil o soudní poplatek, což je nárok zcela odlišný; soudní poplatek tvoří součást nákladů řízení (k tomu § 137 odst. 1 o. s. ř.). Dle ustanovení § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Žalobce žalobou, resp. navrhovatel návrhem na zahájení řízení (§ 79 a násl.) určuje předmět sporu, resp. předmět řízení (daný dle § 42 odst. 4 a § 79 vylíčením rozhodujících skutečností a ozřejměním, čeho se navrhovatel domáhá), čemuž odpovídá povinnost soudu právě o tomto předmětu řízení rozhodnout, nedojde-li v důsledku dalších dispozičních úkonů účastníků k jeho změně, rozšíření, omezení či odpadnutí (§ 95 a násl.). Soud je tzv. vázán návrhem (nemůže jej samovolně měnit nebo opravovat) a současně musí svým rozhodnutím žalobní petit tzv. vyčerpat.

22. Z výše uvedeného je patrné, že soud I. stupně byl vázán návrhem na zahájení řízení a tento nemohl překročit. Jednoduše řečeno, soud I. stupně nemohl žalobci přisoudit něco (v tomto případě příslušenství), které žalobce vůbec nepožadoval. Není přitom rozhodné, zda žalovaná ve svém vyjádření ze dne 21. 1. 2025 zjevně omylem uvedla, že uhradila celou částku včetně příslušenství a náklady řízení. Nedůvodná je rovněž námitka žalobce, že jej měl soud I. stupně poučit o možnosti požadovat i úroky z prodlení. Žalobce si přitom nesprávně interpretuje poučovací povinnost soudu o procesních právech a povinnostech. Soud nesmí poučovat jednoho z účastníků, jak uplatňovat nárok vůči druhému účastníkovi nebo jak se procesně bránit, kupř. vznesením námitky promlčení (shodně nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 4004/14, ze dne 22. 9. 2015). Dle ust. § 5 o. s. ř. soud tedy účastníka nepoučuje, jak konkrétně má formulovat žalobní petit, aby mohl být podle hmotného práva úspěšný (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 153/94). Pokud žalobce namítal, že jej měl soud I. stupně poučit o vadnosti navrhovaného petitu či o správné formulaci, tak k tomu odvolací soud konstatuje, že žalobcův návrh na zahájení řízení nebyl vadný ani špatně formulovaný. Právě naopak, navrhovaný petit byl zcela prost jakýchkoliv vad či nepřesností.

23. Odvolací soud tedy rekapituluje, že vzhledem k tomu, že žalobce ve svém návrhu na zahájení řízení požadoval částku 3 200 EUR a tuto žalobu o žádnou další částku nerozšířil, postupoval soud I. stupně zcela správně, pokud rozhodoval pouze o částce 3 200 EUR. Jelikož byla předmětná částka ze strany žalované zcela uhrazena, nezbylo než žalobu zcela zamítnout. Závěry soudu I. stupně jsou tedy zcela správné. Zcela nad rámec uvedeného pak odvolací soud uvádí, že i kdyby byla žaloba rozšířena o příslušenství z žalované částky 3 200 Kč, byla by z větší části zamítnuta s ohledem na skutečnost, že žalobce byl v řízení aktivně legitimován pouze k částce 400 EUR.

24. Pokud se žalobce odvolával i do výroku II. o nákladech řízení, nutno konstatovat, že i zde si žalobce zcela mylně interpretuje výňatky z internetu ohledně nákladů řízení. Odvolací soud souhlasí s tím, že žaloba byla podána po právu, a to v okamžiku kdy dluh existoval. Nicméně pouze co do částky 400 EUR, ve zbývající části žaloba od počátku důvodná nebyla, jak je vysvětleno shora. Vzhledem k tomu, že žalobce na výzvu soud I. stupně výslovně uvedl, že na žalobě trvá, nezbylo než žalobu zamítnout a v takovém případě má procesně úspěšná strana (v tomto případě žalovaná) právo na náhradu nákladů řízení podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. v celém rozsahu.

25. Odvolací soud tak uzavírá, že skutkové i právní posouzení věci je správné. Nejsou tak dány odvolací důvody podle § 205 odst. 2 o. s. ř. (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný včetně správného nákladového výroku, který je v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., jejich náhrada byla přiznána v této fázi řízení úspěšné žalované. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou právního zástupce žalované za jeden úkon právní služby spojený s vyjádřením k věci ze dne 24. 6. 2025 ve výši 4 300 Kč počítáno z tarifní hodnoty 79 344 Kč (přepočteno kurzem ČNB ke dni podání vyjádření 3 200 x 24,79) podle vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif), a k tomuto úkonu ještě náleží paušální náhrada na výdaje advokáta ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 tarifu), což činí celkem 4 750 Kč. Tyto náklady žalované bylo žalobci za užití § 149 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. uloženo zaplatit k rukám právního zástupce žalované.