o 116 089 000 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 116 089 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z uvedené částky za dobu od 19. 4. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení náhrady škody v uvedené výši, podle ní způsobené nezákonnými soudními rozhodnutími vydanými v insolvenčním řízení vedeném ohledně ní u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Podle tvrzení žalobkyně bylo insolvenční řízení zahájeno na návrh neoprávněné osoby. Usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 17. 9. 2020, č. j. [spisová značka] (které žalobkyně označuje jako „nesprávné úřední rozhodnutí I.“, v tomto rozsudku dále jen jako „usnesení I.“), byla společnost [právnická osoba]., IČO [IČO], ustanovena předběžnou správkyní. Na její návrh ze dne 22. 9. 2020 bylo usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (které žalobkyně označuje jako „nesprávné úřední rozhodnutí II.“, v tomto rozsudku dále jen jako „usnesení II.“), žalobkyni zakázáno nakládat bez předchozího souhlasu předběžné správkyně s majetkem náležejícím do majetkové podstaty žalobkyně a dlužníkům žalobkyně uloženo plnit přímo předběžné správkyni. Usnesení I. bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v [adresa] ze dne 27. 10. 2020, č. j. [spisová značka], [spisová značka]. Usnesení II. bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v [adresa] ze dne 30. 10. 2020, č. j. [spisová značka], [spisová značka]. Obě usnesení byla zrušena jako nezákonná, neboť pro ně nebyly splněny zákonné předpoklady. Žalobkyně byla vlastníkem pozemku parc. č. [číslo], jehož součástí je budova č. p. [číslo], katastrální území [adresa] I, obec [adresa], a usilovala o zabránění jejich dražbě v exekuci vedené soudním exekutorem [tituly před jménem] [právnická osoba], Exekutorský úřad [adresa], sp. zn. [spisová značka]. Upozorňovala na to, že uvedenou nemovitou věc nabyla obchodní společnost [právnická osoba]., IČO [IČO], na základě kupní smlouvy ze dne 1. 9. 2014 od společnosti [právnická osoba] v likvidaci, IČO [IČO], která ji nabyla od žalobkyně dle kupní smlouvy ze dne 17. 1. 2012. Společnost [právnická osoba] v likvidaci dospěla k závěru, že sjednaná kupní cena nebyla společností [právnická osoba]. řádně uhrazena, a proto od kupní smlouvy ze dne 1. 9. 2014 odstoupila dne 11. 7. 2017 s účinností ke dni 13. 7. 2017. Rovněž žalobkyně dospěla k závěru, že sjednaná kupní cena jí nebyla společností [právnická osoba] v likvidaci řádně uhrazena, a proto od kupní smlouvy ze dne 17. 1. 2012 odstoupila dne 2. 9. 2020 s účinností ke dni 4. 9. 2020. Žalobkyně podala vylučovací žalobu. Navzdory tomu vydal uvedený soudní exekutor usnesení ze dne 5. 4. 2021, č. j. [spisová značka], kterým nezákonně udělil příklep v dražbě nemovité zástavy dražitelce, společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO]. K úkonům žalobkyně soudní exekutor nepřihlížel v důsledku nesprávných úředních rozhodnutí insolvenčního soudu. Realizací dražby žalobkyně pozbyla vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Tím jí byla způsobena škoda spočívající jednak v hodnotě předmětné nemovitosti ve výši 16 089 000 Kč dle znaleckého posudku č. [číslo] ze dne 18. 2. 2020, jednak v ušlém zisku ve výši 100 000 000 Kč, neboť při svém provozu by nemovitost generovala zisk ve výši 5 000 000 Kč ročně, funkčnost objektu měla být 20 let. Nejméně bylo možno získat dle nájemní smlouvy částku 600 000 Kč ročně, tedy za dobu 20 let částku 12 000 000 Kč. Žalobkyně podala u žalované žádost o předběžné projednání nároku ve výši 116 089 000 Kč dne 17. 10. 2023. Žalovaná do podání žaloby nárok nevypořádala.

3. Žalovaná se žalobou uplatněným nárokem nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí. Potvrdila, že u ní žalobkyně dne 18. 10. 2023 žádostí ze dne 17. 10. 2023 uplatnila z důvodů v žalobě popsaných nárok na náhradu škody ve výši 116 089 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. K projednání žádosti žalobkyně došlo dne 21. 6. 2024. Žalovaná konstatovala, že v insolvenčním řízení byla vydána nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., žalovaná však neshledala existenci dalších podmínek odpovědnosti státu za škodu, tedy vznik škody a příčinnou souvislost; sporovala i výši škody. Odškodnění tak nebylo poskytnuto ve finanční formě, žalovaná se žalobkyni omluvila. Podle žalované byl postup soudního exekutora na základě podnětu žalobkyně prověřen [orgán], které v postupu soudního exekutora neshledalo pochybení. Soudní exekutor nemusí dražební jednání odročovat, jestliže z podané žaloby na první pohled plyne, že je zjevně nedůvodná či bezúspěšná, tedy že představuje zneužití žalobního práva a jejím jediným účelem je oddálit dražbu postižené nemovité věci. Soudní exekutor dospěl k závěru, že předmětná nemovitá věc neměla nic společného s osobou žalobkyně, dále bylo odkázáno na řízení u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], kde byla podána vylučovací žaloba, o které v té době nebylo doposud pravomocně rozhodnuto. Soudní exekutor svým předběžným šetřením dospěl k závěru o promlčení práva na odstoupení od kupní smlouvy, kterým žalobkyně argumentovala. Dále žalovaná namítala nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzeným vznikem škody a insolvenčním řízením, když je rovněž nejisté, komu konkrétně vznikla předmětná škoda, když nemovitou věc v době dražebního jednání vlastnil subjekt odlišný od žalobkyně. Dále žalovaná uvedla, že za vydání předběžného opatření ze dne 24. 9. 2020 nese odpovědnost [tituly před jménem] [jméno FO], která návrh na vydání předběžného opatření zaslala.

4. Soud prvního stupně po skutkové stránce učinil na základě nesporných tvrzení stran a dokazování zejména následující závěry (přičemž v dalších podrobnostech lze odkázat především na odstavce 4 až 21 a 34 odůvodnění napadeného rozsudku). Žalobkyně byla vlastníkem pozemku parc. č. [číslo] a budovy č. p. [číslo] postavené na uvedeném pozemku, vše v katastrálním území [adresa] I, obec [adresa]. Žalobkyně uzavřela dne 19. 3. 2010 zástavní smlouvu za účelem zajištění blíže specifikovaných smluv o úvěru uzavřených mezi [právnická osoba]., a [právnická osoba], kterou bylo zřízeno zástavní právo k uvedeným nemovitostem. Na základě kupní smlouvy ze dne 17. 1. 2012 žalobkyně převedla uvedené nemovité věci společnosti [právnická osoba] Vklad práva byl do katastru nemovitostí zapsán dne 18. 1. 2012. Společnost [právnická osoba] prodala předmětné nemovitosti společnosti [právnická osoba]. kupní smlouvou ze dne 1. 9. 2014. Společnost [právnická osoba] od posledně uvedené kupní smlouvy odstoupila z důvodu tvrzeného neuhrazení kupní ceny dne 11. 7. 2017. Žalobkyně od kupní smlouvy ze dne 17. 1. 2012 odstoupila z důvodu tvrzeného neuhrazení kupní ceny dne 2. 9. 2020. Usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne 19. 7. 2018, č. j. [spisová značka], byl nařízen soudní prodej zástavy (uvedených nemovitých věcí). Na základě toho byl podán 4. 12. 2019 exekuční návrh k provedení soudního prodeje zástavy a zpeněžení předmětných nemovitostí. Exekuce byla vedena u soudního exekutora [tituly před jménem] [právnická osoba], Exekutorský úřad [adresa], pod sp. zn. [spisová značka]. K prodeji nemovitostí došlo až v opakované dražbě na základě pravomocného usnesení o příklepu ze dne 5. 4. 2021, č. j. [spisová značka]; příklep byl udělen společnosti [právnická osoba]. Odvolání žalobkyně proti usnesení o příklepu bylo odmítnuto. Žalobkyně se domáhala vyloučení nemovité věci z výkonu rozhodnutí u Okresního soudu v [adresa] v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], v němž však neuspěla, neboť žaloba byla v prvním stupni zamítnuta a následně došlo ke zrušení prvostupňového rozsudku a zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby. Ohledně žalobkyně byl dne 10. 9. 2020 podán insolvenční návrh. V rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] bylo dne [datum] vydáno předběžně vykonatelné usnesení č. j. [spisová značka] o ustanovení předběžného správce [právnická osoba]. (shora označeno jako usnesení I. – pozn. odvolacího soudu), které bylo k odvolání žalobkyně zrušeno usnesením Vrchního soudu v [adresa] ze dne 27. 10. 2020, č. j. [spisová značka], [spisová značka]. Dále bylo dne 24. 9. 2020 Krajským soudem v [adresa] vydáno předběžně vykonatelné usnesení č. j. [spisová značka], kterým soud zakázal žalobkyni nakládat s majetkem náležejícím do majetkové podstaty bez předchozího souhlasu předběžného správce (shora označeno jako usnesení II.); to bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v [adresa] ze dne 30. 10. 2020, č. j. [spisová značka]. Žalobkyně nárok na náhradu škody uplatnila u žalované dne 18. 10. 2023, přičemž žalovaná jej vypořádala stanoviskem ze dne 21. 6. 2024.

5. Soud prvního stupně po právní stránce věc posuzoval s odkazem na § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1 písm. a) až c), § 5, § 7 odst. 1 a 2, § 8 odst. 1 až 3, § 13 odst. 1 a 2, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2, § 26, § 31 odst. 1 až 4 a § 31a odst. 1 až 3 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti“). Žalobu shledal nedůvodnou. Podle něho lze sice připustit, že v insolvenčním řízení došlo k vydání dvou nezákonných rozhodnutí (tj. usnesení I. a usnesení II.), která byla předběžně vykonatelná a posléze byla odvolacím soudem zrušena. V příčinné souvislosti s nimi však žalobkyni nebyla způsobena škoda. Exekuce vedená pod sp. zn. [spisová značka] byla zahájena na základě pravomocného usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 19. 7. 2018, č. j. [spisová značka], kterým bylo vyhověno návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy. Nelze souhlasit s tím, že by soudní exekutor předmětnou nemovitost nezákonně zpeněžil, když nevyčkal výsledku řízení o vylučovací žalobě. Ani usnesení soudu o nařízení soudního prodeje zástavy, ani usnesení soudního exekutora o udělení příklepu nelze považovat za nezákonné, neboť nebyla po právní moci nadřízeným orgánem zrušena. K postupu soudního exekutora soud prvního stupně dále konstatoval, že zástavní právo k předmětným nemovitostem zřídila sama žalobkyně, vzniklo ještě před jejich prodejem společnosti [právnická osoba] a nezaniklo ani opakovanou změnou vlastníka. Nezáviselo na případném vyhovění žalobě o určení vlastnictví a již vůbec ne na odstoupení od smlouvy. Při exekuci prodejem nemovité zástavy není podstatné, kdo je označen jako vlastník či kdo je skutečný vlastník, protože se jedná o uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem. Proto se žalobkyně jako tvrzený vlastník ani nemohla úspěšně domoci vylučovací žalobou, aby nebyla povinna strpět realizaci prodeje nemovitostí. Soudní exekutor postupoval zcela v souladu s nařízením soudního prodeje zástavy. Není tedy dána žádná příčinná souvislost mezi rozhodnutími vydanými v insolvenčním řízení a zpeněžením zástavy. Dále soud prvního stupně uvedl, že tvrzený ušlý zisk se jeví jako velmi nepravděpodobný. Ze všech těchto důvodů žalobu zamítl.

6. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.; konkrétní výpočet provedl v odstavci 36 odůvodnění napadeného rozsudku.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně, a to v celém jeho rozsahu, které následně obsahově doplnila. Žalobkyně citovala odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. Věcně k nim uvedla, že žalobou uplatněný nárok je náhradou škody způsobené nesprávnými úředními rozhodnutími v insolvenčním řízením vedeném ohledně žalobkyně. Podle ní insolvenční soud a předběžný insolvenční správce ve vzájemné součinnosti umožnili, aby žalobkyně pozbyla své vlastnické právo k nemovitým věcem. Soud prvního stupně konstatoval, že jsou zde dvě nezákonná rozhodnutí, a to rozhodnutí o ustanovení předběžného správce a rozhodnutí o uložení povinnosti žalobkyni nenakládat s majetkem bez souhlasu předběžného správce, neboť tato byla předběžně vykonatelná a následně byla nadřízeným soudem zrušena. Žalobkyně však nesouhlasí s jeho závěrem, že mezi nimi a tvrzenou škodou není příčinná souvislost; soud prvního stupně pominul skutečnosti vedoucí k prodeji předmětné nemovité věci a důmyslný způsob zabránění žalobkyni uplatňovat svá vlastnická práva a práva s tímto související. Usnesením I. byla předběžnému insolvenčnímu správci přiznána aktivní legitimace k podání návrhu na vydání předběžného opatření. Usnesením II. bylo na základě jeho návrhu žalobkyni zakázáno nakládat s majetkem náležejícím do majetkové podstaty bez předchozího souhlasu předběžného správce, jakož i uloženo osobám, které mají závazky vůči žalobkyni, aby napříště plnění neposkytovaly žalobkyni, ale předběžnému správci. Předběžný insolvenční správce dal souhlas k nezákonnému postupu pověřeného soudního exekutora. Ten vydal dne 5. 4. 2021 usnesení, jímž nezákonně udělil příklep ve prospěch dražitelky [právnická osoba]., byť byla žalobkyní podána k příslušnému soudu vylučovací žaloba, která vytvořila sama o sobě zákonnou překážku v prodeji věci, která má být vyloučena z exekuce. Soudní exekutor dražbu přesto s ohledem na nezákonná usnesení I. a II. zrealizoval, čímž žalobkyně pozbyla vlastnické právo. Nebýt těchto rozhodnutí, lze si jen stěží představit, že by soudnímu exekutorovi byla dána možnost předmětné nemovité věci dražit. Pokud by žalobkyni nebylo omezeno právo nakládat se svým majetkem, nepochybně by nebyla v řízeni opomenuta a bylo by jí umožněno využít svá procesní práva jak v exekučním řízení, tak i v řízení o soudním prodeji zástavy. Žalobkyni by nebyla upřena možnost sporovat zástavní právo, které v danou dobu bylo již promlčené, či případně pohledávku zajištěnou zástavním právem uspokojit. Soud prvního stupně pominul práva žalobkyně coby vlastníka zástavy, která by za standardních okolností mohla vykonávat, avšak tomuto výkonu bylo zamezeno na základě nezákonných rozhodnutí. Dále žalobkyně namítla, že dražba byla uskutečněna i přes pochybnosti o vlastnictví. Podle ní byla na základě nezákonných rozhodnutí svěřena práva jednat za žalobkyni předběžnému insolvenčnímu správci, který svým jednáním sabotoval snahu žalobkyně ochránit svůj majetek, opakovaně zasahoval do jejího jednání a neudělil souhlas s podáním žaloby či návrhů, na jejichž základě mohlo být dražbě a udělení příklepu zabráněno. Závěr soudu prvního stupně o tom, že nevznikla škoda, není řádně odůvodněn; není zřejmé, na základě čeho k tomu soud prvního stupně dospěl. V této části je rozsudek zjevně nepřezkoumatelný. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že napadený rozsudek je po skutkové i právní stránce správný, včetně závěru, že není dána příčinná souvislost mezi zpeněžením zástavy (prodejem nemovitostí) a rozhodnutími vydanými v insolvenčním řízení. Poukázala na to, že usnesení I. a II. byla zrušena dne 27. 10. 2020, resp. 30. 10. 2020 a příklep byl udělen výsledně až ve 3. kole dne 5. 4. 2021. Již jen z časové souslednosti je zřejmé, že v době udělení příklepu nemohla mít obě rozhodnutí označená žalobkyní za odpovědnostní titul žádný vliv. Tvrzení žalobkyně, že pokud by nebyla vydána uvedená rozhodnutí insolvenčního soudu, nebyla by provedena dražba nemovitostí a nebyl by udělen příklep, není správné. Rovněž není pravdou, že by soudní exekutor z důvodu těchto rozhodnutí nepřihlížel k podané vylučovací žalobě. Vzhledem k tomu, že v exekuci šlo o prodej nemovité zástavy, nebylo podstatné, kdo je vlastník; případná změna vlastníka by zpeněžení nijak nebránila. Zástavní práva byla navíc zapsána do katastru nemovitostí s účinky v době, kdy žalobkyně ještě byla vlastníkem předmětných nemovitostí. Soudní exekutor považoval dražbu za možnou a zákonnou právě proto, že šlo o prodej nemovité zástavy a podání třetí osoby nezúčastněné na exekučním řízení v postavení účastníka nemá účinky jako v běžném exekučním řízení podaný návrh na vyškrtnutí, resp. vyloučení věci z exekuce. Usnesení soudu o nařízení prodeje zástavy nebylo nikdy zrušeno jako nezákonné a soudní exekutor byl povinen podle něho postupovat. Stejně tak není nezákonné ani usnesení soudního exekutora o příklepu, přičemž odvolání žalobkyně proti němu bylo odmítnuto. Tvrzené vlastnické právo žalobkyně je založeno na sérii pochybných odstoupení od smlouvy. Podle žalované žalobkyně své vlastnické právo neprokázala a prodejem nemovitostí v dražbě jí tak nemohla vzniknout škoda. Závěrem žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. Odvolání žalobkyně není důvodné.

10. K uplatněnému odvolacímu důvodu podle § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem, žalobkyně nic konkrétního neuvedla. Její argumentace směřovala k nesouhlasu se závěry napadeného rozsudku, nikoli k tomu, že by soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil účinky koncentrace řízení a z toho důvodu nepřihlédl k jejím tvrzením či důkazním návrhům. Odvolací soud proto pouze stručně konstatuje, že tento odvolací důvod je okolnostem projednávané věci zcela nepřiléhavý, neboť v ní k ničemu takovému vůbec nedošlo.

11. Odvolací soud dále neshledal opodstatněně uplatněným ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť z obsahu spisu nebyly zjištěny vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř.). Žalobkyně ostatně ani v případě tohoto odvolacího důvodu konkrétně nevymezila, nad rámec nesouhlasu s napadeným rozsudkem, v čem by vady řízení měly spočívat.

12. Pokud jde o odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., konstatuje odvolací soud, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav správně. Na jednotlivá skutková zjištění obsažená v napadeném rozsudku lze plně odkázat. Skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně jsou založeny na obsáhlém a zcela dostatečném dokazování provedeném v rozsahu, který umožnil i učinit správné právní posouzení. Důkazy provedl soud prvního stupně řádně postupem podle § 122 a násl. o. s. ř. a rovněž je správně zhodnotil, jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, podle zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Ani tento odvolací důvod tak naplněn není.

13. Odvolací soud se ztotožňuje též s tím, jak soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval relevantní ustanovení zákona o odpovědnosti, na jeho právní závěry odkazuje a dodává k nim s ohledem na argumentaci žalobkyně následující.

14. Podle § 1 odst. 1 zákona o odpovědnosti stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

15. Podle § 5 zákona o odpovědnosti stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

16. Podle § 7 odst. 1 zákona o odpovědnosti právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

17. Podle § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odst. 2 téhož ustanovení, byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.

18. Podle § 26 zákona o odpovědnosti, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

19. Odvolací soud připomíná, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, která ostatně v tomto ohledu odpovídají tvrzením samotné žalobkyně, byla předmětná nemovitá věc (pozemek parc. č. [číslo], jehož součástí je budova č. p. [číslo], v katastrálním území [adresa] I, obec [adresa]), zpeněžena v dražbě, přičemž se tak stalo na základě usnesení soudního exekutora o udělení příklepu ze dne 5. 4. 2021. Toto usnesení není nezákonné, neboť nebylo pro nezákonnost zrušeno ani změněno (§ 8 odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti a contrario). Odvolání žalobkyně proti usnesení o příklepu bylo naopak odmítnuto. Exekučním titulem pro exekuci, v níž byla dražba provedena, nebylo ani usnesení I., ani usnesení II., nýbrž usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 19. 7. 2018, č. j. [spisová značka], o nařízení soudního prodeje zástavy. Ani toto usnesení není nezákonné, neboť nebylo pro nezákonnost zrušeno ani změněno, ostatně to žalobkyně ani netvrdí. Již jen na tomto podkladě je evidentní, že ke zpeněžení nemovité věci došlo na základě zcela odlišných rozhodnutí, než jsou usnesení I. a II., a to na základě rozhodnutí, která nemohou představovat odpovědnostní titul podle zákona o odpovědnosti, neboť nejsou nezákonná.

20. Pokud měla žalobkyně jako údajný vlastník nemovité věci v době dražby zato, že má důvod dražbě bránit, usnesení I. ani II. ji v tom nijak neomezovala. Ani ji omezovat nemohla, když byla zrušena více než pět měsíců před konáním dražby. Odvolacímu soudu se nejeví, že by žalobkyně na základě údajného vlastnického práva mohla oprávněně požadovat, aby dražba neproběhla, neboť ta byla v exekuci prováděna bez ohledu na to, kdo byl vlastníkem nemovité věci, na základě zástavního práva zřízeného ostatně samotnou žalobkyní ještě předtím, než nemovitost prodala. Převody vlastnického práva a následné odstupování od nich se v tomto kontextu jeví jako zcela nepodstatné. Nicméně i kdyby z tohoto důvodu žalobkyni nějaké oprávnění prospívalo, usnesení I. a II. jí v době dražby nebránila je uplatňovat, a to jednak z důvodu svého zrušení dlouho před dražbou, jednak i z důvodu jejich obsahu (k tomu níže). Žalobkyně se o to ostatně i pokusila prostřednictvím podání vylučovací žaloby, ovšem nebyla s ní úspěšná a následně ji vzala zpět. Tím je jen umocněno, že zpeněžení nemovité věci nemohlo mít s vydáním usnesení I. a II. žádnou (příčinnou) souvislost.

21. Za připomenutí též stojí, že obsahem předběžného opatření podle usnesení II. nebylo žádné přenesení oprávnění zpeněžit majetek žalobkyně na předběžnou správkyni, nýbrž pouze vyžadovalo k nakládání s majetkem ze strany samotné žalobkyně souhlas předběžné správkyně. Je tedy naprosto nepodložená argumentace žalobkyně, že předběžné správkyni bylo svěřeno právo jednat za žalobkyni – to obsahu daného předběžného opatření vůbec neodpovídá. Předběžné opatření vzhledem ke svému obsahu vůbec ničím neomezovalo žalobkyni využívat svá procesní práva, zpochybňovat zástavní právo či podávat návrhy k zabránění dražbě. Dražba se, jak již bylo řečeno, nekonala ani z popudu žalobkyně, ani z popudu předběžné správkyně, nýbrž v rámci exekuce na základě zcela jiného exekučního titulu. V době konání dražby byl názor předběžné správkyně na to, zda má či nemá být draženo, navíc již zcela bezvýznamný, ať by byl jakýkoli, když její funkce zanikla zrušením usnesení I. o více než pět měsíců dříve. Argumentace žalobkyně, že insolvenční soud a předběžná správkyně v jakési vzájemné součinnosti umožnily, aby žalobkyně pozbyla své vlastnické právo k nemovité věci, ač by se tak jinak nestalo, je ve skutkových okolnostech popsaných výše ryze účelová, bez jakékoli opory ve skutkovém stavu, neboť připisuje usnesením I. a II. účinky, které s ohledem na svůj obsah, časovou souslednost i titul a způsob zpeněžení nemovité věci zcela jednoznačně nemohly mít.

22. Mezi usneseními I. a II. a zpeněžením specifikované nemovité věci dražbou dne 5. 4. 2021 tedy není naprosto žádná souvislost, a tudíž tímto způsobem nemohla žalobkyni v příčinné souvislosti s usnesením I. či II. vzniknout žádná škoda. Tyto zcela nezbytné předpoklady odpovědnosti zde chybí. Zabývat se výší škody by pak bylo zcela bezpředmětné.

23. Žalobkyně v průběhu řízení specifikovala (zcela zřetelně ve svém upřesňujícím podání ze dne 11. 11. 2024), že žalobou uplatněný nárok spojuje toliko s nezákonnými usneseními I. a II., nikoli tedy s hypotetickým nesprávným úředním postupem soudního exekutora. Nebylo tedy důvodu, aby se soud prvního stupně hodnocením postupu soudního exekutora nějak podrobněji zabýval. Pouze pro úplnost odvolací soud dodává, že hypotetický nesprávný úřední postup soudního exekutora by musel být něčím, co se nepromítlo do usnesení o příklepu. Nesprávným úředním postupem je totiž porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání orgánu veřejné moci při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, kterou jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a v jeho obsahu, je-li vydáno, se bezprostředně neodrazí; pokud se naopak údajné nesprávnosti či vady postupu v obsahu rozhodnutí projevují, mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3013/2011). Žádný takový nesprávný úřední postup soudního exekutora, který by se nepromítl v usnesení o příklepu, žalobkyně ani netvrdila.

24. Odvolací soud shrnuje, že i právní posouzení věci soudem prvního stupně bylo správné a ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. (jakož ani jiný případný odvolací důvod žalobkyní neuvedený) naplněn není.

25. Nákladový výrok napadeného rozsudku shledal odvolací soud rovněž správným, přičemž ve vztahu k němu odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

26. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., přičemž právo na jejich náhradu přiznal žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Její výše odpovídá paušální náhradě hotových výdajů účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. po 300 Kč podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za tři úkony, tedy vyjádření k odvolání, přípravu účasti a účast na jednání odvolacího soudu.

28. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.