o 36 309,32 Kč s příslušenstvím

I. Předmět řízení a napadený rozsudek

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 36 309,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 36 309,32 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 8 532,60 Kč k rukám zástupce žalovaného do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě ve znění částečného zpětvzetí z [datum] a změny z [datum], kterou se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v období měsíců září–říjen 2020, duben 2021–duben 2022 a květen 2023 nerovným odměňováním ze strany žalovaného jako žalobkynina zaměstnavatele. Dle žalobních tvrzení žalobkyně pracovala pro žalovaného na pozici [podezřelý výraz] s řízením vozidla v atrakčním obvodu depa [adresa]. Srovnatelnému zaměstnanci [jméno FO], který pracoval na stejné typové pozici a ve stejném tarifním stupni na území [adresa], byla oproti žalobkyni v daném období vyplácena o několik tisíc Kč vyšší základní tarifní mzda (rozdíl pro jednotlivé měsíce žalobkyně podrobně specifikovala). Dle žalobkyně tento rozdílný přístup k zaměstnancům v rámci odměňování není v souladu se zákoníkem práce a v něm vyjádřenou zásadou rovného zacházení se všemi zaměstnanci a rovného odměňování. Jedná o obdobný případ, jaký řešily Nejvyšší a Ústavní soud v rozhodnutích sp. zn. [spisová značka] a I. ÚS 2820/20. Žalobkyně má za to, že žalovaný při stanovování tarifní mzdy svých zaměstnanců nepřípustně zohledňoval sociálněekonomické podmínky v místě výkonu práce. Systém odměňování u žalovaného pak nebyl transparentní a umožňoval libovůli zaměstnavatele. Žalobkyně proto nárokuje zaplacení částky 36 309,32 Kč s příslušenstvím představující rozdíl mezi žalobkyní dosaženou základní tarifní mzdou za výše uvedené období (při zohlednění skutečně odpracované doby) a základní tarifní měsíční mzdou srovnatelného zaměstnance pana [jméno FO]. V průběhu řízení žalobkyně označila jako srovnatelné zaměstnance pracující na stejné pozici dále pana [jméno FO] a [jméno FO] s tím, že tyto označuje toliko k podpoře tvrzení, že žalovaný nezohledňuje kritéria, která v řízení tvrdí.

3. Žalovaný v řízení navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že žalobkynina mzda byla stanovena v souladu s právními předpisy i vnitřními předpisy žalovaného – do výše mzdy konkrétních zaměstnanců se u žalovaného promítají předpoklady a požadavky na výkon práce, složitost, odpovědnost a namáhavost práce, ale i podmínky jednotlivých pracovišť, na nichž je práce vykonávána. Ty se na jednotlivých pracovištích mohou odlišovat i u zaměstnanců zařazených na stejnou pracovní pozici. Žalobkyní označený srovnávaný zaměstnanec pan [jméno FO] měl delší praxi, jeho pracovní náplň byla odlišná (převážnou část pracovní doby se věnoval svozu a rozvozu zásilek pro smluvní podavatele a od dubna 2023 byl dohodou změněn i jeho druh práce na tomu odpovídající pozici [podezřelý výraz] ostatních služeb), jeho pracovní výkonnost byla vyšší (odbavil větší počet zásilek). Pan [jméno FO] pak u žalovaného pracoval až od června 2022 a pan [jméno FO] konal odlišnou práci oproti žalobkyni, a to práci balíkového doručovatele střídače.

4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku po provedeném dokazování, v jehož rámci vyšel z listinných důkazů (a mj. z čestných prohlášení [jméno FO] a [jméno FO] a z protokolu o jednání ze [datum] ve věci [spisová značka], při němž byl pan [jméno FO] vyslechnut jako svědek), zjistil především následující: Žalobkyně byla od [datum] do [datum] zaměstnána u žalovaného a v žalovaném období pracovala na pozici [podezřelý výraz] s řízením vozidla s místem výkonu práce [podezřelý výraz] depa [adresa]. Byla zařazena do 5. tarifního stupně a její základní tarifní mzda činila od září 2020 částku 21 440 Kč měsíčně, od dubna 2021 částku 22 380 Kč měsíčně, od srpna 2021 částku 23 600 Kč měsíčně a od dubna 2023 částku 25 000 Kč měsíčně. Náplní práce žalobkyně bylo standardní balíkové doručování koncovým zákazníkům. V květnu 2023 žalobkyně čerpala dovolenou.

[právnická osoba] dalším zaměstnancům žalovaného soud prvního stupně zjistil, že pan [jméno FO] je u žalovaného zaměstnán od [datum] a v rozhodném období byl zařazen nejprve na stejnou typovou pozici a do stejného tarifního stupně jako žalobkyně, a to s místem výkonu práce [podezřelý výraz] dep [adresa]; od [datum] byl přeřazen na pozici „[podezřelý výraz]“. Od [datum] mu byla určena základní hrubá tarifní měsíční mzda 26 470 Kč. Měl rovnoměrně rozvrženou pracovní dobu. Náplní jeho práce bylo provádění svozu od hromadných podavatelů v centru [adresa] ([právnická osoba], banky a další státní instituce), kterému věnoval cca 5 hodin denně, a ve zbývající pracovní době balíkové doručování koncovým zákazníkům, kterým doručil v průměru 113 zásilek denně. Pan [jméno FO] je u žalovaného zaměstnán od [datum] a pracoval na stejné typové pozici a ve stejném tarifním stupni jako žalobkyně, a to s místem výkonu práce [podezřelý výraz] dep [adresa]. Od [datum] mu byla určena základní hrubá tarifní měsíční mzda 26 110 Kč, od [datum] pak ve výši 27 000 Kč. Náplní jeho práce bylo balíkové doručování. [jméno FO] byl u žalovaného zaměstnán od [datum] do [datum] a pracoval nejprve na stejné typové pozici a ve stejném tarifním stupni jako žalobkyně, a to s místem výkonu práce Atrakční obvody dep [adresa]; od [datum] byl přeřazen na pozici „[podezřelý výraz]“, od [datum] pak znovu na stejnou typovou pozici jako žalobkyně. Od [datum] mu byla určena základní hrubá tarifní měsíční mzda 25 400 Kč, od [datum] ve výši 26 110 Kč a od [datum] pak ve výši 27 000 Kč. Osoba, která vykonává práci balíkového doručovatele střídače, nemá na rozdíl od běžných balíkových doručovatelů stabilně přidělený doručovací okrsek a její práce se mění, může mít některý okrsek přidělený na den, týden nebo na delší dobu k vykrytí dočasné absence doručovatele, jemuž je okrsek přidělen; doručuje zpravidla v neznámé oblasti.

6. K systému odměňování zaměstnanců u žalovaného dále soud prvního stupně zjistil, že se opírá o zařazení zaměstnanců do typových pozic a v jejich rámci do tarifního stupně, pro nějž je stanoveno rozmezí minimální a maximální tarifní mzdy. Systém typových pozic je určen na základě komplexního analytického hodnocení prací dle metodické příručky [podezřelý výraz]. Individuální rozhodování o výši tarifní mzdy konkrétních zaměstnanců pak na úrovni jednotlivých pracovišť žalovaného realizují vedoucí zaměstnanci v rámci přiděleného objemu mzdových prostředků na základě hodnocení jednotlivých zaměstnanců dle směrnice Systém hodnocení zaměstnanců.

7. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil dle § 16, § 109 a § 110 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce („zák. práce“) a s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, kterou podrobně citoval. Žalobu neshledal důvodnou. Požadavek na náhradu škody za květen 2023 bez dalšího shledal nedůvodným, neboť žalobkyně v tomto měsíci ničeho neodpracovala. Ohledně zbývající části žalovaného období se zabýval otázkou, zda je práce vykonávaná žalobkyní stejnou prací nebo prací stejné hodnoty jako práce vykonávaná panem [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] – nepřesvědčil přitom žalovanému v názoru, že srovnatelným zaměstnancem je v řízení pouze pan [jméno FO], zatímco pan [jméno FO] a [jméno FO] byli označeni pouze podpůrně – žalobkyně totiž ve svých podáních a následně na jednání [datum] uvedla, že srovnatelnými zaměstnanci jsou pan [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. Současně však soud prvního stupně konstatoval, že pan [jméno FO] nemůže být bez dalšího srovnatelným zaměstnancem s žalobkyní, neboť vyjma měsíce května 2023 v rozhodném období pro žalovaného nepracoval. Pan [jméno FO] pak nemůže být bez dalšího srovnatelným zaměstnancem pro část rozhodného období od září 2020 do října 2021, kdy pro žalovaného nepracoval.

8. Soud prvního stupně pak vyšel z toho, že uvedení zaměstnanci pracovali na stejné pracovní pozici a ve stejném tarifním stupni jako žalobkyně, a mohlo by se tedy jevit, že jejich práce byla stejná či obdobná. Žalovaného tak stíhalo břemeno tvrzení a břemeno důkazní k prokázání skutečnosti, že práce uvedených zaměstnanců byla odlišná. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že náplň práce žalobkyně nebyla v rozhodném období shodná s náplní práce pana [jméno FO] a [jméno FO]:

9. Ohledně pan [jméno FO] soud prvního stupně shledal, že vykonával práci s jinou náplní oproti žalobkyni: Žalobkyně prováděla klasické balíkové doručování, zatímco pan [jméno FO] se mu věnoval jen okrajově a po převažující část pracovní doby zajišťoval svoz od smluvních podavatelů, a to v centru [adresa], kde se nacházejí specifičtí podavatelé, u kterých platí speciální režim pro doručování zásilek a je třeba dodržet přesný čas doručení. Na toto doručování byl pan [jméno FO] speciálně proškolen a byla s ním spojena i větší odpovědnost za zásilky a zachování mlčenlivosti ohledně postupů s přebíráním zásilek. Odlišnost vykonávané práce pana [jméno FO] byla formálně stvrzena změnou jeho pracovní pozice od [datum]. Pan [jméno FO] rovněž ve zbývajícím čase při klasickém balíkovém doručování vykonával oproti žalobkyni práci s vyšší intenzitou, neboť za 3 hodiny denně zvládl doručit o třetinu více zásilek než žalobkyně za dvojnásobný čas. Pan [jméno FO] měl nadto k počátku rozhodného období praxi v délce 21 let, zatímco žalobkyně toliko 3 roky – i délka praxe je legitimním důvodem pro odlišné odměňování, neboť zkušený zaměstnanec provádí práci s ohledem na své zkušenosti a znalosti rychleji a efektivněji.

10. Ohledně pana [jméno FO] soud prvního stupně shledal, že ani on nekonal stejnou práci jako žalobkyně: Už od svého nástupu do zaměstnání v březnu 2021 do ledna 2022 totiž vykonával práci doručovatele balíkového střídače s řízením, byť na tuto práci byl formálně přeřazen až října 2021. Práci doručovatele balíkového s řízením pak vykonával až od února 2022. Náplní práce doručovatele balíkového střídače je rovněž doručování balíků, nikoliv však v přiřazeném okrsku, nýbrž v různých okrscích podle potřeby žalovaného – taková práce je náročnější, neboť střídač doručuje v neznámém okrsku, není mu např. známo kde jsou umístěna sídla společností, kde může zaparkovat atp. [jméno FO] rovněž oproti žalobkyni pracoval s vyšší intenzitou, neboť v téměř totožném čase jako žalobkyně doručil 100 balíkových zásilek, zatímco žalobkyně toliko 79. Ani práce žalobkyně a pana [jméno FO] tedy není stejnou prací či prací stejné hodnoty

11. Ze zjištěného systému odměňování mzdy soud prvního stupně dovodil, že žalovaný tarifní mzdu svých zaměstnanců stanovoval s ohledem na náročnost, odpovědnost a složitost práce, se kterou jednoznačně souvisí náplň práce, množství odvedené práce a pracovní podmínky, např. rozvržení pracovní doby. Tarifní mzda tak může být zaměstnancům na stejné typové pozici stanovena odlišně v rámci nastaveného rozpětí, odlišují-li se srovnávaní zaměstnanci v kritériích dle § 110 zák. práce.

12. Z daných důvodů soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neoznačila srovnatelné zaměstnance, a naopak v řízení bylo prokázáno, že se jedná o zaměstnance nesrovnatelné. Žalobu proto v plném rozsahu zamítl. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšnému žalovanému, přičemž výši těchto nákladů vypočetl s odkazem na vyhl. č. 254/2015 Sb. a vyhl. č. 177/1996 Sb.

II. Odvolání žalobkyně a vyjádření žalovaného

13. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, které následně doplnila podáním z [datum] a uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o. s. ř. Konkrétně žalobkyně vyjádřila nesouhlas se závěry soudu prvního stupně o systému odměňování žalovaného. Žalovaný v řízení neprokázal, že kritéria, na kterých staví svoji obranu, aplikuje objektivně ve vztahu ke všem zaměstnancům. Žalovaný naopak zpětně a selektivně upravuje kritéria, která v konkrétním případě svědčí v jeho prospěch, aniž by tato kritéria byla součástí transparentního systému, s nímž by byli zaměstnanci předem seznámeni a který by obsahoval jasný výčet kritérií způsobilých odůvodnit rozdílní odměňování. Úprava odměňování zaměstnanců přitom nemůže být projevem libovůle zaměstnavatele. Dle názoru žalobkyně rozdíly v délce praxe, náplni práce, pracovní výkonnosti či délce pracovních směn nemohou být důvodem pro stanovení rozdílné tarifní mzdy zaměstnanců, pokud se tak neděje na základě transparentních měřítek, s nimiž jsou zaměstnanci seznámení a která zaměstnavatel dodržuje. Žalovaný zavedl systém hodnocení práce svých zaměstnanců a jejich kategorizace do typových pozic reflektující požadavky § 110 zák. práce. Pokud v rámci takového systému zařadil žalobkyni a srovnatelné zaměstnance pana [jméno FO], pana [jméno FO] a pana [jméno FO] na stejnou typovou pozici, vyplývá z toho důvodný předpoklad, že se v jejich případě jednalo o stejnou práci či práci stejné hodnoty. Současně je však rozhodování o výši mzdy jednotlivého zaměstnance v gesci vedoucího zaměstnance a je netransparentní, neboť je založeno na subjektivním hodnocení. Vedoucí zaměstnanec navíc působí v rámci určité organizační složky a nemá informace o pracovní náplni, délce praxe atp. zaměstnanců pracujících mimo tuto organizační složku. Pokud tedy soud prvního stupně odůvodnil zamítnutí žaloby tím, že vyšší mzda zaměstnanců v [adresa] byla stanovena s ohledem na rozdíly v kritériích vymezených v § 110 zák. práce, pak opominul, že subjekty, které o výši mezd rozhodovaly, neměly o kvalitě či rozsahu daných kritérií informace. S podrobnou argumentací žalobkyně, podle níž žalovaný uplatňuje argument délkou praxe pouze selektivně a účelově, se navíc soud prvního stupně v napadeném rozsudku nijak nevypořádal, což zakládá porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces a činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným.

14. Dále žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o nevhodnosti srovnání se zaměstnancem panem [jméno FO] odůvodněným tím, že pan [jméno FO] pracoval u žalovaného pouze jeden měsíc žalovaného období. Jak totiž vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], posuzování stejné práce či práce stejné hodnoty není omezeno na výkon práce ve stejném časovém období. [jméno FO] přitom u žalovaného pracoval po část žalovaného období (v květnu 2023) a poté mimo něj a po celou dobu měl stanovenou vyšší základní tarifní mzdu než žalobkyně; v době nástupu přitom na dané pozici neměl žádnou praxi. Dle žalobkyně je tak pan [jméno FO] vhodným srovnatelným zaměstnancem pro žalované období.

15. Žalobkyně namítla rovněž nesprávnost závěru soudu prvního stupně o nesrovnatelnosti práce žalobkyně a pana [jméno FO]. Z provedeného dokazování vyplynulo, že pan [jméno FO] denně cca tři hodiny doručoval balíkové zásilky a že se věnoval také svozu zásilek pod smluvních podavatelů. Z toho vzal soud prvního stupně za prokázané, že po zbytek pracovní doby činil pan [jméno FO] svoz zásilek a že ten tvořil 70 % jeho náplně práce – takový závěr však z provedeného dokazování nevyplývá. Otázkou, v jakém množství pan [jméno FO] prováděl svozy a jakou návaznost to mělo na jeho hlavní činnost, balíkové doručování, se přitom soud prvního stupně nezabýval. Dle žalobkyně je pravděpodobné, že svoz mohl být prováděn současně s doručováním. Svozy jsou přitom běžnou součástí práce doručovatele balíkového s řízením vozidla. Nejedná se tedy o jinou práci, jak se snaží tvrdit žalovaný. Bez zasazení do širšího kontextu pak nelze usuzovat ani na vyšší intenzitu práce pana [jméno FO] – pan [jméno FO] oproti žalobkyni obsluhoval velmi malé území a bez bližší informace o rozsahu obsluhovaného území a vzdálenosti mezi doručovacími místy nelze intenzitu práce posoudit.

16. Konečně žalobkyně vyjádřila též nesouhlas se závěry o nesrovnatelnosti zaměstnance pana [jméno FO] žalobkyně. [jméno FO] formálně vykonával práci střídače pouze 4 měsíce a žalovaný má objektivně k dispozici nástroje pro zařazení zaměstnanců na pozice, které skutečně vykonávají. Nelze tedy důvodně předpokládat, že by pan [jméno FO] konal práci střídače v době, kdy na ni nebyl zařazen. Takový závěr soud prvního stupně dovodil pouze z čestných prohlášení pana [jméno FO] a pana [jméno FO], která však pro daný závěr nepostačují. Žalovaný ostatně v řízení ani neuvedl, jaké okrsky odlišné od svého pravidelného okrsku pan [jméno FO] obsluhoval. Soud prvního stupně pak pochybil, pokud neprovedl žalobkyní navržený důkaz knihou jízd pana [jméno FO]. Pokud jde o závěry o intenzitě práce obou zaměstnanců, neměl soud prvního stupně ani ve vztahu k panu [jméno FO] k dispozici údaj o rozsahu obsluhovaného území a délce tras.

17. Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

18. Žalovaný se k podanému odvolání vyjádřil na jednání odvolacího soudu a uvedl, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování a v řízení bylo prokázáno, že ani jeden z označených zaměstnanců v rozhodném období nevykonával stejnou práci či práci stejné hodnoty jako žalobkyně. Vykonávali naopak zcela jinou práci, jiné intenzity, jiné náročnosti a případě i jiného druhu a nemohou být s žalobkyní srovnáváni. Žalobkyně tedy v řízení neoznačila vhodného komparátora a neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

III. Posouzení věci odvolacím soudem

19. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a odvolání žalobkyně neshledal opodstatněným.

20. Soud prvního stupně správně a v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav poté, co provedené důkazy hodnotil v souladu s hledisky stanovenými v § 132 o. s. ř. Zjištěný skutkový stav také věcně správně posoudil po právní stránce.

21. Soud prvního stupně správně uplatněný nárok žalobkyně posuzoval podle § 16, § 109 a § 110 zák. práce jako nárok z náhrady škody způsobené tvrzeným nerovným odměňováním. Odvolací soud ve vztahu k tomuto nároku nejprve na obecné úrovni připomíná, že podle ustálené rozhodovací praxe soudů je pro posouzení otázky, zda zaměstnavatel při odměňování svých zaměstnanců za práci zajistil rovné zacházení se všemi zaměstnanci (zásadu rovného odměňování) ve smyslu § 16 odst. 1 a § 110 zák. práce, vždy třeba posuzovat zaměstnance nacházející se ve stejném či srovnatelném postavení či situaci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z [datum], sp. zn. [spisová značka], a tam citovaná rozhodnutí). Výše případné škody způsobené porušením zásady rovného odměňování se určuje jako rozdíl mezi mzdou zaměstnance, kterému byla v rozporu se zásadou rovného zacházení stanovena vyšší mzda než postiženému zaměstnanci, který vykonává stejnou práci či práci stejné hodnoty, a mzdou postiženého zaměstnance (viz rozsudek Nejvyššího soudu z [datum], sp. zn. [spisová značka]). Prací stejnou či stejné hodnoty je práce shodující se (srovnatelná) z hlediska všech komparačních kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, jinak o stejnou práci, resp. práci stejné hodnoty nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu z [datum], sp. zn. [spisová značka], či jeho rozsudek z [datum], sp. zn. [spisová značka]).

22. Povinnost rovného odměňování se vztahuje na případy zaměstnanců, jejichž práce je z hlediska daných kritérií srovnatelná (podobná). Prakticky nikdy totiž nelze nalézt dva úplně totožné zaměstnance, jejichž práce by se ve všech kritériích dle § 110 zák. práce dokonale a bezezbytku shodovala. Jinak řečeno, přestože platí, že pro závěr o nesrovnatelnost zaměstnanců postačuje odlišnost, byť jen v jediném z kritérií stanovených v § 110 zák. práce, taková odlišnost musí dosahovat relevantní intenzity (srov. k tomu rozsudek Městského soudu v Praze z 3. 9. 2025, č. j. 62 Co 202/2025-124). Z hlediska zásady rovného odměňování také nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec vykonává práci (k tomu srov. rozsudek zdejšího soudu z 27. 2. 2018, č. j. 30 Co 8/2018-193, a rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018). Posuzování stejné práce nebo práce stejné hodnoty podle § 110 odst. 1 zák. práce také není omezeno na výkon práce ve stejném časovém období (viz usnesení Nejvyššího soudu z 16. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3521/2023).

23. Judikatura Nejvyššího soudu již dále mj. vysvětlila, že je věcí dispoziční volnosti postiženého zaměstnance, se kterým zaměstnancem (či se kterým z více zaměstnanců) pobírajícím vyšší mzdu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty se bude „poměřovat“ a jakou výši náhrady škody po zaměstnavateli v těchto mezích uplatní. Uplatnění nároku zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného zacházení nijak nebrání, pokud by další zaměstnanci téhož zaměstnavatele za práci stejnou či stejné hodnoty pobírali mzdy ještě nižší než žalující zaměstnanec (k obojímu srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2000/2024). Pokud nicméně v řízení vyjde najevo, že tvrzeně postižený zaměstnanec se „poměřuje“ s někým, kdo není zaměstnancem vykonávajícím stejnou práci či práci stejné hodnoty, vede to bez dalšího k zamítnutí žaloby (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3976/2013, či z 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 436/2016, a obdobně též usnesení Ústavního soudu z 14. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 672/22).

24. Nárok zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného odměňování uplatňovaný v občanském soudním řízení má soukromoprávní povahu. Účelem tohoto řízení je tak zjištění, zda tento nárok vznikl, není jím však naopak komplexní přezkum férovosti a transparentnosti systému odměňování u toho kterého žalovaného zaměstnavatele. Pokouší-li se tak žalobkyně část své argumentace v průběhu řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení vést proti systému odměňování [právnická osoba] jako celku a zaměřovat se na porovnání mezd jiných zaměstnanců navzájem mezi sebou, nemá tato její argumentace pro posouzení důvodnosti jejího nároku význam. Stručně řečeno, pro úspěch žaloby v projednávané věci není zásadní, zda je systém odměňování zaměstnanců žalovaného jako celek souladný s § 110 zák. práce. Zásadní je, zda došlo k takovému porušení § 110 zák. práce ze strany žalovaného (ať už případně plynoucímu ze systémové, či individuální chyby), které by způsobilo žalobkyni škodu spočívající v nižším odměňování oproti jiným, žalobkyní označeným, zaměstnancům žalovaného vykonávajícím stejnou práci či práci stejné hodnoty.

25. Odvolací soud nesouhlasí ani s argumentem žalobkyně, že odlišná pracovní výkonnost a intenzita práce by mohla být kritériem pro rozdílné odměňování jen na základě transparentních pravidel, která by byla zaměstnancům známa a zaměstnavatelem dodržována. Takový výklad by směřoval k ukládání povinnosti zaměstnavatelům, kterou dosud podle platného práva nemají. Zaměstnavatelé obecně nejsou povinni podrobně vysvětlovat, proč s určitým zaměstnancem sjednali, případně mu stanovili nebo určili, mzdu právě v té výši, v jaké se tak stalo, či ji dokonce vypočítávat podle nějakého předem stanoveného matematického vzorce založeného např. na předpokládané kvantitě pracovních výkonů. Do výše mzdy se promítá řada úvah zaměstnavatele týkajících se nejen konkrétního zaměstnance, jeho předpokladů, kvalifikace, zkušenosti apod., ale především potřebnosti a přínosnosti dané práce pro zaměstnavatele, ekonomické situace zaměstnavatele, situace na trhu práce apod. Nepokládá-li zaměstnanec výši mzdy za přiměřenou své práci, nemusí pracovní smlouvu uzavřít a následně může kdykoli rozvázat pracovní poměr výpovědí. Tím není pochopitelně nijak zpochybněno pravidlo § 110 odst. 1 zákoníku práce, že za práci stejnou nebo stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda. Dosah této normy nicméně nelze výkladem rozšiřovat tak, že by soud komplexně a obecně přehodnocoval systém odměňování zaměstnavatele, či dokonce určoval, jaká má být absolutní výše mzdy či jaký má být rozdíl ve výši mzdy mezi zaměstnanci, kteří stejnou práci (práci stejné hodnoty) nevykonávají.

26. V nyní projednávané věci žalobkyně v souladu s požadavky odkazované rozhodovací praxe soudů označila srovnatelného zaměstnance pana [jméno FO], který byl u žalovaného zařazen na stejnou typovou pozici a v žalovaném období pobíral vyšší základní tarifní mzdu. Pro rozhodnutí ve věci je proto klíčové, zda práce žalobkyně a pana [jméno FO] byla stejnou prací či prací stejné hodnoty z hlediska kritérií stanovených v § 110 zák. práce, či nikoliv. Zabýval-li se vedle toho soud prvního stupně rovněž srovnáním práce žalobkyně a zaměstnanců žalovaného pana [jméno FO] a pana [jméno FO], činil tak nadbytečně a v rozporu se zásadou projednací. Jak se totiž jednoznačně podává z vyjádření žalobkyně z [datum] (č. l. 40 an. spisu), a především pak z jejího vyjádření při jednání soudu prvního stupně [datum] (viz s. 3 protokolu na č. l. 51 an. spisu), žalobkyně v rámci svých tvrzení uplatněných před koncentrací řízení pana [jméno FO] a pana [jméno FO] neoznačila jako se sebou srovnatelné zaměstnance, v jejichž vyšším odměňování by spatřovala protiprávní jednání žalovaného a od jejichž tarifní mzdy by odvozovala nárokovanou náhradu škody. Na odměňování pana [jméno FO] a pana [jméno FO] poukazovala pouze k podpoře svého tvrzení, že žalovaný nezohledňuje kritéria, jimiž v řízení argumentuje při srovnávání žalobkyně s panem [jméno FO]. Jak však vyplývá z výše uvedeného, toto žalobkynino tvrzení nemá pro rozhodnutí ve věci přímou relevanci.

27. Pokud se pak jedná o srovnání žalobkyně se zaměstnancem panem [jméno FO], dospěl soud prvního stupně k věcně správnému závěru o nesrovnatelnosti práce tohoto zaměstnance a žalobkyně: V řízení bylo totiž prokázáno, že pan [jméno FO] podstatnou část své pracovní doby vykonával fakticky odlišnou náplň práce oproti žalobkyni, neboť se věnoval svozu od hromadných podavatelů v centru Prahy s řízeným režimem. Z hlediska správnosti tohoto závěru přitom nemá význam dílčí polemika žalobkyně se skutkovými zjištěními, která se týkají konkrétního hodinového či procentuálně vyjádřeného rozsahu této činnosti pana [jméno FO]. Skutková zjištění soudu prvního stupně mají dostatečný podklad v protokolu o jednání z [datum] ve věci [spisová značka], při němž byl jako svědek vyslechnut nadřízený pana [jméno FO] pan [jméno FO], který podrobně vylíčil, že činnost pana [jméno FO] byla kombinovaná a specifická, neboť v centru [adresa] působila řada „VIP podavatelů“, státních a dalších institucí, které potřebují nadstandardní péči; současně uvedl, že pan [jméno FO] se svozu zásilek pro tyto smluvní podavatele zabýval ve zbytku své pracovní doby nad rámec cca 3 hodin, v nichž vykonával balíkové doručování. Tento důkaz byl pak relevantně podpořen rovněž obsahem čestného prohlášení pana [jméno FO] z [datum] a přehledem zátěže balíkových doručovatelů z interního sytému [podezřelý výraz]. Odvolací soud pak přisvědčuje i právnímu hodnocení této skutečnosti provedenému soudem prvního stupně v tom směru, že tuto práci pana [jméno FO] nelze považovat ve srovnání s prací žalobkyně považovat za stejnou práci či práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 odst. 1 zák. práce – práce pana [jméno FO] se totiž následkem popsané rozdílné náplně vyznačovala vyšší složitostí, odpovědností a namáhavostí ve smyslu § 110 odst. 2 a 3 zák. práce: k této práci bylo s ohledem na potřebu speciálního proškolení, zvládnutí postupů spojených s přebíráním zásilek, pohyb v dopravně složitějším centru [adresa] či vyšší potřebu dochvilnosti a organizačních schopností třeba vyšších praktických znalostí a dovedností. Vyznačovala se vyšší organizační náročností a byla spojena s vyšší smyslovou a duševní zátěží. Již z tohoto důvodu pak [jméno FO] z hlediska kritérií stanovených v § 110 zák. práce nebyl srovnatelným zaměstnancem ve vztahu k žalobkyni.

IV. Závěr a náklady odvolacího řízení

28. Odvolací soud shrnuje, že žalobkyní označený srovnávaný zaměstnanec pan [jméno FO] nevykonával stejnou práci či práci stejné hodnoty jako žalobkyně, a stanovil-li tak žalovaný tomuto zaměstnanci vyšší tarifní mzdu, neporušil vůči žalobkyni zásadu rovného odměňování. Soud prvního stupně tedy ve věci rozhodl správně, pokud žalobu v plném rozsahu zamítl. Žádný z odvolacích důvodů uvedených žalobkyní, jakož ani případný další důvod jí neuvedený, tedy nebyl naplněn. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil včetně správného nákladového výroku, ohledně něhož lze zcela odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku.

29. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a právo na jejich náhradu přiznal žalovanému, který byl v odvolacím řízení plně úspěšný. Náklady žalovaného v odvolacím řízení činí celkem 3 666,60 Kč a sestávají z odměny advokáta ve výši 2 580 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif („a. t.“), za 1 úkony právní služby (účast na jednání před odvolacím soudem), paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 a. t. za 1 úkon a náhrady za 21% DPH z částky 3 030 Kč ve výši 636,30 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 písm. b) o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.

30. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám právního zástupce žalovaného odvolací soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.

31. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.