o 50 001 Kč s příslušenstvím

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky 50 001 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 4. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení uvedené částky z titulu části bolestného vzniklého jeho právnímu předchůdci v řízení, zaměstnanci [tituly před jménem] [jméno FO], v důsledku pracovního úrazu, který utrpěl při autonehodě. Bolestné bylo určeno celkovou částkou 184 000 Kč a žalobce požaduje toliko jeho část, tedy částku 50 001 Kč, kterou zaměstnanci vyplatil.

2. V průběhu řízení navrhl žalobce změnu žaloby tak, že ji rozšířil o částku 133 999 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. 4. 2022 do zaplacení. Soud prvního stupně tuto změnu při jednání dne 10. 9. 2024 nepřipustil. Předmět řízení tak zůstal nezměněn.

3. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval druhým rozsudkem. Jeho předchozí rozsudek ze dne 9. 5. 2023, č. j. [spisová značka], kterým žalobu na zaplacení částky 50 001 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v [adresa] jako soudu odvolacího ze dne 26. 9. 2023, č. j. [spisová značka] a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl pochybení podle § 36a odst. 1 písm. a) o. s. ř., kdy napadený rozsudek byl vydán toliko samosoudkyní, ačkoliv jde o pracovní spor a řízení mělo proběhnout v senátním složení. Nadto odvolací soud (prozatím) nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně o neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2016 uzavřené mezi žalobcem a [tituly před jménem] [jméno FO], když názor soudu o střetu zájmů považoval za předčasný. K tomu doplnil, že i kdyby byl výsledně tento názor soudu prvního stupně správný, tak by mezi účastníky vznikl tzv. faktický pracovní poměr, přičemž osoba vykonávající u zaměstnavatele práci ve faktickém pracovním poměru má v podstatě stejné nároky jako zaměstnanec v platném pracovním poměru, a to včetně odškodnění pracovního úrazu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1851/2016), vyjma práv z neplatného rozvázání pracovního poměru. Na takovouto škodu se však nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2124/2018). Odvolací soud současně poukázal na stěžejní závěry vyjádřené Ústavním soudem ČR v jeho nálezu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15.

4. Soud prvního stupně poté řízení doplnil a žalobu neshledal důvodnou. Po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů a účastnického výslechu jednatele žalobce [tituly před jménem] [jméno FO], zjistil skutkový stav, který uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí pod body 5. a až 16., v nichž popsal skutková zjištění, která učinil z jednotlivých provedení důkazu. Pod bodem 19. pak uvedl souhrnný skutkový stav, který výsledně zjistil.

5. Dne 1. 1. 2016 podepsal žalobce jednající prostřednictvím ředitele [tituly před jménem] [jméno FO], syna [tituly před jménem][jméno FO], se zaměstnancem [tituly před jménem] [jméno FO], který byl současně jediným společníkem a jednatelem žalobce, listinu nazvanou pracovní smlouva, a to na dobu neurčitou na pracovní pozici vedoucí provozu. Den nástupu do práce byl sjednán ke dni uzavření smlouvy. Pracovní náplň ředitele [tituly před jménem] [jméno FO] spočívala výlučně v zástupčím oprávnění pro potřeby podpisu této pracovní smlouvy. [tituly před jménem] [jméno FO] u žalobce příležitostně pracoval, zpracovával právní agendu, nevěnoval se účetnictví. Statutární orgán žalobce tvoří jediný jednatel [tituly před jménem] [jméno FO], který je současně jediným společníkem žalobce. Dne [datum] utrpěl [tituly před jménem] [jméno FO] při dopravní nehodě úraz, když narazil přední částí vozidla, které řídil, do zadní části nákladní soupravy. Bolestné bylo ohodnoceno [tituly před jménem] [jméno FO] v počtu 736 bodů.

6. Zjištěný skutkový stav posoudil (zejména) podle zákona č. 262/2006 Sb. – zákoník práce, k tomu uvedl jeho § 33 odst. 1 a § 19 odst. 1, tato zákonná ustanovení odcitoval. Dále aplikoval vyhlášku ministerstva financí č. 125/1993 Sb. – § 2 odst. 1 a § 5 odst. 2 a konečně též § 13 zák. č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích. Uzavřel, že zákonné pojištění odpovědnosti žalovaného za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání se vztahuje pouze na případy vybraných pojistných událostí u osob v pracovněprávním vztahu. Proto se soud prvního stupně zabýval nejprve tím, zda žalobce s [tituly před jménem] [jméno FO] uzavřel řádnou pracovní smlouvu. K tomu poukázal na § 13 zákona o obchodních korporací, z něhož vyplývá požadavek písemné formy s úředně ověřenými podpisy. To dopadá i na případy, kdy se společník jako druhá strana nechá zastoupit, tedy jednání se přičítá jemu, jako tomu bylo v daném případě, kdy žalobce se pro účely uzavření pracovní smlouvy nechal zastoupit ředitelem [tituly před jménem] [jméno FO]. I v tomto případě měla být smlouva uzavřena v náležité formě, tedy s úředně ověřenými podpisy. Protože tato podmínka splněna není, je pracovní smlouva neplatná pro nedostatek formy.

7. Za tohoto stavu se prvostupňový soud již nezabýval tím, zda mezi účastníky vznikl faktický pracovní poměr, neboť při výkonu práce v tzv. faktickém pracovním poměru se zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele na škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání nevztahuje – k tomu shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2124/2018.

8. Soud prvního stupně shledal i další důvod pro zamítnutí žaloby, když žalobce ani po opakovaném poučení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. učiněném na jednání dne 10. 9. 2024 po změně v obsazení senátu a na jednání dne 12. 11. 2024 neprokázal, že by uhradil částku, kterou po žalovaném žalobou požaduje, svému zaměstnanci; tedy že by na ně přešlo právo, aby za něj pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu a kterou měl žalovaný uhradit.

9. K tomu soud prvního stupně odkázal na výsledky dokazování, když žalobce předložil pouze čestné prohlášení [tituly před jménem] [jméno FO], které obsahuje pouze tvrzení žalobce. Předložené výdajové pokladní doklady nebyly řádně zaevidovány v podvojném účetnictví žalobce, neboť jim chybí podstatné náležitosti podle § 11 zák. č. 563/1991 Sb. – zákon o účetnictví, a to zaúčtování nejen na straně,, má dáti“, ale také na straně ,,dal“. Chybí také údaj o tom, kdo a kdy tyto účetní operace v počítačovém systému provedl. Účetní doklady soud prvního stupně nepovažoval za řádné, k čemuž doplnil, že jednatel žalobce v rámci účastnického výslechu nedokázal vysvětlit, proč uvedené doklady nesplňují náležitosti, pouze připustil, že si myslí, že tyto doklady byly zaúčtovány, nikoliv že skutečně byly. Jednatel také nedokázal vysvětlit, proč z firemního účtu vybral hotovost a tu následně měl vložit do pokladny a sám sobě vyplatit a proč nezvolil jednodušší způsob bankovním převodem. Výpověď jednatele [tituly před jménem] [jméno FO] soud prvního stupně hodnotil jako nevěrohodnou a tendenční, kdy jednatel vypovídal vnitřně rozporně, což soud prvního stupně pod bodem 30 odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil. Nadto zmínil i nelogičnost vyjádření jednatele žalobce učiněného při výslechu, že motivací pro uzavření pracovní smlouvy mezi ním jako zaměstnancem a zároveň jednatelem a společníkem žalobce a ředitelem [tituly před jménem] [jméno FO], tedy osoby s právním vzděláním a rovněž synem uvedeného společníka měla být obava, že by pracovní smlouva mohla být neplatná. Pokud si žalobce již v roce 2015 byl vědom možné neplatnosti pracovní smlouvy, tak mohl postupovat podle § 13 zákona o obchodních korporacích a podle soudu je nelogické, že tak neučinil. K tomu prvostupňový soud zdůraznil, že pracovní smlouva, která byla uzavřena za žalobce prostřednictvím ředitelem [tituly před jménem] [jméno FO], mohla být uzavřena jednodušší formou podle § 13 zákona o obchodních korporacích, nadto [tituly před jménem] [jméno FO] u žalobce sice pracoval na pozici ředitele, avšak byl takto zaměstnán toliko v rámci dohody o provedení práce. Tyto skutečnosti vedly soud prvního stupně k závěru, že i tato právní jednání byla vyhotovena až dodatečně, stejně jako předložené účetní doklady. Ze všech těchto důvodů soud prvního stupně proto žalobu jako neopodstatněnou zamítl.

10. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení přiznal žalovanému, který ve sporu uspěl. Náklady řízení vyčíslil podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

11. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. Blanketní odvolání, doplnil podáním ze dne 1. 4. 2025. V něm v prvé řadě poukázal na to, že soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby, kterou učinil podáním ze dne 30. 5. 2024 a kterou žalobu rozšířil o částku 133 999 Kč. K tomu poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16, z něhož obsáhle citoval. Výsledně uzavřel, že podle uvedeného stanoviska účastník řízení může proti nepřipuštění změny žaloby po podle § 95 odst. 2 o. s. ř. brojit tím, že buď podá žalobu novou, nebo může napadnout nepřipuštění změny žaloby v odvolání a není ani vyloučeno podání změny žaloby přímo u odvolacího soudu. Shrnul, že změna žaloby v daném případě měla být připuštěna, když nově uplatněný nárok má identickou skutkovou souvislost a vychází ze stejného právního titulu, bolestného v celkové výši 184 000 Kč.

12. Žalobce dále nesouhlasil se závěrem soudu prvého stupně o tom, že neprokázal vyplacení bolestného zaměstnanci [tituly před jménem] [jméno FO]. K tomu odkázal na § 5 odst. 2 vyhlášky ministerstva financí č. 125/1993 Sb., které soud prvního stupně aplikoval, a dodal, že uvedené znění vyhlášky odpovídá stavu občanského práva v době jejího vzniku, tedy roku 1993. Poukázal na nový občanský zákoník (ve zkratce o. z., pozn. odvolacího soudu), který podstatně změnil právní úpravu náhrady škody. K tomu uvedl § 2894 odst. 1 o. z. a doplnil, že nově je možno na škodu nahlížet též jako na samotný dluh. Podle názoru žalobce tak dotčené ustanovení vyhlášky bylo,, implicitně derogováno“ účinností nového občanského zákoníku.

13. Žalobce také nesouhlasil s názorem soudu ohledně neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2016. K tomu odcitoval podstatné závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že v dané věci se nenechal zastoupit společník, nýbrž byla zastoupena přímo společnost, tedy žalobce zaměstnancem na základě obecného zástupčího oprávnění podle § 166 o. z. I kdyby se na pracovní smlouvu ze dne 1. 1. 2016 mělo aplikovat ust. § 13 zákona o obchodních korporacích, tak požadavek na ověření podpisu úřední formou neplatí v případě uzavírání smluv v rámci běžného obchodního styku a za podmínek obvyklých. Pracovní smlouva v daném případě byla uzavřena v rámci běžného obchodního styku a za podmínek obvyklých, proto jsou uvedené závěry soudu prvního stupně nesprávné.

14. Žalobce žádal, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále žádal, aby bylo zrušeno usnesení ze dne 10. 9. 2024 o nepřipuštění změny žaloby o částku 133 999 Kč a aby toto bylo umožněno.

15. Při odvolacím jednání dne 11. 6. 2025 žalobce k výslovnému dotazu odvolacího soudu sdělil, že v odvolacím řízení uplatňuje změnu žaloby tak, že požaduje po žalovaném zaplacení částky 184 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 18. 4. 2022 do zaplacení.

16. Žalovaný se k podanému odvolání písemně nevyjádřil. Při odvolacím jednání uvedl, že napadený rozsudek považuje za správný a žádal jeho potvrzení.

17. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a neshledal odvolání žalobce opodstatněným.

18. Odvolací soud v prvé řadě v souladu s ustanovením § 95 odst. 2 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř. nepřipustil změnu žaloby, kterou žalobce uplatnil nově v odvolacím řízení, když ve stejném znění ji neúspěšně uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud k tomu poukazuje na zásadu hospodárnosti řízení a neúčelnosti takovéto změny s ohledem na právní závěry k nimž výsledně dospěl, když shodně se soudem prvního stupně shledal žalobu neopodstatněnou, jak bude uvedeno ještě dále. Za dané situace by rozšíření žaloby o částku 133 999 Kč s příslušenstvím bylo neúčelné, neboť by na rozhodnutí soudu odvolacího ve věci samé nemělo vliv a žalobci by nijak neprospělo.

19. Žalobce požadoval po žalovaném zaplacení pojistného plnění z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem jeho zaměstnanci [tituly před jménem] [jméno FO]. V řízení bylo nesporně zjištěno, že [tituly před jménem] [jméno FO] je podle výpisu z obchodního rejstříku jediným společníkem a jediným jednatelem žalobce. Způsob jednání za společnost je vymezen tak, že společnost zastupuje jednatel. Jedná se tak o jednočlennou společnost, která je tvořena jedním společníkem, který je zároveň jednatelem jako statutárním orgánem. Pracovní smlouva ze dne 1. 1. 2016 uzavřená mezi zaměstnavatelem – žalobce [Jméno žalobce]. jednajícím prostřednictvím ředitele [jméno FO] a zaměstnancem [tituly před jménem] [jméno FO] – jediným jednatelem a společníkem žalobce, je i podle přesvědčení odvolacího soudu neplatná, neboť nesplňuje znaky závislé práce, tak jak je tato vymezena v § 2 zákona č. 262/2006 Sb. ve znění účinném ke dni 1. 1. 2016, zákoník práce, ve zkratce zák. práce. Závislou prací je třeba rozumět takovou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle jeho pokynů a zaměstnanec ji vykonává osobně. Závislá práce musí být zásadně vykonávaná za mzdu, plat nebo odměnu za práci, a to na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době a na pracovišti zaměstnavatele, případně na jiném dohodnutém místě.

20. V jednočlenné společnosti je splnění znaků závislé práce fakticky nemožné, neboť pokud je jediný společník jako jednatel a statutární orgán současně zaměstnancem, tak si nelze představit, že by vykonával závislou prací ve vztahu podřízenosti k zaměstnavateli, když svého zaměstnavatele fakticky,, ovládá“ tím, že současně je jeho jednatelem, tedy statutárním orgánem a společníkem s odpovídajícím podílem. Na tom nic nemění ani to, že [tituly před jménem] [jméno FO] měl v pracovní smlouvě druh práce jako vedoucí provozu, přičemž podle pracovní náplně lze konstatovat, že tato byla zcela odlišná od předmětu činnosti statutárního orgánu – osobní nakládka a vykládka vozidel a uskladnění zboží ve skladu za pomoci ručního paletového vozíku a vysokozdvižného vozíku včetně případného rozvozu zásilek motorovým vozidlem. Pracovní smlouvu měl za žalobce uzavřít ,,ředitel“ [jméno FO], syn [tituly před jménem] [jméno FO], který podle výsledků dokazování v řízení před soudem prvního stupně u žalobce vykonával práci podle dohody o provedení práce ze dne 1. 10. 2015 jako ředitel s tím, že podle článku I. dohody o provedení práce byl oprávněn rozhodovat jednat za společnost na základě obecného zástupčího oprávnění v těch případech, kdy k tomu není jediný jednatel zaměstnavatele podle ustálené soudní praxe oprávněn, tj. všude tam, kde by na jedné straně smluvního vztahu stál jednatel zaměstnavatele jako fyzická osoba a na druhé straně by stál zaměstnavatel. Takovéto vymezení druhu práce ředitele podle přesvědčení odvolacího soudu nelze za sjednaný druh práce ve smyslu § 34 odst. 1 písm. a) zákoníku práce považovat, fakticky jde o zmocnění pro [tituly před jménem] [jméno FO] vystavené žalobcem k zastupování žalobce v právním jednání.

21. Plnění pracovních povinností zaměstnancem [tituly před jménem] [jméno FO] podle pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2016 by tak fakticky probíhalo tak, že uvedený zaměstnanec by sám sebe úkoloval, sám sebe kontroloval, což postrádá znak závislé práce zaměstnance pro zaměstnavatele ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, neboť by nebyl nikdo, kdo by zaměstnance [tituly před jménem] [jméno FO] kontroloval tak, jak to vymezuje Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2999/2016. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že pracovní smlouva uzavřená s [tituly před jménem] [jméno FO] je neplatná, avšak nikoliv pro nedostatek formy z důvodů uvedených v § 13 zákona o obchodních korporacích, když odvolací soud sdílí výtku žalobce ohledně toho, že o tento případ se zde nejedná. V dané věci totiž se nenechal zastoupit společník, ale byl zastoupen přímo žalobce – obchodní korporace – zaměstnancem [tituly před jménem] [jméno FO] na základě uzavřené dohody o provedení práce, jak je uvedeno shora. Pracovní smlouva je však neplatná pro rozpor se zákonem, když jeho smysl a účel to vyžaduje podle § 580 odst. 1 o. z. za použití § 4 zákoníku práce, neboť nesplňuje znaky závislé práce tak, jak je tato definovaná v § 2 zákoníku práce.

22. Za dané situace soud prvního stupně se již správně pro nadbytečnost nezabýval tzv. faktickým pracovním poměrem [tituly před jménem] [jméno FO] k žalobci za stavu, kdy je požadováno pojistné plnění a jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu ČR (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2124/2018), na škodu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání při výkonu práce konané v tzv. faktickém pracovním poměru se zákonné pojištění zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání nevztahuje.

23. Soud prvního stupně žalobu shledal neopodstatněnou také proto, že žalobce podle jeho názoru neprokázal, že pojistné plnění ve výši 50 001 Kč svému,, zaměstnanci“ [tituly před jménem] [jméno FO] vyplatil. K tomu prvostupňový soud provedl poměrně podrobné dokazování a žalobce opakovaně poučil podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o tíži jeho důkazního břemene. Důkazy, které k prokázání tvrzení žalobce o výplatě uvedené sumy provedl, hodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů a poté vysvětlil, proč tvrzení žalobce nemá za prokázané. Odvolací soud není oprávněn hodnotit důkazy, jinak, než to učinil soud prvního stupně za stavu, kdy by tyto důkazy nezopakoval, popřípadě neprovedl důkazy jiné. K tomu poznamenává, že toliko skutečnost, že výdajové pokladní doklady předložené žalobcem nesplňují podle názoru prvostupňového soudu náležitosti uvedené v § 11 zák. č. 566/1991 Sb. o účetnictví, by sama o sobě důvodem pro závěr o tom, že pojistné plnění [jméno FO] vyplaceno nebylo, nepostačovala, nicméně soud prvního stupně zohlednil i ostatní provedené důkazy, zejména pak výpověď [tituly před jménem] [jméno FO], kterou nepovažoval za věrohodnou. Odvolací soud takovéto hodnocení sdílí, nicméně za hlavní důvod neopodstatněnosti žalobního nároku považuje to, že mezi žalobcem a [tituly před jménem] [jméno FO] nebyla uzavřena platná pracovní smlouva, která by zakládala základní pracovněprávní vztah.

24. Nad rámec k tomu uvádí, že i v případě, že by byl prokázán opak, tedy řádný pracovní poměr [tituly před jménem] [jméno FO] s tím, že [tituly před jménem] [jméno FO] utrpěl pracovní úraz, tak by bylo možno uvažovat o výrazném přinejmenším částečném zproštění se odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem podle § 270 odst. 2 písm. a) zákoníku práce ve spojení s § 270 odst. 1 písm. a) zák. práce ve znění účinném od 1. 10. 2015, neboť jak vyplývá z hlášení pojistné události učiněného samotným žalobcem, k dopravní nehodě došlo tak, že řidič [tituly před jménem] [jméno FO] jedoucí v pravém jízdním pruhu se plně nevěnoval řízení, na krátký okamžik usnul a poté narazil přední částí vozidla do zadní části nákladní soupravy.

25. Právní posouzení věci tak, jak jej soud prvního stupně učinil, je správné, žalobcem uplatněné odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. naplněny nejsou. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně nákladového výroku, který je v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný uspěl i v tomto řízení a má tak právo na náhradu nákladů řízení sestávající z paušální náhrady jeho hotových výdajů: 2 úkony po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.