Rozhodnutí 62 CO 123/2022-110

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že pracovní poměr žalobce ze dne [datum] trvá (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne [datum] je neplatné (výrok II.) a rozhodl, že žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce [částka] k rukám právního zástupce žalované (výrok III).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení trvání pracovního poměru ze dne [datum] event. neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne [datum] s odůvodněním, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] označené jako„ smlouva o poskytování služeb“ na pozici vedoucí provozovny. Tvrdil, že se jednalo o zastřený pracovní poměr a jeho ukončení považuje za neplatné. Žalovaná naopak tvrdila, že mezi účastníky nebyla žádná pracovní smlouva uzavřena, nýbrž jejich vztah byl postaven na smlouvě o poskytování služeb. Dle žalované nebylo vůlí stran založit pracovněprávní vztah, ale jednalo se o vztah čistě podnikatelský, sjednaný mezi dvěma podnikatelskými subjekty, kdy faktický výkon činnosti žalobce nikdy nenaplňoval znaky závislé práce, neměl stanovenou pracovní dobu a svou činnost vykonával v časovém rozmezí dle svého uvážení, neměl stanoveno pracoviště a mezi účastníky nebylo dohodnuto místo výkonu činnosti.

3. Soud I. stupně po provedeném dokazování, které učinil z listinných důkazů, vzal za zjištěné, že žalovaná má v předmětu podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, klempířství a oprava karoserií a opravy silničních vozidel. Žalobce je fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona, a to od [datum], s předmětem činnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a opravy a údržba motorových vozidel, kromě motocyklů. Zároveň je žalobce jednatelem a jediným společníkem firmy AS21 s ., která má v předmětu podnikání klempířství a oprava karoserií, opravy ostatních dopravních prostředků a pracovních strojů, opravy silničních vozidel, pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor a výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Dne [datum] uzavřeli žalobce jako poskytovatel a žalovaná jako klient smlouvu o poskytování služeb, jejímž předmětem byl závazek poskytovatele poskytovat klientovi služby a závazek klienta poskytovateli za poskytnuté služby platit odměnu. Služby spočívaly v poskytování odborného poradenství a konzultací v oblastech dále upravených smlouvou, a to podle žádostí klienta. Tato smlouva byla ukončena dohodou ke dni [datum]. Dále byla mezi stranami uzavřena dne [datum] smlouva o poskytování služeb, jejímž předmětem byl závazek žalobce poskytovat klientovi služby a závazek klienta poskytovateli za poskytnuté služby platit odměnu. [město] výkonu činnosti je středisko [část obce] [právnická osoba] a.s. Osobní činnost poskytovatele spočívala ve vedení [právnická osoba] a zjištění všech procesů vedoucích k zajištění profitability ValenterAuto. Odměna byla sjednána jako fixní ve výši [částka]. Žalobce ve smlouvě uvedl své [anonymizováno] a místo podnikání.

4. Dne [datum] udělila žalovaná žalobci plnou moc k uzavírání, výpovědí či změny smluv a smluvních vztahů souvisejících s provozem, nákupem či prodejem motorových vozidel a motocyklů. Žalovaná na základě objednávky ze dne [datum] objednala u dodavatele AS21 s.r.o. služby poradenství spočívající v řízení autoservisu, technické podpoře při předání dealerství, správě mobilních telefonů a [anonymizováno] sítě s termínem dodání [anonymizováno] [rok]. Dodavatel AS21 s.r.o. vystavil žalované dne [datum] daňový doklad - fakturu [číslo] znějící na částku [částka] s datem splatnosti dne [datum] za služby poradenství, řízení autoservisu za období 11/ [rok]. Fakturu vystavil žalobce. Žalobce byl označován a podepisoval se jako vedoucí provozovny a měl e-mailovou adresu [email]. Žalobce jako dodavatel fakturoval žalované za poradenské služby autoservisu měsíčně částky [částka]. Dne [datum] žalovaná prostřednictvím e-mailu doručila žalobci výpověď ze smlouvy o poskytování služeb.

5. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil zejména podle § 2 odst. 1, § 34 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zák. práce“). Uzavřel, že žalobce, ať již jako podnikající fyzická osoba či jako jednatel a jediný společník [právnická osoba] s.r.o., žalované za poskytnuté služby pravidelně vystavoval daňové doklady, na základě kterých mu byla žalovanou proplácena odměna, což dle soudu I. stupně vylučuje vztah nadřízenosti a podřízenosti, který je zásadním znakem odlišujícím vztah pracovněprávní od občanskoprávního. Dále uvedl, že i smlouva ze dne [datum] nevykazuje znaky pracovní smlouvy dle § 34 zák. práce, když zejména absentuje den nástupu do práce. Ze smlouvy vyplývá, a v řízení nebyl ani prokázán opak, že vztah mezi účastníky nevykazoval znaky dle § 2 zák. práce. Žalobce vykonával služby pro žalovanou samostatně, nezávisle, na vlastní náklady a na vlastní odpovědnost a riziko. Vzhledem ke shora uvedenému se soud I. stupně již nezabýval platností výpovědi ze dne [datum] a žalobu v plném rozsahu zamítl. Odmítl důkazní návrhy žalobce na výslechy označených svědků a účastnický výslech žalovaného jako nadbytečné.

6. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka].

7. Proti rozsudku podal odvolání žalobce, které doplnil podáním ze dne [datum].

8. Žalobce v odvolání uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. d) a g) o. s. ř. Namítl, že nesouhlasí s tím, že soud I. stupně zamítl provedení důkazů výslechem svědků, neboť jimi mělo být prokazováno, že žalobce denně docházel do místa výkonu práce do provozovny žalované v [část obce] a že byl ostatními zaměstnanci vnímán jako zaměstnanec a práci vykonával jménem žalované. Soud I. stupně pochybil, když nezkoumal, jaký byl skutečný úmysl účastníků. Uvedl, že smlouva o poskytování služeb byla sjednána písemně a obsahovala veškeré náležitosti, jako druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce. Pokud soud I. stupně konstatoval, že chyběl den nástupu do práce, pak nezohlednil, že úmyslem žalované bylo zastření skutečnosti, že se jedná o pracovní poměr. Smlouva o poskytování služeb byla uzavřena [datum] a téhož dne nabyla i účinnosti a od tohoto dne žalobce také pravidelně docházel do práce. Den nástupu do práce byl v předmětné smlouvě nahrazen dnem účinnosti smlouvy, obdobně bylo postupováno i v případě žalobce, který byl označen s uvedením svého [anonymizováno], či bylo stranami sjednáno vyplácení odměny namísto mzdy. Tyto skutečnosti byly pouze prostředkem k zastření, že se jednalo o pracovní poměr. Žalobce uvedl, že v daném případě byly naplněny znaky závislé práce. Žalovaná byla vůči žalobci v nadřazeném postavení, byla mu oprávněna dávat pokyny a žalobce vykonával práci osobně, jménem žalované, za mzdu, na náklady a odpovědnost žalované, v pracovní době a na pracovišti. Skutečnost, že v předmětné smlouvě nebyla stanovena pracovní doba, nelze vykládat tak, že by tato pracovní doba nebyla vůbec ujednána. Pracovní doba byla mezi účastníky sjednána ústně, resp. konkludentně, přičemž dle pokynu žalované se tak mělo dít minimálně od 9: 00 hod do 15:00 hod. Nadto ujednání o pracovní době ani není náležitostí pracovní smlouvy. Soud I. stupně rovněž nijak neodůvodnil, jak dospěl k závěru, že žalobce vykonával práci na vlastní náklady, odpovědnost a riziko. Naopak žalobce docházel do kanceláře žalované a veškeré náklady na provoz, energie, kancelářské pomůcky nesla žalovaná. Dalším znakem závislé práce je soustavnost a dlouhodobost a rovněž fixní odměna. Pokud by šlo skutečně o poskytování služeb, byla by odměna vyúčtována v různé výši dle množství služeb, které byly v daném období poskytnuty. Na podporu této své argumentace odkázal na judikatorní závěry Nejvyššího soudu ČR (rozsudky z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

9. Závěrem žalobce žádal odvolací soud, aby napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

10. Žalovaná se k podanému odvolání žalobce vyjádřila podáním ze dne [datum] a uvedla, že rozhodnutí soudu I. stupně je věcně správné. Uvedla, že žalobce jí za poskytnuté služby pravidelně vystavoval daňové doklady. Faktury byly vystavovány žalobcem, případně jím ovládanou společností. Poukázala na skutečnost, že žalobce sám před soudem vypověděl, že byly fakturovány vícepráce nad rámec pracovního poměru, z čehož jednoznačně vyplývá podnikatelská podstata závazkového vztahu účastníků. Ve vztahu k tvrzené závislé práci poukázala na rozhodnutí Nevyššího soudu ČR, sp. zn. [anonymizována dvě slova] [číslo] ze dne [datum], z níž vyplývá, že základním definičním znakem závislé práce je skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu podřízenosti a nadřízenosti. Uvedené potvrzuje i skutečnost, že daň z příjmů z výkonu činnosti pro žalovanou si odváděl sám žalobce.

11. Závěrem žalovaná žádala odvolací soud, aby rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil jako věcně správné a uložil žalobci nahradit jí náklady odvolacího řízení.

12. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal, že nejsou dány podmínky pro konečné rozhodnutí ve věci.

13. Zásadní spornou otázku mezi účastníky, kterou se zabýval soud I. stupně, bylo posoudit, o jaký smluvní vztah mezi účastníky se v daném případě jedná. Zatímco žalobce tvrdil, že se jednalo o zastřený pracovní vztah, žalovaná tvrdila, že mezi účastníky byl vztah ryze obchodní, kdy na obou stranách vystupovali účastníci jako podnikatelé. Soud I. stupně dovodil, že se jedná o vztah občanskoprávní, neboť žalobce vystavoval žalované za svou činnost faktury, smlouva o poskytování služeb nevykazovala znaky pracovní smlouvy, neboť absentoval den nástupu do práce a dále soud I. stupně dovodil, že nebyl prokázán opak, že by vztah mezi účastníky vykazoval znaky závislé práce dle ust. § 2 zák. práce.

14. Odvolací soud konstatuje, že obdobný případ byl řešen Nejvyšším soudem ČR, sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], který uvedl, že soudy v tam posuzované věci vycházely z formálních znaků smlouvy (z označení smlouvy, označení účastníků smlouvy jako zhotovitele a zadavatele, ze zápisu žalobce v živnostenském rejstříku, v němž má zapsán předmět podnikání), aniž by zkoumaly skutečný obsah právního vztahu, na základě kterého žalobce začal pro žalovanou vyvíjet činnost. Soudy tedy při právním posouzení akcentovaly jevovou stránku věci, aniž by současně uvážily, zda žalobce a žalovaná opravdu chtěli vůči sobě zůstat ve vztahu podnikatelském nebo zda podstatou jejich práv a povinností měl být výkon závislé práce (pracovního závazku) žalobce pro žalovanou. Nejvyšší soud ČR tedy dovodil, že pro právní posouzení věci nebylo důležité, jaký "typ závazku" byl "zvolen" účastníky smlouvy, že žalobce byl ve smlouvě označen jako "podnikatel (identifikačním číslem) ", že žalobce měl vykonávanou činnost zapsánu v živnostenském rejstříku, že žalobce nabízel své služby "prostřednictvím internetové prezentace", že žalobce "účtoval" právnímu předchůdci žalovaného a žalované úplatu za vykonanou činnost "formou daňových dokladů" a že si sám platil " [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova]. Uvedené okolnosti totiž představují pouze jevovou stránku věci a byly (musely být) součástí předstíraného (simulovaného) právního jednání, jehož účelem bylo zastřít skutečnou povahu právního vztahu mezi žalobcem a žalovanou; je nepochybné, že bez uvedení takových (a jim podobných) údajů ve smlouvě nikdo dobře nemůže předstírat (simulovat), že se mezi účastníky smlouvy nemá jednat o pracovněprávní, ale o obchodní vztah.

15. V intencích shora uvedeného je zřejmé, že i zde soud I. stupně pochybil, pokud se zabýval pouze tzv. jevovou stránkou věci, tj. podobou smlouvy, označením účastníků, skutečností, že za danou činnost vystavoval žalobce pro žalovanou faktury. Rozhodující je však posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně projeveno. Pro právní posouzení věci tedy nebylo důležité, jaký typ závazku byl zvolen účastníky smlouvy o poskytování služeb ze dne [datum], že žalobce byl ve smlouvě označen jako podnikatel identifikačním číslem, že žalobce měl vykonávanou činnost zapsánu v živnostenském rejstříku, že žalobce vystavoval za svou činnost pro žalovanou faktury. Naopak mělo být zkoumáno, zda vztah žalobce a žalované je nastolen tak, že se jedná o vztah nadřízenosti žalované a podřízenosti žalobce, zda žalobce vykonával práce podle pokynů žalované a jejím jménem, jakož i to, zda se jednalo o opětující se činnost, kterou byl žalobce povinen vykonávat osobně a pouze pro žalovanou, po předem stanovenou dobu a za sjednanou úplatu, a dále se měl soud I. stupně zabývat dalšími okolnostmi, jako např. zda byla žalobci poskytována dovolená na zotavenou či poskytnuty jiné benefity. Jinými slovy, soud I. stupně se měl zabývat otázkou, zda nejsou naplněny znaky tzv. závislé práce. Obsah závislé práce vyplývá z ust. §§ 2 a 3 zák. práce, jde o vztah nadřízenosti a podřízenosti, osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, případně na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Přičemž ani jeden z těchto znaků u podnikatelské činnosti neexistuje, naopak u závislé práce musí být splněny všechny uvedené zákonné znaky. Soud I. stupně však uvedeným způsobem nepostupoval, rozhodné skutečnosti ani řádně nezjistil, a to i za situace, kdy žalobce v tomto směru navrhoval důkazy (výslechy svědků), a proto nemůže obstát ani jeho závěr o tom, že mezi účastníky není pracovněprávní vztah. S některými otázkami se i soud I. stupně nedostatečně vypořádal, když z rozsudku nelze seznat, jak dospěl k závěru, že žalobce vykonával činnost pro žalovanou na vlastní náklady, odpovědnost a riziko. Naproti tomu některé skutečnosti ani zohledněny nebyly, jako např., že žalobce byl v organizační struktuře žalované uveden jako vedoucí provozovny. Na soudu I. stupně tedy nyní bude, aby si ujasnil, zda žalobce již všechny rozhodné skutečnosti pro věc tvrdil či nikoliv a na tom bude záviset jeho poučení dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. popř. pouze dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., tedy aby tvrdil a důkazy prokázal, že činnost, kterou pro žalovanou vykonával, byla závislou prací ve smyslu výše uvedeného.

16. Dále odvolací soud uvádí, že nesprávný je i závěr soudu I. stupně, že nebylo prokázáno, že by vztah mezi účastníky vykazoval znaky dle ust. § 2 zák. práce. Učinit závěr o tom, že nebylo určité tvrzení prokázáno lze jen za situace, kdy je účastník řízení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. řádně poučen (vyjma případu, kdy se k jednání bez včasné a důvodné omluvy nedostaví) a i přes toto poučení buď nenavrhne žádné důkazy, nebo důkazy, které k prokázání skutkových tvrzení navrhne, nepostačují (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], dále ze dne 16. 3. 004, sp. zn. [spisová značka], publikované v časopisu Soudní judikatura, svazek 3, ročník [rok], strana 194, uveřejněno pod publ. [číslo] [rok]). Nejvyšší soud ČR navíc ve svém rozsudku velkého senátu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], dovodil, že poučení o důkazní povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz, nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto z důvodu neunesení důkazního břemene by účastník nemohl být ve věci úspěšný. Z uvedeného je patrné, že pokud soud I. stupně postavil svůj závěr na neunesení důkazního břemene žalobcem, že práce jím vykonávaná vykazovala znaky práce závislé, aniž by žalobce řádně poučil ve smyslu výše uvedeného, pak je jeho závěr chybný.

17. Pokud po řádném poučení, provedení důkazů a řádném zjištění skutkového stavu, dojde soud I. stupně k závěru, že se mezi účastníky jedná o pracovněprávní vztah, bude dále na prvostupňovém soudu, aby se zabýval otázkou, zda výpověď ze dne [datum] je neplatným, popř. nicotným právním jednáním, a to s ohledem na tvrzení obsažená v žalobě, že výpověď nebyla žalobci řádně doručena a neobsahuje žádný výpovědní důvod. Aniž by odvolací soud jakkoliv předjímal výsledek řízení, pouze upozorňuje, že rozvázání pracovního poměru, které je zdánlivé a nepředstavuje skutečné právní jednání (např. z důvodu, že nebylo žalobci doručeno) nemůže mít za následek skončení pracovního poměru, a tudíž nemůže být posuzováno jako platné či neplatné. Odvolací soud k tomu uvádí, že právní jednání, které nevzniklo, vůbec neexistuje, a je tedy neúčinné, nicotné a zdánlivé. Právní důsledky nemohou nastat. Takové jednání není neplatné, ale pro právo neexistuje, nemohou vznikat žádné právní důsledky a pracovní poměr tedy trvá. Pouze v případě, že by soud I. stupně došel k závěru, že výpověď doručena řádně byla, bylo by na něm, aby se zabýval otázkou její platnosti či neplatnosti.

18. Odvolací soud ze všech těchto důvodů napadený rozsudek podle § 219 a odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. V něm soud I. stupně žalobce řádně poučí podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. tak, jak je shora naznačeno a současně jej poučí o následcích neunesení břemene tvrzení, popř. důkazního břemene v podobě nepříznivého rozhodnutí ve věci. V návaznosti na reakci žalobce zváží další postup, přičemž důkazní řízení doplní podle návrhů účastníků. Teprve po řádně a úplně zjištěném skutkovém stavu soud I. stupně všechny důkazy znovu náležitě zhodnotí podle zásad uvedených v § 132 o. s. ř., přičemž bude dbát zásady hodnocení důkazů, nikoliv pouze jednotlivě, ale též ve všech vzájemných souvislostech s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Teprve správně a úplně zjištěný skutkový stav umožní též učinit správné právní závěry. V případě, že soud I. stupně dojde k závěru, že mezi účastníky byl sjednán pracovněprávní vztah, bude se zabývat rozvázáním pracovního poměru, tedy zda k němu došlo (bylo řádně doručeno) či se jednalo o zdánlivé a nicotné právní jednání. V novém rozhodnutí soud I. stupně znovu rozhodne též o nákladech řízení včetně řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).