pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 22 C 60/2021-46

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto rozhodl na podkladě žaloby (doručené soudu dne [datum]), kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení) jako náhrady škody (ušlé mzdy) za období od [datum] do [datum]. Tvrdila, že jí škoda byla způsobena tím, že jí bylo znemožněno vykonávat zaměstnání v důsledku nezákonné a neústavní sekundární legislativní činnosti žalované, kdy úředníci žalované vydali prováděcí vyhlášku č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem (dále jen„ vyhláška č. 537/2006 Sb.“) k zákonu č. 258/2000 Sb., ochraně veřejného zdraví (dále jen„ zákon č. 258/2000 Sb.), v rozporu s tímto zákonem, s Listinou základních práv a svobod (dále jen„ Listina“), s Ústavou České republiky (dále jen„ Ústava“) a s Úmluvou o lidských právech v biomedicíně [číslo] Sb. (dále jen,, Úmluva“), jak žalobkyně jednotlivá ustanovení v žalobě specifikovala. V důsledku zákazu obsaženém v § 50 zákona č. 258/2000 Sb. pak žalobkyně pro absenci očkování syna dle uvedené vyhlášky neuspěla s jeho přijetím do mateřské školky a tedy nemohla nastoupit do zaměstnání. Žalobkyně požadovala odškodnění s odkazem na § 2910 (věta první) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [účinnost] – (dále jen„ o. z.“) - dle kterého„ Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil.“), ve spojení s čl. 25 Úmluvy (dle něhož„ Smluvní strany zajistí odpovídající právní postih pro případy poručení ustanovení této Úmluvy“).

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Ke své obraně (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2064/2005 ve věci normativní činnosti vlády) uvedla, že normotvorná činnost Ministerstva zdravotnictví jako orgánu veřejné moci je výkonem veřejné moci nikoliv úředním postupem; jestliže normotvorná činnost ministerstva nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, nelze dovodit ani odpovědnost státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Při tvorbě vyhlášky č. 537/2006 Sb. se Ministerstvo zdravotnictví nedopustilo porušení zákonných předpisů a postupovalo na základě a v mezích zákona. Nejsou tak naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za žalobkyní tvrzenou škodu. Na daný případ nelze ani použít § 25 Úmluvy.

4. Soud I. stupně (po citaci příslušných ustanovení OdpŠk v bodu 3. napadeného rozsudku) nejprve uvedl, že otázkou souladu povinného očkování s lidskými právy se rovněž zabýval Evropský soud pro lidská práva ve věci [příjmení] a ostatní proti České republice, ve které shledal, že systém povinného očkování je ve světle Evropské úmluvy pro lidská práva možným prostředkem pro zajištění kolektivní imunity populace vůči infekčním nemocem za účelem naplnění legitimního zájmu, kterým je ochrana veřejného zdraví. Celkové nastavení povinného očkování v České republice prohlásil za přiměřené.

5. Dále se soud I. stupně zabýval existencí odpovědnostního titulu, přitom vyšel z tvrzení žalobkyně, že jí škodu způsobila prováděcí vyhláška č. 537/2006 Sb. k zákonu č. 258/2000 Sb., resp. nezákonný proces tvorby této vyhlášky. Konstatoval, že vydání prováděcí vyhlášky k zákonu je výkonem veřejné moci, a proto je třeba na nárok žalobkyně aplikovat OdpŠk. Podmínkou pro přiznání náhrady škody nebo nemajetkové újmy podle uvedeného zákona je existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Nesprávným úředním postupem se obecně rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Vyhláška Ministerstva zdravotnictví má povahu normativního právního aktu a není výsledkem rozhodovací činnosti v konkrétních věcech. Vydání prováděcí vyhlášky tedy není úředním postupem Ministerstva zdravotnictví, nýbrž je výsledkem jeho normotvorné činnosti, která nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup. Pokud činnost Ministerstva zdravotnictví při vydání poukazované vyhlášky č. 537/2006 Sb. nelze posoudit jako nesprávný úřední postup, nelze dovodit ani odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk. Odkázal při tom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, který se vztahoval na nařízení vlády, s tím, že je analogicky aplikovatelný na vyhlášky ministerstev. Z uvedených důvodů pro absenci nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí žalobu jako nedůvodnou zamítl.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále případně jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované náleží paušální náhrada za 1 úkon (podání vyjádření k žalobě) á [částka] podle vyhlášky č. 254/2015. Sb.

7. Žalobkyně napadla rozsudek včasným a přípustným (byť tzv. blanketním) odvoláním, v jehož doplnění namítla, že napadený rozsudek vychází z nesprávného právního posouzení věci. Soud I. stupně nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, na základě čehož věc nesprávně právně posoudil. Dále soud I. stupně nešetřil základních práv žalobkyně, čímž negativně ovlivnil výsledek řízení. Tímto svým postupem porušil základní„ právo žalobkyně na ochranu jejích základních práv" (čl. 4 Ústavy) a základní„ právo žalobkyně na spravedlivé soudní řízení" (čl. 36/1 Listiny). Žalobkyně (po rekapitulaci žalovaného nároku a jeho důvodů a s poukazem na argumentaci žalované) namítla, že„ odmítá“ posouzení nároku dle zákona o odpovědnosti za škodu a„ trvá“ na tom, aby věc byla posouzena analogicky podle § 2910 o. z. ve spojení s čl. 25 Úmluvy. Soud I. stupně vytkla, že přestože mezi oběma účastníky i soudem panuje shoda, že v případě škody způsobené vadnou normotvornou činnosti ministerstva nelze přisoudit náhradu dle OdpŠk, provedl právní posouzení dle tohoto zákona a žalobu poté zamítl. Neodůvodnil, proč (přes výhrady vznesené žalobkyní) použil k právnímu posouzení normu, o které předem věděl, že na zjištěný skutkový stav nedopadá. Byl povinen posoudit uplatněný nárok podle všech v úvahu připadajících právních předpisů. Zejména měl posoudit žalobní návrh v té podobě, jak byl podán, což neučinil; donutil tak žalobkyni ke změně žalobního petitu. Takový postup označila za porušení práva na spravedlivé soudní řízení (čl. 36/1 Listiny). Soud I. stupně rovněž věc nesprávně právně posoudil, když zvolil právní normu, která na spornou věc nedopadá. Z článku 25 Úmluvy podle názoru žalobkyně nepochybně plyne povinnost státu vydat prováděcí právní předpis, který by implementoval základní„ právo na právní postih při porušení Úmluvy do českého právního řádu. V důsledku omisivního jednání zákonodárce zde vznikla právní mezera, která zasahuje do základních práv žalobkyně, když absentuje právní předpis, který by řešil náhradu škody způsobené nezákonnou legislativní činností ministerstva (zde legislativní činností v rozporu s ustanovením Úmluvy). Povinností soudu tedy je, aby na základě čl. 4 Ústavy překlenul tuto vzniklou právní mezeru v zákoně ústavně konformním výkladem jiných právních norem, případně aby užil přímou aplikaci čl. 25 Úmluvy. Jednou z možností je, podle názoru žalobkyně, právě analogické užití obecného zákona (zde § 2910 o. z.) v případě, že speciální právní předpis (zde OdpŠk) neobsahuje úpravu řešící danou věc. Toto soudu I. stupně neučinil. Zcela ignoroval škodní odpovědnost státu zakotvenou v čl. 25 Úmluvy, která je založena na podstatně odlišných principech a východiscích, než jaká stanoví OdpŠk, a která zakládá zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu. Soud I. stupně dále neposoudil tvrzené 1) porušení zákona č. 258/2000 Sb. tím, že vyhláška č. 537/2006 Sb. byla vydána v rozporu s § 46 odst. 1 uvedeného zákona (když nařizuje očkování i proti nemocem bez rizika epidemiologického šíření; diskriminačně nařizuje očkování jen části osob bez imunity /dětem/ - nejedná se tedy o ochranu veřejného zdraví); 2) Listiny - čl. 4/1 (povinnosti lze ukládat jen v mezích zákona a při zachování základních práv), čl. 4 (omezení ZP platí stejně pro všechny případy), čl. 4 (omezení ZP nesmějí být zneužívána k jiným účelům), čl. 7 (právo na nedotknutelnost osoby lze omezit jen v případech stanovených zákonem); 3) Ústavy - čl. 2/3 (nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá), čl. 79/3 (úřady mohou vydávat předpisy v mezích zákona); 4) Úmluvy - čl. 5 (zdravotní zákrok pouze se svobodným souhlasem) a čl. 26 (omezení výkonu práv jen z důvodu ochrany veřejného zdraví). Nezabýval se otázkou, zda vyhláška, která vykazuje rozpor s Listinou, Ústavou, Úmluvou a zákonem (podle kterého je vydána), (ne) zakládá neústavní zásah do základních práv žalované. Podle ustálené judikatury ÚS sice nelze spatřovat jiný zásah do práv přímo v existenci právní úpravy, zde měl ale ÚS nepochybně na mysli právní předpis, který je v souladu s jinými zákony, vč. ústavních. Pokud tedy žalovaná argumentuje, že„ normotvorná činnost Ministerstva zdravotnictví je výkonem veřejné moci“ a proto nelze užít § 2910 o. z., pak lze namítnout, že výkonem veřejné moci není normotvorná činnost, která je v rozporu se zákonem a Ústavou a která vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu (zneužití pravomoci úřední osoby dle § [číslo] a vydírání dle § 175 trestního zákona č. 40/2009 Sb.). I v takovém případě lze, podle názoru žalobkyně, při rozhodování o odškodnění použít per analogiam příslušné ustanovení o. z., obdobně jako u jiných trestných činů. Soud I. stupně tedy pochybil, když neposoudil nezákonnost a protiústavnost některých žalobkyní označených částí vyhlášky č. 537/2006 Sb. a zákona č. 258/2000 Sb. a v důsledku toho nepředložil její návrhy na jejich zrušení Ústavnímu soudu. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdit. V zásadě zopakovala svoji argumentaci uvedenou před soudem I. stupně. Požadavek žalobkyně na posouzení věci nikoliv dle OdpŠk, nýbrž dle § 2910 o. z., označila za nerelevantní, neboť jak uvedl prvostupňový soud, tak sama žalobkyně, je normotvorná činnost výkonem veřejné moci, přičemž odpovědnost za její výkon, jako odpovědnost zvláštní, upravuje právě zákon OdpŠk. Soud I. stupně tuto právní normu aplikoval zcela správně. K argumentaci žalobkyně zpochybňující ústavní konformitu vyhlášky č. 537/2006 Sb., žalovaná uvedla, že v tomto ohledu lze poukázat, že soulad vyhlášky č. 537/2006 Sb. s ústavním pořádkem České republiky několikrát posuzoval též Ústavní soud ČR, který konstatoval její ústavní konformitu.

9. Odvolací soud, poté co přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

10. Žalobkyně v projednávané věci spojuje svoji újmu v podobě ušlé mzdy s přijetím podzákonného právního předpisu - prováděcí vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem k zákonu č. 258/2000 Sb., ochraně veřejného zdraví, když požadovala náhradu újmy ve výši [částka], která jí měla být způsobena tvrzenou protiprávností vyhlášky č. 537/2006 Sb., jako vyhlášky prováděcí k zákonu č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, zasahující do jejích osobnostních práv, když nemohla umístit své neočkované dítě do mateřské školy a nemohla nastoupit do svého původního zaměstnání. Soud I. stupně dospěl ke zcela správnému závěru, že vydání prováděcí vyhlášky k zákonu je výkonem veřejné moci, a proto je třeba na nárok žalobkyně aplikovat OdpŠk - žalovaná jako ústřední orgán státní správy v oblasti ochrany zdraví při vydání prováděcí vyhlášky vystupovala v pozici svrchovaného nositele veřejné moci, tedy při výkonu veřejnoprávních pravomocí. OdpŠk je třeba vnímat jako předpis umožňující odškodnit zásah do osobnostních práv poškozeného ve specifické situaci, tj. došlo-li ke vzniku újmy v důsledku výkonu státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4118/2015). Státním orgánem se má na mysli orgán moci výkonné nebo soudní; patří sem i orgán moci zákonodárné, nicméně zákonodárná činnost nepředstavuje úřední postup, ani rozhodnutí (srov. např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 1210/2009); v případě činnosti moci zákonodárné stát odpovídá toliko za situace, kdy nejde o vlastní zákonodárnou (normotvornou) pravomoc. Nárok žalobkyně tak nelze uplatnit ani podle žalobkyní odkazovaného § 2910 (věta první), ani jiných ustanovení o. z. Již jen z tohoto důvodu není tedy důvodná odvolací námitka nesprávného právního posouzení věci. Posoudil-li soud I. stupně nárok žalobkyně podle OdpŠk, zvolil právní normu, která na posuzovanou věc dopadá (jde o speciální právní předpis upravující odpovědnost státu), nicméně dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka (jedna z podmínek) odpovědnosti státu spočívající v existenci nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí. Posoudil-li soud I. stupně nárok žalobkyně podle OdpŠk, vyloučil tím (byť nikoliv výslovně) aplikaci o. z. Soud I. stupně s odpovídající argumentací (na níž lze zcela odkázat) dospěl ke správnému závěru, že se v případě vydání vyhlášky nejedná o nesprávný úřední postup, neboť se jedná o výsledek normotvorné činnosti, a proto nelze dovodit odpovědnost za státu za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž svoji argumentaci podpořil i příhodným odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, odkázal-li na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2064/2005 ze dne 26. 9. 2007, který se vztahoval na nařízení vlády, s tím, že je analogicky aplikovatelný na vyhlášky ministerstev. Soud I. stupně také zcela nepochybně neshledal důvodnou argumentaci žalobkyně o nezákonnosti a protiústavnosti vyhlášky č. 537/2006 Sb. (některých jejích částí), a tedy důvod pro předložení věci k jejich zrušení Ústavnímu soudu, což vyjádřil svým odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESPL) ve věci [příjmení] a ostatní proti České republice, vydané dne [datum], ve kterém ESLP shledal, že„ Systém povinného očkování je ve světle Evropské úmluvy pro lidská práva možným prostředkem pro zajištění kolektivní imunity populace vůči infekčním nemocem za účelem naplnění legitimního zájmu, kterým je ochrana veřejného zdraví“. Celkové nastavení povinného očkování v České republice prohlásil za přiměřené. Otázkou povinného očkování se zabýval již i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 449/06 (ve kterém je uvedeno, že: "povinné očkování je v obecné rovině plně ospravedlnitelné též ve vztahu k dalším základním právům stěžovatele. Ústavní soud k tomu připomíná stanovisko [příjmení] pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády České republiky pro lidská práva, podle něhož očkování je jedním z nejefektivnějších postupů zdravotní prevence vůbec, když se obecně považuje, spolu s využíváním antibiotik, za příčinu mimořádného poklesu nemocnosti a úmrtnosti na infekční onemocnění a za největší přínos a základ moderní medicíny. Nezbytnou součástí preventivního působení očkování je totiž jeho široké nasazení a dosažení vysokého stupně proočkovanosti, kterým je proočkovanost cca 90 %. Povinné očkování je tak ve vztahu k základnímu právu stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru přípustným omezením tohoto základního práva, neboť jde evidentně o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých (čl. 16 odst. 4 Listiny) ". Ústavní soud se zabýval již i zrušením § 46 zákona č. 258/2000 Sb., na jeho základě poukazovaná vyhláška byla vydána (viz. sp. zn. Pl ÚS 19/14) a souvisejícího § 50 zákona č. 258/2000 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 16/14), přičemž pro takový postup neshledal důvod. Z uvedených důvodů, má odvolací soud napadené rozhodnutí za zcela správné; neshledal důvody pro předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení žalobkyní poukazovaných ustanovení vyhlášky č. 537/2006 Sb. a zákon č. 258/2000 Sb., ve smyslu § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s čl. 95 odst. 2 Ústavy Odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správného akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř., kdy v odvolacím řízení úspěšné žalované byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu jednání) za dva úkony (vyjádření k odvolání a účast při jednání) po [částka] dle § 2 odst. 3 citované vyhlášky.