o zaplacení 92 813 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně připustil změnu žaloby spočívající v rozšíření žaloby o částku 37 125 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 9. 1. 2026 do zaplacení za období od 22. 10. 2019 do 13. 1. 2026 s tím, že výsledky dosavadního řízení mohou být podkladem i pro řízení o změněném návrhu (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 129 938 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení této částky s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále také jen „posuzované řízení“). Toto řízení bylo zahájeno 22. 10. 2019 a skončilo 30. 7. 2024, trvalo tedy 4 roky a 9 měsíců. Tuto dobu žalobce považoval za nepřiměřenou i s ohledem na to, že skutek, který byl předmětem posuzovaného řízení, nebyl shledán trestným činem.

3. Žalovaná s požadavkem žalobce nesouhlasila, potvrdila, že žalobce u ní nárok předběžně uplatnil, délku řízení považovala za přiměřenou, namítala, že řízení bylo zahájeno až 29. 7. 2021 usnesením o zahájení trestního stíhání, k žádným průtahům nedošlo.

4. Soud I. stupně vycházel z nesporných tvrzení účastníků a dále z obsahu spisu Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], který podrobně popsal v odst. 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dospěl k závěru, že řízení ve vztahu k žalobci trvá od 31. 10. 2019 a ke dni vyhlášení rozhodnutí (13. 1. 2026) dosud neskončilo, jeho délka k tomuto dni činila 6 let a 2 měsíce. Soud I. stupně uzavřel, že posuzované řízení vůči žalobci trvá od 31. 10. 2019, kdy došlo k záznamu o zahájení úkonů trestního řízeni. Vycházel přitom z toho, že den 22. 10. 2019, kdy se žalobce o podezření ze spáchání trestného činu dozvěděl, je sice relevantní, neboť tímto datem počíná i jeho nejistota ohledně jeho výsledku. Vycházel však rovněž z toho, že trestní řízení je ve smyslu § 12 odst. 11 trestního řádu zahájeno sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení. Námitka žalované by byla důvodná za situace, kdy by se žalobce o trestním řízení nedozvěděl v souvislosti se svým služebním poměrem u [orgán]. Pokud se však o něm dozvěděl, je třeba počátek trestního řízení vztáhnout již k tomuto okamžiku, tedy ke dni 31. 10. 2019. Soud I. stupně hodnotil složitost posuzovaného řízení po skutkové stránce jako složitější, bylo třeba vyslechnout řadu svědků, byl vypracován a posuzován znalecký posudek, vyšší skutkovou složitost dovodil již z většího počtu hlavních líčení. Po procesní stránce hodnotil řízení jako standardní, po právní stránce jako složitější s tím, že ve věci samé bylo rozhodnuto před třemi stupni soudní soustavy, ke zrušení rozhodnutí nedošlo z tzv. kvalifikovaných důvodů (nepřezkoumatelnost či vady řízení). Žalobce se na délce řízení svým chováním nepodílel, v postupu orgánů činných v trestním řízení k období nečinnosti nedošlo. Zabýval se rovněž významem posuzovaného řízení pro žalobce, vycházel z toho, že v případě trestního řízení se zvýšený význam presumuje, současně však mohou nastat okolnosti, které předpoklad zásadního finančního odškodnění vyvracejí, např. v případě pravomocného odsouzení za trestný čin. Poukázal v této souvislosti na judikaturu Nejvyššího soudu. S ohledem na tyto skutečnosti shledal délku posuzovaného řízení přiměřenou, existenci nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) tak neshledal a nárok žalobce v celém rozsahu zamítl.

5. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 3 úkony po 300 Kč.

6. Proti tomuto rozsudku (výrokům II. a III.) podal žalobce včasné odvolání, uplatnil odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Namítal, že trestní řízení trvá již 6 let a 3 měsíce, popsal průběh trestního řízení. Poukázal na to, že po celou dobu je vystaven životní nejistotě, je reálně vystaven hrozbě trestu odnětí svobody až na 3 roky, přitom je dlouholetým elitním [funkce] [orgán] Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že v daném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, poukázal na své právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě. Dle rozhodnutí ESLP je přitom doba 6 let trestního řízení považována za extrémně dlouhou. V daném případě se přitom nejedná o složitou kauzu, jde o případ pouze jednoho obviněného, jedná se tak o dobu zjevně nepřiměřenou. Vyjádřil se k jednotlivým kritériím, zdůraznil význam, jaký pro něj toto řízení má, s tím, že celý svůj pracovní život je [funkce] [orgán] i vysoce postaveným, služebně zařazeným u [funkce], je tak nepochybné, že toto řízení má pro něj zvýšený význam. Délku řízení přitom nelze přičítat jemu, nebyly zjištěny ani žádné mimořádné okolnosti na straně státu ve smyslu judikatury ESLP. Považoval tak za opodstatněný svůj nárok na odškodnění nepřiměřené délky posuzovaného řízení, konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a poskytnutí finanční kompenzace v požadované výši. Svůj případ považoval za výjimečný svým charakterem excesivního vykonstruovaného trestního řízení, poukázal na svou dlouhotrvající nejistotu s tím, že výsledek řízení v zásadě není rozhodný. I při standardním významu řízení by mělo dojít k finančnímu odškodnění. Žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná se k odvolání žalobce písemně vyjádřila, odvolání považovala za nedůvodné, ztotožnila se se závěrem soudu I. stupně o přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Poukázala na to, že žádné průtahy v řízení nebyly zjištěny, žalobce žádné průtahy ani netvrdil. Namítala, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vzít v úvahu všechny individuální okolnosti, odmítla argumentaci žalobce, že jakékoliv trestní řízení přesahující dobu 6 let je nepřiměřeně dlouhé. Poukázala rovněž na to, že řízení dosud nebylo pravomocně skončeno, nelze tak postavit najisto, zda bude žalobce obžaloby zproštěn. V případě pravomocného odsouzení by přitom bylo na místě aplikovat závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, na které poukázal i soud I. stupně. Již z tohoto důvodu není možné žalobě vyhovět. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů řízení ve výši 450 Kč za každý úkon ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025.

8. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích, učinili nesporným, že posuzované trestní řízení dosud neskončilo.

9. Odvolací soud ve smyslu ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal rozsudek v napadeném rozsahu včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a odvolání žalobce neshledal důvodným.

10. Soud I. stupně se správně se zabýval naplněním předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk a v souvislosti s tím jednotlivými kritérii rozhodnými pro posouzení přiměřenosti délky řízení, tj. celkovou délkou řízení, složitostí řízení, podílem poškozeného na délce řízení a postupem orgánů činných v trestním řízení z hlediska jeho dopadu na délku řízení a zejména významem tohoto řízení pro žalobce.

11. Odvolací soud shledal správným jeho závěr o celkové délce řízení, které dosud trvá, stejně tak posouzení složitosti řízení jako vyšší z hlediska skutkového a procesního s ohledem na počet stupňů soudní soustavy a standardní z hlediska právního. Stejně tak správně nebyl shledán významný podíl žalobce na délce řízení, žalobce se sice opakovaně nedostavoval k hlavnímu líčení ze zdravotních důvodů, opakovaně žádal o odročení hlavního líčení, to se však na celkové délce řízení podstatným způsobem neprojevilo. Rovněž správně nebylo shledáno na straně orgánů činných v trestním řízení žádné období nečinnosti či jiné procesní vady, které by měly vliv na délku řízení.

12. Soud I. stupně rovněž správně považoval pro posouzení přiměřenosti délky řízení za podstatné kritérium významu posuzovaného řízení pro žalobce. Odvolací soud však na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že toto kritérium nelze (zatím) řádně vyhodnotit v situaci, kdy řízení dosud neskončilo. Byť se obecně lze domáhat odškodnění za nepřiměřenou délku řízení i za řízení, které dosud probíhá, v případě trestního řízení tomu tak není. Žalovaná v této souvislosti důvodně poukazovala na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017), z níž vyplývá podstatný význam výsledku trestního řízení na posouzení kritéria významu tohoto řízení pro poškozeného. Nejvyšší soud zde uzavřel, že trestní řízení je řízením specifickým, v němž potencialita újmy z výsledku řízení nepoměrně přesahuje vznikající (reálně existující) újmu z trvajícího řízení. V rámci dodržení zásady presumpce neviny a vázanosti soudu rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (§ 135 odst. 1 o. s. ř.), soud v odškodňovacím řízení neposuzuje otázku viny poškozené osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012). Je přitom nepochybné, že průtažné trestní řízení působí s jinou intenzitou na poškozeného v případě, že je pachatelem úmyslného trestného činu, pro nějž byl v průtažném řízení odsouzen, a s jinou mírou intenzity na poškozeného, který pachatelem není. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uzavřel: „Součástí myšlenky fungujícího právního státu je předpoklad, že pachatel úmyslného trestného činu musí být minimálně srozuměn se skutečností, že proti němu bude vedeno trestní řízení, bude vynesen odsuzující rozsudek a bude mu uložen trest (jak opakovaně uvádí Ústavní soud, spravedlivé trestní stíhání zaviněných činů nebezpečných pro společnost je jedním z klíčových prvků právního státu a jednou z raison d’etre státu jako takového vůbec). Poškozený (pachatel) se vědomě stal „hybatelem děje“, a musel si tedy být vědom, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která se v jeho poměrech bude projevovat, a to bez ohledu na skutečnost, zda proti němu trestní stíhání bude vůbec vedeno. Oproti tomu poškozený, jenž se trestného činu nedopustil, v zásadě pociťuje nejistotu vyplývající z obavy z trestu právě po dobu trestního stíhání a z důvodu vedeného trestního stíhání, nikoliv vlastní činnosti. Rovněž je nutné vnímat rozdíl spočívající v možnosti pachatele trestné činnosti přičinit se k rychlejšímu vyřízení trestní věci, a to nikoliv pouze případným doznáním se ke spáchání trestného činu, ale též např. možností v některých případech akceptovat tzv. odklon v trestním řízení. Tím samozřejmě není popřena možnost důsledně využít práva na obhajobu. Obviněný, který trestný čin nespáchal, má naopak v zásadě právě jedinou možnost postupu v trestním řízení, a to svou důslednou obhajobu v rámci standardního trestního řízení, což zpravidla vyžaduje delší čas. Případné doznání či přistoupení k odklonu se u takto obviněného nepředpokládá, a nelze jej vnímat jinak než škodlivě. Řečeno jinak, obviněný pachatel úmyslného trestného činu na sebe nejistotu uvrhuje sám, a je-li zahájeno trestní řízení, přestává být tato nejistota v pouhé potencionální sféře (stává se hmatatelnější). Pachatel úmyslného trestného činu má rovněž možnost tuto nejistotu přetavit v jistotu, typicky se doznat, což má zpravidla rovněž odezvu ve snížení v úvahu připadajícího trestního postihu. Co se týká významu předmětu řízení, bylo by na věc možno nahlížet (vnější optikou) tak, že v porovnávaných příkladech jsou ve hře stejná práva a povinnosti, stejně důležitá pro život jednotlivce, neboť v obou situacích může řízení skončit jak rozhodnutím zcela zprošťujícím, tak i odsuzujícím. Význam řízení ovšem nepochybně rozdílný je, neboť obviněný pachatel úmyslného trestného činu v trestním řízení prakticky doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení, které pro něj bude znamenat „vyváznutí“ bez trestu, v opačném případě se mu dostane trestu, s nímž musel být eventuelně smířen. Obviněný, který se trestné činnosti nedopustil, v trestním řízení podstupuje nejistotu spočívající v možnosti, že dojde k tzv. justičnímu omylu, který jej vystaví neoprávněnému trestu a popř. i jiným negativním důsledkům (např. neoprávněnému společenskému zavržení).“

13. Nejvyšší soud rovněž dovodil, že v případě dosud neskončeného trestního řízení je možno očekávat nahrazení nemajetkové újmy jinak, tj. např. zmírněním uloženého trestu, přičemž tato forma odškodnění má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (srov. např. rozsudek ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012).

14. Nejvyšší soud tak uzavřel, že v případě dosud neskončeného trestního řízení nelze vyhodnotit kritérium významu řízení pro poškozeného, a tedy i přiměřenost délky posuzovaného řízení a s tím související rozsah újmy; nárok poškozeného je v takovém případě uplatněn (pro tentokrát) předčasně (srov. např. rozsudek ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012).

15. Z tohoto důvodu nelze (dosud) požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem vyhovět. Pokud trestní řízení dosud neskončilo, byl nárok uplatněn předčasně. Soud I. stupně tedy nepochybil, pokud žalobu v celém rozsahu zamítl, byť z poněkud jiných důvodů.

16. Odvolací soud tedy napadený rozsudek ve výroku o věci samé (II.) jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř.

17. Ohledně náhrady nákladů řízení žalovaná důvodně poukazovala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, v němž Nejvyšší soud dovodil, že není na místě odlišovat výši paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka od výše paušální náhrady hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), která byla s účinností od 1. 1. 2025 zvýšena z částky 300 Kč na 450 Kč. Odvolací soud tedy změnil napadený rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení dle § 221a o. s. ř. ohledně jejich výše, jinak jej v tomto výroku jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř. Žalovaná učinila před soudem I. stupně 3 úkony dle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., náleží jí tedy náhrada ve výši 3 x 450 Kč, celkem 1 350 Kč.

18. Odvolací soud současně při vypracování písemného vyhotovení rozsudku postupem dle § 164 o. s. ř. opravil zřejmou nesprávnost ve výroku I. svého rozsudku spočívající v nesprávném označení výroků rozsudku soudu I. stupně. Rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen ve výroku o věci samé (II.), namísto nesprávně uvedeného výroku (I.) a změněn v nákladovém výroku (III.) namísto nesprávně uvedeného výroku (II.).

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení i za řízení odvolací, a to za 2 úkony (vyjádření k odvolání a účast u jednání) nezastoupeného účastníka po 450 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 13 odst. 4 AT.