pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 38 C 7/2019-130

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a povinnost zaplatit jí na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta (výrok III).

2. Žalobkyně se předmětné částky domáhala z titulu náhrady škody, kterou jí žalovaný způsobil tím, že jí počínaje dnem [datum] znemožnil přístup do budovy hotelu [ulice] růže v [obec], který měla žalobkyně pronajatý smlouvou ze dne [datum]. Škoda představovala částku, kterou žalobkyně v období od [datum] do [datum] zaplatila dodavateli [právnická osoba] za dodanou elektřinu a plyn na základě s ní uzavřených smluv, kterou ale nemohla sama spotřebovat, neboť žalovaný způsobil, že hotel v tomto období nemohla užívat.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která popsal zejména v odst. 10 až 14 napadeného rozsudku, na něž odvolací soud v podrobnostech odkazuje. Ve stručnosti lze tato zjištění shrnout tak, že žalobkyně provozovala ke dni [datum] hotel [ulice] růže v [obec] na základě nájemní smlouvy ze dne [datum]. Pro účely provozu tohoto hotelu odebírala elektřinu a plyn od společnosti [právnická osoba], s níž měla uzavřeny příslušné smlouvy. Žalovaný, jenž byl původně výlučným vlastníkem hotelu, daroval později jeho polovinu své tehdejší životní partnerce [jméno] [příjmení], která byla jedinou společnicí a jednatelkou žalobkyně. Vrácení tohoto daru se žalovaný neúspěšně domáhal v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 46/2013. V rámci tohoto řízení nicméně dosáhl dočasného dílčího úspěchu, když Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 7 Co 746/2014-506, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že určil, že žalovaný je výlučným vlastníkem nemovitosti (hotelu [ulice] růže). Žalovaný se tak až do dne [datum] (kdy byl rozsudek krajského soudu Nejvyšším soudem zrušen) mohl považovat za výlučného vlastníka hotelu. Dopisem ze dne [datum] žalovaný žalobkyni vypověděl nájemní smlouvu ze dne [datum] a vyzval ji k předání hotelu do [datum]. Již dne [datum] ale zamezil žalobkyni v přístupu do hotelu, za což byl následně trestně stíhán a byl uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku. Žalobkyně se jeho postupu bránila tím, že hned následujícího dne poté, co jí žalovaný znemožnil užívání hotelu, podala u Okresního soudu v Písku žalobu na ochranu rušené držby (projednávanou pod sp. zn. 6 C 33/2015) a dne [datum rozhodnutí] podala na žalovaného rovněž trestní oznámení. Žalovaný přenechal dne [datum] hotel do užívání společnosti [právnická osoba], jejímž byl jediným společníkem a jednatelem. I po datu [datum] byly do hotelu dodávány elektřina a plyn, a to na základě smluv, které uzavřela žalobkyně. Pohledávky dodavatele energií z těchto odběrů byly předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 45/2016, v němž byla žalobkyně zavázána k jejich úhradě vůči dodavateli.

4. Na zjištěný skutkový stav věci soud I. stupně aplikoval zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a po citaci § [číslo], § [číslo], § [číslo] až [číslo] a dále § 619, § 629 odst. 1, § 636 odst. 2 a § 648 o. z. dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaného za škodu, kterou proti němu žalobkyně v tomto řízení uplatňuje, je dána. Bylo prokázáno, že v odběrných místech hotelu byly odebírány energie (elektřina a plyn) i v období, kdy je nemohla spotřebovávat žalobkyně, neboť neměla do hotelu přístup, a to v důsledku jednání žalovaného, pro které byl následně pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin. Takto dodané energie mohli spotřebovat pouze žalovaný sám anebo osoba, které to umožnil a která si v takovém případě musela být vědoma toho, že k odběru energií nemá řádně uzavřenou smlouvu s dodavatelem. Takovéto jednání tedy zjevně směřovalo (úmysl přímý) ke způsobení škody jinému ve formě dluhu za dodávku energií (§ 2952 věta druhá o. z.). Daný škodlivý následek také skutečně nastal, a to v majetkové sféře žalobkyně. Byť nebylo postaveno najisto, že to byl právě žalovaný, kdo v předmětném období energie spotřeboval, resp. v jakém rozsahu je spotřeboval on sám a v jakém tak případně činil třetí subjekt (zde společnost [právnická osoba]), je podstatné, že žalovaný věděl, že užívání hotelu ze strany žalobkyně nebylo řádně ukončeno (a to v důsledku jeho protiprávního jednání), a že žalobkyně se s tímto stavem nehodlá smířit a činí kroky na obnovu svého působení v hotelu (prostřednictvím žaloby na ochranu rušené držby či trestního oznámení). Žalovaný zjevně věděl i to, že odběrná místa v hotelu jsou i nadále vedena na žalobkyni, která je vázána smluvním vztahem s dodavatelem energií. Žalovaný tudíž umožňoval užívání hotelu společností [právnická osoba] s vědomím, že energie jsou odebírány na účet žalobkyně, a neučinil žádné efektivní kroky, aby škodě v její majetkové sféře zabránil. Sám se tak na vzniku předmětné škody v plném rozsahu podílel, přičemž zavinění na jeho straně lze shledat ve formě přinejmenším úmyslu nepřímého. Jsou proto splněny všechny podmínky minimálně solidární odpovědnosti žalovaného (§ 2915 o. z.) za takto vzniklou škodu. Případné vypořádání mezi žalovaným a společností [právnická osoba] dle § [číslo] nebo § 2917 o. z. je toliko věcí jejich vzájemných vztahů a nemůže mít přímý dopad na práva a povinnosti účastníků tohoto řízení.

5. Namítal-li žalovaný, že žalobkyně měla vůči hrozící újmě zakročit (§ 2903 o. z.), soud I. stupně mu nepřisvědčil, a navíc poukázal na to, že žalobkyně využila prostředků (žaloby na ochranu rušené držby, trestního oznámení), které se jevily jako přiměřené okolnostem a z nichž je navíc patrné, že se snažila o to, aby svou činnost v hotelu co nejrychleji obnovila. Tím je vysvětleno i to, proč primárně neukončila smluvní vztah se svým dodavatelem [právnická osoba]

6. Pokud jde o výši škody, soud I. stupně na základě argumentů podrobně rozvedených v odst. 24 a 25 napadeného rozsudku, dospěl k závěru, že žalobkyně by z faktur [číslo] (elektřina) a [číslo] (plyn), jejichž fakturační období spadá do předmětného období jen částečně, měla nárok na částku [částka] včetně DPH, což je více, než z nich požaduje (66 858,24 + 8 561,00), a není tak důvod jejímu žalobnímu požadavku nevyhovět.

7. Konečně soud I. stupně uvedl, že neshledal jako důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným. Objektivní promlčecí lhůta v délce 15 let (§ 636 odst. 2 o. z.) zjevně uplynout nemohla, neboť k rozhodným skutečnostem došlo v roce 2015, a neuplynula dosud ani subjektivní tříletá promlčecí doba (§ 629 odst. 1 o. z.). Ta začala běžet, jakmile se žalobkyně dozvěděla, že žalovaný, příp. společnost [právnická osoba] spotřebovávali energie na její účet, jakož i konkrétní částku, kterou za to bude třeba zaplatit. Teprve tehdy totiž měla k dispozici všechny informace, aby nárok na náhradu škody mohla uplatnit ve smyslu § 619 o. z. Žalobkyně tento nárok uplatnila nejprve v adhézním řízení (dne [datum]), čímž došlo ke stavění promlčecí lhůty dle § 648 o. z. Poprvé jí byly energie týkající se rozhodného období vyúčtovány v únoru 2015 a žalobkyně se s tímto vyúčtováním z podstaty věci nemohla seznámit před koncem tohoto měsíce. Promlčecí doba tak nemohla začít běžet pře dnem [datum]. Do doby jejího stavěni (do [datum]) z ní neuplynulo více než 1 rok, 1 měsíc a 6 dnů. Důvod pro stavění promlčecí doby odpadl až právní mocí rozhodnutí, jímž byla žalobkyně se svým nárokem odkázána na občanskoprávní řízení, tj. dne [datum]. Do podání žaloby dne [datum] uplynulo méně než 1 rok a 2 měsíce, neboli tříletá subjektivní promlčecí doba do zahájení řízení ještě neprošla.

8. Jako důvodná však byla shledána obrana žalovaného, dle níž škodu nemohou představovat úroky z prodlení, které žalobkyně musela uhradit dodavateli z důvodu prodlení s úhradou ceny dodaných energií. Na tomto místě soud I. stupně odkázal na § 2903 odst. 1 o. z. s tím, že žalobkyně si musela být vědoma toho, že její smlouvy s [právnická osoba] stále trvají, a měla činit adekvátní opatření, aby jí v souladu s těmito smlouvami byly doručovány vystavené faktury. Na tom nic nemění ani její tehdejší nesprávný právní názor, na jehož základě se domnívala, že dodávky energií nebude muset platit. Jelikož předmětem řízení (po částečném zpětvzetí žaloby ze dne [datum], o němž bylo rozhodnuto usnesením z téhož dne; č. l. 111 spisu) zůstaly toliko úroky z prodlení v kapitalizované výši [částka], byla ohledně této částky žaloba zamítnuta. Ve zbývajícím rozsahu jí bylo vyhověno.

9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a procesně úspěšné žalobkyni byla přiznána jejich náhrada v rozsahu 99,6 %, tvořená náklady, které žalobkyně vynaložila na své právní zastoupení v tomto sporu a jejichž výše byla určena dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu.

10. Proti tomuto rozsudku, a to jeho výrokům II a III, podal žalovaný včasné a přípustné odvolání. Namítal, že nájemní smlouvu, na základě které žalobkyně hotel užívala, dne [datum] - tedy v době, kdy neměl důvod pochybovat o tom, že je výlučným vlastníkem hotelu - vypověděl, přičemž důvodem výpovědi bylo porušování smluvních povinností při údržbě a opravách hotelu. Žalobkyně se proto nemohla domnívat, že její nájem nadále trvá. Soud I. stupně přehlédl, že podle smlouvy uzavřené mezi žalovaným a novým nájemcem [právnická osoba] ze dne [datum] na sebe tento nájemce převzal povinnost k úhradě všech médií, včetně elektřiny a plynu, přímo jejich dodavatelům, a rovněž povinnost uzavřít s nimi nové smlouvy. Je zřejmé, že to byla právě společnost [právnická osoba], která vznik předmětné škody způsobila, když nedodržela svůj závazek z nájemní smlouvy, a nikoliv žalovaný. Ten proto není v tomto sporu pasivně věcně legitimován. Dále namítal, že žalobkyně se na vzniku škody spolupodílela, neboť aktivně nečinila nezbytné kroky k tomu, aby jejímu vzniku předešla, především se až do [datum] nesnažila svůj smluvní vztah s [právnická osoba] ukončit. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku II změnil tak, že žalobu i ve zbývajícím rozsahu zamítne, a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.

11. Žalobkyně se s rozsudkem soudu I. stupně ztotožnila a navrhla jeho potvrzení. Soud I. stupně dle jejího názoru správně uzavřel, že žalovaný odpovídá za škodu, kterou jí způsobil svým protiprávním jednáním, kdy následně nerespektoval ani rozhodnutí soudů ve věci zákazu rušení držby, přestože mu byly exekutorem opakovaně ukládány pokuty až do výše [částka].

Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Důvodnou neshledal ani žádost žalovaného o odročení jednání dne [datum] z důvodu jeho nemoci, a to především vzhledem k tomu, že žalovaný je řádně zastoupen advokátem s plnou mocí pro celé řízení, který je nejen oprávněn, ale i povinen hájit jeho zájmy a jeho práva jako účastníka řízení, a je oprávněn ke všem úkonům, které by jinak mohl činit žalovaný sám. Za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že osobní účasti žalovaného není třeba, neboť je zastoupen, přičemž jeho zástupce se k jednání nedostavil, aniž by sdělil jakýkoliv důvod, který by mu v tom bránil (z podání ze dne [datum] žádný takový důvod na straně žalobcova advokáta nevyplývá), odvolací soud za použití § 101 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. jednal v žalobcově nepřítomnosti.

12. Odvolací soud postupem dle § 213 odst. 2 a 4 o. s. ř. zopakoval, resp. doplnil dokazování, které provedl soud I. stupně, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 45/2016-212, zjistil, že žalobkyně požádala [právnická osoba] Prodej o ukončení smluvního vztahu a dodávek energií do odběrného místa v hotelu [ulice] růže v [obec] dne [datum], přičemž odběr elektřiny byl ukončen k datu [datum] a odběr plynu k datu [datum]. Z usnesení Okresního soudu v Písku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 6 C 33/2015-106, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 Co 1069/2015-209, bylo zjištěno, že žalovanému byla uložena povinnost zdržet se rušení držby práv žalobkyně k hotelu [ulice] Růže v [obec], a to zdržet se svévolného vstupu do hotelu nad rámec práv vymezených v nájemní smlouvě ze dne [datum], okupovat jej a bránit podnikatelské činnosti žalobkyně prováděné v souladu s touto smlouvou, vykazovat její zaměstnance, zakazovat jim vstup do hotelu a znemožňovat jim výkon jejich pracovních povinností, vykazovat hotelové hosty a omezovat jejich pohyb, vpouštět třetí osoby, které nejsou klienty hotelu a nemají svolení žalobkyně ke vstupu do něj, vyměňovat zámky na hotelu za účelem znemožnění vstupu žalobkyně a šířit nepravdivé a poplašné zprávy o technickém stavu hotelu, ovlivňovat jeho hosty a jinak mařit výkon podnikatelské činnosti žalobkyně. Tomuto rozhodnutí předcházelo obsahově obdobné usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 6 C 3/2015-48, jímž bylo vyhověno návrhu žalobkyně na nařízení předběžného opatření. Rovněž z usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Co 441/2017-62, vydaného v exekuční věci o vymožení nepeněžitého plnění, se podává, že povinnost zdržet se rušení držby práv žalobkyně byla žalovanému uložena dvěma exekučními tituly, a to poprvé usnesením o předběžném opatření ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 6 C 33/2015-48, a následně konečným usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 6 C 33/2015-106, přičemž první z exekučních titulů se stal vykonatelným již dne [datum] (tedy ještě předtím, než žalovaný nájemní smlouvou ze dne [datum] pronajal hotel společnosti [právnická osoba]).

13. Po takto provedeném dokazování, jímž odvolací soud jinak správně zjištěný skutkový stav věci doplnil a upřesnil, na něj (stejně jako soud I. stupně) aplikoval příslušná ustanovení o povinnosti nahradit škodu (§ 2909 a násl. o. z.). Ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že v daném případě mezi účastníky nejde o vztah z bezdůvodného obohacení, neboť tím, že žalobkyně zaplatila energie, které ve skutečnosti spotřeboval žalovaný (případně třetí osoba, které to umožnil), plnila své vlastní závazky ze smluv (tedy neplnila za jiného, co by měl po právu plnit sám), a nejednalo se ani o žádný jiný z důvodů dle § 2991 o. z. Přestože tedy bezprostřední příčinou toho, proč žalobkyně vynaložila v období od [datum] do 11. 5., resp. [datum] prostředky na úhradu dodávek elektřiny a plynu do objektu hotelu [ulice] Růže, byl její závazek ze smluv uzavřených s dodavatelem [právnická osoba], není tím ještě vyloučeno, že jí vznikla škoda. K té totiž mohlo dojít (a také došlo) tím, že náklady na energie vynaložila zbytečně, tj. za jiným než zamýšleným účelem, tedy jinak než ve spojení s využitím prostor (hotelu), do nichž byly energie dodávány, k vlastní podnikatelské činnosti. Bylo prokázáno, že to bylo právě zaviněné (úmyslné) protiprávní jednání žalovaného, ať již v občanskoprávní rovině klasifikované jako rušení držby žalobkyně (§ 1003 a násl. o. z.) či v rovině trestněprávní jako přečin dle § 208 trestního zákoníku, které vedlo k tomu, že žalobkyně nemohla ve výše uvedeném období hotel užívat a dodávané energie sama spotřebovávat. V takovém případě náklady vynaložené v tomto období na dodávku energií do objektu představují škodu na její straně, za kterou odpovídá škůdce (žalovaný) ve smyslu § 2910 o. z. Není přitom významné, kdo (zda žalovaný anebo třetí osoba, zde společnost [právnická osoba]) energie skutečně spotřebovával, nebo jak měl žalovaný ošetřeny své vztahy se třetím subjektem, jemuž užívání objektu umožnil. Stále je to žalovaný, jehož protiprávní jednání zůstává příčinou škody, která žalobkyni vznikla.

14. Žalobkyni nelze vytýkat ani porušení zakročovací povinnosti (§ 2903 o. z.) či spoluzavinění na vzniku škody (§ 2918 o. z.) za situace, kdy bylo zjištěno, že bezprostředně po zásahu ze strany žalovaného využila právní prostředky, které jí právní řád skýtal k obnovení původního pokojného stavu, a domáhala se žalobou (a předběžným opatřením) ochrany držby svých práv k hotelu, a v tomto řízení byla i úspěšná. Je zřejmé, že žalobkyně činila kroky směřující k tomu, aby v provozování hotelu, pro které měla uzavřeny příslušné smlouvy na dodávky energií, mohla co nejdříve pokračovat, a již dne [datum] disponovala vykonatelným usnesením soudu o nařízení předběžného opatření na ochranu své držby, jehož výkonu se posléze domáhala i v exekučním řízení. Nebylo lze po ní spravedlivě žádat, aby rovnou předpokládala, že žalovaný nebude rozhodnutí soudu respektovat, a s ohledem na to smlouvy o dodávkách energií okamžitě ukončila.

15. Pokud jde o určení výše (rozsahu) náhrady škody (§ 2952 o. z.), odkazuje odvolací soud na řádně odůvodněné závěry soudu I. stupně (viz zejména odst. 23 až 25 napadeného rozsudku), stejně tak pokud jde o správně vyřešenou otázku nedůvodnosti vznesené námitky promlčení (viz odst. 26 napadeného rozsudku).

16. Z důvodů výše uvedených odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (ad II) podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

17. Změny doznal toliko výrok o náhradě nákladů řízení (ad III). Účelně vynaložené náklady žalobkyně představuje odměna za sedm úkonů právní služby po [částka] (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, vyjádření ze dne [datum], účast u jednání ve dnech [datum], [datum] a [datum]; § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) a jeden úkon po [částka] (podání s vyčíslením nákladů řízení; §7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 2 písm. b/, odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), dále osm režijních paušálů po [částka] (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem [částka]. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v řízení neuspěla jen s velmi nepatrnou částí svého nároku, odvolací soud jí v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznal plnou náhradu těchto nákladů, a v tomto ohledu tedy rozsudek soudu I. stupně ve výroku III podle § 221a o. s. ř. změnil. Lhůta a místo k plnění vycházejí z § 148 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalobkyni byla přiznána jejich náhrada sestávající z odměny advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]) po [částka] (§ 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ vyhl. č. 177/1996 Sb.), dvou režijních paušálů po [částka] (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem [částka] Lhůta a místo k plnění se opět opírají o § 148 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.