o zaplacení částky 419 577 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 315 956,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 30. 4. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; co do částky 103 620,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 30. 4. 2022 do zaplacení žalobu zamítl (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 částku 7 709,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 částku 23 128,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 419 577 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o bezdůvodné obohacení, které žalovaný získal na její úkor tím, že zpracoval dubovou kulatinu, jejímž vlastníkem byla žalobkyně. Tvrdila, že toto dřevo pro ni zakoupil dne 21. 6. 2019 pan [jméno FO] a uskladnil je na pile ve [místo]. Žalovaný si toto dřevo [jméno FO], existenci takové pohledávky však neprokázal.

3. Žalovaný s tímto požadavkem nesouhlasil. Nesporoval, že pan [jméno FO] dřevo na pilu přivezl, žalovaný toto dřevo od pana [jméno FO] nabyl v dobré víře, že je jeho vlastníkem. Ze strany pana [jméno FO] šlo o uhrazení peněžité pohledávky jiným plněním.

4. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že žalobkyně nabyla k dubové kulatině vlastnické právo na základě ústně uzavřené kupní smlouvy ze dne 21. 6. 2019 s panem [jméno FO] na nákup dubové kulatiny v objemu 73,61 m3 za kupní cenu 507 688,00 Kč, cena bez DPH činila 419 577 Kč. Dne 24. 6. 2019 byla na účet [jméno FO] připsána částka 419 577 Kč, kterou zaplatila žalobkyně dne 21. 6. 2019 ze svého účtu [č. účtu], VS [var. symbol]. Dne 24. 6. 2019 byla z účtu žalobkyně odepsána částka 88 111,14 Kč ve prospěch účtu č. [č. účtu] s poznámkou DPH fa [číslo]. Jednalo se o DPH, kterou žalobkyně zaplatila přímo na účet finančního úřadu. Žalobkyně tak řádně nabyla vlastnické právo k dubové kulatině a převod vlastnického práva byl dokonán. Mezi žalobkyní a [jméno FO] byla uzavřena kupní smlouva s právními účinky pro žalobkyni jako kupující. Kupní smlouva mezi žalobkyní a [jméno FO] byla uzavřena s podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti.

5. Dále soud I. stupně vycházel z toho, že mezi účastníky bylo nesporné, že předmětná dubová kulatina byla dne 21. 6. 2019 složena v areálu pily ve [místo], že žalovaný je statutárním orgánem společnosti [společnost], která dubovou kulatinu zpracovala, čímž tato věc v právním smyslu přestala existovat.

6. Tvrzení žalovaného, že nabyl vlastnického právo od pana [jméno FO], soud I. stupně nepřisvědčil. Poukázal na to, že pokud žalovaný tvrdil, že se ze strany pana [jméno FO] jednalo o uhrazení pohledávky ve výši 300 000 Kč jiným plněním než v penězích, pak v řízení nebyla prokázána ani existence této pohledávky, ani nabytí vlastnického práva k dubové kulatině. Svědeckým výpovědím svědků [FO2], [jméno FO3] a [jméno FO4], kteří tvrdili, že žalovaný, [FO2] a [jméno FO3] dali každý po 100 000 Kč, aby žalovaný mohl panu [jméno FO] tuto částku půjčit, neuvěřil. Poukázal na to, že nebylo prokázáno, kdy a jakým způsobem, proti jakým dokladům výše uvedené osoby složily každá z nich částku 100 000 Kč, zda se jednalo ze strany pana [jméno FO3] a pana [FO2] o zápůjčku celkem 200 000 Kč žalovanému, když směnka na 300 000 Kč zněla na žalovaného, přičemž její hodnotu svědci znali pouze na základě informace od žalovaného. Nebylo ani prokázáno, jak byla vypořádána zápůjčka mezi žalovaným a svědky [FO2] a [jméno FO3]. Svědek [jméno FO3] uvedl, že žádný doklad neměl, protože si s žalovaným důvěřují. I když takový postup zákon nevylučuje, jevil se soudu I. stupně jako nevěrohodný s ohledem na to, že se jednalo o částku 100 000 Kč, která není částkou bagatelní. Žalovaný rovněž neprokázal, že by se s panem [jméno FO] dohodl na uhrazení zápůjčky ve výši 300 000 Kč předmětnou dubovou kulatinou. Svědek [FO2] uvedl, že takovou informaci měl pouze od žalovaného. Svědek [jméno FO3] a [jméno FO4] měli tuto informaci, aniž by uvedli od koho, ohledně údajného dluhu pana [jméno FO] vypovídali pouze obecně, nebyli schopni sdělit konkrétní informace, vycházeli z informací od někoho jiného, nikoli z toho, co by vnímali vlastními smysly. V řízení nebylo ani prokázáno, že by směnka, která měla být dle výpovědí žalovaného a svědků [FO2], [jméno FO3] a [jméno FO4] žalovaným roztrhána, byla směnkou zajišťující právě údajnou zápůjčku žalovaného panu [jméno FO] ve výši 300 000 Kč (smlouva o zápůjčce mezi žalovaným a panem [jméno FO] nebyla žalovaným soudu předložena). Soud I. stupně poukázal rovněž na výpověď svědka[Anonymizováno][jméno FO5], který dovezl dřevo na pilu ve [místo], dle níž se pan [jméno FO] od dřeva nevzdálil, nemohlo tak dojít k situaci tvrzené žalovaným, že společně jednali v kanceláři o úhradě údajného dluhu. Tato výpověď vyvrací i tvrzení žalovaného, že od něj chtěl pan [jméno FO] peníze na dopravu dřeva, když doprava byla hrazena vzájemným zápočtem mezi svědkem [jméno FO5] a [jméno FO]. Soud I. stupně tak nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že nabyl toto dřevo od [jméno FO] do svého vlastnictví. Poukázal přitom na to, že pan [jméno FO] nebyl vlastníkem tohoto dřeva a pro nabytí vlastnického práva od nevlastníka je ve smyslu § 1109 o. z. dobrá víra nabyvatele v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést. V této souvislosti poukázal na to, že sám žalovaný v průběhu řízení tvrdil, že je pan [jméno FO] nespolehlivý, zatajoval mu informace a dlužil mu z různých důvodů, měl údajně podvést nějaké osoby. Pokud mu svědek [jméno FO] měl nabízet dubovou kulatinu, pak žalovaný nedostál prevenční povinnosti, pokud u takto nespolehlivé osoby nepožadoval žádné informace o původu dřeva. Soud I. stupně poukázal na to, že dobrou víru nabyvatele je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem, v konkrétním případě nebylo dle jeho názoru možno se spokojit s pouhým tvrzením pana [jméno FO], že je vlastníkem tohoto dřeva. Toto tvrzení nebylo žádným způsobem ověřeno, žalovaný po panu [jméno FO] žádné doklady ke dřevu nepožadoval. Za těchto okolností dospěl soud I. stupně k závěru, že dobrá víra žalovaného nebyla prokázána, k převodu vlastnictví tak dojít nemohlo.

7. Pokud žalovaný namítal, že pokud by pan [jméno FO] hodlal dřevo na pile pouze uskladnit, nebylo provedeno jeho ošetření, byla tato námitka vyvrácena svědkem [FO6], majitelem firmy [společnost 2], kterou učinil v trestním řízení, že dřevo bylo ošetřeno již při prodeji panu [jméno FO].

8. Soud I. stupně tak uzavřel, že v řízení bylo prokázáno vlastnické právo žalobkyně k danému dřevu, naopak vlastnické právo žalovaného prokázáno nebylo, žalovaný se tak dalším prodejem a zpracováním tohoto dřeva bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a je povinen žalobkyni vydat jeho finanční ekvivalent. Při určení výše bezdůvodného obohacení soud I. stupně vycházel ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], který řádně vysvětlil, proč by měla být rozhodná hodnota váženého průměru, nikoliv aritmetického průměru, neboť lépe zohledňuje procentuální zastoupení jednotlivých jakostních tříd dubové kulatiny. Žalobě tak bylo vyhověno v rozsahu výše uvedeném včetně úroků z prodlení a ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta.

9. V závislosti na výsledku řízení bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen ,,o. s. ř.“, žádnému z účastníků nebyla náhrada nákladů řízení přiznána s tím, že každý z účastníků měl úspěch pouze částečný.

10. O náhradě nákladů řízení státu bylo rozhodnuto dle § 148 odst. 1 o. s. ř., soud I. stupně vycházel z toho, že žalobkyně uspěla v rozsahu 75 %, žalovaný v rozsahu 25 %, náhradu nákladů řízení státu tak poměrně rozdělil mezi účastníky.

11. Proti tomuto rozsudku podali včasná odvolání oba účastníci. Žalobkyně brojila proti zamítavému výroku o věci samé a nákladovému výroku. Uplatnila odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., vytýkala soudu I. stupně nesprávné právní posouzení. Nesouhlasila s určením výše bezdůvodného obohacení, namítala, že znalec určil cenu dvojím způsobem, přičemž nelze jednoznačně určit, která z nich je cenou obvyklou, soud I. stupně tak měl obvyklou cenu určit volnou úvahou např. zprůměrováním obou cen, takto by výsledná cena činila 473 973 Kč. Poukázala přitom na to, že kulatinu koupila od pana [jméno FO] za 419 577 Kč bez DPH, tato částka představuje reálnou tržní cenu. Tato částka jí tedy měla být soudem I. stupně přiznána. V závislosti na tom by jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu. Avšak i v případě, že by tomuto požadavku nebylo vyhověno, měla jí být přiznána náhrada nákladů řízení dle úspěchu ve věci. Poukázala na to, že uspěla v rozsahu 75 %, měla jí tak být přiznána náhrada nákladů v rozsahu 50 %. Nebo jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu dle § 142 odst. 3 o. s. ř. Poukázala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu. Žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a náhradu nákladů řízení státu uložil pouze žalovanému.

12. Žalovaný svým odvoláním brojil proti všem výrokům, uplatnil odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř. Namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a neodůvodněné, vytýkal soudu I. stupně nesprávná skutková zjištění i nesprávné právní posouzení. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně ohledně uzavření kupní smlouvy mezi panem [jméno FO] a žalobkyní, tento závěr považoval za nepřezkoumatelný. Poukázal přitom na to, že soud I. stupně učinil závěr o ústní kupní smlouvě, přestože žalobkyně sama tvrdila konkludentní uzavření kupní smlouvy. Žalobkyně přitom předmětnou kulatinu nikdy nepřevzala, okolnosti uzavření kupní smlouvy nebyly žádným způsobem doloženy. Žalobkyně ani přes výzvu neprokázala, že by součástí kupní smlouvy bylo ujednání o zpracování a uskladnění kulatiny. Poukázal na výpověď svědka [jméno FO] z trestního řízení, kde uváděl, že dřevo kupoval za peníze žalobkyně, na koupi dřeva nic nevydělal, doufal, že se mu to zhodnotí zpracováním dřeva. Opakovaně v průběhu trestního řízení hovořil o svém dřevu, uvedl, že nikomu nic nedluží, kromě žalobkyně. Žalobkyně mu měla v návaznosti na ztrátu předmětné kulatiny zesplatnit jeho dluh přesahující 2 mil. Kč. Žalovaný tak dovozoval, že žalobkyně financovala panu [jméno FO] nákupy a zpracování dřeva, přičemž ze zisku ze zpracování měl být hrazen jeho dluh. Jednání žalobkyně tak směřovalo k vytvoření podmínek pro splácení dluhu pana [jméno FO], nikoliv k uzavření kupní smlouvy. Poukázal na ust. § 1100 o. z., dle něhož při vícečetném prodeji nabývá vlastnické právo osoba, které převodce vydal věc nejdříve. V daném případě žalobkyně dřevo nikdy nepřevzala, byl to naopak žalovaný, kdo od pana [jméno FO] dřevo převzal již 21. 6. 2019. Žaloba tak měla být zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace na straně žalobkyně. Vytýkal přitom soudu I. stupně, že se nevypořádal s jeho námitkami, které vůči nabytí vlastnického práva žalobkyně vznášel. Poukázal na to, že dle předložené faktury se mělo jednat o smrkové řezivo, faktura byla vystavena na jinou částku, než za kterou bylo dřevo koupeno od firmy [společnost 2], žalobkyní tvrzená platba byla zaslána pod jiným variabilním symbolem. Ve faktuře nebyly zahrnuty žádné další platby, přestože žalobkyně v trestním řízení tvrdila, že dala panu [jméno FO] zálohu 100 000 Kč. Tvrzení pana [jméno FO], že tuto zálohu žalované vrátil v den převozu dřeva na pilu ve [místo], považoval za zcela nevěrohodné. Poukázal přitom na to, že žalobkyně ve svých tvrzeních tuto zálohu vůbec nezmínila. Těmito nesrovnalostmi ve skutkových tvrzeních žalobkyně se soud I. stupně vůbec nezabýval. Poukázal rovněž na to, že žalobkyně se jako vlastník nechovala, o dřevo se začala zajímat až po více než půl roce. O jeho uskladnění se nepostarala. Postup, jakým soud I. stupně hodnotil důkazy na podporu tvrzení žalobkyně a na podporu tvrzení žalovaného, považoval za selektivní. Namítal, že k uzavření kupní smlouvy mezi panem [jméno FO] a žalobkyní došlo až poté, co byla kulatina předána jemu, v takovém případě by to byla žalobkyně, kdo by nabýval vlastnictví od nevlastníka. Ohledně existence pohledávky za panem [jméno FO] poukázal na to, že soud I. stupně svůj závěr založil na tom, že nebylo prokázáno, jakým způsobem a na základě jakých dokladů složili svědci [jméno FO4] a [jméno FO3] společně s žalovaným po 100 000 Kč, aby mohl žalovaný půjčit 300 000 Kč panu [jméno FO]. Žalovaný přitom v této souvislosti nebyl soudem poučen ve smyslu § 118a o. s. ř., aby obsah těchto dohod tvrdil a prokazoval. Soud I. stupně neinformoval žalovaného o svých pochybách ohledně těchto dohod. Poukázal dále na to, že pokud měl soud I. stupně za prokázané, že svědci [FO2], [jméno FO4] a [jméno FO3] viděli, jak žalovaný předal panu [jméno FO] směnku na 300 000 Kč, kterou pan [jméno FO] roztrhal, pak s přihlédnutím k principům směnečného práva je zcela irelevantní, jaká pohledávka byla směnkou zajištěna, pokud se pan [jméno FO] se žalovaným dohodli na výměně dřeva proti podepsané směnce a pan [jméno FO] směnku přijal, potom přijal ekvivalentní hodnotu bez ohledu na obsah kauzálního závazku. Vytýkal soudu I. stupně, pokud měl výpovědi svědků za nejasné, že nepřistoupil k jejich doplnění. Žalovaný dále nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že by výpověď svědků [jméno FO3], [jméno FO4] a [FO2] ohledně jednání na pile vyvracela výpověď svědka [jméno FO5], když tento svědek pouze uvedl, že si ničeho takového nevšiml. Závěr soudu I. stupně o nedostatku dobré víry žalovaného ohledně vlastnictví dřeva považoval za zmatečný a neodůvodněný, když konkrétně nezohlednil, jakými informacemi o panu [jméno FO] žalovaný disponoval v době převzetí dřeva. V této souvislosti nebylo zohledněno, že v této době ho žalovaný považoval za obchodního partnera a plně mu důvěřoval. Nejednalo se přitom o první dřevo, které pan [jméno FO] pro společné podnikání zajistil. Skutečnosti, které se o panu [jméno FO] dozvěděl až v následujících letech, nejsou pro posuzování dobré víry ke dni 21. 6. 2019 rozhodné. I kdyby žalovaný požadoval od pana [jméno FO] doklady od původního vlastníka, nemohlo by to zabránit situaci, kdy by pan [jméno FO] danou kulatinu prodal dalšímu subjektu. Dobrou vírou žalobkyně se přitom soud I. stupně dostatečně nezabýval. Pokud soud I. stupně ohledně ošetření dřeva vycházel z výpovědi svědka [FO6], pak z jeho výpovědi daná skutečnost nevyplývá. Svědek potvrdil, že při skladování je třeba dřevo pravidelně ošetřovat. Žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

13. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného nesouhlasila s tím, že by uzavření kupní smlouvy s panem [jméno FO] dostatečně nedoložila, poukázala na to, že popsala celý průběh uzavření kupní smlouvy, doložila provedené platby, faktury vystavené panem [jméno FO] a [společnost 2]. Tvrzení žalovaného, že se mělo jednat o společné podnikání, při němž se s panem [jméno FO] měli dělit o zisk, považovala za čirou spekulaci. Žalobkyně tak nabylo vlastnické právo ke kulatině dne 21. 6. 2019. Naopak žalovaný neprokázal, že by pan [jméno FO] měl úmysl převést dřevo na něj, resp. ani nebylo prokázáno, že by se ten den spolu sešli v kanceláři, nebyl předložen žádný nabývací titul, způsob úhrady kupní ceny. Ohledně vrácení zálohy poukázala na to, že se jedná o tvrzení nové v rozporu se zásadou koncentrace řízení, nadto poukázala na své vyjádření z 31. 5. 2024, ve kterém přijetí a vrácení zálohy vysvětlila a doložila. Ohledně tvrzené pohledávky za panem [jméno FO] poukázala na to, že žalovaný existenci této pohledávky nedoložil, nepředložil k tomu jediný důkaz, existenci směnky či její kopie, neprokázal tok peněz od pana [jméno FO3] a [jméno FO4] k žalovanému ani od žalovaného k panu [jméno FO]. Poukázala na to, že jediné důkazy ve prospěch tvrzení žalovaného jsou pan [jméno FO3], [jméno FO4] a [FO2], tedy osoby majetkově i osobně provázané se žalovaným, navíc osoby s pestrou trestní minulostí. Nesouhlasila ani s interpretací svědecké výpovědi pana [jméno FO5], z níž je zřejmé, že se účastnil obou nakládek a v rámci vykládky ve [místo] se nevzdálil od dřeva. Z uvedeného i z výpovědi svědka [jméno FO] jednoznačně vyplývá, že k žádnému jednání v kanceláři nedošlo ani dojít nemohlo. Ohledně důvěryhodnosti pana [jméno FO] pro žalovaného poukázala na výpověď žalovaného v trestním řízení, dle níž začal otázku společného podnikání řešit v situaci, kdy se pan [jméno FO] dostal do prodlení se splácením svého dluhu vůči němu a společné podnikání mělo být způsobem úhrady dluhu. Nemůže tak obstát jeho tvrzení, že ke dni 21. 6. 2019 považoval pana [jméno FO] za důvěryhodnou osobu. Ohledně ošetření dřeva poukázala na to, že svědek [FO6] potvrdil ošetření dřeva před prodejem s tím, že „dub vydrží“, následné další ošetření nebylo nutností.

14. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně nepovažoval odvolání žalobkyně za důvodné, poukázal na to, že žalobkyně v rámci řízení před soudem I. stupně netvrdila ani neprokázala, že by jí zaplacená částka za dřevo byla cenou obvyklou. Poukázal na závěry znalce, který vysvětlil, že metoda váženého průměru umožňuje nejpřesnější odhad ceny dubové kulatiny jako celku, neboť umožňuje zohlednit procentuální zastoupení jednotlivých kvalit dřeva při obchodování v daném roce. Žalobkyně přitom konkrétní kvalitu dubové kulatiny netvrdila ani neprokazovala, že by měly v dané kulatině být zastoupeny v nadprůměrné míře vyšší kvalitativní třídy dřeva. Postup soudu I. stupně při stanovení výše údajného bezdůvodného obohacení považoval za přezkoumatelný, nejvíce se blížící reálné ceně dřeva. Nesouhlasil ani s námitkou žalobkyně ohledně rozhodnutí o nákladech řízení s tím, že napadený výrok koresponduje s výsledkem sporu.

15. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích.

16. Odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 ve spojení s ustanovením § 214 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a shledal důvodným pouze odvolání žalobkyně proti nákladovým výrokům, jinak odvolání obou účastníků důvodným neshledal.

17. Soud I. stupně učinil na základě provedeného dokazování odpovídající skutkový závěr a věc správně posoudil rovněž po stránce právní.

18. Podle § 2079 odst. 1 o. z. se kupní smlouvou prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.

19. Podle § 1101 o. z. se vlastnické právo k movité věci určené podle druhu nabývá nejdříve okamžikem, kdy lze věc určit dostatečným odlišením od jiných věcí téhož druhu.

20. Podle § 1109 písm. b) o. z. se vlastníkem věci stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku.

21. Podle § 1100 odst. 1 o. z., převede-li strana postupně uzavřenými smlouvami různým osobám vlastnické právo k věci nezapsané ve veřejném seznamu, nabývá vlastnické právo osoba, které převodce vydal věc nejdříve. Není-li nikdo takový, nabývá vlastnické právo osoba, s níž byla uzavřena smlouva, která nabyla účinnosti jako první.

22. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Podle § 2999 odst. 1 věty prvé o. z., není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.

24. Předmětem sporu bylo, zda a který z účastníků nabyl vlastnického právo k dubové kulatině dříve zakoupené panem [jméno FO]. Mezi účastníky bylo nesporné, že toto dřevo žalovaný následně prodal a zpracoval, čímž fakticky přestalo existovat.

25. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že na podkladě provedeného dokazování lze učinit závěr o tom, že žalobkyně na základě kupní smlouvy uzavřené s panem [jméno FO] nabyla vlastnické právo k předmětné dubové kulatině a i kdyby by bylo možno přisvědčit tvrzením žalovaného o nabytí vlastnického práva k téže kulatině, jednalo by se o nabývání vlastnického práva od nevlastníka, u něhož se vyžaduje dobrá víra nabyvatele, kterou však v daném případě nebylo možno na straně žalovaného s ohledem na veškeré zjištěné okolnosti shledat.

26. Odvolací soud přitom vycházel z toho, že pro uzavření kupní smlouvy, která ani v jednom případě nebyla a neměla být písemná, je třeba zjistit vůli stran tvrzené kupní smlouvy, tedy vůli žalobkyně, žalovaného a zejména pana [jméno FO] v postavení prodávajícího. [jméno FO] svou výpovědí jednoznačně potvrdil prodej daného dřeva žalobkyni, a naopak popřel prodej či jiný způsob převodu na žalovaného. Pokud žalovaný poukazoval na to, že v rámci trestního řízení pan [jméno FO] o tomto dřevu mluvil jako o „svém“ dřevu, tedy o prodeji žalobkyni nemluvil, nepovažoval to odvolací soud za podstatné, vycházel přitom z toho, že pan [jméno FO] tehdy vypovídal v postavení obžalovaného, neměl zákonnou povinnost mluvit pravdu, byl motivován snahou vyvrátit vznesené obvinění (obžalobu). Naopak v daném řízení vypovídal poté, co již byl obžaloby zproštěn, tedy trestní stíhání za daný skutek mu již nehrozilo, a vypovídal v postavení svědka pod sankcí trestního stíhání pro křivou výpověď. Z tohoto důvodu považoval odvolací soud výpověď pana [jméno FO] v postavení svědka za více věrohodnou než jeho výpověď v postavení obžalovaného. Zohlednil rovněž to, že jeho výpověď korespondovala s listinnými důkazy, s vystavenou fakturou a následnou platbou žalobkyně, odpovídající fakturované částce. Pokud žalovaný poukazoval na to, že ve faktuře vystavené žalobkyni je uvedeno, že se jedná o prodej smrkového řeziva, považoval to odvolací soud pouze za drobnou chybu, když v konkrétním označení předmětu plnění je uvedeno kulatina dub, tedy označení správné, a odpovídá i množství dřeva, když stejné množství předtím pan [jméno FO] koupil od [společnost 2]. Jinou cenu dřeva, než za kterou pan [jméno FO] dřevo sám nakoupil, odvolací soud rovněž nepovažoval za podstatnou, když určení kupní ceny záleželo na vůli pana [jméno FO] a žalobkyně. Stejně tak skutečnost, že platba byla zaslána pod jiným variabilním symbolem, nepovažoval za podstatnou, když šlo zjevně o nedopatření, když odlišné bylo pouze poslední číslo (č. faktury [číslo] a VS platby žalobkyně [číslo]), uhrazená částka přitom odpovídala vystavené faktuře. Pokud žalovaný namítal, že nebyla zohledněna předem zaplacená záloha 100 000 Kč, žalobkyně důvodně namítala, že se jednalo o tvrzení po koncentraci řízení, k němuž nelze přihlížet, navíc žalobkyně v řízení dokládala, že jí byla vrácena. Za podstatné odvolací soud nepovažoval ani rozdílné tvrzení žalobkyně o formě kupní smlouvy (ústní/konkludentní), neboť se jedná o právní posouzení, skutková tvrzení žalobkyně zůstala po celou dobu stejná. Odvolací soud nepovažoval rovněž za podstatné, že žalobkyně danou kulatinu fakticky nepřevzala, to pro nabytí vlastnického práva nebylo nezbytné, dle dohody žalobkyně s panem [jméno FO] mělo být dřevo dále zpracováno, nebylo tak důvodu, aby jej žalobkyně fakticky přebírala. Pokud dále žalovaný poukazoval na to, že se žalobkyně o dřevo následně několik měsíců nezajímala, nestarala se o jeho ošetření, nepovažoval to odvolací soud rovněž za podstatné, když je třeba vycházet z toho, že žalobkyně není odborníkem ve zpracování dřeva, nelze tak přikládat důležitost jejímu případnému neodbornému či nedostatečně šetrnému postupu. Z tohoto důvodu nepovažoval svědeckou výpověď [tituly před jménem] [FO6] o tom, jakým způsobem mělo být dřevo ošetřováno, za podstatnou. Žalobkyně v této souvislosti důvodně poukazovala na to, že svědek [FO6] rovněž uvedl, že „dub vydrží“, tedy že další ošetření nemuselo být nezbytné.

27. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že v době, kdy pan [jméno FO] přivezl předmětné dřevo na pilu ve [místo], jednalo se o dřevo žalobkyně, kterou pro ni pan [jméno FO] dle předchozí ústní domluvy koupil a žalobkyni prodal.

28. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že žalovaný neprokázal, že by toto dřevo následně nabyl do svého vlastnictví. V prvé řadě o tom svědčí výpověď pana [jméno FO], který převod vlastnictví na žalovaného nepotvrdil, pokud žalovaný tvrdil, že se mělo jednat o úhradu dluhu jiným plněním, existenci takového dluhu popřel. Jak již bylo výše uvedeno, za stěžejní pro posouzení převodu vlastnického práva přitom považoval odvolací soud právě vůli prodávajícího (převodce). I kdyby dluh tvrzený žalovaným existoval, jeví se odvolacímu soudu jako nepravděpodobné, aby pan [jméno FO] hradil dluh ve výši 300 000 Kč dřevem, které koupil za mnohem větší částku 462 129 Kč, tedy částku o více než polovinu vyšší. Již tato okolnost vzbuzuje značnou pochybnost. Odvolací soud dále sdílí závěr soudu I. stupně o nedostatečné věrohodnosti svědků [jméno FO3], [FO2] a [jméno FO4], pokud se jedná o existenci dluhu pana [jméno FO] a jeho údajné úhrady daným dřevem, když se jedná o osoby blízké žalovanému, pan [FO2] je jeho nevlastní bratr, pan [jméno FO3] dlouholetý známý a obchodní partner a pan [jméno FO4] je kamarád žalovaného. V této souvislosti nelze ani přehlédnout trestní minulost těchto osob, jak vyplynulo v trestním řízení proti panu [jméno FO]. Odvolací soud považuje za nepravděpodobné tvrzené jednání těchto osob, kdy se žalovaný, pan [jméno FO3] a pan [FO2] měli složit na půjčku žalovanému v situaci, kdy věděli, že předchozí půjčku, kterou mu žalovaný poskytl v listopadu 2018 ve výši 200 000 Kč, žalovaný dosud neuhradil, přesto mu v březnu 2019 měli půjčit dalších 300 000 Kč. Přestože se na tuto částku měli složit, věřitelem se měl stát pouze žalovaný, o další osud těchto peněz se nezajímali, jak výslovně uvedl ve své výpovědi pan [jméno FO3]. Pokud pak mělo dojít k úhradě tohoto dluhu předmětným dřevem, kdy svědek [FO2] uvedl, že sám pan [jméno FO] chtěl uhradit směnku přivezeným dřevem, pak pochybnosti vzbuzuje skutečnost, že žalovaný měl danou směnku zrovna u sebe, když sám ve své výpovědi uvedl, že směnky měl v pracovní tašce v kanceláři ve [místo], a sám rovněž uvedl, že pan [jméno FO] po příjezdu na pilu požadoval peníze za toto dřevo, tedy nikoliv úhradu dluhu, čemuž neodpovídá tvrzení o tom, že již dříve pan [jméno FO] projevil zájem uhradit svůj dluh dřevem. Rovněž se lišily výpovědi výše uvedených osob o tom, kdo směnku roztrhal, zda žalovaný nebo pan [jméno FO].

29. Pokud žalovaný namítal, že soud I. stupně založil svůj závěr na tom, že nebylo prokázáno, jakým způsobem a na základě jakých dokladů složili svědci [jméno FO4] a [jméno FO3] společně se žalovaným po 100 000 Kč na půjčku žalovanému, aniž by byl žalovaný poučen ve smyslu § 118a o. s. ř. o povinnosti prokázat tyto skutečnosti, odvolací soud tuto námitku za důvodnou nepovažoval. Vycházel přitom z toho, že se jednalo pouze o jednu z mnoha skutečností vzbuzujících pochybnost o této transakci, jak bylo výše uvedeno, prokázání této konkrétní okolnosti tak nebylo podstatné, neboť by nevedlo k odstranění dalších pochybností.

30. Odvolací soud pouze přisvědčil námitce žalovaného, že výslech svědka [jméno FO5] výslovně nevyloučil možnost setkání všech těchto osob v kanceláři na pile, ale ani to nepotvrdil, když uvedl, že pan [jméno FO] byl přítomen u nakládky i vykládky dřeva a vyslovil domněnku, že se pan [jméno FO] na delší dobu nevzdálil. To nicméně nemění nic na výše uvedených závěrech o tom, že nelze mít za prokázaný dluh pana [jméno FO] vůči žalovanému a jeho úhradu předmětným dřevem.

31. Za této situace se neuplatní ani ust. § 1110 odst. 1 o. z., neboť nelze mít za prokázané, že by k převodu vlastnického práva k tomuto dřevu na žalovaného došlo, že by jej pan [jméno FO] předal žalovanému coby novému vlastníkovi. Skutečnost, že dané dřevo na pile složil, pro takový závěr bez dalšího nesvědčí. To nasvědčuje pouze tomu, že se jednalo o dřevo určené k dalšímu zpracování na této pile, nikoliv že došlo k převodu vlastnictví. Pokud se žalovaný následně fakticky tohoto dřeva zmocnil a zpracoval je, nelze to považovat za převzetí ve smyslu § 1100 odst. 1 o. z., pokud zde chyběla (nebyla prokázána) vůle vlastníka převod na žalovaného realizovat.

32. Soud I. stupně dále správně poukázal na to, že nebyly naplněny ani podmínky nabytí vlastnictví dle § 1109 písm. b) o. z., neboť zjištěné okolnosti nenasvědčovaly dobré víře žalovaného ohledně vlastnictví pana [jméno FO] k předmětnému dřevu, přičemž žalovaný neučinil žádné kroky k tomu, aby zjistil původ dřeva a kde vzal pan [jméno FO] finanční prostředky na toto dřevo. Soud I. stupně v této souvislosti správně vycházel z toho, že žalovaný je zkušeným podnikatelem, přitom v té době již měl k dispozici informace o nespolehlivosti pana [jméno FO], nejenže mu nezaplatil dluh poskytnutý v listopadu 2018, měl ještě další dluhy, o nichž žalovaný věděl, když svědek [FO2] vypověděl, že situace s panem [jméno FO] se začala zhoršovat již v dubnu 2019, kdy zjistili, že má dluhy nejen vůči finančnímu úřadu, ale i vůči družstvu, od něhož měl pronajatou pilu. Tvrzení žalovaného, že panu [jméno FO] v té době plně důvěřoval coby obchodnímu partnerovi, tak nelze považovat za opodstatněné. Pokud žalovaný namítal, že dobrá víra nebyla zjišťována u žalobkyně, pak pro nabytí jejího vlastnického práva nebyla dobrá víra vyžadována. Žalobkyně byla navíc v jiné situaci než žalovaný, o její dobré víře není důvodu pochybovat, když koupě dřeva byla provedena dle dohody s panem [jméno FO], neměla žádné informace o tom, že by dřevo nemělo být pana [jméno FO]. Žalovaný byl na rozdíl od ní v postavení podnikatele, u něhož lze očekávat vyšší míru obezřetnosti, navíc v situaci, kdy se pan [jméno FO] již jevil osobou nespolehlivou.

33. Soud I. stupně tak dospěl ke správnému závěru, že k nabytí vlastnického práva žalovaného k předmětnému dřevu nedošlo.

34. Pokud tedy následně žalovaný s tímto dřevem nakládal, přestože jeho vlastníkem byla žalobkyně, získal bezdůvodné obohacení na její úkor, které byl povinen vydat v souladu s § 2991 a 2999 o. z.

35. Odvolací soud shledal správným postup soudu I. stupně, pokud při vyčíslení bezdůvodného obohacení vycházel ze závěrů znaleckého posudku, kdy znalec jasně a srozumitelně vysvětlil, proč je hodnota váženého průměru (průměrná cena s přihlédnutím k zobchodovanému množství) přesnější než prostý aritmetický průměr, který by vycházel z toho, že 1/3 dřeva byla v první jakostní třídě, 1/3 dřeva ve druhé jakostní třídě a 1/3 ve třetí jakostní třídě, byla by tak zvýhodněna první jakostní třída, přitom největší objem prodávaného dřeva je ve třetí jakostní třídě.

36. Odvolací soud tak shledal napadený rozsudek věcně správným, proto jej ve výroku o věci samé potvrdil dle § 219 o. s. ř.

37. Neshledal však správným nákladový výrok, kdy žalobkyně oprávněně namítala, že byla do základu úspěšná, výše plnění závisela na znaleckém posudku, měla jí tak být přiznána náhrada nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud tedy změnil napadený rozsudek ve výroku o nákladech účastníků tak, že uložil žalovanému povinnost hradit náklady řízení žalobkyně v plném rozsahu, přičemž při určení tarifní hodnoty vycházel z přiznané částky.

38. Žalobkyni vznikly náklady za soudní poplatek 16 784 Kč a náklady právního zastoupení za 12 úkonů po 9 580 Kč (převzetí zastoupení, návrh na vydání EPR, doplnění žalobních tvrzení ze dne 10. 10. 2022 a účast u 8 soudních jednání ([datum], [datum], [datum] přesahující 2 hod., [datum], [datum], [datum], [datum], [datum]), dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), paušální náhradu hotových výdajů 12 x po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, dále cestovné k těmto jednáním ve výši 5 237,40 Kč za každé ze dvou jednání v roce 2022 při průměrné spotřebě vozidla 5,3 litrů/100 km, ceně pohonných hmot 44,50 Kč/litr a sazbě základní náhrady 4,70 Kč dle vyhlášky č. 237/2022 Sb. a vzdálenosti z [místo] do [místo] a zpět 742 km, dále cestovné ve výši 5 478,63 Kč k jednání konanému v roce 2023 při stejné průměrné spotřebě vozidla a stejné vzdálenosti, ceně pohonných hmot 41,20 Kč/litr a sazbě základní náhrady 5,20 Kč/km dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., dále cestovné k jednáním v roce 2024 5 x 5 657,45 Kč při stejné průměrné spotřebě a vzdálenosti, ceně pohonných hmot 38,20 Kč/litr a sazbě základní náhrady 5,60 Kč/km dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., dále náhradu za promeškaný čas za 16 půlhodin za každou cestu (celkem 128 půlhodin) k soudnímu jednání a zpět po 100 Kč dle § 14 odst. 1 a 3 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, 21 % DPH ve výši 36 876,15 Kč a složenou zálohu na znalecký posudek 20 000 Kč, celkem 229 260,82 Kč.

39. V závislosti na tom byly změněny i výroky o náhradě nákladů řízení státu, kdy povinnost k jejich náhradě byla uložena neúspěšnému žalovanému dle § 148 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud přitom vycházel z toho, že státu vznikly náklady za svědečné 769 Kč a znalečné 26 162,60 Kč a 3 906 Kč, celkem 30 837,60 Kč. I když na úhradu těchto nákladů nebyla záloha žalobkyně dosud použita, jak vyplývá z obsahu spisu, nebyly naplněny podmínky pro její vrácení, když náklady na znalecký posudek byly vynaloženy. Je zřejmé, že tak bude převedena do rozpočtových prostředků soudu I. stupně. Při určení výše nákladů státu, která má být žalovaným uhrazena, odvolací soud tedy složenou zálohu odečetl od nákladů státu a uložil žalovanému povinnost zaplatit zbývající část, tj. 10 837,60 Kč.

40. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř., ze stejných důvodů jako za řízení před soudem I. stupně byla žalobkyni přiznána plná náhrada nákladů i za řízení odvolací, a to náhrada nákladů za právní zastoupení za 3 úkony (odvolání, vyjádření k odvolání žalovaného a účast u jednání dne [datum]) po 9 580 Kč, dle § 7, § 9, § 11 odst. 1 písm. d) a g) AT, paušální náhradu hotových výdajů 2 x po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024 a 1 x po 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, cestovné 5 711,47 Kč při průměrné spotřebě 5,3 litrů/100 km, vzdálenosti 742 km, ceně pohonných hmot 35,80 Kč a sazbě základní náhrady 5,80 Kč dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., náhrada za promeškaný čas za 16 půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 1 a 3 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025 a 21 % DPH ve výši 7 959,31 Kč, celkem 51 041,78 Kč.