o zaplacení 10 425 000 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zastavil řízení co do částky [částka] a zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům [částka] s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, to vše ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s tím, že dne [datum] uzavřeli se společností [právnická osoba]., IČO: [IČO], coby prodávající kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k nemovité věci ve smlouvě specifikované za kupní cenu [částka]. Prostředky k úhradě kupní ceny žalobci v souladu s kupní smlouvou složili do úschovy advokáta [tituly před jménem] [jméno FO], v souladu s ujednáním stran kupní smlouvy advokát nejprve z účtu úschov převedl na účet žalovaného částku [částka] a teprve poté podal návrh na vklad vlastnického práva dle kupní smlouvy. Návrh na vklad vlastnického práva však byl katastrálním úřadem zamítnut s ohledem na vykonatelné usnesení Okresního soudu ve [adresa], č. j. [spisová značka] ze dne [datum], kterým bylo vydáno předběžné opatření zakazující prodávajícímu nakládání mimo jiné i s předmětnou nemovitou věcí. Jelikož k plnění ve prospěch žalovaného byli žalobci přivedeni lstí, když prodávající je v čl. IV. odst. 3 (správně čl. V. odst. 3 – poznámka odvolacího soudu) kupní smlouvy ujistil, že ke dni uzavření kupní smlouvy není vůči němu vedeno nebo zahájeno jakékoliv soudní či jiné řízení, jež by mělo nebo mohlo mít za následek omezení možnosti předmětu převodu na žalobce či mohlo jakkoliv ovlivnit převod vlastnického práva k předmětu převodu na žalobce, což se však nezakládalo na pravdě, vyzvali žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení, což žalovaný odmítl.

3. Žalovaný nesporoval skutková tvrzení, nicméně namítal, že prodávající sjednáním platby na účet žalovaného plnil svůj řádný závazek z titulu platné úvěrové smlouvy. Žalovanému tak svědčil k nabytí plnění spravedlivý důvod, nebyly tak splněny základní předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení. Poukázal na to, že smluvní strany kupní smlouvy pro případ zamítnutí vkladu vlastnického práva sjednaly povinnost prodávajícího vrátit i část kupní ceny zaplacenou na účet žalovaného. V době plnění z účtu advokáta se tak jednalo o plnění z platné kupní smlouvy. Žalovaný, jakožto třetí subjekt nebyl a není schopen zjistit, zda jsou dány okolnosti ve smyslu ustanovení § 2995 občanského zákoníku. Žalovaný byl v době plnění v dobré víře, podstata výjimky dle ustanovení § 2995 občanského zákoníku nebyla naplněna, navrhl tedy žalobu zamítnout.

[právnická osoba] průběhu řízení vzali žalobci částečně žalobu zpět s ohledem na námitku žalovaného, že prodávajícímu po zaplacení úvěru vrátil částku [částka] a že lhůta k plnění dle předžalobní výzvy byla stanovena do [datum]. V tomto rozsahu tedy soud I. stupně řízení výrokem I. zastavil.

5. Soud I. stupně vycházel ze skutkového stavu, který byl mezi účastníky nesporný, že dne [datum] byla mezi společností [právnická osoba]., jakožto prodávající a žalobci jakožto kupujícími uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k nemovité věci za kupní cenu [částka]. Prostředky k úhradě kupní ceny byly v souladu s kupní smlouvou žalobci složeny do úschovy advokáta. Advokát v souladu s pokynem účastníků smlouvy z účtu úschov převedl na účet žalovaného částku [částka] a teprve poté podal návrh na vklad vlastnického práva dle kupní smlouvy. Dne [datum] [právnická osoba] pro [kraj], Katastrální pracoviště [adresa], rozhodnutím č. j. [číslo], zamítl návrh na vklad na základě shora uvedené kupní smlouvy s tím, že dne [datum] se stalo vykonatelné usnesení Okresního soudu ve [adresa], č. j. [spisová značka] ze dne [datum], kterým bylo vydáno předběžné opatření zakazující nakládání mimo jiné i s předmětnou nemovitou věcí. Z provedeného dokazování pak vyplynulo, že již v březnu 2021 vyzval [tituly před jménem] [jméno FO] prodávajícího k zaplacení pohledávky ve výši [částka].

6. Soud I. stupně vycházel z toho, že dle ustálené soudní praxe platí, že zamítne-li katastrální úřad návrh na vklad podle kupní smlouvy a jeho rozhodnutí nabude právní moci, nelze vkladu vlastnického práva na základě této kupní smlouvy dosáhnout. Nelze-li provést vklad vlastnického práva na základě účastníky sjednané kupní smlouvy, je splnění závazku prodávajícího převést vlastnické právo na kupující nemožné. Ve smyslu § 2006 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) je následná nemožnost plnění důvodem absolutní neplatnosti závazku. Kupní smlouva, na jejímž základě kupující plnili, je tedy smlouvou neplatnou, a kupující mají právo na vrácení poskytnutého plnění, a to ve smyslu § 2991 o. z. V zásadě platí, že ochuzenému musí vydat obohacení ten, jenž se na jeho úkor bez spravedlivého důvodu obohatil. Aktivní a pasivní věcná legitimace z hlediska práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí zásadně a pouze smluvním stranám. Výjimku z tohoto pravidla upravuje ust. § 2995 o. z, jež stanoví, že vedlo-li plnění k obohacení třetí osoby, vydá jej ochuzenému tato třetí osoba, pokud byl ochuzený k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti nebo pokud nebyl svéprávný.

7. Pokud v daném případě prodávající v kupní smlouvě ujistila žalobce, že ke dni uzavření dané smlouvy zde není žádná skutečnost, jež by mohla mít vliv na převod vlastnického práva, použila lsti, aby ze strany kupujících dosáhla podpisu kupní smlouvy. Pokud by žalobci jako kupující o existenci dalšího dluhu prodávající věděli, kupní smlouvu s platbou kupní ceny tak, jak byla sjednána, by neuzavřeli. K plnění ve prospěch účtu žalovaného tak byli přivedeni lstí, a soud I. stupně tak shledal zákonný předpoklad výjimečného uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči třetí osobě, v poměrech dané věci vůči žalovanému, který měl z poskytnutí plnění prospěch. S ohledem na to soud I. stupně žalobě ve smyslu ust. § 2995 o. z. ve zbývajícím rozsahu (po částečném zpětvzetí žaloby) vyhověl.

8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“), s tím, že neúspěch žalobců byl pouze nepatrný, byla jim tedy přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu, a to za soudní poplatek [částka] a náklady právního zastoupení za 3 úkony (převzetí zastoupení, žaloba, účast u jednání) po [částka], 1 úkon (předžalobní výzva) v poloviční výši, paušální náhradu hotových výdajů 4 x po [částka], cestovné 2 x 1 008 a 21 % DPH, celkem [částka]. Soud I. stupně přitom nepovažoval za účelně vynaložený úkon další výzvu k zaplacení a vyjádření ke stanovisku žalované, když žalobci k reakci nebyli soudem výslovně vyzváni.

9. Proti tomuto rozsudku (výrokům II. a III.) podal žalovaný včasné odvolání, uplatnil odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Vytýkal soudu I. stupně nesprávné právní posouzení věci s tím, že nepřihlédl k jeho argumentům, právní normu nesprávně aplikoval na skutkový stav. Namítal, že soud I. stupně vyšel ze striktního gramatického výkladu ust. § 2995 o. z., nezohlednil, že ust. § 2995 o. z. představuje výjimku ze zásady, že v případě bezdůvodného obohacení třetí osoby v důsledku plnění na základě smluvního vztahu mezi jinými subjekty zásadně nevzniká nárok vůči třetí osobě stojící mimo smluvní vztah. Poukázal na to, že žalovaná částka mu byla vyplacena z advokátní úschovy v době, kdy kupní smlouva byla platná, až následně se kvůli nemožnosti plnění stala neplatnou. Žalovanému tak svědčil k nabytí tohoto plnění spravedlivý důvod, nebyly tak naplněny předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení. Ani ust. § 2995 o. z. v daném případě nemůže prolomit zásadu aktivní a pasivní legitimace pro vydání bezdůvodného obohacení mimo smluvní strany smlouvy. Žalovaný nemohl a nebyl schopen zjistit, zda jsou dány okolnosti ve smyslu § 2995 o. z., ani při běžné opatrnosti by nemohl vědět, že prodávající jedná pod vlivem lsti. Tvrzená lest navíc nebyla soudem I. stupně nijak prokázána. Žalovanému tak bylo plněno na základě platné kupní smlouvy z důvodu řádného dluhu ze smlouvy o úvěru, žalovaný plnění přijal v dobré víře. Pokud bylo plněno na jeho účet coby sjednané platební místo, bylo plněno prodávajícímu nikoliv žalovanému coby majiteli účtu. Namítal, že v případě, kdy je třetí osoba při přijetí sporného plnění v dobré víře, je nespravedlivé a společensky nežádoucí činit ji povinnou k vydání nabytého prospěchu ochuzenému, odkázal přitom na § 2994 o. z., které chrání poctivého uživatele. Namítal dále, že v judikatuře, na niž žalobci poukazovali, nebyl popřen komentářový požadavek na dobrou víru třetí osoby, naopak rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] podporuje názor žalovaného. Výkon práva uplatněný žalobci za daných okolností považoval za rozporný s dobrými mravy. Soud I. stupně se s jeho argumentací dostatečně nevypořádal, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá a přiznal mu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalobci ve vyjádření k odvolání žalovaného považovali napadený rozsudek za věcně správný. Nesouhlasili s argumentací žalovaného, poukázali na to, že následná nemožnost plnění dle § 2006 o. z. způsobuje absolutní neplatnost smlouvy, k plnění žalovanému tak nedošlo na základě platné smlouvy. Nesouhlasili ani s tím, že by žalovanému k přijetí plnění svědčil spravedlivý důvod s tím, že získání plnění se musí opírat o legitimní stav, v daném případě žalobci pozbyli majetkové hodnoty na základě neplatné smlouvy, pokud žalovaný přijal plnění na základě neplatné smlouvy, obohatil se bez spravedlivého důvodu. Ohledně dobré víry poukázali na to, že žalovaný věděl, že úvěr není prodávajícím splácen, souhlas s prodejem podmínil zaplacením úvěru před uzavřením kupní smlouvy, musel si tak být vědom toho, že může nastat situace, že k převodu nedojde a plnění bude muset být vráceno. Namítali dále, že dobrá víra třetí osoby je při aplikaci § 2995 o. z. bez právního významu. Vydání bezdůvodného obohacení tak nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Poukázali na to, že žalovaný podmíněně přihlásil svou pohledávku ze smlouvy o úvěru v insolvenčním řízení prodávajícího. Nesouhlasili s výší nákladů řízení. Poukázali na to, že soud I. stupně nezohlednil, že se jednalo o zastupování dvou osob, za každý úkon advokáta tak náleží odměna 2 x ve výši 80 % za každého žalobce. Nesouhlasili ani se závěrem soudu I. stupně o neúčelnosti dalších nákladů, které jim nebyly přiznány. Měla jim být správně přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení za 6 úkonů po [částka] a hotové výdaje včetně DPH. Navrhli potvrzení napadeného rozsudku ve výroku o věci samé a změnu výše nákladů řízení.

11. Žalovaný reagoval na vyjádření žalobců replikou, nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že následná nemožnost plnění je ve smyslu § 2006 o. z. důvodem absolutní neplatnosti závazku. Namítal, že se jedná o relativní nemožnost plnění, která nastala až následně, v době plnění z advokátní úschovy ve prospěch žalovaného se neplatnosti kupní smlouvy nikdo nedovolával, žalovaný přijal plnění v dobré víře, že je plněno na základě platné kupní smlouvy. Namítal dále, že odpovědnost třetí osoby dle § 2995 o. z. by měla být výjimečná se zvážením všech okolností, v této souvislosti zopakoval, že plněním z kupní smlouvy byl plněn závazek dlužníka vůči žalovanému z titulu úvěrové smlouvy, žalovanému tak svědčil v době nabytí spravedlivý důvod k přijetí tohoto plnění. Nesouhlasil s tím, že by nebyl v dobré víře, když pouze z okolnosti, že úvěr předtím nebyl ze strany dlužníka řádně splácen, nelze nic takového dovodit. Nesouhlasil ani s názorem žalobců, že by jeho dobrá víra byla bez právního významu. Pokud žalobci popírali jeho dobrou víru, nebylo k tomu prováděno žádné dokazování. K námitce rozporu s dobrými mravy poukázal na to, že to byla prodávající společnost [právnická osoba]., která se na úkor žalobců bezdůvodně obohatila, mezi těmito subjekty vznikl závazkový vztah z titulu bezdůvodného obohacení. Kupní smlouva byla uzavřena v místě prodávané nemovitosti, žalobci měli k dispozici všechny podklady, mohli a měli uplatnit svou pohledávku v insolvenčním řízení vedeném proti [právnická osoba]. Žalobci se až poté, co zjistili skutečný stav insolvenčního řízení, začali domáhat bezdůvodného obohacení na žalovaném. Vydání bezdůvodného obohacení za této situace považoval v rozporu s podstatou výjimky dle § 2995 o. z. a v rozporu s dobrými mravy. Žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

12. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. K dotazu odvolacího soudu učinili nesporným, že prohlášení prodávajícího ohledně absence řízení a nedoplatků, které by mohly mít za následek omezení možnosti převodu vlastnického práva na žalobce, bylo obsaženo v článku V. odst. 3 kupní smlouvy (nikoliv v čl. IV odst. 3).

13. Odvolací soud poté ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 ve spojení s ustanovením § 214 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek v napadeném rozsahu včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a odvolání žalovaného důvodným neshledal.

14. Podle § 2006 odst. 1 o. z., stane-li se dluh po vzniku závazku nesplnitelným, zaniká závazek pro nemožnost plnění. Plnění není nemožné, lze-li dluh splnit za ztížených podmínek, s většími náklady, s pomocí jiné osoby nebo až po určené době.

15. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 2995 o. z., vedlo-li plnění k obohacení třetí osoby, vydá je ochuzenému, jen pokud byl ochuzený k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti nebo pokud nebyl svéprávný.

17. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že v daném případě došlo k zániku závazků z kupní smlouvy pro následnou nemožnost plnění dle § 2006 o. z. Soud I. stupně správně vycházel z toho, že zamítl-li katastrální úřad pravomocně návrh na vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy uzavřené mezi prodávajícím a kupujícím, stává se splnění závazku prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k nemovitosti nemožným; v důsledku této nemožnosti plnění zaniká závazek (i kupní smlouva) ke dni, kdy nemožnost plnění nastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka]). Odvolací soud pouze koriguje závěr soudu I. stupně ohledně absolutní neplatnosti kupní smlouvy; kupní smlouva se nestala absolutně neplatnou, ale zanikla následně pro nemožnost plnění. To však nic nemění na tom, že v důsledku toho vzniká smluvním stranám nárok na vydání bezdůvodného obohacení, tj. vrácení plnění, jehož právní důvod odpadl.

18. Z judikatury přitom vyplývá, že aktivní a pasivní věcná legitimace z hlediska práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy svědčí zásadně pouze smluvním stranám. Princip vázanosti bezdůvodného obohacení na smluvní strany se může uplatnit i tam, kde je obsahem smluvního plnění povinnost vyrovnat cizí dluh (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2020, obdobně i rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

19. Výjimku z tohoto pravidla představuje ust. § 2995 o. z., jak výslovně uvedl i Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. [spisová značka]. Soud I. stupně se tak správně zabýval otázkou, zda byly naplněny předpoklady toho ustanovení, umožňujícího požadovat vydání plnění i po třetí osobě, a správně uzavřel, že prodávající se vůči kupujícím žalobcům dopustila lsti.

20. Dle judikatury lest spočívá obvykle v tom, že druhý účastník úmyslně předstírá něco, co neexistuje, anebo naopak zastírá něco, co existuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

21. V daném případě prodávající zatajila kupujícím žalobcům informace o dalším dluhu ve značné výši, když při takové vědomosti by kupní smlouvu neuzavřeli. To je zřejmé již z toho, že požadavek na informovanost o dluzích prodávajícího a neexistence dalších dluhů s výjimkou těch v kupní smlouvě uvedených, byl obsažen v kupní smlouvě (čl. V odst. 3), i z toho, jaké následky existence dalších zatajených dluhů měla (zmaření převodu vlastnického práva). Za těchto okolností soud I. stupně správně shledal naplnění předpokladů dle § 2995 o. z. pro požadavek žalobců na vrácení plnění i od žalovaného, který sice nebyl účastníkem smluvního vztahu, ale na základě kupní smlouvy obdržel plnění, jehož vydání se žalobci domáhají.

22. Odvolací soud přitom neshledal důvodnou námitku žalovaného, že plnění přijal v dobré víře a v době, kdy jej přijal, byla smlouva platná, neboť tyto okolnosti odvolací soud nepovažoval při posouzení dané věci za rozhodné. Ustanovení § 2995 o. z. totiž nevyžaduje pro vydání plnění třetí osoby nedostatek její dobré víry při přijetí tohoto plnění, výslovně upřednostňuje nárok osoby lstivě ochuzené, na jejíž úkor bylo plnění přijato. Pokud žalovaný poukazoval na § 2994 o. z., týká se neoprávněného užívání věci, na danou věc tak pro jiné skutkové okolnosti není aplikovatelný.

23. Tyto okolnosti odvolací soud nepovažoval ani za okolnosti svědčící pro závěr, že vydání plnění žalobcům je rozporné s dobrými mravy. Dle zákona není podstatné, kdo se lsti dopustil, nevyžaduje, aby se lsti vedoucí k plnění dopustila tato třetí osoba, lze tak předpokládat, že ve většině obdobných případů bude přijaté plnění vracet věřitel, jemuž byl plněn platný dluh, tedy který přijal plnění v dobré víře, a přesto bude muset získané plnění vydat lstivě ochuzenému. Pokud žalovaný dále poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], neobsahuje konkrétní závěr, z něhož by bylo možno dovodit, že v daném případě je požadavek žalobců v rozporu s dobrými mravy, když Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí učinil pouze závěr, že i nárok na vydání bezdůvodného obohacení je třeba podrobit korektivu dobrých mravů. Pokud rozpor s dobrými mravy žalovaný dovozoval pouze ze své dobré víry při nabytí plnění, nepovažoval to odvolací soud s ohledem na výše uvedené dostatečné pro odmítnutí plnění žalobcům pro rozpor s dobrými mravy.

24. Odvolací soud tedy shledal napadený rozsudek věcně správným, proto jej potvrdil dle § 219 o. s. ř., změny doznal jen nákladový výrok, kdy odvolací soud shledal částečně důvodnými námitky žalobců proti určené výši těchto nákladů. Shodně se soudem I. stupně odvolací soud považoval druhou výzvu k zaplacení žalované částky za neúčelnou, tudíž za tento úkon žalobcům náhrada nákladů nenáleží, na druhou stranu předžalobní výzvu považoval za úkon dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), tudíž za tento úkon náleží žalobcům plná odměna, když výzva obsahovala i právní rozbor věci, a shledal účelným úkonem rovněž repliku k vyjádření žalovaného, když žalobci v ní reagovali na tvrzení žalovaného obsažená v jeho vyjádření, skutečnost, že k této reakci nebyli výslovně vyzváni, nepovažoval odvolací soud za podstatnou. Na druhé straně neshledal opodstatněným požadavek žalobců na aplikaci § 12 odst. 4 AT při zastupování více osob. Odvolací soud považoval v daných konkrétních okolnostech požadavek na dvojí odměnu za každý úkon, byť ve snížené výši, za nepřiměřený. Vycházel přitom z toho, že ze shodného bydliště žalobců a data podpisu plné moci advokátovi je zřejmé, že oba žalobci postupují ve shodě a společně, jedná se tak o situaci, kdy zastupování dvou účastníků neznamenalo pro advokáta zvýšenou časovou ztrátu při poskytování právní služby a nezvýšila se ani složitost a náročnost právního zastoupení v daném případu, když advokát činil vždy jeden společný úkon. Za odpovídající tak odvolací soud považoval odměnu jako při zastupování jedné osoby bez dalšího navýšení. Žalobcům tak náleží náhrada nákladů řízení za soudní poplatek [částka] a náklady právního zastoupení za 5 úkonů (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, replika k vyjádření žalovaného a účast u jednání dne [datum]) po [částka] dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) AT, paušální náhrada hotových výdajů 5 x po [částka] dle § 13 odst. 1 a 4 AT, cestovné [částka], náhrada za ztrátu času 14 x po [částka] dle § 14 odst. 1 a 3 AT a 21 % DPH ve výši [částka], celkem [částka]. Odvolací soud tedy změnil dle § 221a o. s. ř. výrok o náhradě nákladů řízení ohledně jejich výše, jinak napadený rozsudek i v tomto výroku jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř.

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., úspěšným žalobcům byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení za 2 úkony (vyjádření k odvolání a účast u jednání dne [datum]) po [částka], paušální náhradu hotových výdajů 2 x po [částka] dle § 13 odst. 1 a 4 AT ve znění účinném od [datum], náhradu za ztrátu času 14 x po [částka] dle § 14 AT ve znění účinném od [datum], cestovné 2 x po [částka] a 21 % DPH ve výši [částka], celkem [částka].